středa 3. září 2014

ME12: Sword Art Online 16.8

22. podlaží Aincradu, 25. října 2024


Část první

První FullDive přístroj pro spotřebitele, «NerveGear», posílá výjimečně slabé elektromagnetické impulzy do mozku nositele, takže je možné využívat v prostředí virtuální reality všech pět smyslů – zrak, sluch, chuť, čich a dotyk.
Ale po téměř dvou letech ve virtuální realitě – nebo elektronickém vězení – je můj dojem takový, že stupeň replikace smyslů není zcela bez chyby.
Zrak a sluch se dají považovat za téměř dokonalé. Dodávané informace jsou buď umělé 3D objekty nebo syntetizované zvuky, takže to není úplně jako skutečný svět, ale stěží jsem cítil nějaký pocit nedostatku, alespoň co se týče zraku a sluchu.
I chuť a čich fungovaly dost dobře. Programátoři se už na počátku vzdali vývinu «pocitu snědení něčeho», tedy chuti jídla, vůně, textury a pocitu, místo toho zkombinovali přednastavená data přes «stroj reprodukce chuti» a vlastnosti tak přetvořili. Když jste si na to zvykli, pak něco sladkého vážně chutnalo sladce. Jídlo připravené jistou váženou šermířkou, která dokončila svůj skill Vaření, dodávalo takový pocit zadostiučinění, že člověk až zapomněl, že je ve virtuální realitě – i když jedl jen jednoduché volské oko. —No, ale nemůžu tvrdit, že bych nebyl ovlivněn i jinými faktory.
A poslední smysl, dotyk: pocit na kůži člověka, včetně tepla.
Naneštěstí i dnes pronásledoval tento smysl pocit nepohodlí.
Pocit byl v pořádku, když jste se něčeho aktivně dotýkali. Spolehlivé pohodlí dotyku kůže, která je obtočená kolem rukojeti mého milovaného meče. Nebo jemný dotyk vlasů milované dívky. Ty byly živější než v realitě, uspokojovaly můj pocit doteku.
Ale pasivní informace, různé pocity neustále přijímané na kůži po celém těle, byly nepopiratelně odlišné od skutečného světa.
Pocit oblečení otírajícího se o kůži. Váha oblečení a elasticita spodků. Teplota a kolísání vzduchu. Tlak na chodidlech při stání nebo na stehnech při sezení na židli. Většina těchto «složených pocitů, které neustále zažívá celé tělo» bylo v SAO zjednodušeno na úplné minimum. Nejspíš proto, aby se systém nezatěžoval přemírou informací. Jistě, existoval pocit nošení něčeho, ale hrubý povrch byl cítit ploše, jako obrázek s nízkým rozlišením.
Přesto bylo dokonale možné si na toto zvyknout. Ani ve skutečném světě jste si neustále neuvědomovali texturu látky. Bylo to v pořádku, pokud jste na to moc nemysleli; v každodenním životě to nebylo nijak zvláštní nebo tak něco (ačkoli zvláštní bylo použít v Aincradu tento termín).
Ale v jistých situacích jste se nízké kvalitě pocitu doteku vyhnout nemohli.
Když se celé tělo, se sundaným vybavením, namočilo do horké tekutiny.
Neboli v koupeli.

