S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

neděle 11. května 2014

Tyrkysová víla

Celeste. Celeste.
Slovo, které je neznámé nejspíš polovině… ne, sedmdesáti procentům nebo možná i více jak devadesáti procentům všech Japonců.
Jeho význam zahrnuje «nebeský» nebo «modré nebe». A z toho odvozené «modrá v barvě nebe». Obraz nebesky modré se obvykle vybaví při popisu této barvy nebe, ale lidé s jistým koníčkem by si hned představili světle tyrkysovou modrou barvu, nazvanou celeste. Existují různé odstíny tyrkysové, ale mátová část z čokoládovo-mátové zmrzliny je docela blízko.
Přesto ten «jistý koníček» nepopisoval ochutnávky zmrzlin. Nejstarší společnost vyrábějící kola na světě, Bianchi, z Itálie, se sama ztotožňuje s barvou celeste. Asuna poznamenala „Áá, takže je to jako modrá Tiffany, viď?“, když jsem jí o tom řekl, ale no, je… to vážně tak?
V každém případě věřím, a jsem si téměř jistý, že kdokoliv v Japonsku, kdo si vzpomene na barvu mátové zmrzliny, když slyší „celeste“, se zajímá o kola.
Hlavně kvůli výše zmíněnému důvodu jsem mohl zakřičet „Páni, to je Bianchi!“ hned poté, co jsem se podíval na kolo, které se objevilo večer v pátek 10. dubna 2025 [Což bude ve skutečnosti čtvrtek], aniž bych se podíval na logo výrobce.

Ve chvíli, kdy jsem pověsil uniformu typu blejzru, na kterou jsem si nedokázal zvyknout, na zeď v pokoji a otevřel jižní okno, přilétlo ke mně zakřičení na maximální hlasitosti.
„Brá—ško!!“
Vyděsil jsem se s „uá“ a podíval se z okna dolů do zahrady. Když jsem to udělal, uviděl jsem Suguhu ve svetru, která se zřejmě dostala domů přede mnou, mávala rukama dopředu a dozadu.
„Pojď sem na chvíli, no tak, rychle!!“
„H... hele, všichni v sousedství tě slyší, a i když tu bydlí holka tvýho věku...“
Ačkoliv jsem se ji jako její bratr snažil varovat, byl jsem překonán pouhým „Koho to zajímá!“ Zdráhavě jsem zvedl pravou ruku v signálu uznání, sešel jsem po schodech se stále napůl rozvázanou kravatou, která ze mě visela.
Sešel jsem do zahrady přes obývací pokoj a tam jsem si konečně všiml velkého předmětu vedle Suguhy. Bílá látka jej zakrývala odshora, neviděl jsem nic než hranatou siluetu, dlouhou a úzkou.
„Co je to... Co je tohle?“
Naklonil jsem hlavu ke straně. Suguha se vesele usmívala a asi po pěti vteřinách chytila bílou látku oběma rukama. Muselo být těžké najít tak velkou látku, počkat, to je povlečení, že; mamka se na tebe pak vážně naštve... takové myšlenky mi pobíhaly hlavou, jak jsem-
„Ta-dá!“ udělala Suguha pusou zvukový efekt a strhla povlečení, které se hned začalo nadouvat. Pod látkou se objevilo velice kvalitní sportovní bicykl, zářící jasnou modrou celeste i pod zapadajícím sluncem... známé jako silniční kolo.
Páni, je to Bianchi; co s tím budeš dělat; neříkej, žes to koupila; muselo být směšně drahé... znovu překonala nával mých otázek svou pravou dlaní, Suguha odpověděla se širokým úsměvem: „Jasně, že jsem ho koupila, ale nebylo tak drahé. Je použité a z to z nějakého důvodu, takže mi pán v Rinrindou dal obří slevu.“
Rinrindou byl blízký obchod s koly, který jsme se Suguhou navštěvovali už od školky. Moje horské kolo, které nyní používám, je také odtamtud, takže není možné, že by se ten strýček pokusil prodat kola s opravdu podezřelým původem, jako třeba taková, která byla v nehodách anebo byla ukradená, ale stejně—
„I bez slevy... má uhlíkovou kostru a části jsou dobré, takže určitě by to dalo tak dvě stě tisíc [Zhruba 40 000 Kč], i když je použité...“
„Ééé, vážně? Páni, dostala jsem fakt velkou slevu...“
O kolik jsi jen snížila tu cenu; s tou myšlenou jsem si znovu prohlédl kolo a konečně si něčeho všiml.
