sobota 5. dubna 2014

ME9: Koncert černé a bílé - první kapitola

3. podlaží Aincradu, 14. prosince 2022
SAO ME09.jpg

Část první

První podlaží Aincradu nemělo žádné téma, a kdybych už ho měl nějak popsat, řekl bych „Je tam všechno“. Travnaté pláně, lesy, divočina, údolí; bylo opravdu velice bohaté na rozmanitost terénu. Mimo hlavní město se tam nacházelo mnoho vesniček, fantasy RPG uvítala příchozí hráče mnoha strhujícími atmosférami ― ale pod podmínkou «smrtící hry» si scenérie poklidně užíval jen málokdo.
Pak přišlo druhé podlaží, které se vymanilo z fantasy dřezu a vytvořilo téma. Celé podlaží se změnilo na zelenou trávu pokrývající vrstevnaté hory. Objevující se monstra připomínala zvířata. Možná, že obtížnost prvního podlaží byla vysoká, protože obtížnost druhého se nezvýšila, místo toho působila uvolněně, jako pastvina. Ale většina hráčů mu říkala «Kraví podlaží». Asi není třeba vysvětlovat proč.
A teď ― neposkvrněné třetí podlaží.
Stoupal jsem po točitém schodišti, které propojovalo místnost bosse druhého podlaží s hlavním městem třetího, promluvil jsem sám k sobě a přitom zatínal pravou pěst: „V jistém smyslu se dá říct, že tady doopravdy začíná SAO...“
I když tohle mělo jen zlepšit mou náladu, zašeptal v odpověď hlas.
„Vážně? Proč to říkáš?“
Hned po té otázce jsem se poškrábal po hlavě a odpověděl: „No... od třetího podlaží se začnou objevovat opravdová humanoidní monstra. Koboldi na prvním podlaží a Taurové byli jen třídy «Pololidé», ti umí používat jednoduché skilly s mečem, ale vypadají jako monstra, viď? Ale odteď narazíme na dost nepřátel, kteří se vzhledem od člověka neliší. Bez barvy kurzoru by je vůbec nešlo rozpoznat. Samozřejmě, dokážou si povídat jako NPC a jejich skilly meče jsou na velice vysoké úrovni. Jinými slovy...“
Otočil jsem hlavu a podíval se přes rameno do tváře uživatelky rapíru Asuny.
„...Tady prolog Sword Art Online končí. Muž, který nás sem zavřel, Kayaba Akihiko, řekl v rozhovoru časopisu se speciální edicí SAO ‚Ve «Sword Art Online» se meče a skilly proplétají, píší melodii světla a zvuku, koncert života a smrti‘...“
„...Ach...“
Ačkoliv slyšela větu, která mě před rokem nadchla, nevypadala Asuna ani trochu dojatě. Svým obvyklým tempem stoupala po schodišti, trochu pokrčila rameny a řekla něco, co jsem nečekal: „...Od toho rozhovoru Kayaba už plánoval tenhle zločin...“
„Ej... áá, mááá, samozřejmě... tak by to mohlo být.“
Před měsícem a týdnem řekl Kayaba před deseti tisíci hráčů, kteří se nuceně shromáždili na hlavním náměstí, tohle: „NerveGear a SAO jsem vytvořil z jediného důvodu, a to abych vytvořil a sledoval tento svět. A teď již bylo všeho dosaženo.“
Za předpokladu, že jsou ta slova pravdivá, plánoval Kayaba Akihiko tento monstrózní zločin ještě předtím, než plánoval SAO, dokonce ještě předtím, než nastínil NerveGear. Zvládl zapůsobit na mé mladé (přesněji řečeno o rok mladší) srdce v těch několika rozhovorech, které poskytl, jeho slova měla dvojí význam. Asuna stála čelem ke mně, který jsem právě zjistil tento fakt, a jemně řekla: „Koncert... života a smrti. Opravdu mluví o hráčích, kteří kříží své meče a skilly s humanoidními monstry?“
„É... Co tím myslíš...?“
Ucukl jsem krkem. Dál jsem udržel svůj postoj, kdy jsem stoupal po schodech mezi oblastí labyrintu a horním podlažím a díval se dozadu. Protože tyto schody vypadaly všechny téměř stejně, tak jsem po nich, včetně beta testování, vylezl asi desetkrát. Jen reliéfy na černých zdech se lišily, při bližším pohledu naznačovaly téma a krajinu dalšího podlaží, ale zrovna teď jsem se soustředil na Asunu.
Výraz uživatelky rapíru zvážněl, promluvila tichým hlasem sama k sobě: „Možná nad tím moc přemýšlím... Tenhle koncert, to ve skutečnosti není hudba vytvořená párem hudebních nástrojů. Jestli je to v páru, tak se víc hodí ‚duet‘.“
„Tak... Koncert, jeho opravdový význam je...?“
„V průběhu času se význam trochu měnil, ale v podstatě je to hudba orchestru nebo mnoha nástrojů doprovázející první housle, samostatný hudební nástroj... Jinými slovy to není jeden na jednoho, ale jeden proti mnoha, nebo by se dalo říct, že je to hudba malé skupiny proti velké.“
„Jeden proti... mnoha...,“ zopakoval jsem tu větu a tiše přemýšlel, zvažoval jsem, že řeknu „Není to teda srovnatelné s hráčem proti skupině monster?“ ―Ale když jsem otevřel ústa, abych to řekl, zase jsem je zavřel.
V tomto světě, hráč proti mnoha, scéna boje s, dejme tomu, deseti či více monstry, byla nemožná. To proto, že tu není plošná destruktivní magie a skilly meče na dálku útočí jen v dosahu zbraně, takže v SAO znamená obklíčení monstry okamžitou smrt.
Samozřejmě, že herní design odrážel tento fakt, většina monster se pohybovala sama, najednou se objevila nanejvýš dvě nebo tři monstra. Pokud nebyla schválně přivedena k sobě, nebo pokud hráč omylem nešlápl na past, situace, kdy by jeden bojoval proti mnoha, by nikdy nenastala... A co víc, i kdyby se tak stalo, snažil by se ze všech sil utéct.
„...V tom případě by koncert jako boj v tomto světě nikdy nenastal. Jestli na tom ale trváš, možná by se to dalo omezit na boj s bossem... Ale to by byl boj s bossem, tedy pro přepadovou skupinu.“
Asuna se podívala na mě, který jsem pokrčil rameny a nuceně se usmál, dívala se, jako by chtěla něco říct, ale ústa neotevřela. Po chvíli se usmála a přikývla.
„Ano, možná nad tím moc přemýšlím... Neměli jsme o tom začít mluvit, viď, Kirito-kun?“
„É? Co?“
„...Nic, už je konec.“
Poté, co jsem tohle slyšel, narazila moje stále otočená hlava na vršek tlustých kamenných dveří.
„Au...,“ vydal jsem zvuk, o kterém si lidé nemysleli, že ho vydám, zamával jsem pažemi, abych zabránil pádu kvůli špatnému kroku, kdy jsem se pokusil stoupnout na neexistující schod. Ale nezískal jsem zpět rovnováhu, a spíš než abych spadl dopředu a trefil Asunu, proč nespadnout dozadu?
V tu chvíli, když jsem se pokusil opřít o dveře, které byly kdovíproč otevřené, jsem zakřičel „Váááá“ a vyšel z velkých dveří, krásně spadl na zadek na kámen pokrytý mechem. To se stalo prvním otiskem neposkvrněného třetího podlaží.

Aincrad, třetí podlaží.
Téma tohoto podlaží je «les». Ale na rozdíl od okolí vesnice Horunka na prvním podlaží a jižní oblasti druhého podlaží, se měřítko dost liší. To proto, že i nejmenší strom má kmen o průměru jednoho metru a nejnižší stromy mají třicet metrů. Říct, že jsou to velké stromy, není moc vhodné, prastaré stromy se bez limitu natahovaly k nebi. Zlaté paprsky procházely mezi překrývajícími se listy a větvemi, osvětlovaly zemi, celé to vypadalo jako snová země.
„Páni...!“ zvolala Asuna šťastným hlasem vedle mě a vyběhla ze dveří. Já se snažil zvládnout bolest v kostrči. Otočil jsem se na zemi o osmdesát stupňů, mé oči následovaly její postavu. Asuna se zastavila na nedalekém místě, točila se dokola a dokola pod úzkými paprsky slunce, vypadala jako by se jí scenérie tohoto lesa, který se táhl snad do nekonečna, líbila.
„Tohle je skvělé... Jenom vidím tuhle krajinu a mám pocit, že ta tvrdá práce stoupání sem se vyplatila.“
Uživatelka rapíru, obvykle vyzbrojená kápí s kapucí, měla kapuci dole, a tak se paprsky slunce oslnivě odrážely od jejích krásných, lesklých, dlouhých, hladkých, jemných kaštanových vlasů do mých očí. Její štíhlá postava, spolu s její chladnou krásou, nutila hráče si myslet, že není hráč, ale lesní víla.
„...Vážně se to vyplatilo,“ řekl jsem tiše a postavil jsem se. Sundal jsem si svůj kožený plášť a líně se protáhl. Netušil jsem, jestli je to iluze, nebo ne, ale vzduch byl naplněn sladkou vůní. Vůně velkého počtu rostlin... možná to je příčinou.
Podíval jsem se za mě. Stála tam kamenná struktura, obtočená kořeny obřího stromu. Zrovna jsme vylezli z jejího černého otvoru. Ostatní z přepadové skupiny přijdou nejspíš tak za deset minut.
„...A dál...“
I když jsme na třetím podlaží ― naše další činy se ještě musí určit. Samozřejmě, že na novém podlaží uděláme věci, které jsme dělali na předchozím podlaží, třeba jako jít do hlavního města a nakoupit předměty, získat úkoly a bojovat ke zvýšení našeho levelu. Ale ještě předtím si musím něco potvrdit.
Poté, co jsem se tak rozhodl, jsem se přesunul po Asunin bok. Stále si užívala výhledu. Trochu jsem zakašlal, abych ji upozornil na mou přítomnost, pak jsem otevřel ústa: „Hele, promiň, že tě ruším, ale...“
„...? Co?“
Uživatelka rapíru se vzácně usmála, tak jsem zvedl pravou ruku a natáhl svůj ukazováček, navedl jsem její zrak k severu. Z kamenné struktury za námi se táhla starodávná cesta, která asi po dvaceti metrech změnila tvar na Y.
„Cesta vpravo tě zavede přímo do hlavního města. Levá část tě zavede do lesa a po nějaké době k labyrintu tohohle podlaží.“
„...Ehm.“
„Čistě teoreticky bychom měli zamířit k hlavnímu městu a aktivovat teleportační bránu, ale nechme to na skupině Linda a Kibaoua, kteří jsou nám v patách.“
„......Ehm.“
„A to proto, že je nechci potkat a navíc chci v lese nalevo splnit úkol. No, oba jsou to osobní důvody...“
V tu chvíli úsměv uživatelky rapíru postupně zmizel. Její zornice naopak vydávaly paprsek nebezpečného světla. Jestli teď řeknu něco špatně, Asunina nálada se pokazí, a i když jsem si tohle uvědomoval, stále mě nenapadalo, jak se tomu vyhnout.
„...Tak?“
Na naléhání toho ponurého hlasu jsem ve strachu a úzkostech pokračoval, tvář skloněnou dolů: „..No... Nejspíš si potřebujeme doplnit a ošetřit zbraně, jestli chceš zamířit k hlavnímu městu, asi můžeme rozpustit partu... Samozřejmě, že jestli chceš jít se mnou dokončit to, co potřebuju udělat v lese, tak mi to... nevadí...“
„Ne-nechci, stejně jsem neměla v plánu rozpustit partu. Ty a já jsme oba sólo hráči, viď?“
„A-ano.“
„Ale to, co jsi zrovna zmínil, je «první, kdo dokončí, má výhodu», ne? Tak půjdu s tebou, protože nenávidím nevyužití příležitosti. Samozřejmě, že jestli chceš rozpustit partu a odhodit mě, monopolizovat si všechny výhody sám, tak s tebou mohu jen souhlasit.“
„To-to bych se neopovážil, nikdy jsem nepřemýšlel o monopolizování, ani trochu. Vlastně je lepší, když je víc lidí.“
„V tom případě si pospíšíme. Zas tak moc nevadí, že si doplníme a ošetříme vybavení později.“
„Ano, dobře.“
Uživatelka rapíru se otočila, udělala *patapata* zvuk, jak se rozešla. Nemeškal jsem a dohnal ji, v srdci jsem cítil záhadný pocit «stěží prošel». Ani jsem nerozuměl požadavkům pro «prošel».
Vážně, kdybych věděl, že se tohle stane, víc bych se bavil s holkami ve třídě... jakmile jsem došel tak daleko, odmítavě jsem si odfrkl. Kdybych měl takovou schopnost během nižší střední, neproplížil bych se do SAO pět vteřin po oficiálním spuštění hry. Jinými slovy by taková situace, společná chůze s temperamentní uživatelkou rapíru, nenastala, usoudil jsem.
―Poté jsem měl náhle tuto myšlenku.
Když se zamyslím nad posledním měsícem uvěznění ve hře, abych přežil... neustále jsem spěchal a zesiloval se, ale litoval jsem vůbec, že jsem v této VRMMO hře se jménem SAO?
Většina lidí toho litovala, nelitování by nebylo normální. Ale nezáleželo, jak moc jsem si snažil rozvzpomenout na své pocity, i když jsem snadno našel strach a stesk po domově, lítost jsem nenašel.
Možná jsem nenormální člověk nebo jsem možná v tak ponuré situaci, že není čas mít výčitky svědomí. Jestli je to to druhé, tak za to určitě může i statečná uživatelka rapíru jdoucí tři metry přede mnou. To proto, že tahle šermířka vždy udělá rozruch, proto dokážu cítit, jak lítost a všechny ostatní negativní pocity jsou zatlačeny do zadní části mé mysli...
―Ne-ne-ne, ani v hlavě bych jí nepoděkoval.
Pevně jsem se rozhodl, zvýšil jsem své tempo, abych dostihl členku své party, a šel po jejím boku.

Část druhá

Z mých zkušeností z bety vyplývalo, že poté, co hráči porazí bosse podlaží a jdou po schodech na nové podlaží a do nové oblasti, tak třicet minut poté či do aktivace teleportační brány objevuje méně monster.
Nejspíš proto, aby hráči, kteří zrovna vyčerpaní z boje s bossem přišli na nové podlaží, nebyli vyhlazeni podřadnými monstry, ale naneštěstí se tahle laskavost týkala jen blízkého okolí hlavního města.
Po asi pětiminutové chůzi po lesní pěšině jsme museli zrychlit, abychom se vypořádali s hledací schopností našich nepřátel. Cítil jsem změnu v okolním vzduchu. Šťastný a krásný fantasy les se krok za krokem měnil v chladný a nepřátelský pocit odcizení.
„Asuno, nepřátelé tady mají sílu podobnou těm v labyrintu druhého podlaží. Protože většina z nich jsou monstra podle zvířat a rostlin, nebudou používat skilly meče.“
Po mých slovech uživatelka rapíru tiše přikývla.
„Ale podle obecných předepsaných bojových pohybů monster se nás budou snažit zatáhnout hlouběji do lesa. Jakmile si monstra všimnou jakékoli naší chyby, začnou nás přepadat, a i když je porazíme, možná se ztratíme.“
„Ale když se podíváme na mapu, tak najdeme cestu ven, ne?“
„Ohledně toho...“
Mávl jsem pravou rukou a rychle otevřel okno s mapu, kvapem vkládal příkazy ke změně na mód veřejné viditelnosti, pak jsem mapu ukázal Asuně.
„Ach... Ta barva je dost světlá.“
Přesně jak řekla, většina mapy se zobrazila jako mlhavý popel a obvykle by se místa, která jsme prozkoumali, objevila v 3D, ale protože mapa pro toto místo byla velice bledá, tak jsme cestu neviděli ani při zvýšené pozornosti.
„Jmenuje se to tu «Mlžný les», barva mapy zbledne kvůli silné mlze, která způsobí, že se lidé ztratí. Takže i když jsme uprostřed boje, rozhodně nesmíš opustit svou partu nebo cestu. To je velice důležité.“
„Chápu. ...Tak bys mi rychle mohl předvést jak na to.“
„É?“
„Co, však se podívej. Za tebou.“
Na konci jejích slov jsem se opatrně podíval za sebe a jen kousek za kamennou cestou lesa... No, řekněme, že tam rostl seschlý strom. Jeho bledě žlutý kmen měl průměr patnáct centimetrů a byl jen dva metry vysoký, mnohem menší než stromy, které jej obklopovaly. Ale na straně kmenu byly dvě díry blízko u sebe, vydávaly světlo jako oči. Nalevo a napravo se neustále houpaly větve podobné drápům.
I když se oči mrtvého stromu a ty moje setkaly jen na zlomek vteřiny, jeho kořeny na pravé straně začaly vydávat skřípavý zvuk, když opustily zem, udělal krok vpřed. Následovaly kořeny vlevo. Nestabilně se pohyboval kupředu a náhle začal sprintovat. Třetí díra se otevřela pod těma dalšíma dvěma a vyšel z ní „Moróóóóó!“ řev.
Seschlý strom se změnil v monstrum typu rostliny, «Mladý ent», který měl různé zvláštní schopnosti. Jedna z nich byla ta, že když byl zakořeněn do země, tak hráčská schopnost hledání nepřátel na něj nereagovala. Ent zřejmě přišel vedle mě, když jsem byl ztracen v myšlenkách a vysvětloval jsem.
Nesmím být lehkovážný! Řekl jsem si a ve stejnou chvíli má pravá ruka dosáhla mých zad a vytáhla mou «Žíhanou čepel +7», což vydalo hlasitý zvuk.

Když byly větve napravo a nalevo přeseknuty a jeho otevřená ústa byla provrtána Asuniným «Větrným fleretem +5», ent vydal žalostný křik „Moróóó!“ a roztříštil se v mnohoúhelníky se zvukem tříštícího se skla. Boj trval jen tři minuty.
Asuna a já jsme jemně ťukli našimi levými pěstmi o sebe k oslavě vítězství, vrátili jsme meče do pochev ve stejnou chvíli. I když jsme byli opatrní, tak entův skill «změna směru těla dopředu a dozadu» nás měl zmást a my se přesunuli o pět metrů dál z cesty v lese. Teď bylo stále ještě snadné se vrátit. V horší mlze by byl problém, kdybychom se dostali deset metrů od cesty.
Pohybovali jsme se po pěšině a Asuna řekla: „Pořád mám... hrozně zlý pocit.“
„Ehe?“
„Protože, ten duší strom teď, to byl stále ještě rostoucí stromek, ne? Nasekat ho, to není moc ekologické.“
„To, takhle, no, to je... ale myslím, že kdokoliv vidí monstrum «Starý ent», pomyslí si ‚Musím to zničit, dokud je to ještě mladé‘.“
„...Není třeba takhle mluvit. Jeden Kibaou stačí.“
Vtipkovali jsme a vrátili se na cestu, ukázal se nám dlouhý výhled. Zlaté paprsky přicházející z klenby nad našimi hlavami padaly dolů ve velmi změněném úhlu, vypadalo to, jako že brzy padne noc.
„...Pokračuj. Co jsme sem přišli udělat...“
„Udělat... To mám říkat já. Kirito-kun předtím řekl ‚Musím dokončit jeden úkol.‘“
„To je ono. Ale to platilo jen pro úkol... NPC začínající úkol je na náhodném místě. Asuno, věříš svým uším?“
Když jsem to řekl, podíval jsem se klidně stranou, jako by se předtím nic nestalo, a viděl jsem, jak si uživatelka rapíru zakryla třešňově červené uši a z nějakého důvodu udělala krok vzad.
„...Kirito-kun, zajímá tě zrovna tahle část? Máš fetiš na uši?“
„U-u-určitě ne! Teď samozřejmě nemluvím o tvaru, ale o sluchu...“
„Jen si dělám srandu. Kromě toho, nezáleží na tom, jak dobrý je náš sluch. Ani neposloucháme zvuky použitím vibrací membrán, je to jen stimulace mozku.“
„...Chápu, takhle to je. Tak tedy hledejme spolu. Jestli se spolehneme na náš sluch, bude to o dost jednodušší...“
Narovnal jsem se, a i když jsem věděl, že nedávám moc smysl, stejně jsem si dal ruce za uši. Asuna mě napodobila a řekla: „Hledání je fajn, ale jaký zvuk to je? Neříkej, že zvuk padajícího listu.“
„Jasně, že ne. Není to přírodní zvuk, ale kovový hluk... Přesněji zvuk srážejících se mečů.“
Asuna se na mě podezřívavě podívala, ale rychle řekla „dobře“.
Stáli jsme uprostřed cesty, zády k sobě, použili celkem čtyři uši, abychom hledali všude. Ve skutečném světě bychom si toho zvuku nevšimli, ale protože tohle je virtuální realita, jsou tu různé skilly, které detekují zvuky v okolí. Švitoření větru, tření listů, kroky zvířat za námi, volání ptáků... Vzal jsem všechny ty hluky a v mysli je odfiltroval, hledal jsem tvrdou kvalitu hluku vytvářeného lidmi...
„...!“
Asuna a já, opíraje se o sebe, jsme se ve stejnou chvíli zatřásli. Já se podíval doprava, Asuna doleva, dívali jsme se stejným směrem... jihozápadně. I když to bylo docela nepatrné, rozhodně se odtamtud ozývaly zvuky skillů mečů.
„Pojďme.“
Asuna mě zatáhla za plášť, když jsem udělal krok vpřed.
„Ale myslela jsem, že nemáme jít do lesa?“
„To není problém, když přijmeš úkol, můžeš se vrátit na cestu.“
„...A když nepřijmeš?“
„To vážně není problém, kempovací vybavení už je vyložené! Tak honem!“
Rychle jsem se vydal k našemu cíli v lese, slyšel jsem nostalgický „Ijááá...!“ zvuk, ale byl rychle překryt kroky za mnou.

Opustil jsem kamennou cestu a ignoroval mech pokrývající povrch země, který mým chodidlům dával uvolněný pocit. Vyhýbali jsme se seschlým větvím gigantických stromů a běželi jsme ke zdroji hluku. Kdybychom narazili na monstrum, bylo by to docela otravné, takže jsem využil své schopnosti hledání monster a díval se po barevných kurzorech. Najít enta rostoucího ze země je těžké, ale naštěstí jsem na žádného nenarazil.
Po pěti minutách ocelový zvuk zesílil, zvuk šermování doprovázely křiky. Uprostřed našeho výhledu se objevily dva NPC kurzory, pak jsem uviděl světelný efekt odrážející se od stromu.
Kdybychom obešli ten strom, dostali bychom se k bojišti, ke kterému jsme mířili ― tehdy jsem se zastavil a natáhl pravou ruku, abych zastavil i Asunu. Udělal jsem ukazováčkem gesto, které naznačovalo, ať je tiše, pak jsme se společně ukryli za kmenem stromu a pokradmo se dívali za okraj stromu, na bojiště.
Na trochu větší mýtině divoce bojovaly dvě siluety.
Vysoký muž se zářící zlatou a zelenou zbrojí. V pravé ruce měl dlouhý meč, v levé kulatý štít, na první pohled jste poznali, že oboje je to kvalitní zboží. Vlasy byly nádherně platinové, jeho vzhled připomínal pohledného skandinávského herce z Hollywoodu.
Zbroj druhé osoby byla v kontrastu s mužem fialová a černá. Poněkud zahnutá šavle a malý štít ve tvaru papírového draka měly oba tmavou ponurou barvu, ale jejich kvalita byla stejně tak dobrá jako u toho muže. Krátké tmavofialové vlasy, tvář s tmavou pletí byla velice krásná. Nádherné červené rty a lehce vyboulená hruď poukazovaly na to, že černý šermíř je žena.
„Háá!“ zakřičel divoce muž s platinovými vlasy a mávl dolů mečem ve své pravé ruce.
„Ijáá!“ bránila se fialovovlasá žena svou šavlí.
*Cink* rozezněl se rázný kovový zvuk a vytvořil jasné světlo, které ozářilo tmavý les.
„...Jsou, jsou tohle vážně NPC...?“
Asuna pode mnou tomu nedokázala uvěřit. Rozuměl jsem jejím pocitům. Pohyby jejich těl a jasné výrazy nevypadaly, jako že jsou kontrolováni systémem, že jsou bezduchá virtuální těla. Ale
„Podívej se jim na uši.“
„Ej... Ach! Oba mají... ostré. Tohle je...“
„Ten muž je «Lesní elf» a žena «Temný elf». A navíc, koukni se jim nahoru na hlavy.“
Při těch slovech se směr Asunina pohledu trochu zvedl. Znovu udělala ‚ach‘ zvuk.
Oba lítě bojující válečníci měli nad hlavami znak «!». To byl důkaz, že jsou to začínající body úkolu od NPC. Když se normálně přiblížíte a promluvíte, okamžitě začne úkol. Nicméně―
„Oba mají úkol a oba pořád bojují, co je tady za problém?“
„Krátce řečeno, můžeš přijmout jen jeden úkol. ―Nechám toto důležité rozhodnutí na tobě, Asuno.“
Při mých slovech se uživatelka rapíru přestala díval na elfy, místo toho zvedla hlavu a podívala se na mě.
„Rozhodnutí...?“
„Jo. Úkol, který dávaj, není jednotlivý nebo souvislý typ úkolu. Je to první úkol typu mise velkého měřítka. Začíná tady a pokračuje až na deváté podlaží.“
„Deváté...“
Deváté podlaží!? Asuna si rychle zakryla ústa, než ta slova řekla, ale její oříškové oči byly vykuleny v překvapení. Byl jsem velice šťastný, když jsem se na ni takhle díval, přidal jsem ještě více ohromující informaci.
„A navíc, jestli uděláš chybu, nemůžeš začít znovu. Samozřejmě, že nemůžeš ani jít po druhé cestě. S tím, co si tu vybereš, musíš pokračovat až na deváté podlaží.“
„Hele... tohle jsi mi měl říct dřív...
Naštvaný Asunin výraz se náhle změnil v podezřívavý.
„...Protichůdné cesty? Jinými slovy, tihle elfové...“
„Chápu. Komu pomoc a s kým bojovat. Černá, nebo bílá, co si vybereš?“
Asuna si poslechla mou otázku a z nějakého důvodu na mě zírala.
„...Tohle, není žádná jiná možnost, že? V normální hře fajn, ale teď jsme v SAO. Můžeš dělat to, co jsi dělal v betě. To... mám úplnou důvěru v tvojí volbu.“
Úúú. Tentokrát jsem já ztichl. Asuniny oči byly lhostejné, když použila pevný hlas k prohlášení: „―Temná elfka-san. Didn't you?"
        Y-Yes, I do
い、イエスアイドゥー [Asuna říká „Že ano?“ anglicky a Kirito jí špatnou angličtinou odpovídá „A-ano.“, psáno v katakaně, což má zřejmě naznačit, že Kirito anglicky příliš neumí, zatímco Asuna ano.] ...Ale, ale ne proto, že je to holka, ale proto, že má tmavou pleť.“
Taková výmluva nemohla fungovat, díval jsem se, jak Asuna nehybně stojí, s hlavou otočenou ke straně.
„Uáá, no co. Stejně jsem nechtěla tomu chlapovi pomoct přeseknout ženu. Přidáme se k černé elfce a porazíme bílého elfa. Pojďme,“ řekla velice rychle a připravila se k tomu, že vyjde ze svého místa úkrytu, rychle jsem ji chytil za kápi.
„Počkej, počkej. Je tu ještě jedna důležitá věc.“
„A to?“
„To... Jak to říct, i když pomůžeš té černé straně, nemůžeme bohužel porazit bílého elfa.“
„Eh... Ééééé!?“
Abych udržel Asunu s vykulenýma očima v klidu, položil jsem ruku její hubená ramena a pokračoval: „Podle jejich vybavení poznám, že bílý elf je Lesní elf a černý elf je Temný elf, jsou původně ze sedmého podlaží, a i tam jsou to dost elitní monstra. Ať už se jakkoli pokusíš zajistit si během boje bezpečí, jsou to oponenti, které my, co jsme zrovna přišli na třetí podlaží, nemůžeme porazit.“
„T-tak... Co budeme dělat? Přeci jen... Jestli zemřeme...“
„Klid, když prohrajeme, tak nezemřeme. Poté, co budeme mít HP v půli, přidáme se k ní do party a ona použije silné skilly, a tehdy my přemůžeme protivníka. Musíme jen nepanikařit, když se co nejvíc bráníme, a počkat na pomoc. Největší nebezpečí je, když začneme panikařit a utečeme, ostatní monstra to přiláká a způsobí potíže.“
„...Rozumím.“
„Dobře.“
Poplácal jsem Asunu po zádech a pak ruku sundal.
„Tak, vyraz, až napočítám k nule. Úkol sám začne, až budeme blízko, tak se jen drž vedle mě.“
Uživatelka rapíru přikývla a přešla vedle mě, když jsem odpočítával od tří, v srdci jsem se krátce omluvil.
Ve skutečnosti jsem vynechal informaci, kterou jsem Asuně nechtěl říct. A to že ta, které chceme pomoct... Temná elfka «Kizmer», aby nám pomohla přemoct Lesního elfa, se po použití svého zakázaného skillu obětuje a vezme svého nepřítele s sebou. I kdybychom šli po opačné cestě, tedy přidali bychom se k Lesnímu elfovi a bojovali s Temnou elfkou, výsledek by byl stejný. Ať už si vybereme cokoliv, oba elfové tu zemřou a brzy budou následováni dlouhým vojenským tažením... Ne, ten příběh se teprve ještě bude vyprávět.
„...Dva, jedna, nula!“ dokončil jsem hlasité odpočítávání. Asuna a já jsme vyletěli do otevřeného prostoru. Elfové v boji se na nás podívali ve stejnou chvíli, skočili o kus dál, aby mezi sebou měli prostor. Ve stejnou chvíli se znak «!» nad jejich hlavami změnil na «?».
„Co vy lidé děláte v tomto lese?“ řekl Lesní elf.
„Nechoďte sem a nevyrušujte! Okamžitě odejděte!“ prohlásila Temná elfka.
Samozřejmě, že jsme teď mohli i odejít. Ale pak by úkol nezačal. Asuna a já jsme se na sebe podívali a společně vytáhli své meče ― a namířili špičky na zářivý hrudní plát patřící Lesnímu elfu.
Krásná tvář se postupně změnila v divokou. Žlutý kurzor NPC se začal třepotat a už neměl daleko k tomu, aby zčervenal.
„Jste neuvěřitelně hloupí... chcete se přidat k Temným elfům, chcete se stát rzí na mé čepeli?“
„Ano...“
„Ano, ale zmizí tenhle DV kluk!“ řekl svou rozhodnou větu přede mnou, který jsem nevěděl, proč mi řekl DV, pak se kurzor Lesního elfa změnil. Ze světle žluté ― na jasně červenou. Páni, taková síla, a v tu chvíli se na jeho hezké tváři objevil krásný a nemilosrdný úsměv.
„Fajn, tak tě tedy zničím, člověku.“
*Šaláá!* Soustředil jsem se na svůj dlouhý meč a zároveň řekl Asuně: „V pohodě, soustřeď se na obranu.“
Přesto musíme vydržet tři minuty. Dodal jsem ve svém srdci a na straně Asuniny tváře jsem uviděl jistý výraz, znepokojivý pocit zmizel. Protože ten výraz ― ten nasadila pouze uživatelka rapíru Asuna, když zrovna něco brala vážně, to jsem zjistil poté, co jsem s ní šel několikrát lovit.
„Tak, obrana... soustřeď se...“
„Chápu,“ zašeptala, ale její činy byly odlišné, rapír v její pravé ruce náhle zuřivě zazářil.

O dvacet minut později.
„J... jak je tohle možné...,“ zanechal za sebou Lesní elf slova a s *pa* spadl na zem. Díval jsem se na situaci před sebou a řekl stejnou věc.
„J... jak je tohle možné...“
HP nepřítele jsme zkontrolovali mnohokrát a opravdu to byla nula. Naproti tomu jsme Asuna a já oba ztratili polovinu HP, dostali jsme se do žluté zóny. Během bety čtyřčlenná parta, včetně mě, bojovala s Lesním elfem, ale byli jsme poraženi během dvou minut.
„...Huh, když se vážně snažíš, tak dokážeš vše!“
Při těch slovech jsem otočil hlavou a mé oči se setkaly s očima neuvěřitelně unavené, ale přesto rovně stojící Asuny se založenýma rukama. Pak jsme se oba podívali metr nalevo. Stála tam Temná elfka držící černou šavli, dívala se na zem.
Slečno, copak není čas, abyste zemřela, přišla mi na mysl nejasná myšlenka. Díval jsem se na rytířku, Temnou elfku Kizmer, a viděl, jak pomalu zvedla hlavu a podívala se na mě.
Její achátové oči byly plné překvapení a pochyb, její výraz v očích jako vy se mě ptal „Co mám teď dělat?“. Ale to by měla být má představivost.
Doufám, že je to má představivost.



(Pokračování příště)


Doslov

Dobrý den, všichni, jsem Kunori Fumio. Děkuji vám za přečtení «Materiální edice 9».
Toto dódžinši obsahuje první kapitolu «prozkoumávání třetího podlaží Sword Art Online». Nicméně... v lednu 2012 skončila první část «kapitol o druhém podlaží» a jméno bosse druhého podlaží se ještě ani neobjevilo... (pot). Při čtení serializované série můžete mít pocit, že je u načasování nějaká chyba, ale tento příběh si můžete přečíst samostatně. Pokud vám tato tenká kniha o ani ne třiceti stránkách přinese štěstí, jsem velice poctěn.
Letos se děje důležitá věc, «Sword Art Online» a «Accel World» budou mít anime a to se bude vysílat v televizi. Vložím velké úsilí do každého aspektu (samozřejmě i mí kolegové), takže doufám, že můžete podpořit i tato dvě díla!


Autorská práva
Název časopisu: Sword Art Online Materiální edice 9
Den vydání: 5. února 2012
Vydání: WordGear

7 komentářů:

  1. díky za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad :)
    -P

    OdpovědětVymazat
  3. Není zač :)

    Jinak, zrovna včera jsem si všimla, že pokračuje překlad webové verze Ronda... Takže bych to pak někdy v létě začala překládat? :)

    OdpovědětVymazat
  4. to by sme boli radi :) máš na stránke preloženú prvú kapitolu a na baka tsuki mali preloženú už 18 kapitolu, ale už ju tam nevidím tak nevím :) každopádne pokračuj v preklade, díky moc :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě netuším, jestli je první kapitola webové verze stejná jako to ME. Už je to pryč kvůli licenci, 22. má, tuším, vyjít první kniha v angličtině, proto byl celý projekt stažen. Je to překládáno mimo BT :)

      Vymazat
  5. Ahoj, chci se zeptat k tomuto existuje i pokračování, případně je třeba někde anglický překlad, pokud ne český? Děkuji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento příběh pokračuje ve Sword Art Online Progressive 2, který má i oficiální anglický překlad od Yen On :)

      Vymazat