sobota 14. června 2014

Kapitola první

„Vítejte, stůl pro jednoho?“
Číšník se zdvořile poklonil a já jsem odpověděl, že někoho hledám. Rychle jsem se podíval po rozlehlém prostoru kavárny.
Z místa u okna okamžitě vyšel hlasitý a nezdrženlivý hlas: „Ahoj, Kirito-kun, tady!“
V jídelním prostoru zněla elegantní klasická hudba. Tiché brebentění příjemných rozhovorů umlklo během zlomku vteřiny, kdy jsem vešel, všechny oči se na mě upřely s kritikou. Měl jsem na sobě svou starou koženou bundu a džíny. 80% obchodu - ženy z vyšší třídy dávající si přestávku od nakupování - mělo zřejmě pocit, že jsem na špatném místě; cítil jsem, jak ve mně stoupá rozhořčení vůči té osobě, která mě požádala, ať sem přijdu.
Kdyby to byla sladká a hezká dívka, nějak bych se s tím vyrovnal, ale naneštěstí patřila mávající ruka muži v obleku. Nesnažil jsem se skrývat svou nechuť, když jsem tvrdě dosedl na židli s ,dosun‘ zvukem.
Číšník se objevil po mém boku a obdaroval mě chladnou sklenicí vody a teplým ručníkem, k tomu mi dal ještě menu. Zvedl jsem elegantní dřevěný a kožený obal, když z druhé strany stolu vyšel veselý hlas: „Tentokrát je to na mě, tak si dej, co chceš.“
„To bych udělal, i kdybyste to neřekl,“ odsekl jsem prudce a sjel očima na menu; překvapivě, nejlevnější tu byl «Choux à la Crème» [Větrník] a už ten stál 1 200 jenů [Kolem 250 Kč], takže jsem si z reflexu málem objednal jen kafe. Poté, co jsem si vzpomněl, že tento muž je vysoce placený byrokrat a že účet takovéto zábavy bude pokryt obchodními výdaji, tedy těžce vydělanými penězi daňových poplatníků, tak jsem já, který jsem se málem zachoval jako idiot, začal klidně objednávat.
„Ááá... Dám si parfait au chocolat [Francouzský moučník, jedná se o zmrzlinový dezert, v Japonsku často s ovocem, želé, pudingem, … Čokoládový parfait]... a mille-feuille [Krémeš; japonský druh“ vypadá takto]... a nakonec oříškové kafe.“
Nějak jsem zvládl říct celou objednávku, aniž bych se kousl do jazyka. Vůbec jsem netušil, co jsem si právě objednal. Výběr z menu se vyšplhal na tři tisíce devět set jenů [zhruba 780 Kč]. Zvážil jsem, že si prostě řeknu o hamburgr a mléčný koktejl a tím rozdílem si nacpu kapsy.
„Dobrá, pane.“
Číšník-shi [-shi - formálnější verze -san] výřečně odešel. Konečně jsem se nadechl a podíval na muže, Kikuoku Seijira, který jedl obří puding navršený na opravdové hoře čerstvé smetany.
Jeho obličej připomínal takového toho vážného a přísného učitele japonštiny, s brýlemi s černými obroučkami a nevkusným účesem. I když tak nevypadal, byl opravdu úředníkem japonské vlády. Pracoval na Ministerstvu vnitřních záležitostí a komunikace, Druhá oddělená divize pokročilé sítě, nebo, jak se jim říkalo na ministerstvu, Virtuální paměťový řídící sektor z Komunikační divize správy sítě, «Virtuální oddělení».
Jinak řečeno, tento muž monitoroval chaos v novém VR světě jako agent státu... nebo potenciální obětní beránek. Normálně bych se cítil špatně, kdyby byl ze své pozice vyhozen, ale ve skutečnosti jsem si myslel, že je to dost pravděpodobné.
To tento ubohý Kikuoka-shi vdechl poslední kousek pudingu do úst, podíval se nahoru a odhalil nevinný úsměv, na tváři měl přilepenou čirou blaženost.
„Jah, Kirito-kun, promiň, že jsem tě sem zavolal tak narychlo.“
„Jestli máte nějaké výčitky, tak jste mě hlavně neměl zvát to Ginzy.“
„Zdejší čerstvá smetana je nejlepší. Možná bych si měl dát větrník, když už tu jsme...“
Otíral jsem si ruce citrusově vonícím ručníkem, vzdechl jsem a promluvil: „...a taky, myslím, že nemáte právo mi říkat ,Kirito‘.“
„To je tak kruté ~~ copak jsem nebyl první člověk, co u tebe byl, když ses před rokem probudil?“
Bohužel, to byl fakt. Poté, co jsem se unikl z té «Smrtící hry», tak mě u mé postele jako první navštívil Kikuoka, agent z týmu protiopatření, který pracoval s rodinami.
Tehdy jsem mluvil slušně a zdvořile, protože to vypadalo, že se opravdu zajímá, ale brzy jsem si uvědomil, že tohle není jediný důvod, proč se se mnou chce spřátelit, tak jsem začal používat drsnější jazyk. Jeho záměrem dost možná bylo mě už od začátku využívat - ale to jsem možná o věcech jen moc přemýšlel.
Podíval jsem se na Kikuoku, který vypadal sklíčeně nad rozhodnutím o další objednávce, a otevřel jsem ústa poté, co jsem si uvědomil, že bych se neměl nechat chytit v jeho tempu.
„V zátoce Sagami se prý našlo obří ložisko vzácných kovů a zaujatí pohlaváři prý na oslavu zorganizovali oklahomský mixer tanec [Údajně velice populární v Oklahomě, přičemž je to spíše jen japonská věc, jedná se o tanec dívek a chlapců na melodii texaské dětské písně]. Takže se kvůli jednomu větrníku tolik netrapte.“
Při těch slovech zvedl Kikuoka hlavu, několikrát zamrkal a usmál se.
„No, ať už bych získal cokoliv, netýká se to mého oddělení, takže nevěřím, že z toho budeme mít užitek. Prostě se budu muset vypořádat se svým hladem, pro dobro naší ekonomiky.“
Diplomat zavřel menu a já si znovu povzdechl.
„Tak fajn, je na čase, abyste mi řekl, proč jste mě sem pozval. …Vsadím se, že jde o vyšetření dalšího virtuálního zločinu, co?“
„Ach, když Kirito-kun říká věci takhle přímo, je to hned jednodušší.“
Po tom smělém prohlášení vzal Kikuoka kufřík z židle vedle něj a vytáhl velice tenký tabletový terminál.
—Ano, konec konců, tento muž použil přeživší japonského největšího internetového zločinu, «Sword Art Online incidentu», mezi něž jsem patřil i já, jako informátory.
Normálně by při vyšetřování původu zločinu zaplatila Veřejná bezpečnost za informace poskytnuté «kolaboranty» a «hlídacími psy», mimo jiné, byl by to takový «obchod». V tom případě by to, že mě Kikuoka pozval na jídlo, bylo viděno jako «podnikání». Vážně jsem nad tím chtěl takhle přemýšlet, ale tohle byl ten muž, který porušil pravidla, aby mi řekl, v jaké nemocnici je Asuna, a to byl dluh, který jsem mu stále nesplatil.
Bez té informace bych se zpozdil se hledáním Yuuki Asuny ve skutečném světě a tak bych se možná nedozvěděl o ďábelském plánu Sugoua Nobuyukiho a nezachránil bych Asunu z jeho spárů.
A tak jsem díky těmto okolnostem nenamítal nic moc proti tomu, že budu Kikuokovým «hlídacím psem». I když jsem nedávno přestal mluvit slušně a zdvořile a začal jsem si objednávat dražší zákusky.
Mezitím, ať už si toho byl vědomý, či ne, si můj mecenáš pohrával se svým tabletovým terminálem a líně řekl: „Nooo, ohledně toho, tentokrát jde o zvýšení počtu zločinů ve virtuálním prostoru, víš...“
„Hmm. Něco konkrétního?“
„Podívejme... Jen tenhle listopad přes 100 případů virtuální krádeže, poničení majetku a tak dále bylo zaznamenáno a zařazeno do evidence. Navíc 13 případů, ve kterých rozepře ve VR hře vedla k manifestacím ve skutečném světě, jedna vedla k smrti... Ten jeden případ byl docela velký, takže Kirito-kun už o tom musí vědět, někdo udělal repliku západního meče a mával s ním ve stanici Shinjuku a dva lidi zabil. Uhjáá, čepel byla dlouhá 1,2 metru a vážila tři a půl kila. Jak tím zvládl mávat?“
„Hardcore hráči zřejmě používají drogy a mají halucinace… I když podívat se jen na tenhle jeden případ moc nepomáhá, když se srovná s ostatními…“
„Pravda, když jde o celkový počet zločinů po celém státě, tak to stěží něco znamená, ale z krátkozraké perspektivy krmí VRMMO sociální nepokoje. Ale jak už jsi dřív zmínil…“
„—VRMMO hry způsobují, že lidé snižují jisté hranice ve skutečnosti. Všímám si toho i já.“
V tu chvíli se číšník s tichými kroky vrátil a dal přede mě dva talíře s dezerty a šálek kafe.
„Je to všechno, pane?“
Po kývnutí položil na kraj stolu účet s děsivým číslem lícem dolů. Srkl jsem si kafe, které vydávalo oříškovou vůni, a pokračoval v našem rozhovoru.
„…PK je ve většině těch her na denním pořádku, takže není nemožné, aby takové prostředí fungovalo jako trénink pro vraždy ve skutečném světě. Zvlášť s tím novým žánrem her, kdy odříznutí zápěstí vede ke krvácení a seknutí do břicha k tomu, že vypadnou vnitřní orgány. Kromě toho jsou takoví hráči, kteří by se raději zabili, než aby se odhlásili.“
U nedalekého stolu si dvě upravené a strojené dámy odkašlaly s přerušujícím ‚ahem‘ a zle se na mě podívaly. Sklonil jsem hlavu a tišším hlasem jsem pokračoval: „Vzhledem k tomu, jak často se to děje, není až taková záhada, že to nějaký idiot zkusí v realitě. I já cítím, že by se měla vytvořit nějaká protiopatření, i když zákon je v takovém případě k ničemu.“
„K ničemu?“
„K ničemu.“
Zlatou lžičkou jsem opatrně shrábl tenkou vrstvu růžového krému z dortíku, pozorně jsem si ji přesunul do úst s myšlenkou, že každá lžička má cenu asi 100 jenů [20 Kč]. Vychutnával jsem si každé výborné sousto, které se mi doslova rozplývalo na jazyku, pokračoval jsem v debatě o barbarství.
„…Ani kdybyste zavřeli síť. Protože síťový server pro VRMMO se dá docela snadno nastavit, takže i kdybyste vydali zákazy v Japonsku, uživatelé a obchodníci by se prostě přesunuli do zahraničí.“
„Hmm…“
Kikuokův důstojný pohled padl na stůl. Po několika vteřinách přemýšlení otevřel ústa: „…Tvůj mille-feuille vypadá dobře… můžu ochutnat?“
Svůj třetí povzdech jsem spolu s talířem nasměroval ke Kikuokovi. Ten kariérní vládní představitel mi pak ukradl velkou porci mille-feuille stojící asi 280 jenů [55 Kč], a nacpal si tváře.
„Ale víš, Kirito-kun, přemýšlel jsem… Proč PK? Není větší zábava se všemi vycházet, ne je zabíjet?“
„Taky hrajete ALO, tak byste měl tušit, že už dlouho před FullDive od sebe MMORPG kradly. Abych řekl to nejdůležitější, protože tyhle hry v podstatě nemají nějaký pořádný konec, tak musí existovat něco k motivaci hráčů… jako toužit a hrát pro pocit nadřazenosti nad ostatními, myslím.“
„Ach?“
Uprostřed přežvykování zvedl Kikuoka obočí, jako by žádal o podrobnější vysvětlení. Vážně, proč o tom musíme mluvit, hluboko uvnitř jsem zvažoval, že bych ho otrávil, zčásti kvůli pomstě. Ale pokračoval jsem: „…A netýká se to jen her. Chtít být uznán, vystoupat výše než ostatní, copak to není základní kámen naší společnosti? I vy a vaši kolegové byste měli rozumět: někteří vládní úředníci závidí jiným, kteří mají lepší univerzitní titul nebo rychleji povyšují díky konexím; ale na druhou stranu shlížejí na nevládní úředníky se samolibým pocitem nadřazenosti. A pak ti s pocitem podřazenosti i nadřazenosti v rovnováze mohou s mírumilovným výrazem jíst dorty, že?“
Kikuoka polkl mille-feuille a zlehka se usmál.
„Se svou zlostí jsi docela přímý, viď? A co ty, Kirito-kun? Jaká je rovnováha u tebe?“
„…“
Samozřejmě, i když mám komplex podřazenosti vysoký jako horu, nemám v plánu mu o tom vykládat. S prázdným výrazem jsem pálil zpět: „…No, alespoň mám přítelkyni.“
„Chápu, tohle ti k smrti závidím, Kirito-kun. Až budeme příště v ALO, nepředstavil bys mě nějakým holkám? Například sylfí Lord, ta je úplně můj typ.
„Říkám vám to předem, jakmile řeknete ‚Vlastně jsem vysoko postavený byrokrat‘, tak vám utne hlavu.“
„Kdyby to bylo od ní, nevadilo by mi se nechat jednou zabít. – Takže?“
„No, k tomu pocitu nadřazenosti, docela těžko se ho dosahuje ve skutečném světě. Může se vám to povést jen vážně tvrdou prací. Pro lepší známky musíte hodně studovat, podobně je to i u zlepšení se ve sportech, když chcete být stylovější, atraktivnější. Všechno to vyžaduje hodně času a energie a nemáte záruku, že se vám to vyplatí, navíc je stejně nemožné to všechno zvládnout.“
„Aha. No vždyť i já studoval na přijímačky do umoření, ale na Toudai [Prestižní vysoká škola v Tokiu] jsem se nedostal.“
Když jsem viděl tak šťastně se usmívajícího Kikuoku, přemohl jsem z nějakého důvodu poznamenat něco chytrého, a pokračoval jsem: „A na záchranu spěchají MMORPG. V nich strávený čas nepřijde vniveč jako v realitě a vaše postava zesílí, když najdete vzácné předměty, naučíte se více skillů nebo budete mít vyšší staty. Jasně, pořád se musíte dost snažit, ale je to hra. Je mnohem zábavnější než studium nebo posilování. Když si nasadíte drahé vybavení, abyste se blýskl svým vysokým levelem, přilákáte chůzí po hlavní ulici dost závistivých pohledů od těch slabších, než jste sám… tedy virtuálně. Když půjdete lovit, můžete porazit monstra s hrozivou silou nebo zachránit partu v nesnázích. Aby vám děkovali, aby vás respektovali –“
„Virtuálně?“
„Samozřejmě, to je jen jeden prvek a MMO hry jich mají plno. Ale internetové hry se sociální interakcí jako hlavním tématem existují už dlouho, ale žádné nebyly úspěšnější než MMOPRG.“
„…Aha, takové hry těžko uspokojí pocit nadřazenosti?“
„Ano. – A pak vyšly VRMMO hry. Tam můžete jít po ulici sám, ne jen jako postava na obrazovce. Dřív jste fantazíroval přes počítač, ale teď cítíte pohledy, které se na vás upírají.“
„Hmn. To je asi pravda, protože když se s Asunou-chan procházíš po Yggu, všichni zírají.“
„Říkáte tak škodolibé věci tak přímo. V každém případě, když si na to ve VRMMO vyhradíte čas, můžete dosáhnout pocitu nadřazenosti. V porovnání s tím, jak dobře studujete, jak jste dobrý ve fotbale nebo kolik máte peněz je to mnohem jednodušší, mnohem primitivnější, působí to přímo na lidské instinkty.“
„…Jinými slovy…?“
„Jinými slovy je to «síla», fyzická, hrubá síla. Moc zničit protivníka vlastníma rukama. Jistým způsobem je to jako být na drogách.“
„…«Síla»… Nebo největší «moc», co,“ zamumlal Kikuoka s jakousi nostalgií.
„…Kluci budou vždy, ať už je to kdokoliv, toužit po síle… číst bojově zaměřené mangy chtít trénovat stejně jako jejich hrdinové. Ale většinou si hned uvědomí zbytečnost takového jednání a začnou se hnát za nějakým realističtějším cílem… — Aha, tak teď přemýšlím, že VRMMO možná není další šancí k realizaci cílů.“
Přikývl jsem, a protože jen málokdy tolik mluvím, utišil jsem své hrdlo trochou kávy.
„Áá. Některé hry z bojového žánru se také prolínají do reality, kde se formují aliance a školy bojových umění.“
„Ale? Jak to myslíš?“
„Jinými slovy… Co se postava naučí ve hře, je může vést k tomu, aby se stali mistry věcí jako tenhle-a-tamten-typ-karate nebo tady-a-tam-používané-kenpou.  To by mohlo vyústit v stereotypné scény ze Shinjuku a Shibuyi, kde se snaží porážet nepřátele, kteří stojí mimo zákon, tekkenský systém spravedlnosti. …Ale samozřejmě, že já vám nemohu pomoct je pochopit. Lidé žijící v těchto hrách by si mohli chtít vyzkoušet dovednosti, které se naučili ve VRMMO, ve skutečném světě… nebo už to možná zkusili, bohužel nedokážu říct, že taková možnost není – to jsou mé dojmy.“
„Aha… Invaze VRMMO konceptu «síly» do reality, co. Hele, Kirito-kun,“ podíval se na mě Kikuoka, znovu s vážnou tváří.
„Mluvíme tu jen o psychologických problémech?“
„…Co tím myslíte?“
„No, kromě snížené psychické odolnosti k páchání násilných činů a také schopnosti nashromáždit vědomosti a dovednosti nutné k páchání násilí… Ve skutečnosti, aby jejich fyzické rysy nějak přijaly tyhle změny… takové věci se nedějí, že?“
Tentokrát jsem zvažoval a přemítal já.
„…To jako, ten příklad z předtím, že fyzická síla nutná k manipulaci tří a půl kilového meče v Shinjuku vznikla ve hře… to myslíte?“
„Ano, to.“
„Hmm… Výzkum ohledně působení FullDive na lidský nervový systém teprve začal. Ale ležení po dlouhou dobu určitě sníží celkovou sílu, i když brutální síla, která vystoupá na povrch, to by díky adrenalinu fungovat mohlo… - Ale to je spíš vaše oblast než moje, že?“
„Už je to déle, co jsem byl na přednášce neurofyziologie, ale přišlo mi to jako řečtina… Možná jsme to vzali oklikou, ale dostali jsme se tam, kde to dnes bylo třeba… Podívej se prosím na tohle.“
Kikuoka si hrál se svým tabletem, který mi následně podal.
Vzal jsem ho a na LCD obrazovce jsem viděl policejní fotografii muže, kterého jsem nepoznával, vedle jeho profil a domov. Měl dost dlouhé vlasy, brýle se stříbrnými rámečky a dost tlustý krk a tváře.
„…Kdo je to?“
Kikuoka si ode mě vzal terminál zpět a pohrával si s prsty.
„Nóó, minulý měsíc… 14. listopadu. Byt v Nakano, v Tokiu. Domácí si všiml nepříjemného zápachu při uklízení někde kolem. Pomocí intertelefonu se pokusil spojit s nájemníkem, ale nedostalo se mu žádné odpovědi, ani na normálním telefonu. Ale světla byla stále zapnutá, když ze zvědavosti odemkl elektronický zámek. Našel tohoto muže… Shigemuru Tamotsua, 26 let, mrtvého. Zřejmě zemřel před pěti a půl dnem. Žádné známky zničení v bytě, tělo leželo na posteli a na hlavě…“
„AmuSphere, tipl bych si.“
To jsem měl v pokoji i já, dva překrývající se zlaté kroužky vytvářející pokrývku hlavy, FullDive přístroj se mi hned vybavil v hlavě, když jsem promluvil, Kikuoka slabě přikývl.
„Správně. – Hned jsme zkontaktovali jeho příbuzné a nařídili jsme pitvu k vyšetření záhadné smrti. Příčina smrti: akutní srdeční selhání.“
„Srdeční selhání? Jakože mu přestalo bít srdce? Proč se to stalo?“
„Nevíme.“
„…“
„Protože od smrti uběhlo hodně času a pravděpodobnost, že se jednalo o zločin, byla malá, neudělali jsme detailní pitvu. Ale vypadá to, že po přihlášení do hry dva dny po sobě nejedl.
Znovu jsem se zamračil.
Upřímně, takové případy vůbec nejsou vzácné. Proč? Protože i když jste v realitě nic nesnědli, tak pokud se najíte ve VRMMO, máte pocit plnosti, a ten vydrží několik hodin. Závislí, takzvaní hardcore hráči, považují čas mimo hru za zbytečný, takže případy, kdy někdo den nebo dva nejí, nejsou až tak vzácné.
Pokud si někdo tohle zavede jako rutinu, má to negativní dopad na tělo. Podvyživená oběť žijící sama je napadena… To vůbec nebyl vzácný případ.
Na okamžik jsem zavřel oči a pomodlil se za štěstí Shigemury-shi v dalším světě, pak jsem promluvil: „…tohle je tragédie, ale…“
„Je to vskutku depresivní, ale dnes poměrně časté. Protože se tyhle případy neobjevují v televizi a příbuzní jen chtějí skrýt fakt, že zemřeli kvůli hraní, nemůžeme začít s podrobnějším vyšetřováním. Taková smrt pak může vypadat jako invaze VRMMO, ale…“
„…Nezavolal jste mi, jen abych si poslechl nějakou teorii, že? Co je s tímhle případem?“
Při mé otázce se Kikuoka podíval na terminál. Odpověděl: „Tenhle Shigemura-kun měl na AmuSphere nainstalovanou jedinou hru. «Gun Gale Online»… Slyšel jsi o ní?“
„To je… samozřejmé. Je to jediná hra v Japonsku s «pro» hraním; ale nezkoušel jsem ji.“
„Vypadá to, že v Gun Gale Online… Zkráceně GGO byl top hráčem. To se rozhodlo v říjnové události, která hledala nejsilnějšího hráče. Jmenoval se tam «XeXeeD».“
„…No, zemřel, když byl přihlášený ve hře?“
„No, ne, vlastně ne. Jeho postava «XeXeeD» byla v MMO Stream, kanálu jedné z netových stanic.“
„Áá… Myslíte «Vítěznou skupinu tohoto týdne»? Slyšel jsem, že jeden z jejich hostů ztratil během přenosu spojení, tak to bylo ukončeno…“
„Jo, nejspíš tohle. Během pořadu u něj nastalo srdeční selhání. Jejich logový zápis vše zaznamenal, s přesností vteřin. A pak se objevila nepotvrzená zpráva… Během doby jeho selhání srdce se podle jednoho blogu stalo v GGO něco divného.“
„Divného?“
„MMO Stream vysílá i v GGO, že?“
„Ach. Obvykle vysílají v hospodách.“
„Stalo se to v hospodě, kde byl pořad vysílán, nějaké zapadlé uličce v hlavním městě GGO světa, v «SBC Glockenu». Asi tak v té době udělal jeden hráč něco vážně zvláštního.“
„…“
„No, «on» vypálil do televize na XeXeeDa-shi, zatímco křičel něco o spravedlnosti a smrti. Jeden z hráčů to náhodou nahrál a dal video na stránky. Klip obsahoval i hodiny v japonském standardním čase… A… Zbraň vystřelila 9. listopadu v 11:30:02 večer. Shigemura-kun z pořadu náhle zmizel v 11:30:15.“
„…To je jen náhoda, ne?“ řekl jsem a přisunul jsem k sobě druhý talíř.
Nabral jsem si plnou lžičku kávově zbarvené válcovité věci a přesunul si ji k ústům. Ta studenost mě překvapila. Kdyby to byl dort, byl by to zmrzlinový dort, pomyslel jsem si. S jen málo sladkostí se začala vinout hustě plná čokoládová vůně, přebíjela kyselou chuť rozhovoru, který Kikuoka začal.
Do žaludku jsem si naházel třetinu, a teprve pak jsem pokračoval tam, kde jsem přestal: „Jako top hráče v GGO by ho přirozeně ostatní hráči nenáviděli a záviděli by mu, víc jak v jiných hrách. Střelit skutečného člověka by vyžadovalo dost odvahy, ale střelit na televizní obraz zas tak těžké není.“
„Ano, ale je i další incident.“
„…Co?“
Ruka se lžičkou se mi zastavila a já se podíval na Kikuokovu neměnící se pokerovou tvář.
„Tentokrát se to stalo před deseti dny, 28. listopad.  Mrtvé tělo bylo nalezeno v jednotce v dvoupatrovém rodinném domě v Saitamě, v části Ómija. Prodejce novin si myslel, že je ignorován, protože se v bytě svítilo, ale nikdo mu neodpovídal. Zkusil kliku, dveře nebyly zamčené. Uvnitř našel muže ležícího na futonu, na hlavě měl AmuSphere, s podobným zápachem…“
Ehm! Úmyslné odkašlání náš rozhovor přerušilo; podívali jsme se na ty dvě stejné ženy z předtím u stolu poblíž, zlým pohledem nás odsuzovaly. Ale Kikuoka, překvapivě smělý, přikývl a pokračoval: „…No, přeskočme detaily pitvy. I tentokrát se jednalo o selhání srdce. Jeho jméno… Taky přeskočme. Muž, 31 let. Taky silný hráč GGO, jméno postavy bylo «Usujio Tarako»? Říkám to dobře?“
„Před nějakou dobou, v SAO, byl chlápek «Hokkai Ikura», tak jsou možná nějak příbuzní. [Spolu se jménem Usujio Tarako se jedná o slovní hříčky. ‚Usujio‘ je typ sójové omáčky (má o 20 – 30% méně soli, takže se skvěle hodí pro přípravu lehkých a dobrých jídel), ‚Tarako‘ znamená ‚Tresčí jikry‘ (tedy rybí vajíčka). Druhé jméno – ‚Hokkai‘ znamená ‚Severní moře‘ (to je narážka na Hokkaidó, známé pro své dary moře) a ‚Ikura‘ znamená ‚Lososí jikry‘. Vtip je v tom, že se obě postavy jmenují po jikrách, takže když Kazuto/Kirito říká, že jsou příbuzní, myslí tím… no, že jsou oba pojmenovaní po různých druzích ryb, nebo tak něco…] Byl i tenhle Tarako-shi v televizi?“
„Ne, tentokrát se jedná o incident ve hře. Podle logu AmuSphere bylo jeho spojení přerušeno tři dny před jeho nalezením, 25. listopadu v 10:00:04 večer. Předpokládaná doba úmrtí je také zhruba v tu chvíli. Byl zrovna na náměstí Glockenu, účastnil se setkání skvadry – to je zřejmě něco na způsob gildy. Vyskočil na pódium, aby vyjádřil svůj názor, a hráč, který naboural setkání, ho střelil. I když se v ulicích města všechno zranění hned anuluje, napadení ho naštvalo, šel po střelci, ale náhle zmizel. Tohle je informace z internetového fóra, takže autenticita je pochybná, ale…“
„Ten střelec je stejný jako z incidentu «XeXeeDa»?“
„Vypadá to tak. Zase křičel slova jako ‚spravedlnost‘ a ‚síla‘ a měl stejné jméno postavy jako v předchozím případě.“
„…A to jaké…?“
Kikuoka se podíval na svůj tablet a zamračil se.
„«Death Pistol»… To a  «Death Gun»?“
„Death… Gun…“
- Jinými slovy, «Smrtící zbraň»?
Položil jsem lžičku na prázdný talíř, přitom jsem si to jméno opakoval znovu a znovu v hlavě. Takové jméno postavy, bez ohledu na to, jak moc je myšleno jako vtip, vážně vyvolává představu charakteru. Death Gun, Smrtící zbraň, to dávalo dojem černého kovového chladu.
„…Jste se jistý, že tenhle XeXeeD a Usujio Tarako zemřeli na selhání srdce, že?“
„Kdybych řekl ano?“
„A… žádné poškození mozku?“
Kikuoka pochopil, kam mířím, a zašklebil se.
„To mě taky zajímalo. A ptal jsem se na to forenzního týmu, ale nenašli žádné abnormality jako mozkové krvácení nebo arteriální okluze.“
„…“
„A Nerve Gear… Ach, nevadí ti se o tom bavit?“
„Nevadí.“
„…Nerve Gear, když zabíjí uživatele, jeho senzor se změní na vysoce poháněnou mikrovlnu, která zničí část mozku, ale AmuSphere tak silné elektromagnetické vlny vydávat nedokáže. ‚Tento přístroj může jen přenášet zvukové a vizuální vlny pěti smyslům s velice nízkými a slabými signály‘, to tvrdili vývojáři.“
„Takže s výrobci jste už mluvili… před setkáním jste si udělal domácí úkol, co, Kikuoko-san? Jak je možné, že vaše práce je prohlížení drbů?“
Zíral jsem na jeho přimhouřené oči schované za sklíčky brýlí, Kikuoka během chvíle ten výraz smazal a jeho rty se hned roztáhly do úsměvu.
„Dělám různé věci; vlastně mám docela volnost.“
„Tak příště můžete pomoct předním liniím v Aincradu. Sir Eugene vás pochválil, že jste dobrý mág, víte?“
Vlastně jsem si nikdy nemyslel, že tenhle muž je parodií na úředníka, jak jeho vzhled a chování naznačovaly. Vytvořil si postavu v ALO ne proto, že by se zajímal o hru, ale spíš aby snadněji sbíral informace o VR světu. I když ho vizitka, kterou jsem kdysi dostal, řadila pod správu Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikačních technologií, dělo se tu rozhodně něco podezřelého. Už jsem zvážil, že jeho jednotka ve skutečnosti patří do Oddělení národní bezpečnosti.
Ale když tohle nechám stranou, zdá se, že «Virtuální divize» během doby «Záchrana obětí incidentu SAO» jen zvládla všechny hráče přesunout do nemocnic. A tak, když přihlédnu ještě k laskavosti ohledně Asuniny lokace, se potýkám s poměrem 60% vděku ku 40% podezření.
Ať už Kikuoka věděl, co se mi honí hlavou, nebo ne, poškrábal se vzadu na hlavě a rozpačitě se usmál.
„Jsi až moc hodný; kouzla si sice zapamatuju, ale moc dobře je říkat neumím. Jazykolamy mi nikdy moc nešly. …Nicméně, no, k tomu případu, myslím, že je šance přes 90 procent, že se jedná buď o náhodu, nebo o nějakou mystifikaci. Proto to musíme vyvrátit. – Kirito-kun, myslíš, že je to možné? Je možné, aby byl někdo střelen ve hře a následně měl v realitě selhání srdce?“
Kikuokův návrh v mé mysli vyvolal obraz, až jsem se zamračil.
Celý v černém… Střelec bez tváře nahlížel do prázdna a zmáčkl spoušť. Černá přízračná kulka prolétla virtuální zdí, balíček dat pronikl do síťového světa. Od routeru k routeru, od serveru k serveru, pravotočivě zatáčela, kulka se řítila kupředu. Nakonec se dostala k jistému bytu, zmaterializovala se z LAN konektoru na zdi a zasáhla srdce ležícího muže…
Zatřásl jsem hlavou, abych se toho obrazu zbavil, a zvedl jsem prst.
„Myslím, že je to nemožné, ale… Dejme tomu, že ten… «Death Gun» je náš střelec a nějak zvládl poslat nějaké signály do AmuSphere «XeXeeDa» a «Usujia Toraky»…“
„Ach, tak tady začněme. Je něco podobného vůbec možné?“
„Jo… Kdyby neposílal nějakou záhadnou smrtící sílu, ale normální smyslové signály… Pořád si pamatujete ten «virus Imaginator», který nedávno způsobil takový rozruch?“
„Ach, ten případ s překvapivým e-mailem, že?“
Imaginator – software, který někdo vyvinul pro AmuSphere. Generoval virtuální prostor pro ponoření, kde jste byli naproti kameře a říkali jste zprávu, která se pak převedla do formátu e-mailu. Příjemce si pak mohl soubor přehrát, ten reprodukoval virtuální tělo odesílatele a samotnou zprávu, taková věc to byla. Protože jste mohli posílat videa, audia a dokonce i dotyk, bylo to velice populární. Nakonec ale někdo našel bezpečností díru, virem nakažená zpráva pak doprovázela původní e-mail, což způsobilo velké pozdvižení. Když jste se pokusili ponořit do schránky s takovou zprávou, vynutilo si to otevření předběžného náhledu a před vámi začalo hrát něco šokujícího – obvykle něco erotického nebo nechutného.
Samozřejmě, nakonec se se nahrála záplata a incident se vyřešil, ale…
„– Většina uživatelů AmuSphere už má «Imaginator» nainstalovaný. Kdyby existovaly neznámé bezpečnostní díry a odesílatel by znal e-mailovou nebo IP adresu oběti…“
„…Aha, napřed by se nastavil čas odeslání, aby byl signál vyslán ve chvíli, kdy vystřelí zbraň – to by mohlo jít.“
Kikuoka spojil prsty, přikývl a položil si na ně bradu.
„Tak tahle část je jasná. – Ale nebyla poslána prokletá osudová kulka. Rozhodně je to stimulace normálních smyslů.“
„Takže dost silný pocit, aby zastavil srdce… Nejspíš něco jako chuť, pach… světlo a zvuk… že? Projděme si je jeden po druhém. Napřed dotyk, pocit na kůži.“
Odmlčel jsem se a zatlačil pravým palcem do levé dlaně. Předtím jsem nejedl čokoládový dort, jak jsem si myslel, ale zmrzlinu, pamatuji si, jak mě to překvapilo.
„…Co by se stalo, kdyby se celé tělo dostalo na limity tolerance chladu? Jako kdybyste skočil do bazénu plného ledové vody. Zastavilo by to srdce?“
„Áá… skok do studené vody by srdce mohl zastavit, protože rozdíl v teplotách by způsobil tělu šok a cévy by se stáhly, což by přetížilo srdce… To by nešlo.“
„– No, tak tady pokračovat nebudeme. I když mozek cítí chlad, kapiláry všude jinde v těle by nic necítily…“
„Tak co tohle?“
Kikuoka si při své řeči mnul ruce. Možná jsem se mýlil, ale zdálo se mi, že se nemilosrdně usmívá.
„Super malý hmyz… Menší než brouk, spíš ve velikosti červů. Něco jako housenka nebo stonožka, pocit, že padáš do díry s nimi. Samozřejmě s videem. Uh, už jen z té představy mám husí kůži.“
„…“
Neměl jsem na výběr, zkusil jsem si to představit.
Při klidné procházce po terénu se mi náhle začne pod nohama hroutit zem, padám s klesající zeminou do hluboké jámy. Tenká, dlouhá stvoření se plazí kolem, krouží po mém těle, až mi lezou po zápěstí a míří k límci, konečně se dostávají pod oblečení…
„…Vážně, mám husí kůži.“
Třel jsem si ruce, ale pak jsem zavrtěl hlavou.
„Ale takový stupeň šoku zvládl i «virus Imaginator». Náhle na vás začaly padat obří housenky a medúzy [Přesněji Nemopilema nomurai]. Ale srdce se nikomu nezastavilo… Myslím. A hlavně, když vstoupíte do VRMMO, podvědomě se připravíte na nečekané situace. V některých místech se vedle vás může najednou objevit boss, a kdyby se vám vždy zastavilo srdce, zábavná hra by to zrovna nebyla.“
„To máš pravdu,“ pokrčil Kikuoka rameny, zvedl hrneček a trochu jím otočil.
„…Tak, další smysly, které bychom měli zvážit, jsou chuť a čich. Ale jak by tohle fungovalo? Kdyby někdo náhle ochutnal něco znepokojujícího… třeba kdyby byla reprodukována chuť kiviaku. Ten člověk by mohl zvracet. A taková reakce zvracení by mohla ovlivnit i tělo…“
„V tomhle případě by to asi srdce nezastavilo. Ale mohlo by zvracení zastavit třeba dýchání? A co je vůbec kiviak?“
V tu chvíli se v Kikuokových očích zablýsklo nadšení a já svého dotazu začal litovat. Tenhle muž rád mluvil o špatně chutnajících věcech. I když očividně patřil mezi elitu, neměl přítelkyni – a tohle mohl být jeden z důvodů, proč tomu tak bylo.
„Och, to nevíš? Kiviak je eskymácké jídlo. Na začátku léta chytí malé migrující mořské ptáky, alkouny mořské, a nacpou je do pytle z tulení kůže. Celý balíček se dá na několik měsíců do chladného, temného rohu, až tulení tuk pronikne do ptáků a ti hezky zkvasí, nebo přesněji, shnijí. V tu chvíli vytáhnou ptáky, rozteklé jako čokoláda, orgány chutnají jako takové jídlo. Pach má být ještě horší než u surströmmingu, ale jakmile si na tu chuť jednou zvykneš, prostě nemůžeš mít dost…“
Cink! Podíval jsem se po tom hlasitém zvuku a uviděl jsem, jak si ty dámy poblíž zakrývají ústa ve znechucení, přitom ve spěchu opouštěly svůj stůl. Znovu jsem si hlasitě povzdechl a přerušil jsem Kikuoku.
„Jestli někdy navštívíte Grónsko, tak to prosím zkuste. A taky tu Surs věc vysvětlovat nemusíte.“
„Ach, dobře.“
„Nebuďte tak zklamaný. – A i tak, snědení něčeho nechutného srdce nezastaví. Tak další… Video, co…“
Bohatá vůně kávy vymazala Kikuokova nechutná slova, pokračoval jsem: „Podobně jako ten hmyz předtím, jen nějaké výrazné video srdce zastavit nedokáže, jakkoli je děsivé nebo kruté. Vlastně by mohlo způsobit pořádné trauma, myslím, ale těžce by se to vyšetřovalo.“
„Hmm – řekl jsi výrazné, viď?“
„Jo …Například, tohle se stalo dávno před mým narozením, takže detaily neznám, ale hodně dětí, které se dívaly na jisté TV anime, ve stejnou chvíli zkolabovalo po celé zemi s příznaky epilepsie.“
„– Tohle. Byl jsem ve školce a vím o tom z první ruky,“ řekl Kikuoka s nostalgií.
„Myslím, že to způsobilo opakované blikání červených a modrých světel.“
„To bude asi ono. Když jsou vysílána podobně intenzivní světla, lidi obvykle zavřou oči. Ale když jsou vysílána přímo do mozku, tak to není možné, a následný šok není úplně nepředstavitelný.“
„Ano, to je pravda,“ přikývl Kikuoka, ale pak zavrtěl hlavou a pokračoval, „– ale tohle se řešilo při vývoji AmuSphere. Výsledkem je bezpečnostní zařízení ve formě limiteru. Video obrázky, které překračují vibrační amplitudu, AmuSphere neukazuje.“
„– Hele, vy.“
Tentokrát jsem se na Kikuoku podíval se stoprocentně podezřívavým pohledem.
„Vypadá to, že už jste všechny možnosti prošetřil, že? Jestli jste už vybral mozky ministerských elit, tak mě k debatě nepotřebujete. O co se ve skutečnosti snažíte?“
„Ne, ne, tak to není. Způsob, jakým Kirito-kun přemýšlí, je vážně stimulující, hodně to pomohlo. A taky s tebou rád mluvím.“
„Ale já nerad mluvím s vámi, a co se týče přijímání zvuků, taky by tam měl být limiter. Ve výsledku – ovlivnit lidské srdce ze hry je nemožné. Střílení «Death Guna»-shi a srdce dvou mužů je nejspíš jen úplná náhoda. Na shledanou, už jdu a děkuji za vaši pohostinnost.“
Měl jsem tušení, že jestli tohle téma bude pokračovat, rozhodně se z toho stane něco nepříjemného. Tak jsem rychle poděkoval a postavil se.
Ale Kikuoka na mě zoufale zavolal, aby mě zastavil.
„Uáááá – počkej, počkej. Od teď začíná opravdu hlavní téma. Můžeš si objednat další desert, jen tu se mnou prosím ještě chvíli zůstaň.“
„…“
„No, jsem rád, že Kirito-kun došel ke stejnému závěru. Taky jsem si myslel, že ty dvě smrti nemají původ ve hře. Ale i tak tě chci požádat o laskavost –“
Už je to tady, zamračil jsem se a dál jsem poslouchal.
„Můžeš se přihlásit do Gun Gale Online a kontaktovat toho «Death Guna»?“
Pak se na mě usmál.
Na usmívající tvář byrokrata jsem promluvil tak chladně, jak jsem to jen dokázal: „Kontaktovat ho? Proč to prostě neřeknete přímo, Kikuoko-san. Nech se postřelit, chcete říct, tímhle «Death Gunem».“
„Ne, no, ahahaha.“
„Ani náhodou! Co budu dělat, když se něco stane? Vy se běžte nechat postřelit a zastavit si srdce.“
Znovu jsem se postavil, ale Kikuoka mě chytil za rukáv.
„Už předtím jsme se shodli, že tohle nemůže být skutečné. A také má tenhle «Death Gun»-shi na své oběti velmi přísný požadavek.“
„…Požadavek?“ zeptal jsem se ho. Nemohl jsem si pomoct, znovu jsem se posadil.
„Ano. Ti dva lidé, «XeXeeD» a «Usujio Tarako», které «Death Gun» střelil, byli oba známí top hráči. Takže je to nejspíš tak, že nestřelí nikoho, kdo není silný. A mně by ani roky nestačily, abych byl tak silný. Ale ty, kterého i Kayaba-shi uznal za nejsilnějšího…“
„Pro mě je to taky nemožný! GGO není tak snadná hra a navíc jsou tam «pro» hráči.“
„Tohle, eh, co «pro» znamená? Říkal jsi to už i předtím.“
Uvědomil jsem si, že jsem byl vtažen do Kikuokova tempa, a neochotně jsem začal vysvětlovat.
„…Doslova jsou to lidé, kteří si hrou vydělávají. Gun Gale Online je jediná hra mezi všemi VRMMO, která má «systém převedení herních mincí na skutečné peníze».“
„…Vážně?“
Dokonce ani agent Kikuoka stále ještě neznal všechny detaily her – jeho otázka se mi totiž tentokrát zdála upřímná.
„Jednoduše řečeno, peníze získané ve hře se dají převést na skutečné peníze, které pak dostanete. Nejsou to japonské jeny, ale elektronická měna. Ale protože se za ni dá koupit vše, je to vlastně jedno.“
„…Ale může se takhle VRMMO udržet při životě? Provozovatelé společnosti a personál přece nejsou dobrovolníci, ne?“
„Samozřejmě to neznamená, že si všichni hráči mohou vydělat. Stejné je to s pačinko a dostihy. Měsíční poplatek, jestli si dobře pamatuju, je 3 000 jenů [Cca 600 Kč], což je na VRMMO docela dost. Ale průměrný hráč dostane za měsíc zpět tak desetinu toho… několik stovek jenů. Asi můžete říct, že jde o hazard… ale občas někdo najde vzácný předmět. V herní aukci ho vymění za tisíce jenů. Když tohle slyšíte, máte ten pocit ‚jednou se to stane i mně…‘. Ta hra je uvnitř vlastně takové obří kasino.“
„Hmmm, aha…“
„Takže «pro» je někdo, kdo dostává peníze každý měsíc. Top hráči mají prý kolem 200 000 až 300 000 jenů měsíčně [Přibližně 40 000 – 60 000 Kč]. Když to porovnáte se standardy skutečného světa, nevypadá to jako moc… ale bez zbytečného utrácení se s tím dá vyžít. Takže nakonec tihle lidé získávají příjem z měsíčních poplatků zbytku hráčů. Proto jsem předtím říkal, že top hráčům v GGO závidí víc než v jiných hrách. Je to podobné, jako když státní úředník jí stupidně drahé dortíky za peníze daňových poplatníků.“
„Fufufu, jako obvykle říká Kirito-kun kruté věci. To se mi na tobě líbí.“
Bez povšimnutí si Kikuokových slov hrané ignorance jsem ho přerušil.
„– Z těch důvodů se čas strávený ve hře a zanícení davu s vysokým levelem nedají srovnat s žádnou jinou MMO hrou. Já, neznalý detailů herní mechaniky, si tam nemůžu jen tak nakráčet a s těmi lidmi soutěžit. A vůbec, jak název napovídá, v té hře jde hlavně o přestřelky… Se zbraněmi s náboji mi to moc nejde. Moc se omlouvám, ale budete si muset najít někoho jiného, aby dělal, co přikážete.“
„Počkej, počkej, vážně se nemůžu spolehnout na nikoho jiného. Pro mě jsi jediný, protože jsi jediný VRMMO hráč, se kterým se můžu ve skutečném světě spojit. Kromě toho… jestli říkáš, že profesionální protivníci jsou moc velkým břemenem a že z hraní mají peníze, tak tohle taky můžeš brát jako práci.“
„…Co?“
„Placená kompenzace za pomoc při vyšetřování. Možná… to není stejná částka, kterou dostávají top hráči měsíčně, je to jen tolik.“
Kikuoka zvedl tři prsty –
Upřímně, zachvěl jsem se. S tolika penězi si můžete koupit nejnovější 24 jádrové CPU v nové mašině, a ještě by něco zbylo. Ale znovu ve mně vzrostlo podezření.
„…Nevoďte mě za nos, Kikuoko-san. Tohle je téměř určitě vylepšený drb, okultní zvěst, což se na internetu objevuje často, věřím. Dva lidé měli zástavu srdce, kvůli tomu se neobjevili ve hře, a tak byla vymyšlena tahle pohádka.“
Zeptal jsem se přímo, Kikuoka si hubeným prstem upravil polohu brýlí, skrýval přede mnou svůj výraz. Bez pochyb zvažoval, kolik pravdy a kolik klamu bude jeho odpověď obsahovat. Jak prohnaný muž.
„– Vlastně na tom záleží mým nadřízeným.“
Vysoko postavený úředník se při své řeči vrátil k obvyklému úsměvu: „Ovlivnění reality FullDive technologií je momentálně jedna z nejdiskutovanějších věcí. Dopad na společnost a kulturu je rozhodně velký, ale i v oblasti biologie celé téma přitahuje kontroverzi. Jako třeba: jak mohou virtuální světy změnit lidský způsob existence? Čistě hypoteticky, jestli jsou nějaké známky nebezpečí a dojde se k takovému závěru, přijdou různá omezení. Vlastně právní úprava vyšla ještě v době SAO incidentu. Ale já – nebo spíše virtuální oddělení – jsme došli k závěru, že ústup před proudem je správnou volbou, aby si lidé mohli VRMMO her užívat, udělali jsme to i pro dobro vaší nové éry mládí. To proto chceme znát všechna fakta, než jeden z těch incidentů přivolá zvláštní pozornost a bude využit regulačními právníky. Kdyby se jednalo o podvod, byl by to nejlepší možný výsledek, ale chceme si tím být jistí. – Co to jen jde, až do konce.“
„…S tím porozuměním pro mladé z generace VR her si vaše zásady vyložím jako dobrou vůli. Ale jestli vás tenhle problém vážně tolik zajímá, co kdybyste přímo kontaktovali společnost? Když analyzujete logy, měli byste být schopni vyšetřit hráče, který střelil «XeXeeDa» a «Taraka». I když jsou osobní informace zaregistrované ve hře falešné, stále byste se mohli spojit s poskytovatelem IP adresy a zjistit tak skutečné jméno a adresu.“
„– Jakkoli dlouhé paže mám, za Tichý oceán nedosáhnou.“
Kikuokovo zamračení jako by ukázalo nehranou únavu.
„«Zasker», společnost, která vyvinula Gun Gale Online a spravuje ho… je neznámá organizace, o které nevíme nic než to, že má server v Americe. Podpora uvnitř hry vypadá docela solidně, ale skutečná adresa, a i telefonní číslo a e-mailová adresa nejsou zveřejněny. Ach jo, od doby, co se objevilo «Semínko», se tyhle šedivé VR světy množí jako tráva po dešti.“
„…Ach, vážně?“ přerušil jsem jej a pokrčil rameny. Jen Agil a já jsme znali původ podpůrného balíčku vývoje VRMMO, «Semínka». Podobně i náhlé objevení vznášejícího se zámku Aincradu ve znovuzrozeném ALfheim Online bylo pro veřejnost jen zbytkem původního SAO serveru, který byl spravován momentálně neexistujícím RECTO Vývojem, a tak se to i nechalo.
„A no, z toho důvodu, jestli chceme zjistit pravdu, můžeme to provést jen přímým kontaktem zevnitř hry. Samozřejmě, zvážíme i ty nejnepravděpodobnější možnosti a budou provedena všechna možná ochranná opatření. Kirito-kun bude v místnosti připravené námi, ponoří se do hry, a kdyby nastaly nějaké abnormality ve výstupu AmuSphere, hned tě odhlásíme. Nechci, aby ses nechal střelit; stačí, abys mi řekl svůj dojem z toho, co vidíš. – Uděláš to, viď?“
Než jsem si to uvědomil, moje mysl se zasekla v situaci, kde jsem nemohl říct ne.
Vážně jsem se s ním neměl setkávat… Upřímně jsem litoval toho rozhodnutí, ale zároveň mě to tak trochu zajímalo.
Schopnost zasahovat do skutečného světa z virtuálního světa… Jestli něco takového existuje, je tohle vodítko k jinému světu, o který usiloval Kayaba Akihiko? Je incident, který začal před třemi roky, stále nedořešený…?
Jestli je to tak, pak je i mou povinností sledovat, jak se vše vyvine.

Pevně jsem zavřel oči, zhluboka se nadechl a promluvil: „…Rozumím. I když to bude otrava, jestli jde jen o to, abych šel do hry, udělám to. Ale nevím, jestli potkám toho «Death Guna», nebo ne. Není ani jisté, zda existuje.“
„Ah… Ohledně tohohle,“ usmál se Kikuoka s výrazem neviňátka.
„Já to neřekl? Během prvního incidentu jeden z přítomných hráčů nahrál audio, data jsem kompresoval a vzal s sebou. Jde o hlas «Death Guna»-shi, rozhodně si to poslechni.“
V mysli jsem proklel Kikuoku nabízející mi bezdrátové sluchátko s ‚mělo by se vám zastavit srdce‘ a zle jsem se na něj podíval.
„…díky, že tohle děláte.“
Nasadil jsem si sluchátko, Kikuoka dloubl prstem do obrazovky. Brzy se mi v hlavě začal přehrávat tichý zvuk.
„Tohle je opravdová moc, opravdová síla! Hloupí lidé, vryjte si strach z těchto jmen do svých srdcí!“
„Jméno této zbraně a mé: «Death Pistol»... «Death Gun»!“
Bylo to zabarveno jakými nelidským, kovovým hlasem.
A přesto jsem za křikem silně cítil přítomnost živého hráče ovládajícího postavu. Majitel toho hlasu, ten si nehrál, spíš vyzařoval opravdu nutkavou touhu zabíjet.

6 komentářů:

  1. Díky moc za překlad, ale asi toho nechám a začnu číst až po dokoukání anime, doufám, že se tu shromáždí více kapitol a bude toho víc na čtení, jinak moc děkuji, že to děláš :)
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nu, takové rozhodnutí je na tobě ;)

      Vymazat
  2. Dozvěděl jsem se tu, co sem potřeboval - Asuna je stále s Kiritem :P I když sem projel plno stránek, Wiki atp.. A všichni mě ujišťovali, že jsou spolu.
    Děkuji za překlad <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně, že spolu zůstanou, jinak by už nic nedávalo smysl! :D

      Vymazat
  3. Ahoj Cindý, mám tuto knihu opravovat nebo ne? :-/
    1.) Ale světla byla stále zapnutí, když ze zvědavosti odemkl elektronický zámek.
    /\_/\
    ( °x° )
    /*¤*\ Hontech

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tuto ano... Nečekám, že budu v nejbližší době předělávat to, co vyšlo před ani ne půl rokem ;)

      Vymazat