úterý 30. září 2014

Kapitola devátá

Přistál jsem v nejsevernější části hlavního města GGO, «SBC Glockenu», v rohu kousek od Prezidentské vily.
Pod depresivním nebem se zapadajícím sluncem se davy pohybovala uspěchaná neonová světla. Zřejmě šlo o nějaké korporátní reklamy. Kdyby tohle bylo ALO, hráči by si hlasitě stěžovali, že to ‚zničí vzhled světa‘, ale depresivní scenérie se hodí k futuristickému zdivočelému městu. A samozřejmě, nejvýraznější neony byly reklamy na nadcházející třetí turnaj «Bullet of Bullets». Tělo se mi začalo třást, když jsem ta jasná červená slova spatřil. Ano, nebylo to ze strachu, ale ze vzrušení – alespoň tomu chci věřit.
Povzdechl jsem si a otočil jsem se, bezděky jsem pohodil černými vlasy na ramenou. Znovu se vrátily na ramena, a tak jsem si nad vlastním činem povzdechl, ale i tak jsem se přesvědčil, že je to přeci jen důkaz, že jsem si na vlastní postavu už zvykl.
Měl jsem v plánu dokončit registraci na turnaj a pak se od Prezidentské vily vzdálit, ale z obou stran cesty jsem na sobě cítil pohledy. To bylo docela nesnesitelné. Chtěl jsem se těmi směry zle zadívat, ale nakonec jsem se rozhodl to nedělat.
Vlastně si mě ani moc nevšímali. To jen, že má postava tady vypadala jako holka – a navíc hezká holka. Kdyby se naše role vyměnily, také bych se díval.
Jindy by to nebyly jen pohledy, ale taky by si se mnou dva nebo tři kluci přišli popovídat. Ale když mě teď viděli se blížit, udržovali si vzdálenost. Hádám, že mě během včerejšího předkola BoB viděli bojovat s fotonovým mečem jako šílence.
Data účastníků odhalovala jen jména a počet zúčastnění se. «Kirito» je jméno neutrální. Proto si nejspíš všichni v GGO myslí, že jsem «psycho holka; barbarská vražedkyně, která si úmyslně vybrala mávání mečem namísto pistole».
Nijak moc nechci, aby mě takhle někdo viděl, ale to nepochopení stojí za to, jestli pak ostatní hráči ve finále BoB zaváhají. Kromě toho, nemám v plánu vyhrát, ale setkat se s ním chlapem s potrhaným pláštěm — «Death Gunem».
Jméno «Death Gun» se mezi třiceti finalisty nenacházelo, ale určitě se finále zúčastní. Jestli chce ve světě GGO ukázat svou moc, pak je BoB ve hře nejlepší místo, kde to udělat. Opravdové jméno Death Guna – i když je to zvláštní, tak by to mělo být jméno nějaké jiné postavy v systému.
Napřed musím zjistit jeho jméno a pak si s ním v turnaji znovu promluvit. Jakmile zjistím, jaké jméno používal v SAO, můžu díky té informaci zjistit jeho jméno ve skutečném světě. Kikuoka Seijirou řekl, že by měl být schopný dostat přístup k datům hráčů, i když byla utajená. Jakmile se dozvíme jeho skutečné jméno, měli bychom být schopni zjistit, jestli opravdu zabil «XeXeeDa» a «Usujia Taraka», ne, jestli doopravdy může zabíjet.
Nicméně si přitom musím projít svým vlastním dávným zločinem.
Ten strach stále nezmizel.
Ale je to nezbytná emoce, která mi zabrání vybrat si cestu útěku, zapomnění.
Zaťal jsem obě pěsti a tvrdě dupl podrážkou bojové boty na zem, pak jsem zamířil k velké věži Prezidentské vily, která se přede mnou postupně objevovala.
Co se týče turnajů, kde se bojuje proti ostatním: v ALO jsem vždy nadšený, býval jsem dokonce i v SAO.
Je docela nečekané, že se tohoto turnaje účastním se strachem.
Sebekriticky jsem se usmál a zamířil nahoru po širokých schodech, které k vile vedly, zjistil jsem, že u vchodu přede mnou povlává známý pískový šátek.
I bez pohledu na její světle modré krátké vlasy a dlouhé nohy, které čouhaly zpod bundy, jsem věděl, že je to postava mé poslední protivnice ve včerejším předkole – odstřelovačky «Sinon». Je to jediný člověk, kterého v GGO znám, přesto jsem váhal, jestli k ní mám jít a přivítat se s ní.
Po včerejším ponoření do tohoto světa jsem se hned ztratil, a tak jsem musel sesbírat odvahu a poptat se Sinon, kterou jsem zrovna v tu chvíli potkal. Neuvědomil jsem si hned, že si mě kvůli mému vzhledu spletla s holkou, nakonec jsem se choval jako «začátečnice, která vůbec netuší, co dělat». Nejenom, že jsem si od ní nechal vysvětlit herní mechaniku a pomohla mi s výběrem vybavení, ale viděl jsem její postavu v kabince jen ve spodním prádle.
Ne— to nebylo vše.
Během turnaje jsem náhle potkal střelce «Death Guna», oslovil mě. Zjistil jsem, že je to «přeživší SAO» a také člen červené gildy «Rozšklebené rakve», což mě dost překvapilo. A tak jsem se během finále proti Sinon málem vzdal. V podstatě jsem šel slabě už od začátku souboje, snažil jsem se, aby mě Sinon osudně postřelila a abych tak mohl souboj prohrát.
Ale Sinon mě nezasáhla.
Ve vzteku po mně střelila šest nábojů v modrobílých plamenech, pak se vzdala své výhody, setkala se se mnou přímo a zakřičela na mě.
Řekla mi, abych si z ní přestal legraci, měl jsem zemřít sám, jestli jsem to tak chtěl, a dokonce i že je mé právo si myslet, že je to jen souboj ve hře, ale neměl bych ostatním vnucovat své hodnoty—
Upřímně, ta slova mě hluboce ranila.
Vlastně jsem kdysi někomu řekl něco podobného.
Stalo se to před čtyřmi lety. Tehdy jsem se zrovna dostal do druhého ročníku nižší střední školy a měl jsem takové štěstí, nebo možná smůlu, že jsem byl vybrán jako hráč pro «Sword Art Online Uzavřený beta test». Každý den jsem se nořil do toho, o čem jsem nevěděl, že má být smrtící hrou, do vznášejícího se herního zámku Aincradu, až do následujícího rána.
Je trochu trapné, že to říkám, ale «Kirito», který se stal později legendárním válečníkem, tehdy s lidmi moc nekomunikoval, v porovnání s dneškem, i když jsem byl trochu slavný pro to, že jsem býval mezi nejlepšími v PvP soutěžích. Neměl jsem ve hře lidi, kterým bych říkal přátelé. Ale mezi několika lidmi, které jsem znal, tu byli tací, o kterých jsem si myslel, že bych se s nimi mohl spřátelit. Jedním z nich byl umírněný šermíř s vlasy v barvě čaje, kterého jsem často potkával v duelech. Byl šikovný s jednoručním mečem.
Často bojoval se skvělou logikou a bystrými smysly, vždy jsem doufal, že se s ním setkám ve finále turnaje. Tajně jsem si přál s ním bojovat ve finále, ale když se to konečně stalo – hrozně mě to překvapilo. V poslední chvíli intenzivního boje úmyslně přijal seknutí, kterému měl být schopen se vyhnout. Odhadl jsem, že úmyslně prohrál, aby rychle získal nějaké peníze z hazardu, a v podstatě jsem na něj křičel stejná slova jako Sinon na mě.
Během posledního předkola BoB turnaje mi bylo vynadáno tak, jak jsem kdysi vynadal já jemu. Upřímně jsem se tedy Sinon omluvil. I když jsme si čelili přímo, mělo by být pro Sinon těžké to přijmout. Přeci jen je odstřelovač, její předností je to, že z dlouhých vzdáleností střílí jistě zabijáckými kulkami. Během dnešního královského turnaje se asi bude snažit ze všech sil, aby mi do čela vstřelila tu kulky pomsty.
A kvůli výše zmíněným důvodům – tedy kvůli všem, které jsem já sám způsobil – jsem váhal, zda mám Sinon, jen několik kroků přede mnou, pozdravit.
Ale po pár vteřinách jsem své váhání setřásl a dlouhými kroky jsem došel na vrchol schodiště, pak jsem zavolal její jméno.
„Čau, Sinon, proveď mě prosím i dneska.“
Ten její šátek, který vypadal jako ocas, se zastavil, vodově modré vlasy připomněly kočku, jak se naježily nahoru. Odstřelovačka se otočila s pravou nohou jako osou. Její podrážděný výraz mi prozrazoval, že mě nenávidí až do morku kostí, chladně si odfrkla.
„…Proveď mě prosím. Co tím myslíš?“
Vztek v jejích očích mě hned přiměl toho litovat, ale nezavolal jsem na ni jen pro nic za nic. Bude zlé, jestli řeknu něco špatně a ona mě začne ignorovat. A tak jsem promluvil s docela vážným výrazem.
„Jasně… Doufám, že se oba budeme snažit ze všech sil.“
„Přestaň bejt nechutnej.“
—Vypadá to, že jsem udělal chybu hned na začátku. Ale nevzdával jsem se a pokračoval jsem.
„A vůbec, proč ses ponořila tak brzo? Do turnaje zbývají ještě tři hodiny.“
„Není to náhodou tím, že jsem kvůli někomu včera málem zmeškala registraci,“ zabručela Sinon a podívala se stranou, ale ještě předtím se na mě zle podívala. Začal jsem se potit.
„…No a, copak taky nejsi přihlášený? Proč to říkáš tak, jako kdybych já neměla co dělat.“
„N-no, tak ten čas efektivně využijeme! Co kdybychom si před bojem zašli na něco k pití… ne, vyměnili informace…“
Tohle bych se vážně neodvážil říct někomu ve skutečném světě. Ne, vzhledem k tomu, že už mám Asunu za přítelkyni, je to neodpustitelné i ve virtuálním světě. Ale klidně odpřisáhnu Bohu, že se nesnažím jít ve VR světě na rande, ale chci splnit mou povinnost a misi a tohle je nezbytný krok, kterým zajistím Sinonino bezpečí.
—Nakonec se nezdálo, že by si Sinon všimla mé složité situace, chvíli se na mě dál nepřátelsky dívala. Pak ale odfrkla a jen maličko přikývla.
„Tak fajn. Zase ti všechno vysvětlím.“
„Já-já, no… ne že by mi o tohle nešlo…“ zamumlal jsem nejasně a musel jsem běžet, abych udržel krok se Sinon, která šla přede mnou.

Po dokončení registrace u přístroje v hale Prezidentské vily mě Sinon dovedla do velké, prostorné podzemní oblasti. Světla kolem byla ztlumena na minimum, takže jsem stěží viděl tváře hráčů, kteří seděli u okolních stolů. Na stropě oslnivě zářilo několik velkých obrazovek.
Sinon vešla do boxu daleko od vchodu a podívala se na menu na jednoduché kovové desce. Pak zmáčkla malé tlačítko vedle štítku ledová káva. Brzy se v podobně kovovém stole otevřela díra a z ní vyjela sklenice naplněná černou tekutinou. V porovnání s Aincradem, kde se objednávalo jídlo u NPC a čekalo se, až jej NPC přinese, bylo tohle nějak jednoduché, ale také hodící se k herní atmosféře GGO.
Zmáčkl jsem tlačítko pro zázvorové pivo a popadl sklenici, která se objevila. Vypil jsem asi půlku najednou. Během čekání na to, až imaginární bublinky zmizí z mého hrdla, jsem se rozhodl začít.
„…Boj královského finále dá 30 hráčů na stejnou mapu. Přestřelka začne ve chvíli, kdy narazíme na protivníka a vítězem je ten, kdo bude poslední žijící… správně?“
Sinon se na mě dívala skrz svou sklenici kávy a řekla: „Vidíš, chceš mě nechat to vysvětlit, co? A když o tom mluvíme, tohle bylo napsané v e-mailu od operující společnosti, který byl poslán účastníkům.“
„Pře-přečetl jsem si ho…“
Vlastně jsem se na to spíš jenom tak podíval. Měl jsem v plánu si přečíst něco podrobnějšího po přihlášení do hry, ale než jsem to stihl udělat, tak jsem potkal Sinon, veteránku, takže bude asi rychlejší, aby mi to vysvětlila přímo… To bych se ale neodvážil říct, tak jsem si jen suše odkašlal a pokračoval jsem.
„No… Chci se jen ujistit, že jsem to nepochopil špatně…“
„Ty to vážně říkáš.“
Ten její výjimečně chladný hlas mi napůl zmrazil srdce. Naštěstí položila Sinon sklenici zpět na stůl a rychle začala vysvětlovat pravidla tohoto kola.
„…V podstatě je to tak, jak jsi řekl, finále se odehrává na mapě, kde spolu bojuje 30 hráčů. Startovní pozice je náhodná, ale všichni budeme alespoň 1 000 metrů od sebe, takže se nestane, že by se před tebou najednou objevil nepřítel.“
„Ti… tisíc metrů? Takže ta mapa je dost velká…?“ přerušil jsem ji, nemohl jsem jinak. Modré oči připomínající lasery po mě střelily.
„Vážně sis ten e-mail přečetl? Psalo se to v prvním odstavci… Mapa finále je kruh o poloměru 10 kilometrů. Jsou tam kopce, lesy a pouště, takže nikdo nebude mít výhodu jen kvůli vybavení nebo schopnostem.“
„Deset-deset kilometrů!? To je dost velký…“
To je velikost prvního podlaží vznášejícího se zámku Aincradu. Takže to znamená, že je to oblast dost velká pro lov 10 000 lidí, ale bude jich tu jen 30, kteří budou tisíc metrů od sebe.
„…Vážně se takhle setkáme s nepřáteli? Je možné, že ani nikoho neuvidíme, dokud čas turnaje nevyprší…“
„Tohle je hra, kdy s ostatními bojujeme za pomocí střelných zbraní, takže potřebujeme tak velkou mapu. Pušky odstřelovačů mají dosah střely jeden kilometr a útočné pušky pět set metrů. Kdyby bylo všech třicet lidí na nějaké prťavé mapičce, všichni by stříleli jak pominutí, prásk, prásk, a hned na začátku by byla více jak polovina účastníků mrtvá.“
„Ááááh, aha…“ přikývl jsem v souhlasu. Sinon pak pokračovala se svým podrobným vysvětlením. Možná se za tímhle prudkým a chladným avatarem skrývá laskavá a něžná dívka – kdyby zjistila, že jsem si tohle myslel, určitě by odešla, aniž by vysvětlení dokončila, takže jsem ji dál poslouchal.
„—No, a jak jsi řekl, nemůžeme bojovat, pokud nepřítele nepotkáme. Někteří lidé by se schovali, dokud by nezůstal jen poslední hráč. A tak všichni účastníci dostanou přístroj, kterému se říká «Satelitní skener».
„Satelitní… to je jako nějaký špionský satelit nebo tak?“
„Něco podobného. Každých patnáct minut skenuje satelit ve vzduchu. V tu chvíli dostanou všichni hráči na terminál zprávu o tom, kde se ostatní hráči nacházejí. Při dotyku na mapě se ti ukáže i jméno hráčů.“
„Fmu… takže se na jednom místě můžeš schovávat jen patnáct minut? Takže tě nejspíš někdo přepadne hned potom, co se na mapě zobrazí tvoje pozice, co?“
„Přesně tak.“
Usmál jsem se a zeptal jsem se Sinon, která přikyvovala: „Ale není tohle blbý pro odstřelovače? Nemáš se schovat jako taro a odstřelovat nepřátele?“
„Říct, že jsem jako taro, je trochu moc,“ podívala se na mě zle Sinon těma výbušnýma jiskřivýma očima. Pak si chladně odfrkla a pyšně se usmála.
„Patnáct minut mi stačí, abych vystřelila jednu kulku, zabila jednoho člověka a přesunula se o kilometr.“
„Vá… vážně…?“
Nemyslím si, že by přeháněla. Jestli se podle satelitní informace pokusím Sinon přepadnout, nejspíš mě odstřelí už z dálky. Tu informaci jsem zapsal do paměti a chvíli jsem suše kašlal, pak jsem začal třídit informace, které jsem získal.
„Eh— tohle znamená, že se musím neustále hýbat a sejmout nepřátele hned potom, co kolo začne, a pak vydržet, dokud nebudu poslední… něco takového. A každých patnáct minut mi terminál mapy na ruce ukáže pozice všech hráčů, takže poznám, kdo je na živu a kdo ne – no, chápu to dobře?“
„To je v podstatě ono,“ přikývla Sinon a dopila svou ledovou kávu. Sklenici pak postavila na stůl a už se chystala vstát.
„No, už nic dalšího nechceš vědět, ne? Až tě příště potkám, tak bez milosti zmáčknu spoušť…“
„Uáá, počkej, počkej, teprve se dostávám k tomu hlavnímu.“
Tohle vážně znělo jako věta jistého úředníka; pomyslel jsem si, když jsem rychle natáhl ruku, abych chytil konec Sinoniny bundy.
„…Co ještě chceš?“
Při pohledu na vojenské hodinky na levém zápěstí se zatvářila hrozně podrážděně. Dál jsem kýval hlavou, aniž bych snad vypadal sklíčeně, Sinon si povzdechla a znovu se posadila. Oba lokty položila na stůl a pak si propletenými prsty podepřela bradu, pohybem svého obočí mi dala najevo, že mám pokračovat.
„Ehm, no. Chtěl… chtěl bych se zeptat na něco trochu zvláštního…“ koktal jsem a při konci věty jsem rychle mávl levou rukou, abych přivolal okno menu.
VRMMO vytvořené podle «Semínka» měly téměř stejné okno menu. Bez problémů jsem tedy zapnul mód, kdy ostatní okno vidí, a rychle jsem sjel dolů.
Ukázal jsem jí stránku se jmény třiceti hráčů, kterou operující společnost poslala účastníkům finále BoB. Jistě, viděli jsme i jména finalistů ze skupiny F, na prvním místě ‚Kirito‘ a na druhém ‚Sinon‘.
Při pohledu na obrazovku, kterou jsem jí na chvíli ukázal, sebou Sinonin nos naštvaně škubl, zamračila se jako kočka – ne, jako jaguár.
„…Co, chceš se chlubit svým vítězstvím nade mnou ve včerejším finále?“
Při tom jejím nenávistném zavrčení jsem rychle zalapal po dechu a s vážným výrazem zavrtěl hlavou.
„Tak to není, to jsem nechtěl.“
Možná si všimla změny v mém přístupu? Sinon se svým krásným obočím zamračila a zeptala se: „…Tak co ode mě chceš? Když mi takhle najednou ukazuješ seznam účastníků.“
„Kolik z těch třiceti lidí na seznamu neznáš?“
„Héé…?“
Ignoroval jsem Sinonin překvapený pohled, dál jsem prsty pohyboval po seznamu jmen, který nebyl až tak dlouhý.
„Prosím, řekni mi to. Je to pro mě opravdu důležité.“
„…No, ne že bych ti to nemohla říct…“
Sinon se dívala na fialové holografické okno na stole, i když v ní stále přetrvávalo podezření. Modré oči se rychle přesouvaly zleva doprava.
„Eh… už je to třetí BoB, takže znám většinu lidí. Ti, co jsou ve finále poprvé… kromě jistého nesnesitelného uživatele světelného meče tu jsou další tři lidi, co neznám.“
„Tři? Jak se jmenují?“
„Nn… «Jyuushi X» a «Pale Rider» a… tenhle «Sterben»,“ přečetla Sinon strnule několik jmen. Zkontroloval jsem je na obrazovce. Kromě «Jyuushiho X» byla jména napsána latinkou. Zavřel jsem oči a několikrát jsem si ta jména zopakoval.
V tu chvíli se na mě Sinon podívala napůl překvapeně a napůl zneklidněně: „Hej, co se to děje? Doteď ses mě pořád na něco ptal, ale nic jsi mi nevysvětlil.“
„Ach… jo…“ odpověděl jsem vyhýbavě, abych koupil čas své mysli a mohl něco vymyslet.
Ta tři jména, která mi řekla Sinon—
Jeden z nich bude důvodem mého příchodu do tohoto světa. Je spojený se dvěma záhadnými smrtmi a také je to přeživší SAO, který byl zapojen do červené gildy «Rozšklebená rakev» — jeho postava je známá jako «Death Gun».
Tohle jsem vydedukoval proto, že Death Gun si nechával své pravé jméno pro sebe. Kdyby to bylo možné, použil by «Death Gun» jako jméno postavy, ale pak by dostával hodně spamů a způsobilo by mu to potíže. A navíc, jestli by se ta skutečná postava příliš proslavila, pak by pečlivě vybudované zvěsti o «Death Gunovi» zmizely. A tak musel dosud skrývat své jméno, Sinon určitě o jeho existenci ani neví.
No, a teď bude třeba zjistit, který z nich je skutečný «Death Gun»…
Přemýšlel jsem o tom, když mi do zorného pole vstoupila bílá a hubená ruka. Palcem klepala do povrchu stolu.
Vzhlédl jsem a uviděl jsem Sinoniny úzké oči, které na mě zíraly.
„…Vážně se naštvu. Co to sakra děláš? Je to tvoje strategie, jak mě naštvat, abych udělala ve finále chybu?“
„Ne… tak to není, to jsem nechtěl…“
Silně jsem si při tom ostrém pohledu, který připomínal šlehající plameny, kousl do rtu.
Nemohl jsem se pořádně rozmyslet, jestli bych jí měl říct pravdu. Věřím zvěsti ‚V GGO je hráč, který si říká «Death Gun» a střílel na ulici a v baru a ti, které střelil, se už nikdy znovu nepřihlásili‘, to by bylo docela všeobecné, ale pořád nikdo nevěří, že byli zabiti. Jistě, Sinon přede mnou to má asi stejně.
Popravdě, úplně jsem tomu nevěřil. Aby hráč vystřelil kulky ve hře a ty zabily někoho ve skutečném světě – to je naprosto nemožné, bez ohledu na všechny důvody, o kterých jsme s Kikuokou mluvili před několika dny.
Ale právě teď se Death Gunově schopnosti smát nemůžu. Jestli to byl důležitý člen staré «Rozšklebené rakve», tak určitě to bude jeden z vraždících hráčů, kteří nadšeně vzali životy mnoha lidem v Aincradu. Možná si během té děsivé zkušenosti vyvinul nějaký způsob zabíjení, který dalece přesahoval Kikuokovu i mou představivost. Ta možnost tu stále je.
Jestli Sinon řeknu vše, co vím, a také to, že by schopnost Death Guna mohla být skutečná – mohla bys zemřít, neměla by ses tentokrát účastnit turnaje, poslechne mě? Ne, rozhodně ne. Vybavil se mi její zoufalý výraz, když málem nestihla registraci do turnaje poté, co se mnou nakupovala. Tahle holka má nějaký důležitý důvod, kvůli kterému se chce BoB zúčastnit…
Modré oči, které zíraly na mé tiché já – náhle změkly.
Její světlé rty bez přílišného pohybu promluvily.
„…Neříkej mi, že kvůli tomuhle ses během včerejšího předkola tvářil tak hrozně divně?“
„Eh…“
Sinon a já jsme si vyměnily pohledy a na chvíli jsme nedokázali vůbec nic říct.
No, zapomněl jsem na všechna svá vysvětlení a myšlenky, přikývl jsem, jako bych k tomu byl donucen. Z úst mi vyšel slaboučký hlas.
„…Ááá… správně. Včera mě v podzemní kupoli náhle oslovil někdo, kdo hrál jednu VRMMO jako já… Myslím, že se zúčastní dnešního turnaje. Obávám se, že je jedním z těch tří…“
„Byli jste přátelé?“
Při Sinonině otázce jsem silně zavrtěl hlavou, přitom jsem si rozcuchal vlasy.
„Ne, spíš naopak… jsme nepřátelé. On a já jsme se pokusili jeden druhého vážně zabít. Ale… nepamatuju se na jeho tehdejší jméno. Musím si vzpomenout. Chci se s ním ve finále potkat… zjistit, proč je tady a co dělá…“ vysvětlil jsem a náhle jsem si uvědomil, že má slova mohla Sinon zmást. V normální VRMMO hře jsou i hráči z různých gild pořád rivalové hrající stejnou hru. Je docela přehánění použít slovo «nepřítel».
Nicméně—
Odstřelovačka s vodově modrými vlasy se mým slovům smát nezačala, místo toho vykulila oči a slabým hlasem, který systém jen stěží identifikoval, zamumlala: „…Pokusili jste se zabít jeden druhého… nepřátelé…“
A pak stejně tichým hlasem vyslovila otázku, která proťala mé vědomí.
„…Je to proto, že váš herní styl neladil nebo se váš vztah zhoršil, když měla vaše parta potíže? Nebo…“
Reflexivně jsem zavrtěl hlavou.
„Ne, vážně jsme vsázeli naše životy a snažili jsme se zabít jeden druhého. Ten chlap… jeho gilda udělala něco neodpustitelného a žádná ze stran nemohla dojít k mírovému řešení. Museli jsme to vyřešit meči. Nelitoval jsem toho, ale…“
Vím, že tohle bude Sinon zatěžovat, ale má ústa se prostě nedokázala zastavit. Chytil jsem ruce, které ležely na stole, snažil jsem se dívat hluboko do těch modrých očí a ze suchého hrdla jsem nutit vycházet hlas.
„….Ale, já-já jsem prostě utíkal od zodpovědnosti, kterou jsem měl přijmout. Nikdy jsem nepomyslel na to, co za tím mohlo být. Dodnes jsem se nutil zapomenout… ale teď už nemůžu dál utíkat. Musím ten problém vyřešit přímo.“
Ta slova jako by se hned odrážela zase ke mně. Samozřejmě, že Sinon tomu nebude vůbec rozumět. Ve chvíli, kdy jsem přestal mluvit, se i Sinon podívala dolů. Myslím, že teď si ještě víc myslí, že jsem podivín.
„…Promiň za tak směšná slova. Prostě předstírej, žes je nikdy neslyšela. Je to jen moje zášť z minulosti…“
Přinutil jsem se k úsměvu a připravil se na to, že věci zjednoduším.
Ale Sinon zamumlala a přerušila tak má slova.
„—‚Jestli by tak kulka doopravdy zabila hráče ve skutečném světě, zmáčkla bys spoušť bez zaváhání‘.“
„…!“
Zalapal jsem po dechu.
Na tohle jsem se zeptal Sinon během včerejšího finále předkola. Vlastně ani nevím, proč jsem se jí na to zeptal, ale v tu chvíli jsem to udělal v zápalu okamžiku, jako odpověď na Sinoninu otázku ‚Jak ses stal takhle silným‘.
Útok ve virtuálním herním světě zabil hráče ve skutečném. Podle toho, jak nikdo ve zvěsti o «Death Gunovi» nevěřil, je tohle nejspíš teoreticky nemožné. Ale tohle pravidlo platilo ve světě, který už neexistuje.
V tu chvíli jsem mohl jen být zticha. Sinon se na mě dívala bystrým pohledem – a svými rtíky promluvila: „Ty jsi… Kirito, možná jsi z té hry…“
Ta zdánlivě bezhlasná otázka hned zmizela, rozpustila se v suchém vzduchu baru. Mihotající se modré oči se dívaly dolů, načež se tiše zatřásly.
„…Promiň, na to bych se neměla ptát.“
„…Ne, v pořádku,“ odpověděl jsem s ohledem na nečekanou odpověď, dál jsme se na sebe dívali v napjatém tichu.
Nemám v plánu Sinon říct, že jsem bývalý hráč «Sword Art Online», «přeživší SAO». Ale jestli to neřeknu, nikdy mému vysvětlení neporozumí.
Tahle Sinon by měla být schopná pochopit význam slova «nepřítel», které jsem právě použil, a měla by být schopná rozumět, co vlastně «zabít jeden druhého» znamená.
Tiše jsem čekal, až se v dívčiných očích objeví nechuť a zlost.
Nicméně—
Sinon se nepodívala stranou a nevstala ze svého místa. Naklonila se dopředu a dál se na mě dívala. Její safírové oči jako by vydávaly nějaký… možná lesk, žádost o pomoc, ale to mohla být jenom má představivost.
V další chvíli Sinon své oči pevně zavřela a silně se kousla do rtu.
Ani jsem neměl čas být překvapený tím, jak napjatá atmosféra mezi námi zmizela. Po hlubokém výdechu se odstřelovačka nevýrazně usmála a tiše mi zašeptala: „…No, je na čase zamířit zpět do čekací kupole, jinak nebudeme mít čas na kontrolu vybavení a zahřátí.“
„Ach… áá, jasně,“ přikývl jsem. Sinon se postavila. Podíval jsem se na jednoduché digitální hodinky na levém zápěstí a zjistil jsem, že brzo už bude sedm večer. Do začátku finále turnaje zbývá ještě hodina.
Dorazili jsme k jednoduchému výtahu v rohu velkého baru, Sinon zmáčkla tlačítko a kovové dveře se otevřely do stran, přitom vydaly skřípavý zvuk. Objevil se před námi výtah. Po vstupu do něj jsem zmáčkl nejnižší tlačítko.
V tom těsném prostoru jsem měl imaginární pocit klesání a slyšel jsem zvuk stroje. A také tichý hlas.
„Vím, že máš vlastní problémy.“
Zdálo se, že Sinon za mnou šla směrem ke mně, něco mi mířilo na střed zad. Nebylo to ústí hlavně – ale špička prstu. Pak promluvila docela rázným hlasem: „Ale tvůj slib se mnou je něco úplně jiného. Rozhodně ti vrátím to ponížení během včerejšího finálního boje, i s úroky, takže se nesmíš nechat zastřelit někým jiným.“
File:Sword Art Online Vol 06 -075.jpeg„…Rozumím,“ přikývl jsem mírně hlavou.
Když jsem se ponořil do GGO, tak jsem měl za cíl spojit se s «Death Gunem» a vyřešit záhadu za vraždami, ale tohle už není jen o žádosti Kikuoky Seijira, týká se to i mě. Kdybych uvažoval rozumně, řekl bych, že bych se měl vyhnout duelu s děsivou odstřelovačkou Sinon a dosáhnout svého cíle.
Ale potkal jsem Sinon v tomhle světě, mluvil jsem s ní a v tomhle boji jsem s ní vystavěl nový vztah. Vážně nemůžu ignorovat nebo zlehčovat její činy. To proto, že i když je tohle jiný virtuální svět, i když mám u pasu světelný meč bez fyzické čepele, tak je «Kirito» pořád šermíř.
„…Přežiju až do chvíle, kdy s tebou budu bojovat,“ řekl jsem a v tu chvíli zmizel prst z mých zad. Znovu zazněl ten tichý hlas.
„Díky.“
Výtah se náhle zastavil ještě předtím, než jsem se mohl zeptat, proč vlastně děkuje. Po otevření dveří ke mně do trochu tmavého výtahu dorazil pach železa a kouře – přepadl mě pach boje a pohltil mě.

9 komentářů:

  1. Díky, díky, díky! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za kapitolku :)
    -P

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za další kapitolku, jinak malá poznámka k pk guildě ve SAO není to "Rozšklebená Rakev", ale Smějící se Rakev, aspoň dle anime. Jinak suprovej překlad jako vždy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Podle anime a i novely je to 笑う棺桶 - což znamená Laughing Coffin. To se dá přeložit i jako Smějící se rakev, i jako Rozšklebená rakev. Já zvolila Rozšklebená, protože název Smějící se rakev mi přijde poněkud krkolomný. Jiný překladatel by zase vybral Smějící se rakev.

      Vymazat
    2. Warau je rozšklebený ? 8-O

      Vymazat
    3. aha už to vidim, jen jsem to ještě neslyšel takto použité

      Vymazat
    4. A ono se dá překládat jen doslovně? :) Zvlášť názvy by se měly překládat s trochou inovace... Ne? :)

      Vymazat