S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

sobota 23. srpna 2014

ME11: Sword Art Online 16.7

22. podlaží Aincradu, 25. října 2024

Část první

Asuna si povzdechla, levé ucho měla položené na mé hrudi.
„Tenhle tlukot… to je opravdový zvuk, který dělá Kiritovo srdce, že?“
„Ehm…“
Odpověděl jsem po chvilce přemýšlení: „Ne, to si nemyslím… Možná má stejnou frekvenci jako skutečné tělo, ale zvuk jako takový je zvukový efekt reprodukovaný systémem, ne…?“
Asuna se zatvářila trochu naštvaně a našpulila rty.
„Copak to není stejné, když má stejnou frekvenci? Když to říkáš takhle, tak ten hlas, když někomu voláš mobilem ve skutečném světě, není skutečný, ale je to jen reprodukce z telefonu, ne?“
„…Přesně tak,“ přikývl jsem. Mé novomanželce se snadno navrátil úsměv. Položila si ucho zpět na mou hruď, dobrá nálada se jí vrátila. Zavřel jsem víčka a poslouchal jsem její tiché mumlání o mém tlukoucím srdci, mé myšlenky postupně vybledly.
Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem ve skutečném světě neslyšel něčí tlukot srdce.
Jistě, mnohokrát jsem ten zvukový efekt slyšel v televizních seriálech a filmech, ale vůbec, je možné slyšet něčí tlukot srdce bez stetoskopu? Šlo by ten tlukot slyšet tehdy, kdybyste si položili ucho na něčí hruď, přesně jak to teď dělá Asuna?
A hlavně, co vůbec za zvuk je tlukot srdce? Zvuk stahujících se svalů? Zvuk otevírání a zavírání chlopní? Zvuk proudící krve…?
…Přemýšlel jsem nad nespočtem podobných otázek a čím dál tím víc jsem si ten zvuk chtěl také poslechnout – i kdyby jen reprodukovaný zvukový efekt. Strčil jsem své paže pod Asuniny.
„Kjáá, co?“
A se zavrčením jsem zvedl hubenou postavu majestátní, nervózní šermířky. Pokrývka sjela po Asunině těle a její holá kůže, ve stavu Sundání veškerého vybavení, se krásně zaleskla pod měsíčním světlem; ale abych dosáhl svého původního cíle, zabořil jsem tvář mezi její prsa.
„Néé, počkej… e-ehm…“
Pevně jsem objal paže kolem jejího vzpouzejícího se těla.
„Předtím jsem se tě dovolil o poslech tlukotu tvého srdce, ne, Asuno? Tak je řada na mně!“ prohlásil jsem.
„Tak bys to měl udělat stranou, ne takhle přímo!“
A s tím Asuniny ruce pevně chytily mou hlavu a se zaskřípáním jí otočily o devadesát stupňů doprava.

Změnil se den, byl dvacátý pátý říjen 2024, patnáct minut po půlnoci. Uběhlo sedm rychlých hodin od chvíle, kdy jsme se Asuna a já vzali. Nad dřevěným domkem, který jsme koupili na okraji dvacátého druhého podlaží Aincradu, se snášela temná noc. Zvenku jsme slyšeli jen jemné zvuky hmyzu a melancholické vytí dalekých vlků (přesněji ta vytí patřila neaktivním monstrům, «Vínovým vlkům»).
V Algade, kde jsem ještě nedávno žil, byly ulice bouřlivé i uprostřed noci. Naprosté ticho by tedy mohlo být vlastně docela znepokojivé – to jsem zvážil před koupí domu, ale zdá se, že moje obavy neměly důvod. Spíš mě ležení na téhle posteli naplňovalo pocitem pohody, tak vzácné v tomto světě.  I když to mohlo být jen díky tomu, že jsem měl někoho, s kým jsem to teplo mohl sdílet.
S těmito myšlenkami probíhajícími mou myslí jsem se soustředil na pravé ucho, které se dotýkalo Asuniny chladné, měkké, holé kůže, a na slabé zvuky přicházející zpoza ní.
Buch, buch, buch.
Ten zvuk nebyl ani nízký, ani vysoký; ani hluboký, ani pronikavý.
Žili jsme v Aincradu, takže naše těla byla samozřejmě postavami. Což znamenalo, že teplo, dotyk, chuť a tak dále jsou falešné pocity vytvořené NerveGeary. Ale z našich skutečných těl ležících někde v nemocnicích ve skutečném světě pocházely pouhé dva pocity. Dýchání a tlukot srdce.
Jak Asuna předtím zmínila, její tlukot srdce, který jsem teď cítil, měl stejné tempo jako ve skutečném světě. Byl trochu rychlý… možná tak osmdesát úderů za minutu?
„…Jsi maličko nervózní?“ zeptal jsem se tiše a Asuna odpověděla lehce rozpačitým hlasem, hlavu jsem měl mezi jejími prsy.
„Sa-samozřejmě, že jsem nervózní. Tohle je… moje poprvé.“
„Eh…? Poprvé… ale včera… ne, předvčerejškem, ve tvém pokoji v Selmburgu, my jsme…“
Skříp.
Můj krk se tentokrát otočil o sto a osmdesát stupňů doleva.
„T-t-to jsem nemyslela! Jasně jsem řekla, že tohle je moje poprvé, co někdy nechávám někoho poslechnout si můj tlukot srdce!“
Asunin tep se zvýšil na 100 úderů za minutu, když křičela téměř falzetem, takže jsem v panice rychle přikývl. Tento můj čin zřejmě vyvolal nečekané zachvění v jisté části jejího těla.
„Hjan.“
Majestátní šermířka ztuhla poté, co tento zvláštní zvuk vydala.
Mohl si mladík, kterému bylo zrovna šestnáct let, zachovat chladnou hlavu při takové odpovědi v plném kontaktu během stavu Sundání veškerého vybavení? Odpovědí je samozřejmě „ne“.
Tiše jsem otočil svou hlavu zpět o devadesát stupňů a vložil jsem sílu do paží, které objímaly Asunino tělo.
Už jsem neslyšel zvuk jejího srdce, ale jeho tlukot se ke mně rozhodně dostal. Položil jsem rty na kůži těsně nad něj a jemně jsem to místo prozkoumával jazykem.
„Áách… ne, počkej, no tak, řekla jsem…,“ odmítala mě jemně Asuna, ale rozhodně jsem před několika hodinami slyšel, jak prohlásila „můžeš dělat, co jen chceš“.
A tak jsem dělal, co jsem chtěl.

Část druhá

Když jsem žil v pronajatém pokoji, nebo spíš, přespával v Algade, každých pár dnů jsem se dokázal probudit jen díky síle budíku, který se dal nastavit v okně s časem.
Ne že bych rána moc nezvládal – před SAO jsem se do školy dostával těsně před prvním zvoněním v osm padesát – ale od doby, co jsem sem přišel, jsem se vrátil ke svému klasickému stylu ponocování. A to samozřejmě proto, že jsem uprostřed noci tvrdě dřel na zvyšování si levelu, protože v té době byla lovící místa prázdná.
Posledních několik měsíců vypadaly mé dny takto:
Napřed jsem se probudil v deset ráno. Dopoledne jsem trávil tím, že jsem se staral o své vybavení, doplnil jsem si spotřební předměty, shromažďoval jsem informace, pak jsem si dal jednoduchou pozdní snídani a nakonec jsem zamířil na lov.
Hlavním bojištěm se ve dne stávala přední linie. Prozkoumával jsem nezmapované oblasti na momentálně nejvyšším dostupném podlaží a snažil se zjistit, jestli už nebylo dosaženo věže s labyrintem, pokud ano, mapoval jsem ji. Nemůžu říct, že jsem ten čas trávil nějak efektivně. Nepřátelé byli silní a drop byl dobrý, ale přesto jsem si v těch neznámých oblastech musel hlídat především bezpečnost.
Vydržel jsem to tak do šesti večer, načež jsem se vrátil do hlavního města toho podlaží. Zpátky jsem šel pěšky, samozřejmě, na tyhle obvyklé výlety jsem drahé teleportační krystaly nepoužíval, a zvažoval jsem, co udělat pro největší rozkoš dne, večeři: ten následný pocit plnosti a únavy je fakt pěkný.
Po sólo večeři jsem hned zamířil do hostince, abych si zdříml. Ve skutečném světě by to byla jasná přeměna AGI postavy na VIT (v SAO však VIT neexistuje), ale naštěstí by ani jedení hranolků po celý den v tomto světě nezměnilo postavu vašeho avatara… nejspíš.
Po hodině a půl dlouhém zdřímnutí jsem se obvykle probudil a začal se svým nočním životem, kdy jsem to už začal brát «vážně». Někdy jsem se vrátil do labyrintu, pokud se mapování zpomalilo, ale v podstatě jsem bojoval, abych zesílil. Pokud jsem začal nějaké úkoly, tak jsem dělal je, pokud ne, lovil jsem. To druhé probíhalo od desíti v noci do asi čtyř ráno na nějakém tréninkovém místě, které «má silné protivníky, ale ne na levelu přední linie, takže je to tu docela nebezpečné», na konci už jsem býval blízko omdlení.
Za použití zbytku energie, která mi v rezervní nádrži ještě zbývala, jsem se vrátil do hlavního města a tentokrát jsem se přes teleportační bránu vrátil do Algade. Zakotvil jsem na svém přespávacím místě, zatáhl jsem závěsy, abych se vyhnul osvěžujícím paprskům úsvitu padajícím do okna, a spal jsem jako dřevo od pěti do deseti ráno.
Takže každý den by se dal rozdělit na šest a půl hodiny spánku, dvanáct hodin tréninku a pracování na dobývání a pět hodin určených pro přesun, jídlo a přestávky.
V existujících MMO hrách, které jsem hrál ještě ve skutečném světě, byli rozhodně takoví houževnatí lidé, kteří hráli klidně i dvacet hodin denně. I já jsem hned po začátku této smrtící hry toužil po takovém nerozumném tréninku, stejně tak i poté, co byla první gilda, do které jsem patřil, vyhlazena.
Ale během toho boje jsem měl zvláštní pocit. Pokud bych v tom pokračoval, v tom tréninku, který vyprazdňoval mysl, tak bych si nakonec vytáhl Černého Petra.
Ale komu na tom záleží – to jsem si myslel, hlavně poté, co byla má gilda vyhlazena. Ale byli tací, kteří ke mně natáhli ruku a mluvili se mnou i přes to, v jakém jsem byl stavu.
Díky nim jsem znovu začal svůj boj života, a ten mě vedl k nalezení tempa, které mi vyhovovalo… a…

Probudil jsem se do elektrických zvuků budíku, které mi v podstatě bodaly do mysli – ne, znělo to jako tiché a klidné vření.
Ospalýma očima jsem se podíval na čas v pravé dolní části zorného pole. Digitální čísla ukazovala 08:12, skoro dvě hodiny před tím, než mi měl zazvonit budík. Přetáhl jsem si deku přes hlavu a znovu jsem tak chtěl pozvat Hajaju, ale tentokrát mi do nosních dírek vstoupila nějaká příjemná vůně.
Vůně, bohatost a hojnost ve sladkosti; byla to vůně…
„Krémová polévka!“ narovnal jsem se s křikem a ten nadbytečný pohyb mě vystřelil z postele. Někdo se na mě ohromeně podíval z obývacího pokoje a zároveň jídelny za dveřmi; samozřejmě, že to byla Asuna-san, «Záblesk», ne, «Novomanželka».
„…Dobré ráno, Kirito-kun. To je nezvyklý ranní pozdrav.“
S nohama na posteli a zády opírajícími se o podlahu jsem pozdravil o něco vhodněji ráno druhého dne mého manželství.
„D-dobré ráno, Asuno. Ehm, to, měl jsem sen… o vší krémové polévce, kterou bych mohl vypít, a…“
Asunin údiv se o něco prohloubil.
„To nebyl sen. Ale na to jí není dost.“
„…Cos to říkala,“ zamumlal jsem a můj nos zacukal, vůně ještě nezmizela. Takže ten zvuk vření, který mi zkrátil spánek, byl jen zvuk pokličky na vařícím se hrnci?
I když bylo o hodinu a patnáct minut dříve než obvykle – přestože jsem minulé dvě noci spal –, tak jsem se cítil zcela probuzený. Naplno jsem použil své AGI, abych se vyšvihl zpět na nohy, a vběhl jsem do jídelny.
V rohu místnosti stál na kamnech spalujících dřevo černý hrnec, ze kterého se kouřilo. A navíc už byl na stole, kde četla Asuna noviny, zeleninový salát a kulatý chleba, že?
Asuna složila noviny a postavila se. Na sobě měla kuchyňskou zástěru. Usmála se.
„Najíme se, až si opláchneš tvář. Mezitím usmažím vajíčka. Jak je chceš?“
Upřímně, neměl jsem v tomto světě nijak zvlášť zkušenosti ohledně oplachování si tváře a vybírání si způsobu, jakým mi kdo usmaží vejce. Ale kdybych to přiznal, nasadila by má novomanželka nejspíš zase udivený výraz, takže jsem po chvíle přemýšlení odpověděl: „Na-na půl osmažené z obou stran.“
„Dobře. Tak tedy over easy.“
…Ten termín mi byl zcela nový, ale šéfkuchařka, Asuna, to řekla, takže to tak nejspíš je.
„N-no dobře,“ přikývl jsem a vyběhl do koupelny, ve které se nacházela i toaleta.
Při lovu nové nemovitosti jsem se soustředil na tři body: místo, které jen málokdy navštěvují hráči; málo aktivních monster v okolí; velká vana.
Útulný dřevěný domek vypadal následovně: obývací pokoj a jídelna ×1, kuchyně ×1, ložnice ×1, ale přesto tu byla docela velká koupelna s obyčejnou dřevěnou vanou, která měla na délku přes dva metry. Poplatky za vodu a plyn by byly ve skutečném světě nejspíš děsivé, ale v nebezpečném a praktickém VR světě vždy vytékala čerstvá horká voda z keramické trubky na zdi a naplňovala vanu.
Rozhodně jsem nebyl posedlý koupelemi, ale i já jsem se chtěl ponořit až po uši, ne jen si opláchnout obličej, když jsem se podíval na nával páry stoupající zpoza umyvadla. Ale nejspíš by se ta over easy vejce změnila na over difficult, kdybych to udělal, takže jsem nápad ranní koupele opustil a otočil jsem stříbrným kohoutkem.
Nedostatkem koupelny bylo, že stejně jako vana měla nekonečnou zásobu horké vody, tak umyvadlo mělo jen vodu tak studenou, že vám z ní klidně mohly vzniknout omrzliny. „Uhíí!“ vykřikl jsem při oplachování si tváře, poslední náznaky únavy odpluly. Pak jsem vyběhl zpět do jídelny.
„Zimazimazima…,“ zpíval jsem záhadné kouzlo a ohříval jsem si obličej a ruce u kamen. Úlevně jsem si oddechl, když virtuální chlad zmizel.
Asuna stála v kuchyni a dívala se na mě, vrátila se ke svému starému zmatenému výrazu.
„Je to skvělý pocit opláchnout si tvář studenou vodou, že?“
„Přesně… přesně tak, ale tady je ta voda v podstatě ledová, takže…“
„Jsi snad chlap, tak to vydrž!“ řekla Asuna něco, co by nejspíš prohlásila nějaká starší sestra. Lehce pokrčila rameny.
„…No, ale já jsem se koupala.“
„Co… to není fér! Spíš jsi mě měla probudit a…“
„…Probudit tě a?“
Asuna držela v pravé ruce obracečku, která se ve světle leskla. Zářivě se na mě usmála.
„Ach, n-ne, to nic… A vůbec, hele, to vejce už nebude easy.“
„Zbývají ještě tři vteřiny. …Takže. A. Co?“
—Když se tak nad tím zamyslím, jsem si docela jistý, že jsem se tomuhle Asuninu útoku nedokázal ani vyhnout, ani jej zablokovat už od chvíle, co mě dostala s tím „Dej. Mi. Půlku!“ v Agilově obchodu. Ale jako «Černý šermíř» jsem nemohl být pořád jediný, na koho se útočí. Teprve nedávno jsem si všiml, že Asuna, která se zdála být vždy klidná, byla také překvapivě slabá vůči čelním útokům.
Odkašlal jsem si a usmál jsem se tak vyrovnaně, jak jsem to jen dokázal, zapojil jsem i špetku vážnosti.
„…Mohla jsi mě vzbudit a mohli jsme jít do vany společně.“
Posouval jsem pravou nohu stranou, kousek po kousku, připravoval jsem se na útěk ve chvíli, kdy získá ta obracečka světelný efekt pro «Přímku» (i když jsem netušil, jestli to zvládne aktivovat). Asunin obličej se zanedlouho zbarvil do jasně červené, od brady až k čelu, od kořínků vlasů jí trochu stoupala pára. A to není metafora; to se vážně stalo.
Páni, takže tu byl takovýto emotikon.
Dával jsem si pozor, aby se mé překvapení neobjevilo v obličeji. Asuna se se spěchem vrátila ke kamnům a obracečkou šťouchala do volského oka v pánvi. Přitom tiše promluvila: „N-no… jestli na tom… trváš…“
Šťouch, šťouch, šťouch.
„…Ale dovnitř jdeme jen společně, jasný? …M-můžu ti alespoň umýt záda, ale…“
Šťouch, šťouch, šťouch, šťouch.
„…E-ehm, nebudu dělat nic úchylnýho, jo? Chci říct, je teprve ráno… a musíme nakoupit věci na oběd… počkat, ach, kjá—!“
Její levá ruka se s tím mihla a hodila pánev s takovou silou, že se až rozmazala.
Volské oko, které už bylo rozhodně více jak zpola osmažené, mrštně vyletělo vzhůru a poblíž stropu se zatočilo, pak dopadlo zpět na pánev. Asuna ji stále držela a znovu se otočila.
„Bóže! To jen kvůli tomu, že jsi řekl něco tak divného, to nakonec skončilo jako over hard, Kirito-kun!“
…Takže to nemělo být difficult.
Prošlo mi hlavou, když jsem se poslušně omlouval. I když to, jak mi spílala, nebylo moc logické, vše bledlo v porovnání s tím, že jsem z ní dostal svolení k vaně.
„Promiň, vážně, ale určitě to vajíčko bude dobrý, i když bude tvrdý, protože jsi ho pro mě udělala ty.“
To byly mé upřímné myšlenky. I Asuna to zřejmě věděla, jelikož tvář mé novomanželky znovu zčervenala, teprve po chvíli se usmála stejně klidně jako obvykle.

S pocitem plnosti jsem poděkoval Asuně za snídani, která byla dokonalejší než kterákoli jiná, co jsem kdy měl. Skládala se z toho volského oka, dobře osmaženého z obou stran, čerstvého zeleninového salátu, měkkého kulatého chleba a voňavé krémové polévky. Dal jsem si sladce na čas s jejím spořádáním.
„Děkuju za jídlo, bylo to vážně výborné. Tohle už ani není snídaně, je to snídaňová… ne, ranní večeře, hm…“
„Docela si tu odporuješ,“ zahihňala se Asuna, načež odpověděla: „Nemáš vůbec zač.“
Chvíli mě zcela zaměstnával pohled na mou manželku, která ladně sklízena nádobí ze stolu. Náhle mě něco napadlo. Bral jsem za samozřejmé, že se Asuna vzbudila přede mnou a udělala mi snídani, ale v dnešní době a našem věku to není přijatelný postoj, ne?
Ve skutečném světě jsem si bezděky vystavěl zdi mezi sebe a matku i sestru, stěží jsem doma s něčím pomáhal. Když se tak nad tím zamyslím, tak moje máma, která pracovala jako editorka časopisu, a i moje sestra, která byla v kendo klubu, musely mít obě mnohem méně času než já, který jsem byl ponořen jen do online her a do žádného klubu jsem nepatřil.
Jestli tuhle hru dohrajeme a já se vrátím do skutečného světa, měl bych se do domácích prací zapojit. Nebo bych měl spíš začít už dnes.
To jsem si slíbil v srdci a postavil jsem se, odnesl jsem zbývající nádobí do kuchyně.
„Ehm, o nádobí se postarám,“ prohlásil jsem, ale Asuna se otočila a s úsměvem zavrtěla hlavou.
„V pohodě, zabere to jen chviličku.“
„…Chviličku?“
„Ano,“ přikývla a převzala ode mě nádobí, projela jím pod vodou tekoucí z kohoutku, pořád ještě bylo vše naskládané na sobě. A jen takhle z nádobí zcela zmizel efekt znečištění, hned i uschlo. Vypustil jsem ze sebe jen „Óó!“. Asuniny oči se na mě hned upřely.
„Óó, říkáš… Kirito-kun, co jsi celou tu dobu u sebe doma dělal?“
„No… v podstatě jsem doma nejedl, nanejvýš taková jídla, která nádobí nepotřebují, jako jsou třeba sendviče, žemle nebo…“
„Óó.“
„…Velice se omlouvám…“
„No, jsi kluk. Ale rozhodně by ses měl koupat,“ poznamenala s kyselým úsměvem, zřejmě si všimla, co mohla její slova naznačit, a hned zase zrudla.
„Ach, to jsem tak docela říct ne…,“ mumlala Asuna vskutku rozkošně. Prostě jsem musel popadnout její levou ruku.
„Jo, to by šlo.“
Nic jiného jsem ani říct nemohl.
(Konec)

Doslov

Dobrý den, tady Kunori. Moc vám děkuji, že jste si přečetli „ME11“.


Tento příběh je přímým pokračováním předchozího „ME10“. Kvůli nedostatku času to skončilo docela zvláštně, opravdu se omlouvám… Novomanželský život Kirita-san a Asuny-san teprve začíná, takže doufám, že budu mít šanci napsat pokračování! A doufám, že jednou budu moct vložit tento příběh do jediné knihy, až bude dost obsahu a dojde to k nějakému řádnému konci… I když se svým nynějším tempem netuším, kdy by tohle mohlo nastat…

2 komentáře: