sobota 5. července 2014

Den poté

Část první

„Už sis na tenhle avatar zvykla?“
Asuna při té náhlé otázce zvedla tvář od okna ukazující úkol z angličtiny.
Odpověděla, třela si mezi prsty modré vlasy, typické pro Undine, padající jí po pravém rameni: „Hm… trochu déle, možná? Je to zvláštní, ne… moje tvář a tělo jsou úplně stejné, jako byly v Aincradu, nic se nezměnilo až na barvu mých vlasů a očí, ale někdy mi to přijde divné. Jako kdyby moje tělo nebylo správně spojené s mým vědomím…“
„Fmm…,“ zafuněl sprigganí chlapec, jemuž uhlově černé vlasy stály přímo vzhůru. Asuna si nemohla pomoct, i když byl jen o rok mladší než ona sama, jí bude tento rok osmnáct, díky rošťáckému vzhledu jeho postavy měla pocit, jako by to byl jen chlapec.
Spriggan, sedící po jejím boku na pohovce, odstrčil holografickou klávesnici, zabořil lokty do stolu a upřeně zíral na Asunu.
„To by mohlo být o něčem jiném než o zvyknutí si… Říkala jsi, že se vstupní úrovní AmuSphere nebo odpovědí problém není, viď?“
„Jo. Oboje je na obvyklé hodnotě nebo výš.“
„Aha…,“ přikývl, pak natáhl levou ruku a bez varování chytil Asuninu pravou.
„Ech, c-co?“ zeptala se, její srdce se z přepadení rychle rozbušilo, ale on měl dál vážný výraz a rozevřel Asuninu dlaň. Přiblížil k ní ukazováček a zastavil se hned po slabém dotyku.
Jemné zalechtání přicházející ze středu dlaně se jí rozběhlo až k zádům, Asuně bezděčně vyklouzlo jemné „Nn…“ Spriggan promluvil, jeho pohled se upíral na dlaň, neztrácel svůj hloubavý výraz.
„Na mé straně pocit dotyku reaguje, cítíš, že se tě dotýkám?“
„Jo… Cítím to,“ přikývla Asuna a Spriggan s vážným výrazem pokračoval.
„Fajn, tak já budu pomalu oddalovat a ty řekni, až ten pocit zmizí. …Co teď, pořád cítíš?“
Prst proti dlani se trochu vzdálil, ten pocit velice slabě stimuloval její virtuální nervový systém. Zašeptala, její postava se chvěla: „Jo… Pořád to… cítím.“
„Aha… a co tohle?“
„Nn… já… pořád to… cítím…“
„Fmm… vypadá to, že I/O [I – input, O – output, tedy vstupní a výstupní] signály vážně fungují správně…“
„Ach… já to…“
A tady si Asuna konečně všimla toho, že její odpověď by klidně mohla navodit nějaké nedorozumění.
Hned se jí po celém obličeji rozšířila vysoká horečka. Rychle stáhla svou pravou ruku zpět, pevně ji uchopila. Otočila se ke Sprigganovi s bezvýrazným pohledem. Plnou hlasitostí zakřičela: „Co mě to nutíš říct! Ki… Kirito-kun, ty idiote—!!“
I když její výbušný pravý hák nezpůsobil zranění – protože se nacházeli v hostinci v neutrálním městě –, bez problému odhodil malého Spriggana do vnitřního rohu pohovky.
21. července 2025, sobota, 20:30
Asuna – Yuuki Asuna – pracovala na domácím úkolu s Kiritem – Kirigayou Kazutem – v pokoji v hostince na předměstí «Města Yggdrasil», ve VRMMORPG «ALfheim Online».
Odvážná společnost «Ymir» převzala správu nad ALO od nyní rozpuštěné společnosti RECTO Vývoj a do hry uvedla několik zásadních změn, jednou z nich byl omezený přístup k vnějším sítím z Álfheimu. Z menu se spustil prohlížeč a pak se mohly navštívit různé stránky a uložit různé soubory v online paměti, do které se dalo dostat i z počítače nebo terminálu ve skutečném světě. Kdyby nějaký zákeřný hráč náhodou spustil zákeřný program, «systém Cardinal» by to hned detekoval a veřejná bezpečnost vílího domova by neutrpěla žádné zranění.
Její matka se mračila, když Asuna začala znovu používat FullDive přístroj, a opakovaně jí říkala „Alespoň domácí úkoly dělej sama,“ ale Asuna považovala jak tělo ve skutečném světě, tak avatar ve virtuálním světě za «sebe». Možnost otevřít si tolik oken kolem sebe, kolik chtěla (i když existuje horní hranice), dělala studium ve virtuálním světě efektivnějším a navíc se tu její oči neunavily a ramena jí neztuhla. A co víc, Asuna tu mohla studovat hned vedle Kirita, který žije ve městě Kawagoe v prefektuře Saitama, daleko od jejího domu v Mijasace ve městě Setagaja… ne, tohle nebyl její zrovna nejčistší motiv.
V každém případě ve svých vílích podobách dnes večer oba velmi soustředěně psali na holografických klávesnicích, když začal Kirito improvizovaně kontrolovat Asunin pocit dotyku – to se právě stalo.
Spriggan sténal a zvedal své tělo, Asuna se mezitím postavila z pohovky, dala ruce v bok a promluvila: „Podívej, jestli chceš zkontrolovat signály mého pocitu dotyku, tak to jde i jinak, ne!“
„…Tohle je nejjednodušší… A vůbec, to ty jsi reagovala úchy… divně, Asuno…“
Podívala se na Kirita ještě ostřeji, mumlala nějakou nepříliš inteligentní výmluvu.
„Úchy… co? Cos to chtěl říct? Nenaštvu se, tak co kdybys mi to řekl?“
„T-to je určitě lež! Vždyť už teď jsi naštvaná…“
„Nejsem! Ale kdyby Yui-chan nebyla pryč, nejspíš bych se vážně naštvala!“
Kirito se toporně postavil, z Asuniných slov se třásl.
Yui, pokročilá bezkonkurenční AI, dcera páru a také «navigační pixie» v ALO, tu zrovna nebyla, protože doprovázela některé z jejich přátel, včetně Kleina a Lisbeth, na jejich lovu. Při myšlence, že by jejich milovaná dcera zahlédla předchozí výjev, znovu zrudla, Kiritovi se hned začal na tváři tvořit úsměv a následovala poznámka—
„Asuno, jsi úplně červená,“ veselým tónem. Asuna si nemohla pomoct, ještě jednou zaťala ruku v pěst.
Sakra; ta myšlenka se objevila v Kiritově výrazu, když se k němu otočila čelem a udělala několik kroků dopředu. Tehdy se to stalo.
„….Ach…“
Asuna se s jemným povzdechem zastavila.
Znovu ji přepadl ten pocit. Zvláštní pocit, kdy její duše opustí avatar, jen na zlomek vteřiny. Ten, po kterém nevěděla, kde má ruce a nohy a jak s nimi pohybovat… ten, který ji zanechal, kde nebyla.
Kirito tu abnormalitu nejspíš vycítil, přiblížil se k ní rychlostí blížící se teleportaci a podepřel její tělo. S vážným výrazem se zadíval Asuna do očí a zašeptal: „Jsi v pohodě?“
„Jo… Jo, jsem v pohodě. Už je mi fajn.“
Ačkoli zněla její odpověď takhle, opřela se Asuna o Kiritovy paže a dál mumlala: „Jen malý… jen malý pocit nepohodlí. Ne že bych ztratila úplnou kontrolu nad avatarem a mohla to jednoduše ignorovat, když to přijde, ale… ne, možná se mi to vážně jen zdá, ale…“
„Ne… nejlepší bude to pořádně zkontrolovat. Takhle jsi se v Aincradu necítila, viď?“
„Jo. Ani jednou… Myslím…“
Asuna přikývla; Kirito ji opatrně zvedl a šel s ní do ložnice ve vedlejším pokoji. Pronajatý pokoj byl nejvyšší kvality, takže se oknem v prostorné místnosti dal spatřit ničím nezastíněný výjev na úžasnou noční scenérii města Yggdrasilu a rozlehlé pláně Álfheimu hluboko dole. Ale Kirito měl oči jen pro Asunu, kterou položil na velkou postel, sám se sedl na kraj vedle ní. Znovu natáhl ruku, jemně pohladil světle modré vlasy a promluvil: „…Asuno, ty na tohle asi nechceš vzpomínat, ale…“
Asuna pochopila, co Kirito nechal váhajícím tónem nevyřčené. Se slabým úsměvem trochu zavrtěla hlavou.
„V pořádku. …Takhle jsem se jako «Titánie» necítila. Takže si nemyslím, že je to změnou světa.“
„Aha…,“ přikývl Kirito, pak se zadíval z okna.
Sedmého listopadu 2024 vyčistil smrtící hru «Sword Art Online» a osvobodil šest tisíc sto čtyřicet devět hráčů, kteří v tu dobu ještě žili ve vznášejícím se zámku Aincradu.
Nicméně se asi tři stovky hráčů, včetně Asuny, nemohly vrátit do skutečného světa. Muž se jménem Sugou Nobuyuki, který měl důležité místo v jedné z hlavních elektronických společností, v RECTU, unesl vědomí tří stovek lidí do virtuálního výzkumného zařízení v ALO, jeho cílem byly nelegální pokusy na lidech.
Asuna se nestala předmětem experimentu, ale místo toho byla uvězněna v obří ptačí kleci pohupující se na větvi Světového stromu Yggdrasilu. Sugou, v tomto světě známý pod jménem «Vílí král Oberon», jí dál jméno «Titánie».
Její muka vězně pokračovala až do chvíle, kdy ji Kirito 22. ledna 2025 zachránil. Ony dva měsíce jako by trvaly stejně dlouho jako dva roky v Aincradu, ale během té doby si ani jednou nevšimla potíží v pocitu dotyku.
„…Myslím, že poprvé se tenhle «pocit rozdělení» objevil asi před měsícem…,“ zamumlala tlumeným hlasem. Kiritovi se rázem vykulily oči.
„Pamatuješ si, kdy to bylo poprvé?“
„Jo. Protože to bylo během boje s bossem na prvním podlaží Nového Aincradu.“
Ty černé oči při Asunině odpovědi dvakrát třikrát zamrkaly.
„Tak tehdy, hm. —Když o tom tak mluvíš, jednou jsi měla trochu potíže s magií, neříkej mi, že…“
„Určitě si to pamatuješ,“ přerušila s pokřiveným úsměvem neobvyklou paměť svého partnera a přikývla.
„Během zaříkávání jsem cítila, jako bych klouzala někam daleko, a podvědomě jsem přestala hýbat pusou. Hned jsem byla zase v pořádku a tohle se během toho boje stalo jen jednou, tak jsem si myslela, že šlo jen o mou představivost, ale… pak se to začalo sem a tam objevovat…“
„…V tom případě nejde o zvyknutí si na avatar. Chci říct, před bojem s bossem prvního podlaží už to byly tři týdny, co ses poprvé ponořila do ALO, ne? Jestli by šlo o nedostatek zkušeností s avatarem, stávalo by se ti to častěji na začátku.“
„Asi… máš pravdu. Ale proč potom teda…“
Stále ležící na posteli naklonila hlavu a Kirito se chvíli tvářil zamyšleně, pak promluvil.
„Stává se ti tohle i v jiném VR světě než v ALO?“
„Hm… správně. Jinam než sem se moc často nenořím, ale nikde jinde jsem «rozdělení» necítila.“
„Tak to není ani kvůli rozdílu mezi NerveGearem a AmuSphere. Pak by… hm… —Pochybuju o tom, ale že by se to dělo i ve skutečném světě…“
„Ne, nic takového se nestalo. To by byl opravdový mimotělní zážitek, viď?“
Poté, co to řekla, se trochu vyděsila a znovu zkontrolovala své vzpomínky, ale naštěstí se jí nic podobného nevybavilo. Zároveň to však znamenalo, že příčina tohoto «jevu rozdělení» zůstává neznámá. Zkoušela najít informace na internetu, ale nenašla žádné uživatele AmuSphere se stejným defekty; a symptomy byly příliš nejasné, než aby se spoléhala na pomoc RECTA nebo Ymiru.
Jev trval jen zlomek vteřiny a všechno by to skončilo, kdyby to jednoduše ignorovala, nejspíš to při hraní nebyl takový problém – ale po tom, co nad tím už takhle dlouho přemýšlela, bylo docela těžké nechat to být.
Kirito si sedl tak, že Asuna viděla jeho profil. Znovu zasténal, ale brzy promluvil, zřejmě se k něčemu odhodlal.
„Hádám, že si o tom budeme muset promluvit s Yui.“
„…Jo…“
Asuna nad tím už také chvíli přemýšlela, asi po čtvrtém nebo pátém «rozdělení», ale dodnes váhala. Konec konců by si Yui nejspíš dělala starosti, kdyby věděla o Asunině abnormálním stavu, a pokud by se to nedalo vyřešit ani schopnostmi Yui, nejspíš by to bylo pro dívčino srdce velkým břemenem.
Yui byla AI, která měla pomáhat hráčům SAO s jejich duševními problémy. Ale když začala smrtící hra, její různé pravomoci byly zmrazeny a ona mohla jen monitorovat negativní pocity několika tisíc hráčů. Její jádrový program se nakonec porouchal kvůli neobvyklému břemeni, kterému byl vystaven, a když Yui potkala Asunu s Kiritem, mohla stěží mluvit.
A tak se Asuna rozhodla, že nikdy nebude Yui přidělávat starosti a bude se snažit ochránit její srdce i jen před nejmenším zraněním.
Nicméně Kirito ten pocit prokoukl a přikývl, pak znovu natáhl ruku k Asunině hlavě. Jemnou, přesto stálou silou ji hladil po vlasech – stěží existovaly avatary s tak delikátní úrovní kontroly – a promluvil.
„Chápu, jak se cítíš, Asuno. Ale… jestli Yui zjistí, že si s ní o tom nechceš promluvit, bude z toho stejně tak smutná, ne?“
„Ale… vážně, není to až takový problém. Určitě si na ten jev dříve či později zvyknu a už mi to nebude vadit.“
„No to nevím… Přeci jen jsi, Asuno, dost citlivá…“
Tady nechal Kirito ústa otevřená a nervózně pokračoval, přitom vrtěl hlavou: „Ach, ne, nemyslím to nijak divně.“
„Jéžiš, tohle vím. …Takže?“
„Takže… no, nemyslím si, že by citlivý hráč dokázal ignorovat i jen malou chybu ve svých smyslech. A už vůbec ne během boje. Chci, aby sis tenhle svět naprosto užívala… takový svět, který není smrtící hrou, ale normální VRMMO. Chci odstranit jakoukoli překážku, abych toho dosáhl, nezáleží, jestli je prťavá… tohle je nakonec možná jen mé sobecké přání, ale…“
Asuna se otočila ke Kiritovi, který nakonec už jen mumlal a vypadal trochu sklíčeně. Natáhla pravou ruku.
Položila dlaň na kraj límce černé košile a zatáhla k sobě veškerou silou. Jeho rovnováha ten vysoký parametr síly zděděný z dnů v SAO neustála a hubený Spriggan vykřikl „Áh!“, když spadl na Asuninu ležící hruď.
Bez otálení ho chytila oběma pažemi a veškerou sílu věnovala objímání, zatímco šeptala: „Děkuju, Kirito-kun… Vážně si teď užívám. V různých teritoriích Álfheimu a městech znovuzrozeného Aincradu zažívám dost zábavy, vyhlídky, nákupy, dobrodružství s tebou, Yui-chan a ostatními. I nadále chci se všemi cestovat po tomhle světě, navždy a napořád.“
Kirito přestal vzdorovat jejím pažím, když příjemným tempem mluvila. Zanedlouho stydlivě položila ruce kolem jeho zad.
Když se nad tím zamyslela, tohle je nejspíš poprvé, co se od SAO s Kiritem takhle mazlí. Rehabilitaci měla od osvobození z ptačí klece ve virtuálním světě, to bylo od ledna do konce dubna, a poté si po dvou letech zvykala na skutečný svět, včetně nové školy. To ji zcela vyčerpávalo a ona si nemohla dovolit mírumilovně trávit čas s Kiritem v žádném ze světů. Dnes neměl kromě této dvojice nikdo kopu domácích úkolů, jindy studovali ve větší skupině.
Ale v Asuně se teď rodil jistý plán… nebo spíše slib sama sobě, hluboko v jejím srdci.
Nevěděla, jak brzy to bude, ale až se v Novém Aincradu odemkne dvacáté první podlaží a výš – zatím to bylo jen do desátého podlaží – jako první se dostane na dvacáté druhé podlaží a koupí ten malý dřevěný domek hluboko v hustém lese. Ten hráčský dům, ve kterém kdysi strávila krátký, přesto požehnaný čas s Kiritem.
Samozřejmě, mezi starým a novým Aincradem existovaly malé rozdíly, nejen v lokaci monster a dropu předmětů, ale i v topografii, takže na tom místě možná nebude dřevěný dům. Ale přesto Asuna věřila, že bude. Věřila, že ten dřevěný domek tam na ně určitě čeká. I když si nebyla jistá, zda bude třeba znovu splnit úkol «létajícího domu», než si jej budou moci koupit.
„…Možná…“
Snad se Asunino tiché zamumlání dostalo ke Kiritovým uším, v její náruči trochu naklonil hlavu. Zašeptala „Ne, to nic,“ a pokračovala, aniž by mluvila nahlas.
Možná byl tenhle záhadný jev rozdělení způsoben tím, že její srdce až příliš toužilo po tom domě. Její vědomí mohlo na zlomek vteřiny opustit její postavu, vznášet se k lesu na dvacátém druhém podlaží…
Nad tím Asuna přemýšlela, když se jí k uším dostal Kiritův hlas.
„…Promluvme si o tom zítra s Yui. Jestli jsme si třeba nevšimli nějaké vady, Yui určitě neunikne.“
„Jo… to je pravda.“
Mrkající Asuna ho pomalu pustila ze své náruče.
Dotýkající se tváře se rozdělily a oči páru se setkaly v bezprostřední blízkosti. Asuninou hrudí projelo slabé zlé tušení, ale Kirito si s ní vyměnil pohled, pak zvedl své tělo a znovu se posadil na kraj postele, načež otočil hlavou a promluvil: „A teď… co chceš dělat teď? Dáme si sraz s Kleinem a ostatními?“
Asuna se hořce usmála a zavrtěla hlavou.
„Ani náhodou. Ještě jsme úkoly nedokončili, ne?“
„Ach… no – no jo…“
„Bude už nejspíš kolem desáté, až všechno dokončíme, tak na lov půjdeme zítra. Agil-san a Leafa-chan řekli, že se také připojí, určitě to pak se všemi bude větší zábava.“
„Fáááájn,“ odpověděl jako dítě, hlava mu poklesla a on si zamumlal sám k sobě: „Á-ah… v deset hodin začínal i opravdový lov v SAO…“
„Nepřipomínej mi divné věci! A vůbec, ty jsi na «noční směnu» moc nebyl, viď? A přesto jsi pořád získával další levely, takže se to řadilo mezi sedm záhad čistící skupiny,“ řekla Asuna, nadzvedla se z postele, když Kirito s poněkud zamyšleným výrazem vyslovil otázku.
„…Co je těch šest zbývajících záhad?“
„Hm… Je tu «Legenda o Černém šermíři, s jednoručním mečem bez štítu»… nebo «Legenda o Černém šermíři, který má až moc posledních útoků»…“
„Po-počkej, počkej. Není tohle všechno o mně?“
„Neboj sedmá je «Legenda o vůdci RK, až moc svalnatém». …Ale zrovna tahle nakonec až tak záhadná nebyla…“
Asuna si vzpomněla na dobu před osmi měsíci, když o tomhle mluvila, a černovlasý rytíř, který prohlédl «záhadu» vůdce – Heathcliffa, také známého jako Kayaba Akihiko – položil ruku na její hlavu.
„Já taky nijak záhadný nebyl. Jen jsem si nějak zvládl udržet level, díky podpoře mnoha lidí a díky jejich pomoci… a to samozřejmě zahrnuje i tebe, Asuno.“
Dvakrát nebo třikrát ji pohladil po hlavě, načež se postavil z postele a přehnaným pohybem se protáhl.
„A teď rychle udělat úkoly. …Když už o tom mluvíme, rád bych tě i tentokrát požádal o malou pomoc…“
„Asi nemám na výběr.“
Odrazem se dostala na zem a pak se širokým šklebem dodala: „Až skončíme, nezapomeň mě na něco pozvat do té restaurace na prvním podlaží!“