„Ne, počkat, tahle velikost ti nesedne, Sugu? Zkus vylézt, nejspíš je moc velké.“
Tentokrát vykulila oči Suguha, pak mě bez varování plácla po paži.
„Co to říkáš! Ani náhodou bych nejela na něčem takovém. Je tvoje, bráško, tvoje, k oslavě tvého přijetí na školu!“
„He? Moje?“
Odpověděla „To snad není třeba říkat, blbče,“ tónem, který se podobal Kleinovu, pak konečně vše od začátku vysvětlila.
Suguha a naši rodiče zřejmě diskutovali o dárku k oslavení mého o rok pozdějšího přijetí na střední školu — přesněji na speciální školu zaměřující se na SAO přeživší. Nakonec se inspirovali silničním kolem, které mě kdysi zajímalo, a zřejmě dali strýčku z Rinrindou svůj rozpočet, nechali na něm značku a velikost.
„...Tak proto mi říkal, že jízdní pozice mého horského kola je mimo a změřil mě a mojí nohu, když jsem se tam minule zastavil...“
„Ahaha, vypadá to, že se to neprozradilo, i když ten pán říkal ‚možná si toho všiml, když jsem ho měřil’.“
„Vůbec mě to nenapadlo...“ zatřásl jsem hlavou a a zkusil jemně třít kolo, zabarvené do celeste a černé, zatímco dál stálo. Suguha řekla, že je opotřebované, ale bývalý majitel zřejmě dával při jízdě pozor, protože jsem neviděl žádné známky poškození, kovové části byly pečlivě vyleštěny a řídítka a pneumatiky byly vyměněny za nové. Zíral jsem na přístroj, který byl tak krásný, až jsem zalapal po dechu, celých deset vteřin, pak jsem se otočil k Suguze.
„Moc díky, Sugu. Dobře se o něj postarám... mám pocit, že je škoda na něm jet...“
Pak má sestřička odpověděla s tak nějak rozpačitým úsměvem: „Ehehe... ale bude to pro to kolo smutné, když na něm nebudeš jezdit. Dej si pozor a hodně na něm jezdi!“

A díky těmto událostem—
V deset ráno v neděli, o dva dny později, 12. dubna, jsem stál na pěšině před domem a připravoval se na útok, vybavený helmou, slunečními brýlemi, rukavicemi a botami pro jízdu.
Bianchi stálo u sousedních vrat, koupalo se v jarním slunečním světle a lesklo se. Včera jsem přemýšlel, že se zeptám na detaily ohledně toho «nějakého důvodu», když jsem si ho nechal ladit v Rinrindou, ale údajně to nebylo kvůli nějakému vážnému problému jako praskliny na rámu kola, jenom část zvaná spodní držák byla zaseknutá a nedala se sundat.
,Železo by bylo v pohodě, ale je to uhlík, víš; je to docela dost děsivý, snažit se to vyndat silou... no, ne že by ti to dělalo problémy při ježdění, Kazu.’
To mi řekl. Spodní držák byl osou pro kliku (tyč u pedálu), takže to opotřebuje držení uvnitř, ale můj dojezd deseti nebo dvaceti tisíc kilometrů uvolněného ježdění s nedostatkem síly v nohou na to nemá nějaký velký dopad.
Přidal jsem několik nutností, jako vodu s pitím, cyklistickou brašnu, LED světla a vysadil jsem svůj často používaný přenosný terminál na řídítka. Samozřejmě, existují i data zapisovače, které jsou přímo na kola, ale měl jsem důvod takový nepoužít.
Dokončil jsem nějaké snadné cviky na rozehřátí, sedl jsem si na sedadlo, které bylo o docela dost výš než u mého horského kola, a opatrně, i když nervózně, se rozjel, jako obvykle nakloněný dopředu. Necítil jsem vůbec žádný odpor, když hubené pneumatiky s vysokým tlakem přejely přes silnici a rychlost se zvýšila hned, jak jsem do nohou na pedálech dal jen trochu síly.
Zrovna, když už jsem vyjížděl z místní silnice na širokou hlavní, zašeptal jsem do malého mikrofonu připojeného k límci mého sportovního oblečení.
„Yui, už můžeš vylézt.“
Obrazovka přenosného terminálu na řídítkách slabě zazářila a vyskočila malá dívka. Měřila něco přes deset centimetrů, její končetiny tenčí než řadící lanka za ní. Samozřejmě, že ve skutečnosti neexistovala. Mohl jsem se na ni dívat jen díky průhlednému displeji v mých slunečních brýlích, byla takzvaný ‚AR obraz’. [Více anglicky ZDE - i s videem.]
Přistála na displeji přenosného terminálu, který znovu ztmavl, dívčiny dlouhé černé vlasy a jednodílné šaty se třepotaly ve vánku, usmívala se.
‚Dobré ráno, tatínku!’
Ta dívka se jmenuje Yui. Já, Kirito/Kirigaya Kazuto, jsem potkal ji, AI, ve vznášejícím se zámku Aincradu, který již neexistuje.
Yuiin hlavní program teď zůstává ve stolním počítači v mém pokoji, od propuštění ze SAO. Setkáváme se hlavně ve virtuálním světě, ale přes přenosný terminál si můžeme povídat nebo se na ni mohu dívat díky slunečním brýlím se zabudovaným průhledným displejem, jako teď, ve skutečném světě. Ty brýle jsou pořád docela hrubé, takže je těžké je nosit po celou dobu, ale při jízdě na silničním kole to není zvláštní pocit.
‚Uá, rozkvétající třešně jsou krásné, že?’ promluvila Yui šťastně při pohledu nahoru na zcela rozkvetlé třešně natahující větve z chodníku. Ale její oblast vidění byla omezena vnitřní kamerou v přenosném terminálu nasazeném na řidítkách, takže rozlišení bylo špatné a úhel se také nedal nastavit. Něco jako malá kupolovitá kamera, se kterou by Yui mohla otáčet, by byla ideální, ale jak se dá očekávat, natolik užitečný předmět se nedal najít ani na internetu, ani v Akihabaře.
Také jsem si chtěl užít pohledu na třešňové květy nad námi, ale na tomhle kole jsem jel poprvé a mělo rychlejší odezvu, než jsem očekával, stěží mi dalo šanci podívat se při jízdě někam jinam. Soustředil jsem pohled dopředu a dal Yui příkaz: „No, začni tedy se zkontrolováním systému, prosím.“
‚Ano, tatínku!’ odpověděla Yui čiperně a její výraz změnil a zároveň se jí lehce nadzvedlo obočí. Hlas, který zněl více mechanicky, vyšel z reproduktorů vestavěných na stranicích brýlí.
‚Připojení rychlostního senzoru... V pořádku. Připojení senzoru kadence... V pořádku. Připojení senzoru tepu srdce... V pořádku. Senzory atmosférické teploty, tělesné teploty, nadmořské výšky... V pořádku. GPS připojení... V pořádku. Připojení zadní kamery... V pořádku. Systém, zelená. Navigace a načítání dat, v pohotovostním režimu.’
„Óó, to je úžasné, Yui. Jsi jako pravá.“
Na malé víle se objevil zmatený výraz, zvedla při mém názoru tvář.
‚Pravá... v porovnání s čím přesně?’
„Ah, no, to by bylo....“
Ve výchově mé milované dcery by upřímná odpověď „obří humanoidní robot“ nejspíš způsobila potíže, takže-
„Víš, vypadá to, že na navigační systém aut byly nedávno nahrány AI. Ale ty máš, samozřejmě, mnohem víc funkcí než ony, Yui!“
A vyhnul jsem se problému. Usmál jsem se při pohledu na Yui, která přiložila ruce na pas a vystrčila hruď s To je samozřejmé’. Pak jsem jí dal další příkaz: „Tak tedy, začni prosím s načítáním dat. A taky ukaž cestu až k destinaci A.“
‚Rozumím!’
Ve chvíli, kdy Yui odpověděla, se na displeji objevila rychlost cestování, směr a rychlost větru, srdeční tep, teplota a podobná data, společně s obrazem oblasti za mnou ze zadní kamery a dokonce i šíp ukazující cestu, kterou pojedeme. Vyděsilo mě, jak těžké by bylo jet s mým zmateným zorným polem, ale měl jsem pocit, že uživatelské rozhraní VRMMO by obsahovalo více informací získaných smysly.
„Ztlum displej dat, prosím. A taky přesuň zadní monitor trochu dolů a doprava... Dobře. No tak vyrážíme!“
‚Vyrážíme!’
Yui se posadila, zády ke mně, a já šlápl na pedály tak silně, jak jsem jen mohl, vzal jsem její malou ruku strčenou dopředu jako signál. Jarní vánek, který se hnal kolem mého kola, rozptýlil po cestě několik třešňových okvětních lístků.

Jel jsem pět kilometrů východně po prefekturální silnici 51 z Kawagoe v Saitamě, kde bydlím, a dostal se na cyklistickou stezku Arakawa. Mým cílem byl park třináct kilometrů jižně, takže by to i s cestou domů dělalo celkem 36 kilometrů. Někdo, kdo bere cyklistiku vážně, by takovou vzdálenost zvládl s prozpěvováním si, ale pro mě to byla dlouhá cesta, jelikož jsem se do skutečného světa vrátil stěží před půl rokem.
Dnes, v neděli, tu byl celkem provoz, ale padající sluneční paprsky byly příjemné a myšlenka „Skutečný svět je taky pěkný,“ mi proběhla hlavou při pohledu na jasně modré nebe a zelenou zem. Mírný protivítr byl mínusem, ale říkal jsem si, že cesta zpět pak bude příjemnější, jak jsem tak šlapal.
Stalo se to po té, co jsem dvacet minut nenuceně jel a zdatnější cyklisté mě předjížděli po pravici. Yui, sedící na řidítkách a houpajíce se, se náhle zarazila s tichým ,Huh?’
„Stalo se něco?“ zašeptal jsem tak, aby mě projíždějící cyklisté neslyšeli.
Yui vzhlédla a řekla něco, co jsem naprosto nečekal.
‚Už pět vteřin přijímám elektromagnetické vlny z ANT+ protokolu. Zdrojem přenosu je... Tatínkovo kolo, myslím.’
„Co? Z tohohle kola...?“
Podíval jsem se v překvapení na rám mezi mýma nohama, ale nevzpomínal jsem si, že bych nahrával nějaká bezdrátová zařízení kromě senzorů, které jsou již připojeny k přenosnému terminálu. Mohl to udělat předchozí majitel Bianchiho, ale strýček z Rinrindou by si všiml, kdyby tam něco bylo.
Po pěti vteřinách rozvažování jsem dal Yui instrukce: „Zkus se s tím spojit, prosím.“
‚Rozumím.’
Yui zavřela oči a její krásné obočí se k sobě trochu přiblížilo — a její oči se náhle otevřely.
„C-copak? Zjistila jsi, co je to za zařízení?“
‚Ano. Zvizualizuji jej!’
...Vizualizace? Čeho?
A mrknutím oka.
Světle modré korálky světle se zformovaly na ztmavlé obrazovce přenosného terminálu při Yuiině okamžitém zmizení, spojovaly se a vytvořily podobu malého objektu... ne, dívky.
„Uáá!“
V překvapení jsem trhl řidítky a poté, co jsem v panice stabilizoval vrávorající se rám kola, upřel jsem pohled na dívku stojící na terminálu (ačkoli se znovu jednalo o displej průhledných slunečních brýlí).
Byla stejně velká jako Yui. Měla krátké vlasy a na sobě přiléhavý futuristický trikot, oboje ve světle tyrkysové barvě — ve stejné modré celeste jako kolo.
Záhadná dívka pomalu zvedla tvář, o něco dospělejší než jakou má Yui, zároveň zvedala oční víčka. Její modrozelené, akvamarínové zářící oči se na mě upíraly při pohybu rtů.
‚Dobré ráno, pane. Od poslední jízdy      je tomu      devět set a sedm dní.’
Nejspíš byla personifikovaným rozhraním na úrovni těch komerčně prodávaných, zřejmě několik let stará, s nešikovnou intonací a prakticky statickým výrazem. Shlížel jsem v ohromení na dívku pokračující v mdlé mluvě.
‚Spojení nelze navázat s     GPS     a     všemi dalšími senzory. Zbývající baterie je     pod deset procent. Právě probíhá nabíjení     z vnitřního dynama.’
„V-vnitřní dynamo, říká?“
Znovu jsem se zahleděl na rám. Dynamo odkazovalo na silový generátor a jeden pro přední světla byl často posazený v ose předního kola u obvyklého bicyklu, jaký má i Suguha, nebo v mamačari [Japonské kolo, na kterém jezdí hlavně „maminky“, slouží k jízdě po městě, po rovinkách, ke sjíždění, k nákupům.], ale nemohl být v lehkých kolech silničního bicyklu. Přemýšlel jsem na dalšími točícími se částmi - náboj zadního kola a také... středová osa.
„Ach... Neříkej, že v plášti středové osy je vestavěné dynamo... A že kvůli vynucení té modifikace se středová osa zasekla...“
Rám vedle středové osy nejspíš uchovával zařízení obsahující celestně zbarvenou dívku. Prázdná baterie se nabila na minimum díky elektrické energii získané z otáčení šlapek z mého domova až sem, a tak se přístroj nastartoval.
Modifikace vložení dynama do středové osy by zvýšila odpor, a i když je to jen trochu, musí to být kacířský čin, alespoň podle ortodoxní frakce cyklistů, ale to nebylo nepředstavitelné pro odvážnou bytost, která do kola vložila tak personifikované rozhraní, a dokonce si nechala říkat «pane». Ale k tomu jsem já, «tatínek», rozhodně neměl co říct.
Zastavil jsem své kolo na straně cyklistické stezky, abych si uspořádal myšlenky, lokl jsem si z lahve a pořádně se protáhl. I když si už má záda a pas začínaly stěžovat na zbytečné tvrdé sedátko a vpřed nahnutý postoj, na který jsem nebyl moc zvyklý, ale rozhodně to nebyla nepříjemná bolest.
‚Dobrá práce, tatínku. Ujetá vzdálenost je 12,7 kilometrů a předpokládaný čas příjezdu na místo je 11:20.’
Vedle Yui, která plynně dodala hlášení v sedě na řídítkách, stála světla modrá dívka beze slova. Yui ji, avatar, který měl být původně zobrazen na displeji malého monitoru zapisovače dat, přeměnila na třídimenzionální objekt, tak bylo přirozené, že se moc nehýbala, ale přesto jsem cítil nádech opuštěnosti z postavy dívky čekající na příkaz.
Zjistil jsem důvod k fixní středové ose, ale to jen přineslo čerstvé pochybnosti. Proč předchozí majitel Bianchiho nevyndal to zařízení? A pokud nemohlo být sundáno, proč nevymazal paměť? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím jasnější se mi zdála jedna odpověď. A to, že Bianchi (a celestně modrá dívka) opustilo vlastnictví svého majitele bez zamýšleného úmyslu—
Není možné, že by strýček z Rinrindou dopustil obchod s kradeným kolem. Ale silniční kola jsou zřídka registrována kvůli bezpečnosti a možná neznal jeho původ poté, co prošlo mnoha majiteli a obchody, odvolávajících se na středovou osu. Jestli je tohle Bianchi ukradeným kolem, původní majitel jej stále musí hledat i teď, když jej tolik upravil.
Nynější majitel, já, je takzvaným «kupujícím v dobré víře» a celestová dívka předtím řekla ‚Od poslední jízdy je tomu devět set a sedm dní’ – to znamená, že od krádeže oběhly již více jak dva roky a já nemám žádné legální důvody kolo vrátit. Navíc to byl gratulační dárek k mému přijetí od Suguhy a rodičů, takže netuším, jaký šok by to Suguze způsobilo, kdyby vyšlo najevo, že jsem kolo vrátil, protože je kradené.
Přesto nevěřím, že předstírání nevědomosti a pokračování v jízdě je správná volba. Navíc mám nápad, jak zjistit, kde se majitel nachází.
„Hele, Yui. Tahle dívka nereaguje na hlasové příkazy, viď?“ zeptal jsem se s lahví stále v ruce. Yui úsečně přikývla: ‚Správně, tatínku. Zřejmě reaguje jen na vstupní data z dotykového monitoru. Ale mohu převést tvůj hlas a příkazy a předat jí je, tatínku.’
„Chápu. Tak zaprvé, jak se jmenuje?“
Yui si poslechla mou otázku, podívala se na stranu a dívka rychle zvedla hlavu a odpověděla: ‚Jsem        «Cel». ‘
„Cel… Hm.“
Jistě, to jméno bylo nejspíš převzato z celeste. Přikývl jsem a pokračoval v otázkách.
„Cel, můžeš nějak kontaktovat svého pána?“
‚Odpovídající data     nelze nalézt v paměti.’
No, to je jen normální. Lidé si do zapisovače dat kola většinou nezadávají telefonní čísla nebo emailové adresy. Čekal jsem tu odpověď a měl připravenou další instrukci: „Zobraz předchozí cestu, prosím.“
,Ano, pane.’
Asi po dvou vteřinách lagu se v mém zorném poli zobrazila mapa jižní Saitamy. Při přiblížení okrajové části Arakawy se objevila světle modrá čára. Předchozí majitel také často jezdil po téhle cyklistické stezce. Byl jsem rád, že to není nijak daleko, a soustředil jsem se na zobrazenou cestu.
Jednosměrný výlet měřil asi 30 kilometrů a výchozím bod se nacházel v Fudžimi v Saitamě. Přirozeně, že to bude domov bývalého majitele. Park, který jsem si dal za cíl, byl asi pouhé dva kilometry daleko, což znamená, že dnes mohu kolo vrátit. Tedy pokud se majitel neodstěhoval.
A mé rozhodnutí.
„…Cel. Nejsem tvůj pán. Chceš se vrátit ke svému skutečnému pánovi?“
Při té otázce zavrtěla Yui lehce hlavou, oči sklopené.
‚Omlouvám se, tatínku. Tu otázku nedokážu převést.‘
„Ach… Chápu, to se dalo čekat. Promiň.“
Jistě, v Celině tváři nebyla vepsána žádná odpověď, ale mé srdce se již rozhodlo. Nebylo možné, že by se nechtěla vrátit, no ne?
„Yui, resetuj destinaci na výchozí bod v datech od Cel.“
‚…Ano, tatínku. Změna cesty dokončena.‘
„Fajn… tak pojďme!“
Zaklesl jsem pravou nohu zpět na pedál bez spony a znovu se s Bianchim rozjel proti jižnímu větru.

Celiny požadavky by měly být neporovnatelně nižší oproti Yui, ale ukrývala v sobě nečekanou schopnost.
Obdržela přes Yui GPS data a začala detailně převádět nejdůležitější body cyklistické stezky. Slepá místa způsobená buď bariérami zabraňující vjezd, nebo čtyřkolovými dopravními prostředky, či překážkami. A navíc ukazovala i různě velké mezery, takže byla má jízda mnohem povzbudivější. Samozřejmě to nezahrnovalo překážky, které tu před dvěma a půl rokem nebyly, ale zřejmě ta data automaticky zahrnovala.
Stála na přenosném terminálu a dávala instrukce jako ‚Povrch cesty je ve špatném stavu     padesát metrů vpředu‘ nebo ‚Výškový rozdíl 20 centimetrů     prosím, zpomal‘, Cel vypadala úplně jako malá víla obývající kolo. Díky ní jsem se dostal ke své původní destinaci, parku, devadesát minut po odjezdu z domova, aniž by mě po cestě potkaly nějaké potíže. Původně jsem plánoval se otočit, ale pokračoval jsem dál, hned poté, co jsem si doplnil pití. Přejel jsem most jižně od parku a vjel jsem do Fudžimi, pokračoval asi 5 minut obytnou částí, až mrknutím oka navigační šipka zmizela.
‚Tatínku, dorazili jsme na místo.‘
Poslouchal jsem Yui a rozhlížel se po okolí.
Napravo cesty se nacházelo dětské hřiště. Nalevo vedla brána k samostatně stojícímu domu. Takže obydlí bývalého majitele je jistě tento dům. To mi prošlo hlavou a náhle jsem si uvědomil, že bych se vzdal, kdyby šlo o panelák či bytovku, ale všechno nakonec vyšlo opravdu dobře.
Slezl jsem z Bianchiho a skrz černý plot se podíval na budovu. Pod přístřeškem na auto stál bílý minivan a tři kola, mamačari, parkovala u příjezdové cesty. Sousedy by jistě zalarmovalo, kdybych nahlížel ještě déle, tak jsem sebral své odhodlání a natáhl ruku k interkomu.
Protáhlé ‚ano‘ přišlo hned v odpověď, tak jsem řekl své jméno a krátce vysvětlil důvod své návštěvy. Jmenovitě, že jsem přivezl kolo, které z tohoto domu možná bylo ukradeno.
Z domu vyšla žena, která vypadala, že je jí kolem pětadvaceti let. Napůl běžela přes dvorek, její sandály vydávaly ‚piter-pater‘ zvuk, otevřela bránu a udiveně se podívala na mě – ne, na kolo. I když jsem se už na 80% připravil, že je Bianchi ukradené, stejně jsem detailně vysvětlil okolnosti. Jak bylo zakoupeno v second-handu v obchodě s koly v Kawagoe. Jak mi přišlo zvláštní, že byl zanechán zapisovač dat a jak jsem se sem dostal díky záznamům cesty. A nakonec, jak bych kolo vrátil, kdyby si to majitel přál, tak –
„Aha… tak takhle to je. Omlouvám se, že jsi musel dojet tak daleko.“
Žena sklonila hlavu, její vlasy vyčesané do culíku se za ní zhouply. Žena nasadila jaksi složitý výraz a pokračovala: „To kolo patří mému mladšímu bratru, studentu univerzity… nebo spíš patřilo. Ale nebylo ukradeno nebo tak něco.“
„Éé… Bylo prodáno? I kdyby, proč by byla data pořád…“
Když jsem se ptal, překvapený, že nebylo ukradeno, žena vypadala ztracená ohledně toho, jak odpovědět. Dala ruce do přední kapsy své tmavomodré sportovní bundy, podívala se do patra domu. Jedno okno na druhé straně verandy bylo zataženo žaluziemi, bez jediné škvíry, ačkoli byl bílý den.
Znovu se po chvíli podívala na mě, pak začala pomalu mluvit: „…Můj bratr už nemůže jezdit na kole kvůli jistým věcem z podzimu před třemi lety. Nešlo přímo o zranění, nemoc nebo něco takového… Prostě do loňského podzimu, po dva roky, jak to jen říct… byl upoután na lůžko…“
Když jsem slyšel tuhle část, prudce jsem se nadechl a vykulil jsem oči.
Začátek před třemi roky, to by byl podzim 2022; konec loni, podzim 2024, upoután na lůžko kvůli něčemu jinému než zranění nebo nemoci. V tom případě by ty «jisté věci», o kterých žena mluvila, byly…
Žena pokračovala se sklopenýma očima k mému tichému já: „Jeho tělo bylo značně oslabeno, když nabyl vědomí… i když po rehabilitaci mohl zase chodit, po návratu domů se zavřel v pokoji. Do školy nedochází, na kola se samozřejmě ani nepodívá… pořád jen hraje VR. A když se nic nezměnilo ani po Novém roce, otec se v hněvu kola zbavil a nemyslel na následky. A to to měl být dárek k jeho přijetí na univerzitu…“
Když se dostala k tomu bodu příběhu, zvedla tvář a nepříjemně se zasmála.
„Jejda, omlouvám se, že ti to všechno vyprávím, i když to s tebou nemá nic společného. Proto to kolo není kradené. Můj bratr už určitě jezdit nebude, takže to kolo bude jistě šťastnější, když na něm budeš jezdit ty.“
„Aha, tak takhle to bylo…“ zamumlal jsem a podíval se dolů na Bianchi.
Yui rozuměla konverzaci se ženou a na řídítkách se tvářila ustaraně, ale Celin výraz zůstával stále stejným, jak tak stála na přenosném terminálu. Čekala na další příkaz od «pána», úplně bez hnutí.
„…Byl váš bratr na fakultě nějaké vědy?“
Žena zamrkala, pak se usmála a na mou otázku přikývla.
„Ano, byl na docela pokročilé univerzitě pro vědu a technologii v Tokiu. Proč?“
„Modifikace kola jsou na takové úrovni, že to není pro amatéra možné. Díky nim jsem se dostal až sem…“
„Aha… Kirigayo-kun… tak to bylo? Moc děkuju, opravdu. Řeknu bráškovi, že ses stavil. A že je to kolo pořád silné.“
„…Dobře,“ při odpovědi jsem mohl jen sklonit hlavu.
Jsem si tak na 90% jistý, že předchozí majitel Bianchiho, mladší bratr ženy přede mnou, je «přeživší SAO», tak jako já. I já jsem zažil, jak během komatózního stavu dvou let tělo zeslábne. Zvlášť pro cyklistu musí být těžké vyrovnat se ztrátou, která přichází s úpadkem pečlivě vytrénovaných svalů nohou. Nebylo zvláštní, že už nikdy nechtěl znovu jezdit.
Nicméně. Chci věřit. Že má mladší bratr té ženy alespoň nějaké city k «Cel»… zosobněnému rozhraní, do kterého vložil svou lásku, lásku, se kterou vložil dynamo do středové osy, aby měnil sílu svých nohou na elektřinu a nabil tak baterii.
„Ehm… mohl bych se vašeho bratra na něco zeptat? Nevezme si alespoň ten zapisovač dat?“ zeptal jsem se. Žena naklonila hlavu ke straně, ale odpověděla „dobře“ a z kapsy své bundy vyndala přenosný terminál. Nevolala, ale poslala email a znovu se podívala do patra domu.
Naštěstí možná nebyl ve FullDive, žaluzie se trochu pohnuly – alespoň to tak vypadalo. Z ženina terminálu po chvilce vyšel tón.
„Ehm… ‚napřed bys měl vyndat tyčtyčku, teprve pak můžeš sundat zapisovač dat, když zatáhneš za kruh uvnitř sedadlové trubky‘… hele, Kirigayo-kun, rozumíš tomu?“
„Rozumím,“ přikývl jsem s úsměvem a uvolnil svorky u sedadlové tyčky Bianchiho opírajícího se o sloupek vrat. Vytáhl jsem celé sedlo z rámu a podíval se do trubky, rozhodně jsem viděl malý kruh. Strýček z Rinrindou si toho nevšiml, proto nejspíš tyčku nesundal.
Dal jsem do kruhu prst a jemně zatlačil, cítil jsem, jak něco vychází. Konec opatrně vytaženého kruhu měl na sobě připevněn maličký data terminál. Sundal jsem kabel, který vyšel ven s dynamem, a předal terminál ženě.
Pak mi hlavou proběhla myšlenka, podíval jsem se na řídítka; Celina postava tam stále byla. Možná proto, že terminál byl nabit na určitou úroveň, ale spojení s Yui zřejmě stále přetrvávalo. Nicméně, ANT+ je bezdrátový komunikační protokol na velmi krátkou vzdálenost, tak se spojení přeruší, až se žena vrátí do domu.
„…Děkuji. Předám to tedy bráškovi.“
Žena s data zapisovačem sklonila hlavu a vyslovila myšlenku, která ji právě napadla: „No jo, Kirigayo-kun, mohl bys mi na sebe dát nějaký kontakt, jestli ti to nevadí? Přiměju brášku jít do Kawagoe a poděkovat ti, jestli vůbec někdy vyjde z pokoje a pořídí si kolo.“
„Eh, ne, to nemusíte…“
Přijal jsem ženin terminál, i když jsem se snažil být zdvořilý, a napsal jsem do něj své jméno a adresu, pak jsem jej vrátil. Řekla mi své jméno a poté se znovu hluboce uklonila.
„Opravdu moc děkuju. Postarej se o to kolo dobře, prosím…“
Žena se vracela zpět do domu a já se podíval na řídítka Bianchiho. Spojení se přerušilo a celestná dívka stojící na přenosném terminálu zmizela; těsně předtím –

Sladce se usmála, alespoň to tak vypadalo.

Jarní vítr je nestálý, a když jsem se vracel domů do Kawagoe, změnil se z jižního na severní, takže i má cesta domů byla proti větru.
Chvíli poté, co jsem se rozjel proti nepřízni osudu po cyklistické stezce, Yui vykřikla, ukazujíc dopředu na cestu: ‚Tatínku, třicet metrů vpředu je důlek!‘
„Huh, nejeli jsme předtím po druhé straně?“
Yui domýšlivě vypnula svou hruď na mé překvapené já.
‚Získala jsem data o cestě od Cel-san! Hodně jsme mluvily i o dalších věcech!‘
„Mluvily… o…“
—Cel nemůže mluvit jako ty, ne; zadržel jsem ta slova a řekl jsem jen „aha“ a usmál se. Pro Yui je lidský jazyk jen jedním z mnoha komunikačních protokolů.
Seděla na řídítkách a houpala se doleva a doprava, jak oznamovala stav povrchu cesty, náhle udělala čelem zad a promluvila: ‚Tatínku. Zase Cel-san potkáme, že?‘
„Jo, potkáme ji, tím jsem si jistý,“ přikývl jsem, přeřadil o rychlostní stupeň výš a šlápl na pedály plnou silou.

Doslov

Tady Kawahara.
Zrovna jsem dopsal to, co je označeno jako vedlejší příběh SAO, i když úplně chybí hraní a poprvé se zcela zobrazuje můj osobní koníček.
První zápletka, nad kterou jsem přemýšlel, byla něco jako «Kirito dává ženské skvadře čokoládu jako vyjádření vděčnosti», ale nenapsal jsem to, protože z editorského oddělení přišel v půlce února balíček označený «Obsah: Jídlo», tak jsem si pomyslel: ‚To musí být čokoláda pro mě od fanoušků!‘ a v očekávání jsem ho otevřel, a pak jsem viděl, že jsou to vzorky «AW x SAO Černobílé Manjuu» [Manjuu - japonské sladkosti, obvykle z mouky, rýžového prášku a pohanky, plněné anko, fazolovou pastou], až jsem padl na kolena. Ne, ty manjuu byly vlastně docela dobré. O den později jsem dostal i čokoládu. Moc děkuji.
A tak se z tohoto příběhu stal ‚Příběh o Kiritovi jedoucím na kole‘, ale je to příběh, který jsem chtěl napsat už dlouho, tak bych byl rád, kdyby se vám líbil. Příště napíšu příběh, kde bude vystupovat hraní.

2 komentáře: