úterý 15. dubna 2014

Kapitola osmá

Poté, co s obtížemi našli oba meče, které předtím odhodili, přistáli Kirito a Leafa před dvěma sochami, které strážily bránu. Recon, který zde zřejmě - a nečekaně - tiše čekal, přispěchal. Když vedle Leafy uviděl černě oděného Spriggana, jeho výraz se změnil a otočil se k ní, přitom si třel krk.
„No... T-tak jak to dopadlo?“
Leafa odpověděla se sladkým úsměvem: „Zaútočíme na Světový strom. On, ty a já; my tři.“
„A-aha... Hej... Co!?“
Leafa poklepala Reconovi po rameni se slovy ‚Dejme do toho vše‘, jeho tvář zbledla a klopýtal dozadu, Leafa se pak otočila a podívala se na obří kamenné dveře. Stáli mezi sochami a Leafa si uvědomila, že to vypadá, jako by vydávaly chlad, jako by zakazovaly vstup těm, kteří po něm toužili.
Mluvili o útoku, ale popravdě, když byl někdo tak silný jako Kirito tak hrozně poražen strážnými rytíři, další dva lidé toho moc nezmění. Krátce se podívala na Kirita vedle sebe – s vážným výrazem měl zavřené rty.
Kirito se podíval nahoru, jako by jej něco napadlo.
„Yui, jsi tu?“
Ještě než domluvil, začaly se ve vzduchu stavět světelné částice a objevila se známá roztomilá pixie. Ruce položené na bocích, v rozhořčení špulila rty: „Áá, tak pomalé! Jestli mě tatínek nezavolá, tak nemůžu vyjít!“
„Promiň, promiň. Měl jsem trochu napilno.“
Kirito s hořkým úsměvem natáhl levou rukou a pixie se na ni ostýchavě posadila. Recon hrozivou rychlostí natáhl krk, aby se na pixie podíval, jako kdyby ji chtěl zhltnout.
„Páni, to-tohle je osobní pixie!? To je první, co vidím!! Ó, úžasný, je tak roztomilá!!“
Když to Yui uslyšela, vykulila oči a zaklonila se.
„C, co je tohle za osobu?!“
„Hele, děsíš ji.“
Leafa popadla Recona za ucho a odtáhla ho od Yui.
„Toho si nevšímej.“
„...Á, áh.“
Kirito byl zmatený ze scény před sebou. Dvakrát třikrát zamrkal, pak se znovu podíval na Yui.
„—No, zjistila jsi něco z toho boje?“
„Ano,“ přikývla Yui s vážným výrazem v hezké tváři.
„Zdraví a síla těch strážných monster nejsou tak velké, ale vzor jejich znovuzrození je nenormální. Rychlost znovuzrození se úměrně zvyšuje v závislosti na vzdálenosti k vnitřní bráně, a kdyby ses k té bráně vůbec dostal, objevovali by se rychlostí dvanáct za sekundu. To je... Je to stupeň obtížnosti, který není možné překonat...“
„Hmm.“
Kirito se zamračil, v souhlasu přikývl.
„Nevšiml jsem si toho, protože jednotliví strážci nejsou až tak silní, ale když je vnímáš jako jedinou bytost, je to neporazitelný boss. Má to vyzyvatele nabudit, udržet jeho zájem až do poslední chvíle, a pak to možnost výhry úplně stáhne. Je to docela prohnaný...“
„Ale když se nad tím zamyslíš, tak tatínkova neobvyklá hodnota naučení skillů je stejná. S takovou divokou silou by mohl být chvilkový průnik možný.“
„...“
Kirito na chvíli zmlkl, pak zvedl hlavu a zadíval se na Leafu.
„...Omlouvám se. Mohla bys mi ještě jednou pomoct s mou sobeckou žádostí? I když chápu, že by to mohlo být nemožné, rád bych sehnal více lidí nebo našel jiný způsob. Ale... Instinkt mi říká, že se brzy stane něco nepříjemného. Dochází mi čas...“
Leafa to uslyšela a na chvíli přemýšlela, že by poslala zprávu do sylfského Lordského sídla v hlavním městě, Swilvanu, zeptala by se Sakuyi, jestli by mohla poslat hráče s vysokými levely jako pomoc.
Ale hned poté se Leafa kousla do rtu a toho nápadu se vzdala. Její mysl se vrátila k tomu ránu v Jötunheimu. Vzpomínka na incident s Undine týmem ji vrátila ke smyslům. Dávali přednost účinnosti a bezpečí, lovili neodporující ďábel-bohy a nezvážili Leafinu žádost.
Samozřejmě, Sakuya byla kamarádka a nepřemýšlela by stejně jako Undinové. Ale Sakuya byla vůdce, který na sebe vzal vážnou odpovědnost. V jistých situacích musela poslechnout rozumná rozhodnutí, namísto aby následovala své pocity. Dokonce, i když jednou na Světový strom zaútočí, bude to teprve poté, co zvládnou úplnou přípravu. Kdyby Sakuya vyslyšela Leafin osobní požadavek o pomoc, nejspíš by nepřišla, protože ví, že by to pro její jednotky znamenalo úplné vyhlazení.
Po krátkém tichu zvedla Leafa tvář a jasným tónem řekla: „Dobře. Dejme to toho vše. Udělám vše, co je v mých silách... a on taky.“
„Eh, co...“
Leafa strčila loktem do Recona, který vydal ten zvuk, jeho obvykle ustarané obočí bylo nakrčeno tak moc, jak to jen šlo. Pak řekl: „Leafa-chan a já jsme stejní, tělo a duše,“ a další věci, nakonec přikývl ve znamení souhlasu.

Kamenná brána se otevřela s temným burácením, které znělo, jako by vyšlo ze spodku rokle, a hluboká, tajemná atmosféra vyplula z vnitřní strany dveří, až Leafa jemně zatřepotala křídly. Když předtím letěla na pomoc Kiritovi, nevšimla si zdrcující atmosféry, ale když teď čelila kamenné bráně, cítila silný psychologický nátlak.
Přesto bylo její srdce neobvykle klidné.
Měla pocit, jako by byla v bouři. Ať už šlo o skutečný nebo virtuální svět, vše se měnilo s plynulým a praskavým zvukem. Nevěděla, kam v tomto přívalu jde; mohla jen mířit ke světlu v dálce.
Podle Kiritova vzoru vytáhli meče Leafa a Recon. Všechny čtyři páry očí, včetně Yuiiných, se setkaly a všichni zvedli svá křídla.
„...Tak jdeme na to!“ zakřičel Kirito a v tu chvíli se všichni odrazili ze země, vrhli se do kupole.
Podle toho, jak se dohodli dříve, zamířil Kirito k bráně. Byl uprostřed kupole a svižně zrychloval. Leafa s Reconem se drželi u země a začali se zaříkáváním léčivých kouzel.
Ze sálajícího světla v klenbě se formovali obři z vazké kapající tekutiny. Hnali se na Kirita se zvláštním, odvážným řevem. Když se předvoj strážných rytířů a v porovnání s nimi malý Kirito setkali, záblesk světla a výbuch otřásly kupolí.
Několik obrů bylo přeťato jediným řezem a rozptýleno ve všech směrech. Recon, sledující výjev před sebou, k Leafě zašeptal: „...Úžasný.“
Byla to rozhodně děsivá úroveň síly meče. Ale když byla svědkem scény, kde Kirito bojoval s tak obřím počtem monster, přejel jí mráz po zádech.
Nepřátel bylo prostě příliš mnoho. Velký počet strážných rytířů sestupoval ze síťovité klenby a tahle situace byla za rovnováhou hry. Dokonce i v nejhorší podzemní oblasti, Jötunheimu, se monstra objevovala v mnohem mírnějším měřítku.
Strážní rytíři se pevně seskupili, posílali na Kirita vlnivé pásmo útoku. Nastalo několik záblesků a při každém se tělo rytíře roztříštilo ve světlo podobající se tančícímu sněhu. Ale kdykoli byl jeden zničen, další tři nastoupili na jeho místo.
V době, kdy byl Kirito v polovině cesty ke dveřím, jeho HP pokleslo jen o deset procent. Leafa a Recon vypustili svou léčivou magii, kterou si připravili a dali do stavu pohotovosti. Kiritovo tělo obalilo modré světlo a jeho zdraví bylo obnoveno. 
—Ale. 
Ve stejnou chvíli se stala hrozná věc.
Skupina nízce letících strážných rytířů se s prapodivným řevem otočila k Leafě a Reconovi.
„Uáá...,“ vydal Recon nejistý zvuk.
Leafa cítila, že něco za těmi zrcadlovými maskami se na ně soustředí. Podvědomě pevně stiskla čelist.
Aby se vyhnuli útokům na Leafu a Recona, měli ti dva jen používat magii na vyléčení Kirita. Monstra obvykle útočí jen na hráče, kteří se dostanou do jejich detekčního dosahu. A tak neútočí na hráče v dálce, pokud na ně nepoužijí luky nebo útočnou magii.
Ale zřejmě tito strážní rytíři se od monster ve vnějším světě liší, používají algoritmus se zlým úmyslem. Jestli reagují na podporující magii z dálky, pak je používání klasické formace - útočníci jako předvoj a léčitelé vzadu - zbytečné.
‚Hej ty skupino pěti nebo šesti rytířů, otoč se!‘ Leafino přání se nevyplnilo, rytíři začali mávat svými čtyřmi křídly a sestupovali. Každý z nich držel meč mnohem delší než ten v Leafině pravačce. Jejich zbraně jako by zářily hladovým světlem.
Leafa zavolala na Recona: „Já je rozptýlím, ty takhle dál léči!“
Bez čekání na odpověď vzlétla. Ale i když Recon ve všech dosavadních bojích Leafiny příkazy poslouchal, tentokrát řekl ‚Počkej‘, pak ji chytl za ruku. Překvapená Leafa se otočila a podívala se na něj, zastihl ji jeho neobvykle vážný výraz, dokonce i jeho hlas zněl napjatě.
„Leafo-chan... i když tomu úplně nerozumím, tohle je důležitá bitva, viď?“
„—Ano. Právě teď už tohle nejspíš není jen hra.“
„...I když se ani náhodou nemůžu vyrovnat tomu Sprigganovi... Udělám něco s těmi strážemi...“
Hned jak domluvil, odrazil se Recon ze země a rukou ovládal letový ovladač. Leafa tam překvapeně stála a on mezitím letěl dál, přímo do skupiny strážných rytířů.
„Bl-blbče...“
—Není schopný protivník, pomyslela si Leafa, ale věděla, že už jej nemůže dohnat. Podívala se na stranu, Kiritovo plné HP znovu začalo klesat. Leafa byla nucena začít sesílat uzdravující kouzlo. Dokonce, i když rychle kouzlo sesílala, znepokojeně dál zezadu sledovala Recona.
Recon vypustil plošnou magii vzduchu, kterou si během svého letu připravil, aby tak zaútočil na strážné rytíře. Ve tvaru vějíře se rozlétlo mnoho zelených čepelí a zaútočilo na rytíře, trhaly je. HP rytířů nebylo příliš sníženo, ale všichni se teď zaměřili na Recona.
Bílí obři vydali zkomolené zavytí, když se střetli s malým zeleným chlapem. Recon proletěl kolem nebezpečných mečů obrů, pohyboval se jako list vydaný na milost větru, ukázal se za nimi. Rytíři se rychle otočili, následovali jej.
Leafa dokončila své kouzlo a světlo léčení obalilo Kirita. Několik strážných rytířů zareagovalo a začalo sestupovat. Ti rytíři se přidali ke skupině ženoucí se za Reconem, čímž se skupina zdvojnásobila.
I když Recon nebyl dobrý ve vzdušném souboji, vyhýbal se na něj útočícím mečům s úžasným soustředěním. Jen občas byl zasažen a jeho HP začalo postupně klesat, ale neměl žádné vážné zranění.
„...Recone...“
Reconův let vypadal zoufale a Leafa si nemohla pomoc, cítila dojetí. Věděla však, že Recon nevydrží na vždy. Kdykoli seslala léčivé kouzlo na Kirita, nová skupina rytířů sestoupila, zvýšila počet, který se shromáždil okolo Recona.
Nakonec se strážní rytíři pronásledující Recona rozdělili na dva týmy. Jako kdyby se jej snažili sevřít z obou stran. Jedna z mnoha špiček mečů, které padaly jako déšť, zachytila Reconova záda a odhodila jej pryč.
„Recone, to stačí! Utíkej ven!!“ vykřikla Leafa, už dále nedokázala snášet ten pohled. Jakmile jednou hráč odejde z tohoto místa, nemůže dveřmi projít, dokud se uvnitř stále bojuje. Rozhodla se, že ona to vydrží, až kam to půjde, vyletěla, zatímco říkala léčivé kouzlo.
Ale před tím se Recom otočil a podíval se na ni. Reconova tvář měla odhodlaný úsměv. Při pohledu na něj přestala Leafa otevírat svá křídla.
Recon začal zaříkávat nové kouzlo, přitom obdržel několik útoků mečů. Jeho tělo bylo rychle obklopeno tmavě fialovým světelným efektem.
„...!?“
Leafa zalapala po dechu, když si všimla, že to je magické kouzlo elementu temnoty. Okamžitě se rozprostřel složitý magický kruh. Podle velikosti to bylo zaříkávání poměrně vysoké úrovně. Protože je vzácné vidět v okolí Sylfského teritoria magii temnoty, Leafa nevěděla, jaký efekt kouzlo má.
Magický kruh se během chvíle stal přímo gigantickým, otáčel se kolem své osy a obtočil rytíře, kteří se k němu hrnuli. Složitý vzor světla se v jednu chvíli zhustil – pak bylo vše zasaženo hrozivým zábleskem.
„Ach...!!“
Leafa byla oslepena zábleskem a instinktivně odvrátila tvář. Ozval se výbuch, který zněl, jako by měl rozdrtit nebe a zemi, násilně otřásl celou kupolí. Trvalo celou vteřinu, než se vzpamatovala z té osvětlující bílé scény. Leafa zoufale sledovala místo, kde měl nastat střed výbuchu, přitom si tiskla ruce. Byla tak překvapená, že ztratila slov. Strážní rytíři, kteří se shlukli kolem Recona, byli vyhlazeni. Zůstala po nich jen slabé fialové pableskování visící ve vzduchu.
Ta síla byla děsivá. Elementy větru a ohně nemají tak silná plošná kouzla. ‚Kdy se ten Recon naučil tak užitečný skrytý skill?‘ Leafa volala radostí a překvapením. Jestli by takový útok použil ještě několikrát, pak by se mohli dostat skrz bránu. Leafa pro teď chtěla uzdravit Recona a pohnula rukou – pak ale znovu ztuhla na místě.
V dozvucích výbuchu nebyla Reconova malá postava. Místo toho zůstalo osamocené světlo ostatků.
„—Sebedestruktivní magie...?“ zašeptala Leafa zděšeně. Správně— vzpomněla si, že o takovém druhu temné magie kdysi slyšela. Ale smrtící penalta byla mnohokrát horší než normální smrt, a tak se o tom mluvilo jako o tabu zaklínání.
Leafa pevně zavřela oči, na několik vteřin úplně ztratila slov. I když to byla pouhá hra; prožitek, čas a úsilí, které do toho Recon vložil, byly opravdovými oběťmi. Od teď není vzdávání se možností. Odhodlaně otevřela oči při pohledu nahoru. Pak— 
Když uviděla scénu před sebou, cítila, jak síla opouští její nohy.
Vrcholek kupole byl tak plný bílé, že jej vůbec neviděla.
Kirito byl malou černou tečkou uprostřed. Kdykoliv mávl svým mečem, těla padala. Bylo to jako šťouchat jehlou do rozsáhlé písečné duny. Díry ve zdi bílých strážných rytířů, které Kirito vyplnil, byly okamžitě zaplněny, úplně jej blokovaly.
„Uóóóó!!“
Kirito bojoval jako démon a zařval, jako kdyby vykašlával krev, jeho křik vzdoru slabě dosáhl k Leafiným uším.
„...Je to nemožné, bráško... něco takového...“
Popravdě, myšlenka, že je něčí duše chycená v tomto světě, kterou jí Kirito předložil, byla něčím, čemu stále nedokázala uvěřit. Tohle je hra, virtuální svět, kterého si mají užívat. Nedokázala si pomoc, cítila odpor k příběhu, který spojoval tento svět s noční můrou «SAO světa».
Leafa však pocítila, že poprvé viděla «zlomyslný systém». Svět virtuální hry měl spravedlivou rovnováhou, ale tohle místo bylo plné úmyslu zabíjet namířeného proti hráčům. Jako kdyby se tu houpala obří smrtící kosa – takový pocit. Byl to boží úmysl zabíjet. Nikdy nemohl odporovat.
Náhle se kupolí rozlehl hluboký, zkomolený zvuk kletby.
Část strážných rytířů se přestala pohybovat, jejich levé ruce se natahovaly dopředu, jak zpívali kouzla. Tohle bylo to, které zapečetilo Kiritovy pohyby, když sem přišel poprvé. Při zasažení dočasně ochromilo, zanechalo oběť na pospas útokům meče.
Leafa ztuhla, očekávala, že uvidí scénu, kdy bude Kirito propíchnutý nesčetně čepelemi.
Stalo se to v tu chvíli...
Náhle zezadu přišel poryv, ne, cunami zvuku, které zasáhlo Leafina povadlá křídla.
„C...!?“
Leafa se rychle otočila, aby viděla – v blízké formaci prošli otevřenými dveřmi, oblečení do nové zářivé zelené zbroje. Vojáci Sylfů.
Jeden pohled na jejich výbavu jí prozradil, že se jedná o starodávný typ zbraní. Velká skupina hráčů, plně vyzbrojená v zářivém novém oděvu, se prohnala kolem Leafy jako jarní vítr a letěla ke klenbě. Bylo jich alespoň padesát.
Uchvácená Leafa na ně soustředila pozornost a zobrazovalo se jí jméno po jméně. Kvůli hledím neviděla jejich tváře, ale ta jména patřila k nejelitnějším bojovníkům z teritoria Sylfů. Strážní rytíři slyšeli hrdinský pokřik davu, přestali sesílat svá kouzla na Kirita a začali se pohybovat. Leafě po zádech přejela vlna strachu a nadšení. Ale oni nebyli jedinou skupinou, která se přidala k pokoření kopule.
Několik vteřin poté, co poslední z elitní Swilvainské jednotky prošel velkými dveřmi, ozval se další bojový křik. Přikrývaly se, smíchaly se do obludného křiku, který se podobal vzdálenému hromu.
Nová jednotka, která se vřítila, byla značně menší než Swilvainská. Leafa odhadla, že jich je asi deset. Ale každý člen kavalerie byl neobyčejně velký.
„Létající draci...!“ zvolala Leafa v překvapení. Od hlavy až k ocasu byli několikrát větší než hráči, pokrytí železně šedými šupinami. Jako důkaz, že to nejsou divoká monstra, byli na čele, hrudi a odstávajících koncích svých velice dlouhých křídel vybavení zářivým kovovým brněním.
Z obou stran čelní zbroje draků se táhly otěže ze stříbrných řetězů, pevně držené hráči sedícími v sedlech na dračích zádech. Jezdci byli také vybaveni zcela novým brněním, trojúhelníkové uši čnící ze stran jejich hlavy a ocas vykukující ze spodku jejich zádové zbroje nemohly být přehlédnuty.
Byli to rozhodně největší zbraň Cait Sithů, Dračí rytíři. Užívali se jen v krajních případech. Legendární válečníci byli uchováváni v absolutní tajnosti, nikdy se neobjevovali ani na fotografiích ze hry – a teď letěli přímo před Leafinýma očima.
Leafa byla v euforii, její krev se vařila, stála tam s pevně nataženými křídly. Náhle slyšela, jak někdo zakřičela zpoza ní: „Omlouváme se za zpoždění.“
Rychle se otočila a tam stála postava Sylfího lorda, Sakuyi, v dřevácích s podpatky a v neformálním oblečení. K ní se přitočila Alicia Rue, lord Cait Sithů, která zacukala ušima a řekla: „Promiň, kováři Leprochauni museli vykovat všechnu dračí zbroj, takže skončili teprve před chvílí. Dokonce i s penězi, které nám dal Spriggan, je teď naše pokladna, stejně jako sylfská, úplně prázdná!“
„Takže obě rasy zbankrotují, jestli tu budeme vyhlazeni,“ zasmála se klidně Sakuya s překříženými pažemi.
—Přišly. Ty dvě, i když riskovaly, že ztratí své pozice lordů, rychle přišly. S kombinovanou silou těchto dvou ras, při překonání tahanice se o zdroje, což je podstata MMORPG her, při odhození výpočtů, rozhodně to vyjde a překonají očekávání GM.
„...Děkuju... Oběma vám děkuju,“ promluvila třesoucím se hlasem Leafa, víc toho říct nedokázala. Rozhodně byly v tomto světě důležitější věci než pravidla, chování a selský rozum – ta myšlenka zaplnila její srdce, nedokázala říct nic jiného.
I když lordi odpověděli různými hlasy, oba měli stejný tón, který říkal ,Teď jsme si kvit,' pak se s tvrdými výrazy zadívali na klenbu. Sakuya práskla vějířem ve své pravé ruce. „No— taky jdeme!“
Leafa viděla, jak zeď bílých strážných rytířů vyslala skupiny, které měly útočit na přední sylfské hráče a rozhodně přikývla, ty tři se pak odrazily ze země. Kirito byl uprostřed kupole ponořený do divokého boje, ale zřejmě si všiml příchodu posil a přestal se snažit prorazit sám, nechával nějaký prostor mezi sebou a zdí rytířů.
Alicia Rue ladně stoupala ke střední části kupole, zvedla pravou ruku a půvabným, láskyplným hlasem zavolala: „Dračí jednotky! Připravte si Ohnivý dech!“
Deset členů kavalerie Dračích rytířů se vznášelo ve velkém kruhu kolem těch tří, včetně Leafy. Křídla měli rozvinutá a krky ohnuté ve tvaru S, za jejich zuby Leafa viděla oranžové světlo.
Sakuya následovala, rychle zvedla složený červený vějíř.
„Sylfí tým, připravit se na speciální útok!“
Sylfí jednotky, uspořádané v hustém čtverci, natáhly pravé ruce s meči nad své hlavy.
Smaragdově zelené světélkování obklopilo jejich meče jako filigrán. 
Strážní rytíři vypadali jako klubko bílých červů, tolik jich bylo, vydávali prapodivné třesoucí se křiky, blížili se. Alicia Rue se kousla do rtu svým dlouhým tesákem, čekala, až se strážní rytíři přiblíží co nejvíc, pak mávla pravou rukou, zvýšila hlas a zakřičela: „Ohnivý dech, útok!“
Všechny nashromážděné dechy deseti draků byly vypuštěny a výsledek byl přímo požárem. Karmínově červené linie ohně vyletěly z jejich tlam, zanechaly po sobě ve vzduchu stopu. Deset pilířů ohně udeřilo strážné rytíře obklopující Kirita a sylfí vojáky.
Oslnivé světlo prozářilo celou kupoli. O chvíli později souvislé ohnivé koule vybuchly, vytvořily tak obří zeď plamenů. Hrozivý zvuk výbuchu otřásl světem. Zbytky strážných rytířů byly odhozeny všemi směry, zanechaly za sebou dohořívající bílé plameny.
Ale zdálo se, že strážců je nekonečně mnoho, nové skupiny se stahovaly ze zdi masa, tvrdě se probojovávaly skrz žhavé peklo. Napřed, jako kdyby chtěli spolknout Kirita, který byl vepředu. Skoro to vypadalo, jako by příšera otevřela ústa a z nich něco kapalo.
Když byla bílá masa na pokraji záplav, Sakuya ostře mávla svým vějířem dolů a zakřičela: „Bouře Fenrir  vypustit!!“
Sylfí jednotky ostře vyrazili svými dlouhými meči v dokonalém pořadí. Z každého z padesáti mečů se vyřinul oslnivý zelený blesk a cikcak proletěl vzduchem, hluboko pronikl do skupiny strážných rytířů—
Svět byl znovu obarven bílou zářivým zábleskem světla. Tentokrát nenastal žádný výbuch, místo toho si hustý blesk volně letěl, strážní rytíři chycení do jeho spárů byli roztrženi na kousíčky.
Poté, co byla druhá velká skupina rozdrcena, se střední část zdi strážných rytířů ponořila. Ale jako na povrchu tekutiny byla díra rychle zaplněna dalšími rytíři ze stran.
Bylo to ‚teď, anebo nikdy‘, tím si byla Leafa jistá. Okamžitě vytáhla svou katanu z pochvy a vyrazila do vzduchu, hnala se kupředu. Lordové se zřejmě rozhodli stejně. Sakuyin hlas zazněl ve vzduchu jako bič.
„Všechny jednotky útok!“

Byla to rozhodně největší bitva, jaká se kdy v tom světě odehrála. Zezadu vycházel přerušovaný Ohnivý dech, kdy byli strážní rytíři sežehnuti k smrti a po jednom padali. Formace bojové hlavice používaná Sylfy kácela hejna obrů s jejich silnými meči, vrtala rozlehlé díry do zdi masa.
Na špičce hlavice se nacházel malý černý Spriggan. Hodnota jeho vybavení byla mnohem menší než u sylfích bojovníků, ale jeho meč se pohyboval božskou rychlostí, cokoliv, čeho se čepel dotkla, bylo okamžitě přeťato a roztrženo.
Leafa proletěla otvorem, který otevřeli sylfí bojovníci, okamžitě se dostala za Kirita. Zablokovala meč strážného rytíře, který chtěl zaútočit na Kiritova záda, pak ponořila svou katanu do jeho zrcadlové masky. Při otočce držela svou katanu, krk rytíře odletěl od těla a tělo se přeměnilo v bílý plamen. Kirito se otočil na Leafu, pouze pohnul rty: „Sugu, nechám na tobě svá záda.“
„Spolehni se na mě!!“
Její oči se setkaly s jeho, beze slov odpověděla, pak se opřela svými zády o jeho. Ti dva se otáčeli dokola a dokola, stínali strážné rytíře, kteří se před nimi neustále objevovali.
Při boji jeden na jednoho by pro ni nebylo lehké zabít obří rytíře. Ale když byla zaklenutá s jeho zády a vyrovnala se jeho rychlosti, měla pocit, jako by rytíři zpomalovali a zpomalovali. Ne— možná její nervový systém zrychloval? Už se jí to stalo v kendu, Leafa byla obklopená pocitem, že může zachytit vše, co se kolem ní děje.
Měla pocit, jako by se ona a Kirito stali jednou bytostí. Jejich nervové systémy se přímo propojily, slabé elektrické pulzy proudily z jednoho do druhého. Bez dívaní se věděla, jak se Kirito za ní hýbe. Zatímco jeho meč se zařízl do krku strážného rytíře, při otočce Leafa narazila svým do krku toho stejného rytíře a dorazila jej. Na další masce rytíře, kterou Leafa poškodila, udeřil Kirito na stejné místo, které Leafa zrovna trefila, hluboce ťal.
Kirito, Leafa, sylfí válečníci a dračí oddíl se pohybovali jako jediná bíle-horká entita, dál se dotýkali a tavili zeď strážných rytířů bez omezení, šli hlouběji a hlouběji. Počet rytířů byl neomezený, ale množství prostoru v kupoli bylo dané. Dokud budou pokračovat ve svém postupu, ta chvíle jednou nadejde.
„Serááááá!!“ zakřičela Leafa s odvahou a rozřízla strážného rytíře v polovině, rozpadl se a zmizel.
Za několika posledními rytíři, i když jen na chvíli, viděla vrchol kupole.
„Óóóó!!“ s křikem se Kirito pohnul zpoza Leafy jako černý blesk a hnal se k mezeře ve zdi masa. Poslední skupina strážných rytířů se k němu blížila ze všech stran, zvyšovala křik rozhořčení, aby zabránili vniknutí. Bylo jich téměř třicet.
„Kirito-kun!!“
Leafa instinktivně zhoupla svou katanou a hodila ji celou svou silou na Kiritovu levačku.
Zelená čepel se protáčela vzduchem a usadila se v jeho ruce, jako kdyby tam byla vtažena.
„U...óóóóóó—!!“
S křikem, který otřásl celou kupolí, držel Kirito vlastní velký meč v pravé ruce a katanu v levé. Vypálily děsivou rychlostí v dvojitém útoku.
Řez dolů shora zprava. Řez nahoru zdola zleva. Dva zářící meče lehce měnily své úhly a kreslily sněhově bílý kruh, který vypadal jako koróna slunečního zatmění. Těla rytířů, která se chytila do jeho ultra rychlého řezání, byla rozsekána na kousíčky jako papír, ty se rozprostřely do okolí.
Tentokrát to bylo viditelně za koncovým rámem kruhu bílého plamene. Zapletená jako síť větví stromu uprostřed klenby kupole byla kulatá brána rozdělena na části křížem. Klenula se v kmeni Světového stromu, poslední brána vedoucí do Álfheimu, zámku na vrcholku stromu.
Malá postava v černé dál letěla k bráně, zanechávala za sebou ocas světla. Dorazil. Konečně.
Před Leafinýma očima se těla strážných rytířů rychle a opakovaně hromadila a hned zaplnila jakýkoliv otevřený prostor. Sakuya, která si všimla, že Kirito prorazil obrannou linii, zakřičela zezadu: „Všichni ústup, ústup!“
Vyhýbala se spolu se sylfím týmem při sestupu za pomoci útoků Ohnivých dechů, Leafa se na okamžik podívala ve směru klenby. Neviděla Kiritovu postavu kvůli zdi strážných, ale odrážel se v oku Leafina srdce, malá postava letěla nahoru, mířila k místu, kam se ještě nikdy nikdo nedostal, stoupala výše a výše.
Leť— jdi— jdi kamkoliv! Skrz obří strom, vznes se nebem, do srdce světa—!

***

Myslel jsem, že mé mentální nervy vyhoří vzhledem k rychlosti, jakou jsem se hnal tím posledním úsekem.
Přede mnou byla obří kruhová brána ze čtyř zavřených částí vyznačených litografií ve tvaru kříže. Za ní čekala ona - Asuna. Zanechána v tomto světě, spolu s druhou polovinou mé duše.
Zezadu se ozývaly křiky strážných rytířů, plné vzteku. Otočili se, jako by mě chtěli pronásledovat. Pak se rytíři znovu objevili z klenby kolem brány, i bez jen záblesku světla, a hnali se ke mně hned, jak mě spatřili.
Ale já jsem byl rychlejší. Brána byla vzdálená už jen na délku paže.
Ale— ale.
„...Neotevře se...!?“ zakřičel jsem bezděčně při nečekané situaci.
Brána se neotevřela. Předtím jsem si myslel, že když se dostanu blíže k těm otravným velkým dveřím, otevřou se, ale byly pevně zavřené, zahrazovaly mi cestu a části kříže ani trochu neuhnuly.Teď už nebyl čas zpomalit. Měl jsem napřažený meč v pravé ruce na úrovni pasu, doufal jsem, že jedinou ránou bránu rozdrtím, hnal jsem se k ní, stal jsem se jedním se svým mečem.
Hned poté jsem s hrozivým otřesem zasáhl bránu. Špička mého meče udeřila kamenný kvádr, kolem se rozlétly intenzivní jiskry. Ale— na povrchu nebylo ani škrábnutí.
„Yui— Co se to děje!?“ zakřičel jsem zmateně. Ale ne, že by tohle nestačilo? Nestačí se jen probojovat strážnými rytíři, musíme mít ještě nějaký předmět nebo něco spustit?
Chtěl jsem následovat impulz a znovu mávnout mečem, Yui vyletěla z mé kapsy se zvukem podobajícím se zazvonění zvonku. Jemně položila ruce na kámen brány.
„Tatínku.“
Otočila hlavu a rychle řekla: „Dveře nejsou zavřené úkolem nebo tak! Takhle to je nastavené systémovým administrátorem.“
„C—? Co tím myslíš!?“
„Jinými slovy... ty dveře by hráč nikdy nebyl schopný otevřít!“
„Co...“
Ztratil jsem slov.
To znamenalo, že velký úkol - která rasa vyšplhá po Světovém stromu a dostane se do Města ve Vzduchu a bude znovuzrozena jako opravdové víly - to bylo jen mávání mrkví před zaječím nosem s vědomím, že to nikdy nedostanou? A nejenom, že takový úkol přesahujeme meze v obtížnosti, ale navíc je tu zámek, který nelze otevřít bez klíčem přivolané systémové autority...?
Cítil jsem, jak síla opustila mé tělo. Rytíři za mnou se ke mně s křikem hnali jako tsunami. Ale síla vůle, která by mi umožnila znovu popadnout meč, už znovu nevytryskla.
‚—Asuno, došel jsem tak daleko... ještě kousek a byl bych u tebe... Ten kousek tvého tepla, je to naše poslední spojení...?‘
‚—Ne. Počkat. To je ono, určitě...‘
Vykulil jsem oči. Levou rukou jsem šmátral v zadní kapse. Tady. Malá karta. Yui řekla, že tohle je přístupový kód systému...
„Yui— použij tohle!“
Držel jsem stříbrnou kartu před Yuiinýma očima. Yui na okamžik vykulila oči, pak hluboce přikývla.
Její malá ruka se otřela o povrch karty. Několik pruhů světla proudilo z karty do Yui.
„Kopírování kódu!“ zakřičela, pak bouchla oběma dlaněmi na povrch brány.
Byl jsem oslněn jasným světlem a přivřel jsem oči. Z místa, kterého se dotkla rukama, se rozběhly jasné modré čáry a hned poté začala zářit sama brána.
„—Budeme přeneseni!! Tatínku, chytni se mojí ruky!!“
Yui natáhla svou pravou ruku a pevně chytila koneček prstu mé levé ruky. Čára světla se směrovala z jejího těla a proudila do mého.
Náhle se za námi ozval prapodivný hlas strážných rytířů. I když jsem se připravil, řítil se na mě tucet velkých mečů. Ale ty meče mnou prošly, jako by zcela ztratily hmotu. Ne, to já začal být průsvitným. Moje tělo vybledlo a roztálo ve světlo.
„—!!“
Náhle jsem byl tažen dopředu. Yui a já jsme se změnili v proud dat a byli jsme vtaženi do brány, která se změnila v zářící bílou obrazovku.
Můj pokles podvědomí byl během okamžiku pryč.
Několikrát jsem zatřásl hlavou, abych se zbavil přetrvávajícího pocitu přenosu, přitom jsem mrkal. Tohle se podobalo užití teleportačních krystalů v Aincradu, ale namísto známého shonu náměstí s branou jsem byl obklopen úplným tichem.
Pomalu jsem se postavil z pozice, kdy jsem na jednom koleni klečel na zemi. Přede mnou byla Yui, která si zřejmě dělala starosti. Už neměla postavu malé pixie, ale tu svou původní, dívky okolo deseti let.
„Jsi v pořádku, tatínku?“
„Jo... Tohle je...?“
Podíval jsem se kolem, přitom jsem kýval.
Ať už se to pokusíte vyjádřit jakkoli— bylo to velice zvláštní místo. Naprosto odlišný pocit od nové příliš komplikované ,hry', vyzdobených ulicí Swilvanu a Alne. Všechno, co jsem viděl, dávalo prázdný dojem, byly tu jen bílé zdi bez struktury nebo detailů.
Byl jsem uprostřed nějaké chodby. Nebyla rovná, spíš lehce zakřivená doprava. Podíval jsem se zpět, tam byla zakřivená stejně. Zřejmě to bylo velké zakřivení, možná kruhovitá chodba.
„...Nerozumím, nejspíš tu nejsou data mapy pro orientaci v tomto místě...,“ řekla Yui se zmateným výrazem.
„Víš, kde je Asuna?“ zeptal jsem se. Yui na okamžik zavřela oči, pak přikývla.
„Ano, je velmi – velmi blízko. Nahoru... tudy.“
Vyrazila ze země, její bosé nohy vyčnívaly z bílých šatů, otočila se a tiše se rozeběhla. Vrátil jsem meč, který jsem stále ještě držel, na svá záda a rychle ji následoval. Katana, kterou bych měl držet v levé ruce, zmizela. Možná byla při přenosu vrácena Leafě, původnímu majiteli systémových dat. Kdyby mi ten meč nehodila, rozhodně bych se poslední zdí neprorazil. Na okamžik jsem zavřel oři a tiše se s vděčností pomodlil k pocitu, který mi zůstal v levé ruce.
Následoval jsem Yui několik desítek vteřin a objevily se před námi čtvercové dveře nalevo, na vnější straně záhybu. Ani ty neměly žádné zdobení.
„Vypadá to, že odsud je možné se dostat na vrcholek.“
Přikývl jsem na její slova, když se zastavila, a prohlédl jsem si okolí dveří – a hned jsem okamžitě ztuhl.
Byla tu seřazena dvě trojúhelníková tlačítka, jedno ukazovala nahoru, druhé dolů. Něco, co jsem v tomto světě nikdy neviděl, přesto jsem to znal ze skutečného světa. Jediné, co mě napadlo, bylo, že jsou to tlačítka výtahu.
Náhle a podivně, mé tělo obaleno bojovým oděvem a na zádech přichycený meč, přišel jsem si, že sem vůbec nepatřím. Ne— to tohle místo je zvláštní. Pokud jsou tahle tlačítko to, za co je považuji, pak už nemůžu o tomto místě přemýšlet jako o herním světě. Ale v tom případě... co je tohle za místo?
Ale ta pochyba prošla mou myslí jen na chvilku. Na místě nezáleží. Dokud tu je Asuna.
Bez váhání jsem se dotkl tlačítka směřujícího nahoru. Brzy se dveře otevřely s pong zvukovým efektem, za nimi se naházel malý prostor ve tvaru krabice. Vstoupil jsem dovnitř s Yui a otočil se. Vedle dveří byla seřazena tlačítka. To, které představovalo momentální podlaží, bylo ozářeno. Nad námi jsou zřejmě ještě dvě patra. Po chvíli váhání jsem zmáčkl nejvyšší tlačítko.
Znovu se rozezněl zvukový efekt. Dveře se zavřely a já byl chycen v nezaměnitelném pocitu stoupání.
Výtah se brzy zastavil. Za otevřenými dveřmi se linula zahnutá chodba podobná té, kterou jsme zrovna opustili. Otočil jsem se čelem k Yui, která mě pevně držela za pravou ruku, zeptal jsem se: „Je tohle správné patro?“
„Ano. —Už, jen... jen za rohem,“ mluvila Yui, přitom mě zatahala za ruku a rozeběhla se.
Další desítky vteřin jsem se snažil překonat svůj zběsilý tlukot srdce při běhu chodbou. Přiblížili jsme se několika dveřím na vnitřním obvodě, ale Yui kolem nich proběhla, aniž by se na ně jen podívala.
Nakonec se zastavila na prázdném místě.
„...Co se stalo?“
„Na druhé straně této... chodby...“
Yui pohladila jemnou zeď na vnějším obvodu. Náhle se její ruka zastavila a stejně jako u brány v kupoli se modré čáry světla klikatily v pravých úhlech, běžely po povrchu zdi.
Najednou tlusté čáry oddělily čtverec od zdi, pak byl vnitřek vyhlazen bouchajícím zvukem. Tam se nakonec dál natahovala nudná a nezajímavá cesta přímo vpřed.
Když Yui položila nohu na cestu, rozeběhla se a přitom zvyšovala svou rychlost. Když jsem viděl něžný výraz na její tváři, neschopný vydržet i jen další vteřinu, byl jsem přesvědčen, že Asuna je blízko.
Honem, honem. Celým srdcem jsem se podlil, přitom jsem naléhavě postupoval. Zanedlouho cesta skončila a dveře se čtyřmi rohy zablokovaly naší cestu. Yui se ani neobtěžovala zastavit, natáhla levou ruku a silně do dveří strčila.
„—!!“
Před sebou jsme mohli vidět obří zapadající slunce.
Nekonečné nebe západu slunce obalovalo celý svět. Všiml jsem si, že při pohledu z tohoto místa byl pohled lehce nepříjemný. Byli jsme v extrémní výšce, mohli jsme vidět jemné zakřivení horizontu. Vítr silně dul.
Nevyhnutelně jsem si vybavil tu chvíli.
Asuna a já jsme seděli vedle sebe a sledovali, jak vznášející se zámek mizí, rozpouští se do věčného západu. Zesílila hlas, její slova proudila do mého ucha.
„Budeme spolu navždy.“
„Ach— ano. Vrátil jsem se,“ zamumlal jsem a pak se podíval ke svým nohám.
Kde byla kdysi křišťálová podlaha, se nyní nacházela hrozně tlustá větev stromu.
Mé zorné pole, které bylo omezeno karmínovým západem slunce, se znovu rozšířilo. Nad mou hlavou se větve natahovaly ve všech směrech, na všech stranách rostlo husté listoví, jako pilíř podpírající nebe. Pode mnou bylo nekonečně dalších větví. Ještě dál k zemi, za rozlehlým oceánem mraků, jsem viděl tekoucí řeku slabě se klikatící zelenou loukou.
Tohle byl vrcholek Světového stromu. Místo, o kterém Leafa... Suguha neustále snila, že ho uvidí, vrcholek světa.
Nicméně—.
Pomalu jsem se rozhlédl. Tady stál kmen Světového stromu jako zeď natahující se do nekonečna, jak se větvila.
„Není tu žádné... Město ve Vzduchu...,“ zašeptal jsem ochromeně. Mělo to jen nějaké nevkusné bílé chodby. Taková věc nemohla být legendárním Městem ve Vzduchu. Především, bylo nezbytné vytvořit nějakou značku k označení konce velkého úkolu. Po proražení bránou kupole jsem ale žádné fanfáry neslyšel.
Jinými slovy, tohle vše byla prázdná dárková krabice. Ozdobená balicím papírem a mašlemi, které měly skrýt prázdnou lež. Když o tom mluvíme, co mám říct Leafě, která snila o tom, že bude znovuzrozena jako vysoce postavená víla?
„...Tohle je neodpustitelné...,“ promluvil jsem bez přemýšlení. Proti člověku či skupině, co řídili tento svět.
Náhle jsem cítil malé škubnutí na mé pravé ruce. Yui se na mě dívala se starostlivým pohledem.
„Ah, správně. Pojďme.“
Všechno to bylo pro záchranu Asuny. Přišel jsem sem jen kvůli tomu.
Před mýma očima se velká větev stromu natahovala k zapadajícímu slunci. Uprostřed větve byla umělá cesta. Cesta přede mnou, za vrcholky stromů stojícími v slunci – odrážela zlaté světlo. Mířili jsme k tomu světlu, rozeběhli jsme se. Zoufale jsem překonal své rozčilení a touhu, které jako by každou chvíli měly začít hořet, dál jsem postupoval po stromové cestě. Mé vnímání se zrychlilo, měl jsem pocit, že se chvilka táhne do nekonečna, rozpětí několika sekund jako by bylo mnoha minutami.
Prošli jsme oblastí hustých, zvláštně tvarovaných listů a cesta pokračovala. Kdykoli se větev setkala s jinou, byly tu schody nahoru a dolů, aby se to mohlo obejít. Já jsem jen zamával křídly a přeskočil překážku.
Původ zmíněného zářícího zlatého světla začala být po čase zřejmá. Byla to kombinace vertikálních a horizontálních kovových mříží tvořící kovové mřížoví— ne, byla to ptačí klec.
Nad velkou větví, po které jsme běželi, byla další větev s ní paralelní, z ní visela ta tradiční ptačí klec. Ale byla výjimečná velká. Neudržela by v sobě dravce, natož mnohem menší ptáky. Správně— zřejmě měla jiný účel—.
Vzpomněl jsem si na rozhovor v Agilově obchodě, na vzpomínku, která se zdála být tak daleko, že klidně mohla být ze starověku. Pět hráčů se odráželo ze zad, aby překonali výškový limit a udělali herní fotografie. Fotografie, které pořídili, ukazovaly záhadnou dívku chycenou v ptačí kleci. Ano, rozhodně. Byla to Asuna— Asuna je tam.
V malé ruce pevně držící mou pravačku bylo silné přesvědčení, táhla mě kupředu. Řítili jsme se tak rychle, že jsme vlastně klouzali vzduchem, pak jsme skočili přes poslední schodiště.
Cesta vyrytá do větve se náhle narovnala, pokračovala pod klec a pak skončila.
Už jsem jasně viděl vnitřek zlaté ptačí klece. Jedna velká rostlina a různé květiny v květináčích rozházené po bílé kachlíčkované podlaze. Uprostřed stála velká postel s přepychovou klenbou. Vedle byl kulatý bílý stůl s vysokou židlí. Na té židle seděla dívka se spojenýma rukama na stole, její hlava byla skloněná a dávala dojem toho, že se modlí.
Dlouhé, volně splývající rovné vlasy jí padaly po zádech. Měla podobné šaty jako Yui, ale více průsvitné. Tenká křídla se jí elegantně táhla ze zad. Všechno bylo ozářeno oslnivým červeným světlem zapadajícího slunce.
Neviděl jsem jí do tváře. Ale přesto jsem věděl. Nebylo možné, abych nevěděl. Jako magnet byla má duše přitahována k ní s téměř viditelným zábleskem, který mezi námi jiskřil.
V tu chvíli dívka - Asuna - rychle zvedla tvář.
Možná kvůli mému hlubokému toužení se zdálo, že už i tak nádherný tvar se přeměnil v ještě světlem zaplněnější, podvědomý koncept. Někdy to byla chytrá krása, jako naostřený meč. Jindy nezbedné přátelské teplo. Její tvář, která byla vždy vedle mě během těch krátkých, přesto nostalgických dnů, byla napřed plná čirého překvapení. Pak se obě její ruce zvedly a zakryly ústa, vlhkost se shromáždila v těch velkých oříškových očí, stékala po tvářích ve tvaru slz.
Udělal jsem několik posledních kroků s okřídleným skokem, zašeptal jsem hlasem, který se nestal zvukem: „—Asuno.“
Yui vykřikla ve stejnou chvíli jako já: „Maminko... maminko!!“
Na konci cesty, která končila v kleci, byly čtvercové dveře z hustého kovového mřížoví, na nich malý kovový plát, který byl zřejmě zámkem. I když dveře byly zavřené, Yui nezpomalila a dál mě táhla. Místo toho natáhla pravou ruku a držela ji nad svou levou stranou. Její ruku obklopila modrá záře.
Pak mávla rukou doprava. Ve stejnou chvíli dveře rychle odlétly, jako kdyby to byl jen kovový plát. Brzy se staly světelnými částicemi a rozprchly se, zmizely.
Yui pustila mou ruku a s oběma pažemi nataženými znovu vykřikla: „Maminko—!!“
Hnala se přímo skrz vstup do ptačí klece.
Asuna se postavila, přitom odkopla židli. Sundala si ruce z úst a z jejích rtů vyšel třesoucí se, přesto jasný hlas: „—Yui-chan!!“
Pak se Yui odrazila ze země, skočila Asuně přímo na hruď. Černé vlasy se smíchaly s kaštanově hnědými a tančily ve vzduchu, v zapadajícím slunci vypadaly vínově.
Yui a Asuna se pevně objímaly, otíraly se jedna druhé o tvář a znovu volaly jména, aby se ujistily.
„Maminko...“
„Yui... -chan...“
Slzy jim stékaly po tvářích a mizely ve světle zapadajícího slunce, zářily jako plameny.
Uvolnil jsem sílu, která mě hnala kupředu, a tiše šel k Asuně, zastavil jsem se několik kroků před ní. Asuna zvedla tvář, zamrkala, aby se zbavila slz, podívala se na mě tváří v tvář.
V tu chvíli jsem se nedokázal pohnout. Kdybych přišel blíž a dotkl se jí, mohlo by vše zmizet... A také, moje nynější podoba se velmi lišila od předtím. Sprigganova tmavá pleť a můj ježatý účes, to nemělo nic společného s tehdejším Kiritem. Zadržoval jsem slzy, mohl jsem se na ni jen dívat.
Ale stejně jako tehdy se Asuniny rty pohnuly a ona vyslovila mé jméno.
„—Kirito-kun.“
Po chvíli ticha se pohnula má ústa a já vyslovil to její: „...Asuno.“
Udělal jsem poslední dva kroky dopředu, s rozpaženými pažemi. Objal jsem její útlé tělo svým, pevně ji držel u mé hrudi, Yui uhnízděná mezi námi. Nostalgická vůně se vznášela kolem mě a její nostalgické teplo prosakovalo do mého těla.
„...Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ zašeptal jsem třesoucím se hlasem. Asuna se mi podívala do očí z bezprostřední blízkosti a odpověděla.
„Ne, věřila jsem v tebe. Byla jsem si jistá— že mi přijdeš na pomoc...“
Žádná další slova nebyla nutná. Asuna a já jsme zavřeli oči a skryli své tváře na krku toho druhého. Mezi námi unikl spokojený vzdech Yui.
—Tohle je ono. Pomyslel jsem si.
Kdyby se tahle chvíle stala mou poslední, neměl bych výčitky, kdyby můj život vyhořel. Život, který měl skončit tím světem, byl uzavřen tady, právě kvůli tomuhle...
Ne, to nebylo ono. Tady to konečně začíná. Tady, svět mečů a boje konečně skončí a my se konečně vydáme vstříc novému světu se jménem realita, společně.
Vzhlédl jsem a řekl: „Pojďme domů. Do skutečného světa.“

Po objetí jsem pevně chytil Asuninu ruku a Yui držela její druhou ruku. Podíval jsem se na Yuiinu tvář a zeptal se: „Yui, je možné odsud odhlásit Asunu?“
Yui na okamžik svraštila obočí a pak zavrtěla hlavou.
„Maminčin status je vázán složitým kódem. K odemčení je nutná systémová konzole.“
„Konzole...“ řekla Asuna nervózním hlasem, naklonila přitom hlavu ke straně.
„Myslím, že jsem jednu viděla v nejnižším patře laboratoře... Ach, ta laboratoř je...“
„Myslíš tu prázdnou bílou chodbu?“
„Jo... Tamtudy jste přišli?“
„Ano,“ přikývl jsem, Asuna se při pohledu na mě zamračila, vypadala znepokojeně.
„Viděl jsi něco... zvláštního?“
„Ne, nikoho jsem nepotkal...“
„...Je možné, že podřízený Sugoua se tu bude procházet... Prostě ho přesekni mečem!“
„Co... Sugou!?“
Když Asuna zmínila to jméno, byl jsem překvapený, ale také přesvědčený.
„To je jeho... Sugouova práce? Že tu Asunu uvěznil.“
„Ano. —Nejenom to, Sugou tu dělá příšerné věci...,“ začala Asuna mluvit, v podstatě vyzařovala vztek, ale hned zavrtěla hlavou.
„V tomhle budeme pokračovat, až se vrátíme do skutečného světa. Sugou teď není ve firmě. Můžeme toho využít a připojit se k serveru a všechny osvobodit... Pojďme!“
I když jsem se chtěl zeptat na hodně věcí, mojí prioritou bylo dostat Asunu zpět do skutečného světa. Přikývl jsem a otočil se.
Táhl jsem Asunu, která držela za ruku Yui, rozeběhl jsem se k utrhnutým dveřím ve vchodu. Dva kroky, tři kroky, už jsme skoro byli na kraji kleci, když v té chvíli.
—Někdo nás pozoruje.
Náhle jsem cítil nepříjemný pocit syčení na zadní straně krku. Byl to úplně stejný pocit, který jsem míval i v SAO, když se na mě zaměřil oranžový PK místo monstra skrytého ve stínech.
Rychle jsem pustil Asuninu ruku a popadl jílec svého meče. Byl jsem připraven jej vytáhnout, trochu jsem pohnul rukou. V tu chvíli...
Náhle byla ptačí klec zaplněná vodou. Jako kdybychom byli chyceni v tmavé, vysoce kluzké tekutině.
Ne, tak to nebylo. Dalo se dýchat, ale vzduch byl tak nějak neobvykle těžký. Nemohl jsem hýbat svým tělem, jako bychom byli v lepkavém hlenu, cítil jsem obrovský odpor. Mé tělo bylo těžké. Bolelo stát. Světlo vymizelo ze světa. Západ slunce v kleci byl vymazán temnotou.
„—Co je tohle!?“ vykřikla Asuna. Její hlas byl zkomolený, jako by přicházel z vody.
Snažil jsem se držet Asunu a Yui a táhl je blíž k sobě i přes výjimečně nepříjemný pocit, ale— vůbec jsem nemohl hýbat tělem. Vzduch byl lepkavý, hýbal se s vědomím, snažil se mě svázat jako réva.
Nakonec byl svět ponořen v úplné temnotě. Ne, bylo to trochu jiné. Jasně jsem viděl Asunu a Yui v jejich jednodílných šatech. Ale pozadí bylo nabarveno tmavě černou.
Zatnul jsem zuby a pohnul pravou rukou. Měl bych být blízko mřížoví ptačí klece. Natáhl jsem ruku, chtěl jsem vytáhnout své tělo z toho prostoru— ale má ruka se nedotkla ničeho.
Nebyla to jen nějaká iluze. Byli jsme vhozeni do světa temnoty, nedalo se říct, kde se nachází.
„Yui—“
‚Co je tohle za situaci,‘ chtěl jsem říct. Ale v Asunině náruči náhle Yui vyklenula záda a zakřičela.
„Ííík! Tatínku... maminko... pozor! Je tu něco vážně špatného...“
Než mohla vůbec domluvit, začalo z Yuiina těla zářit fialové světlo a s oslnivým zábleskem— Asuniny paže byly prázdné.
„Yui!?“
„Yui-chan—!?“
Zakřičeli jsme já a Asuna ve stejnou chvíli. Bez odpovědi.
V husté a lepkavé pravé černé temnotě jsme zůstali jen já a Asuna. Zoufale jsem se k ní snažil natáhnout, chtěl jsem jí být blíž. Asuna s vyvalenýma očima se ke mně také snažila zoufale natáhnout.
Ale těsně předtím, než se konečky našich prstů setkaly, jsme byli zasaženi hrozivou gravitací.
Bylo to, jako bychom byli hozeni na spodek hluboké, hluboké bažiny hlenu. Nemohl jsem to snést, tlak přemohl mé tělo a já padl na jedno koleno. Asuna spadla dolů ve stejnou chvíli, narazila oběma rukama do neviditelné podlahy.
Podívala se na mě, její ústa se lehce pohybovala.
„Kirito... -kun....“
‚Je to v pořádku, ochráním tě za každou cenu,‘ chtěl jsem odpovědět. Ale v tu chvíli se temnotou rozezněl vysoký smích.
„Hej, co si myslíte o týhle magii? Má být představena v další aktualizaci, ale možná jsou efekty moc silné?“
Ten hlas byl tak plný výsměchu, že se to nedalo skrýt, byl mi povědomý. Muž, který mě před spící Asunou zesměšňoval, nazýval mě hrdinou.
„—Sugou!!“ zakřičel jsem, přitom jsem se snažil postavit.
„Ne, ne, v tomhle světě mi takhle prosím neříkej. Ani nepoužíváš úctu, když voláš jméno svého krále. Můžeš mi říkat Vílí král, jeho výsost, Oberon!!“
Poslední slova vyskočila o několik oktáv výš, změnila se ve výkřik. Ve stejnou chvíli něco udeřilo do mé hlavy.
Trochu jsem otočil hlavou, vedle mě stál muž. Viděl jsem jen nohy, zahalené ve vysokých botách, zakrývající křiklavé vyšívané punčocháče, ty nohy se pohybovaly doleva a doprava na vrcholku mé hlavy.
Když jsem zvedl své oči, viděl jsem, že má na sobě dlouhou róbu v jedovatě zelené barvě a nad tím tvář, která vypadala jako dokonale vytvořená. Ne— vážně to byla uměle vytvořená tvář. Začínala na nule s modelováním mnohoúhelníků, byla to hezká tvář pokroucená zvrhlým výrazem, který tvář dělal vskutku ošklivou. Jeho červené rty byly velice zkrouceny, jako kdyby se šklebil.
Dokonce i když se jeho vzhled lišil, věděl jsem, že je to Sugou. Muž, který uzavřel Asuninu duši na takovémhle místě, muž, na kterého nenávist nestačila.
„Oberone – ne, Sugou!“ zavolala odvážně Asuna, která téměř ležela na zemi, ale zvedla svou tvář.
„Věci, která děláš, viděla jsem je na vlastní oči!! Ty hrozné činy— nikdy se s tím nedostaneš pryč, nikdy!!“
„Ale? Kdo mě zastaví? Ty, nebo možná on? Možná bůh? Naneštěstí v tomhle světě žádný bůh není. Na rozdíl ode mě, haha!“ řekl Sugou, jeho hlas se míchal s tím otravným smíchem, kdy mi dál šlapal na hlavu, tvrdě. Nebyl jsem schopný ustát tlak gravitace, byl jsem strčen na zem.
„Přestaň, ty srabe!!“ zakřičela Asuna, ale Sugou jejím nářkům nedopřál sluchu. Místo toho se nade mnou naklonil, vytáhl můj meč s pochvy na zádech. Narovnal se, držel meč ukazováčkem a pak jej roztočil.
„—No, Kirigayo-kun... Ne, měl bych ti říkat Kirito. Nemyslel jsem si, že sem vážně přijdeš. Je to odvaha, nebo blbost? Protože ses dostal do takovéhle situace, musí to být to druhé, haha. Slyšel jsem, že moje ptáčátko uniklo ze své klece. Myslel jsem si, že tentokrát musí být potrestána, tak jsem se rychle vrátil, ale co mě čekalo! Vypadá to, že se šváb zatoulal do klece! —Když se nad tím zamyslím, byl tady takový zvláštní program...,“ Sugou se odmlčel, mávl levou rukou a rychle vyvolal okno svého menu. Jeho rty se na okamžik zatočily, když se podíval na ozářenou modrou obrazovku a pak nosově broukal, když okno zavíral.
„...Uniklo to? Co to vůbec bylo? A hlavně, jak jsi sem vůbec vyšplhal?“
Když jsem věděl, že alespoň Yui nebyla smazána, cítil jsem lehkou úlevu. Odpověděl jsem: „Doletěl jsem sem, tímhle párem křídel.“
„—No, dobře. Porozumím, až se přímo zeptám obsahu tvé hlavy.“
„...Cože?“
„Nemyslel sis, že bych takové místo udělal, když bych byl zrovna nepříčetně opilý, že ne?“
Pohrával si s mým mečem prstem a přitom měl Sugou úsměv, ze kterého přímo odkapával jed.
„S oddanou spoluprací bývalých hráčů SAO je můj výzkum elementárních operací myšlenek a paměti již z osmdesáti procent hotov. Ještě chvíli a budu moc ovládat duši, což ještě nikdo nezvládl. Tomu se vždy říkalo práce boha! Kromě toho jsem dnes šťastně obdržel nové experimentální tělo. Jsem z toho tak nadšený. Vidět tvé vzpomínky, přepsat tvé emoce!! Jen z té myšlenky se třesu!!“
„To ne... tohle udělat...,“ šeptal jsem, zatímco jsem se snažil ovládnout svou nevěřícnost po té až příliš šílené řeči. Sugou dal znovu nohu na mou hlavu, poklepával prsty.
„Ty ses nepoučil a dál se připojuješ přes NerveGear, že? Tak to jsi ve stejné pozici jako má ostatní experimentální těla. Děti jsou vážně hloupé. Dokonce i pes si pamatuje, co nedělat, když dostane kopanec.“
„Taková... taková věc nebude odpuštěna, Sugou!!“ zakřičela Asuna s bledou tváří.
„Jestli se Kirita dotkneš, nikdy ti neodpustím!!“
„Ptáčátko, blíží se den, kdy budu moct změnit tvou nenávist v absolutní poslušnost jen stisknutím tlačítka,“ řekl Suhou s omámeným výrazem, držel můj meč a hladil čepel prsty levé ruky.
„No, užijme si trochu zábavy, než ti změním duši! Jo... konečně, dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Protože se nejlepší host ukázal, tak stojí za to čekat až na limit mé trpělivosti!!“
Sugou se otočil, rozpřáhl své paže.
„Tak, nahrávám každý kousek tohohle místa! Ukaž mi hezký pohled!!“
„...“
Asuna se kousla do rtu, dívala se mi do očí a rychle zašeptala: „...Kirito-kun, rychle se odhlas. Ve skutečném světě můžeš odhalit Sugoův plán. Já budu v pořádku.“
„Asuno...!“
Na okamžik jsem cítil, jako bych byl tažen dvěma směry. Ale okamžitě jsem přikývl a mávl svou levou rukou. Pokud bylo tolik informací, nejspíš by mohl zakročit záchranný tým i bez fyzického důkazu. Až budeme moct kontrolovat server ALO patřící RECTO Vývoji, všechno zamíří k dobrému konci.
—Ale. Okno se neobjevilo.
„Ahahahahahaha!!“ svíjel se smíchy Sugou, ohnul se a držel se přitom za břicho.
„Říkal jsem ti, že tohle je můj svět! Nikdo odsud nemůže uniknout!!“
Sugou kolem šťastně tančil, náhle zvedl svou levou ruku. Poté, co jeho prsty něco udělaly v menu, dva řetězy jako by s řinčivým zvukem spadly z nebe v nekonečné temnotě.
Když dopadly na podlahu, ozval se kovový zvuk. Široké kovové kruhy visely z konců řetězů, Suhou jeden z nich vzal a dal jej kolem Asunina pravého zápěstí s hlasitým ‚kačing‘ zvukem. Pak sebou řetěz natahující se do temnoty slabě trhl.
„Kjá!“
Řetěz byl náhle vytažen nahoru a Asunina pravá ruka byla zvednuta vysoko do vzduchu. Její prsty u nohou se stěží dotýkaly podlahy, když se řetězy zastavily.
„Ty hajzle... co to...!“ křičel jsem, ale Sugou se na mě ani nepodíval, když si broukal písničku a bral do ruky další kruh-želízko.
„Připravil jsem si všemožné hračky. No, začneme teda tady,“ řekl a kruh byl připoután k Asunině levému zápěstí, řetěz se táhl zpět. Druhý se natahoval nahoru a Asuna byla zavěšená ve vzduchu, jako kdyby ji někdo oběma rukama tahal nahoru. Zřejmě byla stále pod vlivem intenzivní gravitace, křivka jejího elegantního obočí byla pokroucená.
Sugou stál před Asunou se založenýma rukama, pak sprostě zapískal.
„Pěkný, taková tvář se na NPC ženě vážně udělat nedá.“
„...!“
Asuna se zle podívala na Sugoua a zavřela pevně víčka, přitom sklonila hlavu. Sugou se zachichotal, ‚kuku‘ zvuk vyšel z jeho hrdla. Pak se otočil a pomalu přešel za Asunu. Vzal do ruky několik pramínků jejích dlouhých vlasů a zhluboka vdechoval jejich vůni.
„Mmm, voní pěkně. Bylo těžké reprodukovat vůni Asuny-kun ze skutečného světa. Chtěl jsem, abys ocenila, že jsem přenesl analyzátor do nemocničního pokoje.“
„Přestaň... Sugou!!“
Nesnesitelný hněv projel celým mým tělem. Červené plameny běžely mými nervy, během okamžiku odvál tlak, který mi držel tělo.
„Gu... oh...“
Opřel jsem se o pravou ruku a odtrhl své tělo od podlahy. Stál jsem na jednom koleni, postupně jsem se zvedal za použití veškeré síly v mém těle.
Sugou udělal dramatické gesto u svého pasu levou rukou, přitom vrtěl hlavou ze strany na stranu. Přešel přede mě a zkroutil rty.
„Ale ale, obecenstvo by se mělo naučit chovat... a dál se tu klonit!!“
Stál vedle mě, náhle mi podkopl nohy. Ztratil jsem svou oporu a spadl na zem.
„Guhah!!“
Mé plíce byly vyprázdněné z toho nárazu, mimoděk jsem vydal ten zvuk. Znovu jsem se opřel o ruce a podíval se nahoru. Sugou měl na rtech jedovatý úsměv — držel můj meč v pravé ruce a bez výčitek mě bodl do zad.
„Gah...!“
Plameny honící s mými nervy byly uhašeny pocitem silného kovu protínajícího mé tělo. Střed mé hrudi byl proťat mečem, který jako by se hluboce zakořenil v podlaze. I když jsem necítil bolest, tak mě přepadl silný pocit nepohodlí.
„Ki... Kirito-kun!!“
Slyšel jsem Asunin křik, střetl jsem se s jejím pohledem a snažil se jí říct ‚Jsem v pořádku‘.
Ale dřív, než mohl vyjít můj hlas, promluvil náhle Sugou do temného nebe nad námi burácejícím hlasem.
„Systémový příkaz! Absorpce bolesti, změna na úroveň 8.“
V tu chvíli se ostrý kužel čiré bolesti rozprostřel mými zády. Pocházel z toho probodnutí.
„G... Guh....“
Když z mých úst uniklo zasténání, Sugou zavyl smíchy.
„Kukuku, stále toho na tebe ještě čeká víc. Bolest se bude postupně zhoršovat, tak se těš. Až bude menší než úroveň tři, obávám se, že budeš stále ještě cítit symptomy i po odhlášení se.“
Zatleskal rukama, jako by chtěl říct ‚A nyní...‘, znovu šel za Asunu.
„Pu–... Pusť hned Kirita, Sugou!“ zakřičela Asuna, ale samozřejmě Sugou nevypadal, že by měl v plánu ji poslechnout.
„Víš, takové spratky nenávidím ze všeho nejvíc. I když nemá schopnosti ani zázemí, je to hlasitý hmyz. Kuku, jak hmyz ve vzorkové krabici, musí být přišpendlen a zastaven. A kromě toho, ty jsi stěží v pozici, aby ses o něj strachovala, nemyslíš, ptáčátko?“
Sugou, stojící za Asunou, natáhl pravou ruku a pohladil jí tvář svým ukazováčkem. Asuna zkroutila krk a snažila se mu vyhnout, ale kvůli silné gravitaci se jí to nepovedlo. Jeho prst se plížil po její tváři a zanedlouho se přesunul ke krku. Asunina tvář byla zkřivená znechucením.
„Přestaň... Sugou!“ zakřičel jsem, zoufale se snažil zvednout své tělo. Asuna se rozhodně usmála a s třesoucím se hlasem řekla: „—Neboj se, Kirito-kun. Taková věc mi neublíží.“
V tu chvíli vyšel ze Sugou pisklavý smích ‚kiki‘.
„Přece jenom to tak musí být. Jak dlouho myslíš, že si udržíš svou pýchu— třicet minut? Hodinu? Možná celý den? Co nejvíc to prodluž, tuhle rozkoš!!“ křičel a pravou rukou popadl červenou stuhu na límci Asuniných šatů. Zatáhl a látka se natáhla a trhala. Tenká stuha v barvě krve se zatřepala ve vzduchu a bezhlučně přistála na zemi před mýma očima.
Roztržené šaty značně odhalily čistou bílou pokožku její hrudi. Asunina tvář byla zkřivená v ponížení a oči zavřela tak pevně, že se až třásla.
Sugou se zaklonil, samolibě se smál a natáhl pravačku k Asunině holé kůži. Jeho rty se otevřely ve tvaru srpku měsíce a vystrčil jasně červený jazyk. Dělal zvuk, jako kdyby slintal, a olízl Asuninu tvář zezdola nahoru.
„Ku ku, mám ti říct, o čem přemýšlím?“ řekl Sugou hlasem zabarveným vzrušeným šílenstvím, jeho jazyk byl pořád vystrčený poblíž Asunina ucha.
„Až si to tady pořádně užiju, půjdu do tvého nemocničního pokoje. Když zamknu dveře a vypnu kameru, tak to bude všechno hezky tajný. Ty a já, jen my dva. Nastavím velký monitor a pustím dnešní nahrávku a užiju si s tvým druhým já! Dám si na čas a budu pečlivý. Přeci jen je to tvoje skutečné tělo. Poté, co ti vezmu čistotu tvého srdce tady, vezmu čistotu tvého těla tam!! Taková zábava, jedinečná zkušenost!!“ Sugouův ječivý smích mi obracel vnitřnosti naruby, jak se rozléhal temnotou.
Asuna na chvíli vykulila oči, odvážně zatáhla rty.
Ale strach, který nedokázala ovládnout, se shromáždil v koutcích jejích očí. Dvě slzy kapaly po jejích dlouhých řasách a Sugouův jazyk je slízl.
„Ach... sladké, tak sladké! No tak, breč pro mě ještě víc!!“
Vztek rozpálený doběla, který mohl spálit vše, co mi procházelo hlavou, rozptýlil prudké jiskry mým zorným polem.
„Sugou... ty hajzle... TY HAJZLEEEEE!!“ zařval jsem, lehkovážně jsem pohnul svými končetinami, když jsem se snažil postavit. Ale meč ve mně se ani nepohnul.
Cítil jsem, jak slzy přetékají v obou mých očích. Plazil jsem se jako nevzhledný hmyz a vzpíral jsem, zakřičel jsem: „Ty hajzle... Zabiju tě!! ZABIJU!! ROZHODNĚ TĚ ZABIJU!!“
Křičel jsem, ale to vše bylo přehlušeno Sugouovým šíleným smíchem.

Kdybych si právě teď mohl půjčit sílu...
Konečky mých prstů škrábaly po podlaze, modlil jsem se, abych se pohnul i jen o jediný milimetr kupředu.
Kdybych právě teď získal sílu vstát, každá cena by byla v pořádku. Vezměte si můj život, mou duši, vše, je mi to jedno. Ať už to bude démon nebo ďábel, na tom nezáleží, hlavně ať je ten muž sražen a poražen. Hlavně, ať se Asuna vrátí na místo, kam patří.
Sugou pohladil Asunu po tváři a po noze oběma dlaněmi, laskal je. Každý pohyb jeho ruky v ní nejspíš podněcoval silný pulz smyslového vnímání. Asuna se kousala do rtu tak silně, že až začala krvácet, snášela to ponížení.
S tím člověkem v mém zorném poli jsem cítil, jak se mé myšlenky barví doběla, jsou přerušené bílým sžírajícím pocitem. Plameny hněvu a zoufalství mě požíraly. Mé zbývající myšlenkové procesy se přeměnily v prach. Kdyby se má duše podobala barvě hromady vysušených kostí, nemusel bych přemýšlet. Nebylo by třeba přemýšlet.
Kdybych měl meč, pomyslel jsem si, mohl bych udělat cokoliv. Protože jsem byl hrdinou, který stál na vrcholku deseti tisíců šermířů. Porazil jsem démoního krále, hrdina, který zachránil svět.
Virtuální svět byl jen založen na marketingové teorii společností, jen hra. Věřil jsem, že je to jiná realita, byl jsem oklamán a myslel jsem si, že síla získaná v tomto světě je opravdovou silou. Osvobozen ze světa SAO— nebo vyloučen, copak jsem po návratu do skutečného světa nebyl zklamaný ubohostí mého těla ze svalů? Někde v mém srdci, netoužil jsem se vrátit do toho světa, do světa, kde jsem byl nejsilnějším hrdinou?
A proto sis ty, poté, co ses dozvěděl, že je Asunina mysl v novém herním světě, myslel, že bys mohl něco udělat za pomocí vlastní síly, a slepě jsi přišel. Ve skutečnosti jsi to měl nechat na dospělých s mocí ve skutečném světě. Když jsi znovu získal iluzi moci, překonal ostatní hráče, nechtěl jsem tím jen potěšit svou ošklivou pýchu? Pak tenhle výsledek— zasloužím si ho. Správně, jen jsi používal sílu, kterou jsi dostal od někoho jiného, nadchl ses jako nevinný dítě. Mít jen nějaké jedno ID ani náhodou nepřemůže administrátorská privilegia. Jen jedna věc je jistá, lítost. Kdyby se mi to nelíbilo, musel jsem opustit tu myšlenku.

『Utíkáš?』 

Ne tak docela, přijal jsem skutečnost.

『Vzdáváš se? Síle systému, kterou jsi už jednou přemohl?』 

Nedá se nic dělat. Jsem hráč, on je game master.  [Game master - správce hry] 

『To jsou slova, která pošpiní souboj. Kde jsem byl přinucen uznat sílu lidské vůle, která dokáže překonat systém, kde jsem byl přinucen zvážit možnosti budoucnosti, náš souboj.』 

Souboj? To je takový nesmysl. Není to jen věc, která zvyšuje, nebo snižuje čísla?

『Měl bys vědět, že to tak není. Nyní se postav. Postav se a chytni svůj meč.』 

『—POSTAV SE, KIRITO-KUN!!』

Ten hlas byl jako hřmění, dral se mým vědomím jako blesk.
Smysly, které bledly, jako by se okamžitě znovu napojily. Otevřel jsem oči.
„Vu... ó...,“ unikl z mého hrdla chraplavý hlas.
„O... Óóó...“
Zatnul jsem zuby a dal pravou ruku na zem, prodíral se na lokty s hlasem, který zněl jako křik umírajícího zvířete.
Když jsem se snažil zvednout své tělo, meč, který mi protínal střed páteře, visel se zdrcujícím tlakem. —Nemůžu se uboze klanět pod takovou věcí. Je neodpustitelné se vzdát takovému útoku bez duše. Palba každé čepele v tom světě byla těžší. Bolestivější.