První věcí, co cítila po návratu z virtuálního světa do skutečného, byla váha jejího fyzického těla.
Nebo jinak řečeno to mohla být síla opravdové gravitace. Ve starém SAO soustředila svou postavu šermířky na rychlost, takže začala vnímat váhu své postavy jako nižší. Během po pláních jako by byla vánkem, den po dni skákala přes překážky jako hříbě. Ta hbitost se nezměnila ani v ALO, kam byla její data přenesena. Ne, gravitaci cítila ještě méně, když teď měla na zádech křídla.
Následně cítila, jak se její dech v podstatě dusí z váhy, která byla položena na celé její tělo v okamžiku, kdy otevřela oči ve svém tlumeně osvětleném pokoji. I když to bylo «odhlášení», po kterém během smrtící hry tolik toužila, prostě z toho pocitu nedokázala vyždímat žádnou radost. Na ten šok si nejspíš někdy zvykne.
Celých asi deset vteřin se připravovala, než opatrně zvedla své tělo.
Z hlavy si sundala FullDive přístroj, který byl výrazně tenčí než NerveGear – AmuSphere. Senzor na stropě detekoval její čin a automaticky zvýšil nepřímý jas osvětlení.
Položila nohy na zem a opatrně se postavila, ale i tak podle očekávání cítila slabou závrať. Trochu se to podobalo tomu záhadnému «jevu rozdělení», kterým trpěla virtuální Asuna, ale tam jako by její vědomí vyletělo k nebi, zatímco závrať skutečného světa ji spíš táhla k zemi. Bylo to ještě nepříjemnější.
Trochu zavrtěla hlavou, aby závrať setřásla, pak vložila chodidla do bačkor a přešla k jižnímu oknu.
Chvíli se dívala mezerou mezi závěsy na obytnou čtvrť, ponořenou do těžkého a vlhkého nočního vzduchu. Možná trochu mrholilo, protože se kolem lamp tvořily bílé deštníky, nejasně připomínaly světelné efekty virtuálního světa.
„…?“
Asuna se zamračila, když v části svých vzpomínek ucítila silný podnět.
Noční ulice. Osvětlení poskvrněno noční mlhou. Vodní kanál, šeptající, jak voda protékala. Objímá kolena, přikrčená u zdi. Pocit beznaděje, touha utéct, ale bez cesty úniku…
Vůbec si nemohla vzpomenout, kdy nebo kde tuhle scénu viděla. Snažila se uchopit ten nezřetelný obraz, ale zmizel stejně náhle, jako se objevil.
Asuna cítila, jak jí hluboko v hrudi přetrvává nevysvětlitelný smutek, dál shlížela na noční scenérii skutečného světa.


Část druhá

Slunečno, 22. června, neděle, 16:30
Asuna byla v nejvyšším patře labyrintu osmého podlaží  v gigantickém vznášejícím se zámku kroužícím na obloze Álfheimu – v takzvané «místnosti bosse».
V této místnosti se dala dělat jen jediná věc. A to, samozřejmě, bojovat s bossem.

Kjurururu! Ozvalo se pronikavé varování malého draka se světle modrým peřím po celém těle, «Piny». Silica, Cait Sith hráčka, která Pinu vlastnila, bez chvíle zdržení zavolala: „Asuno-san, přichází vyvolávání pomocníků!“
„Dobře! Všichni k sobě!“
Asuna zvedla hůl v pravé ruce a dala znamení členům party, pak rychle začala se zaříkáváním.
„Objev se, svatý proude, a utop sílu plamene a jedu (Ek kalla hreinn brunnr, andask brandr og eitrið)“
Když hlasitě odrecitovala poslední slabiku, silně udeřila holí do černé mramorové podlahy. Bledě modré světlo zurčelo kupředu a za ním jako by se hnala voda, zanedlouho vytvořila vodní povrch o průměru téměř deseti metrů.
„Díky, Asuno!“
„Moc děkujem!“
Leprochaunka s palcátem, Lisbeth, a Silica s Pinou na hlavě, vběhly do vody jako první, společně s přáteli z jejích SAO dnů, se sekyrovým bojovníkem Gnómem Agilem a Salamandrem s katanou Kleinem, kteří je následovali. O trochu dál byl úplně černý Spriggan Kirito a sylfí šermířka, ve skutečném světě jeho mladší sestra, Leafa. Ti se společně vrátili z přední linie.
Těch sedm zcela naplňovalo maximální počet členů party, ale Asuna a ostatní nebyli jediní, kteří v místnosti bosse bojovali. S dalšími čtyřmi partami vytvořili přepadovou skupinu, takže by tu celkem v tom kruhovitém, rozlehlém místě mělo být třicet pět hráčů; přesto to tu nevypadalo přelidněně, nejspíš díky tomu, že samotná místnost bosse byla v porovnání se starým Aincradem docela zvětšena.
Skočili do vody, která doplňovala HP a přidávala na odolnosti proti jedu a ohni, pixie Yui zamávala ručičkama na Asunu z Kiritova ramene, když se on rázně nadechl.
„Maminko, už sis na kouzla zvykla, viď!“
„A-ahaha… díky, Yui-chan,“ odpověděla Asuna, když kolem vody vybuchly ohnivé sloupy. Ty okamžitě tvořily víry jako tornáda, natahovaly se do lidského plamene v jejich srdcích, měnily se v malé ohnivé elementály o výšce asi jednoho metru.
Sami o sobě nebyli příliš působivými oponenty, ale bylo jich hodně. Kolem celé rozlehlé místnosti bosse se jich objevilo přes třicet. Navíc to byli jen pomocníci, lord rozlehlé oblasti pokryté černým mramorem – a celého osmého podlaží vznášejícího se zámku – boss monstrum útočilo ve stejnou chvíli.
Jmenoval se «Planoucí had Vadžet».
Podle průzkumu před začátkem bitvy je Vadžet zřejmě hadí bůh ohně v egyptské mytologii. Dokonce tak i vypadá, má částečný vzhled kobry smíchaný s čtyř rukou bohyní. Její černé obří tělo je obklopeno plameny a přiblížení se k němu bez ochrany způsobovalo zranění za čas (ZzČ).
Asunina parta se právě teď neměla vypořádávat s bossem, tuhle roli převzaly další dvě party. Měli se rychle postarat o pomocníky, zatímco si těch čtrnáct bude udržovat HP.
S holí v pravé ruce, stále zabodnutou v podlaze, se Asuna rychle rozhlédla po svém okolí.
Vadžet a další dvě party se věnovaly divokému boji na druhé straně prostorné místnosti bosse. Jedna ze dvou part, ta vedena salamandří ženou, musela ustoupit do povrchu vytvořeného Undine mágem jako Asuna, ale další zřejmě neměla žádné hráče, kteří by dokázali použít kouzlo «Očistný povrch». Asuna zvedla levou ruku, otočila se k nim a zakřičela: „Prosím natahejte co nejvíc pomocníků a pojďte do vody sem!“
Sylfí vůdce mávl zpět, naznačil tím souhlas.
Jejích šest spolubojovníků poblíž měnilo ohnivé elementály, přibližující se sem, v oharky, jeden po druhém, i během výměny. Možná to byli jen pomocníci bosse, ale stále to byli silní oponenti, kteří při normálním boji neutralizovali polovinu veškerého fyzického zranění. Když však vstoupili na vodní povrch, byli výrazně oslabeni, takže i tahle parta, s nedostatkem mágů, se o ně dokázala bez problémů postarat.
Dobou, kdy už vyřídili všechny blízké elementály, se druhá parta ponořila do vodního povrchu spolu s dlouhým vlakem nepřátel. Přesně podle očekávání tam bylo trochu těsno, se čtrnácti v kruhu o průměru deseti metrů, ale Kirito a Klein hned stáhli polovinu příchozích elementálů na sebe a bojovalo se na celé vodní ploše.
Asuna chtěla vyměnit svou hůl za rapír, když kolem sebe viděla ten neustálý třpyt kovu, ale hůl musela zůstat na zemi, aby se udržel magický vodní povrch. Asuna hrála v ALO za mága, především se specializovala na léčení, myslela si, že i podpůrné třídy mohou být zajímavé, ale hlavně už byla jejich parta plná hráčů se zaměřením jen na fyzický útok – a ona se přidala o něco později.
Leafa se omluvila hned, jak se k ní dostala, jako kdyby cítila píchnutí v Asunině srdci.
„Promiň, Asuno-san, že jsi pořád jen podpora.“
„Ne, v pořádku, určitě to nedělám proti své vůli. Říkat kouzla a tak je zábava.“
„Já vím! Bráška… Kirito-kun ještě pořád nerad zaklíná, víš. Vysvětli mu to prosím příště, Asuno-san.“
Úsměv, který se na okamžik objevil, hned ztuhl, Leafa zvedla levou ruku.
„Vyleč je, svatá vodo, a odvrať studenou smrt (Þeír fylla heilagr austr, brott svalr bani)“
Popěvek pro vyvolání léčivého kouzla byl, přesně podle očekávání, majestátní. Po plynulém vyslovení slov kouzla jí z levé ruky začaly proudit modré kapky vody, léčily zranění válečníků, kteří nebyli kryti efektem vodního povrchu, probíhalo tedy léčení za čas (LzČ).
Po další chvíli byli všichni elementálové poraženi, takže Asuna zvedla hůl v pravé ruce. Magický vodní povrch s modrými cákanci vody zmizel a zmizela jedna ikonka z mnoha buffů pod její HP linkou.
Přesunula pohled a viděla, že ta druhá parta bojující napravo už s okolními elementály boj dokončovala. Klein se ujistil, že byli všichni poraženi, a otočil se k těm čtrnácti, kteří bojovali s bossem. Zakřičel: „Fajn, konec pomocníků! Můžeme se kdykoli vyměnit!“
Robustní Imp, který byl zřejmě vůdce druhé strany, hned zakřičel v odpověď: „Rozumím! Vyměňte se prosím v další přestávce!“
Boss v podobě hada mrštně zvedl hlavu vysoko nahoru. Černá bohyně zpodobená jako spojení lidské hlavy a těla kobry máchla širokým mečem, který držela v jedné ze svých čtyř paží.
V prostoru kolem ní proběhl fialový blesk, začaly se jeden po druhém ukazovat poloprůsvitné meče. Hráči soustředěni před bossem se rozdělili, ti se štíty nebo specializovanými obouručními zbraněmi zvedli své zmíněné části vybavení.
„Šagujááááá!!“
Spolu s tím směšným výkřikem mávl boss – Planoucí had Vadžet – mečem směrem dolů. V odpověď na ten pohyb zaburácely obří, přízračné meče a udeřily na hráče.
Čtyři uspěli v obraně, další čtyři byli odhozeni do dálky spolu se svými štíty a zbraněmi. Plameny obklopující Vadžet vyhasly kvůli použití silného skillu. Mágové vzadu hned využili té šance a vypustili kouzla omezující pohyb, právě je doříkali.
Většina bossů je silně imunních proti oslabujícím kouzlům, ale se správným načasováním se dá zpečetit jejich pohyb na zhruba deset vteřin. Ve chvíli, kdy pavučiny, řetězy, lepkavé tekutiny a podobné věci vytvořené kouzly zachytily Vadžet, zamával energicky rukou impí velitel.
„Ústůůůp!“
Uóó, zakřičeli hráči a rozeběhli se jako jeden muž. Ti čtyři odhození přízračnými meči se zvládli postavit a křičeli něco jako „Nenechávejte mě tůůů!“, připojili se ke svým ustupujícím spolubojovníkům.
„Fajn, teď je řada na nás!“
Klein skočil dopředu společně s vytaženým mečem, Kirito a Agil se hned vydali za ním.
Při společném běhu Asunu náhle něco napadlo.
—Všichni si to vážně užívají.
To zahrnovalo Kirita, Lisbeth a zbytek, ale cítila to ještě silněji při pohledu na ostatní čtyři party.
Většinu z těch dvaceti osmi hráčů potkala dnes poprvé. Byli pozváni náboráři na náměstí brány v hlavním městě osmého podlaží «Fribenu», kteří hledali někoho, kdo by se zúčastnil nájezdu na bosse. Po krátkém představení se šli do labyrintu a se stejnou vervou, se kterou běželi věží, vtrhli do místnosti bosse. Takový útok by byl v době starého Aincradu nemyslitelný.
Dříve se před bojem s bossem pořádaly různé výzvědné mise a porady. Zvažovalo se nebezpečí a shromažďovalo se co nejvíce bojeschopných účastníků, teprve pak nastal opravdový útok. Asuna věděla, že okolnosti v ALO se zcela liší od SAO, kde si museli být jistí, že nezemře ani jediný člověk, ale přesto si před dnešním bojem myslela „Vážně začneme takhle?“ Přední linie se právě nacházela na osmém podlaží Nového Aincradu, což znamenalo, že zdejší boss, Planoucí had Vadžet, ještě nebyl poražen. Přemýšlela, jestli by nebylo lepší uspořádat napřed strategickou poradu nebo se dohodnout na pozicích, když už bojují proti tak mocnému nepříteli.
Ale teď, když už od začátku boje uběhla téměř půl hodina, měla pocit, že tomu rozumí.
Nezáleželo na samotném poražení bosse, ale na tom, aby si proces toho činu užili.
I když porazí bosse, nestane se tak kvůli jednostrannému příkazu panovačné vedoucí skupiny – třeba «Rytířů krve», které Asuna kdysi vedla jako zastupující velitele. Srdce všech hráčů bijí jako jedno, myslí společně, bojují společně, jásají… nebo spíš truchlí společně. To je opravdové kouzlo online RPG; pokud ochutnají to vzrušení, bude to zábava, i když prohrají.
Impí hráč na konci dvou ustupujících part zvedl levou ruku, když míjel Asunu, a zakřičel: „Během tří minut se dáme dohromady, tak se o to zatím postarejte!“
Asuna si s ním rázně plácla a odpověděla: „Máme to! Pomocníky necháme na vás!“
Poté, co skupina odešla se skřípějící zbrojí, slyšela věty jako „Proč jsi tak přátelská!“ a „Tak to není, blbče!“, Lisbeth, která běžela po jejím boku, vypukla v smích.
„Jsi pořád stejná, viď, Asuno.“
„C-co tím myslíš?“
„Takhle to bylo i dřív v Aincradu, když jsme spolu sem a tam někam šly…“
„Na-na tom teď vůbec nezáleží! Podívej, boss bude útočit!“ odpověděla poněkud nervózně; Vadžet se hned poté začala znovu hýbat, jelikož na ni oslabující kouzla již neúčinkovala.
V porovnání s třídou ďábel-bůh, která se potulovala v rozsáhlé zemi ledu pod Álfheimem, v Jötunheimu, byli bossové v obnoveném Aincradu menší, co se velikosti týče, ale zřejmě měli větší moc. To dokazoval fakt, že během jednoho měsíce bylo vyčištěno jen sedm z deseti odemčených podlaží vznášejícího se zámku. Asuna zaslechla, že i boss osmého podlaží, Vadžet, způsobil, že před týdnem silní bojovníci všech ras v plných raziích, tedy sedmi partách o sedmi hráčích, všichni utekli.
Při té myšlence ji přepadl silný pocit napětí i jen při pohledu na bosse s lidskou hlavou a hadím tělem, který se téměř dotýkal stropu, když hlavu zvedl. Donutila se usmát se a setřásla ten pocit. Nezáleželo na vítězství, ale na užívání si boje. Nebojí se utéct a bojovat ze všech sil—
Džjarua!!“ vyjekla Vadžet svým zvláštním hlasem a ohnala se biskupskou berlí ve své nižší levé ruce.
V odpověď na ten pohyb zaduněly kruhové pilíře stojící v řadě na vnější straně místnosti a začaly se točit, odhalily velká zrcadla skrytá na druhé straně. Dvě party, které zrovna ustoupily, nečekaly na příkazy svých velitelů a hned se rozdělily, přesunuly se k celkem osmi zrcadlům.
Z Vadžetiny berle vyletěl paprsek světla, který měl nejspíš dost síly na to, aby hned někoho zabil tou křišťálovou koulí na konci berle. To z ní samo o sobě dělalo hrůzostrašnou zbraň, ale ještě nepříjemnější bylo, že se světelný paprsek odrážel od složitého vzoru okolních zrcadel, takže nebylo možné předpovědět jeho dráhu.
Ta zrcadla zřejmě způsobila úplný masakr, když se při útoku na bosse objevila. Po nespočtu zásahů zbraní se zřejmě dala rozbít, ale jejich odolnost byla velmi vysoká a světelný paprsek vystřelil dříve, než se dalo o všechna postarat, což způsobilo několik úmrtí.
Ale teď, o týden později, už se přišlo na to, jak si s nimi poradit účinněji než je rozbít.
Hráči u osmi zrcadel změnili úhly zrcadel a hned ustoupili. Následně z Vadžetiny pozvednuté berle vyletěl tmavě zelený světelný paprsek.
Světelný paprsek, který zasáhl zrcadlo na západní straně místnosti, se měl původně odrazit hned k dalšímu zrcadlu a zabít hráče, kteří by stáli v cestě. Ale zrcadlo se změněným úhlem odráželo paprsek téměř kolmo – tedy zpět na Vadžet. Boss pronikavě zaječel, když ho zasáhlo vlastní světlo, vrtěl se, jak mu ubyl velký kus HP. Byli teprve v polovině druhé HP linky, ale zatím jim ještě nikdo nezemřel. Dalo by se říct, že bojují docela dobře na improvizovanou skupinu, které do plné razie zbývají dvě party.
Klein, který byl tentokrát velitelem party, si zřejmě myslel totéž, energicky zakřičel a pozvedl svou katanu: „Fajn, lidi, to dáme! Všichni útok!!“
Agil s obouruční sekerou a Kirito s jednoručním mečem hned vyběhli, s Leafou a Lisbeth v závěsu. Shromáždili se kolem dlouhého trupu bosse a sekali, třískali a bodali jako jeden.
Asuna tentokrát nechtěla čekat vzadu. No, ale nezasahovala svou holí, nýbrž magickými útoky. Svým rychlým odříkáváním složila kouzlo, mávla holí na vrchní část Vadžetina těla a spustil se déšť nespočtu ostrých ledových kopí, ta se zabodávala do černých šupin. Plamenná aura se kvůli sebou způsobenému zranění světelným paprskem rozptýlila, takže ledová magie, proti které byla Vadžet slabá, zasáhla bez problémů. Výrazně snížila HP linku společně s fyzickými útoky Kirita a ostatních.
Vadžet se kvůli vážnému zranění svíjela, začala stáčet své dlouhé hadí tělo do podoby pružiny. Asuna, o něco dál než ostatní, si toho pohybu všimla a hlasitě zakřičela: „Přichází útok ocasem! Připravte se skočit!“
Útočníci potýkající se s bossem hned odskočili a připravili se. Kdyby měla být Vadžet klasifikována, řeklo by se, že se přiklání k elementálně útočnému typu bosse, ale má i silné fyzické útoky. Pokud se nevyhnete prvnímu zásahu skillu, kdy třikrát zatočí svým ocasem jen vlásek od země, spadnete a zasáhne vás podruhé i potřetí.
Asuna lehce ohnula kolena a odhadla načasování stejně jako její spolubojovníci. Bohyně už skončila s točením ocasu, její oči se zableskly tmavě rudou barvou. Teď… skok!
Ale stalo se to právě v tu chvíli.
Těsně předtím, než její postava skočila, ucítila Asuna, jak je její vědomí taženo nahoru. Ten obvyklý «jev rozdělení».
Zrovna teď—! Polkla a čekala, až se vrátí ke svým smyslům. I když měl ten jev trvat jen zlomek sekundy, tak jí připadal mučivě dlouhý. Síla shromážděná v obřím těle bosse byla vypuštěna, ocas se blížil a burácel. Nemá šanci… není dost času.
Když už se tlustý ocas chystal podkosit jí nohy, odehrál se jí v mysli rozhovor, který vedla před bojem s bossem.

Asuna a Kirito se přihlásili o hodinu dříve, než v kolik měli mít schůzku s Leafou, Kleinem a ostatními, do stejného hostince jako předchozího dne. Zavolali si Yui, aby jim poradila s tou situací.
Yui se z podoby malé Navigační pixie vrátila ke svým původním bílým jednodílným šatům. Seděla mezi párem a soustředěně poslouchala Asunina slova, ale po vysvětlení zamumlala jedinou větu.
„Tvé vědomí… se rozděluje…“
Asuna přikývla. Yui plaše seděla na pohovce s vytřeštěnýma očima.
„Správně. Těžko se to vysvětluje slovy, ale… Určitě je to nějaký problém v připojení mé postavy.“
„Jak by taková závada mohla nastat… Omlouvám se, maminko, kdybych si toho všimla dříve…“
„Ne, není to tvoje vina, Yui-chan,“ vzala dívčiny skleslé tváře do svých dlaní.
„To já bych se měla omluvit za to, že jsem ti o tom neřekla dřív. Napřed jsem si myslela, že jsem si jen nezvykla na svou postavu. Ale při včerejším rozhovoru s Kiritem se ukázalo, že je to dost dobře způsobené něčím jiným…“
Tehdy promluvil Kirito, sedící po Yuiině druhém boku: „Tak co, Yui… napadá tě, co by to mohlo způsobovat…?“
„No…“
AI dívka spojila mezi Asuninými dlaněmi obočí a zřejmě se zamyslela. Po pouhých třech vteřinách zvedla tvář, ale její výraz byl stále kleslý.
„Naneštěstí nedokáži přijít ani na jedinou příčinu závady jen na základně informací, které jsi mi dala, maminko… A s mými nynějšími právy nejsem ani schopna přímo zkontrolovat pakety přenášené mezi tvým AmuSphere a ALO serverem. Pokud bych byla během toho jevu poblíž, možná bych získala nějaká data, ale…“
„Aha… to je pochopitelné. Promiň, Yui-chan, že od tebe toho tolik chci…“
Yui pevně sevřela Asuniny dlaně svýma vlastníma rukama, když se Asuna snažila omluvit. Sňala je z tváří a dala si je mezi své ruce, vyvinula zároveň sílu.
„Ale přesto mohu hádat.“
„Ach… vážně?“
„Ano. Tak především můžeme usoudit, že jev rozdělení nemá původ v tvém AmuSphere nebo tobě, maminko. Proto bych spíše hledala závadu na straně serveru, ale systém Cardinal žádné chyby neobjevil a žádný jiný uživatel nenahlásil závadu stejné povahy.“
Asuna se dívala na dívku, která začala jasně mluvit a zároveň držela její ruce, s nevyslovenými, silnými pocity.
Včera si Kirito a Asuna dělali starosti, zda tenhle rozhovor Yui neuškodí. Ale zdálo se, že ta úzkost nebyla na místě. Nejenom, že Yui hned přiznala, že problém vyřešit nedokáže, ale snažila se to zvládnout, jak jen nejlépe mohla. I ona každý den dospívala.
„A tak mohu usoudit, že problém leží v serveru ALO… tedy že něco v Álfheimu způsobuje nepravidelné interference vůči mamince. Stále nedokážu posoudit, zda za to může hráči či objekt, zda je to úmyslné či ne. Alespoň prozatím.“
„Nepravidelné… interference…,“ zopakovala Asuna Yuiina slova.
I kdyby to byl hráč, který způsoboval Asunin jev rozdělení, nemohl to být normální hráč. Magie ani žádný předmět tohle nedokázaly, takže to rozhodně musel být někdo s vyšší autoritou… možná za to mohl cracker nebo game master.
Když došla Asuna v myšlenkách až do tohoto bodu, napadl ji určitý muž. Ten, který věznil Asunu v ptačí kleci po dobu delší jak dva měsíce, Vílí král Oberon – Sugou Nobuyuki.
Ten muž byl však stále zadržován v Tokijské věznici a nemohl nijak ovlivňovat server ALO nebo něco podobného. Kirito nejspíš myslel na to samé, jelikož jeho tvář na chvíli ztvrdla, ale pak mírně zavrtěl hlavou. Se svým obvyklým výrazem se podíval Yui do očí a zeptal se: „Hele, Yui. Říkala jsi, že by to mohl způsobovat nějaký objekt, viď? Co to… má vlastně znamenat? Je to nějaký určitý předmět nebo nějaké uskupení země, co dokáže překonat hranice systému a ovlivňovat hráče…?“
Dívenka naklonila hlavu ke straně, jako by přemýšlela, jak to vysvětlit. Pak začala pomalu mluvit: „Maminko a tatínku, vy už to víte, původně jsem byla vyvinuta jako prototyp verze pro «Program poradenství – mentální zdraví», který se měl starat o mentální stav hráčů SAO. Což znamenalo, že měl NerveGear schopnost přečíst nejen smyslové a pohybové signály těch, kteří jej měli na sobě, ale také jejich emoce. Systém Cardinal ve starém SAO monitoroval mentální stavy všech hráčů a ta data uchovával…“
Asuna věděla o všem až k tomuto bodu. Když Yui poprvé potkali, mluvila jako dvou nebo tříleté dítě, jelikož nemohla ošetřit enormní množství negativních pocitů hráčů, a to poškodilo její jádrový program.
Yui se podívala na jejich tváře a pak pevným hlasem pokračovala.
„Rozbor signálů reprezentujících emoce byl však opožděn v porovnání se smysly a pohybem. Jen velké množství nashromážděných dat negativních emocí jako «vztek», «smutek», «strach» a «zoufalství» byly rozlišeny od ostatních, což tehdy znemožňovalo Cardinalu… a také jeho podprogramu, mně, roztřídit tyto od jiných emocí. Kdykoli se pak objevilo jedinečné a silné emoční schéma, Cardinal uložil jeho nezpracovaná data spolu s okolním prostředím. Mezi takto uloženými daty bylo samozřejmě hráčské ID, které signály přenášelo, a také čas, místo a i vlastněné předměty.“
„…!“
Asuna se ostře nadechla a vyměnila si pohled s Kiritem.
O tomhle slyšela poprvé. Yuiino vysvětlení se zdálo být poněkud složité, ale jeho jádro bylo jasné. Během chvil, kdy hráči prožívali silné a jedinečné emoce, nahrál systém Cardinal, který se staral o starý SAO server, ne stlačená data, která by byla již rozebrána, ale nezpracovaná… takže vlastně «samotnou emoci». Ale copak by se tohle svým způsobem nerovnalo kopírování duše hráče – i kdyby jen tenké vrstvy?
Přemýšlela, jestli je s momentální technologií pro FullDive něco podobného možné, když v tom si vzpomněla. Možná byla svědkem podobného jevu, společně s Kiritem.
„…Správně… Kirito-kun, pamatuješ…? Kdysi, když jsme vyšetřovali ten případ vraždy v oblasti…“ 
Kirito možná právě myslel na to samé, hned přikývl.
„Áá. Rozhodně jsme to viděli na tom kopci na devatenáctém podlaží po tom, co se ten případ vyřešil. Zavražděná Griselda-san stála hned vedle hrobu. To… nebyla iluze, bylo to srdce Griseldy-san, zachráněné a spojené s hrobem… ne, ten prsten pohřbený pod hrobem… že by to bylo ono…?“
Teď neměli, jak to ověřit. Yui se k tomu také nijak nevyjádřila. Kirito nakonec levou rukou pohladil tichou Yui po jejích drobných zádech. Klidným hlasem se znovu zeptal: „Takže nám, Yui, říkáš, že když hráč ve starém SAO projevil silné emoce, tak se ta data uložila, společně s krajinou a předměty… je to tak?“
Pak se drobné, přikyvující víly zeptal ještě jednou: „V tom případě, když jsi předtím mluvila o objektu, který by ten jev rozdělení způsobil, myslela jsi tohle, Yui? Jak to říct jinak… srdce hráče, uvízlé v nějakém předmětu, nějak působí na Asunu, něco takového…?“
Yui tentokrát neodpověděla okamžitě. Asuna měla pocit, že spíš než aby to ticho sloužilo k vybrání správných slov, tak ji samotnou zaráží důvod, který vyslovila.
„…Zrovna teď nemohu odpovědět ano…,“ zamumlala Yui obezřetným hlasem a zvedla tvář. Pak jiným hlasem promluvila.
„Ale tohle jsem se naučila při mluvení a prozkoumávání světa spolu s mnoha lidmi jako Lisbeth-san, Silikou-san, Leafou-san, Kleinem-san, Agilem-san a všemi ostatními, a samozřejmě i s vámi, tatínku a maminko. To, že lidské srdce a FullDive systém v sobě mají mnohem větší potenciál, než teď mohu pochopit. A ta na tvou otázku nemohu odpovědět ani ne, tatínku. A jak jsem již zmínila na začátku, věřím, že je taková domněnka věrohodná.“

Nějaký neznámý hráč.
Nebo také «část srdce» nějakého hráče, uvízlá v předmětu nebo možná v nějakém objektu v krajině. Jedno z toho je příčinou záhadného jevu rozdělení—
Je to jen odhad, ale to řekla Yui před bojem s bossem. Pak už přišel čas na setkání s přáteli, a tak se o tom nemohli bavit víc, ale Asuna si sama vyložila Yuiina slova, když se přesouvali do Nového Aincradu.
Mohlo to znamenat, že ji někdo volal? Někdo, kdo teď hrál ALO… nebo možná někdo, kdo dřív hrál SAO, volal Asunu. Kvůli tomu byla její duše tažena k tomu člověku, v podstatě vytažena z její postavy. Jestli je tohle pravda, tak si byla jistá, že to ten člověk nemyslí nijak zle, ať už je to muž, či žena. Nejspíš si nemohl vybrat čas nebo místo, a tak zasahoval do Asunina hraní. Jako třeba právě teď.
Přepadl ji iluzorní pocit vznášení se, spolu s ním se změnila scenérie kolem ní.
Místnost bosse z černého mramoru postupně vybledla a vykreslila se před ní úplně jiná místnost.
Zeď z náhodně naaranžovaných světle hnědých kvádrů a podlaha stejné barvy. Okolí bylo pohřbeno velkým množstvím monster… minerální elementálové, zčernalé kameny ve tvaru lidí, černí trpaslíci, malí a robustní se zbraněmi, které vypadaly jako krumpáče. Ačkoli rozhodně cítila, že tenhle výjev, který se mihotal jako horký vzduch, už někde viděla, nedokázala si vybavit čas ani místo. Bylo to stejné jako s tím zvláštním pocitem, který ji včera v noci přepadl, když se z okna dívala na noční scenérii.
Takže je tohle vzpomínka, která nepatří Asuně, ale tomu, kdo ji volá…?
Přízračnou místnost a monstra viděla jen po krátkou chvíli. Výjev zmizel a vědomí se jí vrátilo do postavy. Oči, které hned otevřela, zahlédly silný ocas Planoucího hada Vadžet, který k ní letěl jako kosa, téměř se dotýkal podlahy.
Její přátelé v dosahu útoku všichni najednou vyskočili do vzduchu. Ale Asuna byla jediná, která se odrazila s mírným – a přesto osudovým zpožděním. Je konec, nestihnu to…
„Asunóóó!“ spolu s tím náhlým výkřikem přišel náraz, ne však zepředu, ale z boku. Její tělo bylo vyneseno nahoru a Vadžetin ocas škrtl o špičku jejích bot jen o vteřinku později. Asuna zapomněla podívat se na své HP, místo toho se podívala do tváře Spriggana v černém, který ji pevně objímal.
„Ki-Kirito-kun, jak…“
Jak jsi věděl o načasování «rozdělení»; Kirito rychle zašeptal odpověď na to jediné slovo, které mělo reprezentovat otázku.
„Yui to poznala těsně předtím.“
Pixie sedící na Kiritově rameno pokračovala s vážným výrazem: „Před osmi vteřinami se nějaký signál zacílil na maminku. Analýza chviličku trvala.“
„…Takže on to vážně někdo…,“ mumlala v úžasu Asuna a konečně si všimla, že už je několik vteřin ve vzduchu. Pokud by se podívala zblízka, viděla by tlumené světélkování vyzařované šedými křídly vyčnívajících z Kiritových zad.
Všech devět vílích ras v Álfheimu mělo schopnost létat, bez výjimky, dokonce i Gnómové a Leprochauni, kteří se k nebi na pohled příliš nehodili. Časové omezení letu, které existovalo během éry RECTO Vývoje, bylo během květnové aktualizace zrušeno, takže nyní jste mohli létat i hodiny, když jste chtěli. Přesto existovaly různé výjimky. Například ledový podzemní svět Jötunheim a jeskyně v různých místech. Jistě že i věže labyrintů v obnoveném Aincradu byly zahrnuty na seznamu míst s omezeným letem.
Ale k tomu existovala další výjimka. Jen Spriggané, kteří vynikali v hledání pokladů, měli unikátní pokročilý skill, který jim umožňoval dočasný let, a to i v podzemí. Záleželo samozřejmě na úrovni naučení, ale výdrž byla krátká a Kirito tohoto triku užíval jen v případech, jako byl tenhle, kdy zachránil Asunu.
„…Díky, Kirito-kun…“
Omlouvám se; chtěla dodat, ale zavrtění Kiritovy hlavy ji zastavilo.
Téměř dvacet hráčů sladěně skočilo, aby se vyhnulo druhému a třetímu útoku ocasu na zemi. Když Vadžetin fyzický útok skončil, klesl Kirito na zem, stále Asunu objímal. Doba trvání skillu vypršela a jeho šedá křídla bezhlučně zmizela. Jestli se nemýlila, tak tahle schopnost měla dobu zchlazení přes pět nebo šest stovek vteřin, takže ještě chvíli potrvá, než ji bude moct Kirito znovu použít. Jestli se jev rozdělení znovu objeví, tak se jí pomoci již nedostane.
Yui nejspíš uhodla, na co Asuna myslí. Přeletěla z Kiritova levého ramene na Asunino pravé, trochu se odrazila. Ústa přiložila k Asunině uchu a zašeptala: „Maminko, uložila jsem hrubý vzor signálu, takže bych tě příště měla být schopná varovat.“
„Dobře, kdyžtak to prosím udělej, Yui-chan,“ odpověděla tiše Asuna a pak se otočila ke spolubojovníkům a zakřičela: „Pardon, trochu jsem zakopla! Příště se určitě vyhnu!“
Lisbeth bez zaváhání zvedla levou ruku: „V pohodě!“
Kirito mezitím opustil Asunin bok a rozběhl se k Vadžet, která se potřebovala vzpamatovat ze skillu.
Při pohledu na Kiritova záda, kdy společně s Klein křičícím „Uorjááá!“ mával mlčky mečem, se Asuna zamračila.
Měla pocit, že je Kirito během tohoto boje s bossem nějak tišší než obvykle. Ne, spíš začal mluvit méně už v době, kdy Kleinovi svěřil pozici vůdce party. Napadlo ji, že by se to nechala potvrdit Yui na svém pravém rameni, ale hned, jak ústa otevřela, je zase zavřela. Teď se musí soustředit na boj.
Vadžetin sedmistupňový ukazovatel HP byl již v červené zóně druhé linky díky sladěným útokům útočníků, kteří se bez zranění vyhnuli ocasu. Bohyně s tělem hada vztekle zařvala a máchla nahoru bronzovou pochodní, kterou držela ve své nižší pravé paži.
„Přivolává pomocníky!!“
Asuna již trochu ustoupila a začala odříkávat kouzlo «Očistého povrchu» chviličku předtím, než Klein vykřikl. Dvě party, které se přesunuly dozadu, nebudou schopny se samy vypořádat s ohnivými elementály, kteří se objeví po celém rozsáhlém prostoru. Asunina parta by měla nechat bosse na partách vedených Salamadryní a Sylfem a vypořádat se s pomocníky.
Klein nejspíš došel ke stejnému závěru. Chtěl dát Asuně znamení a otočil se, pak si všiml, že už začala s kouzlením. Usmál se.
„Fajn, tak my jdeme zpátky a nandáme to těm ohnivým elemenům… počkej, hej, Kiritarde!“
Podívala se směrem na Kleinův rozčilený hlas a uviděla, jak se Kirito mísí s dvěma partami útočícími o kousek dál. Po několika krocích se zastavil, nejspíš zaslechl Kleinův hlas.
Asuna dál odříkávala kouzlo a zároveň se upřeně dívala na Kiritovu tvář. Vracel se se zvednutou levou rukou, jako by se chtěl omluvit. Normálně by takovou chybu vprostřed boje s bossem neudělal.
Že by se nedokázal soustředit, protože si dělal starosti o Asunin jev? Nebo— mělo to nějakou jinou příčinu…?
Asuna nad tím přemýšlela a rychle dokončila kouzlo. S pronikavým zvukem uhodila holí v pravé ruce do země. Cítila, jak jí pocitu chladu stoupá z posvátné nohy skrz boty. Prostě na Yui na svém pravém rameni musela promluvit. Stejně nemohla dělat nic jiného, když tuhle magii udržovala aktivní.
„Hele, Yui-chan, Kirito-kun je poslední dobou…“
Pixie přikývla, jako by na ta slova celou tu dobu čekala.
„Ano, tatínek je trochu jiný než obvykle.“
„Je, viď… zajímalo by mě, co se děje…“
„Ani já nevím…“
Yui, která svým způsobem shromažďovala o člověku známém jako Kirito než o Asuně mnohem více informací, říkala, že se dnes opravdu chová «jinak než obvykle». Zdálo se, že se důvod k tomu bude určitě týkat Asunina jevu rozdělení.
—Až tenhle boj skončí, tak si s Kiritem-kun znovu pořádně promluvím. O všem, včetně těch záhadných výjevů, které jsem viděla v noci a před chvílí.
Rozhodla se ve svém srdci Asuna. Sevřela svou holi silněji a soustředila se na boj před sebou.

Zhruba o třicet minut později—
Kirito a Klein zřejmě sami vydrželi až do úplného konce. Byli teleportováni na místo uložení v prvním patře labyrintu. Když se jejich postavy objevily, zaťal uživatel katany obě pěsti a zakřičel.
„Kuááá— byli jsme tak blízko—! A už tam zbýval jen jeden ukazatel—!“
Agil, který se «vrátil ze smrti» ve stejnou dobu jako Asuna a ostatní, se hořce usmál.
„Ten jediný ukazatel je ale dost obtížný. Vadžetino útočné schéma se prý změní, když na to dojde, stejně jako tomu je u bossů níž.“
„Já vím, já vím, ale nemyslíš, že jsme mohli něco udělat už jen díky odvaze, když jsme se k tomu poslednímu dostali?“
„Ani náhodou! Vlastně jste se k němu dostali a nic nezvládli!“
Lisbeth a Leafa nebyly jediné, kdo vyprskl smíchy nad rozhovorem, který se podobal komediální scénce, stejně zareagovaly čtyři party, které tvořily razii.
Od té doby už «jev rozdělení» nenastal a Asuna dala do boje vše, co mohla, ale výzva zabít bosse osmého podlaží skončila naprostým vyhlazením. Ale přesto se všichni tvářili spokojeně. Sylfí vůdce, který hledal účastníky pro razii, se k nim přiblížil, jeho ocelové holenice zvonily. Zavolal na Kleina, na tváři měl stále úsměv.
„Ne, vážně si myslím, že jsme byli něčemu fakt blízko, víš. Nemyslíš, že bychom to s plnou razií dali?“
„Óó, přesně tak, jo! Naše spolupráce byla taky něco, kdyby se jen ti ohnivý elemeni pak nezačali objevovat tak divně moc…“
„No, kdybyste tam nebyli, všechny by nás dostal ten laser. Vážně jste dobří.“
Klein se zasmál „hehe“ a nadšeně si potřásl rukou s nataženou paží Sylfa.
Poté, co jeho ruku pustil, se velitel razie zatvářil poněkud přemýšlivě. Po chvíli se podíval na Agila, Lisbeth a ostatní a promluvil: „Hele, kdyby vám to nevadilo, nechtěli byste to zkusit znova po cestě do města? Tentokrát tam možná najdeme další dvě party.“
„Ach, jasně, že nám to neva! Co vy, pane?“
Cíl Kleinovy otázky, Agil, odpověděl anglicky „Why not“ a čtyři členky party také vyjádřily svůj souhlas, když se k nim dvojice otočila.
Uživatel katany v červené samurajské zbroji se zazubil a začal vyvolávat: „Fajn, tak je to…“, když mu náhle jedno obočí cuklo nahoru k čelence. Všiml si toho, kdo by s ním obvykle souhlasil, ale tentokrát zůstal tiše. Podíval se na Kirita, který stál trochu opodál, zavolal na něj se stále ještě zmateným výrazem.
„Hééééj, taky půjdeš, že jo, Kiritarde?“
Tvář černě oděného Spriggana cukla směrem nahoru. Usmál se, jako by se k němu předchozí rozhovor dostal teprve teď. Asuně ten úsměv přišel poněkud ztuhlý.
„Ach, áá, jasně…“
Ale v tu chvíli se zadíval do prázdna. Jeho lehce našpulené rty se zanedlouho nesměle pohnuly.
„…Ne… po tom něco trochu mám. Pardon, že to nadšení zchlazuju, ale teď musím jít.“
„Ach… aha, jasně, ne že by to byl problém, ale…“
Klein chtěl pak ještě něco dodat, ale místo toho si promnul svou neoholenou bradu, jako kdyby se rozhodl to zadržet. Znovu se usmál a přikývl.
„Fajn, tak to nech na mě! Určitě ti pošlu fotku, až se dostanu na devátý podlaží!“
Odsud pokračoval Agil, který také řekl něco, co se zdálo být tak nějak povědomé.
„Já ti napíšu slohovku na osm set nebo méně slov ohledně toho, co si myslím o pokladech, co dostaneme od Vadžet.“
„Na to se těším,“ usmál se Kirito pokřiveně a úsečně se uklonil Sylfovi, pak se otočil. Jeho oči se na chvíli setkaly s Asuninými, ale byl v nich jen omluvný výraz. Rychle se rozešel k východu věže na jihu.
Cítila, jak Yui na jejím pravém rameni ztuhla. I Asuna bez přemýšlení zvedla nohu ke kroku vpřed, ale pak se zastavila. Je jediným mágem v partě. Nemůže přece odejít…
„Asuno-san, jdi za ním, prosím.“
Uslyšela náhle. Asuna nevěděla, kdy se to stalo, ale Leafa stála přímo za ní, když se překvapeně otočila. Leafa zvedla pravou ruku a mírně se usmála, trochu strčila do Asuniných zad.
„Zeptám se dvou lidí, jestli se nechtějí přidat, tak je to v pořádku. Spoléhám se na tebe s bráškou.“
„…Ale…“ zamumlala a dívala se zleva doprava. Lisbeth, Silica, a dokonce i Agil a Klein s úsměvem přikyvovali.
Asuna se zhluboka nadechla a obrnila své srdce, hluboce se uklonila hlavou. Pak se narovnala a zakřičela na své kamarády a členy razie: „Omlouvám se! Prosím, dovolte mi teď taky odejít!“
„Díky!“, „Tak zase někdy!“, „Nechápu, co se to děje, ale hodně štěstí!“; několik hlasů pak přilétlo od desítek lidí, kteří to celé sledovali. Znovu se uklonila a pak se rázně otočila zády k nim.
Kirito už na cestě pokračující několik desítek metrů k jihu od bezpečné zóny nebyl. Ale Yui podala jasným hlasem zprávu z Asunina ramene: „Tatínek zrovna letí k jižnímu okraji!“
„Díky, Yui-chan,“ zašeptala Asuna v odpověď, odložila hůl v pravé ruce pryč přes okno, které mrštně přivolala, a rozeběhla se k východu z labyrintu.


Část třetí

Setmění pohltilo okolí, aniž by si toho všimla.
Álfheim projde cyklem dnu a noci během šestnácti hodin, takže není synchronizován se skutečným světem. Teď bylo jen něco po páté večer, takže v tuhle roční dobu, když byl včera letní slunovrat, by mělo být nebe stále modré, ale i večerní záře už z domova víl zmizela.
Aincradské osmé podlaží je podlažím lesů. I třetí mělo jako motiv lesy, ale v porovnání s tímhle místem, kde bylo méně luk a skalnatých míst, bylo osmé podlaží mnohem vydatnější, co se lesů týče. Konec konců, neexistovalo tu nic jako půda. Povrch podlaží pokrývala neproniknutelná voda, tudíž nebyl schůdný. Hráči museli jako náhradu používat buď uměle vytvořené stezky a mosty nebo všude se natahující tlusté větve hrozivě obřích stromů (které ale samozřejmě byly mnohem menší než Světový strom Yggdrasil).
Ve starém SAO znamenal nedbalý pád to, že jste museli hledat strom s žebříkem a procházet vodou sem a tam, ale teď už si s tímhle nikdo starosti dělat nemusel. Asuna vyběhla z ohořele černého obřího stromu, ve kterém se labyrint skrýval. Ignorovala točité schodiště vytesané do stromu hned vedle ní, silně zachvěla křídly na svých zádech.
Labyrint nebyl jediné, co tu bylo v barvě černého spáleného uhlí; stejně tak to měly i okolní stromy. Bylo tomu tak kvůli práci nového bosse podlaží, Vadžet, hadí bohyně plamenů – alespoň takový byl příběh. Boss ze staré doby byl úplně jiná bytost, a tak i stromy v této oblasti se dříve zelenaly. Designeři map v nové operující společnosti, Ymiru, měli nejspíš dost práce s jejich spálením.
Asi padesát metrů stoupala téměř kolmo vzhůru, dokud se jí výhled nezvětšil. Špičky tyčících se obřích stromů se dotýkaly spodku devátého podlaží, takže by se nad les nedostala, ani kdyby vystoupala dalších padesát metrů. Tohle bylo tedy jedním z mála podlaží, kde bylo možné se přímo dotknout spodku dalšího, kdybyste si dali tu práci a na strom vylezli. Ale samozřejmě, že vykopat díru nebylo možné.
Prokličkovala kolem kmene, který měl nejspíš průměr deset metrů. Yui se přesunula z Asunina ramene na její hruď.
„Kudy je Kirito-kun?“ zeptala se Asuna.
„Brzo už bude u vnějšího okraje. Jestli se mezera mezi vámi ještě trochu zvětší, tak už ho nebudu moci detekovat!“
„Dobře! Je vážně rychlej, viď, jéžiš!“
Přitáhla paže blíže k tělu a zrychlila, co nejvíce to jen dokázala. Hned se s letovým systémem unikátním pro ALO sžila a během dvou tří dnů přestala používat ovladač, ale pořád se ještě nevyrovnala Kiritovi a Leafě, když to brali vážně. Spoléhala se na světlo, které vycházelo z lamp na zavěšených mostech natahujících se od kmene ke kmeni, letěla a jen o vlásek se vyhýbala překážkám.
Nakonec vepředu zazářilo modré světlo. Měsíční svit – brzy už bude u vnějšího okraje. Kirio už bude nejspíš mimo vznášející se zámek. Ve chvíli, kdy si tohle pomyslela, Yui zase vykřikla.
„Tatínek stoupá paralelně k vnější zdi Aincradu!“
„Ech…“
Asuna mírně vytřeštila oči. Kirito řekl, že „má něco na práci“, takže si myslela, že poletí k Městu Yggdrasil na Světovém stromu a odhlásí se tam. Ale když se teď na tím zamyslela, tak hostince v různých městech osmého podlaží k naléhavému odhlášení sloužily dobře, a i kdyby měl zamířeno do Města Ygg, mohl se tam teleportovat přímo z teleportační brány na prvním podlaží, ve Městě Začátků.
Takže Kiritův cíl leží někde na vrchních podlažích ALO… ne, Aincradu.
Ale osmé podlaží je k dnešku, 22. červnu, přední linií Aincradu. Deváté podlaží a dál mají vnější okraj zcela zapečetěný, není možné se tam dostat zvenčí. Asuna se kdysi připojila ke Kiritovi, Lisbeth a ostatním v letu k «Rubínovému paláci», který by měl být na stém podlaží, ale maximální letové výšky dosáhli někde kolem padesátého podlaží. Viděli jen, jak se ocelová zeď nekonečně táhne dál a dál.
Kirito by měl vědět, že se na vyšší podlaží nedostane. Tak kam to má tedy v plánu jít…?
Přemýšlela Asuna. Během toho vystoupala do neomezené oblohy z jižního otvoru na osmém podlaží.
Kdyby vzhlédla, přivítal by ji obří úplněk visící uprostřed nebe. Modrobílým světlem ozařoval vnější stěnu zapečetěného vznášejícího se zámku. Drobná silueta stoupala po okraji té zdi. Jako by se snažila dostat k padesátému podlaží co nejrychleji. Asuna z jeho přímého letu cítila takové napětí, chvíli váhala, jestli se má za ním vážně vydat.
„Kirito-kun…“ zavolala neúmyslně ve chvíli, kdy Yui zamumlala „Tatínku…,“ tvář měla vystrčenou z límce krátké róby. Asuna obrnila své srdce ve chvíli, kdy ten křehký hlas slyšela. Pokrčila nohy a odrazila se od vzduchu vší silou. Natáhla tělo rovně, zrychlovala směrem nahoru jako modrý šíp.
Od Kirita byla vzdálená sedm podlaží Aincradu – tedy sedm stovek metrů. Ve starém SAO by „sedm podlaží nad“ znamenalo vlastně úplně jiný svět, ale i to už bylo minulostí. Asuna teď měla tato čtyři křídla, která se světle modře leskla.
Asuna se snažila dohnat svého milovaného, když ji přepadla zlá předtucha. Ještě nevěděla, kam Kirito míří, ale byla si jistá, že tam leží odpověď nutná k vyřešení «jevu rozdělení». Nejspíš ho při rozhovoru s Yui něco napadlo a teď se tomu snažil přijít na kloub.
Kirito při svém letu protrhával virtuální atmosféru a ani poté, co minul dvacáté podlaží, ve své rychlosti nijak nepolevil. Nezastavil se ani u místa, kde by měl čekat «lesní domov» páru, u dvaadvacátého podlaží; minul místo, kde byla zničena gigantická gilda «Aincradská osvoboditelská síla», dvacáté páté podlaží. Kam to jen míří… moment poté, co si tohle pomyslela, udělal černý stín prudkou smyčku. Celé jeho tělo se vrhlo proti tyčící se ocelové vnější zdi hned vedle něj.
„Ach…!“ unikl jí zajíkavý výkřik, čekala, že Kirito narazí, ale těsně před zdí roztáhl křídla a prudce zpomalil. Nenarazil natolik silně, aby se snížilo jeho HP, ale zvuk nárazu jeho rukou dorazil až k Asuně hluboko pod ním.
Bylo to… dvacáté sedmé podlaží.
Pokud si dobře pamatovala, tak se zdejší hlavní město jmenovalo «Ronbaru». Rozeklané hory naplňovaly celé podlaží, města a labyrint v nich byly vytesány. Hojně se tu daly získat rudy, takže to bylo oblíbené místo řemeslnických hráčů v SAO, ale na Asuně to jen stěží zanechalo nějaký dojem. Kovová elementální monstra byla docela odolná, ale pamatovala si, že na tom podlaží zůstala jen několik dnů.
To by mělo být stejné i pro Kirita, který byl také členem čistící skupiny. Tak proč zamířil ke dvacátému sedmému podlaží?
Černá silueta dál tlačila na ocelovou vnější zeď, před dívající se Asunou se ani nepohnula. Jako kdyby tu zeď mohl otevřít, kdyby se dost modlil.
Ale samozřejmě, že na nezničitelnou zeď nijak nezapůsobil. Asuna snížila svou rychlost v době, kdy dosáhla dvacátého šestého podlaží, dorazila těsně za Kirita rychlostí, která už byla na konci jen setrvačnou silou těla.
Nezavolala jeho jméno. I Yui na její hrudi zůstala tiše. V téhle výšce se jen výjimečně objevovala létající monstra, takže tu byla jen trojice, měsíční světlo neustále padající dolů, foukající noční vítr a nakonec vznášející se zámek z ocele.
Zanedlouho pustily Kiritovy ruce vnější zeď dvacátého sedmého podlaží. Pomalu spustil své ruce, křídla se mu s jemným zavibrováním zatočila.
„…Asuno. Yui,“ vyslovil jména dvojice a na tváři se mu objevil pomíjivý úsměv. Tenhle výraz snad během jejich vztahu, který trval přes dva roky a osm měsíců, nezahlédla.
„Kirito-kun…“ zašeptala Asuna a o něco málo se k němu přiblížila. Váhala však, jestli má letět ještě blíž. Chtěla se ho zeptat na spoustu věcí, ale nevěděla, kde začít.
Kirito se přestal dívat na Asunu vznášející se ve vzduchu a prohlédl si jejich okolí, pak ukázal dolů, kousek doprava.
„Promluvíme si tamhle.“
Z vnější zdi vznášejícího se zámku tam vyčuhovalo něco jako most. Dlouhý byl jenom tři metry, ale jako náhrada za lavičku stačil. Asuna přikývla a společně s Kiritem se tam přesunula. Pomalu si sedla na ocelový trám.
Kirito seděl po její pravici. Zvedl pravou ruku a jemně pohladil Yui po hlavě prsty, z Asunina límce vystrkovala jen hlavičku. Mírně se usmíval, jako by v srdci přenášel nějakou bolest. Klidným tónem začal mluvit.
„…Omlouvám se, Yui. I tobě, Asuno… Přidělal jsem vám starosti, že?“
Yui místo odpovědi vylezla z Asunina oblečení a sedla si na Kiritovo pravé rameno. Její kulaté černé oči se podívaly přímo na Asunu. Jako by nabádaly Do toho, maminko.
Asuna odpověděla přikývnutím a odhodlala se.
„Kirito-kun. …Bylo tady… bylo tady na dvacátém sedmém podlaží něco?“
Její rty se na okamžik zavřely, ale po troše přemýšlení upřesnily otázku.
„…Stalo se něco… dávno na dvacátém sedmém podlaží…?“
Náhle—
Její vlastní slova zapůsobila jako klíč k otevření dveří v jejích vzpomínkách. Asuna vytřeštila oči.
Něco se stalo. Na tomhle podlaží. Asuna ten příběh kdysi od Kirita slyšela. Nezmínil číslo podlaží, ale teď už to bylo dost jasné. Tohle podlaží bylo určitě… tím impulzem, kvůli kterému odmítal Kirito gildy a party, v čistící skupině bojoval kvůli tomu jen jako sólo, to, co se stalo…
„Aa… ano.“
Kirito nejspíš z Asunina výrazu vyčetl, na co myslí, tiše to potvrdil a promluvil.
„Bylo to v labyrintu na dvacátém sedmém podlaží, kde… první gilda, do které jsem vstoupil, «Černé kočky úplňku», byla zcela vyhlazena…“

Kirito řekl Asuně o tragédii Černých koček, která mu v srdci zůstane už navždy, dva dny předtím, než se před jejich lesním domovem vzali. Takže 22. října 2024.
S Yui se poprvé setkali v lese na dvacátém druhém podlaží jen asi o týden později, ale i ona už alespoň částečně o tom incidentu věděla. Kirito o minulosti už znovu zdlouhavě nemluvil a jemným hlasem začal mluvit o příběhu přítomnosti.
„…Dnes, když jsem od Yui zjistil, že silné emoce hráčů se mohly uložit na SAO serveru tak, že se uchytí v krajině nebo v předmětech… mě to napadlo. Že pocity všech z Černých koček by tu pořád mohly být… ten strach a zoufalství z chvíle, kdy je minerální elementálové a temní trpaslíci ve skryté místnosti labyrintu na dvacátém sedmém podlaží zabili…“
Výjev, který se zobrazil Asuně během boje proti Vadžet, se jí v mysli znovu živě ukázal.
Vzhled připomínající pískovcové bloky byl rozhodně z labyrintu na dvacátém sedmém podlaží ve starém Aincradu. A všichni ti elementálové a skřítci natěsnáni v mírnosti. Bylo to úplně stejné jako to, co Kirito popsal, že?
„…Kirito-kun,“ protlačila nějak Asuna slabý hlas hrdlem. Řekla o tom zvláštním jevu Kiritovi, který zvedl svou sklíčenou tvář. Výjev, který viděla během boje s bossem, vyhlazení Černých koček úplňku ve skryté místnosti – a tu scénu, kterou včera v noci viděla z okna vlastního pokoje poté, co se odhlásila, tu z noční ulice. Šepotající tekoucí voda a světla ulic ponořeny v noční mlze…
„…“
Zřejmě to Kirita udivilo, přesně jak by se dalo čekat, na několik vteřin ztratil slov. Zanedlouho ale pomalu přikývl.
„…Myslím, že je to jasné. Ta noční ulice je… nejspíš vzpomínka jediné hráčky v Černých kočkách… Což znamená… že právě ta dívka Asuně způsobila «jev rozdělení»…“
Na chvíli svá slova přerušil a pokračoval tak mnohem tišším hlasem než předtím.
„—Zajímalo by mě, jestli Sachi nevolala mě… —Ale proč se to ne mně… ale Asuně…?“
Na jeho omámené mumlání, které patřilo spíš jen jemu, odpověděla Yui, která dosud vše jen tiše sledovala.
„Možná… proto, že tatínek teď používá jinou postavu než v SAO… myslím.“
„…!“
Kiritova hruď sebou v té chvíli cukla. Podíval se na ruce v černých kožených rukavicích. Asuna věděla, že tvar těch dlaní a prstů se jen malinko liší od toho, když byl v SAO.
Lisbeth, Silica, Klein, Agil, mnoho dalších přeživších a samozřejmě i Asuna, chtěli začít normální herní život v ALfheim Online, aniž by se k té hře chovali jako ke smrtící. Přesunuli své postavy a svá data ze SAO dní do ALO, téměř nic se nezměnilo. Ale Kirito byl jediný, kdo začal nanovo se Sprigganem, který vypadal poněkud potměšile. Pomocí něj zachránil Asunu z té ptačí klece a už při něm zůstal.
Kdyby Kirito oživil svou starou postavu, ty pocity dívky známé jako Sachi – které byly nejspíš uchovány někde na dvacátém sedmém podlaží Nového Aincradu – by nevolaly na Asunu, ale na Kirita. V tom případě, přemýšlela, by Kirito zažíval «jev rozdělení».
Ale proč si místo Kirita vybrala Sachi Asunu, ne, proč si mohla Sachi vybrat Asunu?
Ta dívka zemřela už více jak rok před tím, než se Asuna vdala za Kirita. Tehdy Asunu pohánělo jen zesilování gildy a čištění podlaží, stala se tehdy zastupující vůdce nově vytvořené gildy «Rytíři krve». Stěží se na Kirita během strategických porad nebo bojů s bossem byť i jen podívala, nevěděla, že se přidal k «Černým kočkám úplňku» nebo že ta gilda byla celá vyhlazena – až na něj, jediného přeživšího. A stejně tak by ani Sachi z Černých koček neměla nic vědět o Asuně, ani by neměla znát její jméno.
Byla to i tentokrát Yui, kdo odpověděl na její pochyby.
„Postava, kterou teď maminka používá… je v podstatě stále vdaná za tatínkovu starou postavu. V tvém ALO statusu se to neobjevuje, protože tu manželský systém není, ale… data tvé postavy jsou stále spojena se starým tatínkem.“
„Je… je tohle pravda!?“
O tomhle už měla dávno vědět, ale přesto Asun překvapením vykřikla.
I Kirito vykulil oči, ale po chvíli zamumlal: „Tak takhle to je…“
„…Taky jsem tam byl… když Sachi zemřela. Sachiny emoce na pokraji smrti se musely uložit a připojit k mé staré postavě, ne k místu v labyrintu na dvacátém sedmém podlaží. Ale změnil jsem postavu… proto signály od Sachiných emocí zamířily k Asuně, která je pořád spojena s mým starým já… takže takhle to je?“
Tomuhle všemu docela rozuměla. Ale pořád nedokázala vyřešit jednu otázku.
„…Ale proč «teď»…?“
Podívala se na vnější zeď tyčícího se vznášejícího zámku po jeho levici a pokračovala: „Jev rozdělení se mi poprvé stal tři týdny po prvním ponoření do ALO. A kromě toho je to poslední dobou čím dál častěji. A taky začalo míchání vzpomínek, což se nikdy předtím nestalo…“
„…Tohle…,“ řekl Kirito jediné slovo, pak náhle přivolal okno. Chvíli zíral na hodiny, zhluboka se nadechl a pak promluvil poněkud napjatým hlasem.
„…Sachi zemřela dvacátého druhého června 2023… dnes před dvěma lety. A přesný čas… 17:45. Takže za tři minuty…“
„…!!“
Asuna instinktivně spolkla nádech a i Yui, sedící na Kiritově rameni, vykulila své černé oči.
Kirito zavřel okno a podíval se na noční nebe, plné třpytících se hvězd, kterých si nikdo nevšímal. Pak začal tiše mluvit.
„…Já… jsem viděl, jak hodně hráčů v SAO zemřelo. Některé jsem zabil i já sám. Proto… jsem chtěl přestat myslet na smrt Černých koček a Sachi jako na něco speciálního. Když jsem byl v minulém Aincradu, tak jsem ošetřoval strom rostoucí u hostince, kde měly Černé kočky domov, jako náhradu za hrob, a sem a tam jsem ho navštěvoval, ale… teď už se nemůžu dostat ani na jedenácté podlaží s tím hostincem, ani na sedmadvacáté, kde všichni zemřeli… Myslel jsem, že to takhle skončí… Ale když jsem pak slyšel Yui… uvědomil jsem si, že ten tvůj jev rozdělení budou nejspíš Sachiny emoce, uložené na serveru, a myslel jsem jen na to, jak to za každou cenu potvrdit, Asuno…“
Položil si ruce na klín a pevně sevřel ruce v pěsti. Hlavu měl hluboce svěšenou a přemáhal se v pokračování.
„…Jestli se Sachiny emoce v tu chvíli… její strach, zoufalství a smutek uložily na server a jen se teď snaží, aby o nich někdo věděl… tak bych to měl být já, je to má povinnost jediného přeživšího. Ale změnil jsem postavu a přetrhal pouta s minulostí… je to moje vina, že se Sachiny emoce ztratily a… že Asuně…“
„…Kirito-kun,“ zavrtěla Asuna hlavou, když vyslovila jméno toho, kdo jí byl tak drahý. Chtěla mu toho tolik říct, ale slova prostě nevycházela. Dokonce i dýchání bolelo z toho hrozného rozčílení.
„Mýlíš se, tatínku!“ zakřičela rozhodně Yui. Vyletěla z jeho ramena a přesunula se přímo před jeho tvář, pak naléhavě promluvila s pevně zaťatými pěstičkami.
„Systém Cardinal nahrává jen speciální emoce, jejichž schéma nedokáže dešifrovat. Možná není hezké tohle říct, ale strach a zoufalství, které hráči zažívali v momentech smrti v SAO, nejsou nijak zvláštní. Nezpracovaná data pro zoufalství se přestala ukládat do systému jen pouhé dva týdny po začátku. Takže jestli Sachi nechala nějaké pocity na serveru… nebyly to zoufalství ani strach!!“
Kirito trochu zvedl tvář při Yuiině zběsilém křiku a chraplavým hlasem zamumlal: „…Takže… emoce, které po sobě Sachi zanechala…“
Asuna ta slova neslyšela až do konce.
22. června, 17:45:13. Tehdy nastal zatím nejsilnější «jev rozdělení».
Tvrdost ocelového trámu, na kterém seděla, chlad vzduchu foukajícího ve vysoké výšce, textura oblečení pro mágy, to vše zmizelo někde daleko. Celé její tělo pohltil zdrcující pocit vznášení se. Váha jejího virtuálního těla zmizela.
Asunino vědomí tehdy zcela opustilo její postavu. Bílé světlo přemalovalo obří tvar tmavě černého vznášejícího se zámku a nebe plné hvězd.
Její duše byla vtažena do chodby světla, vedena někam jinam…

Když nabyla vědomí, tak stála v nepovědomé místnosti.
Nebylo tu až tak moc místa. Jednoduchá postel a dřevěný stůl, to byl veškerý nábytek. Z jediného okna viděla ulice, které připomínaly evropské středověké vesnice. Místo nebe se tu táhlo víko z kamene a železa. Nebyl to skutečný svět… byla to ulice někde v Aincradu. Střecha a zdi domů vypadaly povědomě. Tohle bylo nejspíš hlavní město někde kolem jedenáctého nebo dvanáctého podlaží. Podlaží, které teď ještě nebylo přístupné.
Byla noc, ale ozáření z jediné lampy na zdi dělalo pokoj šerým. Nejspíš to nebyl hráčský dům, ale hostinec. Asuna prošla kolem postele, šla ke dveřím a zatočila klikou, ale její ruka klikou prošla, nebyla schopna ji uchopit. Podívala se na vlastní tělo, překvapilo ji, že už nebyla mágem rasy Undine. Rytířský živůtek v bílé a červené. Dlouhé rukavice a vysoké boty ve stejných barvách. U pasu neměla rapír, ale rozhodně to byl její oděv z dob gildy Rytířů krve. Celé její tělo však bylo průsvitné jako přízrak.
Co se to děje; stalo se to, když s tou myšlenkou zvedla hlavu.
Prostor nad postelí se zatřepotal a objevil se mlžný stín.
Hráčka s hubeným tělem. Otočená zády k Asuně, seděla na bílé přikrývce. Na sobě měla světle modrou tuniku a minisukni. Bez zbroje. Vlasy měla upraveně ostříhané kousek nad rameny, černé s nádechem modré. I podle pohledu zezadu poznala, že je to dívka zhruba stejného věku.
Dívka houpala svým tělem vlevo a vpravo. Ve chvíli, když si pomyslela, že nejspíš zpívá, dorazil k jejím uším příjemný zpívající hlas. Známá vánoční píseň. Zpívala s láskou, pomalu, jemně, slovo za slovem.
Jak Asuna poslouchala, začalo se v jejím zorném poli mihotat mnoho korálků světla. Ani si nevšimla toho, že má v očích slzy. Silné pocity uchopily její hruď. Proudily do ní dívčiny emoce, melodie byla jejich cestou. Nebyl tam ani náznak strachu nebo zoufalství. Ty pocity byly naplněny teplem, jako když se sluníte na sluníčku v jarním dni, byly zcela ryzí…
Když píseň skončila, přetekla z Asunina pravého oka slza a spadla.
Dívka se posadila a mlčky se obrátila, byla čelem k Asuně. Mezi nimi stála postel.
Světlo překypujících v jejích očích Asuně zabránilo se na ni dobře podívat. Přesto zahlédla ty rty s mírným úsměvem, jak se jemně pohybují.
Slyšela hlas.

Řekni mu to za mě.
Že jsem byla šťastná.

Čiré bílé světlo znovu pohltilo Asunu. Dívka, pokoj, ulice, to vše zmizelo někde daleko.
Asuna svěřila své tělo pocitu plutí. Pochopila. Tohle bylo poslední «rozdělení».

Pomalu zvedla víčka.
V modře indigovém nebi se třpytil nekonečný počet hvězd. Ocelový zámek, který se tyčil nade vším, a velký úplněk byly ke spatření na okraji nebe.
Trochu změnila směr svého pohledu, tam byli Kirito a Yui, sledovali ji s ustaranými pohledy. Kiritova pravá ruka podpírala Asunino tělo.
„…Děkuju, už jsem v pořádku,“ zašeptala a podívala se na své oblečení, když se narovnávala. Ano, vrátila se k původním krátkým modrým šatům.
„Asuno…,“ ozval se tázavý, starostlivý hlas. Znovu se podívala na Kirita. Byla trochu ztracená ohledně toho, kde by měla začít s vysvětlováním, ale hned si to uvědomila. To, co by mu měla říct, už měla v srdci.
„Sachi-san se usmívala,“ řekla Asuna a Kirito vytřeštil oči.
Dívala se přímo do těch černých očí, které stále více odrážely světlo ohromného množství hvězd. Kousek po kousku předávala Asuna slova, která jí byla svěřena, celým svým srdcem.
Zpívala tu vánoční píseň, stejně jako Sachi.



Část čtvrtá

Den poté po «tom dni» — 23. června, pondělí, devět večer.
Asuna byla znovu v hlavním městě osmého podlaží Nového Aincradu, ve «Fribenu».
Druhý boj k vyčištění bosse, který se včera odehrál bez Kirita a Asuny, zřejmě skončil neúspěchem, bohužel. Ale viděli, jak vypadá boj při posledním HP ukazateli, takže všichni v razii zřejmě přísahali, že bosse znovu vyzvou další den.
Tentokrát se kromě Asuny a Kirita, kteří se samozřejmě chtěli zúčastnit, přidali i generál Eugene a lord Sakuya, vlastně vedli partu salamandří a sylfí elity. Všichni se shromáždili na určeném místě, na náměstí s teleportační bránou. Nadšení bylo několikrát vyšší než předchozí den.
„Ale i tak se pořád dost bojím…,“ řekl tohle Kleinovi sylfí šermíř, který byl znovu vůdcem celé razie. Zřejmě dostal strach z toho, že převzal vedoucí pozici, aniž by se napřed poradil s lordy ras, ale téměř nikdo – alespoň mezi muži – by neodmítl, když sama Sakuya s kosým pohledem řekla „Budeme v tvé péči.“
Asuna sledovala, co se kolem děje.
„Kdo přesně jsi, že dokážeš říct o pomoc Sakuye-san a generálu Eugenovi ve stejnou dobu?“ zeptal se sylfí vůdce Kleina, který říkal jen „Ne, nejsem nijak důležitej, nahaha.“ Agil unaveně dodával „Ale ty je nezajímáš.“ Kirito a Yui mluvily za ní.
„C-co? Můj účes?“
„Správně!“
Otočila se a zeptala se dvojice: „Copak se děje, Kirito-kun, Yui-chan?“
„Nic, to, no…“
Spriggan uchopil pramínek svých špičatých černých vlasů a se znepokojeným výrazem pokračoval.
„Yui mi říká, ať si změním účes, protože se na něm těžko sedí… Změna účesu není levná, víš…“
Yui stojící na Kiritově rameni si založila ruce v bok a namítla: „Myslím, že bys měl občas utrácet peníze za něco jiného než vybavení a kasino! Kromě toho se mi zvýší efektivita sbírání informací, když jsem někde vysoko!“
„Počkej, Yui-chan. Předtím, po tom vybavení jsi mluvila o…“
„Chá-chápu to! Už to chápu! Změním si účes hned po dnešním boji s bossem!“
Kirito se zřejmě náhle rozmyslel, ale Yui znovu zavrtěla hlavou.
„Do shromáždění zbývá ještě deset minut! Svůj účes si klidně můžeš změnit v holičství tamhle, když máš ještě tolik času!“
„Dobře, dobře… —Tak teda, Asuno, promiň, ale za chvilku jsem zpět, zatím to nechám na tobě.“
„J-jo. Dávej na sebe pozor.“
Zamávala odcházející dvojici, když ji náhle něco napadlo.
Jeho nynější postava Spriggana má sice jinou tvář a účes než jeho postava v SAO, ale když se jeho špičaté vlasy zplacatí, nebude, trochu nečekaně, působit stejně jako jeho staré já?
Ne že by chtěla, aby byl jeho starý vzhled stejný jako v SAO, ale přesto se Asuna docela těšila a zamávala rukou na Lisbeth, Siliku a Leafu, které se zrovna vyšly z teleportační brány.
„Holky, honem, honem!“
„Co, co se děje?“
Kývala na Lisbeth a ostatní se zmatenými výrazy. Asuna s úsměvem vykřikla: „No, víte, Kirito-kun si…“

(Konec)

2 komentáře: