čtvrtek 17. dubna 2014

ME10: Sword Art Online 16.6

Poznámka překladatelky:
Tento příběh navazuje na Den předtím, který najdete v sekci Vedlejší příběhy.


22. podlaží Aincradu, 24. října 2024
http://oi44.tinypic.com/n6exit.jpg

Část první

Dal jsem ukazováček a prostředníček své pravé ruky k sobě, trochu jsem je natáhl. Někteří ohnou zbývající tři prsty, ale já patřím mezi ty, kteří je nechají volné a rozevřené.
Pak jsem pohnul špičkami dvou natažených prstů kousek pod linii mého pohledu a mávl jimi dolů, paralelně s osou mého těla. Měla by se vložit přiměřená síla do rychlosti prstů, ale kreslená čára má být poměrně přesná.
Kdybych stál, mohl bych je nechat spadnout přímo dolů pomocí virtuální gravitace. Bylo docela těžké cítit osu svého těla při ležení na boku. A proto byste se měli napřed postavit, než vyvoláte okno; ne se snažit si ho vynutit při ležení.
Ale ležel jsem teď na pevném dřevěném povrchu, takže má pravá ruka uspěla ve vykonání příkazu gestem, i přes nepřirozený pohyb způsobeným mým napětím. Pod mou zvednutou pravou rukou se objevil průsvitný obdélník.
‚Hlavní okno menu‘, jak se nazývalo, bylo jediným rozhraním mezi mnou, hráčem VRMMO hry «Sword Art Online», a nehmotným herním systémem. [Kirito], mé jméno, se ukazovalo v horní části okna spolu s mým levelem vyjádřeným číslem a dvěma ukazateli, pro HP a zkušenosti. Nalevo se nacházely štítky jako [VYBAVENÍ], [INVENTÁŘ], [STATUS] a [SKILLY], seřazené svisle, zatímco napravo, v hlavní oblasti, se ukazovala lidská silueta pojmenovaná «schéma vybavení». Na spodku byly zkratkové ikonky pro aktivaci všech skillů.
Odebral jsem prostředníček a dotkl se ukazováčkem štítku [NABÍDKA] poblíž středu menu. Hlavní oblast se změnila na mód, kde jsem si mohl vybrat různé žádosti. Nahoře byly nabídky k obchodu, partě, přátelství... a já hledal tlačítko, které se nacházelo až úplně dole.
[MANŽELSTVÍ]. Tohle musí být nejméně používané tlačítko v této smrtící hře, SAO, kde bují podvody. Od začátku hry uplynuly dva roky a sedmnáct dnů, ale jen stěží jsem si dokázal vybavit nějaké manželské páry.
Přesto se můj prst dotkl tlačítka bez zaváhání. Na rozdíl od obchodů a duelů se žádost o ruku mohla poslat jen někomu, koho jste měli zaregistrovaného jako přítele, a on měl stejně tak zaregistrován i vás. Nebylo třeba přepnout na kurzor nabídky, možné cíle se ukázaly přímo v okně. Právě teď se v okruhu deseti metrů zobrazoval jen jediný hráč... ne, i kdyby se to rozšířilo na jeden kilometr, stále by se zobrazovalo jen jediné jméno.
Dal jsem ukazováček na těch pět písmen, na seskupení, které mi přišlo krásné; až posvátné. Sledoval jsem písmena svým pohledem, začáteční ‚A‘ následované ‚s‘, ‚u‘, ‚n‘ a ‚a‘, pak jsem se tlačítka něžně dotkl prstem.
Teď se na mé straně žádné další ‚ANO/NE‘ neukázalo. Privilegium vybrat dostal ten, kdo žádost obdržel. Zvedl jsem tvář a upřeně se díval na dívku stojící dva metry přede mnou.
Aincrad, dvacáté druhé podlaží, poblíž okraje. Večerní záře svítila přes dřevěný domek v pozadí na dívčiny – Asuniny – dlouhé vlasy a její bílý živůtek, ozařovala ji do zlata. S tak oslnivým zářením jsem jen stěží viděl výraz dívky.
Ve směru k zemi se před Asunou objevilo malé okno. Zpráva obsahovala nejspíš něco přímého, ve smyslu „Kirito poslal nabídku k sňatku“, „ANO/NE“.
Popravdě, už jsme si slovní žádostí o ruku prošli minulou noc. A Asuna již odpověděla „Ano“. Ale přesto jsem cítil, jak mé srdce divoce buší.
Většina pocitů, které avataři v SAO obdrží, jsou umělé signály vygenerované NerveGearem, ale věří se, že vnitřní pocity, jako tlukot srdce a dýchání, jsou nejspíš skutečné. Znamenalo to tedy, že i mé fyzické tělo ležící na posteli v nějaké nemocnici ve skutečném světě mělo srdce, které také čile tlouklo. Přemýšlel jsem, jestli je na tom Asuna stejně, ale jen z jejího vzhledu to poznat nešlo.
Několik vteřin se táhlo do nekonečně a konečně se pohnula Asunina pravá ruka. Světlo se odrazilo od stříbrných cvočků na bílé kožené rukavici, když se pohybovala k oknu. Natažený ukazováček se zastavil nad jedním ze dvou tlačítek.
Ten prst zůstal chvíli bez hnutí, stejně jako předtím u mě, Asuna zvedla tvář.
Její oříškové oči se dívaly přímo do mých. Srdce mi zabušilo.
„....Kirito-kun.“
Přemýšlel jsem, jestli jsem vážně slyšel to zašeptání, nebo si jej můj mozek jednoduše vysnil z toho, jak se Asuniny rty pohnuly. Čas se znovu zastavil a ten hubený prst se pomalu dotkl okna v tomto světě zapadajícího slunce obaleného v úplném tichu.
Na vrch hlavního okna, které jsem otevřel dříve, vyletěla nová zpráva. Ale nepotřeboval jsem ta slova číst. Asunin úsměv a slzy podobné drahokamům v jejích očích mi odpověděly.
Oba jsme udělali krok vpřed. Okna sama zmizela. Mezera dvou metrů se změnila na nulu s dalším krokem.
Nezáleželo na tom, kdo byl první, natáhli jsme paže a přitáhli si toho druhého. Blízkost v našich výškách způsobila, že se naše srdce překryla. Před několika desítkami minut jsme byli vtaženi do jistého úkolu, který zahrnoval boj, a tak malý hrudní chránič kryl mou hruď a stříbrný prsní plát Asuninu. Ale přesto jsem jasně cítil tlukot jejího srdce v místě, kde se naše avatary dotýkaly.
Naše srdce, tlukoucí jako alarmy, se brzy synchronizovala, a pak zpomalila v mírné tempo. Neustávající tlukot, jeden každou vteřinu, mi záhadně zklidnil srdce. Nervozita, která zastavila můj dech při včerejší žádosti o ruku, byla pryč.
A tak jsem byl dvacátého čtvrtého října 2024 v 17:19 já, šermíř Kirito, propojen s touto dívkou, šermířkou Asunou, svazkem zvaným manželství, jak systémem, tak emocemi.

Část druhá

„Hele... určitě to nechceš? Něco jako... svatební obřad.“
Asuna držela svůj hrnek čaje oběma rukama a naklonila hlavu ke straně s „hmmm“.
Nakoupili jsme spoustu lamp, ty rozptylovaly jasné světlo v obývacím pokoji dřevěného domku, kde už večerní záře z okna téměř vymizela. Ale teprve jsme si začali ty tři pokoje upravovat; neměli jsme o moc víc než sadu do jídelny a pohovku pro tenhle pokoj; sadu kuchyňského náčiní pro kuchyni a postel pro ložnici. Ale dřevěná podlaha a zdi byly teplé a opravdový (tak opravdový, jak to jen v tomto světě šlo) oheň se třepotal a praskal ve vestavěném krbu.
Asuna na druhé straně stolu vypadala ztracená ve svých myšlenkách. Pak vzhlédla a mírně přikývla.
„No, to, přeju si tak trochu svatební obřad. A Ashley i řekla, že by mi udělala šaty... Přece jen jsem holka, ať už to vypadá jakkoli.“
„J-jo, vlastně jsem to věděl už od začátku.“
Úžasná šermířka s přezdívkou «Záblesk» se mé odpovědi zasmála, pak si ke rtům zvedla bylinkový čaj, nad ním se řídce vznášela pára. Její výraz se napjal, když vrátila hrneček na podšálek na stole.
„...Ale víš, i tak, odešli jsme z osobních důvodů z gildy... Rytíři krve a Aliance svatých draků, a taky Agil, Klein a ostatní z čistící skupiny se všichni ze všech sil snaží prolomit sedmdesáté páté podlaží, ne? Takže... Myslím, že by to vůči nim nebylo zrovna zdvořilé.“
„...Aha,“ přikývl jsem a natáhl se po svém šálku čaje. I kdybychom měli svatební obřad, Agil, Klein, Lisbeth, Silica a někteří další by se nejspíš rádi zúčastnili – nemohl jsem tvrdit jistě, že Argo, prodejkyně informací, by pro to neopustila svou práci – ale nejdůležitější byly Asuniny pocity. Od tohoto dne dám vše do toho, abych splnil, co Asuna skutečně chce. Vždy mě podporovala, dodávala mi odvahu a vedla mě, ať už po mém boku byla či ne.
Dívala se, když jsem se v hloubi duše takto tiše rozhodoval, Asuna se znovu usmála a neochvějně promluvila: „Jsem už dost šťastná jen proto, že tu s tebou můžu zůstat v tomhle rozkošném domě, Kirito-kun. ...Nevím, jak dlouho to vydrží... ale tohle je nejšťastnější chvíle, kterou jsem zažila za ty dva roky, co žiju v Aincradu.“
„...Jo. To platí i pro mě,“ zamumlal jsem, a to vyjadřovalo vše. Přeci jen jsem to cítil v Asuniných slovech. Že takovýto život na dvaadvacátém podlaží bude naším jediným krátkým oddychem ve slunečním světle. Že se jednoho dne budeme muset vrátit na přední linie a vrhnout se zpět do dnů plných bojů.
Zhluboka jsem se nadechl a setřásl blížící se rozhořčení, pak jsem promluvil: „Tak, hm. Budeme mít obřad, až bude vyčištěno sté podlaží a všechen boj skončí. Zavoláme Kleina a ostatní, spolu s hodně dalšími lidmi, až to nadejde. Jako Caynze [Postava objevující se v 8. knize] a jeho skupinu, členy ASD a RK... Zajímalo by mě, jestli Heathcliff přijde, když ho pozveme...“
Asuna při tom vykulila oči, ale úsměv se jí vrátil na tvář a přikývla.
„Hmm, taky by mě to zajímalo. Požádáme vůdce o řeč.“
„Áá... Určitě to bude nudný a formální...“
Náš smích se překryl.
Samozřejmě – já, který jsem to navrhl, jsem věděl, že «svatební obřad po vyčištění stého podlaží» nenastane, stejně jako Asuna, tím jsem si jist. Až bude smrtící hra, známá jako SAO, vyčištěna, všichni hráči budou odhlášeni a s největší pravděpodobností už do Aincradu nebudou nikdy znovu vpuštěni.
Čistící skupina, včetně Asuny a mě, bojovala po dva roky, aby všechny hráče vysvobodila. Mnoho ztratilo své životy v boji a zmizelo v mnohoúhelníkové částečky. To proto jsem nemohl vyslovit ten slabý pocit bublající z mého srdce.
Místo toho jsem se postavil z jídelní židle z prostého dřeva a udělal dva kroky kolem stolu. Asuna se postavila se stejným načasováním a přesunula se přede mě.
Co nejpevněji jsem objal Asunu, abych odehnal úzkost a neklid. Nebylo to objetí plné poklidu, jako když jsem ji žádal o ruku; dal jsem do svých paží sílu, protože jsem potřeboval cítit celou Asuninu existenci. Asuna i já jsme si sundali své kovové zbroje, takže mi byl přenesen pocit jejího hubeného, přesto jasně skutečného těla.
„Asuno...,“ zvolal jsem chraplavým hlasem a zabořil jsem tvář do jejích třpytivě jemných a vonících vlasů. Všemi smysly jsem se soustředil na tuto bytost, která mi byla tak drahá, že jsem měl pocit, že se zblázním. Náhle jsem si začal být vědom něčeho, co se v mém těle zdálo být jako neobvyklá otupělost.
Ovšem nebylo to poprvé, co jsem to cítil. Včera jsem odhalil základní touhu obsaženou v avaterech tohoto světa, jinou než hlad a únavu, od uvěznění v SAO, v Asunině pokoji v hlavním městě šedesátého prvního podlaží, v Selmburgu. Po pozorném následování malých tlačítek a odkazů ve vysvětlivkách hluboko ve štítu [NASTAVENÍ] v okně hlavního menu se objevilo jediné zaškrtávací okýnko, až jsem se divil, kdo to vlastně našel. Mohli jste zaškrtnout, aby vaše virtuální tělo obdrželo... nebo spíše získalo zpět jistou funkci.
Kdo z vývojového týmu SAO stál za přípravou takovéto možnosti? Myslel jsem si, že by to nemusel být Kayaba Akihiko, který naplánoval tuto smrtící hru. Vzpomínám si na článek, který jsem ve skutečném světě četl chvíli před uvězněním ve hře, několik členů vývojového týmu naráželi na nespokojenost k etickému kódu herní seberegulační správy. Tu funkci umístili do stále se vyvíjející verze jako vtip a očividně byla vymazaná ještě před oficiálním spuštěním, ale pak se z nějakého důvodu vrátila spolu se smrtící hrou... alespoň tak bych si to chtěl představovat.
Nechal jsem «nastavení vyřazení etického kódu» zapnuté od minulé noci. Jinými slovy, jestli se mé pocity zesílí určitým směrem, na mém avataru se projeví jistá změna—
Snažil jsem se ve zmatku oddělit naše těla, ale Asuniny paže, ovinuté kolem mých zad, mi to nedovolovaly. Musela si uvědomit mou reakci, protože se její hubené tělo zachvělo.
„Pro-promiň...,“ omluvila se Asuna jemně, ale dál mě objímala a zvedla tvář, pak mi z nulové vzdálenosti zašeptala do ucha, tváře růžové: „...Teď jsem tvoje manželka, Kirito-kun.“
„J-jo...“
„...Pojďme do druhého pokoje.“
Kuchyně? Opustil jsem myšlenku, že bych ten vtip řekl nahlas, tiše jsem přikývl a pak se rozešel ke dveřím, které vedly do místnosti, jež nebyla kuchyní.
Po vstupu do potemnělé ložnice z jasného obývacího pokoje jsme se k sobě otočili, aniž bychom rozsvítili lampu. Západní okno, z něhož zářila večerní záře, bylo jediným zdrojem světla, ale díky svému detekčnímu skillu jsem Asuninu postavu viděl jasně. Její kovová zbroj, stejně jako rukavice a vysoké boty, byla sundaná, ale povědomá rytířská uniforma v barvách Rytířů krve na ní byla jako vždy. Její galantní postava šermířky zvýšila mou touhu.
Ať už si to Asuna uvědomovala, nebo ne, založila své ruce před sebe a promluvila rozpačitým hlasem: „V takové chvíli... měl by kluk, no... sundat dívce oblečení?“
„Ehm... n-no, to by mě zajímalo....“
Na takovou otázku nemohl ani náhodou hned odpovědět počítačový závislák, který byl při začátku této smrtící hry v druhém ročníku nižší střední školy. Ale jestli musím, udělám, co budu moct. Napřed jsem se zhluboka nadechl, udělal jsem krok směrem k Asuna a moje pravá ruka—
„...Počkej, tohle je nemožné, ne...“
Podle mých znalostí nebylo moc metod, jak by mohl hráč někomu sundat vybavení, i kdyby šlo jen o prstýnek. Mohl jsem snížit jeho odolnost a zničit ho, kdybych měl vyjmenovat všechny možnosti, ale tohle se tady a teď samozřejmě nedělo. Asuna se podívala na můj ztuhlý výraz a zvrátila oči v sloup, pak se začervenala a se zahihňáním odpověděla: „Promiň, to byl vtip.“
—A znovu od začátku udává tempo.
Pocit zvyšujícího se nebezpečí zmizel ve chvíli, kdy Asuna otevřela okno a zmáčkla «Sundat všechno oblečení» na postavě s vybavením. Rytířská uniforma a podkolenky se rozpadly ve světelné částice a její avatar zakrývalo jen skromné, bílé spodní prádlo z krajky.
Byl jsem absorbován jen do dívání se na povrch její vlhké kůže a na ty ladné křivky, které prakticky odmítaly představu toho, že jsou jen z mnohoúhelníků. Asuniny paže a nohy se zavrtěly, když lehce našpulila rty.
„Takhle to skončí jako včera.“
„Hah... fjú...?“
Zamrkal jsem a konečně jsem si vzpomněl. Minulou noc jsem se otočil k Asuně, stejně vysvlečené jako teď, a neuvěřitelně mi uklouzl jazyk, až jsem se začal bát, že v-té-oblasti skončí útok. Bylo by směšné udělat teď stejnou chybu. I já jsem vyvolal okno a sundal si oblečení, odhodil jsem opatrnost do větru. Mé obvyklé tričko a kalhoty zmizely v inventáři, ale necítil jsem na kůži chlad, možná díky kamnům, která stále ve vedlejší místnosti hořela.
Asuna se dívala, jak na sobě nemám nic než jednodílné černé vybavení, pokračovala, i když jí tváře ještě více zrůžověly.
„No... Zmáčkneme další tlačítko na ‚připravit, teď‘?“
Nedokázal jsem víc než napjaté přikývnutí.
Napodobil jsem Asunu, která si dala pravou ruku nad okno, také jsem si připravil prst nad tlačítko «Sundat všechno spodní prádlo».
Zastupující vůdce nejsilnější gildy, Rytířů krve, (momentálně v ústraní) nasadila z nějakého důvodu vážný výraz a zadržela dech—
„Připravit, teď!“ vykřikla důstojně, přesto rozkošně.
Naše prsty stojící proti sobě se pohybovaly centimetr po centimetru a v další vteřině zmizely z místnosti tři kusy oblečení.
Znovu jsem byl mlčky uchvácen Asuniným postojem, když bylo všechno její vybavení pryč. Věřím, že slovo avatar pochází ze sanskrtského slova «avatara», s významem «zjevení boží». Ten fakt mi proběhl myslí s tím, jak nádherná a nepřístupná existence před mýma očima byla.
Ale čím déle to pokračovala, tím víc se vzdouval můj chtíč a stoupal z hloubi mého těla. Jen stěží jsem se držel zpět, mé dýchání bylo mělké, srdeční tep se bez odporu zrychloval. Saturace v mém zorném poli začala blednout v bílou jak—
„...Do toho, můžeš dělat, co chceš... Jsem teď celá tvoje, Kirito-kun,“ řekla Asuna a diskrétně zakryla část svého těla paží, má soudnost zmizela do nějaké jiné dimenze, stejně jako předtím mé spodní prádlo.

I když jsme ji koupili docela narychlo, postel byla dost široká, dost měkká a dost pružná, věrně sloužila svému účelu.

Část třetí

„Tvé srdce... tluče.“
Ležela s tváří na mně, Asuna měla levé ucho položené na mé hrudi, když to zašeptala.
Soumrak obsadil celý svět za oknem a bledé měsíční světlo se místo večerní záře šikmě vkrádalo dovnitř. Prsty mé pravé ruky si pohrávaly s Asuninými vlasy, oděnými v korálcích safírového světla.
„Srdce avatarů bije se stejným načasováním jako u skutečného těla... to jsem aspoň někde slyšel.“
„Aha... takže takhle ti vážně bije srdce, co, Kirito-kun...“
Do mysli mi přišla myšlenka, vyslovil jsem ji k Asuně, která se usmívala se spadlými očními víčky: „Nech mě poslechnout si taky tvé, Asuno.“
Vrátila se mi nečekaná odpověď, když se na mě podívala a převrátila oči.
„...Ty úchyle.“
„C... t-to, po všem, co jsme...“
„No, to, jak jsi to řekl, znělo úchylně. ...Ale fajn. Ale až po tom, co skončím,“ zašeptala a zatlačila své levé ucho ještě hlouběji proti mé hrudi.

(Konec)



Doslov

Dobrý den, jsem Kunori. Moc děkuji, že jste si přečetli tuto knihu... i když se jí tak dá říkat jen těžko, protože je tak tenká.
Tento příběh je přímým pokračováním povídky „Den předtím“, která se odehrává někde jinde. První polovina Kiritova a Asunina života na dvacátém druhém podlaží ještě nebyla povyprávěna, takže bych rád napsal pokračování k tomuto příběhu, jestli se naskytne šance. I když to bude určitě poklidný příběh, v němž se nebude nic moc dít.
Název „16.6 (šestnáct celých šest)“ nemá žádný zvláštní význam! Doufám, že podpoříte i další knihu!

4 komentáře:

  1. Zaujímavá kapitola díky za překlad :D :D :D
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla bych, že někdo by za zajímavější považoval 16.5 :D

      Vymazat
    2. Jen tak není k tomuhle náhodou něco jako 16.65 ?? :D :D
      -P

      Vymazat
    3. Ne, to opravdu není :D

      Vymazat