25. října 2024, 10:00
Za dveřmi vedoucími do koupelny jsem slyšel tiché broukání, „Nn, nn, nn, fufůů, fůů, fůn .“ A k tomu nepatrný zvuk vody.
To mi tak nějak připomínalo, jak jsem kdysi přespal v tábořišti Temných elfů, ale nyní jsem měl jednu věc, kterou tehdy ne. A to právo ty dveře otevřít.
Zhluboka jsem se nadechl a zlehka zaklepal na dřevěné dveře.
Broukání v tu chvíli přesto a po krátkém tichu se vrátilo jemné „Dobře“.
„S-s dovolenííím…,“ odpověděl jsem i já tiše a otevřel jsem dveře. Ranní paprsky slunce procházely oknem a způsobily, že efekt páry naplňující koupelnu bíle zářil. Přivřel jsem oči.
Dřevěný domek na dvaadvacátém podlaží Aincradu rozhodně nebyl nijak velký, ale koupelnu postavili poměrně prostornou. Měřila zhruba dva na čtyři metry, byla téměř 2,8krát větší než standardní vana 1618, taková ta, která měla 1,6 na 1,8 metru. Velikostí se tedy spíše blížila těm v hotelech s horkými prameny… ne, nebudu v těchto informacích zacházet moc daleko.
Říkalo se, že gilda «Aliance svatých draků» má ve svém gildovním domově podobném pevnosti na kopci na padesátém šestém podlaží obří desetimetrovou mramorovou vanu. Ale myslím, že v tak velké vaně musí být těžké se uvolnit. Naše velikost je přesně taková, jaká by se v hráčském domě dala považovat za luxusní. Ani není třeba zmiňovat to, že byla celá z cypřišového dřeva a měla volný tok horké vody…
„Hele, to tam budeš stát celý den?“ zazněla slova zpoza husté páry a přerušila mé myšlenky. Překvapení mě vrátilo ke smyslům a nervózně jsem promluvil.
„Ach, hned tam budu, už jdu.“
Zrovna jsem se chtěl vrávoravě rozeběhnout k vaně, když ke mně dorazila další otázka: „Takhle?“
Zmateně jsem na sebe shlédl a všiml jsem si, že mám své obvyklé černé oblečení. Odpověděl jsem: „Ach, sundám to, svléknu se,“ a přivolal jsem okno, spamoval jsem tlačítka, abych se zbavil vybavení. Horká pára něžně pohladila obnaženou kůži mé postavy poté, co jsem různé vybavení-oblečení vložil do své úschovny.
Jasně, bylo možné se z tohoto stavu vzpamatovat, ale jestli existoval mladý muž ve věku šestnácti let schopný projít podobnou situací při plném vědomí, mohl se stát hlavní postavou nějaké samostatné RPG hry. Jako pouhý hráč VRMMO jsem mohl jen klopýtat kupředu s devadesátiprocentním zamlžením schopnosti myslet.
Ušel jsem asi tři metry k vaně a přitom jsem roztrhával hustou páru. Pak jsem uviděl povrch vody – třpytil se, chvěl a natahoval se dál. Na jednom konci se od ramen nahoru ukazovala šermířka s kaštanovými vlasy.
Asuna se dívala směrem nahoru a její tvář postupně rudla, možná kvůli horké vodě nebo možná… takové myšlenky mi šly hlavou, když jsem na sebe urychleně lil vodu. Nejspíš jen ve skutečném světě je obvyklé a slušné se před vstupem do horkého pramene napřed opláchnout, ale v Aincradu zůstanete čistí, pokud vás nepokryje bahno nebo sliz monster. Znovu jsem tiše zamumlal: „S dovolenííím…,“ a vklouzl jsem do spousty horké vody naproti Asuně. Vana měla celé dva metry, takže i když jsme tam byli oba, nebyla nám nijak těsná.
I v té situaci jsem si hned všiml, jak příjemná koupel je.
„Haúúóó…,“ zaúpěl jsem automaticky. Pokud jde o vášeň pro koupele, nejspíš jsem jí měl oproti Asuně jen třetinu, ale tenhle pocit mi rozhodně nebyl nijak nepříjemný. Nádherné teplo, mírný tlak, pocit, jako by horká voda prosakovala do každičké buňky…
„Hófffhhbbbb…,“ vzdechl jsem dlouze s pusou ve vodě, vytvořil jsem přitom bublinky. A pak jsem si «to» konečně uvědomil.
„Bbbb… bhb?“
Zvedl jsem horní polovinu svého těla a napřed jsem nabral oběma dlaněmi vodu, pak jsem ji nechal mnohokrát spadnout. Podíval jsem se do tváře Asuny na druhé straně páry.
„Hm… je to tak jen u mě? Jako by ta voda byla nějaká jiná…“
„Je, viď že jo?“ přikývla úsečně hlava vyčuhující z povrchu vody. Má novomanželka s dokončeným skillem Koupele promluvila.
„Myslela jsem si to, když jsem vešla, i ráno, ale je to takové přirozenější. Koupání mi vždy připadalo, jako kdyby teplá membrána tlačila na celé tělo, spíš než jako voda, a i když tu ten pocit pořád trochu přetrvává… mám ale pocit, jako bych při téhle koupeli byla vážně mokrá.“
„To i já… Je tu tlak vody, ten pocit nadnášení, a i pocit všech kapek vody, které se otřou o kůži… —Ach, bylo vždy koupání tak příjemné…? Možná bych se ode dneška měl taky koupat denně…“
Ponořil jsem se, odhrnul bublinky a vepředu znovu vylétly kapky vody. Asuna prsty rozčeřila vodu.
„Hele, Kirito-kun, žádné ‚měl bych‘, ale ‚musím‘. …Ne – proč je to takové? To je to, oč tu běží.“
„Bhbh? Bb… bh, jasně…“
Znovu jsem se zvedla a zíral jsem na zářivou, pohupující se vodu.
Nakonec jsem si sem a tam všiml důležitého faktoru. Horká voda naplňující vanu byla zcela průhledná—
„Ach, ááá!? Je tu něco jako sůl do koupele!!“ vykřikl jsem a mával jsem pravou rukou nahoru a dolu ve vaně. Průsvitnost mi dovolovala vidět asi jen tři centimetry. Znovu jsem pohnul obličejem dozadu a k druhé straně páry. Šermířka se jasně usmála.
„Tohle je docela vzácná příležitost, tak jsem zkusila přidat bylinkový prášek do koupele, který jsem před nějakou dobou získala. Zřejmě dostaneš bonus proti jedu na tři hodiny, když se v takové koupeli budeš máchat půl hodiny. Je to dost vzácný předmět.“
„…Koupel pro bonus.“
„Říkal jsi něco?“
„Nic, pane.“
„Máš nějaký problém?“
„Žádný problém, pane,“ odpověděl jsem vážené zastupující vůdce a zíral jsem přitom do vody. Dvě bledé, hubené a okouzlující nohy, které jsem měl původně vidět, se zcela skrývaly za neznámým kalným složením.
Naplnila mě muka, ke kterým jsem ani neměl důvod, když jsem promluvil: „A nezpůsobilo tohle ten pocit? Jako, možná má ten koupelový prášek nějaký efekt, který dělá koupel koupelovatější…“
„No, při koupeli ráno jsem nic nepřidávala. A měla jsem tehdy stejný pocit.“
„A-ach, vážně?“
Celkem se mi vrátilo nadšení k vyřešení koupelové záhady. Cákal jsem pravou rukou vodu a zároveň jsem se znovu pustil do přemýšlení.
Ačkoli mě to napoprvé překvapilo, tak teď když jsem se na ten pocit soustředil, jsem poznal, že to jako opravdová koupel není. To, jak se voda dělila, bylo příliš nepřirozené a zvuky byly příliš jednotné. Ale tohle byly problémy zraku a sluchu, když jsem zůstal v klidu se zavřenýma očima, tak jsem na kůži ponořené do horké vody necítil téměř žádný pocit nepohodlí.
„Hmm… —Možná nějak vylepšili interakci s tekutinami, aniž by nás na to upozornili nebo…,“ vyslovil jsem nápad číslo jedna a Asuna zavrtěla hlavou, na druhé straně páry vycákla vodu.
„Když jsem předtím myla nádobí, tak voda jiná nebyla.“
„Tak… možná je v tomhle dřevěném domku nějaká exklusivní služba zesílení vnímání pocitů nebo…“
„Kdyby takovou výhodu měl, bylo by to v poznámkách v okně koupě,“ odstřelila stejně snadno i nápad číslo dvě.
„Ehm, ehm…“
Pomalu jsem se nořil hlouběji do vody a hledal nápad číslo tři. Podvědomě jsem natáhl své ohnuté nohy.
Konce mých prstů u nohou se dotkly něčeho měkkého. Ve stejné chvíli sebou Asuna škubla. Vzniklá vlna přešla metr a sedmdesát centimetrů a u nosu mi zachvěla voda.
„Hmm, hmmm…,“ bručel jsem a dál jsem trochu pohyboval prsty u nohou. To, s čím přišly do kontaktu, mělo rozkošnou pružnost. Přišla další vlnka.
„…No tak, Kirito-kun, zamysli se nad tím vážně.“
„Přemýšlím, samozřejmě.“
…To budou Asunina chodidla… ne, ta vzdálenost by neodpovídala, co. Takže její lýtka… nebo možná zadní část kolen…
„Ach… n-ne, nedělej…“ mumlala tiše Asuna a snažila se ode mě nohy odtáhnout, ale já se ve vodě posunul blíž a udržoval jsem kontakt. Brzy jsem našel výrazně měkké a hladké místo a dál jsem pokračoval ve svém přepadení šťouchání a tření.
„Nn… ach jo… říkala jsem, že se jen společně vykoupeme…,“ šermířka se bránila napjatým hlasem a tváří třikrát tak červenou, než jakou ji měla před několika minutami. Její výraz byl opravdu rozkošný, když přivírala víčka a jemně se kousala do spodního rtu a snažila se zastavit dloubání působící na její pocit dotyku. Šestnáctiletý mladík schopný zastavit se v téhle situaci by se hodil do fikce pro mladé s vypravováním zaměřujícím se výhradně na tuto hlavní postavu. [Původně „sekai-kei“. Jedná se jen o volně definovaný žánr, kde se osud „světa (sekai)“ točí kolem hlavní postavy/hlavních postav. Příkladem takové literatury je třeba Iriya no Sora, UFO no Natsu.]
Už jsem se přiblížil do poloviny dvou metrů dlouhé vany, když jsem si toho všiml. Odteď bude nutná obezřetná pozornost, společně s příležitostným odvážným postupem.
Natáhl jsem ruku do kalné vody a chytil její drobnou pravou nohu, kde jsem ji tušil. Zároveň jsem sledoval její reakci.
„Ach, ne!“
Přímý útok jako odpověď na její instinktivní ústup. Prst klouzající po té drobné nožce vyletěl z vody, od kotníku k lýtku. Jemně masíroval ty křehké svaly normálně skryté pod vysokými botami.
„…!“
Asunino tělo opírající se o vanu se prudce zaklonilo. Vybouleniny, bělejší než horká voda, se ukázaly, když rozčeřily neprůhlednou vodu. Tady jsem ztratil veškerý rozum a hned jsem změnil vzdálenost o sedmdesáti pěti centimetrech na nulu.

Část druhá

„…Ach, jasně, tak takhle to je,“ vydechl jsem. Asuna pila ze sklenice s ledovou vodou na druhé straně stolu a podívala se na mě.
„…Co jsi to říkal, co jak je?“
Její slova byla starostlivá, stejně jako její výraz. Šermířka ale vypadala skutečně nádherně s ručníkem omotaným kolem hlavy a velkou bílou osuškou kolem těla. Když se tak zamyslím, tohle je poprvé, co ji takhle vidím, že? Jistě, i já měl kolem pasu ručník – ne omotaný rukou, ale vybavený v sekci «spodní prádlo» ve figuře vybavení. Měli bychom se vyfotit, abychom si tuhle chvíli pamatovali… to si myslela má mysl, zmatená dlouhou horkou koupelí. Jen těsně se však zastavila, když jsem usoudil, že takový návrh by skončil ledovou vodou v mém obličeji.
Vypil jsem zbytek vody v poloplné sklenici přede mnou a zchladil jsem si myšlenky, než jsem vyslovil, co mě před několika vteřinami napadlo.
„Ehm, no, to, proč ta koupel byla víc jako koupel.“
„Ech… ty víš proč?“
Začal jsem své novomanželce vysvětlovat příčinu, byl jsem plný sebevědomí. Několikrát překvapeně zamrkala.
„Je to jednoduchý. Hele, citlivost naší kůže máme teď oba zesílenou, viď?“
„Citlivost naší kůže…?“ zatvářila se pochybovačně Asuna, ale o asi tři vteřiny později jí zčervenaly tváře až k uším. Raději bych nezacházel do detailů, proto jsem jen nasadil vážný výraz a zastavil se při kývnutí s „ano“.
To, co jsme předtím zažili v koupelně, se stalo proto, že jsme Asuna a já měli zapnuté skryté nastavení, «Vypnutí etického kódu». Takhle byly odstraněny některé limitery, zvláště, co se týče pocitu dotyku. Množství dotykových dat, které bylo automaticky nastavené na minimum, se muselo dočasně zvýšit.
„…Samozřejmě, že to zatíží obvody a NerveGear, takže bychom to měli vypnout, když půjdeme ven. Ale souhlasíš, viď, kdybych jen věděl dřív, že koupele jsou při vypnutí toho kódu o tolik realističtější… Argo nejspíš netrvalo moc dlouho tohle zjistit, kéž by mi tak tuhle informaci bývala byla prodala…,“ vyslovil jsem tu roztržitou poznámku. Přeci jen jsem nakonec zažil útok ledová voda.
Asuna odešla rozzlobeně do ložnice, takže jsem pokračoval ve sledu svých myšlenek, zatímco mi studené kapky vody padaly z vlasů.
Předvčerejší noc jsme vypnuli etický kód a od té doby ho nechali vypnutý. Ale změny dotykového pocitu jsme si všimli teprve tehdy, když jsme vstoupili do vany. Když jsem tady teď seděl polonahý a navíc zpola mokrý, tak jsem žádné zvětšení necítil. Takže ten efekt působil jen tehdy, když je všechno naše vybavení sundáno. A tak když vybavení máme, neměl by být žádný problém se zátěží na přístroji a obvodech…
„No tak, jak dlouho chceš takhle zůstat?“
Při tom hlasu jsem zvedl tvář; Asuna stála s oběma rukama v bocích a její osuška se měnila na normální oblečení.
„Nestěžuj si, až se ze zimy po koupeli nachladíš.“
„Ja-jasně.“
Zůstávalo záhadou, zda se v tomhle světě může něco podobného odehrát, ale vzhledem k tomu, že mě kdysi Asuna ošetřovala v hostinci, když jsem tady onemocněl proto, že se moje skutečné potýkalo s chřipkou nebo tak, jsem mohl jen přikývnout.
Postavil jsem se s jen ručníkem, myslel jsem, že zaběhnu do ložnice, ale náhle jsem se zastavil. Musel jsem Asuně říct o závěru, ke kterému jsem před několika vteřinami došel, i kdyby to znamenalo, že musím prodělat další výbuch vody.
„…Ehm, Asuno-san?“
„Copak?“
Zeptal jsem se plaše své novomanželky, která začala uklízet skleničky a džbánek.
„Ehm… vím, že jsem předtím mluvil o té zátěži… ale tyhle pocity se zřejmě zvýší jen tehdy, když je všechno vybavení sundané, takže chci říct, že není nijak potřeba si pospíšit s vypínáním kódu…“
Naštve se zas?! Promluvil jsem s tímhle očekáváním, ale Asuna se zatvářila dost nečekaně. Pevně držela džbánek, tvář měla skloněnou.
„…nemám vypnuté.“
„Ech?“
„Jak jsem řekla, ještě to nemám vypnuté. Konec konců… je to taková otrava, jít pokaždé do nastavení…,“ vysvětlila tiše šermířka s červenými tvářemi. Byla tak rozkošná a okouzlující—
„Ach… a-asi jo…“
—hlasem plným radosti jsem dokázal říct jen tohle.
(Konec)

Doslov

Nakonec jsem psal, až kam to jen šlo, tak mě omluvte, že dávám doslov sem. [Doslov je na zadním přebalu knihy. Opravdu popsal všechny strany.]
Ech, skončilo to hned po tom, co šli do vany… Vypadá to, že se příště něco přihodí nebo se změní den! Doufám, že podpoříte ME13!

Žádné komentáře:

Okomentovat