S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

čtvrtek 7. srpna 2014

Kapitola šestá

Zapnul jsem LED světla a naklonil se ke straně, abych zatočil, projel jsem velkou bránou.
Po chvíli jsem ucítil kritické pohledy lidí jdoucích po obou stranách ulice, hned jsem snížil rychlost.
Tuhle zchátralou motorku o 125 ccm, s dvoudobým spalovacím motorem vyrobenou v Thajsku, jsem získal díky Agilovým konexím. Vydávala hluk, nezvyklý na tuhle dobu plnou elektrických skútrů. Kdykoli jela Suguha se mnou, stěžovala si „Hlasité – smrdí to – špatně se na tom jezdí.“ Pokaždé jsem zalhal a řekl, že když si zvykne na vítr, tak si zvykne i na hluk, ale také jsem litoval, že jsem si nepořídil čtyřdobý skútr.
Hlavně když jsem někam spěchal jako teď. Měl jsem namířeno na pozemek nemocnice.
Pomalu jsem pokračoval po cestě, asi jako osel táhnoucí vozík, a před sebou jsem uviděl vjezd na parkoviště. Ulevilo se mi, vjel jsem tam a zaparkoval na kraji místa vyhrazeného pro motocykly. I přes tuhle dobu jsem vytáhl opravdový klíček zapalování. Když jsem si sundával helmu, ucítil jsem slabý pach dezinfekčního přípravku v prosincovém větru.
Je neděle, týden po mém setkání s Kikuokou v drahé cukrárně.
Z domova jsem vyjel po přečtení si e-mailu, kde stálo, že přípravy pro můj začátek v Gun Gale Online jsou u konce. Na jaké místo jsem to mířil? Velká městská nemocnice v okrsku Čijoda, v městské části středu Tokia. I když se do srdce Tokia obvykle nevydávám, cestu jsem znal. Zde jsem byl původně hospitalizován pro rehabilitaci svalů po osvobození ze SAO.
I když mi rehabilitace zabrala jen měsíc, pořád jsem po téhle cestě jezdil sem a tam, kvůli vyšetřením a podobně. Během minulého půl roku jsem nemocnici nenavštívil, ale když jsem podíval na bílou budovu, povědomý to výjev, vyplouvaly na povrch pocity nostalgie a opuštěnosti. Trochu jsem zavrtěl hlavou, setřásl sentiment a rozešel se ke vchodu.
Znovu se mi v hlavě objevil rozhovor, který jsem vedl v neděli před šesti dny, kdy jsem svou situaci vysvětloval Asuně. Bylo to při procházce kolem císařského paláce, nedaleko od této nemocnice.

„…Cóóóóóóó!? Ki… Kirito-kun, ty končíš s ALO…!?“
Viděl jsem, jak se v Asuniných očích, rozšířených nevěřícností, začínají sbírat slzy, rychle a energicky jsem zavrtěl hlavou.
„Ta… tak to není, tak to vůbec není! Bude to jen na pár dní, pak se hned vrátím! Jde… jde o to, že musím kvůli něčemu zkontrolovat jiné VRMMO…“
Po tomhle vysvětlení Asuna konečně uvolnila svá ramena a tentokrát se jí v očích objevily pochyby.
„Zkontrolovat…? Tak proč si tedy neuděláš nový účet jako obvykle? Proč musíš přesunout tenhle?“
„To, to je… Za to může ‚Brýlovec‘ z Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace…“
Pak jsem s trochou potíží vysvětlil, proč je Kikuoka Seijirou z poloviny důvodem toho, že jsem pro naše rande vybral císařský palác, zároveň jsem schválně vynechával jednu část.
Když jsme dorazili k bráně, dokončili jsme náš rozhovor a vrátili své povolenky ve vstupním stánku, pak jsme byli poblíž mostu Hirakawská brána, který se natahoval přes příkop. Asuna s velice zamyšlenou tváří promluvila: „Prosba od Kikuoky-san… Tak s tím se asi vážně nedá nic dělat. Nějak nevím, jestli bych do něj měla vkládat důvěru… Ale rozhodně mu dost dlužím…“
„Ne, cítím to stejně.“
V tu chvíli jsme se oba kysele usmáli.
Ale Asuna se hned vrátila k vážnému výrazu, pevně mě chytila za ruce a řekla: „…Vrať se tak rychle, jak jen můžeš. ‚To‘ místo je náš jediný domov…“
Přikývl jsem, podíval jsem se na povrch příkopu a odpověděl jsem: „Samozřejmě. Vrátím se do ALO co nejrychleji. Je to jen výzkum ohledně toho, co se děje ve hře «Gun Gale Online».“
—Správně.
Nebyl jsem k Asuně úplně upřímný ohledně toho, čeho se týkala Kikuokova prosba. Zkrátka jsem měl zkontaktovat hráče, který by mohl mít záhadné schopnosti, pověstného «Death Guna». To jsem jí neřekl, protože věřím, že kdybych to udělal, rozhodně by mě zastavila, nebo by možná navrhla, že se do toho světa ponoříme společně.
Byla to sobecká výmluva, ale už jsem se rozhodl, že ji nenechám se přiblížit k virtuální realitě, ve které se možná děje něco nebezpečného.
Samozřejmě, věřím tomu, že «Death Gun» je jen výsledkem pověr, asi tak na 90% procent.
To platí i na to, že by se skrz virtuální realitu dali zabíjet lidé ve skutečném světě.
Ať už se nad tím zamýšlím jakkoli, nedokážu uvěřit, že by bylo něco podobného možné. AmuSphere je přístroj jen o něco pokročilejší, než je normální televize. Technologie jako «virtuální realita» a «FullDive» se zdají být magické, ale na konec je to jen šikovný nástroj, rozhodně to není něco jako magický předmět, který by dokázal oddělit duši od opravdového těla člověka a přenést ji do paralelního světa.
Ale zbývající desetina pravděpodobnosti mě táhla právě sem.
Před mnoha měsíci jsem roztřiďoval staré nahromaděné časopisy o elektronice v paměti mého počítače; jeden byl vydán těsně před začátkem SAO. V něm se nacházel rozhovor s ředitelem Argusu, Kayabou Akihikem. Tehdy, když byl stále ještě naživu, mluvil o ‚tom‘.
—‚To‘ odkazovalo na «realizovaný svět» zvaný An Incarnating Radius, Ztělesněný okruh, zkrácený jako Aincrad. V něm mohli hráči sledovat, jak se mnoho snů stává skutečností. Našli meče, monstra a záhady, aniž by se zastavili, aby si uvědomili, že se mezi těmi herními symboly nachází síla, která nutí i samotné hráče se změnit—
Bez pochyb jsem se změnil. A stejně tak i Asuna. Dokonce i Agil, Klein, Liz, Silica a ostatní v tom světě se během dvou let, které uběhly, zažili změnu osobnosti, takovou, kterou už nelze vrátit zpět.
Ale co kdybychom předpokládali, že tady se Kayabova «evoluce» nezastavila…? Díky «Semínku», balíčku vytváření VRMMO, se nyní můžeme dívat na koutek neomezeného růstu VR Nexus. Jaké faktory se zrodí, jestli budeme moct předpokládat, jak se mění rámce zvané realita a virtuální realita…?
Automatické dveře před mýma očima vydaly *ujn* zvuk a otevřely se, pach dezinfekce a teplý vzduch vyvanuly kupředu a přerušily mé nekonečné myšlenky.
Vzhledem k tomu, že dva hráči GGO zemřeli ve skutečném světě, si nemohu být jistý, že kontakt s «Death Gunem» není nebezpečný. Jestli budu po návratu do ALO k Asuně upřímný, rozhodně se naštve. Ale nakonec určitě pochopí.
Já – který jsem údajně zkrátil čas Aincradu, člověk se jménem Kirito, který vypustil balíček «Semínko» do světa – jsem neměl jinou možnost.

Po návštěvě toalety jsem se spoléhal na výtisk Kikuokova e-mailu a nakonec dorazil k určené místnosti na třetím patře nemocničního oddělení. Na plátu vedle dveří nebylo jméno pacienta. Zaklepal jsem a otevřel dveře–
„Čauky! Kirigayo-kun, dlouho jsme se neviděli!“ uvítala mě sestřička, se kterou jsem se znal. Během mé předchozí dlouhé rehabilitace mě měla na starosti.
Pod čepcem měla dlouhé vlasy spletené do copu ze tří tlustých pramenů, na konci se jí pohupovala malá bílá mašle. Byla oblečena ve světle růžové uniformě, její na dívku docela vysoká postava vytvářela elegantní siluetu, která rozhodně vypadala jako pokušení mnoha pacientů. Na levé straně hrudi měla malou jmenovku, na níž stálo «Aki».
Malá usmívající se tvář byla rozhodně čistá a krásná jako u anděla v bílém, ale v případně nutnosti dokázala být i děsivá, a s tím vědomím se o mě pokoušely mrákoty a hned jsem sklonil hlavu.
„Ach… Do-dobrej, omlouvám se, že jsem o sobě nedal vědět.“
V tu chvíli roztáhla sestřička Aki paže a dotkla se mě, od ramenům k pažím, pevně mě chytila ze stran žaludku.
„U… uááá!?“
„Ó—, rozhodně ti přibyly svaly. Ale to ještě nestačí, jedl jsi dost?“
„Je, jedl jsem. Jedl jsem. Ale, no, jak to říct, proč je tu Aki-san?“
Rozhlédl jsem se po malém, soukromém pokoji, kde nebyli žádní další lidé.
„Slyšela jsem o tobě, když jsem mluvila s tím vládním úředníkem s brýlemi. A rozhodně, pro dobro toho vládního úředníka, virtuální… síť? Něco vyšetřuješ? I když to ještě není ani rok od návratu, je to těžké, viď? A protože jsem tě měla při rehabilitaci na starosti, byla jsem požádána, abych kontrolovala monitory, dneska to mám místo obvyklé práce. Mluvila jsem o tom s nadřízenými, to se dá čekat od moci státu, to jsem rozhodně cítila. Ale tak, budeme spolu zase pracovat, i když jen krátce, Kirigayo-kun.“
„Ach… Ná-nápodobně.“
Nějak věřil, že mám pro krásky slabost, a tak přišel s tímhle mazaným plánem, Kikuokóóóóó—proklínal jsem v mysli agenta, který tu teď nebyl, a s úsměvem jsem vzal nataženou ruku sestřičky Aki.
„…Takže ten vládní chlápek s brýlemi nepřišel?“
„Jo, mluvil o setkání, ze kterého se nemůže vyvléknout. Nechal mi tu pro tebe vzkaz.“
Otevřel jsem konopnou obálku, která mi byla podána, a vyndal z ní rukou popsaný papír.
‚Zpráva byla předána e-mailem na obvyklou adresu. Byl podán požadavek na režijní výdaje, které budou zaplaceny společně s odměnou po skončení mise. P. S.: Neměl bys nechat své mládí převzít kontrolu jen proto, že jsi s krásnou sestřičkou v privátním pokoji.‘
V tu chvíli jsem společně s obálkou zcela rozdrtil vzkaz a hodil ho do kapsy své motocyklistické bundy. Kdyby si to přečetla sestřička Aki, její harašení by se pak mohlo i trestně stíhat.
Ztuhle jsem se usmál na podezřele mrkající ženu, promluvil jsem: „Ach— no dobrá, měli bychom se připojit k síti.“
„Aha, ano, ano. Začněme s přípravami.“
Po straně postele, ke které jsem byl naveden, stály seřazeny jasně barevné monitory a na vrcholku polštáře na mě stříbrně zářilo zcela nové AmuSphere.
„Tak se svlékni, Kirigayo-kun.“
„Co… Co!?“
„Abych mohla připojit elektrody. A stejně, když jsi byl hospitalizován, tak jsem všechno viděla, nemáš se proč červenat—“
„…Ehm, stačí jen vršek…?“
Sestřička Aki se na chvíli zamyslela a pak přikývla. Resignovaně jsem si sundal bundu a triko s dlouhým rukávem, poté jsem si lehl na postel. Všechny elektrody používané elektro-kardiačním monitorem mi byly najednou připnuty na různé části horní poloviny těla. I AmuSphere má monitory srdečního tepu, ale Kikuoka měl zřejmě pochybnosti o tom, zda tahle funkce bude fungovat. Takhle to vypadalo, že se alespoň trochu zajímá i o moje bezpečí.
„Fajn, teď už je vše připraveno.“
Sestřička zkontrolovala poslední monitor a hluboce přikývla. Chvíli jsem tápal, než jsem zvedl AmuSphere, nasadil si jej na hlavu a zapnul jej.
„Ehm, no… Tak já jdu. Nejspíš budu ponořený tak čtyři pět hodin…“
„Fajn. Budu pořádně sledovat tělo Kirigayi-kun, tak se neboj a dávej na sebe pozor.“
„Jsem… jsem ve vaší péči.“
Zajímalo by mě, jak se to takhle mohlo vyvinout… S tou myšlenkou tázající se na to, co se právě stalo, jsem zavřel oči.
Zároveň mě elektronický zvuk v mých uších informoval o tom, že je přístroj připravený k použití.
„Začátek přenosu,“ odrecitoval jsem příkaz. Zářící bílé světlo, na které jsem si už zvykl, mi zakrylo zorné pole, vědomí se osvobodilo od mého těla.
Pamatuji si, že po přistání ve virtuálním světě jsem se cítil poněkud nepříjemně.
Důvod jsem zjistil po několika vteřinách – nebe bylo obarveno do žluté se slabým nádechem červené.
Slyšel jsem, že čas uvnitř «Gun Gale Online» je synchronní s realitou. A tedy – protože byla jedna hodina odpoledne, mělo být nebe stejně tak modré jako to, které jsem předtím viděl z nemocničního pokoje. Přesto nebe vypadalo jako při stmívání, a to bez nějakého znatelného důvodu.
Nakonec jsem po několika nápadech pokrčil rameny a rozhodl se to ignorovat. GGO bylo zasazeno do opuštěné země, vymodelovanou na Zemi po poslední válce. Nejspíš to mělo působit nějak apokalypticky.
Znovu jsem se podíval na majestátní vzhled hlavního města GGO, «SBC Glocken», který se přede mnou rozléhal.
Provedení, které existuje jen ve sci-fi VRMMO, se, přesně jak by se dalo očekávat, dost liší od nově zřízeného hlavního města Alfheimu, «Města Yggdrasil», které se nachází ve vrcholku světu, a také od vrstvených starších fantaskních měst Aincradu.
Kovově vypadající budovy se tyčily vysoko, jako by protínaly nebesa, vzdušné chodby, které je spojovaly, vypadaly jako zapletená síť. Reklamy na neonově zbarvených hologramech pilně promítaly v mezerách mezi budovami; čím blíže k zemi, tím více jich bylo, byla to záplava barvy a zvuku.
Nakonec jsem se podíval na zem, kde jsem stál. Nebyla to půda či kámen, ale cesta vydlážděná kovovými pláty.
Za mnou se nacházela kupolovitá budova, která byla zřejmě startovní lokací pro nové postavy a přede mnou se táhla ulice, která mohla být klidně hlavní. Nalevo a napravo stály pochybné obchody, těsně jeden vedle druhého, připomínaly vedlejší ulice Akihibary.
A také hráči. Ti chodili ve skupinách s atmosférou, která nevypadala moc otevřeně. Byla tu naprostá převaha mužů. Možná mi to tak připadalo kvůli mým zkušenostem s ALO, kde bylo docela dost žen, možná proto, že to byl svět jemných víl. Tady jsem měl výhled na dost tvrdé muže, vykračující si to ve vojenských maskovacích bundách a černé zbroji. Popravdě jsem z toho měl pocit úzkosti, a, jak to jen říct, nemírnosti, nebo abych to řekl jasně, nečistoty. Navíc bylo těžké s nimi mluvit kvůli těm jejich nepřátelským očím.
Byl jsem ohromen i kvůli tomu, co měli hráči pověšeni na ramenech a zádech; mohutné, černé, neotesané zbraně – pistole a pušky.
Chyběl tu dekorativní prvek mečů a kopí, celé to tu bylo zaměřené jen na pistole. Jsou to zbraně. Tahle podoba a barva, ty byly jen pro dobro poražení nepřítele.
Viděl jsem něco, co se dalo říct o celém tomhle světě, uložil jsem si to do paměti.
Jediný důvod k existenci v tomto světě je „bojuj, zabíjej a okrádej“. ALO nabízelo prvek „užívání si aktivit v iluzionárním světě“, ale to tady téměř neexistovalo.
A tak bylo spíš nevýhodnou tu mít nádhernou a krásnou postavu. Vnější vzhled je pro vojáky při zastrašování nepřátel důležitý. Nejspíš právě kvůli tomu mělo tolik mužů vousy a na tvářích výrazné jizvy.
A co se týče mě, jak vypadá moje postava?
Tohle mě napadlo a hned jsem se podíval po svém těle. Abych splnil svůj objektiv a ďábelský «Death Gun» se na mě zaměřil, potřeboval bych vypadat jako svalnatý voják z hollywoodského filmu—
…Přepadla mě zlá předtucha.
Pokožka na mých rukou byla sklovitě bílá, i prsty byly překvapivě tenké. Mé tělo, pokryté černou vojenskou bojovou bundou, vzhledem k situaci, bylo mnohem tenčí než to v reálném světě. A podle výšky pohledu se mi nezdálo ani to, že bych byl o moc vyšší.
Před několika dny jsem Asuně vysvětlil, že při ponoření do Gun Gale Online si nenechám vytvořit novou postavu. Kdybych tu udělal, nejspíš bych se nemohl setkat s «Death Gunem», který se zaměřuje na silné.
Pro světy, které používaly VRMMO vývojový a podpůrný balíček, «Semínko», přesněji řečeno světy, které operovaly s «Cardinal» systémem, existovalo jen jedno nadřazené pravidlo.
Při použití funkce je možné zanechat schopnosti postavy, která se pak přesunula do hry spravované jinou společností. Docela se to podobalo SIM kartám telefonům, kdy si můžete teoreticky volně přenést kartu k jinému operátorovi.
Pokud například přenesete postavu se staty 100 síla a 80 rychlost získanými ve hře A do hry B. Postava projde «Poměrovým zachováním» a schopnosti ze hry A se ve hře B změní na 40 STR a 30 AGI. Jednoduše řečeno se válečník zaměřený na sílu, s vyšším středním levelem v ALO znovuzrodí jako bojovník s vyšším středním levelem v GGO.
Samozřejmě tohle není funkce, která zkopíruje postavu. Ve chvíli, kdy je převedena, se postava v původním světě zcela smaže, a co víc, protože se dá převést jen postava, žádný předmět být převeden nemůže, i když je to tak lepší, proto ten čin vyžaduje odvahu. Tentokrát, když jsem měl převést postavu, kterou jsem používal v ALO, «Spriggana Kirita», do GGO, jsem nechal téměř všechny věci v bezpečí v novém obchodě, který si Agil zrovna otevřel ve Městě Yggdrasil.
A tak jsem díky převedení získal sílu ALO Kirita, ale protože to byla přetočená a postupně budovaná postava, neměla tak směšné staty jako Kirito v SAO. Nemohl jsem si s sebou vzít svůj vzhled, stejně jako předměty, tak jsem nemohl předpovědět, jaká náhodná podoba bude vygenerována. Mohl jsem doufat v podobu svalnatého vojáka, ale…
S neutuchajícím nepohodlím jsem prohlédl své okolí, došel jsem k zrcadlovému sklu, které zdobilo kupoli, kterou jsem zrovna opustil.
Pak jsem v údivu vykulil oči.
File:Sword Art Online Vol 05 -179.jpeg
„Co to sakra je!?“
To, co se odráželo ve skle, se od mých nadějí lišilo přímo světelné roky.
Rozhodně jsem byl menší než jako Spriggan, a navíc i hubenější. Vlasy jsem měl stále černé, ale lehce mi padaly z vrcholku hlavy dolů k lopatkám. Tvář jsem měl, stejně jako ruce, téměř průsvitně bílou, zato rty byly jasně rudé.
I barva očí, ačkoli stejně černá jako vlasy, příliš zářila. Ty oči byly orámovány dlouhými řasami a ze zrcadla se na mě dívaly nevinně, přesto uhrančivě, tak moc, že jsem bezděčně zapomenul, že se dívám na sebe a nechal jsem svůj pohled volně se potulovat. Znovu jsem se podíval na tvář a dlouze povzdychl.
Asuna mi často říkala, že SAO Kirito má docela ženskou tvář, ale tohle už bylo trochu moc. Kde byste sakra našli sílu vojáka v téhle podobně, v údivu stál jsem jako zmražený na místě. Chlap, co opodál něco jedl, na mě, co jsem se odrážel v zrcadle, najednou zamával a zezadu zavolal.
„Haló, slečinko, máte štěstí! Tenhle avatar je typ F1300!  Objevuje se jen málo. A co takhle, když jste teprve začala, neprodala byste ten účet? Dám vám dva mega kredity!“
„………“
Na chvíli jsem přestal s myšlenkami o svém momentálním stavu a podíval se na tvář muže. Jistá možnost rostla, nervózně jsem zvedl ruce a dotkl se hrudi. Ale naštěstí jsem cítil jen plochost, takže mé pochyby zmizely. Můj strach ze změny pohlaví byl zřejmě neopodstatněný.
Nejnovější VR hry, téměř všechny tituly, nepovolovaly, aby měl hráč odlišné pohlaví od své postavy. To proto, že dlouhodobé užívání postavy opačného pohlaví nepříznivě ovlivňuje ducha i tělo tak, že to nelze ignorovat. Ale slyšel jsem, že jelikož identifikace pohlaví hráče probíhá na základě nějakých mozkových vln, může se ve výjimečných případech stát, že systém rozhodne o opačném pohlaví, což hráče při ponoření vyleká.
Když se nad tím zamyslím, změna pohlaví byla v původním SAO možná, ale hned po začátku nás systém vrátil k původnímu pohlaví. Zajímalo by mě, zda proto, že Kayaba věděl o nepříznivém efektu… Všechny ty nepatřičné myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsem se konečně podíval na muže, pokrčil jsem ramena a odpověděl jsem.
„Ehm… Promiň, ale jsem kluk.“
I ten hlas by se řadil spíše k dívčímu, i když byl o něco hlubší. Sklíčeně jsem čekal na odpověď, ten chlápek na chvíli oněměl, pak začal s novou dávkou energie mluvit: „Takže, takže, je tohle typ M9000!? To, to je úžasný… Tak ti dám čtyři, ne, pět megakreditů. Prodej mi to, rozhodně mi to prosím prodej!!“

Prodat to, nebo i jen dát, chtěl jsem si svůj vzhled vyměnit s tvým, ale naneštěstí nemohu.

„Ehm, tohle není začátečnická postava, ale převedená. Nemůžu ji tak snadno vyměnit za peníze. Promiň.“
„Aha… Aha…“
Ten chlap mě ještě chvíli zklamaně prohlížel ze všech stran, ale zanedlouho se dal dohromady a zeptal se: „Tak podívej, tenhle vzácný avatar se objeví teprve tehdy, když napřed dlouho hraješ na předchozím účtu. Mohl bys mi tak spočítat svou herní dobu na minulém účtu?“
„Co? Moje, moje herní doba?“
Náhle jsem se zamyslel. Účet, který jsem převedl, má v podstatě herní dobu šermíře Kirita, který šel ze SAO do ALO, celkem něco před dva roky… takže sedm set a třicet dní násobeno dvaceti čtyřmi hodinami.
„Ehm… deset tis…“ začal jsem s upřímnou odpovědí, ale pak se rychle zarazil. Protože jsou to teprve tři roky od doby, co VRMMO žánr vyšel, mohli mít jen hráči SAO deset tisíc hodin ponoření.
„Ehm, asi rok. To proto je to náhoda, že?“
„Aha… no, kdyby ses rozmyslel, dej mi vědět,“ řekl a vnutil mi předmět připomínající průsvitnou kartu, pak neochotně odešel. Na těch kartách bylo jméno postavy, pohlaví, gilda a další věci, ale když jsem se na to díval, zmizelo to; data se nejspíš přidala do adresáře nebo něčeho jiného v systémovém okně.
Bokem jsem se stále díval na mě, který jsem se stále odrážel v tom ďábelském zrcadle, a přemýšlel jsem, co bych s tím mohl dělat. Nic mě nenapadalo.
Tahle přeměna se zaryla do dat mé postavy, takže až se vrátím do ALO, zase budu Kiritem Sprigganem se zašpičatělými vlasy, ale jestli bych se znovu převedl do světa GGO, bude mi přidělen tento avatar, u kterého nepoznám, zda se jedná o muže či ženu.
‚Hledej štěstí v neštěstí‘ je mým motem, takže jsem nad tím několik minut přemýšlel a nakonec vypíchl to «štěstí».
Přišel jsem do tohoto světa, jen abych kontaktoval pověstného hráče zvaného «Death Gun», a i když jsem se nechtěl stát jeho cílem, tohle byl jediný způsob, jak rozhodnout o autenticitě té síly. Z toho důvodu budu určitě vyčnívat, když budu prokazovat svou sílu.
Díky své povaze má GGO určitě málo hráček, takže tahle podoba na první pohled krásné dívky bude rozhodně vyčnívat způsobem, který jsem nechtěl. Nejspíš bude na bojišti jen těžko působit hrůzostrašně, ale prostě budu muset ukázat více bojových schopností.
A co se týče prokázání síly, tak se mi teď naskýtá jedna možnost.
Při normální hře – tedy jako procházení nebezpečných oblastí a něco, co jsem dělat nechtěl, přesněji zabíjení hráčů – je třeba dost času, aby se vaše jméno proslavilo. Ale naštěstí se v této hře během několika dní bude konat «Bullet of Bullets», který rozhodne o nejsilnějším hráči. Zaregistruji se a postoupím do finále královského souboje. Jestli se dostanu až na vrchol, «Death Gun» si mě určitě všimne, možná se i objeví na tom jevišti.
Do téhle hry jsem se nořil poprvé a nebyl jsem si moc jistý, jak budu bojovat či jak moc, ale neměl jsem na výběr, musel jsem to zkusit a zjistit. Bojovat proti někomu s palnou zbraní se nejspíš liší od boje s lučištníkem nebo mágem v ALO, ale obecně řečeno jsou ve VRMMO limity: měl by tu být nějaký slušný všeobecný znak. Mohu se snažit, kolik jen mohu – jestli té síly nedosáhnu, tak v tu chvíli to bude Kikuokova zodpovědnost, že po mně chce něco tak nerozumného.
No nic, napřed se musím zapsat do turnaje a pak si koupit vybavení.
Ještě jednou jsem se podíval na své tělo, povzdychl jsem si a otočil se k hlavní ulici, pak jsem se rozešel. Krátce na to jsem si uvědomil, že jsem si bezděčně hrál prsty s vlasy, které mi padaly do tváře, a přepadla mě tmavá a pochmurná nálada.
—Po několika minutách, až příliš rychle, jsem se ztratil.
Město se zvláštním názvem «SBC Glocken» má zřejmě podobu obrovského podlaží s mnoha více vrstevnatými strukturami, které jako by byly naskládané jedna na druhou. Přede mnou se nacházela série hierarchických budov, jako vznášející se zámek Aincrad v menším měřítku, barvy západu slunce nakukovaly skrz štěrbiny v dáli. Budovy, seřazené jako by chtěly protnout vrstvy, byly propojeny eskalátory a výtahy jako chodbami ve vzduchu, zářily a třpytily se; bylo to opravdu krásné, ale vlastně to připomínalo nějaký komplex jeskyní.
Samozřejmě bych si mohl přes hlavní menu otevřít podrobnou trojrozměrnou mapu, ale teď se to nemohlo porovnávat se scénou, která se rozprostírala před mýma očima.
Kdyby tohle bylo samostatné RPG pro jednoho hráče, riskantně a zoufale bych se procházel kolem, a dokonce bych se musel vrátit na počáteční bod, ale naštěstí je tohle MMO. V podobných situacích existuje východisko.
Někdo kolem mě prošel, s cedulkou, která nepatřila NPC, nýbrž hráči, popohnal jsem svůj krok a zezadu zavolal: „Pardon. Vypadá to, že nevím, kde jsem…“
A pak jsem si hned pomyslel, že jsem udělal blbost.
Protože ať už jsem se díval jakkoli, otáčející se člověk byla dívka.
Světle modré vlasy měla docela krátké, na obou stranách čela měla sepnuté pramínky. Pod výrazným obočím se nacházely velké indigově zbarvené oči, které zářily a připomínaly tak oči kočičí, malý nos, který pokračoval k tenkým rtům.
Nerad jsem si přiznal, že je možné, aby na tom byl tenhle člověk jako já, kluk s postavou vypadající jako dívka, a rychlostí světla jsem prohlédl zbytek těla, ale zpod pískově zbarvené šály se táhl otevřený zip a košile pod ním visuálně vyčnívala. Navíc byla docela drobná. To jsem si neuvědomil, protože i můj úhel pohledu byl docela snížený.
Když ve VRMMO zavolá hráč na ženu „Ztratil jsem se“, jde až v 70% případech o flirtování.
—Ale, nečekaně, tenhle výraz tváře hned zmizel.
„…Zrovna začínáš? Kam máš namířeno?“ promluvila ústa jasným a pěkným hlasem, dokonce se objevil i slabý úsměv. Chvíli jsem přemýšlel, proč to tak je, a nakonec mi to došlo. Ta dívka se dopustila stejného nedorozumění jako ten kupec postav, který se mnou předtím mluvil. Myslí, že jsem dívka jako ona. Jak se tohle sakra stalo.
„Ah… no…“
Hned jsem si pomyslel, že bych měl vysvětlit, jak je to s mým pohlavím, ale když už jsem to téměř udělal, zarazil jsem se.
Tohle má jistý důvod a okolnosti této situace vypadají dobře. Po tomhle, nebo jindy, jestli na mě zavolá hráč, protože si bude myslet, že jsem žena, to bude docela složité. ‚Použij, co jen použít můžeš‘ je mé druhé moto, takže i když to k té holce není úplně fér, nechám tohle nedorozumění tak, jak je.
„Jo, tohle je moje poprvé. Kde se dají levně koupit zbraně a kde je administrativní budova? Chci jít na tahle místa, ale…“
Odpověděl jsem o něco méně chraplavým hlasem, dívka zmateně naklonila hlavu ke straně.
„Administrativní budova? Proč tam jdeš?“
„No… Chci se zaregistrovat do té královské bitvy, co brzy bude…“
Když to uslyšela, vykulila oči a překvapením zamrkala.
„Eh… éééé, i když teprve začínáš? No, žádná specifika na registraci nejsou, ale nejspíš nemáš dostatečnou úroveň…“
„Ach, tohle není začátečnická postava. Je převedena z jiné hry…“
„Páni, tak takhle to je.“
Dívčiny indigově modré oči se na okamžik zableskly, tentokrát se usmála docela jasně.
„Můžu se zeptat? Proč zrovna tahle hra plná prachu a výparů oleje?“
„To je… No, doteď to pro mě byly jen samé fantasy hry, ale pak mě napadlo, že by nemuselo být špatné zkusit si nějakou kybernetickou hru nebo tak něco… A boj s pistolemi vypadal zajímavě.“
No, tohle není úplně lež. Docela mě zajímá, jak daleko může v GGO jít někdo, kdo se specializuje na boj s meči, alespoň co se týče citu pro VRMMO.
„Aha. Tak proto chceš tak najednou do BoB. Máš odvahu.“
Dívka se zasmála a pak přikývla.
„Dobře, provedu tě. Náhodou jdu taky do administrativní budovy. Ale napřed obchod se zbraněmi, viď? Máš na mysli něco konkrétního?“
„Ehm, no…“
I když to řekla, nic mě nenapadalo. Když jsem neodpověděl, znovu se usmála.
„No, tak půjdeme do obchodu s velkým výběrem. Tudy.“
Hned se otočila a já zoufale běžel za koncem šály dívky, která se už rozešla.
Šli jsme větrnými ulicemi, ulicemi mezi budovami, průchody, schodišti, bylo téměř nemožné si to pamatovat. Po několika minuta jsme se dostali k hlavní ulici, do které se cesta vlévala. Zahlédl jsem třpytící se obchod, o kterém jsem si myslel, že je to nějaká investiční skupina velké zahraniční společnosti.
„Tamhle.“
Hladce prokličkovala davem a došla k obchodu.
Velký interiér byl plný různě barevných světel a zvuků, připomínalo to zábavní park. NPC prodavačky byly krásné ženy, spoře oděné v stříbrných kostýmech, s okázalými nevinnými obchodními úsměvy, ale docela mě překvapilo, co držely a co zdobilo každou zeď. Černým světlem zářící všemožné jednoruční střelné zbraně, kulomety a tak podobně.
„To… To je rozhodně zajímavý obchod,“ řekl jsem a dívka vedle mě se také kysele usmála.
„Popravdě, ve specializovaných obchodech najdeš lepší nabídky než v takovémhle generálním obchodě zaměřeném na nováčky.  Ale je důležitější najít typ zbraně, který by ti vyhovoval.“
Ačkoli řekla tohle, potloukalo se obchodem mnoho hráčů ve výrazných barvách, na rozdíl od pouštně zbarvené dívky vydávali dojem nováčků.
„Takže jaký typ hráče jsi?“ zeptala se a já se hned zamyslel. Protože jsem byl převeden z jiného světa, přešly sem i tendence schopností mé postavy.
„Nooo, hlavně se soustředím na sílu a pak na rychlost… asi?“
„Síla-rychlost, jo. Takže by byla nejlepší těžká útočná puška nebo velký kulomet jako hlavní zbraň a jako vedlejší… ale ty jsi tu hned po převedení, viď? Takže peníze…“
„Aha… jasně.“
Rychle jsem potřásl pravou rukou a vyvolal své okno. I když se mé schopnosti převedly, peníze a předměty to neudělaly. A tak se mi na spodku sloupce úschovny ukazovala částka—
„Ehm… 1000 kreditů.“
„…Takže základní částka.“
Když se naše pohledy setkaly, narazil jsem na ustaraný úsměv.
„…S tím ti nejspíš nekoupíme nic než malou paprskovou pistoli… a na živou munici revolver z druhé ruky… co dělat… no, jestli by to nevadilo…“
Uhodl jsem, co chce říct, a hned jsem zavrtěl hlavou. Je jedno, o jakou MMO jde, nováček, který si nechá od veterána příliš pomáhat, nemůže být zrovna vychvalován. Nepřišel jsem sem kvůli zábavě, ale tohle je čára, kterou jako hráč nemohu překročit.
„Ne, v pohodě. To nemusíš dělat. No… Můžu si tu někde rychle vydělat peníze? Jestli se nepletu, prý je tu někde kasíno…“
Dívka se, přesně podle očekávání, usmála docela užasle.
„Na takových místech potřebuješ spíš docela dost peněz. Ale no, jsou tu jak malá, tak velká. Jestli si dobře pamatuju, v tom obchodě…“ otočila hlavou a ukázala dovnitř obchodu, „je něco jako hazard. Podívej.“
Při pohledu zblízka jsem uviděl velkou oblast obehnanou zdí, která byla výjimečně velkou náhradou, když mluvíme o herních přístrojích.
Asi tři metry široké a dvacet dlouhá. Rozložené na kovových dlaždicích, obklopeno vysokým plotem, NPC se střeleckým páskem stálo ve vzdálenější části uvnitř. Vepředu nebyl plot, ale kovová uzavíratelná závora, kde jsem viděl čtyřhranný sloup podobný kase.
Za střelcem, který občas z pouzdra u pasu vytáhl pistoli a zatočil s ní kolem prstu, se až k vrcholku cihlové zdi nacházelo nespočet děr od kulek a úplně nahoře svítil růžový neonový nápis „Nedotknutelný“.
„…Tohle je?“
Zeptal jsem se dívky, ukazovala prstem a vysvětlovala.
„Je to hra, kdy tou bránou vpředu vstoupíš a vyhýbáš se střelbě NPC vevnitř, přitom se snažíš co nejvíc se přiblížit. Zatím nejvyšší skóre je tamhle,“ ukazoval její prst na vnitřní stranu plotu, kde se nacházela tenká červená světélkující čára. Byla v asi dvou třetinách celého místa.
„Páni, kolik můžeš dostat?“
„Noo, stojí to 500 kreditů, a získáš 1 000, když se dostaneš do deseti metrů, 2 000 do patnácti. A když se dotkneš toho střelce, získáš všechny peníze, co za to hráči kdy utratili.“
„Vše, všechny!?“
„Podívej, nápis ukazuje, kolik toho je. 1, 10, asi 300 000, hm.“
„To… to je neuvěřitelná částka peněz.“
„Ale je to nemožné,“ odpověděla hned dívka a pokrčila rameny.
„Jakmile se dostaneš za osm metrů, tak ten střelec podvádí a zrychlí tahání. I když je to revolver, tak se neúměrně rychle nabíjí, burst fire3 [Burst Fire je zřejmě střelba předem určenými dávkami, obvykle 2 či 3]. Ve chvíli, kdy vidíš Linii kulky, je už příliš pozdě.“
„Linie kulky…“
V tu chvíli zatahala dívka za můj rukáv a tiše zašeptala: „Podívej, támhle jde někdo navýšit sumu.“
Přesunul jsem oči ze střelce ke vchodu, ke kterému se přiblížila trojčlenná skupina.
Jeden z nich měl na sobě vojenskou bundu, která se měla zřejmě používat v chladnějších oblastech, s šedým a bílým maskováním, stál před bránou a povzbuzoval se. Pravou dlaní strčil do horní části kasy, čímž zaplatil poplatek a ozvala se výjimečně živá fanfára. Náhle se, odtud a odtamtud, objevilo publikum asi deseti lidí.
NPC střelec zakřičel „Vykopejme toho hajzla na měsíc!“ – jako by to byl nějaký slang, pravou ruku si dal k pouzdru se zbraní. Před chladně maskovaným mužem se objevil zelený hologram zobrazující velké číslo {3}, které se pak se zvukovým efektem snižovalo na 2, 1 a 0 – a přesně v tu chvíli se otevřela kovová závora brány.
„Nůůůůóóóóóórrrrjjjjáááááá!“ zavolal bojovně chlap z chladné oblasti. Vyběhl dopředu, alespoň jsem si to myslel, po několika krocích se zastavil v postoji s roztaženýma nohama. Měl zcela otevřené oči, náhle se ohnul doprava, zvedl levou ruku a pravou nohu.
‚Co je tohle za divný tanec?‘ pomyslel jsem si, když náhle prolétly červeně zářící kulky asi deset centimetrů od hlavy muže, pod jeho pravým podpaždím a pod levým kolenem. NPC střelec vytáhl zbraň z pouzdra a vystřelil tyto tři rány v řadě za sebou. Bylo to skvělé vyhnutí se, ale vypadalo to, že chlap z chladné oblasti znal směr kulek.
„…Tohle teď, to byla trajektorie…?“ zašeptal jsem, otočil jsem hlavu k dívce s vodově zbarvenými vlasy. Přikývla a stejně tiše odpověděla: „Správně. Vyhýbání přes «Linii kulky».“
Chlap z chladné oblasti zběsile vyběhl hned, kdy zmizela čára střelby, a znovu se urychleně zastavil. Tentokrát roztáhl obě nohy a ohnul hruď do devadesáti stupňů.
Následně prosvištěly vzduchem dvě kulky, společně s vysokým výkřikem; jedna nad jeho hlavou a druhá pod jeho rozkrokem. Znovu dopředu a znovu zastavit. Byla to jako hra «Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum».
Chlap z chladné oblasti se hýbal docela rychle, náhle už byl na asi sedmi metrech. V tu chvíli jsem si pomyslel ‚ještě další tři a dostane dvojnásobek toho, co vložil‘.
Doteď NPC rychle střílelo vždy tři kulky ve stejném intervalu, nenabité kulky s prodlevou mezi prvními dvěma kulkami a tou třetí. Chlap z chladné oblasti se skokem vyhnul kulce, která se v letu opozdila, ale když přistál, ztratil rovnováhu a jedna jeho ruka se přiblížila k zemi. Snažil se rychle postavit, ale už bylo příliš pozdě. Střelcova pravá ruka se mihla a vydala střelnou čáru, které na bílé vestě chlapa roztrousila oranžové jiskry.
Ozval se nešťastný tón. Střelec zakřičel neslušná slova vítězství a celková částka, o kterou se hrálo a která se zobrazovala v pozadí, se s kovovým zvukem navýšila o pět set kreditů. Chlap z chladné oblasti svěsil ramena, sklíčeně vyšel z brány.
„…No?“ pokrčila dívka stojící vedle mě rameny, pod šálou se slabě usmívala.
„Rozhodně nemůžeš jít přímo, takže můžeš akorát během zleva doprava a cokoli zkusíš, tohle je limit.“
„Hmm… Aha. Takže když vidíš Predikční linii, tak je už moc pozdě,“ mumlal jsem, zároveň jsem se rozešel dopředu k bráně.
„Počkej… Počkej chvíli, ty…“ snažila se mě zastavit dívka s vykulenýma očima, vrátil jsem jí mírný úsměv a zatlačil pravou rukou na kasu.
Zaslechl jsem zvuk připomínající staromódní pokladnu. Rozezněl se živý zvuk.

Možná to bylo kvůli tomu, že se objevil další blázen, nebo kvůli mému vzhledu, že publikum a trojčlenná skupina mužů, vypadala nadšeněji. Dívka se šálou si položila ruce na boky a s otráveným výrazem trochu vrtěla hlavou.
Ve chvíli, kdy se ozval neslušný hlas střelce, ne odlišný od předchozího, začalo před mýma očima odpočítávání.
Snížil jsem polohu svého pasu a zaujal postoj pro co nejrychlejší běh. Číslo se snižovalo a ve chvíli, kdy se kovová závora otevřela, jsem se odrazil a skočil na podlahu.
Udělal jsem několik kroků, když střelec rychle zvedl pravou ruku a z konce pevně držené pistole se natáhly tři červené čáry. Mířily mi na hlavu, pravou stranu hrudi a levou nohu.
—Když jsem to ucítil, tak jsem plnou silou skočil doprava. Hned poté proletěla oranžová čára střelby nalevo ode mě. Následně jsem se pravou nohou odrazil od desky a vrátil se do středu.
Samozřejmě, tohle je poprvé uvnitř VRMMO hry, kdy mám tu čest se střelnou zbraní.
Ale v ALO a SAO mnoho monster útočí ze vzdálenosti za pomoci luků a šípů, jedu a magie. Těmto útokům se dá vyhnout – tím, že přečtete linii střelby z nepřítelových očí. Nejspíš za to může vývojář Kayaba Akihiko a jeho smysl pro detail. Chování monster ve VRMMO je založeno na systému Cardinal, všechna monstra se dívají na místo, kam míří, bez výjimky.
A NPC, které na mě míří pistolí, se od tohohle schématu také nejspíš nijak neliší.
File:Sword Art Online Vol 05 -197.jpeg
Zíral jsem pouze na střelcovy oči, nedíval jsem se ani na červenou trajektorii, ani na černou hlaveň. Z neživých, cukavých pohybů jsem poznal, kudy kulka poletí a jen minimálně jsem se hýbal doleva a doprava, případně nahoru či dolů, abych se vyhnul neslyšné Linii kulky. Když kulka letěla kolem, už jsem se znovu rozbíhal.
Poté, co jsem se vyhnul dvěma sadám útoků o třech kulkách, jsem zřejmě překročil desetimetrovou značku a ozval se krátký efekt. Ale ten zvuk se ke mně téměř ani nedostal.
Střelec uvolnil válec, který se po vystřelení šesti kulek vyprázdnil, a ve stejnou chvíli, kdy mrštil prázdným zásobníkem za sebe, tak levou rukou zcela nabil zbraň šesti kulkami. Celý proces trval půl vteřiny – což je skutečně podvodně rychlé – a pak zbraň znovu namířila mým směrem.
Další útok nebyla jasná rychlá trojstřelba jako tomu bylo dosud. Více jak z poloviny díky intuici jsem se vyhnul nepravidelnému rytmu dvou, jedné a pak tří kulek a posunul jsem se o pět metrů. Znovu krátký zvukový signál. Zároveň střelec zase nabil zbraň rychlostí světla.
Zbývalo pět metrů a já už byl před nepřítelem. Možná se mi to jen zdálo, ale na vousaté tváři jsem viděl znechucený výraz.
Pod kovbojským kloboukem se černé oči trochu zachvěly a přesunuly se na úroveň mé hrudi. Rozhodl jsem, že vyhnout se doleva či doprava je nemožné, hodil jsem svým tělem dolů, sjel jsem po kovové dlaždici. Proklouzl jsem pod šesti čarami střel, které jako by byly vypuštěny z kulometu, a už mi zbývalo jen dva a půl metru.
Nepřítel znovu neměl kulky. Dokonce, i když potřeboval k nabití jen půl vteřiny, stačilo to na potřebný dotyk.
Zvedl jsem se a uviděl jsem to, co jsem si myslel, že je široký škleb střelce. Alespoň jsem to tak cítil.
Reflexivně jsem změnil svůj záměr posledního sprintu a vší silou jsem vyskočil.
Bez nabití prošlo šest laserových paprsků revolveru místem, kde jsem zrovna před chviličkou stál.
Uvnitř své pusy jsem křičel ‚Co to sakra bylo!‘, udělal jsem plnou otáčku a zastavil se před střelcem.
Tady jsem chtěl zakřičet něco „kchůl“, ale rozhodl jsem se rozhodnout zápas předtím, než vytáhne nějaký další trumf, třeba že bude paprsek vycházet z jeho očí, rychle jsem skočil na hruď protivníka v kůži.
Po chvíli ticha, kdy jako by zvuky v obchodě zmizely.
„TYS TO VÁŽNĚ…!!!“
Spolu s tím grandiózním výkřikem spadl střelec na kolena na zem, oběma rukama se držel za hlavu. Zároveň se strhla bouře chaotické fanfáry.
Rozezněl se zvuk hroucení, a když jsem k němu zvedl hlavu, uviděl jsem, jak cihlová zeď za střelcem padá, jako by uvnitř vybouchla. Neměl jsem čas být překvapený, déšť všech peněz bouřlivě proudil zevnitř. U mých nohou se odrazily nahoru, přičemž vydávaly příjemný zvuk, pak mizely.
Digitální číslo pod neonovým nápisem, znázorňující sumu, se urychleně snižovalo a zanedlouho se z něj stala nula; zároveň přestal i peněžitě zbarvený vodopád. Zevnitř obchodu se ozvěnou odrážel výrazný hluk. Hra se resetovala a střelec se postavil a začal točit zbraní kolem prstu. Stejně jako předtím začal provokovat, ale po podvodné ukázce 12 rychlých střel jsem docela pochyboval, zda se ho ještě někdo pokusí vyzvat.
„…Fůůů,“ vydechl jsem a odešel ze hry východem po levé straně.
V tu chvíli se roztočil rozruch obecenstva, které se muselo znásobit. Mísily se hlasy říkající ‚co to předtím bylo‘, ‚kdo je to‘ a podobně.
Z kraje davu lidí ke mně napůl přiběhla dívka s vodově zbarvenými vlasy, obě oči měla bezděčně vykulené jako kočka, zírala na mě. Po několika vteřinách jí ze rtů vyšel chaotický a nakřáplý hlas: „…Ty, co to máš za reflexy? Ta poslední chvíle, přímo před mýma očima… Vyhýbáš se laserovým paprskům ze dvou metrů… I když v tu chvíli už mezi Linií kulky a vlastní střelbou není téměř žádná prodleva…“
„Ehm, noooo… to protože…“ váhal jsem chvíli nad tím, jak na to odpovědět. Nakonec jsem řekl: „To proto, že tahle hra o vyhnutí se kulce je vlastně hra o předpovězení Linie kulky, ne?“
„Pře… předpovězení Linie kulky!?“ rozlehl se dívčin roztomilý křik vzduchem obchodu. I všichni v obecenstvu otevřeli ústa a ztichli.
…………………………….
Po několika minutách, kdy už se konečně dav rozdělil na menší skupinky, jsem otáčel krkem ze strany na stranu, abych viděl pušky ve vitrínách.
„Ehm… Proč jsou útočné pušky větší než samopaly, když mají menší ráži?“ zkusil jsem jednoduchou otázku na tu dobrosrdečnou dívku vedle mě, ale vypadalo to, že u ní stále ještě přetrvávaly efekty šoku, dívala se na mě očima plnýma opatrnosti a zvědavosti, jako kočka, která vidí něco pro ni neobvyklého.
„…Ty tohle vážně nevíš, a přitom máš tak nemyslitelnou schopnost vyhýbání se… Převedená postava, jo? Co byla tvá předchozí hra?“
„No, nóó… vždycky nějaká fantasy…“
„Aha… No, to je jedno. Jestli jdeš do předkola BoB, tak možná uvidím, jak vlastně bojuješ. A teď proč má útočná puška malou ráži? Začalo to u americké M16, jde o vysokorychlostní design kulky s malým průměrem, je to založeno na přesnosti a na důrazu síly průniku…“
V tu chvíli náhle zavřela ústa a zamračila se, jako kdyby cítila hořkost z vlastních slov. Ale ta zvláštní reakce hned zmizela, hned se zase mírně usmála.
„…Na tom nezáleží, ne? Tak šup, pospíšíme si a dokončíme tvoje nákupy.“
„Ja… Jasně. Pojďme na to,“ přikyvoval jsem s pochybami. Přestala se na mě dívat a pomalu šla před velkou vitrínu.
„Když máš více jak 300k, určitě si můžeš koupit něco pěkného, ale… protože jde nakonec o to, co má člověk rád a čemu je oddaný, je důležité to znát.“
„Čemu je oddaný…?“
Šel jsem za dívkou a rozhlížel se po všech těch lesknoucích se černých zbraní, ale žádné ‚cink‘ nenastalo. To je asi přirozené, když mé znalosti zbraní končily u ‚co se týče jednoručních střelných zbraní, tak jsou tu revolvery a automatické zbraně‘.
Sténal jsem a než jsem si to uvědomil, stál jsem na konci vitrín, které byly bez mezer seřazeny v obchodu.
No, vypadá to, že asi nechám rozhodnout tu dívku— pomyslel jsem si, když tu náhle vstoupilo něco zvláštního do mého zorného pole.
V rohu dlouhé vitríny se nacházelo něco viditelně odlišného od střelné zbraně, bylo tam seřazeno několik trubkovitých předmětů.
V průměru měly asi tři centimetry a byly zhruba dvacet pět centimetrů dlouhé. Na jedné straně viselo kovové příslušenství podobající se karabině používané při horolezectví, druhá strana byla o něco tlustší a uprostřed se nacházela černá díra, jako výtokový otvor.
„Ehm… Co je tohle?“
Když mě dívka uslyšela, krátce se na tu věc podívala a pokrčila rameny, jako by v nich měla vlnku.
„Ach… Tohle je ‚Kouken‘.“
„Ko-Kouken?“
„Meč světla, píše se jako ‚kouken‘. Vlastně se jmenuje «Fotonový meč», ale normálně se mu říká ‚Laserová čepel‘ nebo ‚Světelný meč‘ nebo ‚Paprsková šavle‘.“
„M-meč!? V tomhle světě jsou meče?“
Běžel jsem k vitríně. Když to zmínila, vážně se to dost podobá zbrani ve starém science fiction filmu, kterou používali rytíři ochraňující řád vesmíru.
„Je, ale v podstatě to nikdo nepoužívá.“
„P… proč ne?“
„No, protože nikoho tím nezraníš, když nebudeš bojovat zblízka, a jít do takové vzdálenosti, tak budeš připomínat včelí plástev…“
Tady se dívka zastavila a s lehce otevřenými ústy na mě zírala.
Můj úsměv se skoro měnil v škleb, když jsem odpovídal: „Takže je to v pořádku, když se dostanu blízko, viď?“
„A-ale i když se umíš skvěle vyhýbat, tak jít proti plně automatické zbrani… ach.“
Dívka ještě ani nedomluvila, když už jsem se prstem dotkl jedné z těch kovových černých věcí. Vyskočilo na mě okno s možnostmi a já jsem vybral [KOUPIT]. NPC prodejce ke mně hned přispěchalo a s úsměvem mi ukazovalo předmět podobný kovové desce. Uvědomil jsem si, že zelený povrch skeneru uprostřed desky je stejný jako u pokladny v té hře, tak jsem na to pravou dlaní zatlačil.
Okamžitě se rozezvučel šťastný zvuk pokladny, panel ukázal, jak se černý fotonový meč objevuje s *fůn* zvukovým efektem. Vzal jsem si ho, NPC řeklo ‚Děkujeme za váš nákup~‘, uklonilo se a vrátilo na své místo.
„…Ach, koupeno.“
Dívka se na mě podívala z pětačtyřiceti stupňového úhlu vpravo a řekla: „Jistě, každý má svůj vlastní bojový styl.“
„Jo. Jestli to prodávají, určitě se to dá použít, i tohle,“ odpověděl jsem a pravou rukou jsem pevně stiskl krátkou zbraň válcovitého tvaru, přesunul jsem ji kousek doprava. Palcem jsem zmáčkl tlačítko a s tichým *gůn*zvukem se objevila fialovomodrá energetická čepel, vibracemi se zvětšovala na délku asi až jednoho metru, ozářila celé místo.
„Áááách,“ zvolal jsem bezděčně. Už jsem používal meče různých velikostí, ale tohle je poprvé, co je čepel tvořena čistě jen ze světla.
Chvíli jsem se na zbraň díval a uvědomil jsem si, že meč sám nemá žádný směr, jedná se o dlouhý a tenký válec. Zkusil jsem jím vodorovně mávnout, pak jsem použil jednoruční skill meče, který jsem znal ze SAO; i bez pomoci systému, ‚Svislý čtverec‘.
*Bu-n*, *buon*, vydal světelný meč příjemné zvuky, když protínal vzduch ve složitých trajektoriích, než se nakonec zastavil. Samozřejmě jsem díky váze meče necítil žádný odpor.
„Heh—“
Dívka několikrát tleskla a trochu překvapeně se na mě dívala.
„Ty vážně vypadáš jako něco. Je tohle skill z fantasy světa…? Asi bych tě neměla podceňovat, viď?“
„Ne, to ne… ale tohle je vážně lehké.“
„Jasně. Tahle zbraň má výhodu jen ve své váze. Dobře— jestli to chceš používat jako hlavní zbraň, tak je lepší mít ještě samopal nebo jednoruční střelnou zbraň. Když se chceš přiblížit, potřebuješ nějak zdržet protivníka.“
„…Aha. To je pravda.“
„Kolik ti zbývá?“
Vyvolal jsem okno. Mých 300 000 kreditů spadlo na 150 000 kreditů. Vyslovil jsem částku a dívka zamrkala, načež pokrčila rameny.
„Uh, takže světelný meč je tak drahý? Zbývá 150k… Potřebuješ peníze na kulky a ochrannou výzbroj. Takže budeš moct mít jen jednoruční střelnou zbraň.“
„Nechám tedy zbytek na tobě.“
„Když se chceš účastnit BoB, je lepší mít silnou zbraň… Ale jestli chceš jen zdržet nepřítele, tak bude lepší asi něco přesného než silného… hm…“
Dívka suše zakašlala, když se přesouvala k polici s hromadou jednoručních střelných zbraní opodál. Nakonec na jednu ukázala a řekla: „Takhle ti rychle dojdou peníze, ale tahle «Five-SeveN» by měla být dobrá.“
Její hubený prst ukazoval na malou automatickou zbraň s hladkou kulatou rukojetí.
„Five… seven?“
„To je ráže. Je 5,7 mm, menší než normální 9 mm Parabellum kulky, ale tvar se podobá kulkám odstřelovačů, takže jsou přesnost a schopnost průniku dost dobré. Je to unikátní kulka, používá ji pak už jen útočná puška «P90», také vyrobená FN, ale hádám, že je to v pořádku, když máš jen tuhle zbraň…“
„A-aha…“
Když jsem od ní slyšel tak nevázané vysvětlení, začínal jsem se o tuhle dívku se světle modrými vlasy trochu zajímat.
GGO je hra s fixním pohlavím, takže by to rozhodně měla být ve skutečném světě dívka, ale její věk nebo rasu jsem moc poznat nemohl. Ale v kostech jsem cítil, že je zhruba stejně stará jako já.
Je přirozené znát předměty v MMORPG hře. Jako když Asuna a Lyfa mluví o mečích a magii v ALO. Neskončí rozhovor během padesáti minut.
Ale— z nějakého důvodu jsem měl pocit, že ‚střelná zbraň‘ a podobné věci jsou něco trochu jiného. Také jsem slyšel, že většina střelných zbraní v GGO existuje i ve skutečnosti. Takovéto zbraně snadno vyvolávají představu krveprolití a zabíjení. Dívka mého věku, která se do takového světa ponořila a bojovala, dokud se nestala veteránem, který rozuměl všem zbraním. Docela mě zajímá její motivace a hnací síla, kvůli kterým tohle hraje…
„Hej, posloucháš?“
„Ach, j-jo.“
Rychle jsem přerušil své myšlenky a přikývl.
„Tak teda koupím tohle. Ještě něco dalšího?“
Koupil jsem «Five-SeveN» pistoli, kterou doporučila, ne, jednoruční střelnou zbraň, a také předpřipravené zásobníky, tlustou neprůstřelnou vestu, «Štítové pole na optické zbraně» v podobě opasku a další menší vybavení. Když jsem skončil s nákupem, bylo 300 000 kreditů, které jsem získal ve vyhýbací hře, fuč.
Cítil jsem váhu světelného meče na pravé straně pasu a «Five-SeveN» na levé. To jsem vycházel z obchodu a venku jsem zjistil, že nebe zapadajícího slunce postupně rudne.
„Promiň za to zdržení. Moc ti děkuju,“ uklonil jsem hlavou, když jsem děkoval. Dívka se pod šátkem usmála a zavrtěla hlavou.
„Ne, stejně jsem před předkolem neměla nic moc na práci… Ach.“
Dívka se v půlce řeči zastavila, rychle se podívala na velký a silný chronometr na levé ruce.
„Sakra. Registrace se zavírá ve tři. Možná to nestihnu, ani když do Prezidentské vily poběžím…“
„Ech, taky se jdeš teď zaregistrovat?“
„Jo.“
Následoval jsem příklad dívky se sinalým výrazem, podíval jsem se na digitální hodinky, které jsem si zrovna koupil. Čas, který ukazovaly — 14:51.
Vzhlédl jsem a zoufale se zeptal: „Ne-není tu třeba něco jako teleportační sklil nebo tak? Jako přenosný předmět nebo kouzlo nebo nějaká nadpřirozená schopnost, cokoli!?“
„Řeknu ti to při běhu!“ zakřičela dívka, rychle se otočila a rozeběhla se na sever cesty. Okamžitě jsem následoval houpající se šátek a trvalo mi několik vteřin, než jsem ji dohnal. Podívala se na mě a zoufalým hlasem začala povídat.
„…V GGO je jen jeden druh okamžitého přemístění. A to když ožiješ po tom, co zemřeš. Oživovací oblast v Glockenu je v Prezidentské vile, ale HP se na ulicích snížit nedá, takže to použít nemůžeme…“
Sprintovali jsme ulicí, kde se procházela jak NPC, tak hráči, dívka mi sem a tam něco vysvětlovala. Musel jsem se plně soustředit, abych jí stačil. Nedokázal jsem si zvyknout, že je mé zorné pole o něco slabší než v ALO, navíc běžela opravdu rychle. Je to spíše vypracovaný pohyb než podpora vlastních schopností, poznal jsem, že si na pohyb v ponoření zcela zvykla.
Dívka se znovu podívala na hodinky na ruce a ukázala na ulici dopředu, pak řekla: „…Prezidentská vila je tamhle. Je to na severním konci ulice, takže ještě tři kilometry. Ovládání registračních přístrojů je asi na pět minut, takže jestli se tam nedostaneme během tří minut…!“
Podíval jsem se na hlavní ulici, která se natahovala dopředu, a zjistil jsem, že se tam nachází velká věž, která díky západu slunce vydávala červené světlo. Byla to rovná cesta, ale i kdybychom běželi rychlostí kilometr za minutu a vyhýbali se lidem, bylo by to ve VR světě velmi těžké, i když se tu nedá jen tak unavit.
Jestli se nezaregistruji včas, bude to kvůli tomu, že jsem se pořádně nepřipravil, ale kdyby mi ta dívka se světle modrými vlasy vedle mě nepomohla, mohla to v klidu zvládnout. Cítil jsem se docela na vině, podíval jsem se na ni a viděl jsem, jak zatíná zuby. Z výrazu bylo poznat zoufalství, slyšel jsem i slabý hlas spolu se zvukem virtuálního dýchání.
„…Prosím… Prosím, musím to stihnout…“
—Pro tuhle dívku není předkolo ‚Bullet of Bullets‘, které se bude brzy konat, asi jen hrou, ale znamená to pro ni něco víc. Musí mít k účasti v turnaji nějaký důvod…
Když jsem si to instinktivně uvědomil, rychle jsem se rozhlédl a doufal jsem, že najdu něco, co nám pomůže dostat se do daleké Prezidentské vily během tří minut.
V tu chvíli se mi před očima objevil reklamní billboard.
Nalevo se na velké ploše nacházelo parkoviště. Stála tam tři mini vozidla v červené, žluté a modré barvě, daleko na horním pravém panelu svítila slova «Pronajmi-si-buginu!». Samozřejmě jsem hned věděl, co to znamená.
„…To je ono!“
Ve spěchu jsem popadl dívčinu levou ruku a změnil směr. V šoku vydala ‚ech!?‘ a málem vzlétla, když jsem ji popadl, ale přesto jsme se dostali přes chodce a běželi k parkovišti s nápisem «Pronajmi-si-buginu!».
Všechna vystavená vozidla byla buginami, s jedním kolem vepředu a dvěma vzadu. Hodil jsem dívku na červenou buginu, která parkovala přede mnou, a skočil jsem na přední sedadlo. Pod palubkou jsem našel skener otisku prstů, podobný tomu při nakupování, dal jsem na něj pravou ruku a motor hned začal se zvukem zachrastění pokladny.
Naštěstí byl předek buginy úplně stejný jako motocykl, plně manuální. Chytil jsem držátko, a aniž bych něco říkal, zatlačil jsem na klapku motoru. Zapalování vydalo křik a přední kolo buginy se zvedlo, než vystřelilo dopředu jako kulka.
„KJÁÁ…!“ uslyšel jsem roztomilý křik ze zadního sedadla, dvě tenké paže se ovinuly kolem mého pasu.
„Drž se pevně!“ zakřičel jsem, i když možná trochu pozdě, a po zatočení vpravo, kdy kola v podstatě sežehla povrch cesty, jsme se dostali na ulici a já jsem zrychlil na maximum. Po několika přeřazení se ukazatel konečně dostal za 100 km. Byl jsem vážně rád, že ve skutečném světě nejezdím na elektronickém skútru, ale staré motorce s manuálním řazením.
Dál jsem se vyhýbal projíždějícím čtyřkolovým vozidlům budoucnosti a zrychloval jsem, slyšel jsem, jak mi dívka křičí do ucha.
„P… proč!? S buginou se špatně jezdí. Není ani moc hráčů-mužů, kteří na tom umí dobře…!“
—Promiň, ale jsem jeden z těch hráčů-mužů, kteří jsou výjimkou.
Ale v této situaci jsem samozřejmě nemohl říct pravdu, tak jsem to jen trochu zastřel a řekl: „Ne… ani ne, už mám za sebou závodní hru… Uáá!“
Velký autobus před námi náhle změnil směr, musel jsem klouzat jen po zadních kolech, abych se mu zcela vyhnul. Napřed jsem musel zpomalit, teprve, když jsem ho minul, jsem zase zrychlil. V době, kdy rok 2025 už končí, je logické, že moc lidí neumí řídit staromódní motorky. Především bylo obvyklé se učit na elektronických skútrech. Svoji motorku mám díky známému Agila, který mi ji dal zdarma, kvůli tomu jsem tvrdě dřel, abych získal střední skupinu řidičského průkazu, která zahrnovala manuální vozidla. Ale když jsem později zjistil, že je motorka vyrobená v Thajska, všiml jsem si, že to mělo majiteli ušetřit peníze, aby ji nemusel dát do šrotu. Protože za pár let prý nebudou benzínové motory dovolené…
—Nad tím jsem přemýšlel, když zpoza mě náhle vyšel smích, překvapil mě.
„Ahaha… tohle je skvělý. Pěkný!“
Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten hlas patří dívce s kočičíma očima. Je docela nečekané, aby se takhle smála poněkud napjatá a opuštěná dívka.
„Hele, no tak… rychleji!“ uslyšel jsem dívčí hlas a krátce jsem se podíval na kilometr vzdálenou velkou Prezidentskou vilu, odpověděl jsem ‚Fajn!‘. Sklonil jsem hlavu a sešlápl plyn na maximum. Motor vydal * KA-A-A-A-A-A-AN* řev, tachometr ukazoval asi 200km.
V té rychlosti překonáme zbývající kilometr za pár vteřin.
Ale nadšení té dívky během té krátké doby ve mně zanechalo hluboký dojem.

Zaparkoval jsem buginu paralelně se schodištěm mířícím do Prezidentské vily a zastavil jsem.
Podíval jsem se na hodinky, pořád zbývalo něco přes 5 minut do tří.
„Stihneme to! Tudy!“
Dívka vyskočila ze zadního nosiče, popadla mě za pravou ruku a pokračovala v běhu. Ze strany jsem na její tváři viděl ostrý výraz podobný naostřenému meči – ne, byl jako silný kulomet. Donutil jsem se nemyslet na to, jaká je doopravdy, a běžel jsem po schodech.
Vyšplhali jsme po asi 20 schodech, když se před námi objevila nenormální velká věž. Na obou stranách se nacházelo úzké a proudnicově vypadající náměstí, viděl jsem kulatý disk, který vypadal jako satelit či radarový talíř.
„Tohle je Prezidentská vila, říká se jí i můstek. Hra se začíná v «Pamětní hale», která je na druhé straně,“ mluvila dívka a táhla mě za ruku.
„Můstek? To jako most pro přechod…?“ zeptal jsem se, dívka trochu naklonila hlavu ke straně.
„Ne most pro chodce, ale ‚navigační můstek‘, asi? Glocken je velitelské stanoviště vesmírné lodi, proto se to tak jmenuje.“
„Vesmírná loď… aháá, proto je tohle město tak dlouhé.“
„Jo. Ve jméně je «SBC», což je anglická zkratka pro «Vesmírný bojový křižník». Registrace pro účast a vůbec vše spojené s tou hrou se koná tady.“
V tomhle bodě jejího vysvětlování jsme minuli velkou věž, první úroveň vstupu můstku.
Uvnitř byla docela rozlehlá kulatá hala.
Kulaté pilíře byly seřazeny ve tvaru kříže a natahovaly se k nebi, vypadalo to tu dost futuristicky. Na všech okolních zdech promítaly velké ploché obrazovky reklamy o všech možných aktivitách a společnostech ze skutečného světa, to vše v základních barvách. Samozřejmě, že nejvýraznější bylo promoční video o «Třetím Bullet of Bullets».
Ale teď jsem neměl čas si tohle užít, dívka mě táhla k rohu daleko vpravo.
Kolem zdi stálo několik dlouhých přístrojů, vypadaly jako bankomaty ve smíšeném zboží nebo jako multimediální platforma.
Dívka mě přivedla před přístroj a rychle řekla: „Tady se zaregistruj. Je to jako normální dotyková obrazovka. Víš, jak to používat?“
„Háá, zkusím to.“
„Dobře, já se zaregistruju tamhle. Jestli nebudeš něčemu rozumět, zeptej se mě,“ řekla a přesunula se k vedlejšímu přístroji, který byl oddělen deskou.
Hlavní obrazovka ukazovala slova «SBC Glocken Prezidentská vila». Překvapila mě, že všechna slova byla v japonštině. Před ponořením jsem se podíval na oficiální stránky GGO ve skutečném světě, přes internet, a to, že vše bylo v angličtině, mi docela dělalo problémy. Ale samotná hra byla zřejmě do určité míry lokalizována.
Prstem jsem sjel po menu, hned jsem našel tlačítko k registraci do třetího Bullet of Bullets. Samozřejmě jsem jej hned zmáčkl, objevila se obrazovka, kde jsem musel vyplnit své jméno, povolání a všechny další možné podrobnosti. Zbývalo ještě 180 vteřin.
Je to hra, takže alespoň jméno postavy se vyplnilo automaticky, a také povolání a podobně… bručel jsem, když jsem se na přihlášku díval, během chvilky jsem našel nejpřekvapivější políčko.
Stálo tam ‚Do následujícího pole vyplňte prosím vaše reálné jméno a adresu. Samozřejmě můžete nechat toto políčko prázdné nebo vepsat falešné údaje, ale pak nebudete moci získat několik hlavních cen‘.
Tohle mi zastavilo prsty. Měl jsem v plánu se v turnaji co nejvíce ukazovat a stát se tak cílem «Death Guna», ale slovo «cena» přinutilo mou duši MMO hráče zaváhat. To proto, že ceny by teď byly vzácným vybavením, které by se ve hře normálně získat nedalo.
Můj prst byl přitahován panelem se jménem a připravil jsem se na vložení písmene ‚K‘ v ‚Kirigaya‘ na holografické klávesnici, ale nakonec jsem se v tom zastavil.
Nepřišel jsem hrát. Mou prioritou je setkat se s tím záhadným hráčem «Death Gunem» a rozhodnout, zda je jeho schopnost skutečná nebo podvrh. Nemohl jsem zavrhnout možnost, že je «Death Gun» někdo z operující společnosti a že si může přečíst všechny logové záznamy hráčů.
Konečně jsem setřásl vábení vzácné ceny a mé krvácející srdce nechalo všechno prázdné, načež jsem zmáčkl tlačítko potvrzení úplně dole.
Obrazovka se znovu změnila, ukázal se mi text oznamující, že jsem se úspěšně zaregistroval a ukázal mi i čas prvního předkola. Nečekaně to bylo dnes – za třicet minut.
„Hotovo?“ zeptala se mě dívka s vodově modrými vlasy. Zřejmě úspěšně dokončila svou registraci. Uvolnil jsem se a přikývl.
„Jo, konečně hotovo. Moc děkuju… a… promiň za všechny ty problémy,“ omlouval jsem se, dívka se usmála.
„V pohodě. Ta jízda na bugině byla docela zábavná. A vůbec, v jaké jsi skupině?“
„Ehm…“ podíval jsem se znovu na obrazovku a odpověděl, „jsem ve skupině F. Skupina F, číslo 37.“
„Ach… Aha. Zaregistrovali jsme se ve stejnou chvíli, tak jsem taky F. Číslo 12… to je super, i když se potkáme ve finále.“
„Proč to říkáš?“
„Když se dostaneme do finále předkola, dostaneme se i do královské bitvy, ať už vyhrajeme nebo ne. Nejspíš se to povede nám oběma. Ale jestli se vážně potkáme ve finále předkola…“
Ty její kočičí oči zasvítily, pak promluvila: „Nebudu se držet zpátky.“
„Ach… Aha. Jestli se potkáme, budu se maximálně snažit,“ odpověděl jsem s úsměvem, pak jsem obrazovku změnil zpět na hlavní menu. Následně jsem se zeptal.
„Když o tom mluvíme, tohle je zahraniční hra, ale ty přístroje tady jsou všechny v japonštině. Oficiální stránky byly v angličtině…“
„Ach… Operující společnost «Zasker» je americká, ale zřejmě tam na japonském serveru pracují Japonci. Ale… víš, GGO je šedá zóna, když dojde na právo, ať už jde o Japonsko nebo Ameriku.“
„To kvůli «Systému převodu peněz».“
Při mé odpovědi se dívka poněkud pokřiveně usmála, přikývla.
„Správně. V jistém smyslu je tohle soukromé kasino. A tak by měly oficiální stránky poskytovat jen nejzákladnější informace, ne odhalit, kde se operující společnost nachází. A taky by se všechny věci, jako je správa postav, převedení peněz na účet elektronické banky a další věci spojené s hrou měly dělat jen ve hře.“
„Můžu říct jen… že tahle hra to vážně přehání.“
„To proto se dá říct, že tohle je úplně jiný svět než ten skutečný… ale kvůli tomu mám občas pocit, že moje já teď a moje já ve skutečnosti jsou úplně jiní lidé…“
Cítil jsem stín v dívčiných očích, chvíli jsem mrkal, byl jsem zmatený.
„…?“
„To-to nic, promiň. Měli bychom jít do předkolové oblasti— je to pod tímhle místem. Můžeme?“
„Éé.“
Přikývl jsem. Dívka mě znovu chytila za ruku a řekla ‚tamhle‘, pak se začala pohybovat hluboko do haly první úrovně v Prezidentské vile. Na zdi bylo několik výtahů, hubený prst dívky zmáčkl tlačítko dolů vedle dveří výtahu úplně vpravo.
Dveře se okamžitě otevřely a dívka vešla, pak zmáčkla tlačítko «B20F». Zřejmě je tu hodně místa na pohyb nahoru i dolů. Vážně jsem měl pocit, že moje tělo sestupuje a zpomaluje, pak se dveře otevřely.
Když jsem uviděl temnotu za dveřmi – ztratil jsem dech.
Jednalo se o poloviční kupoli, širokou jako hala první úrovně. Vevnitř bylo jen málo světlo, v kovových konstrukcích bylo několik obloukových světel, která vydávala tlumenou záři.
Podlaha a sloupy vydávaly buď černý lesk kovové podlahy, nebo čajově zelenou barvu drátové síťoviny. Kolem zdí stálo několik neopracovaných stolů a u stropu se nacházely velké holografické panely. Právě teď byly úplně černé, tedy kromě slov v šarlatově červené ‚BoB 3 Předkolo‘ a odpočítávání ukazující asi 28 minut.
Nicméně jsem nebyl nervózní z téhle scény a metalového BGM, které tu vyřvávalo.
Spíše mi nebylo dobře z těch černých stínů shromážděných u stolů poblíž zdi nebo těch, kteří stáli hned vedle kovového sloupu – z toho, jak vyzařovali svou přítomnost.
Byli jsme ve hře, ale neozývalo se tu hlasité pokřikování. Buď si navzájem šeptali, nebo stáli sami. Poznal jsem, že jsou to účastníci nadcházejícího předkola BoB, a věděl jsem, že už jsou na tenhle virtuální svět zcela zvyklí. Tohle jsou opravdoví veteráni VRMMO.
—Ne, kdybychom to brali podle času ponoření, nemyslím, že by mě tady někdo překonal. Byl jsem přihlášen dva roky v kuse, před dvěma roky i loni.
Nicméně každý hráč má svůj «styl hraní». Jestliže se já specializuji v PvE [Často označované jako PvM, hráč versus monstrum. E by pak znamenalo prostředí.], pak tihle hráči jsou mým opakem. Pro ně je hlavní PvP, hráč versus hráč. Podle pronikavých pohledů zpod nezářících helem jsem poznal, že tihle lidé se zoufale snaží získat nějaké informace o ostatních.
Proti hráčům jsem nijak moc nehrál od doby, kdy se v letos v létě přesunulo ALO ke své nynější operující společnosti. Během té příliš dlouhé odmlky jsem jistě ztratil většinu citu pro PvP, ty pohledy, které mým směrem házeli, působily drtivě; a to bylo jasným důkazem.
—Tihle chlapi, Kikuoko-san, tahle práce je čím dál těžší.
Nevědomky jsem si to zamumlal hluboko v srdci, když byl můj pravý loket znenadání zatahán. Podíval jsem se stranou a viděl jsem překvapený pohled dívky se světle modrými vlasy.
„…Co se děje?“
„Ne, nic…“ odpověděl jsem rychle a tiše, dívka trochu přikývla a také zašeptala: „Napřed půjdeme do kabinek. Stejně se napřed musíš převléct do bojového oblečení, co jsme koupily.“
A pak se rozešla kolem hráčů. Její nohy se pohybovaly přirozeně, necítil jsem z ní žádné napětí. Nicméně to nebylo proto, že by lidé kolem nás ignorovali její existenci. Pohledy od skupiny těch chlapů měly mnohem bojovější záměr, než když se dívali na mě. Nějaký chlap si dokonce hlasitě čistil hlaveň svého děsivě obřího kulometu.
Překvapilo mě, že ta dívka měla tak úžasnou odvahu a zvládla ignorovat tak obří tlak. Byl jsem ještě překvapenější, když jsem běžel za tím špinavě žlutým šátkem.
Hluboko v kupoli už žádné stoly nebyly, místo toho se tu řadilo několik ledově chladných kovových dveří. Dívka otevřela dveře se zeleným světlem, odvedla mě dovnitř a zavřela za mnou dveře, zmáčkla něco na operačním panelu uvnitř dveří. S cvaknutím se změnil indikátor na červenou.
Uvnitř tu bylo několik docela úzkých kabinek. Samozřejmě jsme tu byli sami.
„…Fůů,“ vydechla dívka, když došla doprostřed místnosti, pak trochu reptala.
„Vážně… takových naivek…“
„C… na-naivek? Mluvíš o těch chlapech se silným úmyslem zabíjet?“
Vzpomněl jsem si na tváře mužů, kteří se v kupoli mračili, dívka to brala jako upřesnění, když přikývla a řekla: „Správně. Vyndat si hlavní zbraň 30 minut před turnajem je jako žádat ostatní, aby přemýšleli nad tím, jak se s tebou vypořádat.“
„Ach… áá… chápu.“
„Radši se vezmi svůj světelný meč a Five-SeveN teprve až před začátkem turnaje,“ usmála se dívka, a když viděla, že přikyvuji, otočila se.
Pak začala dělat ještě něco děsivějšího, než byla ta slova, co právě řekla.
Mávla pravou rukou a vyvolala hlavní menu, hned klikla na tlačítko, které sundalo veškeré vybavení.
Špinavě žlutý šátek, bunda v barvě kari, volné cargo kalhoty a tričko bez potisku, vše to systematicky zmizelo.
File:Sword Art Online Vol 05 -223.jpegTeď na sobě měla jen spodní prádlo, které toho zakrývalo jen málo a jehož vlákna se trochu leskla.
„U… uáá!?“ vykřikl jsem chraplavě a zoufale jsem si pravou rukou zakryl tvář. Pak jsem mezerou viděl dívčin nevysvětlitelný pohled.
„Co to děláš? Honem se převlékni.“
„Ja-jasně, noo, tohle…“
I když jsem čelil největšímu překvapení od svého příchodu do GGO, dál jsem zoufale přemýšlel nad protiopatřeními.
V téhle situaci nemám moc na výběr. Mohl bych se na něco vymluvit a uniknout z téhle místnosti, nebo bych mohl dál předstírat, že jsem dívka a dát si vybavení přes oblečení. Nicméně bych obojím lhal dívce, která mi tolik pomohla.
V téhle zoufalé situaci jsem mohl jen zatnout zuby a vybrat si třetí možnost, než se dívka svlékne úplně.
Sklonil jsem co nejrychleji hlavu a nechal si materializovat svou vizitku z hlavního menu, pak jsem ji oběma rukama podal dívce.
„Ehm, no… Omlouvám se! Ještě jsem se nepředstavil… Tohle je kdo, ne, co jsem!“
„Eh? Co… Co?“
Cítil jsem, jak vizitka opustila mou ruku se zmateným hlasem.
„Kiri…to. Fůůn, to je zajímavé jméno…… počkej……“
Já, Kirito, který jsem se nepřidal k žádné gildě, ne, «skvadře» v tomhle světě, jsem měl na vizitce pouze jméno – a pohlaví.
„Muž… Ehm, éé…!? Ale, jsi, no…“ zazněl ohromený hlas a v horní části svého zorného pole, stále se skloněnou hlavou, jsem viděl, jak roztomilá malá nahá chodidla couvají.
„To nejde… k-kluk…!? S takovou postavou…!?“
A pak bylo ticho.
Nedokázal jsem vystát tak napjatou atmosféru, která obklopila kabinku, a připravil se na zvednutí hlavy.
V tu chvíli ke mně přiletěl bílý objekt, vybuchl na levé straně mé tváře, společně s efektem fialového záblesku.
Díky nárazu jsem se zatočil a uvědomil si, že to byla dlaň dívky až poté, co jsem spadl na zem s hvězdičkami.

„Nechoď za mnou.“
„A-ale já nevím, co dělat dál…“
„Nechoď za mnou.“
„A-ale já nikoho jiného neznám…“
„Nechoď za mnou.“
Potichu jsme mluvili, zoufale jsem se hnal za dívkou s vodově modrými vlasy přede mnou.
Právě teď na sobě měla vojenskou bundu v pouštní barvě, neprůstřelnou vestu stejné barvy a bojové boty. Jedině její šátek byl stejný jako pouliční oděv. Podle rady, kterou mi dala, si svou zbraň nematerializovala.
Moje oblečení se docela podobalo jejímu, jen bylo černé a vhodnější pro noční maskování. Tentokrát jsem se chtěl vzdát svých preferencí a vybrat si nějakou výraznější barvu, ale bojové místo se rozhodovalo náhodně a ta dívka si všimla, že můj rozpočet mi nedovoluje koupit si věci v takových barvách, aby se hodily do všech terénů, tak jsem si nakonec vybral svou nejoblíbenější barvu.
A ta, která mi tohle navrhla, byla právě metr ode mě a dál šla, aniž by se snad ohlédla.
Samozřejmě jsem rozuměl, proč je tak naštvaná, ale nelhal jsem, neřekl jsem „Jsem holka“, ani jsem nemluvil dívčím hlasem. Je to moje vina, že jsem využil jejího nesprávného úsudku, ale kdyby mi řekla, že se vlastně jdeme převléknout, odpověděl bych jí…
Začal jsem si pro sebe tiše reptat, když jsem ji docela úmyslně sledoval zezadu. Ale dívka se náhle zastavila. Teď už jsme prošli asi polovinou kupolí.
Dívka se otočila na mě. Také jsem se zastavil.
Její modré se na mě zle dívaly. Ten ledový výraz se teď podobal spíše levhartovi než kočce. Myslel jsem si, že zavrčí a ucukne, když se její malé rty zhluboka nadechly, ale jen si rychle vzdychla.
Posadila se na okraj lavičky boxu a otočila tvář jiným směrem. Stydlivě jsem si sedl naproti ní.
Zvedl jsem tvář a podíval jsem se po holografických obrazovkách, zjistil jsem, že do začátku předkola zbývá méně jak deset minut. Nevěděl jsem, co pak dělat, jestli se mám po začátku předkola někam přesunout, nebo jestli musím ještě něco udělat. Ani jsem nevěděl, kde to zjistit.
Mohl jsem jen stydlivě couvat tělem, když jsem sebou nervózně vrtěl. V tu chvíli se na mě dívka podívala a hlasitě vzdychla.
„…Vysvětlím aspoň základy. Pak už jsou z nás nepřátelé,“ pronesla hlubokým hlasem. Musel jsem se usmát.
„Dě-děkuju.“
„Nenech se mýlit. Neodpustila jsem ti. Jakmile odpočet nahoře skončí – všichni účastníci tady v té budově budou automaticky přesunuti do arény kvůli prvnímu kolu, tam budeš jen ty a tvůj protivník.“
„Uf, aha.“
„Je to plocha o jednom kilometru čtverečním. Krajina, klima a čas jsou generovány náhodně. Na začátku jsou od sebe hráči alespoň 500 metrů daleko, vítěz bude přesunut do čekací místnosti a poražený do haly v prvním patře. Poražený neztratí svou zbraň ani z něj nespadnou věci, jestli vyhraješ, budeš hned přesunut na začátek druhého kola, jestli už je zápas tvého protivníka u konce. Jestli protivník pořád bojuje, musíš počkat. Skupina F má 64 lidí, takže když vyhraješ 5 zápasů, můžeš se dostat do finálového kola a také se budeš moct dostat do finále turnaje. To je celé moje vysvětlování – teď už nebudu odpovídat na žádné otázky.“
Zněla chladně, ale po jejím podrobném vysvětlení jsem víceméně rozuměl, co dělat s předkolem. Znovu jsem dívce poděkoval.
„Myslím, že už vím, jak na to. Díky.“
Zase se na mě krátce podívala a pak se hned zadívala jinam. Pak otevřela ústa a tiše řekla: „—Musíš se dostat do finále. Protože jsem tě toho tolik naučila, tak doufám, že tě naučím ještě jednu poslední věc.“
„Poslední věc?“
„Nechám tě zjistit, jak chutná kulka, která způsobí tvoji prohru.“
Po těch slovech jsem se mohl jen usmát. Nebyl to sarkastický či nucený úsměv, ale takový, který pocházel z hloubi mé duše. Vážně mám rád lidi s její osobností.
„…Na tu chvíli se těším. Ale jsi si jistá, že se dostaneš do finále?“
Dívka si chladně odfrkla a nadechla se.
„Jestli prohraju v předkole, tak nadobro končím. Tentokrát rozhodně musím—“
Jako by se dívala na všechny ostatní protivníky, vydala skelně zbarvenou záři.
„—Musím zabít všechny silné protivníky.“
Ta slova byla řečena tiše, ale k mým uším se dostaly nepatrné zvukové vlny. Dívčiny rty se usmívaly úsměvem zvířete. Ucítil jsem studený pot na zádech jako už dlouho ne.
Není divu, že si ta holka nevšimla tlaku, který ostatní vydávali.
To proto, že ona je mnohem silnější než oni. Je jedno, jestli je to dovednost VRMMO hráče – nebo mentální síla, která ji podporuje.
Dívka se podívala na mě. Já zadržoval dech a zůstal jsem zticha. Úsměv z její tváře zmizel. Zřejmě nad něčím přemýšlela, přestala se svým pohledem. Pak pravou rukou přivolala okno menu. Po několika jednoduchých operacích se jí v prstech objevila kartička.
Tu pak dívka poslala přes stůl, chytil jsem ji. Řekla: „Tohle je naposled, co spolu takhle mluvíme, tak bych měla raději říct své jméno. Jméno člověka, který tě porazí—“
V tichosti jsem se podíval na kartu. Objevilo se tam slovo – «Sinon» – a samozřejmě ženské pohlaví.
„Sinon…“ zamumlal jsem. Dívka pohnula svýma vodově zbarvenými vlasy a lehce přikývla. Znovu jsem jí řekl své jméno: „Jsem Kirito. Rád tě poznávám.“
Bezděčně jsem natáhl pravou ruku přes stůl, ale dívka jménem Sinon ji samozřejmě ignorovala a hned odvrátila tvář. Mohl jsem se jen kysele usmát a ruku zase stáhnout.
Poté zůstala Sinon zticha, zřejmě neměla v plánu pokračovat v rozhovoru.
Podíval jsem se na velkou obrazovku v kupoli, zbývalo ještě asi pět minut. V tu chvíli jsem začal váhat, jestli si nemám obejmout kolena a čekat v boxu, nebo jestli se mám znovu pokusit si s ní promluvit. Zrovna jsem v tom začínal mít jasno, když jsem zaslechl kroky mířící k Sinon.
Zvedl jsem tvář a uviděl jsem vysokého a velkého hráče s dlouhými stříbrnými vlasy kolem čele, který šel přímo k tomuto stolu.
Měl na sobě šedě vzorované proudnice na maskování, které bylo o něco světlejší než barva dřevěného uhlí, přes rameno mu visel docela velký kulomet – nejspíš to nebyl samopal ani útočná puška. Vypadal inteligentně, jeho tvář se hodila k jeho hubenému tělu. Nezdálo se, že by měl na sobě moc zbroje, měl jsem pocit, že se na bojišti dokáže pohybovat dost hbitě. Vypadal spíš jako člen zvláštní operativní jednotky než řádně zkušený voják.
Muž se na mě, sedícího tiše v rohu, nepodíval, usmál se na Sinon. Náhle to, co vypadalo jako velice schopný avatar, náhle ukázalo klučičí něžnost, až jsem zamrkal.
„Jů, proč jsi tak pomalá, Sinon? Bál jsem se, že přijdeš pozdě.“
Jeho tón zněl, jako by se snažil chovat jako její blízký známý. Myslel jsem si, že se na něj Sinon zadívá smrtícím pohledem a cuknul jsem sebou. Ale nečekaně, ledová přítomnost kolem dívky se hned povolila, dokonce se trochu usmála.
„Ahoj, Spiegele. Něco se stalo, tak jsem se trochu zdržela. Eh, ale… myslela jsem, že se nezúčastníš?“
Muž jménem Spiegel se v rozpacích usmál, pravou rukou se dotkl své ruky.
„No, nevím, jestli ti to nebude vadit, ale přišel jsem ti fandit, Sinon. Kromě toho se tu můžu dívat na živý přenos na velké obrazovce.“
Zřejmě to byli oba kamarádi nebo členi stejné gildy. Sinon posunula svým tělem a Spiegel si nenuceně sedl vedle ní.
„A vůbec, co tě to tak zdrželo?“
„Áá… nic moc, jen jsem sem přivedla jistou osobu a tak…“
Po Spiegelově otázce se na mě Sinon krátce podívala s ledovým výrazem. Neochotně jsem navrátil svůj zkrácený krk zpět do původního tvaru, muž, který si mě všiml až teď, přikývl.
„Ahoj, jsem ta jistá osoba…“
„Ach… a-ahoj. Rád tě poznávám. No… je Sinon tvoje kamarádka?“
Nevypadal jako někdo, kdo by se měl brát na lehkou váhu, ale tenhle muž Spiegel se nějak nehodil k jeho vnějšímu divokému pohledu, byl docela slušný. Nebo spíš— Chová se ke mně jako k holce?
Snažil jsem se správně vybrat slova, přemýšlel jsem, jak mu nějak vtipně odpovědět, když Sinon náhle vypálila: „Nenech se oklamat. Je to kluk.“
„Áá!?“
Ke sdělení svého jména Spiegelovi s vykulenýma očima jsem mohl použít jen normální tón hlasu.
„Ach— jsem Kirito. A vážně kluk.“
„K-kluk… ehm, to znamená, no…“
Spiegel se docela trpitelsky zatvářil, když se díval ze Sinon na mě. Zřejmě nerozuměl, proč by si Sinon vyšla s hráčem-klukem.
Jestli to tak bylo, chtěl jsem ho trochu poškádlit, tak jsem zkusil přilít olej do ohně a řekl jsem: „No, Sinon se o mě vážně moc dobře postarala, víš.“
V tu chvíli po mě Sinon hodila pohledem, který se podobal modrému blesku, zlomyslně řekla: „Hej… to neříkej. Nikdy jsem se o tebe nestarala. A vůbec, kdy jsem ti dovolila mi říkat Sinon?“
„Proč to říkáš tak nemilosrdně?“
„Jaká milosrdnost? Jsi pro mě cizí!“
„Ech— ale nepomohla jsi mi sladit vybavení?“
„To… to proto, že ty…“
A když jsme se dostali až sem…
Nepatrné BGM uvnitř kupole postupně zesláblo, zazněla fanfára pocházející z elektrické kytary. Pak nad hlavami několika stovek lidí začal hlasitě mluvit sladký syntetizovaný hlas.
„Omlouváme se, že jste museli čekat. Nyní začneme s předkoly třetího turnaje Bullet of Bullets. Jakmile se odpočítávání dostane na nulu, budou všichni hráči automaticky přesunuti na hrací plochu prvního kola. Přeji vám hodně štěstí.“
Uvnitř kupole se rozezněly ohlušující potlesk a povzbuzování. *Katatata*, zvuk střílení z kulometu a vysoké tóny laserů byly vypuštěny, světla různých barev ozdobila strop jako ohňostroje.
Mezi vším tím rachotem se Sinon postavila a ukázala na mě pravým ukazováčkem.
„Musíš se dostat do finále. Pak ti odstřelím hlavu.“
S úsměvem jsem se postavil a odpověděl: „Jestli se mnou chceš jít na rande, půjdu rád.“
„Ty-ty blb…“
Dvacetivteřinový odpočet už se blížil k nule, zamával jsem Sinon, načež jsem se otočil a zamířil dopředu, abych byl transportován na hrací plochu. V tu chvíli se mé oči setkaly se Spiegelovými, který se na mě celou dobu díval.
Jeho pronikavé oči ukazovaly jasnou opatrnost a nepřátelství. Zrovna když jsem měl pocit, že jsem to asi přehnal—
Mé tělo bylo obklopeno sloupem modrého světla, zorné pole hned zmodralo.

Nakonec jsem byl teleportován do šestistěnného panelu, který se vznášel v temnotě.
Bylo tu přede mnou světle červené holografické okno, na jeho vrcholku se nacházela slova «Kirito vs Uemaru». Na rozdíl od SAO, které dovolovalo jen anglickou abecedu, bylo v GGO možné použít japonštinu. Jméno «Uemaru» bylo napsáno v kandži, ale jeho jsem samozřejmě nikdy předtím nepotkal. Na spodku okna stálo: «Čas přípravy: zbývá 58 vteřin. Oblast: Opuštěný starý klášter».
Čas přípravy měl být nejspíš na vybavení se tím, co se k tomuto boji hodí. O svých připravených zbraních a mapách jsem toho moc nevěděl, natož jak je použít. Pravou rukou jsem vyvolal menu, v okně vybavení, které se podobalo tomu v ALO, byl mou hlavní zbraní světelný meč «Kagemitsu G4», vedlejší zbraní «Fine-SeveN». Zkontroloval jsem, jestli jsem si nezapomněl vzít obranné vybavení, a pak jsem okno zavřel.
Čekal jsem, až čas pomalu odtiká, přitom mě napadlo něco zvláštního.
Ten krutý úsměv, který dívka Sinon na okamžik ukázala. Měl v sobě úmysl zabíjet jako kulka, vystřelená z pušky, která mohla protít jakýkoli štít a zbroj.
Přinutilo mě to vzpomenout si na hlas, který se mi rozléhal v mysli.
Eliminovat silné— tak přímé prohlášení znělo v jistém smyslu docela dětsky, ale nikdy jsem nezažil tak děsivou chvíli, včetně doby, kdy jsem byl v SAO. Cítil jsem, jak její malé tělo vydalo skutečnou vůli, která daleko přesahovala hraní postavy ve hře.
V tomhle virtuálním světě tvořeném elektrickými signály jsem ještě neviděl hráče, který by měl tak intenzivní vůli jako ona. Mezi hráčkami jsem znal jedinou, která dokázala zvážnět, Asunu. Ne— i když je byla nazývána «Záblesk» nebo dokonce «Šílenec», nikdy jsem z ní neměl takový dojem.
Je to možné? Je tahle holka se světle modrými vlasy «Death Gun», kterého hledám?
Kikuoka mě nechal poslechnout si hlasovou nahrávku, která prý zaznamenala «Death Guna», ale ten ječivý řev připomínající dva kusy kovu, které se o sebe třely, se zcela lišil od Sinonina jasného hlasu. Nicméně GGO je jen svět odlišný od SAO. Hráč tu může mít několik postav, často se stává, že se někdo přihlašuje na různých postavách.
A podle toho, jak zněla, to vypadalo, že si je Sinon zcela jistá, že se dostane do finále. Jestli je můj odhad, že se Death Gun určitě v tomhle turnaji objeví, správný, pak to můžu zúžit na asi třicet lidí, samozřejmě včetně Sinon.
Popravdě, nechtěl jsem tuhle možnost vyzkoušet. Necítil jsem z ní žádný úmysl zabíjet, když mě vedla do obchodu a vysvětlila mi vše možné. Spíš jsem z ní cítil samotu, jako by se chtěla sblížit s ostatními.
Zajímalo by mě, která Sinon je skutečná.
—Ne, na tohle odpověď nedostanu, ať už budu myslet jakkoli moc. Až se naše meče setkají, ne, až oba vystřelíme, měl bych zjistit něco víc.
Zrovna, když jsem si tohle pomyslel a zvedl svůj pohled, odpočet dosáhl nuly a mé tělo bylo znovu obklopeno efektem.

Poté jsem byl sám pod tlumenou oblohou zapadajícího slunce.
Vítr foukající zezadu jako by s sebou přinášel ostrý zvuk píšťalky. Nahoře ve vzduchu se vznášelo několik vrstev přerušovaných mraků a dole pode mnou jako by plula povadlá tráva.
Vedle mě byly velké válcovité sloupy, které byly buď v jónském, nebo korintském stylu. Byly tři metry od sebe, seřazeny ve tvaru oblouku. Některé sloupy byly zničené, jiné zcela spadly. Vypadalo to jako ruiny chrámu ztracené civilizace.
Opřel jsem se o nejbližší sloup a rychle se podíval po svém okolí.
Rozlehlá povadlá louka kolem mě dost foukala a daleko v kopcích jsem viděl ruiny podobné tomuto místu. Podle Sinonina vysvětlení je tahle plocha čtvercem, 1 000 metrů širokým, ale abych se odsud dostal tam, bylo by to na několik kilometrů. Měla by tu být nějaká hranice jako řeka nebo útes, něco podobného.
Dál jsem vzpomínal na její vysvětlení. Právě teď by měl být protivník asi pět set metrů daleko ode mě, ale nikoho jsem v dohledu neviděl. Měl by se skrývat někde za ruinami, stejně jako já. Okolo jsem neviděl žádné známky po nepříteli, tak jsem ho musel najít sám.
Můžu tu dál čekat, dokud nepřítel neztratí trpělivost, než něco udělám. Nicméně se «čekání» k mé povaze příliš nehodí. Místo toho, abych tu čekal, bych prostě mohl doběhnout k nejbližším ruinám na druhé straně a využít střely nepřítele, abych rychle zjistil jeho pozici… Pomyslel jsem si a levou rukou jsem se dotkl «Five-SeveN» u pasu.
V tu proletěl kolem silný poryv větru, okolní tráva se houpala. Když poryv ustal, povadlá tráva se zase narovnala…
A na louce asi dvacet metrů od mých očí se náhle tiše postavil profil.
Mé rozmazané vidění si hned všimlo útočné pušky, se kterou se nepřítel vytasil, čajově zbarvené bradky, která odpočívala na stopce zbraně, čočky ochranných brýlí, které zakrývaly přes polovinu obličeje a helmu, která na sobě měla falešnou trávu. Na bojišti jsem jen já a můj protivník, tak tohle je rozhodně «Uemaru».
Vůbec jsem netušil, jak mezi námi zkrátil vzdálenost. Jednou z očividných příčin muselo být maskování, které měl. Jeho oblečení se podobalo okolní louce, měl na sobě trochu proužky. Zrovna když jsem si pomyslel Aha, tak takhle se má využít těch šedesát vteřin…
Černá útočná puška nepřítele se připravovala na pravém rameni a ukázala několik červených čar – «Linií kulky». Ty protínaly mě a prostor kolem mě.
„UÁÁ!“ vykřikl jsem, když jsem se pořádně odrazil od země a přesunul se na místo s nejméně Liniemi kulek – nahoru do nebe.
Puška nepřítele dělala *katatatatatatata!!* Můj pravý kotník dostal dva zásahy. HP ukazatel v levém horním rohu ukázal pokles o asi 10%. Samozřejmě jsem se nedokázal vyhnout všem kulkám. Teď jsem si vzpomněl na «zcela automatické střílení», ohledně kterých mě Sinon varovala.
Ve vzduchu jsem udělal salto a přistál jsem na polorozbořeném sloupu za mnou. Zkusil jsem se bránit a vytáhl jsem levou rukou Five-SeveN z pásku.
Nicméně mi nepřítel vůbec nedal čas na míření. Hned poté se mi na těle objevilo dost dalších Linií kulek.
„UÁÁÁÁ!!“ vykřikl jsem trapně, když jsem se skutálel za sloup. Další kulka škrtla o mé levé zápěstí a mé HP se nemilosrdně snížilo.
Déšť kulek, který mě měl dostat, zřejmě trefil sloup, ozval se zvuk *bišibišibišibiši* a odlétlo několik úlomků. Rychle jsem k sobě přitáhl své končetiny a zcela se schoval za sloupem.
—Tohle je úplně něco jiného než boj s meči!
V té vyhýbací hře proti NPC střelci byla odmlka a nejvýše 6 kulek, ale už jsem tehdy jsem se musel plně soustředit, abych se těm útokům vyhnul. Teď, když čelím takové – palbě více než 10 kulek za sekundu, jasně, že mi došel důvtip.
Musím se dostat přímo před Uemara, abych mohl seknout jeho vousatou tvář svým světelným mečem «Kagemitsu» na pravé straně pasu. Ale než to stihnu udělat, proletí mnou kulky a mé HP se úplně vyčerpá.
Jestli se jim nemůžu vyhnout všem, musím vymyslet způsob, jak se «ubráním» většině kulek. Naneštěstí, i když v tomhle světě existuje «ochranné pole», které může snížit sílu kulek, tak tu není žádný magický štít nebo něco podobného, co by chránilo před kulkami celkově. V SAO existoval skill «Ochrana zbraní», který umožňoval nahradit štít mečem…
V tu chvíli jsem náhle položil ruku na světelný meč, který visel na karabině pod páskem. Prostě musím odrazit pár kulek a ochránit se touhle šavlí. To by nemělo být nemožné. Nepoužil někdo ve sci-fi filmu světelný meč, aby snadno odrazil kulky? Jestli je tohle hra vyvinutá americkou společností, pak bych měl být schopný tuhle scénu vytvořit. Ale k tomu potřebuji opravdové dovednosti, napřed musím předpovědět trajektorie kulek na mě střelených…
Ne—
Ne, zvládnu to. Měl bych být schopen to zvládnout. Copak mi tyhle «Linie kulky» neříkají, kam kulky letí?
Spolknul jsem sliny a pravou rukou jsem vytáhl světelný meč od opasku.
Právě teď se střelba zastavila, hádám, že se Uemaru zase skrývá v trávě a jde si pro mě zleva nebo zprava.
Zavřel jsem oči a soustředil jsem se ušima.
Vítr dál foukal. V tuhle chvíli jsem se snažil ze svého vědomí eliminovat veškerý hluk a soustředil jsem se na šustění kolébající se trávy, abych uslyšel nějaký nepravidelný zvuk v tomhle systému.
Byl to skill, který se dal provádět jen ve VR prostoru, kde od sebe mohu jednotlivé zvuky odizolovat. V SAO mi tenhle «Skill vně systému» hodně pomohl. Například ingredience úrovně S, «Ragú králík», vyžadovala k osudnému zásahu právě tenhle sklil.
Ale jestli to zvládnu nebo ne—
V tu chvíli zachytily mé uši nepravidelný zvuk vycházející zezadu zleva, zhruba sedmá až devátá hodina. Pohyboval se asi dvě tři vteřiny, než se zastavil a zjišťoval mou pozici.
Nepřítel se pak začal hýbat, zastavil se a připravil se znovu pohnout.
„T…TAK JDEM NA TO!“ zakřičel jsem a tvrdě došlápl na zem, vyběhl jsem přímo k místu nepřítele.
Uemaru nejspíš nečekal, že k němu poběžím, zatímco se skrývá v keřích. Stál ve zvadlé trávě a trvalo mu asi půl vteřiny, než poklekl a dostal se do své střílecí pozice.
Původně jsme od sebe byli asi 25 metrů daleko, ale teď už jsem polovinu vzdálenosti uběhl. Dál jsem běžel, prstem jsem sjel po vypínači fotonového meče. *Bu~n*, ozval se zvuk, při kterém jsem se uvolnil, z rukojeti vyšla modrofialová svítící čepel.
Potřetí se na mém těle objevil velký počet «Linií kulek» z Uemarovy pušky.
Doteď jsem instinktivně hledal místa, kde bych se mohl skrýt. Ale tentokrát jsem dovolil očím dívat se jen dopředu a snášel jsem strach, který přicházel z mého zátylku a dráždil mi smysly. Co nejlépe jsem se snažil sledovat nepřítele a zjistil jsem, že ne všechny tenké červené čáry se objevily zároveň. Byl mezi nimi malý časový rozdíl, který by měl udávat pořadí, které kulky vyjdou z hlavně pušky dříve.
Ovládal jsem tělo o dost drobnější než to skutečné a utíkal jsem kupředu. V tuhle chvíli mi na tělo mířilo šest Linií kulek.
Ostatní Linie kulek nalevo a napravo byly trochu mimo směr. S touhle vzdáleností, nepřítelovou puškou – a střelcovou přesností, která sama o sobě nebyla nic moc.
Dlouho zapomenuté vzrušení z PvP zřejmě přepnulo moji postavu do bojového módu. Mé okrajové vidění zobrazovalo vnější rozšíření od středu, tělo cíle bylo hrozně zřejmé. Z toho pocitu zrychlení jsem se cítil nezapomenutelný. Tohle byla ta chvíle, kdy jsem začal zpomalovat, jen mé vědomí uhánělo.
Ústí nepřítelovy pušky náhle vypustila oranžovou jiskru.
Během té chvíle zablokovala čepel světla čáry první a druhé kulky s precizní přesností.
*BA-BAM!!* Povrch světelného meče vydal dvě jasné oranžové jiskry. Když jsem si toho všiml, tak se má paže přesunula rychlostí blesku tak, aby fotonový meč zabral třetí a čtvrtou kulku. Pak se znovu ozval zvuk kulek odražených od intenzivní energie.
File:Sword Art Online Vol 05 -243.jpegPátá… a tohle je šestá! Úspěšně jsem odrazil všechny kulky, které mě mohly zasáhnout, co nejsilněji jsem se odrazil od země, abych překonal zbývající vzdálenost mezi námi. Dál jsem se pohyboval kupředu, ignoroval jsem kulky, které «by mě vůbec netrefily». Vlastně to bylo vážně duševně únavné, ale prostě jsem zatnul zuby a i nadále mával mečem v ruce.
„Ne… Nemožný!“ zavolal šokovaně Uemaru, jeho řádně vousatá čelist spadla. Nicméně se vůbec nezastavil. Dovedně vyhodil zásobník a vytáhl další, připravený u pasu, chtěl jím pušku nabít.
Abych mu v tom zabránil, sevřel jsem Five-SeveN v mé levé ruce a namířil jí na Uemara. Když se mé prsty dotkly spouště, objevil se světle zelený kruh ve středu nepřítelovy hrudi. To mě překvapilo, ale prostě jsem vystřelil pět kulek.
Nečekaně slabý zpět ráz mi šel od zápěstí k rameni, uvnitř poloprůsvitného kruhu byl Uemaru jednou zasažen do ramene a do břicha, ostatní tři střely zmizely v keřích za ním. Nicméně kulky, které ho zasáhly, prošly jeho zbrojí a způsobily mu zranění. Obrazovka ukazovala, jak jeho HP kleslo o asi 10%. Uemaru zavrávoral a okamžitě zaváhal.
A mně tohle stačilo.
Vstoupil jsem do útočného dosahu, trochu jsem otočil svým tělem doprava—
Zrovna když jsem odskočil rychlostí, jako bych se chtěl probořit virtuální zemí, skočil jsem dopředu, aniž bych tak vůbec nějak rychlostí plýtval. V SAO se tohle nazývá «Ostrý úder», kritický zásah, který vpadne do hrudi nepřítele.
Ozvalo se bzučení podobné motoru tryskáče, když čepel světla snadno projela nepřítelovým tělem. Cítil jsem, jak uvnitř těla nepřítele vybuchl nával energie, který nemohl být nikam jinam ventilován.
Pak, s přehnaným světlem a zvukem, vyletěla věc v mé pravé ruce ven a protivníkovo tělo se přeměnilo na mnoho úlomků, které se rozptýlily ve vzduchu.

Cítil jsem otupění z právě skončeného boje, když jsem pomalu zapřel své tělo.
*Vu~vun*. Mávl jsem svým světelným mečem a málem jej dal do pochvy na svých zádech, ale pak jsem ho rychle vypnul.
Zavěsil jsem meč na karabinu na pravé straně pasu a pistoli v levé ruce jsem dal do pouzdra, pak jsem si konečně dlouze oddychl. Vzhlédl jsem k nebi zapadajícího slunce a zjistil, že nízko ležící mraky vypadaly jako obrazovka se slovy ‚Gratulujeme‘.
První kolo jsem vyhrál s pořádnými potížemi. Bylo skvělé zjistit, že můžu použít světelný meč k obraně před kulkami. Nicméně jsem k tomu potřeboval dost soustředění a mé nervy se už začaly pálit a kouřilo se z nich.
Pořád ještě musím projít čtyřmi únavnými koly—
Modré světlo přepadlo mé zkroušené tělo a začalo mě obklopovat. Tichý zvuk větru postupně zmizel. Náhle se zvuk změnil na hučení mnoha lidí, byl jsem zpět v čekací místnosti.
Zřejmě jsem se přesunul k boxu poblíž zdi, kde jsem byl i předtím. Podíval jsem se vlevo a vpravo, ale nevšiml jsem si Sinon ani Spiegela. Jestli Sinon pořád bojuje, tak by mě zajímalo, kam šel ten muž, co je s ní nějak spřízněný. Podíval jsem se po celém prostoru a zjistil, že poblíž středu kupole je známá postava, oblečená v pouličních šatech. Nevšiml si, že jsem se vrátil, protože se soustředil výhradně na velkou obrazovku na stropě.
Zvedl jsem hlavu stejně jako on a zjistil, že ta velká obrazovka, která předtím ukazovala odpočet, nyní ukazuje několik bitev. Ukazovala hráče v pouštích, v lesích nebo ruinách, kteří používali krátké střelné zbraně, kulomety či pušky, aby bojovali v různých úhlech jako v nějakých scénách z filmů.
Měla by se teď konat asi stovka bojů, ale jen některé byly vybrány a promítány. Jedna ze scén ukázala, jak byl hráč zasažen a rozmetán na kousíčky, nespočet hráčů uvnitř kupole vydal ohlušující řev.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli bude Sinonin boj promítán, a udělal jsem několik kroků dopředu. Prohlédl jsem každý obrázek od pravého horního rohu, ale kamery se nadále pohybovaly, takže jsem to nepoznal. Soustředil jsem se a snažil jsem se najít její vodově modré vlasy.
—Příliš jsem se soustředil, protože mé srdce se překvapením téměř zastavilo, když jsem u svého pravého ucha náhle uslyšel hlas. Hluboký, chraplavý a tak nějak kovový hlas jako by mi vstoupil do mysli.
„Hej, jsi pravý?“
„…?“
Instinktivně jsem udělal krok zpět a ohlédl se.
Hned jsem si pomyslel, že jsem uviděl ducha.
Samozřejmě nemluvím o skutečných duších, ale o monstru «typu ducha», kteří se v noci objevovali na šedesátém pátém patře Aincradu, ve Starodávné přídi.
Člověk přede mnou měl tmavě šedý potrhaný plášť. Nízko stažená kapuce byla zcela černá, jen oči hluboko uvnitř ukazovaly červená světýlka.
Pod světlem temné čekací kupole opravdu vypadal ten cizí člověk přede mnou jako duší monstrum v SAO. A tak jsem chtěl instinktivně uskočit a vytáhnout svou světelnou šavli k boji. Ani jsem ten instinkt nedokázal ovládat, má pravačka sebou cukala.
Lapal jsem po dechu, když jsem se podíval na nohy toho chlápka. Na konci potrhaného pláště jsem viděl špičky tak nějak špinavých bot.
Nebyl to duch, ale hráč. Zkontroloval jsem si ten očividný fakt a trochu jsem vypustil svůj zadržovaný dech.
Při pohledu zblízka nevypadaly ty červené oči jako nějaká duší světla, ale záře čoček z černých ochranných brýlí, které zakrývaly celou tvář. Docela mě naštvala má žabařská reakce a to, jak se ke mně přiblížil tak blízko a tak neslušně, chladně jsem se zeptal: „Skutečný… co tím myslíš? Kdo jsi?“
Nicméně hráč v tmavě šedém plášti nezmínil své jméno, když záměrně udělal krok vpřed poté, co já jsem ustoupil. Tentokrát jsem neudělal krok vzad, ale zíral jsem mu na hlavu z asi dvaceticentimetrové vzdálenosti.
File:Sword Art Online Vol 05 -249.jpeg„Viděl jsem to, ten zápas. Používal jsi, meč.“ Ten hlas měl v sobě nějaký zvukový efekt a také se v něm přerušovaně odrážel náznak zvonění.
„Ach… ááá. To není proti pravidlům, ne?“
To zatracené AmuSphere vážně ukazovalo váhání mého srdce, jelikož má odpověď zněla docela chraplavě. Chlap s tmavě šedým pláštěm jako by si mé srdce přečetl, posunul se dopředu ještě o několik centimetrů.
Pak znovu promluvil, ještě hlubším hlasem. Jelikož to byl docela tichý hlas, musel jsem se soustředit, abych jej vůbec slyšel.
„Zeptám se, tě znovu. Jsi ten, pravý?“
Když jsem pochopil význam za těmito slovy, měl jsem pocit, že mé srdce bylo zasaženo neblahým tušením podobným hromu, mohl jsem tak akorát stát jako přikovaný.
Já toho chlapa znám!
Správně, určitě jsem ho někde potkal. Kdysi jsem s ním zblízka mluvil, tak jako teď.
Ale kde? Po přihlášení do GGO jsem mluvil jen s tím chlapem, co chtěl koupit moji postavu, Sinon, která mi pomohla s nákupem věcí a registrací, a jejím kamarádem, jen s těmi třemi. Takže jsem ho v tomhle světě potkat nemohl.
Bylo to v ALO? Potkal jsem tohoto chlapa v ALO, kdy měl jinou postavu? Zoufale jsem prohledával databázi mé mysli, abych vyhledal jeho způsob vyjadřování a to, jakou přítomnost vyzařoval. Nicméně mě nikdo nenapadal. Nepamatuji se, že by přede mnou někdo stál a způsobil mi husí kůži chladným vzduchem kolem sebe.
Kde… kde přesně jsem ho potkal…
V tu chvíli se potrhaný plášť zakýval, zevnitř vyšla hubená paže. Připravil jsem se na odskočení, ale když jsem se podíval, zjistil jsem, že kromě rukavice, stejně potrhané jako plášť, tam nic není.
Ruka ve vzduchu mířila na mě, otevřela okno a pak se v něm mdle pohybovala. Právě teď se tam objevilo okno s tím, co se děje v předkole třetího BoB.
Hubený, kov připomínající prst stiskl ‚Skupina F‘. Obrázek skupiny skupiny F se rozšířil a ukázal celou obrazovku. Znovu klikl, střed zápasového rozvrhu se rozšířil.
Mé oči byly přitahovány tím prstem.
Byla tam dvě jména.
Nalevo «Uemaru» a napravo «Kirito». Jméno nalevo bylo přeškrtnuto slabě zářící čárou. Novinky, že jsem porazil Uemara a dostal se do druhého kola, už se dostaly i sem.
Jeho prst se trochu pohnul, dotkl se slova «Kirito», dolů a nahoru, a pak se znovu rozezněl – jeho hlas.
„Tohle jméno. Ten skill, s mečem… Jsi, pravý?“
Náhle jsem byl překvapen potřetí, a tohle byl největší náraz.
Začala se mi třást kolena, musel jsem se hodně snažit, abych neupadl.
Tenhle hráč s šedým pláštěm— já ho znám!
Původ jména «Kirito» a skill meče, který jsem použil k poražení «Uemara». Tenhle chlap je zná.
Jinými slovy… Nepotkal jsem ho v GGO nebo ALO.
Ale v SAO, «Sword Art Online». Kdysi jsem tohohle chlapa potkal na hlavním jevišti té smrtící hry, ve vznášejícím se zámku Aincradu.
Tenhle avatar skrytý pod potrhaným pláštěm… ne, hráč s AmuSphere, hrající za tuhle postavu, byl stejně jako já «přeživší SAO».
Mé srdce už tlouklo jako šílené. Kdybychom nebyli uvnitř tmavé kupole, zjistil by, že můj avatar má úplně bílou tvář.
Uklidni se. Uklidni se!! V tuhle chvíli moje mysl zvládla akorát opakovat tato slova.
I když potkávám přeživšího SAO, nemusím tak panikařit. Před pádem Aincradu jsem se proslavil díky zprávě o mém unikátním skillu, «Dvojité čepeli», a kvůli tomu, jak jsem se otevřeně utkal s vůdcem Rytířů krve, Heathcliffem. A také «Ostrý úder», který jsem zrovna použil na Uemara, byl docela známý skill pro jednoruční meče. Hráči s vysokými levely z Aincradu podle záznamu souboje a jména v rozpisu snadno poznají, že jsem Kirito ze SAO čistící skupiny. Kdybych to byl já, kdybych našel hráče, o kterém bych takhle věděl, možná bych si s ním zkusil promluvit a popovídat si o minulosti nebo tak něco.
A tak jsem se vůbec nemusel bát. Neměl bych se bát.
Ale proč jsem tak…
V další chvíli – tenká a dlouhá paže vypnula rozpis soubojů, schovával si ruku zpět pod plášť, když v tom mě jedna její část zaujala.
Na přední straně rukavice, která vypadala jako potrhaný obvaz, byla malá mezera, trochu výš na pravé straně zápěstí. Odsud jsem viděl světlou kůži. A na kůži hranaté tetování, asi pět centimetrů široké.
Byla to západní rakev nakreslená v manga stylu. Víčko zobrazovalo záhadnou smějící se tvář a bylo trochu otevřené. Z temnoty uvnitř se natahovala bílá paže, mávala na všechny, co ji viděli. V tom jiném světě použil jiný chlap otrávenou vodu, aby mě ochromil a připravil se na mé zabití. Měl podobné tetování.
Byl to emblém «Rozšklebené rakve».
Jakmile jsem ten obrázek rozeznal, byl vážně zázrak, že jsem dokázal potlačit výkřik nebo zabránit sám sobě v tom, abych spadl na zem, dokonce jsem ani nebyl donucen k odhlášení abnormálními mozkovými vlnami.
Hráč v potrhaném plášti na mě zíral, vůbec nereagoval, pak zašeptal: „Ty, nevíš, na co se ptám?“
Pomalu a opatrně jsem přikývl hlavou své postavy.
„…Áá. Nerozumím. Co tím myslíš, ten pravý.“
„…“
Šedý plášť udělal tichý krok vzad. Červené oči vypadaly, že mrkají, protože se světlo zatřepotalo.
Po tom, co vypadalo jako několik dlouhých vteřin, se ten anorganický pocit znásobil, když se rozezněl hlas.
„…Tak na to, zapomeň. No, ať už, tvé jméno, je lež, nebo falešné… nebo jestli jsi, pravý.“
Otočil se a zanechal poslední slova.
„—Jednoho dne, tě zabiju.“
Ta slova ve mně vyvolala pocit, že nemluví o zabíjení ve hře.
Potrhaný plášť šel daleko pryč, tiše jako duch – a pak náhle zmizel.
Právě teď mé okolí nebylo jako předtím, když tu ten hráč pořád byl.
Mé hubené a drobné tělo se začalo houpat, poté, co jsem se stěží opřel, jsem se zhroutil jako lavina a dosedl jsem na židli vedle mě. Pak jsem objal své hubené nohy a přitáhl si kolena k čelu.
Zavřel jsem oči a uvnitř víček jsem viděl jasné malé tetování, i když jsem ho zahlédl jen na zlomek vteřiny.
Rozšklebená rakev. V Aincradu ten emblém používala jen jediná gilda.
Vraždící gilda «Rozšklebená rakev».

Během dvou let čištění SAO se stalo, že mnoho oranžových hráčů, které k tomu donutila ekonomika, začalo krást peníze a vybavení od ostatních hráčů. Normálně se shromažďovali ve skupinách, která jednu osobu donutila dát jim hodnotné předměty. Přinejhorším použili nějaký ochromující jed.
Když někdo na někoho zaútočí a způsobí, že mu dojde HP, hráč zemře ve skutečném světě, takže o tohle se nikdo nepokoušel. To proto, že těch 10 000 hráčů bylo docela těžkých závisláků, všechno to byli lidé, kteří se zločinem ve skutečném světě neměli nic společného.
Nicméně to nepsané pravidlo «nezpůsob, aby HP padlo na nulu» bylo porušeno zvláštním hráčem.
Říkalo se mu «PoH». Bylo to opravdu vtipné jméno pro postavu, ale i přesto – nebo spíš kvůli tomu měl jisté charisma.
První atraktivní věc na něm byla, že měl exotický hezký vzhled a byl to multilingvální hráč, který dobře uměl tři jazyky. Možná to byl míšenec Japonce a někoho ze Západu, jeho japonština, plynná angličtina a slušná španělština způsobovaly, že zněl jako profesionální diskžokej zpívající rap, což měnilo hráče kolem něj. Nakonec se změnili z hráčů na skutečnou ilegální organizaci, která byla chladná a pevná.
A další věc byla vážně jednoduchá. Vlastní schopnost PoHa.
Byl to talentovaný uživatel dýky. Dýka v ruce pro něj byla jako prodloužením paže. Čepel ani nepotřebovala podporu systému a mohla ničit monstra – nebo hráče. Hlavně ke konci smrtící hry, kdy získal děsivě velkou dýku «Sekáček na kámoše», byla jeho schopnost tak velká, že se ho báli i hráči v čistící skupině.
Nezákonní následovníci, kteří PoHa obdivovali, k němu byli přitahováni opačně než ti, kteří byli přitahováni k Heathcliffovi z Rytířů krve. Pomalu rozšiřovaly zábrany ve svých srdcích.
Rok po začátku hry, na Silvestra roku 2023.
PoH a spol., už jich bylo asi třicet, zaútočili na malou gildu, která měla venkovní večírek venku kvůli výhledu, a zabili je.
Další den se objevily zprávy o «Rozšklebené rakvi», gildě, která nebyla přijata systémem a byla označena jako «červená» a stala se jedním z hlavních poskytovatelů informací v Aincradu.

Nicméně hráč v šedém plášti, se kterým jsem právě mluvil, by neměl být PoH osobně. Ten nevázaný a příležitostně přerušovaný způsob řeči se zcela lišil od tónu PoHa, který se spíš podobal kulometu a byl plný nadšení.
Ovšem v «Rozšklebené rakvi» doopravdy byl někdo, kdo takhle mluvil. Potkal jsem ho a myslím, že jsem s ním i bojoval. Nebyl to jen obyčejný člen, byl dost vysoko postavený. Vzpomněl jsem si na tolik, tak proč jsem si nemohl vybavit jeho tvář a jméno?
Ne, vlastně jsem to věděl. Nemohl jsem na to myslet, protože jsem si sám odmítal vzpomenout.
«Rozšklebená rakev» se vytvořila první den roku 2024 a byla zničena jistou letní noc po srpnu.
Samozřejmě nebyla automaticky rozpuštěna, ale poražena. Protože čistící skupina, hráči na předních liniích, vytvořili asi padesáti členné tažení, kterým jsme je silou zničili.
Vlastně jsme to měli udělat už dávno, ale nemohli jsme najít základnu Rozšklebené rakve, takže se to odložilo až na dobu po srpnu.
V Aincradu si lidé mohou koupit domy a pokoje, ať už na ulicích nebo venku, mohli jsme přesně vytyčit pozici přes NPC společnosti s nemovitostmi. Čistící skupina odhadla, že budou spíše ve větším domě nebo zámku podobné budově, která by dovolovala, aby tam zůstávalo třicet hráčů, takže prodejci informací přijali nabídku čistící skupiny a prohledali všechny velké domy od prvního podlaží.
Ale i když jsme našli několik úkrytů malých až středních oranžových gild, stejně jsme po několika měsících nedokázali najít základnu důležité Rozšklebené rakve.
Vlastně ani není divu. Rozšklebená rakev používala podlaží, které jsme už dávno pokořili – oblast věže, která se nijak nepojila s vyššími podlažími, byla v bezpečné zóně v jeskyni, na kterou se dalo snadno zapomenout, že ji tam designer vůbec kdy dal. Čistící hráči se v podstatě účastní jen v čištění bludišť ve větších věžích, hráči střední třídy jdou zase do těch, kde je hodně lidí. Samozřejmě někteří hráči asi zjistili, že s tou jeskyní jsou problémy, a vstoupili, ale není těžké si představit, že je Rozšklebená rakev snadno zabila, aby nebyl jejich úkryt odhalen.
Tajná základna Rozšklebené rakve se odhalila díky tomu, že jeden z jejich členů nedokázal vydržet vinu zabíjení a vyzradil tajemství čistící skupině. Čistící hráči pak tuto informaci prozkoumali a zkontrolovali jeskyni používanou jako základnu, než nakonec podnikli velké tažení. Velitel oddílu byl člen největší gildy, «Aliance svatých draků». Přidalo se i několik silných hráčů z «Rytířů krve» a dalších gild. A samozřejmě jsem byl i já pozván, jako sólo hráč.
Naše počty a průměrný level byly o dost vyšší než u Rozšklebené rakve, takže jsme si mysleli, že když uzavřeme vstup do bezpečné zóny k jejich základně, tak se nejspíš bez boje vzdají. Nicméně – stejně jako někdo prozradil jejich tajemství…
Naše pečlivě střežené tajemství a bojová strategie se k nim nějak dostaly. Když jsme vstoupili do bludiště, nikdo ze členů Rozšklebené rakve nečekal ve velké místnosti bezpečné zóny. Samozřejmě neutekli, ani se neschovali v chodbičkách bludiště, ale zaútočili na nás zezadu.
Připravili si všechny možné pasti, jedy a lsti, všechno možné, aby nás mohli různými způsoby přepadnout. Čistící skupina byla ze začátku dost zmatená, ale schopnost odpovědi na náhlou situaci pro nás byla nutné k čistění, takže jsme se hned znovu připravili a začali jsme s protiútokem.
Nicméně – byl tu nečekaný rozdíl mezi Rozšklebenou rakví a čistící skupinou.
A to vina ze zabití. Jakmile jsme si uvědomili, že se šílení členi Rozšklebené rakve nevzdají bez ohledu na to, kolik HP jim ubude, začali jsme váhat.
Samozřejmě jsme o tom předtím mluvili a tehdy jsme se dohodli, že do toho půjdeme naplno, i kdybychom měli dostat jejich HP až na nulu. Ale členové křížové výpravy, včetně mě, nedokázali uštědřit poslední úder, když už bylo protivníkovo HP blízko nule. Jeden z našich členů dokonce odhodil meč a klekl si na zem.
Napřed se mezi námi objevili nějací mučedníci. Pak podobně šílení mučedníci zabili několik členů Rozšklebené rakve.
A pak nastalo krvavé peklo.
Jakmile bitva skončila, bylo na straně oddílu 11 obětí a na straně Rozšklebené rakve 21. Mezi nimi jsem já zabil mečem dva.
Ale mezi mrtvými či chycenými hráči nebylo ani stopy po jménu vůdce PoHa.
Dvanáct zbývajících nepřátelských hráčů, kteří přežili, bylo zamčeno do vězení v Paláci černého železa. Jestli je tenhle hráč se šedým pláštěm opravdu přeživší, možná jsem s ním mluvil po tom boji. Pamatuji si jeho způsob mluvy, ale nemůžu si vzpomenout na tvář a jméno, protože jsem se nutil na ně zapomenout.
Ne…
Ne, možná pod tím pláštěm…
Je jeden ze dvou lidí, které jsem osobně zabil.
Tohle mě nečekaně napadlo. A tak jsem se dál držel za kolena, jak jsem tam seděl, a honem jsem zavrtěl hlavou. Vší silou jsem zatínal zuby a snažil se změnit své uvažování.
Mrtví nemohou být oživeni. V SAO incidentu, ať už to byli lidé, které jsem miloval či je nenáviděl, se už 4 000 obětí nemohlo vrátit. Takže ten chlap v šedém plášti musí být jeden z 12 členů Rozšklebené rakve, kteří přežili. Měl bych znát jejich jména. Dělal jsem, co jsem mohl, snášel jsem bolest, prohledával jsem svou paměť a snažil se vzpomenout na informace o nich.
A v tu chvíli…
Všiml jsem si nové možnosti a těžce se nadechl.
Kovový zkomolený hlas, kterým mluvil muž v šedém plášti, byl docela hluboký šepot. Jaké by to bylo, kdyby zakřičel vší svou silou.
Řev z hlasové nahrávky, kterou jsem slyšel před týdnem, se mi znovu rozezněl v uších.
„…Tohle je opravdová moc, opravdová síla! Hloupí lidé, vryjte si strach z těchto jmen do svých srdcí!“
„Jméno této zbraně a mé: «Death Pistol»... «Death Gun»!!“
Bylo si to tak podobné. Nemohl jsem se mýlit. Hlasy byly stejné.
Ten chlap—
Byl ten šedý plášť «Death Gun»?
V tom případě jsem hodně rychle skončil se svou misí – přihlásit se do GGO, přilákat pozornost a stát se cílem «Death Guna».
Ale… Ale nikdy bych nečekal, že se věci vyvinou tak rychle.
«Death Gun» je přeživší SAO, jeden z původních členů SAO – jestli je to tak.
Pak mohl použít zbraň uvnitř hry, aby zabil dva hráče ve skutečném světě.
Možná… Možná… Taková síla vážně existuje…
V tu chvíli jsem byl náhle poklepán na levé rameno, málem jsem vykřikl. Hrozně jsem se vyděsil a se třesem jsem vzhlédl, viděl jsem jen vodově modré vlasy houpající se přede mnou.
„Co je tohle za výraz…?“
Ta dívka – Sinon se zamračila, když to řekla. Mohl jsem se akorát donutit k něčemu jako úsměvu.
„Ach… n-ne, to nic…“
„Byl ten tvůj zápas teď jen těsný? Ale vrátil ses docela brzo, ne?“
Když jsem uslyšel ta slova, konečně jsem si vzpomněl, že se účastním předkola turnaje «Bullet of Bullets». Zamrkal jsem, rozhlédl jsem se a zjistil, že kupole, původně plná hráčů, jich teď byla plná asi z poloviny. První kolo zřejmě skončilo a poražení byli teleportováni na povrch. Můj další protivník se brzy vrátí a začne další kolo.
Ale v takové situaci nemyslím, že ještě mohu bojovat.
Dál jsem se díval na Spiegela, který se na mě díval poněkud překvapeně zpovzdálí, a Sinon přede mnou, než jsem slabě vydechl.
Sinon se na mě najednou vážně podívala a řekla: „Už je ti tak nepříjemně po prvním boji? Vypadá to, že finále je pro tebe sen ve snu. Vzchop se… Musím ti splatit to, jak jsi mě podvedl!“
Zvedla pravou pěst a znovu mě bouchla do ramene.
Podvědomě jsem chytil tu ručičku, která už mě opouštěla. Pak jsem si ji přitáhl k hrudi, nechal jsem si její paži na svém čele.
„Po-počkej chvíli… co to děláš!?“ zašeptala rychle Sinon, chtěla ruku stáhnout. Ale já ji dál pevně držel a nenechal ji jít.
I když to teplo teď přichází od mnohoúhelníkového avataru, předával mi tohle nevysvětlitelné teplo. Jakmile jsem ucítil to děsivé mrazení v mém srdci, začal jsem se třást.
„…Co to děláš…?“ slyšel jsem napřed otrávený hlas, ale pak jsem cítil, jak se malá a teplá ruka na mé hrudi začíná uvolňovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat