čtvrtek 26. června 2014

Kapitola druhá

Podívala se na hodinky na levém zápěstí, když vycházela z východu C10 ze stanice Ótemači v Čijodě.
Zbývalo víc než pět minut do dohodnutého času, tří hodin odpoledne. Ještě předtím, než Yuuki Asuna spustila ruku, se její oči automaticky zastavily na malém kalendáři v ciferníku hodinek.
Neděle, sedmého prosince 2025.
Možná to není zvláštní výročí, ale Asuna cítila, jak v jí v hrudi vyklíčila jistá silná emoce. Rozešla se po ulici Ejtaj [Zde na Google maps můžete sledovat, kde se tato kapitolka odehrává. Názvy míst píšu českým přepisem, jelikož se tak dají (alespoň některé) i vyhledat na českých stránkách.], vzhlédla. Stála naproti císařskému paláci. Bezhlučně zašeptala.
Brzy to už bude rok…
Slova „od mého návratu do skutečného světa“ nevyslovila.
Ze vznášejícího se zámku z ocele (SAO) do ptačí klece v koruně stromu (ALO), odkud byla zachráněna a vrácena do skutečného světa v polovině letošního ledna. Fantasy svět se postupně stával vzpomínkou, ale i tak jí občas přišel život ve skutečném světě zvláštní.
Široký chodník vydlážděný kameny, stromy třesoucí se ve studeném vzduchu a chodci procházející kolem s tvářemi ukrytými za límci kabátů a šál. Asuna se sama pomalu procházela proudem davu.
Všechno kolem nebyly digitálně kódované 3D objekty, ale opravdové minerály, rostliny a bytosti.
Jak určíme, co je «skutečné»? Jestli je to z atomů a molekul, je to stejné, jako by šlo o virtuální mnohoúhelníky. Protože skutečnou identitou těchto mnohoúhelníků jsou elektrony uchovávány v paměti serveru. Od elementárních částic se to zase tolik neliší.
Ale problém nastane při vratnosti. Objekty skutečného světa, ať už biologické či nežijící; když jsou zničené, je nemožné je navrátit do původního stavu. Ale ve virtuálním světě je možné regenerovat původní objekt, aniž by i jen jediný bajt nesl špatnou informaci.
…Ne.
Tak to není. V tom světě – v Aincradu – existovala věc, kterou jste mohli ztratit a už ji nenavrátit. Dva roky strávila ve vznášejícím se zámku, vše, čeho se Asuna dotkla, co cítila, co získala a ztratila, to vše bylo bez pochyb «skutečné».
Jestli to tak je.
„…Rozdíl mezi skutečným a virtuálním světem… co je to…?“ zašeptala bezděčně a na její otázku –.
„Jen množství informací,“ přišla odpověď zezadu, z té nenadálosti Asuna nadskočila.
„Uá, uáá!?“
Rychle se podívala na zdroj toho hlasu, a když si všimla chlapcovy tváře, překvapeně zamrkala.
Trochu dlouhá ofina. Velice hubený profil, ale vypadal díky tomu bystře. Oblečený v černém tričku s černou bundou a vybledlými černými kalhoty.
Hodně se podobal avataru, který používal, až to, že zpoza zad nevykukoval jílec meče, bylo poněkud nepřirozené. Asuna se zhluboka nadechla, aby sladká bolest touhy stoupající z jejího srdce zmizela; otevřela rty a řekla: „…Překvapil jsi mě, jak ses najednou objevil, tos použil teleportační krystal?“
Když to uslyšel, tak se chlapec – Kirigaya Kazato – hořce usmál.
„Není to náhle. Copak jsme se nedohodli na tomhle místě a čase?“
„Eh…“
Asuna se znovu podívala kolem.
Jemné odpolední sluneční paprsky ozařovaly chodník, světlo se odráželo od povrchu vody. Kousek vepředu se napojoval most na formálně stráženou bránu. Ano, byli před císařským palácem, kde se s Kazutem dohodli na schůzce. Zřejmě během přemýšlení šla a dorazila k cíli.
Asuna se nesměle usmála a pokrčila rameny.
„Ahaha, vypadá to, že jsem přepnula na autopilota. Umm… no, dobrý den, Kirito-kun.“
„To je nebezpečné, skutečný svět nemá navigační funkci. …Ahoj, Asuno.“
Přivítali se a Kazutovy černé oči se náhle přimhouřily, zíraly na Asunu.
„C… co? Co se ti najednou stalo?“
Asuna přemýšlela, jestli se stalo něco zvláštního, dala si při otázce ruce před sebe. Kazuto rychle zavrtěl hlavou a zakoktal: „Ach, ne, to… Umm… Jen že ti to vážně sluší, připomíná mi to…“
„Eh…?“
Bezděčně se podívala na svou postavu, dvě vteřiny jí trvalo, než zcela pochopila, co jí právě řekl.
Dnes na sobě měla zimní kabát z bílého tvídu. Pod ním pletenou károvanou sukni v slonovinové a červené barvě.
Jednoduše řečeno, všechny barvy se pojily k již neexistující gildě «Rytíři krve». Když se zamyslela, tehdy v Aincradu nosila rytířskou uniformu v červené a bílé téměř každý den. Její oblečení nejspíš Kazutovi připomnělo ty dny.
Dotkla se prsty levého pasu, usmála se.
„…To je pravda. Ale nemám rapír… – No jo, Kirito-kun, i ty jsi dnes celý v černém.“
I Kazuto se nesměle usmál.
„Ale bez dvou mečů. …Vlastně, snažil jsem se vyhýbat tomu, abych byl od hlavy až k patě celý v černém, ale Suguha dneska ráno prala a tohle jediné mi zbylo.“
„To se stává, když necháváš všude špinavé oblečení.“
Její rukáv se potkal s Kazutovým a chytili se za ruce.
„No, dneska jsme si oba vzali «barvy těch starých dnů». Taková náhoda,“ řekla při pohledu do Kazutových očí, umístěných o něco níž. Kazuto si odkašlal a monotónně odpověděl: „No, už se takhle setkáváme rok; muselo se to jednou stát.“
„Ale no tak, měl jsi jen říct ‚To je fakt‘!“ našpulila trochu rty Asuna a pak zatahala za ruku v kožené bundě.
„Dobře, nestůj tak tady, pojďme. Brzy bude tma.“
„Ach, fajn.“
Asuna přilnula k přikyvujícímu Kazutovi a ti dva zamířili přes most.
Hlavní brána ve starém stylu a okolní bílé zdi byly zahaleny v červeném západu slunce, na most vrhaly černé stíny. I když byla neděle, vzhledem k roční době tu bylo jen málo turistů.
Prošli kolem stráží v tlustých kabátech, skrz bránu, dostali plastovou vstupenku v malé kanceláři. Za stříbrným plotem šlo jen těžko věřit tomu, že se nachází uprostřed Tokia, byli v rozlehlých a tichých zahradách.
I když to Asuna chtěla, aby šli v neděli, Kazuto navrhl, že místo setkání bude «před hlavní branou».
Císařský palác se veřejnosti neotevíral, ale «Východní zahrady» v severovýchodním rohu, obehnané příkopem, byly ve vybrané dny v týdnu otevřené veřejnosti – to Asuna až do dnešního dne nevěděla. Samozřejmě, že tohle bylo poprvé, kdy sem šla. Procházeli se po široké a úchvatné cestě, Asuně se vrátil ten zvláštní pocit, otočila se k chlapci vedle sebe a zeptala se: „…No jo, proč jsi na rande vybral císařský palác? Kirito-kun, zajímá tě dějepis?“
„No, ani ne. Hlavním důvodem je, že… nedávno jsem byl pozván nedaleko kvůli nějakému blbému obchodu…“
Na okamžik se mu rozšířily nosní dírky, zatímco na něco vzpomínal, ale brzy se vrátil ke klidnému úsměvu a pokračoval: „Řeknu ti to později, ale nemyslíš, že je císařský palác tak nějak zajímavé místo?“
„…Zajímavé? Pročpak?“
Kazuto zamrkal, ukázal pravou rukou na silné stromy kolem.
„Sever až jih asi dva kilometry, východ a západ v rozpětí asi kilometr a půl. Severní park a vnější zahrady mají celkem rozlohy asi 2,3 milionu metrů čtverečních, zabírají dvacet procent Čijoda-ku [Oblast celého císařského paláce]. V porovnání s vatikánským nebo Buckinghamským palácem je to o dost větší, ale prohrává s Versaillským zámkem… Není to jen povrch, dole není ani jediná podzemní dráha nebo tunel, nad palácem nemůže nic létat. Zkrátka je tohle místo svislá zeď v prostředku Tokia, velká zóna bez přístupu.“
Jak to Asuna slyšela, představila si mapu Tokia. Ve vzduchu pohybovala levým ukazovákem kolem a kolem, v pochopení přikývla.
„Pro upřesnění je to srdce většiny hlavních silnic, kolejí, cest pro tramvaje, to vše má za střed tenhle bod…“
„Správně, Tokio není šachovnicově uspořádané jako Kjóto, je ve tvaru disku, soustředného kruhu. A navíc nejde jen o fyzickou úroveň, i informace jsou dokonale blokované. Jako «Světový strom» ve starém ALO… promiň. Připomínám ti špatné vzpomínky.“
„Ne, je to v pohodě,“ zavrtěla hlavou Asuna, která zažila dlouhé uvěznění ve starém Světovém stromu, při Kazutově ohleduplnosti. Zeptala se: „Prohibice na fyzické úrovni, tomu rozumím… ale informace, co tím myslíš?“
„Ach, tohle…“
Kazuro se náhle podíval na stromy kolem, malým pohybem ruky ukázal několika směry.
„Tam a tam mají kamery, vidíš? Tenhle bezpečnostní systém je teď zcela samostatný. Je to privátní uzavřená síť, která nemá s vnějškem žádné spojení.“
„Ach… No jo, ta kamera má divný tvar.“
Podívala se, kam Kazuto ukazoval, a uviděla černou kouli na tyči. Pokud jste o nich nevěděli, nejspíš byste si mysleli, že se jedná o osvětlení.
„Slyšel jsem, že se testuje další generace bezpečnostních technologií… –Zkrátka je tohle místo uprostřed Tokia, ale zároveň je izolováno od «okolního světa»… Možná trochu přeháním.“
„Haha, trochu.“
Při povídání šli podél velké kamenné zdi, stezka se změnila na pěšinu směřující vzhůru. Chvíli pokračovali v tichosti, až se před nimi zcela otevřel výjev.
Uviděli velký trávník, díky své velikosti téměř mlhavý. Teď v zimě tráva změnila barvu na světle hnědou, listy na stromech téměř všechny opadaly. S příchodem jara tu bude osvěžující výhled.
„Tohle jsou ruiny hradu Edo. Vnitřní palác z historických her je trochu severněji od travnatých ploch.“
„Pojďme se podívat!“
Znovu jej držela za ruku, začala zrychlovat. Stále tu nebylo moc lidí; a většinou se jednalo o zahraniční turisty. Na cestě prošli kolem rodiny s dvěma roztomilými blonďatými sestrami, manželem a ženou, kteří je požádali o pomoc při fotografování. Poté, co to Kazuto s radostí udělal, že žena usmála a řekla: „Vyfotíme i vás.“ Asuna se nesměle postavila vedle Kazuta a byli vyfotografováni.
Do mobilního telefonu dostali data obrázku, pak se od rodiny oddělili a zamávali. Když viděli, jak se rodina přesouvá dál v oranžově zbarveném světle, Asuna bezděčně vzdychla.
„..Unavená?“
Při Kazutově otázce neúmyslně zachytila jeho krátký pohled.
„Š-P-A-T-N-Ě! Chci, aby naše budoucnost byla taky… taková, ehm… vážně!“
Její tváře se začervenaly, když bez přemýšlení promluvila, vyrazila kupředu.
„H, hele, počkej!“
Kazuto ji v krátkém závodu následoval, brzy dorazili na místo, kde se cesta dělila; jedna část mířila na sever a druhá na jih trávníku. Na rozcestí byla lavička, posadila se na ni.
I tak odvrátila tvář, Kazuto, který se posadil vedle ní, nesměle promluvil: „Mm, no, to je… Jestli bude mít mladší sestru, bude Yui určitě šťastná, jo.“
Když uslyšela něco, co se až příliš podobalo fastballu [Typ nadhozu v baseballu, při těch nejsilnějších dosáhl míček rychlosti až 170 km/h], nahrnula se Asuně znovu krev do tváří, zahihňala se.
„M, máš pravdu.“
„No tak, je od tebe ošklivý, že se teď směješ…“
„Haha, promiň, promiň. Ale vážně, bylo by hezký, kdyby mohla Yui-chan přejít na tuhle stranu a žít s námi…“
‚Yui‘ bylo jméno mladé dívky, kterou oba poznali v bývalém SAO serveru. Ve skutečnosti byla sebeudržovacím programem spravující mentální zdraví, AI. Asunu označovala za svou matku a Kazuta za otce. Když byl Aincrad na sklonku kolapsu, byl její jádrový program uložen do Kazutova Nerve Gearu a byl tak ušetřen smazání. Momentálně «žila» v Kazutově v pokoji, uvnitř specializovaného přístroje, který jí připravil.
Ale přímý kontakt s Yui byl možný jen při plném ponoření – tedy jen v ALO. I když ve skutečném světě šlo ji mít třeba v telefonu, baterie nevydržela dost dlouho, a tak nemohli být «pořád spolu».
Takže i když Asuna milovala Yui jako dceru a Yui prahla po Asuně jako po matce, vždy mezi nimi bude zeď prostoru, bude je dělit mezi virtuálním a skutečným světem…
Náhle Kazuto chytil Asuninu levou ruku.
„Neboj se, jednoho dne spolu budeme moc žít. FullDive technologie se brzy vyvine ještě víc a AR prostředí [Více anglicky ZDE - i s videem.] bude častěji používáno, určitě.“
„Mm… Pravda… To je pravda.“
„Jo. Hranice mezi skutečným a virtuálním světem se bude pořád víc rozostřovat. Teď je ale v množství informací tvořících zeď pořád dost velkých rozdíl…“
Poté, co Kazuto domluvil, sklonila Asuna hluboce hlavu a pevně jej držela za ruku, pak náhle hlavu zase zvedla.
„No jo, tos předtím říkal. Rozdíl mezi virtuálním a skutečným světem je jen v množství informací. Cos tím myslel?“
„To je…“
Kazuto se na chvíli podíval stranou, pak se jeho pohled přesunul na jejich spojené ruce na lavičce.
„Na příklad, v ALO je takovéhle držení rukou jiné než ve skutečném světě, viď?“
Asuna soustředila své smysly na levou ruku.
Pružnost dlaní při dotyku. Teplo, které odhánělo studený zimní vzduch. To cítil i vílí avatar ALO. Ale půvab pocitu kůže na kůži, tření mezi liniemi jejich dlaní a slabý pulz z toku krve, to ani nejpokročilejší FullDive virtuální technologie nedokázala zcela reprodukovat.
„Jo… To je fakt. Skutečná ruka toho cítí mnohem víc… Aha, to je to «více informací», že?“
„Ano. Ale jak se bude AmuSphere vyvíjet, co se stane, až bude moc být reprodukován pocit kůže a pulzování? Jen díky dotyku jsi schopná rozpoznat skutečnou a virtuální ruku?“
„Ne, zvládnu to i tak.“
Asunina okamžitá odpověď byla daleko za Kazutovým očekávám, zamrkal. Asuna se mu dívala do tváře a dodala: „Tedy jestli jde o ruku Kirita-kun. U nikoho jiného bych to nejspíš nepoznala.“
V tu chvíli se teplota Kazutovy ruky zvýšila, stejně jako jeho tep. Asuna si toho všimla, zasmála se a pokračovala: „Nejen dotyk, ale i zrak, sluch, chuť a pach, to vše má ve skutečném světě více informací. Takže… i kdyby mělo AmuSphere AR funkci…“
„Ano. Když se podíváš nebo se dotkneš, budeš vědět, jestli je něco skutečné, nebo ne.“
AR funkce znamená používat AmuSphere, zatímco jste vzhůru, dovoluje to tak kombinovat skutečný zrak a sluch s digitálními informacemi. Kdyby tohle bylo možné, nahradily by se tak počítače a mobilní telefony. V zorném poli byste mohli mít virtuální plochu, odkud byste si mohli prohlížet internetové stránky nebo posílat e-maily, mohli byste se nechat navigovat, mohli byste mít různé cedulky s informacemi u lidí a věcí, použití by záleželo jen na vaší představivosti.
RECTO nedávno začalo spolupracovat s velkými producenty informací [Myslím, že tohle odkazuje třeba na Google či podobné stránky], aby takový přístroj vytvořili, ale nastaly různé problémy při užívání a ukázalo se, že je třeba vysokokapacitní baterie a změnit i další věci, takže přístroj ještě nebyl praktický.
„…Naneštěstí, s tím, jak teď AmuSphere vypadá, se říká, že neustálé AR není možné. Ale jednoho dne přijde technologický průlom, jestli zvládneme získávat velkokapacitní data pěti smyslů v reálném světě… Nebo jestli se budeme kdykoli moct ponořit bez postele nebo elektrické zástrčky.“
Asuna přikývla na Kazutova slova a pokračovala, kde on skončil: „Přejdeme bariéru mezi světy a budeme navždy s Yui. …Ten den určitě přijde.“
„Ano, určitě.“
Jejich slova byla rozhodně téměř stejná jako ta, která řekli, když přemýšleli nad oddělenou Yui ve dvaadvacátém patře Aincradu. Když si to Asuna uvědomila, tělem se jí rozprostřel teplý pocit, položila si hlavu na Kazutovo pravé rameno.
Ten slib o znovushledání byl splněn během několika měsíců.
To proto rozhodně se i jejich slova teď stanou brzy realitou.
Krátký zimní den způsobil, že se zdálo, že slunce padá za stromy na západě. Obloha byla zbarvená do červené; vracející se ptáci letěli v hejnech.
Před stovkami let lidé žijící v městě se na tomhle trávníku nejspíš dívali na ten stejný západ slunce. A za stovky let v budoucnosti, v jiném světě změněném časem, se někdo bude dívat na stejnou červenou oblohu…
„…Ach…“
Asunina hruď se náhle stáhla steskem po domově, tiše si vzdychla. Podívala se na Kazuta vedle sebe. Když se jejich oči setkaly, usmála se.
„Tak nějak rozumím. Tomu, proč jsi mě sem přivedl.“
„Ach… Vážně?“
„Ano. –Jestli svět existuje v «časové» ose a v «prostoru», pak Tokio… tohle místo je rozhodně středem našeho skutečného světa. A taky… právě teď je středová osa virtuálních světů, rozšiřujících se díky «Semínku», ten už neexistující «zámek». To proto je barva tohoto západu slunce tak nostalgická…“
Kazuto několikrát zamrkal, než znovu promluvil: „Aha… možná to tak je. Nad tím jsem vlastně ani nepřemýšlel. Ale… díky Asuniným slovům jsem teď něčemu porozuměl.“
„Eh, a to?“
„Tvaru Aincradu. Možná, že ta vrstevnatá kuželovitá struktura je symbolem «časové osy a prostoru».“
Asuna se na chvíli zamyslela a pak pomalu přikývla.
„Ano… To by mohla být pravda. Ale kdyby to tak bylo, tak svět, který vůdce vytvořil, se sofistikovaným rozvrhem, bude konvergovat a zmizí. Tedy kdyby někdo nezpůsobil uprostřed velkou explozi.“
„O, omlouvám se, zástupkyně vůdce.“
Oba se společně lehce zasmáli. Po několika vteřinách se Kazuto zhluboka nadechl, stále se držel za ruce s Asunou, postavil se z lavičky.
„No, tak už je na čase zamířit domů; zavírá se tu v pět.“
„Mm, příště vezmeme i Lisbeth a Leafu-chan. Dát si oběd na trávníku bude určitě zábava.“
„Jasně, až bude jaro. Rozhodně.“
Zatáhla za Kazutovu ruku, také se postavila a znovu se podívala na nebe se zapadajícím sluncem.
Chci jít domů, pomyslela si. Ale Mijasaka v Setagaja-ku, kde se ve skutečném světě nacházel dům Yuukiových, nebyl domov, který měla na mysli. Jejich «lesní domov» na dvaadvacátém druhém podlaží Aincradu, i když existoval jen chvíli, byl domov, na který myslela.
File:Sword Art Online Vol 05 -069.jpeg
I když byl ten malý dřevěný domek pryč, zmizel spolu se zhroucením vznášejícího se zámku – i teď měla Asuna v srdci hřejivé místo. Dříve, než si to uvědomila, se pronajatý domek v městě «Yggdrasilu» nad Světovým stromem v Álfheimu stal domovem pro Asunu, Kirita a Yui.
Šli společně k východu brány Hirakawa, Asuna se zeptala Kirita: „Můžeš se dneska večer přihlásit? Chci o dnešku povědět Yui.“
„Jo, jasně. Kolem desáté by to mělo jít,“ usmál se a přikývl, ale pak se mu tváři objevil výraz, který značil, že jsou s něčím potíže.
„Ach, máš něco na práci?“
„Ne, tak to není. Dneska by to mělo být v pohodě… No, Asuno, já…“
Kazuto, který jen málokdy koktal, mumlal: „Em – éhm – ám,“ několik vteřin, ale to, co řekl pak, Asunu vyděsilo.
„…Já, velmi brzo, asi přemístím «Kirita» z ALO do jiné hry…“
„…Co, cóó!?“
Ptáci vyletěli z blízkého stromu v odpověď na Asunino náhlé zvolání.

6 komentářů: