S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

čtvrtek 15. května 2014

Kapitola devátá

„Dobře, třído, tady pro dnešek skončíme. Složky 25 a 26 s úkoly jsem vám poslal, tak je prosím vyplňte a do příštího týdne nahrajte.“
Se zvukem zazvonění zvonku ukončující dopolední vyučování vypnul učitel velký panelový monitor a odešel z místnosti, načež se v rozlehlé třídě rozlehla uvolněná atmosféra.
Ovládal jsem zastaralou myš připojenou k terminálu a otevřel stažené úkoly, krátce se na ně podíval. Povzdechl jsem si nad délkou otázek, kterých bylo nejspíš dost, a nejspíš dost otupují mysl, odpojil jsem myš a zavřel terminál, oboje jsem si hodil do batohu. [Terminál je zde ve smyslu klávesnice s monitorem.]
Ale i tak, zvonek se docela podobal zvuku toho v kapli ve Městě Začátků v Aincradu na prvním podlaží. Jestli ten zvuk tak udělali s tím vědomím, pak designeři této školní budovy musí mít poněkud černý smysl pro humor.
Samozřejmě, že žádný ze studentů v ladící uniformě, si z toho nedělal těžkou hlavu. Spokojeně si povídali a ve skupinkách tří až pěti odcházeli z místnosti směrem k jídelně.
Zavřel jsem svůj batoh a pověsil jej přes rameno, chtěl jsem se postavit, když kluk, který seděl vedle mě a se kterým jsem vycházel, vzhlédl a promluvil ke mně: „Ach, Kazu, jestli jdeš do jídelny, drž mi místo.“
Než jsem mohl odpovědět, další student, který seděl vedle něj, s úšklebkem odpověděl: „Nenamáhej se, Kazu má dneska slyšení u «Princezny».“
„Aha, jasný. Sakra, to je hezký.“
„Jo, no, takhle to je. Promiň.“
Zvedl jsem ruku, abych je zastavil v jejich obvyklém stěžování si a vyklouzl jsem ze třídy.
Rychle jsem šel světle zelenou halou, ven doprostřed dvorku nouzovým chodem, cítil jsem úlevu, když zvuky přestávky na oběd vybledly, nadechl jsem se. Zcela nové cihly malovaly cestu obklopenou stromy. Školní budova, kterou jsem viděl přes vrcholky stromů, byla holým betonem s chladným zevnějškem, ale měla tak skvělý areál, že jsem stěží věřil, že to byla recyklovaná budova, původně ponechaná bez péče.
Ještě několik minut jsem šel po cestě, prošel tunelem zeleně a dorazil až do malé kruhové zahrady. Po kraji zahrady, obklopené květinami, stály prosté dřevěné lavičky, na jedné z nich seděla studentka a osamoceně se dívala na nebe.
Dlouhé hnědé vlasy visely rovně dolů po zádech jejího tmavě zeleného blejzru, součásti uniformy. Její kůže byla stále bledě bílá, ale nedávno se jí tváře začaly zabarvovat do červené, jakou měly růže.
Její dlouhé, hubené nohy byly zakryty napjatými černými punčochami. Její postava, když se dívala na nebe, špička polobotky vydávala piter-pater zvuk při klepání o zem, byla nepopsatelně rozkošná. Zastavil jsem se ve vchodu zahrady, opřel se o kmen stromu a dál v tichosti pozoroval dívku.
Nečekaně se na mě podívala a usmála se hned, jak mě spatřila. Pak se její výraz změnil na upjatý a zavřela oči, s ‚fúún‘ otočila hlavou.
Přiblížil jsem se k lavičce s křivým úsměvem a zavolal na ni: „Promiň, že jsem tě nechal čekat, Asuno.“
Asuna se na mě krátce podívala, špulila rty.
„Proč se mě vždy, když mě vidíš, snažíš mě sledovat ze stínů?“
„Promiň, promiň.. Možná mám stalkerské vlohy.“
„Eh~...“
Sedl jsem si vedle Asuny, která se odkláněla a dělala znepokojenou tvář, pořádně jsem se protáhl.
„Ach... Jsem unavený... a hladový...“
„Zníš jako stařec, Kirito-kun.“
„Vlastně mám pocit, jako bych tenhle měsíc zestárl o pět let... A taky—“
Dal jsem si ruce za hlavu, stranou jsem se krátce podíval na Asunu.
„Není to Kirito, ale Kazuto. Je přece neslušné tu používat jména postav.“
„Aha, jasný. Tak... co se mi pak stane! Nejsem úplně odkrytá?“
„To proto, že jsi měla jméno postavy stejné jako skutečné jméno. ...No, ale já jsem zřejmě taky odkrytý...“
V této speciální «škole» jsou studenti, kteří byli na nižší nebo vyšší střední škole před SAO incidentem. Oranžoví hráči s vážnou minulostí vražd museli podstoupit více jak jednoroční poradenství, které zahrnovalo péči a sledování. Lidé jako já, kteří zaútočili na ostatní ze sebeobrany, byli vyšetřeni, ale v trestním rejstříku se neobjevilo nic jako krádež nebo vydírání.
Lidé se vyhýbali používání svých jmen z Aincradu, ale naše tváře jsou v podstatě stejné jako v SAO. Asuna byla očividně rozpoznána hned po svém vstupu a já byl také rozpoznán některými hráči s vysokými levely a kvůli našim dlouhodobým známostem jsem jim prozradil své jméno a některé další věci.
Bylo v podstatě nemožné se chovat, jako by se to nikdy nestalo, a zapomenout. Nebyl to sen, naše zkušenosti z toho světa byly realitou a my se s tím museli nějak smířit.
Vzal jsem Asuninu levou ruku, kterou přidržovala rákosový koš na kolenech, do obou svých. Byla stále velice hubená, ale hodně se zlepšila ode dne, kdy se probudila.
Aby přišla v první den školy, prošla mnoha tvrdými rehabilitacemi. Jenom nedávno začala chodit bez berlí, ale běh nebo tvrdé cvičení měla stále zakázané.
Po jejím probuzení jsem často navštěvoval nemocnici, sledoval, jak Asuna se zatnutými zuby a stékajícími slzami bojuje při svém tréninku chůze, bolelo mě to, jako by mě někdo řezal. Tiše jsem ji hladil po prstech, znovu a znovu, když jsem vzpomínal na ty dny.
„...Kirito-kun.“
Po zaslechnutí toho překvapeného hlasu jsem vzhlédl a uviděl jemnou červeň na její tváři.
„To víš? Jsme odsud jasně viditelní z jídelny.“
„Neříkej...“
Podíval jsem se nahoru, nad stromy jsem vskutku viděl obří skleněná okna v nejvyšším patře školy. V panice jsem její ruku pustil.
„Vážně...“
Asuna pobouřeně vzdechla a znovu se afektovaně odvrátila.
„Takovému hlupákovi oběd nedám.“
„Prosím, ušetři mě.“
Několik vteřin jsem se zoufale omlouval, Asuna se nakonec rozesmála a otevřela koš na svých kolenech. Vyndala kulatý balíček zabalený v ubrousku a podala mi ho.
Vesele jsem jej vzal a otevřel, našel jsem uvnitř velký sendvič, ze kterého čouhal hlávkový salát. Vůně hned způsobila, že můj žaludek zakručel, rychle jsem si pořádně kousl.
„Tohle... ta chuť je...“
Vykulil jsem oči a podíval se na Asunu, když jsem hamižně kousal a polykal. Asuna se usmála a řekla: „Ehehe. Vzpomněl sis?“
„Jak bych mohl zapomenout. Tohle je sendvič, který jsem jedl na sedmdesátém čtvrtém podlaží...“
„No, bylo těžké napodobit omáčku. Je to docela nepochopitelné... tam jsem se skoro až k smrti snažila napodobit chuť reality... a teď jsem zpět a snažím se napodobit chuť toho světa.“
„Asuno...“
Jasně jsem si pamatoval ty šťastné dny, nashromáždily se ve mně pocity sentimentality, znovu jsem se podíval přímo na Asunu.
Pohled mi opětovala, s úsměvem zašeptala: „Máš na puse majonézu.“ 

V době, kdy jsem dojedl dva velké sendviče a Asuna svůj malý, byla přestávka na oběd už téměř u konce. Asuna nalila bylinkový čaj z malé termosky a promluvila, zatímco oběma dlaněmi držela papírový kelímek.
„Kirito-kun, jaké máš odpoledne hodiny?“
„Dneska mi zbývají ještě dvě... Vážně, oni nepíšou na tabuli, ale na EL panel, my nepíšeme do sešitů, ale na tablet a úkoly se posílají přes LAN síť. Je to jako bychom měli vyučování doma.“
Asuna se zasmála ‚fufu‘ a sledovala mě, jak si stěžuju.
„To jen teď můžeš použít panel nebo počítač. Brzy budou školy používat holografické projektory... A taky se díky téhle škole můžeme takhle setkávat.“
„No to je pravda, ale...“
I když jsme s Asunou měli stejné volitelné předměty, byli jsme v různých ročnících, takže jsme měli různé rozvrhy a mohli se setkat jen třikrát týdně.
„A vypadá to, že tahle škola je modelem pro budoucí generace. Alespoň to říkal můj otec.“
„Héé... Vede se Shouzouvi-shi dobře?“
„Ano. Nějakou dobu byl v depresi. Myslel si, že špatně odhaduje lidi. Vzdal se funkce výkonného ředitele a je napůl v důchodu, poté, co pustil nějaké závaží ze svých ramen, může ztratit cestu. No, ale jestli si najde koníček, brzy mu bude fajn.“
„Aha...“
Usrkl jsem si ze svého kelímku a podíval se nahoru na nebe společně s Asunou.
Podle Asunina otce, Yuuki Shouzoua, měl ten muž - Sugou - být budoucí manžel jeho dcery.
V ten zasněžený den, dokonce i poté, co byl zatčen na parkovišti nemocnice, se dál Sugou nehezky vzpíral. Ticho po tichu, odmítání po odmítání, nakonec se snažil svést všechnu vinu na Kayabu Akihika.
Ale jeden z jeho podřízených všechno přiznal hned poté, co se odhalilo, že byl hlavní svědek. Když se fakt, že 300 nevrátivších se SAO hráčů bylo drženo na serveru instalovaném v odnoži RECTO Vývoje v Jokohamě a bylo vystaveno nehumánním experimentům, dostal na veřejnost, Sugouovy únikové cesty zmizely. Vypadá to, že nedávno začal soud, ale Sugou požádal o psychiatrické přehodnocení. I když hlavním obviněním bylo napadení, tak to, jestli bude nějak zjištěno, zda se odehrál čin únosu a uvěznění, přilákalo pozornost veřejnosti.
To, na čem ten chlap pracoval, ďábelský výzkum na téma vymývání mozku přes FullDive technologii, bylo nakonec prokázáno za možné jen na NerveGearu první generace. Kromě toho, téměř všechny NerveGeary by měly být zničeny, takže by se dalo říct, že výsledky Sugouových experimentů přinesly možnost vývinu protiopatření.
Naštěstí těch 300 jedinců, kteří byli uvězněni v ALO, si nepamatovali, že by byli součástí experimentu na lidech. Mozky neutrpěly žádnou újmu a žádný z těch hráčů neprošel psychickým zhroucením. A po dostatečné lékařské péči se dalo říct, že se všichni budou moci vrátit do společnosti.
Ale RECTO Vývoj a ALfheim Online... Ne, samotný žánr VRMMO her utrpěl neodčinitelnou ránu.
Původně už samotný SAO incident vyvolal pořádný společenský rozruch. Ale nakonec se došlo k závěru, že je to neobvyklý případ výjimečného činu, způsobený jediným šílencem. A tentokrát... incident způsobený Sugouem ve světě ALO, který byl oslavován pro svou bezpečnost jako VRMMO hra, přilákal pozornost k možnosti, že by všechny VR světy mohly být zneužity ke zločinům.
RECTO Vývoj byl nakonec rozpuštěn, ale hlavní RECTO firma také utrpěla značné poškození a všichni členové management týmu pod výkonným ředitelem byli změněni, a dokonce i tehdy měla firma štěstí, že krizi nějak přežila.
ALO operace byly pozastaveny. Samozřejmě, že dalších pět nebo šest VRMMO stále fungovalo, i když nepřímo obdržely velký zásah ve formě redukce počtu uživatelů. Možná bude nemožné uniknout osudu zastavení chodu s tím, jak malé příjmy zbyly.
V té situaci něco, co mohlo změnit oslabený a téměř vytažený kořen, bylo— 
«Semínko světa», které mi svěřil Kayaba Akihiko.

Musím se dozvědět o Kayabovi.
Ve stejnou chvíli, kdy se zřítilo SAO v listopadu 2024, zemřel i Kayaba Akihiko. To se objasnilo před dvěma měsíci  teď byl březen 2025.
Zatímco Kayaba byl Heathcliffem v Aincradu po dva roky, skrýval se v horské chatě postavené v hloubi lesa v prefektuře Nagano.
Samozřejmě, že Kayabův NerveGear jej nepolapil v «poutech smrti», takže se mohl odhlásit, ale byl hlavou gildy RK, takže byl někdy online zřejmě i celý týden.
Pomáhala mu nějaká žena, absolventka, která s ním měla kurzy na průmyslovém oboru na Tokijské Univerzitě, byla zaregistrována jako asistentka Vývojové divize Argusu.
Sugou během svých školních dnů také zřejmě pracoval ve stejné laboratoři, tehdy se zrodila jeho spalující rivalita ke Kayabovi, i když povrchně předstíral, že svého mentora zbožňuje. Sugou prý obletoval i tu ženu  to vše jsem slyšel přímo od ní, když byla minulý měsíc propuštěna na kauci.
Obdržel jsem její emailovou adresu, když jsem se sugestivně ptal agenta z nouzového záchranného týmu, a po dlouhém váhání jsem jí poslal email se slovy ‚Nechci vás nějak obviňovat, jen chci znát detaily.‘ O týden později přišla odpověď. Přijela rychlíkem ze svého momentálního bydliště v prefektuře Mijagi tam, kde bydlím já. Jmenuje se Koujiro Rinko. Šli jsme do kavárny poblíž tokijského nádraží a já si vyslechl příběh, který mi nejistě vyprávěla.
Kayaba se zřejmě rozhodl zemřít se zhroucením se světa SAO ještě předtím, než incident vůbec začal. Byl to nezvyklý způsob smrti. Zřejmě přemodeloval FullDive přístroj, aby zvládl super-silný sken jeho mozku, kdy mu spálí mozek a zabije ho.
Šance, že skenování bude úspěšné, nebyla ani 1:1 000, ale ta žena, která vypadala křehce, přesto se silným srdcem, cítila, že uspěl.
Kdyby to pracovalo, jak Kayaba zamýšlel, jeho vlastní vzpomínky a myšlenky, všechny elektronické signály v jeho mozku by se digitálně zakódovaly a existovaly by v síti jako skutečný elektronický mozek.
Po troše váhání jsem jí řekl, jak jsem mluvil s Kayabovým vědomím na starém SAO serveru a jak mi pomohl zachránit Asunu a co mi svěřil.
Několik minut měla skloněnou hlavu, pak spadla slza a ona mi řekla: ‚Navštívila jsem horskou chatu, kde se skrýval, s úmyslem ho zabít. Ale nedokázala jsem to. Kvůli tomu ztratilo život mnoho mladých lidí.
To, co jsme on a já udělali, nemůže být nikdy odpuštěno.
Jestli ho nenávidíš, smaž prosím tu věc, kterou ti odkázal.
Ale jestli... jestli máš v sobě něco jiného než nenávist...‘

„—Kirito-kun. Haló, Kirito-kun. To dnešní offline setkání...“
Asuna do mě šťouchla loktem a já se vrátil do reality.
„Ach— promiň. Zasnil jsem se.“
„Áá. Ať už jsi tam nebo tady, pořád jsi klidný člověk, když jsi uvolněný.“
Asuna zavrtěla hlavou, jako by ji to ohromilo, pak s radostným úsměvem položila svou hlavu na mé rameno.


***

Seděla jsem u třetího kulatého stolu od jihu, poblíž oken na západní straně jídelny, a silou cucala brčkem, snažila jsem se dostat zbytek jahodového jogurtového pití ze dna papírové krabice. Hlasitý srkavý zvuk mého pokusu byl docela neslušný pro dívku, až se Ayano Keiko, sedící na druhé straně stolu, zamračila.
„Bóže, Liz... Riko-san, pij prosím o něco tišeji.“
„Ale to.... ach, ten Kirito, zase se k sobě tulej...“
Z mé výškové výhody v jídelně jsem viděla přes vrcholky stromů na lavičku, kde seděli, chlapec a dívka usazení hned vedle sebe, jejich ramena se dotýkala.
„To je tak hrozný, dělat něco podobného ve škole...“
File:Sword Art Online 4 - 281.jpg„Ano, šmírování je hrozný koníček!“
Na okamžik jsem se podívala na Keiko, pak jsem promluvila trochu nepříjemným hlasem.
„Řekni, nekoukala se Silica taky docela náruživě ještě před chvílí?“
Keiko, bojovnice s dýkou Silica  nebo klidně i naopak , se podívala dolů s tváří úplně rudou, začala si do pusy cpát svoje krevetové rizoto.
Rozmačkala jsem prázdnou krabičku a hodila ji do koše o několik metrů dál, pak jsem položila tvář na stůl a pořádně vzdechla.
„Aáá... Jestli to má být takhle, neměly jsme se dohodnout na tom «jednoměsíčním příměří»!“
„Ale nebyl to nápad Liz-san?! Měly bychom ty dva  nechat se měsíc chovat jako hrdličky, řekla jsi... to bylo úplně naivní.“
„Na tváři máš kousek rýže.“
Znovu jsem si povzdechla, pak jsem se podívala nahoru skrz skleněné okno na míjející bílé mraky.
Jak zjistil mou e-mailovou adresu? To jsem pořád nevěděla, ale v půlce února jsem náhle dostala e-mail od Kirita.
Byla jsem ohromená, v hlavě mi zvonil gong oznamující začátek druhého kola, zatímco jsem potěšeně mířila na místo setkání, ale to, co mi Kirito řekl v té kavárně, bylo ještě větším překvapením.
Kirito se zřejmě zamotal do toho velkého povyku s «ALO incidentem». Řekl mi, že mezi zúčastněnými byla Asuna speciálním typem oběti.
Řekl, že mě Asuna chce vážně vidět, tak samozřejmě, že jsem se tam hned vřítila na návštěvu. Když jsem uviděla tu postavu, ledového ducha, který neměl daleko k roztátí, hned se spustily mé ochranitelské instinkty, které jsem vůči ní cítila už v Aincradu.
Naštěstí sílila Asuna každý den a nastoupila s námi do školy. Když jsem ji uviděla znovu, neviděla jsem ji jako rivalku, ale spíš jsem měla potřebu ji chránit jako mladší sestru. S kamarádkou přede mnou, která milovala Kirita stejně, jsem vytvořila alianci «sledujme ty dva zamilované během května» — dohoda byla hotová. Ale.
Potřetí jsem si vzdychla, spolkla jsem poslední kousek svého sendviče se slaninou, salátem a rajčetem, pak jsem se podívala na Siliku.
„Jdeš na dnešní offline setkání?“
„Samozřejmě. Leafa... Suguha-chan taky půjde. Nemůžu se dočkat, až se s ní poprvé setkám offline.“
„Vy s Leafou vážně dobře vycházíte, co, Siliko.“
Podívala jsem se na ni, zatímco jsem ji s úsměvem škádlila.
„Musí to tak být? Je to takový pocit blízkosti, protože jsme obě takové «mladší sestry».“
„Múú...“
Siličiny tváře zacukaly, když si dala poslední kousek krevety do pusy, zamumlala a pak se také usmála.
„Liz-san je poslední dobou úplná «starší sestra».“
Několik vteřin mezi námi rostlo napětí jako elektrický výboj, pak jsme obě zvedly hlavu, podívaly se na mraky a ve stejnou chvíli si povzdechly.


***


Agilův podnik «Kavárna u kostek», před nepříjemnými černými dveřmi visela nespolečenská tabule s přímočarým nápisem ‚Dnes rezervováno‘.
Otočil jsem se k Suguze vedle mě a řekl: „Sugu, už ses potkala s Agilem?“
„Jo, dvakrát nebo třikrát jsme spolu lovili. Je vážně velkej!“
„Řeknu ti, je tak velikej i ve skutečnosti. Připrav se na to.“
Za Suguhou s vykulenýma očima se hihňala Asuna.
„Taky jsem byla překvapená, když jsem poprvé přišla.“
„Popravdě, bylo to fakt děsivý.“
Po poklepání na Suguhinu vyděšenou hlavu jsem strčil do dveří a má tvář se roztáhla do úsměvu.
Zvonek udělal ‚cink-cink‘, ale zvuky radosti, pískání a potlesku jej rychle přehlušily.
Obchod, který nebyl zrovna velký, byl už teď nacpaný lidmi. Velké basové reproduktory hrály hlasité BGM [Background music, hudba v pozadí]  k mému překvapení to bylo BGM z Aincradu, znělka Algade hraná NPC orchestrem. Všichni měli v ruce zářící sklenice, vypadalo to tu docela rozběhnutě.
„—Čau, nejdeme pozdě,“ řekl jsem svou výmluvu, pak přede mě předstoupila Lisbeth v uniformě.
„Ano, ano, hlavní postava se má ukázat na konec. Řekli jsme vám o něco pozdější čas. No, vítáme vás.“
Rychle jsme byli vtaženi do nacpaného obchodu, vyzdviženi na malé pódium vzadu. Dveře se zavřely s ‚batáán‘ a hned poté přestalo hrát BGM a světla byla ztlumena.
Náhle všechny reflektory namířily na mě a znovu se ozval Lisbethin hlas.
„Tak všichni, připravit... teď!“
Na tváři jsem měl užaslý výraz a byl jsem zasypán záblesky z mnoha žárovek.

Dnešní offline setkání  «pamětní večírek dobytí Aincradu» - bylo naplánováno mnou, Liz a Agilem, ale zřejmě začalo beze mě. Obchod byl plný lidí, to úplně předčilo má očekávání.
Po přípitku se všichni představili a pak přišla má řeč  tohle vůbec nebylo naplánované , načež Agil přinesl několik velkých pizz, které udělal speciálně pro dnešek, a večírek se změnil v chaos.
Přijímal jsem díky od mužů potřesením rukou a také od několika hráček, které se ke mně dostaly při poděkování nějak moc blízko, pak jsem se konečně dopotácel k pultu a sedl si na barovou židli.
„Bourbon, pane. S ledem,“ řekl jsem svou nerozumnou objednávku velkému muži ve vestě s motýlkem přes bílou košili, který na mě několik vteřin zíral. Překvapilo mě, když nalil jantarovou tekutinu do sklenice, ve které už led byl, a dal ji přede mě.
Nesměle jsem olízl tekutinu a s úlevou jsem zjistil, že je to čaj Oolong [Skupina čínských čajů]. Podíval jsem se nahoru a zamračil se na spokojeně se usmívajícího obchodníka, pak se na barovou židli vedle mě posadil vysoký muž. Měl oblek s lacinou kravatou a šátek kolem čela, stejně tak nevkusný.
„Agile, mně dej pravej.“
Ten muž – Klein, uživatel katany  chytl svou sklenici, otočil se na otáčivé barové židli a uvolněně se díval na kout obchodu, kde se smála skupina nádherných dívek.
„Hele, je to v  pohodě? Pak se musíš vrátit do práce.“
„Nemůžu pracovat přesčasy bez pití. Ale.. to je hezké...“
Díval jsem se, jak Klein svěsil nos, povzdechl jsem si a napil se svého čaje.
No, scéna byla rozhodně pastvou pro oči. Asuna, Lisbeth, Silica, Sasha, Yulier, Suguha a další hráčky se v plné síle shromáždily, to by stálo za fotku. Ne— vlastně bych měl udělat fotku pro Yui.
Někdo se už ponořil do stoličky naproti mě, měl oblek a na rozdíl od Kleina měl auru slušného podnikatele. Byl to nejvyšší velitel «Armády», Thinker.
Zvedl jsem sklenici a řekl: „Mimochodem, slyšel jsem, že jste vzali s Yulier-san. Je trochu pozdě, ale— Gratuluju.“
Cinkli jsme si skleničkami, Thinker se v rozpacích usmál.
„No, pořád mám co dělat, abych se přizpůsobil skutečnému světu. Moje práce je konečně na dobré cestě...“
Klein také pozvedl svou sklenici a naklonil se dopředu.
„Ne, mám z tebe fakt radost! Sakra, přeju si, abych si tam taky někoho našel. To mi připomíná, viděl jsem to nové vydání «MMO Dnes».“ 
Thinker se znovu plaše usmál.
„Ne, stydím se za to... Pořád tam chybí dobrý obsah... Navíc s momentální situací s MMO je docela zbytečné zachycovat data nebo psát novinky.“
„Je to jako chaos při zrodu vesmíru,“ přikývl jsem, podíval se na obchodníka, který třásl šejkrem s ‚čakačaka‘ zvukem.
„Agile, jak to šlo? Potom— se «Semínkem».“ 
Holohlavý obr se usmál takovým způsobem, že by mohl rozbrečet malé dítě, šťastně řekl: „Úžasně. Teď je asi 50 zrcadlových serverů... a kolem 100 000 stažení. Jede to asi na 300 velkých serverech.“

«Semínko světa», které mi svěřil modelový program vědomí Kayaby Akihika.
Několik dnů po setkání s Kayabovou asistentkou jsem s pomocí Yui stáhl velkou složku, která byla v lokální paměti mého NerveGearu, do paměťového čipu a odnesl jej do Agilova obchodu. Vzal jsem to sem, protože jsem si myslel, že je to můj jediný známý, který může pomoc s vyklíčením semínka.
Ke Kayabovi a jeho tvorbě, vznášejícímu se zámku Aincradu, jsem samozřejmě cítil nenávist. Svět smrtící hry zabil některé lidi, kteří měli blízko mému srdci. Kvůli těm lidem, kteří zemřeli ve strachu— a také kvůli ní nikdy Kayabovi neodpustím.
Ale mezi tou velkou nenávistí byl i pocit sympatie, který bohužel nemohu popřít.
Protože tam byl život a smrt, zámek měl opravdový pocit skutečného a jiného světa. I když jsem dychtil jej opustit, tak jsem ho zároveň hluboce miloval. V hloubi mého srdce byl rozhodně vyrytý trvalý pocit naděje.
A tak jsem si myslel, že bych měl alespoň zjistit, co ze «Semínka» vykvete. 
Semínko světa.
Vytvořil ho Kayaba, bylo to složité smyslové prostředí pro FullDive systém, nazýval se «Semínko», měl přednastavenou sérii programových balíčků.
Kayaba upravil autonomní kontrolní program SAO serveru «Cardinal», zmenšil ho tak, aby mohl pracovat i na menších serverech, navíc přidal do balíčku herní komponenty pro vývoj.
Jinými slovy, jestli chcete vytvořit VR svět, potřebujete víceméně velký server s dostatečnou vlnovou délkou, stáhnout balíček, vymodelovat 3D objekty, či vložit již existující, spustit program – a pak se zrodí nový svět.
Vývoj programu ke kontrole vstupu a výstupu pěti smyslů je velice náročný. Všechny VR hry, které po celém světě zrovna fungovaly, byly ovládány kardinálním systémem vytvořeným Kayabou v Argusu, s děsivě velkým poplatkem za licenci.
S pádem Argusu byla práva programu přesunuta do RECTA, ale když byl RECTO Vývoj rozpuštěn, snažili se práva prodat, ale s tou obří cenou a odmítnutím VR žánru her veřejností nepřijala nabídku ani jediná společnost, tak se zdálo, že VR žánr odstoupí do ústraní.
A pak se na scéně objevil kompaktní VR kontrolní systém «Semínko», který byl zcela zdarma. Agil plně využil svých známostí, aby byl mně svěřený program pořádně prozkoumán a bylo jisté, že nehrozí žádné nebezpečí.
Jaký byl Kayabův opravdový úmysl— sice se řeklo, že v programu není žádný risk, ale co se stane po vypuštění, ví jen sám Kayaba. Ale myslím, že základ jeho pohnutek pocházel z jednoho prostého pocitu.
A to je honba za «dalším skutečným světem», nekončící sen.
Požádal jsem Agila, aby mi pomohl nahrát «Semínko» na servery po celém světě, zcela zdarma pro všechny, ať už pro osoby či firmy.

Co se týče mrtvého ALfheimu Online, bylo zachráněno ALO hráči, mnoha lidmi z riskantního podniku.
Založili novou společnost a za malý poplatek přesunuli všechna data ALO z RECTA.
Rozlehlá země Álfheimu se znovuzrodila, všechna hráčská data byla přenesena. Méně jak deset procent dřívějších hráčů opustilo kvůli incidentu hru.
Samozřejmě, že Álfheim nebyl jediným světem zrozeným z tohoto «Semínka».
Stovky firem a jedinců, kteří si dříve nemohli dovolit licenční poplatek, začali postupně provozovat herní VR server. Některé za peníze, jiné zdarma, byly vzájemně propojené jako přirozený proud, představila se některá nová meta pravidla. Nyní zavádějí mechanismus, který dovolí postavě vytvořené v jedné VR hře převedení do jiného herního světa.
A Semínko se nepoužívá jen pro hry. Vzdělání, komunikace, turistika, každý den se rodí nové kategorie serverů a každý den vznikají nové světy.
Den, kdy «umístění opravdové oblasti» VR světa překoná velikost Japonska, není příliš daleko.

Thinker pokračoval s kyselým úsměvem, jeho oči byly stále ponořené v jakémsi snu.
„Nejspíš sledujeme stvoření nového světa. Je moc úzké ho označit MMORPG. Rád bych změnil jméno mých stránek... i když správné slovo mě teda moc nenapadá.“
„Um... hm...“ založil si Klein ruce, v hlubokém přemýšlení nakrčil obočí. Strčil jsem do něj loktem a se smíchem řekl: „Hele, nikdo nic nečeká od někoho, kdo pojmenoval svou gildu «Fuurinkazan».“ 
„Hele! Popravdě, jsem zaplaven přihláškami do nového Fuurinkazanu!“
„Óó. Doufám, že je tam nějaká hezká holka.“
„Guh...“
Kleinovi došla slova. Zasmál jsem se, pak se otočil k Agilovi a řekl: „No, změnil se plán pro druhé setkání?“
„Ne, dnes večer v jedenáct, ve Městě Yggdrasil.“
„Takže to znamená...,“ řekl jsem, ztlumil jsem svůj hlas.
„Vyšlo to?“
„Ano. Vypadá to, že seskupili nové servery a použili je jako jeden, přeci jen je to «legendární zámek». Zvyšuje se počet uživatelů i kapitál.“
„Doufám, že to půjde hladce.“
—Po inicializaci byl starý SAO server zcela vyřazen. Ale když byla vývojová data z Argusu předána novým managerům ALO, obsahovala něco, co nikdo nečekal.
Dopil jsem svůj čaj a oběma rukama držel sklenici, díval jsem se na strop obchodu. Tmavé panely trochu připomínaly temné noční nebe. Míjely slabě šedé mraky. Objevil se měsíc, zabarvil svět do modré. Něco obrovského se přibližovalo z dálky—
„Hele, Kirito, pojď sem!“ zakřičela náhle Liz, vypadala poněkud roztržitě, mávala rukou a snažila se upoutat mou pozornost.
„...Ta holka přece nemůže být opilá...,“ zašeptal jsem, oči jsem měl upřené na velkou sklenici naplněnou růžovou tekutinou. Když mě slyšel, nasadil obchodník mimo zákon vážnou tvář a řekl: „Je to pod 1%, tak je to v pohodě. Stejně je zítra svátek.“
„Hele, hele...,“ zavrtěl jsem hlavou a postavil se. Bude to dlouhá noc. 


***


Leafa stoupala nočním nebem černým jak uhel.
Prorážela atmosféru čtyřmi křídly, protínala ji, donekonečna zrychlovala. Vítr jí burácel v uších.
Dříve byla pro získání nejdelší letové délky z limitovaného letu nejvýhodnější stálá rychlost, bylo nezbytné použít metodu, kdy se střídalo zrychlování a plachtění, do úvahy se při létání muselo vzít spoustu věcí.
Ale to bylo nyní minulostí. Okovy, které ji svazovaly, v momentálním systému už neexistovaly.
Konec konců, nebylo žádné Město ve Vzduchu nad Světovým stromem. Víly světla, Álfové, neexistovaly. Vílí král slibující znovuzrození těm, kteří ho navštíví, byl falešný král.
Tento svět se jednou zhroutil a převtělil se do nové země, noví vládci— ne, moderátoři, udělili každé vílí rase křídla s věčným letem. Ne být Álfem, ale lidem zeleného větru, Sylfem, Leafa cítila, že to jí stačí.
Přihlásila se hodinu před smluveným časem. Letěla z hlavního města Cait Sithů, «Freelie», z místa, kde momentálně zůstávala. Letěla už asi dvacet minut v kuse. Neodpočívala ani vteřinu, její křídla kmitala plnou silou podle jejích příkazů, magické vrtule vydávaly skelně zelené světlo, ani v nejmenším neztrácely sílu a dál reagovaly na Leafinu vůli.
Podle Kirita se teorie zrychlení tohoto nového světa velice podobné té u aut.
Hned po vzlétnutí je třeba roztáhnout pravá a levá křídla co nejvíc, «točivě je orientovat»  to Kirito řekl, ale Leafa tomu nerozuměla  tahle letová metoda umožňovala silné proražení větrem.
Pro postupné zrychlování zostři úhel křídel, zmenšuj rozsah. V nejvyšší rychlosti jsou křídla založená tak, že jsou téměř rovná, kmitají tak rychle, že s tou rychlostí to ze země vypadá, jako by za sebou zanechávala barevnou kometu. V tomhle stádiu se zrychlení zmenšuje, samotná rychlost závisí na duchovi. Většina hráčů začne brzy zpomalovat, jsou přemoženi strachem a psychickou únavou.
V «Álfheimském závodu», který se uskutečnil minulý týden, byli Leafa s Kiritem v mrtvém závodu. V poslední vteřině skočila kupředu, o malý kousek vyhrála první místo. Ti dva byli o tolik lepší než ostatní hráči, že ohrozili šanci na konání druhého závodu.
...Tehdy to byla vážně zábava...
Leafa se při letu slabě, nostalgicky usmála. Těsně před cílem, když ji Kirito předběhl, použil špinavý trik, aby donutil Leafu se smát, zakřičel pitomý vtip, po kterém Leafa vyprskla smíchy. Jako pomstu na něj hodila lektvar s protijedem, kdyby se netrefila, tak by její první místo bylo nejspíš ohroženo a ukradeno.
Letět na takovém eventu bylo pěkné— ale přeci jen jí bylo nejpříjemnější, když dokázala vyčistit svou hlavu a jen se soustředit na zrychlování až k absolutnímu limitu.
Její rychlost už se k limitu zvýšila, a to po deseti minutách letu. Země obalená temnotou proudila tak rychle, že se stala jen proužkem, občas se vepředu objevila malá osvětlená města, ale rychle zase zmizela za ní.
Cítila, že teď už dosáhla nejvyšší rychlosti— s tou myšlenkou otevřela na chvíli svá křídla, ohnula se dozadu a přešla do rychlého stoupání.
Nad její hlavou zářil obří měsíc mezerou v mracích. Mířila k modrobílému disku, stoupala jako raketa.
Po několika vteřinách, s nepatrnou změnou ve zvuku větru, se vrhla do moře mraků. Letěla černým závojem jako kulka z pistole. Z bezprostřední blízkosti zazářil blesk, zabarvil mraky do bílé, ale ona bez starostí pokračovala.
Zanedlouho prošla mořem mraků. Dole se rozprostíral svět bledě modrého měsíčního světla, mraky vytvářely nekonečnou planinu. Viděla jen mraky a vrcholek Světového stromu. Její rychlost byla mírně snížená, Leafa zavřela ústa a natáhla prsty, soustředěně mířila k měsíci. Možná je to jen její představivost, ale průměr stříbrného talíře jako by se zvětšil. Spousta kráterů byla jasně viditelná.
Možná to byla jen iluze, ale skupina světel uprostřed velkého nebeského tělesa jako by se mihotala a třpytila. Že by na měsíci bylo město, kde žijí měsíční lidé? Jen ještě kousek— jen ještě kousek blíž—
Ale na konci světa ji chytila zeď výškového limitu. Zrychlení se snížilo a její tělo jako by ztěžklo. Konec virtuálního vesmíru byl jen kousek před ní. Nedokázala se za něj vznést, takže nešlo nic dělat. Ale...
Leafa natáhla pravou ruku tak daleko, kam to jen šlo. Roztáhla prsty, jako by se snažila chytit měsíc.
Chtěla jít. Ještě výš. Daleko, daleko. Za stratosféru, oddělit se od gravitace, až k měsíci. Ne, za orbitu planety, za prolétávající komety, do oceánu hvězd.
Její rychlost stoupání se nakonec snížila až na nulu, pak pokračovala do záporných hodnot. S rukama stále roztaženýma začala Leafa padat volným pádem do nočního nebe. Měsíc se postupně vzdaloval.
Ale Leafa zavřela oči a usmála se.
Zatím je nedostupný, ale—
Podle toho, co slyšela od Kirita, existovaly plány, kdy by se ALfheim Online spojil s další větší VRMMO, propojily by se. Na začátek by se měli připojit ke hře, která se bude odehrávat na měsíčním povrchu. Tak by mohlo být možné doletět až na měsíc. Každý herní svět by mohl být přidán jako planeta, pak přijde den, kdy bude moře hvězd brázdit trajekt.
Letět kamkoliv. Jít kamkoliv. Ale... bylo místo, kam prostě nemohla jít.
Leafa se náhle cítila osaměle.
Padala k načechraným mrakům, přitom si rukama pevně objala tělo.
Znala důvod, proč je tak osamělá. Dnes ji Kirito ve skutečném světě  Kazuto  vzal na večírek, byla to vina toho večírku.
Byl velice zábavný. Až doteď viděla nové kamarády jen v tomto světě, ale poprvé se s nimi setkala ve skutečném světě a mluvila s nimi o hodně věcech. Tři hodiny rychle uběhly.
Ale zároveň to Suguha cítila. Jsou propojení něčím, co nejde vidět... velice pevným poutem. V «tom světě», vznášejícím se zámku Aincradu, který už neexistoval, společně bojovali, plakali, smáli se, milovali, měli společné vzpomínky  které, i když se už vrátili do skutečného světa, stále z jejich srdcí zářivě svítily.

Její pocit lásky ke Kazutovi se nezměnil.
V noci si před dveřmi říct dobrou noc. Ráno společně běžet na nádraží, to bylo vždy jemné a hřejivé jako sluneční svit.
Ať už se stali bratrem a sestrou, či ne, možná budou cizími lidmi žijícími v různých městech, z té myšlenky brečela smutkem. Ale právě teď, když žijí pod stejnou střechou, to ji naplňovalo štěstím. Nepotřebovala mít celé Kazutovo srdce. Dokud je tam koutek vyhrazený jen pro ni, to stačí.
—Konečně to byla schopná takto přijmout.
Na večírku cítila, že Kazuto jde někam daleko, na místo, kam se ona nikdy nedostane. Nemohla zasahovat do vztahů těch lidí. Nebylo tam místo pro Suguhu. Protože Suguha neměla na «ten zámek» žádné vzpomínky.
Tělo malé a stočené, Leafa dál padala jako meteor.
Moře mraků se přibližovalo. Nově založené Město Yggdrasil bylo na vrcholku Světového stromu, měla by tedy otevřít svá křídla a začít plachtit. Ale její srdce bylo plné studeného osamocení, nemohla pohnout křídly.
Studený vítr vál kolem ní a otíral se jí o tvář. Pomalu kradl teplo z jejího srdce. Prostě takhle spadne do tmavého moře mraků, bude se potápět hlouběji a hlouběji—

Náhle bylo její tělo něčím chyceno a ona přestala padat.
„—!?“
Leafa v překvapení otevřela oči.
Tvář před ní patřila Kiritovi. Držel ji oběma rukama, vznášel se těsně nad mraky. ‚Proč?‘  než se mohla zeptat, Spriggan s tmavou pletí otevřel ústa.
„Bál jsem se, jak daleko budeš stoupat. Přišel jsem tě vyzvednout, je skoro na čase.“
„...Aha... díky,“ zasmála se Leafa s úsměvem, zamávala křídly a vyletěla z Kiritova sevření.
Noví administrátoři ALfheim Online přesunuli všechna herní data z RECTO Vývoje, která zahrnovala i data postav ze starého Sword Art Online. A tak si mohli původní SAO hráči vybrat, jestli použijí své staré postavy v ALO, včetně vzhledu.
Kvůli tomu mají hráčky, se kterými Leafa hraje denně, Silica, Asuna a Lisbeth, postavy nekonečně blízké skutečnosti, tedy až na typické znaky své vílí rasy. Ale když dostal na výběr Kirito, neoživil svůj dřívější vzhled, raději dál pokračoval s postavou Spriggana. Také si vybral vynulování svých statů, zbavil se svých předchozích působivých skillů a trénoval od začátku.
Leafa chtěla znát jeho důvod, zeptala se, zatímco se vznášeli ve vzduchu.
„Hele, brášk... Kirito-kun, proč ses nevrátil ke své původní postavě jako ostatní?“
„Hmm...“
Kirito překřížil své paže, jeho oči byly zamlžené a vypadal, že se dívá do dáli. Pak s malým úsměvem odpověděl: „Role Kirita toho světa skončila.“
„...Chápu,“ usmála se i Leafa.
Byla první, kdo potkal sprigganího válečníka Kirita. Společně se vydali na cestu ke Světovému stromu. Ta myšlenka ji dělala trochu šťastnou.
Pohybovala se v prostoru při zvedání se, Leafa vzala Kirita za pravou ruku.
„Hele, Kirito-kun. Zatancujme si.“
„Co?“
Kirito měl vyvalené oči. Táhla ho a začala plachtit nad mraky, jako kdyby se klouzala.
„Tohle je nedávno vyvinutá technika vysoké úrovně. Při vznášení se můžeš pomalu pohybovat do stran.“
„Aha, chápu...“
Nic nepodnítilo Kiritovu mysl tolik jako výzva, jeho výraz zvážněl a začal se při plachtění vyrovnávat Leafě. Brzy ztratil rovnováhu a překotil se.
„Uááá!“
„Hele, nefunguje to, když se hýbeš dopředu. Místo toho potřebuješ jen malé poskočení nahoru, stejně jako když normálně plachtíš.“
„Mumúú...“
Leafa zatáhla za Kiritovu paži, když se několik minut snažil, ale jak se dalo od jeho adaptační schopnosti očekávat, brzy vypadal, že trik umí perfektně.
„Ach... Chápu, tak takhle to je.“
„Správně. Dobře, hezky,“ usmívala se Leafa, přitom vytáhla lahvičku z kapsy u pasu. Otevřela zátku a nechala ji poletovat ve vzduchu, z lahve se vylily kapičky stříbrného světla a zároveň vyšel čistý zvuk strunového sboru, ale nebylo vidět odkud. Tento předmět prodávali hudebníci Pucové s vysokým levelem, měl v sobě nacpaný jejich výkon.
S rytmem hudby Leafa pomalu vstoupila do tance.
Velký krok, malý krok, další velký krok, jemně tančili ve vzduchu. Jednu ruku měli spojenou, dívala se Kiritovi do očí, improvizovala, aby se sladila se směrem pohybu.
Dva lidé plachtili, otáčeli se dokola a dokola na nekonečném moři mraků, tiše zaliti bledým měsíčním světlem. Napřed pomalý pohyb, pak postupné zrychlování, každý z jejich kroků šel dál.
Zelené světlo tříštící se z Leafiných křídel se překrývalo s bílým z Kiritových, při naražení mizelo. Vítr se utišil. Leafa přivřela oči.
Pocity v Kiritově srdci proudily skrz jeho prsty, cítila je a přijímala.
Tohle je možná naposled, pomyslela si Leafa.
K tomuto dni bylo několik magických chvil, kdy se jejich pocity propletly. To je teď nejspíš také naposled.
Kirito— Kazuto měl svůj vlastní svět. Školu, kamarády, důležitou osobu. Jeho křídla byla silná, jeho kroky příliš velké, nedokázala zcela chytit jeho nataženou ruku.
Před dvěma lety, ode dne, kdy se nevrátil z cesty, kterou v tom světě začal, se jejich cesty opravdu začaly vzdalovat. Aby se mu zase přiblížila, vyzkoušela Leafa vílí křídla, ale polovina Kazutova  a všech těch dalších lidí  srdce byla stále ještě plná zázraku zámku, který se vznášel v nebi.
S pokrokem ve vědě a technologii se virtuální svět stal opravdovým bez limit. Je za hranicí hry, virtuální svět se stává skutečností. Ale lidé nejsou dost chytří na to, aby žili v mnoha realitách. Kazuto jistě nashromáždil až moc svého podílu radosti a smutku a lásky v tom světě. Ve světě fantazie, který Suguha nebude moci nikdy navštívit.
Leafa cítila, jak jí zpod zavřených víček vytékají slzy.
„—Leafo...?“ Kiritův hlas dosáhl k jejím uším.
Leafa otevřela oči, s úsměvem se mu podívala do tváře. Ve stejnou chvíli lahvička, která byla plná hudby, zeslábla, vybledla, zmizela spolu se slabým zvukem, kdy se lahev rozlomila.
„...Já pro dnešek půjdu zpět,“ řekla Leafa a pustila jeho ruku.
„Uh...? Proč...“
„Protože...“
Znovu jí tekly slzy.
„...Je to příliš daleko, bráškovo... a místo i všech ostatních. Já, já tam jít nemůžu...“
„Sugu...,“ podíval se na ni Kirito s vážnýma očima. Lehce zavrtěl hlavou.
„Tak to není. Jestli myslíš, že chceš jít, tak můžeš kamkoli.“
Nečekal na odpověď a znovu ji popadl za ruku, pevně, otočil se.
„Ah...“
Se silným zvukem křídel začal zrychlovat. Rovnou ke Světovému stromu tyčícímu se nad mraky.

Kirito letěl závratnou rychlostí, kterou ani slova nedokázala popsat. Jejich spojené ruce se ani trochu neuvolnily, Leafa se zoufale snažila jej dohnat.
Světový strom rostl a zakrýval více oblohy, jak se mu přibližovali. Mezi mnoha větvemi, v bodě, kde se oddělovaly od kmene, svítilo nespočet světel. Světla Města Yggdrasil.
Z prostředka stoupala pozoruhodně vysoká věž a jasně zářila, k té Kirito stoupal.
Sbírka světel zahrnovala jak světla unikající z oken budov, tak z pouličních lamp osvětlujících ulice, které již začaly být vidět jednotlivě— stalo se to v tu chvíli.
Rozeznělo se mnoho zvonů. Tento zvuk označoval půlnoc v Álfheimu. Ze Světového stromu skrz velkou dutinu spojující Město Yggdrasil s Alne se zvuk rozléhal dál do celého světa.
Kirito rozprostřel svá křídla a náhle zabrzdil.
„Váááá!?“
Leafa nedokázala zastavit, málem do sebe narazili. Vznášející se Kirito roztáhl paže, když do něj drkla, zastavil ji tak, že ji mírně objal.
„Nestihli jsme to. —Tady to je.“
„Co?“
Leafa nerozuměla významu Kiritových slov, podívala se mu do tváře. S mrknutím a křivým úsměvem ukázal Kirito na oblohu. Otočila se, stále v jeho náruči, podívala se na noční nebe.
Obří úplněk jasně zářil, čistou modrou barvou. —To bylo vše.
„Měsíc... Co s ním?“
„Tam, podívej se pořádně.“
Kirito natáhl paži ještě dál. Leafa se usilovně dívala.
Zářící kruh stříbrné, pravý horní okraj— byl trochu odštípnutý.
„Co...?“
Leafa vykulila oči. Zatmění měsíce...? Myslela si chvíli, ale pak si uvědomila, že v Álfheimu se něco podobného nikdy nestalo.
Oblast černého stínu postupně narušovala měsíc. Ale tvar nebyl kruhový. Byl jako trojúhelníkový klín, který se do měsíce zakusoval—
Náhle Leafiny uši zaslechly zvuk hlubokého zavrčení. ‚Gon, gon‘ rozléhal se vážný zvuk. Zdaleka, zatímco se celé nebe otřásalo, jako by něco padalo.
Stín, který se objevil, nakonec překryl celý měsíc. Ale měsíční světlo stále zářilo zpoza toho stínu, osvětlovalo jeho nejasný trojúhelníkový tvar. Ten se postupně zvětšoval a zvětšoval. Přibližoval se.
Ukázalo se, že je to objekt ve tvaru kužele. Pocit vzdálenosti se nedal zcela uchopit. Napínala oči, svraštila obočí. A—
Náhle zavěšený objekt začal zářit.
Jasné žluté světlo bylo vydávané všemi směry.
Zdálo se, že se to skládá z mnoha tenkých pospojovaných vrstev. Světlo se vylívalo z prostor mezi těmi vrstvami. Tři obří sloupy visely ze základu, jejich zářící špičky také oslňovaly.
Loď...? Dům...? Leafa zmateně naklonila hlavu ke straně. Mezitím se to zvětšovalo. Už to zcela zakrylo onu část nebe. Basový zvuk otřásl jejím tělem.
Všimla si něčeho mezi nejnižší vrstvou a tou nad ní. Mnoho malých výčnělků se táhlo od spodku nahoru. Ne— To jsou—
Budovy! Obří budovy s okny na mnoha podlažích jako by byly blízko u sebe. Ale— Když počítala podle velikosti budov, tak jedna budova přes deset podlaží má asi stejnou výšku jako Větrná věž. A tak celá výška vznášejícího se kuželu musí být... stovky metrů, ne, několik kilometrů...?
„Ach... Ale ne... ale ne, to je...“
Přemýšlela nad tím, co vidí, blesk projel její myslí a ozářil pravdu.
„To je...!“
Otočila se a podívala se Kiritovi do tváře.
Kirito výrazně přikývl, promluvil hlasem, který nedokázal skrýt jeho nadšení: „Ano. To je— Vznášející se zámek, Aincrad.“
„—! ...Ale ...Proč? Proč tady...?“
Obří vznášející se zámek zpomalil, pak se přestal hýbat těsně předtím, než se dotkl horních větví Světového stromu.
„Je tu kvůli odvetě,“ řekl Kirito tichým hlasem.
„Tentokrát dokonale vyčistíme každé podlaží, od prvního až po po sté, dobudeme zámek. Předtím skončil ve třech čtvrtinách. Leafo...“
Kirito položil ruku na její hlavu a pokračoval: „Teď jsem se stal slabým... Pomoz mi.“
„...Ah...“
Leafin hlas se zadrhl. Podívala se na Kiritovu tvář.
—Jestli chceš jít, můžeš se vydat kamkoliv.
Slzy jí znovu padaly po tváři, na Kiritovu hruď.
„—Ano. Půjdu... kamkoli... společně...“

Schoulila se ke Kiritovi a sledovala nekonečně obří vznášející se zámek, ze směru jejích chodidel vyšel hlas.
„Hej, máš zpoždění, Kirito!“
Leafa se podívala na zdroj, žlutý a černý šátek kolem červených vlasů, působivá dlouhá katana u pasu, Klein stoupal.
Vedle něj byl Gnóm s hnědou zářící pletí a velkou bojovou sekyrou na zádech, Agil.
Stříbrné kladivo určené jen pro Leprochauny, oblečená v čistě bílých a modrých šatech podobných zástěře, Lisbeth.
S nádhernýma dlouhýma černýma ušima a ocasem, malý vodově zbarvený drak na jejím rameni, Silica.
Letící ruku v ruce – Yulier a Thinker.
Stále nepřivyklá létání, držící ovladač při nejistém letu, to byla Sasha.
Jako další Sakuya a Alicia Rue spolu s několika dalšími Cait Sithy a Sylfy, ti se vzali bůhvíodkud.
Mávající rukou a stoupající Recon.
Spolu s Generálem Eugenem a armádou Salamandrů.
„Hele, necháme vás pozadu!“
Za sebou nechali jen Kleinův křičící hlas, obří parta letěla přímo do nočního nebe, mířila k zámku v obloze.
A konečně bílá tunika a minisukně, stříbrný rapír u pasu, malá pixie sedící na rameni. Asuniny dlouhé vlasy se třpytily, když se před nimi zastavila.
„Pojďme, Leafo-chan!“
Leafa stydlivě vzala za Asuninu nataženou ruku. Asuna se usmála, pohnula svými vodově zbarvenými křídly a otočila se.
Yui přeletěla z Asunina ramena na Kiritovo.
„Hele, tatínku, pospěš si!“
Kiritův pronikavý pohled se upřel na Aincrad, pak na okamžik dolů. Jeho rty se pohnuly, zašeptal jméno, ale ona jej neslyšela.
Kirito s vervou pozvedl hlavu, jeho tvář měla zas ten neohrožený úsměv. Roztáhl svá křídla a zamířil k nebi před sebou.
„Fajn— pojďme!!“

6 komentářů:

  1. Otázočka :) : pozrel som celé Anime ... ale nejak mi nedá sa neopýtať či ta kniha ešte nepokračuje :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokračuje :) Hlavní knižní série má momentálně 14 dílů, vedlejší 2 (ta podropně popisuje postup při čištění Aincradu od prvního podlaží). Adaptace se dočkaly první čtyři knihy. Letos v červenci začne vycházet Sword Art Online II, druhá série anime, označovaná i jako GGO podle toho, jakou část série bude zahrnovat - to jsou 5. a 6. kniha

      Vymazat
    2. Ďakujem za zodpovedanú otázku :) a skvelý preklad :) ... už sa nemožem dočkať :P

      Vymazat
    3. Není zač ;) Mám připravené poslední dvě části této kapitoly, načež už pak začne vycházet pátá kniha

      Vymazat