čtvrtek 18. září 2014

Kapitola sedmá

„Bráško~!“
Byla prozářená a klidná neděle. Seděl jsem u jídelního stolu a jedl oběd. Náhle mi mezi obočí vyletěl «zlověstný pocit», když jsem uviděl zářivý úsměv své mladší sestry. To dokazuje, že já, Kirigaya Kazuto, nejsem dobrý člověk.
Nicméně jsem se zastavil od toho, abych si dal cherry rajče do úst, a zeptal jsem se: „Co… co se děje, Sugu?“
Pak jsem se podíval na svou sestru – vlastně sestřenici – Kirigayu Suguhu sedící naproti mně. Zvedla něco, co bylo na židli vedle ní, a v tu chvíli jsem věděl, že má předtucha byla správná.
„Hm… viděl jsi ráno novinky na netu?“ zeptala se a podstrčila mi vytištěný papír A4. Zřejmě vytiskla novinky nejvýznamnějších webovek pro VRMMO hraní, «MMO Zítra», zkráceně ‚MZ‘.
Slova titulku ‚Seznam 30 hráčů účastnících se 3. «Bullet of Bullets», královské bitvy o nejsilnějšího v ‚Gun Gale Online‘ odhalen‘ byla napsána tučnou černou.
Pod ním se nacházela krátká zpráva se jmény všech účastníků.
Suguhin prst s nakrátko ustřiženým nehtem ukazoval na řádek ‚Skupina F: Kirito ‚První‘‘, podíval jsem se na ta slova a snažil se to nějak zakrýt.
„He, he – takže tam má někdo jméno, co vypadá skoro jako moje—“
„Co myslíš tím skoro jako? Je úplně stejné.“
Pod ofinou ukázala Suguha na čisté tváři úsměv, který se hodil ke sportovkyni.
V tomhle světě reality se mohla zúčastnit národního středoškolského kendo turnaje a turnaje kendo skupiny Gjokurjúki. Někdo tak slabý jako já, kdo se mohl jen schovávat doma, se jí nemohl fyzicky vyrovnat. Navíc Suguha ovládá šermířku «Lyfu» ve VRMMO hře «ALfheim Online». Ty přesné a masivní techniky meče daleko převyšují mé schopnosti, kdy jen divoce mávám mečem.
Nezáleží, jestli jde o virtuální nebo skutečný svět, mohu se jen omluvit hned poté, co se dostanu do hádky se Suguhou, ale o to bych si normálně nemusel dělat starosti. To proto, že jsme si během uběhlého roku, co jsem se vrátil do skutečného světa, vyjasnili všechny pocity odcizení, které jsme měli od dětství, a teď byl mezi námi docela dobrý vztah. Dokonce i táta trochu žárlil, když se během letních prázdnin vrátil z Ameriky.
Dnes – neděle, 14. prosince roku 2025. Máma je jako obvykle v editorském oddělení, a tak jsme si se Suguhou museli sami koupit potraviny k obědu. Připravili jsme si cézarský salát s vařenými vejci a paellu s mořskými plody. Seděli jsme naproti sobě u stolu, připraveni dát se šťastně do jídla… když Suguha vytáhla ten papír.
„…J-jo, je stejné, co.“
Stěží jsem odvrátil pohled od papíru, na kterém stálo jméno Kirito, a dal si do pusy cherry rajče. Žvýkal jsem jej a vyhýbavým hlasem jsem řekl: „A-ale je to docela časté jméno, ne? Jen jsem zkrátil to svoje. Tenhle Kirito v GGO by se mohl jmenovat Kiri… Kirigamine Tougorou. To by mohlo být jeho skutečné jméno, jo.“
Po té očividné lži jsem cítil ostrou bolest, nejspíš proto, že jsem tak moc lhal své milované mladší sestře. Ano, Kirito, o kterém Suguha mluvila, byl mou postavou v té hře.
Ten fakt jsem musel skrýt, protože jsem «převedl» svou postavu Kirita z ALO do střelecké MMO «Gun Gale Online», hry s mnoha problémy, abych se mohl účastnit turnaje «Bullet of Bullets», tedy Kulka kulek.
Tohle takzvané «převedení» je využití společných funkcí pro VRMMO, které nabízí platforma «Semínko». Lze tak převést postavu z jedné hry do druhé, přičemž «si zachová stejnou sílu». Ten systém byl ještě před několika lety zcela nepředstavitelný.
Samozřejmě tu byla nějaká omezení, největším bylo, že lze převést jen postavu, do nové hry se peníze a vybavení převést nedají. A tak by přesun neměl být jen dočasný, ale stálý.
Kdybych řekl, že chci přestoupit z ALO do jiné hry, Suguha, která vílí království milovala, by tím byla docela poznamenaná. Na druhou stranu jsem váhal, zda nemám vysvětlit Suguze, proč jsem «Kirita» do GGO převedl. To proto, že to má co do činění s nejtemnějšími tajemstvími VRMMO.
Muž, který mě požádal o přezkoumání světa GGO, se jmenuje Kikuoka Seijirou. Kdysi to byl člen vládní «Skupiny pověřené SAO incidentem», teď byl členem Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace, vládní úředník toho, čemu se říká «Virtuální oddělení».
Minulou neděli jsem se od Kikuoky dozvěděl něco zvláštního.
Všiml si, že na ulicích světa GGO mluvila nějaká postava k ostatním hráčům o «spravedlnosti» a střílela po nich kulkami. To samo by bylo jen žertem či vyrušením. Nicméně dva hráči zemřeli ve skutečném světě hned poté, co byli ve hře střeleni – šlo zhruba o tohle.
Na devadesát procent mám pocit, že šlo jen o shodu náhod.
Ale nemůžu prostě zapomenout na těch zbývajících deset procent, na možnost, že je «něco takového»… tak jsem přijal Kikuokovu nebezpečnou nabídku a vstoupil jsem do světa GGO, doufal jsem, že se mi podaří spojit se se střelcem, co tohle pozdvižení způsobil.
A jelikož nebyl čas na trénink nové postavy, musel jsem převést Kirita z ALO a včera, v sobotu, jsem se zúčastnil předkola BoB, aby si mě všiml. Úvodní přestřelka ve mně zanechala docela pěknou bolest hlavy, ale naštěstí jsem se spřátelil s prvním hráčem, kterého jsem potkal. Vlastně se jednalo o hráčku. Vysvětlila mi hru a díky tomu jsem prošel předkolem a spojil jsem s tím, kdo je zřejmě onen střelec.
Dosud jsem nevěděl, zda muž, který si říkal «Death Gun» skutečně má schopnost zabíjet hráče ve skutečném světě ze hry.
Nicméně jsem něco zjistil.
«Death Gun» a já jsme měli nečekaný vztah.
Stejně jako já byl «Death Gun» «přeživší» smrtící hry – Sword Art Online. A také jsem s ním možná už dříve bojoval a měl jsem v úmyslu ukončit jeho život—…
„Bráško, zase se tváříš děsivě.“
Když jsem to uslyšel, náhle jsem trhl tělem. Oči dívající se prázdně nahoru hned uviděly Suguhu, která se na mě starostlivě dívala.
Položila vytisknutý papír, který mi vrazila, na stůl, lehce spojila své ruce a podívala se mi přímo do tváře.
„…No, ehm, vlastně, věděla jsem, že bráška… «Kirito-kun» byl převeden z ALO do GGO.“
Při těch nečekaných slovech mi málem vyletěly oči z důlků. Má o rok mladší sestra se na mě dívala s dospělým úsměvem, který prozrazoval, že mě prohlédla.
„Jak bych si mohla nevšimnout, že Kirito-kun zmizel z mého seznamu přátel?“
„…Ne, no, po tomhle víkendu se stejně zase vrátím… a ty si nemusíš pořád kontrolovat svůj seznam přátel…“
„Poznala jsem to i bez dívání se,“ řekla Suguha pevně. Ty velké oči zářily aurou záhady, v tu chvíli jsem si pomyslel, že je to vlastně dívka. Ta myšlenka byla poněkud nemotorná. Kromě toho jsem se musel podívat stranou, za to mohl pocit viny, že jsem sestře neřekl o převodu své postavy. Nicméně Suguha ke mně rázně promluvila.
„…Když jsem si včera všimla, že Kirito-kun zmizel, hned jsem se odhlásila a vběhla do bráškova pokoje. No, bráška by určitě neměl důvod se přede mnou skrývat a odejít z ALO. Myslela jsem si, že něco nesedí, tak jsem se spojila s Asunou-san.“
„Aha…“
Po krátké odpovědi jsem stáhl krk.
O svém převodu z ALO do GGO jsem pověděl jen Asuně – Yuuki Asuně – a naší «dceři»,  AI Yui. Kdybych zmizel i jen na dvě vteřiny, natož pak na dny, Yui, která měla částečný přístup k systému, by to hned zjistila.
A Yui nemá ráda, když něco skrývám před Asunou. Samozřejmě by určitě pochopila, kdybych jí řekl, že mám nějaké potíže, ale to jsem nemohl udělat poté, co jsem si uvědomil, že mé instrukce způsobí velký nápor na Yuiin hlavní program.
A tak jsem řekl Asuna a Yui jen to, že ‚Musím zamířit do GGO, protože mě o to požádal Kikuoka Seijirou‘, dokonce jsem vysvětlil, že mým cílem je ‚prošetřit spojení v Semínku‘. Ale hlavní důvod jsem jim říct nemohl. Že jde o střelbu «Death Guna» ve hře a dvě smrti ve skutečném světě—
Zní to opravdu směšně, ale zároveň to bylo tak jedinečné, že jsem měl pocit, že je něco špatně. A tohle byl i největší důvod, proč jsem Suguze a dalším přátelům nemohl říct, že jsem převedl svá data.
Podíval jsem se dolů a zamumlal, pak jsem slyšel, jak se něco hýbe.
Byly to tiché kroky, ke kterým se přidal pocit dotyku na mých ramenech.
„…Bráško,“ zašeptala mi do ucha Suguha, opřela se o má záda.
„Asuna-san řekla ‚vrátí se jako obvykle až poté, co v GGO vytvoří chaos‘, ale myslím, že měla docela starosti. A já taky, protože… protože, bráško, včera ses vrátil tak pozdě v noci a tvářil ses vážně děsivě.“
„Vá… vážně,“ řekl jsem jen tohle. Suguhiny krátké vlasy se otíraly o můj krk, hlas s nádechem dechu zazvonil u mého levého ucha.
„Nemělo… by to být nebezpečné, viď…? Nechci, abys šel někam daleko…“
„…Neodejdu,“ promluvil jsem tentokrát jasně, pak jsem dal pravou ruku na tu malou na mém levém rameni.
„Slibuju. Dnes večer, až to s GGO skončí, se vrátím do ALO… a do tohohle domu.“
„…Dobře.“
Suguha zřejmě přikývla a pak naklonila horní polovinu svého těla ke mně, chvíli tam tak zůstala.
Má mladší sestra byla silně rozrušená během těch dvou let, kdy jsem byl uvězněn v SAO, vážně jsem nechtěl, aby se tak cítila zase.
Mohl jsem napsat Kikuokovi Seijirovi ‚Nechci to dělat‘ a prostě na vše zapomenout— Ale poté, co se stalo včera během předkola, mám dva důvody, proč tu práci dodělat.
Jedním z nich je, že jsem souhlasil s bojem proti dívce «Sinon», která vlastnila nějakou děsivě obří odstřelovačskou pušku. Spletla si mě s dívkou a naučila mě všechny možné triky.
Dalším důvodem byla má minulost s «Death Gunem».
Musím znovu čelit tomu muži v šedém plášti, zjistit jeho «minulé jméno» – a jména jeho dvou přátel, které jsem zabil svým mečem. Tohle je zodpovědnost, kterou jsem měl přijmout hned po návratu do skutečného světa…
Poklepal jsem na ruku, kterou mi Suguha položila na rameno, znovu jsem promluvil: „Neboj se, určitě se vrátím. Tak, teď honem na jídlo. Vychladne nám to.“
File:Sword Art Online Vol 06 -019.jpeg
„…Dobře,“ ozval se Suguzin hlas, teď zněl o něco silněji. Přikývla, objala má ramena a po chvilce pustila.
Krátkými kroky doběhla na své místo, na tváři měla zářivý úsměv. Vzala si velký kus paelly, nacpala si jej do pusy, trochu zatočila svou lžící.
„A když už jsme u toho, bráško.“
„…hm?“
„Od Asuny-san jsem slyšela, že za «práce» dostaneš dost peněz, viď?“
„Ugh!“
Má mysl si vzpomněla na odměnu 300 000 jenů [Zhruba 60 000 Kč], kterou od Kikuoky dostanu, a na počítačové části, na které jsem to chtěl utratit… Rozhodl jsem se, že můžu zapomenout na zvýšení úložné kapacity, sebevědomě jsem se plácl do hrudi.
„A, ah, koupím ti, co budeš chtít, tak jen počkej, až se vrátím.“
„Super! Vždycky jsem chtěla nanokarbonový šinai!“ [Šinai – zbraň používaná při kendu]
…Vypadá to, že se budu muset vzdát i hlavní paměti.

Vyrazil jsem ještě před třetí odpoledne, abych se vyhnul dopravní zácpě, ještě před odchodem z domu jsem naskočil na starou motorku.
Vozidlo projelo ulicí Kawagoe, pokračovalo východně, projelo kolem Ikebukuro a pak ulicí Kasuga. Poté jsem zahnul jižně na Hongo, projel Bunkjó městem a dorazil jsem k všeobecné nemocnici, což byl můj momentální cíl.
Byl jsem tu včera, ale vzpomínka na to se zdála být hrozně vzdálená.
Vlastně jsem k tomu měl docela jednoduchý důvod. Nemohl jsem usnout, ať už jsem se převaloval jakkoli, v temnotě jsem měl otevřené oři a snažil jsem si vzpomenout na dlouho zapomenutou minulost, která tam někde hluboko uvnitř mě byla – na celý proces destrukce zabijácké gildy «Rozšklebené rakve» v SAO.
Nakonec jsem se vzdal snahy usnout a ve čtyři ráno jsem si nasadil AmuSphere a vstoupil jsem do virtuálního prostoru. Pomocí lokální sítě jsem přivolal svou «dceru» Yui z počítače v mém domě a mluvil jsem s ní, až dokud se neaktivoval «spánkový mód». Nicméně jsem si hezkých dlouhých snů moc neužil, protože neusnul moc tvrdě.
Naštěstí si moc nepamatuji, ale už od probuzení mi dál zní v uších hlas.
—Jsi Kirito?
Nejspíš je to zamumlání, které jsem včera slyšel od hráče jménem «Death Gun» během předkola.
A také to byla otázka na mě, na člověka, který svými meči zabil dva – ne, tři členy «Rozšklebené rakve», včetně toho Asunina bodyguarda.
Jsi to ty? Jsi ten «Kirito», který nás zabil?
Nemohl jsem prostě odpovědět ‚přesně tak‘, když jsem té otázce poprvé čelil, ať už během předkola BoB nebo ve snu.
Během dnešního finále, které má být v osm večer, se nejspíš setkám s tím mužem, co vypadal jako nemrtvý. Jestli se mě znovu zeptá, budu to muset za každou cenu přiznat.
Ale prostě jsem nevěřil, že to zvládnu.
„…Věděl jsem, že to takhle dopadne…“
Místo toho, abych z ALO převedl jméno «Kirito», jsem měl do GGO vstoupit se zcela novým jménem.
Zasmál jsem se nad tou ostudnou myšlenkou a sám sebe tak shodil, zaparkoval jsem motorku a vešel přímo do budovy.
Před svým odjezdem jsem poslal zprávu, a tak na mě sestřička Aki čekala v tom nemocničním pokoji ze včerejška. Stejně jako včera měla volný cop, ale dnes měla na nose brýle bez obroučků. Seděla v židli vedle postele, dlouhé a hubené nohy jedna přes druhou, četla knihu, která vypadala poněkud staře. Nicméně ji rychle zavřela a hned, jak mě uviděla, se usmála.
„Ahoj, přišel jsi docela brzy, kluku.“
„Omlouvám se, že vás zas budu dnes obtěžovat, Aki-san,“ kývl jsem na ni a podíval jsem se na hodiny. Ukázalo se, že ještě nejsou ani čtyři. Do začátku finále BoB mi zbývají více jak čtyři hodiny. Registraci jsem téměř zmeškal, takže jsem se toho moc nenaučil. Asi bude nejlepší se objevit o něco dřív a trochu si vyzkoušet střelbu.
Pověsil jsem bundu na věšák a promluvil jsem k sestře Aki: „No, protože turnaj začíná v osm, můžete mi pak začít s EKG.“
Sestra v sesterském laboratorním plášti trochu pokrčila rameny: „V pořádku. Zrovna jsem skončila noční směnu. Dneska nepracuji, takže ti na pár hodin můžu dělat společnost.“
„Eh… no, nebylo by to trochu divný…“
„Vážně? Jestli si mi bude chtít spát, půjčím si tvou postel,“ řekla a mrkla na mě. Jako velký závislák na VRMMO, který má jen málo zkušeností ve vztahu kluk × holka, jsem se mohl jen nejasně podívat stranou. Sestra Aki se zahihňala, když mě tak uviděla. Během mé rehabilitace mě viděla v docela trapné pozici, takže jsem nemohl zvednout tvář a podívat se na ni.
Posadil jsem se na postel, abych svou nervozitu skryl, hned jsem projel pohledem obrazovku vedle mě a dva překrývající se stříbrné kruhy vytvářející helmu – «AmuSphere», co tu pro mě byly připravené.
Kikuoka nechal speciálně pro mě připravit zcela nový přístroj, na nerezovém kovu a umělé kůži nebylo ani škrábnutí. Módní vzhled a dojem daleko převyšovaly původní Nerve Gear, víc to vypadalo jako dekorace než elektronické zařízení.
Tenhle přístroj by neměl způsobit smrtící mikrovlny, jak naznačuje jeho reklamní slogan «rozhodně bezpečné». Ne, spíš bylo přísně vytvořené tak, aby vydávalo jen slabé elektrické signály.
Normálně by tedy nebylo třeba zamířit do nemocnice a připojit se na EKG a mít vedle sebe zdravotní sestru, abych byl v bezpečí. Je jedno, co kdo dělá, pravděpodobnost, že mě zraní přes tohle AmuSphere, je nulová. Úplně bez šance.
…A přesto.
Známí hráči «XeXeeD» a «Usujio Tarako» ve skutečném světě zemřeli.
A postava «Death Gun», která po obou vystřelila, to byl někdo, kdo zabíjel hráče z vlastní vůle v SAO… červený hráč.
Co když se v technologii FullDive stále skrývá něco nebezpečného?
Co když hráči, kteří v abnormálním světě SAO zabíjeli lidi, začali vydávat jakýsi digitální «úmysl zabíjet» nebo jakousi «zášť», které se adaptovaly do VR prostředí. Přes AmuSphere se přemění v data, jsou přenášena sítí a stanou se signálem v nervovém systému cíle, vplavou dovnitř… a zastaví srdce.
Jestli je tahle hypotéza správná, tak by útoky «Death Guna» ve hře mohly zabíjet hráče ve skutečném světě.
Zároveň je dokonce možné, aby virtuální meč Kirita doopravdy zabil «Death Guna» nebo někoho jiného.
Přeci jen jsem i já zabil hráče v Aincradu. Možná víc než většina červených hráčů.
Úmyslně jsem zapomenul na všechny ty, kteří okusili mou čepel. Ale pečeť těch vzpomínek se včera otevřela.
Ne, spíš jsem na ně vůbec nedokázal zapomenout. Během uplynulého roku jsem prostě přežíval a předstíral jsem, že se nic nestalo, unikal jsem hříchu, který jsem spáchal…
„Co je to s tebou, hochu? Nevypadáš moc dobře.“
Špička bílých pantoflů náhle kopla do mého kolene.
Úplně mi ztuhla ramena, jak mě to překvapilo. Vzhlédl jsem; sestra Aki se na mě dívala svými brýlemi bez obrouček.
„…Ach… to nic…“ zavrtěl jsem mírně hlavou, ale přesto jsem si silně kousl do rtu. Před několika hodinami jsem úplně stejně přidělal Suguze starosti. Je ostuda, že nechávám sestru Aki se o mě bát poté, co přijala takovou žádost.
Sestra Aki se na mě však povzbudivě usmála, stejně jako během rehabilitace. Postavila se, přesunula se vedle mě a řekla: „Máš vzácnou šanci nechat si poradit od krásné sestřičky. Prostě mi řekni, co se děje.“
„…Nejspíš mě čeká boží trest, když odmítnu.“
Fůů… namáhavě jsem vydechl a podíval se na zemi. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem promluvil: „…No, sestřičko Aki. Byla jste na oddělení chirurgie, než jste přešla na rehábko, že?“
„Ano, správně.“
„Prosím, omluvte tuhle moji drzou a přímou otázku…“
Krátce jsem se podíval doleva a zeptal se mnohem jemnějším hlasem: „…Jak dlouho jste nemohla přestat myslet na pacienty, kteří zemřeli…?“
Tohle je otázka, za kterou na mě nejspíš začne křičet nebo jí z ní spadne čelist. Kdybych já byl zdravotní bratr, nejspíš bych přemýšlel, co je to za spratka, který o chirurgii nic neví, že se mě ptá na něco takového, jako by věděl, o co vůbec jde.
Sestřička Aki se ale usmála a odpověděla.
„No…“
Chvíli se dívala na strop pokoje, pak pomalu otevřela ústa.
„Když se snažím, vzpomenu si na jejich jména a tváře. I když je to pacient, se kterým jsem v operačním sále strávila jen hodinu… hm, pořád si je pamatuju. Díky anestetikům jsem je viděla jen spát. To je vážně neuvěřitelné, viď?“
Takže sestřička Aki během operací zažila nějaká úmrtí… Věděl jsem, že tohle není něco, do čeho bych měl náhodně šťourat, ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem se zeptat: „Nechcete na ně zapomenout?“
Sestřička Aki dvakrát zamrkala, možná kvůli mému výrazu ‚Nevím‘, vepsaném ve tváři. Ale její rty se světlou rtěnkou pokračovaly v pohybu, udržovaly si úsměv.
„Hmm, no… Nevím, jestli ti na tu otázku dokážu odpovědět…“ řekla a pak velmi chraplavým hlasem pokračovala. „Lidé určitě zapomenou, když mají pocit, že by něco zapomenout měli. Ani by nemysleli na to, že chtějí zapomenout. Čím víc chceš zapomenout, tím víc v tobě ta vzpomínka zakoření, takže bude jasnější, viď? V tom případě myslím, že… hluboko ve svém srdci, ve svém podvědomí jsi na to vlastně nechtěl zapomenout, ne?“
Při té nečekané odpovědi jsem zalapal po dechu.
Čím víc chci zapomenout, tím víc to nedokážu…?
Ta slova šla přímo do mého srdce, zanechala mi v ústech hořkou pachuť. Sebekriticky jsem se usmál a řekl jsem: „…Pak jsem vážně špatný člověk…“
Vyhnul jsem se pohledu ‚proč‘, který mi sestřička Aki věnovala, podíval jsem se mezi svá chodidla na zemi, zatnul jsem pěsti a dal je na kolena, tím tlakem jsem uvolnil slova ze své hrudi.
„…Zabil jsem tři hráče… v SAO…“ suchý hlas kopl do bílých zdí nemocničního pokoje, vrátil se jako úžasná ozvěna. Ne, to asi proběhlo jen v mém mozku.
Do této nemocnice jsem docházel během listopadu a prosince minulého roku kvůli rehabilitaci, starala se o mě právě sestra Aki. Proto věděla, že jsem byl po dva roky uvězněný ve virtuálním světě. Ale nikdy jsem jí neřekl, co se tam stalo.
Každý, kdo pracuje ve zdravotnictví, by byl určitě nešťastný, kdyby slyšel o životech, které jsem vzal. Ale nedokázal jsem se zastavit. Jen jsem ještě víc sklonil hlavu, když jsem chraplavým hlasem pokračoval.
„Všichni byli červení… všichni «vrazi», ale já si mohl vybrat je nezabít a jen je odzbrojit nebo tak. Ale i tak jsem je zabil, kvůli vlastnímu hněvu, vzteku… a touze po pomstě. Dokonce jsem na ně během uplynulého roku zapomněl. Ne, pořád si nedokážu vzpomenout na jejich jména a tváře, i když tohle teď říkám. Takže… jsem takovej typ člověka, co zapomene na lidi, které zabije.“
Když jsem sklapl, tak nemocniční pokoj zcela ztichl.
Po chvíli mě udeřil zvuk tření látky a třesu postele. Hádám, že sestra Aki, která sedí po mé levici, odejde z místnosti.
Ale mýlil jsem se. Po mých zádech přejela ruka a zastavila se na mém pravém rameni, pak si mě silou přitáhla. V tu chvíli se můj levý bok pevně zaklesl do pláště sestry. Mé napjaté já slyšelo jemný hlas spolu s tichým dýcháním z velké blízkosti.
„Je mi to líto, Kirigayo-kun. Řekla jsem, že ti dokážu poradit, ale tvé břemeno odstranit nedokážu. A samozřejmě ho nemůžu nést s tebou.“
Ruka na mém pravém rameni mi začala hladit paži.
„Nikdy jsem žádné VR hry nehrála, natož pak «Sword Art Online»… takže necítím váhu slova «zabít». Ale… rozhodně vím, že jsi to udělal, protože jsi chtěl někomu pomoct, viď?“
„Eh…“
Její slova mě překvapila.
Někomu pomoct. To v tom určitě bylo, a-ale nemůžu prostě…
„Ve zdravotnictví jsou také chvíle, kdy musíme vybrat toho, koho chceme zachránit, jako třeba zříct se nemluvněte a zachránit matku, zříct se někoho na přístrojích, abychom zachránili toho, kdo čeká na orgány, a tak dále. V krizi nebo při katastrofě jsou standardy k přístupu ‚stupně zranění‘ a upřednostnění těch, kteří potřebují pomoc. Samozřejmě… ne že můžeme zabíjet bez dobrého důvodu. Ztracený život se nedá vrátit, za žádnou cenu. Ale… ty bys měl mít tu možnost také myslet na to, že díky tobě byl někdo zachráněn. Máš právo se vykoupit tím, že budeš myslet na lidi, které jsi zachránil.“
„Moct se… vykoupit…“ řekl jsem chraplavým hlasem a zavrtěl jsem hlavou, ruka sestry Aki byla pořád na mně.
„A-ale… Zapomněl jsem na ty lidi, které jsem zabil, odhodil jsem svoje povinnosti a závazky, takže bych neměl mít právo na to se vykoupit…“
„Tolik by to nebolelo, kdybys vážně zapomněl,“ řekla pevným hlasem a levou ruku položila na mou, obrátila si mě k sobě. Dlouhé úzké oči za brýlemi bez obroučků v sobě měly neoblomný svit. Ve chvíli, kdy svým prstem s krátkým nehtem otřela mé oči, jsem si uvědomil, že mi z nich padají slzy.
„Pořád si to jasně pamatuješ. Ano, na vše si vzpomeneš ve chvíli, kdy si na to máš vzpomenout. Proto pak musíš pamatovat na ty, kterým jsi pomohl a které jsi zachránil,“ řekla a dala své čelo blízko mého.
Ten ledový dotyk uklidnil můj vířící těžký mozek. I má ramena se začala uvolňovat a já pomalu zavřel oči.

O několik minut později jsem byl napůl svlečený a na sobě jsem měl připnuty EKG elektrody. Zvedl jsem ruce a zvedl AmuSphere.
Od minulé noci mě tížil ledový a těžký strach a zodpovědnost, teď mě to břímě konečně opustilo. Ale až znovu potkám toho muže v «Gun Gale Online» — «Death Guna» —, tak na mě padne znovu.
VR obrazovka těžká jako železo se usadila na mé hlavě. Zapnul jsem ji a když jsem zaslechl elektronický zvonek říkající mi, že je přístroj připravený na použití, podíval jsem se na sestřičku Aki, která seděla za obrazovkami.
„Budu se teda spoléhat na to, že na mě dáte pozor. A taky… to teď… díky.“
„Ne, není proč děkovat,“ řekla skoro jako nějaký kněz a přehodila přese mě tenkou přikrývku. Zavřel jsem oči při vůni mýdla.
„No, pochybuju, že se před osmou začne něco dít… Nejspíš se vrátím kolem desáté. Tak už tedy jdu. ———ZAČÁTEK PŘENOSU—!“
Po výkřiku se přede mnou objevila barevná světla a vtáhla mě do sebe.
Zaslechl jsem hlas sestry Aki ve chvíli, kdy byly mé smysly už postupně přerušovány.
„Dobře. Šťastnou cestu, «Hrdino Kirito»-kun.“
Co…?
Mé vědomí opustilo realitu předtím, než jsem se nad tím mohl vůbec zamyslet, vstoupilo do té holé divočiny prachu a kouře.

Žádné komentáře:

Okomentovat