„Vu... Gu, óó!!“ spolu s krátkým křikem jsem použil všechnu sílu svého těla a duše, abych se zvedl. S tupým šuit zvukem opustil meč podlahu, vyklouzl z mých zad a překulil se na zem.
Sugou zíral s ochromeným výrazem, když jsem se vrávoravě stavěl na nohy. Brzy se nespokojeně zatvářil a sundal ruce z Asunina těla, divadelně krčil rameny.
„Ale ale, myslel jsem si, že jsem zafixoval souřadnice předmětu, že by tam byl ještě nějaký zvláštní bug [bug - herní chyba]? To je celá neschopnost naše managementového týmu...,“ mumlal a šel směrem ke mně. Zvedl pravou pěst a vymrštil ji, aby mě udeřil do tváře
Natáhl jsem svou levou ruku a chytil jeho pěst ve vzduchu.
„Och...?“
Díval jsem se do Sugouových překvapených očí, otevřel jsem ústa. Hluboko v mé mysli se odrážela ozvěnou skupina slov, opakoval jsem je.
„Systémové přihlášení. ID «Heathcliff». Heslo...“
Gravitace, která obklopovala mé tělo, zmizela hned, jak jsem dokončil přednes složité série alfanumerických znaků.
„C... co!? Co je tohle za ID!?“ vykřikl Sugou v překvapení a obnažil své zuby, setřásl mou ruku a odletěl několik kroků zpět. Mávl svou levou rukou směrem dolů a objevilo se modré systémové menu.
Než mohl vůbec pohnout prstem, vyšel z mých úst hlasový příkaz.
„Systémový příkaz. Změna autority supervisora. ID «Oberon» na level 1.“
Ve zlomku vteřiny zmizelo okno pod Sugouovou rukou. Chvíli těkal pohledem mezi mou tváří a prázdným prostorem, kde bylo okno, znovu frustrovaně mával levou rukou.
Ale nic se nestalo. Svitek magie, který dával Sugouovi sílu Vílího krále, se neobjevil.
„I... ID ještě vyšší než moje...? Neuvěřitelné... to nemůže být možné... Jsem vládce... Stvořitel... Císař tohoto světa... Bůh...“ mluvil Sugou vysokým hlasem, který zněl jako audio nahrávka přehrávaná vysokou rychlostí pozadu. Promluvil jsem a díval se, jak se ta hezká tvář propadala do ošklivosti.
„Tak to není, ne? Ukradl jsi to. Svět. Zdejší obyvatele. Zlodějský král, který sám tančí na ukradeném trůně.“
„Ten... tenhle spratek... mně... on si dovolí říct mně... donutím tě litovat... Setnu ti hlavu a udělám si z ní ozdobu...“
Sugou na mě vystrčil ukazovák, ohnutý jako hák, a zařval ječivým hlasem: „Systémový příkaz!! Generovat předmět, ID «Excalibur»!!“
Ale systém už na Sugoův hlas nereagoval.
„Systémový příkaz!! Poslouchej mě, ty šrote!! Bůh... Bůh ti přikazuje!!“
Při těch křicích jsem odvrátil oči od Sugoua. Podíval jsem se na Asunu, která stále ještě visela ve vzduchu.
Její zářivé šaty byly roztrhány a tělo jí zakrývaly jen cáry, vlasy rozcuchané a pramínky světla, které byly slzami, na tvářích. Ale její oči neztratily svou zář. To mučení nezlomilo jejího houževnatého ducha.
Brzy to skončí. Počkej ještě chviličku.
Zašeptal jsem v mysli a díval se do Asuniných oříškově hnědých očí. Byl to malý pohyb, ale Asuna přikývla.
Rostl ve mně nový oheň vzteku, když jsem se díval na Asuninu utiskovanou postavu. Podíval jsem se trochu nahoru a řekl: „Systémový příkaz. Generovat předmět, ID «Excalibur».“
Prostor přede mnou se začal křivit, když jsem to řekl. Miniaturní čísla proudila a rychle vytvářela podobu jediného meče. Barva a struktura se formovaly postupně ze špičky až dolů. Čepel se zlatě leskla, byl to dlouhý meč, na kterém byly vyryty krásné ozdoby. Rozhodně to byla stejná zbraň, která byla zapečetěna na konci jeskyně v Jötunheimu. Nejsilnější meč, který byl snem mnoha hráčů, se objevil po jediném příkazu, to nebyl zrovna příjemný pocit.
Popadl jsem jílec meče a hodil jej na Sugoua s vykulenýma očima. Nebezpečným způsobem ho chytil. Tehdy jsem lehce zvedl svou levou nohu.
Můj meč vyletěl do temnoty z místa, kam se odkutálel, když jsem postavil na jeho jílec. Točil se vzduchem, spadl přímo do mé pravačky se zábleskem modré ocele. S těžkým zvukem mi dopadl do dlaně.
Namířil jsem svůj těžkopádný černý železný meč na Sugoua a řekl: „Je čas tohle vyřešit. Zlodějský král proti předstíranému hrdinovi... Systémový příkaz. Absorpce bolesti na úroveň 0.“
„Co... co...?“
Když uslyšel příkaz, který zvýšil virtuální bolest na neomezenou, barva vyprchala z tváří Vílího krále držícího zlatý meč. Sunul se zpět, jeden krok, dva kroky.
„Nesnaž se uniknout. Ten muž neváhal v jakékoli situaci. On— Kayaba Akihiko.“
„Ka... Kaya...“
Při zaslechnutí toho jména se Sugouova tvář hrozivě zkřivila.
„Kayabo... Heathcliffe... tak to jsi ty... Znovu se mi motáš do cesty!!“
Mávl mečem ve své pravé ruce vysoko nad svou hlavou, zakřičel hlasem, který by rozerval i kov.
„Zemřel jsi! Je z tebe prach!! Proč mi musíš překážet i po smrti!! Vždycky jsi byl takovej... Vždycky, vždycky!! Vždycky ses tvářil, jako bys všemu rozuměl... kradl jsi všechny věci, které jsem chtěl!!“ křičel Suhou, náhle vrazil svůj meč mým směrem a pak pokračoval.
„Spratek jako ty... Čemu bys asi mohl rozumět!! Jaké to je být pod ním... Co to znamená s ním soutěžit, jak bys asi mohl rozumět tomu, jaký to je!?“
„Rozumím. Stal jsem se jeho podřízeným poté, co mě taky porazil. —Ale nikdy jsem nechtěl být jako on. Na rozdíl od tebe.“
„Spratek... Tenhle spratek... TENHLE SPRATEEEEK!!“
Sugou vyrazil ze země s křikem, který se obracel naruby, a oháněl se svým mečem. Jakmile jsem spatřil skulinu, sehnul jsem se s mečem ve své pravé ruce a můj meč řízl do jemné tváře Vílího krále.
„ÁÁáá!!“ zakřičel Sugou a držel si tvář levou rukou, skočil zpět.
„To... BOLÍÍÍÍÍÍ...!“
Křik od postavy s vykulenýma očima jen dál rozpaloval můj hněv. Myšlenka, že Asuna byla pod útiskem tohoto muže dva měsíce, byla nesnesitelná. Udělal jsem velký krok vpřed, mávl jsem mečem směrem dolů. Sugou instinktivně zvedl svou pravou ruku, aby ho zablokoval, ale přesekl jsem mu zápěstí. Ruka a zlatý meč, který držela, zmizely v temnotě. Jasně se ozval zvuk, jak dopadly někdo daleko.
„ÁÁÁÁÁÁÁááá!! Ruka... Moje rukaaaaa!!“
Byl to pseudoelektrický signál, ale proto Sugou cítil čirou bolest. Samozřejmě, že to nestačilo. Ani náhodou to nemohlo stačit.
Mávl jsem svým mečem hrubou silou do zelené róby obalující Sugouův trup; ten se držel pahýlu na svém předloktí a sténal.
„Guboáááá!!“
Břicho vysokého, hezkého těla bylo rozseknuto na dvě poloviny, s hlukem se odvalilo na zem. Nižní část byla okamžitě zachvácena stoupajícími bílými plameny a zhroutila se poté, co byla sežehnuta.
Popadl jsem Sugouovy vlnité blonďaté vlasy levou rukou a zvedl ho. Dál křičel kovovým hlasem třesoucími se ústy, která se zavírala a otevírala, zatímco slzy tekly z očí, které byly otevřeny až na maximum.
Jeho postava ve mně vyvolávala jen nechuť. Mávl jsem levou rukou, hodil jsem jeho horní část těla přímo dolů.
Oběma rukama jsem držel svůj velký meč, postavil jsem se nad něj. Sledoval, jak meč padá, vypustil ostrý křik.
„...Uóóóóó!!“
Celou svou silou jsem srazil meč dolů. S hlasitým gacucu zvukem prošla čepel Sugouovým pravým okem a vyšla zadní částí jeho hlavy.
„Gjááááááááááá!“
Ten nepříjemný řev se odrážel ozvěnou v temnotě, jako několik tisíc rozbitých převodů tříce se jeden o druhý, zatímco otáčí. Pravé oko bylo rozděleno ve dvě napravo a nalevo od mého meče. Vyrazil lepkavý bílý plamen, rychle se rozšířil od hlavy k hrudi.
Změnil se na ducha a dál se rozpouštěl, několik vteřin předtím, než úplně zmizel, dál bez přestávky brečel. Křiky pomalu vybledly a zanedlouho zmizela jeho postava. Ticho se vrátilo do světa, mávl jsem mečem a rozptýlil bílé plameny.

S mírným mávnutím mého meče se dva řetězy poutající Asunu roztříštily a zmizely. Pustil jsem svůj meč, jeho práce je u konce. Chytil jsem Asunu, když padala k zemi, její tělo ochablo.
Energie podporující mé tělo také vyprchala a já jsem sklouzl na jedno koleno na zem. Podíval jsem se na Asunu v mé náruči.
„...Ugh...“
Příval bezmocných pocitů změnil tvar a začal proudit z mých očí jako slzy. Pevně jsem držel Asunino hubené tělo, má tvář pohřbená v jejích vlasech, brečel jsem. Nedokázal jsem nic říct, prostě jsem dál brečel.
„—Věřila jsem,“ Asunin jasný hlas šokoval mé uši.
„...Ano, věřila jsem. ...Dosud, odteď. Jsi můj hrdina... Vždycky mi přijdeš na pomoc...“
Jemné ruce mě hladily po vlasech.
Tak to není. Já... já vlastně neměl žádnou sílu...
Ale zhluboka jsem se nadechl a třesoucím se hlasem řekl: „...Udělám vše, abych byl takový. A teď se vraťme...“
Mávl jsem levou rukou, objevilo se složité systémové okno, opravdu odlišné od těch normálních. Intuitivně jsem zalovil v hierarchii oken, zastavil jsem se, když můj prst přistál na menu vztahujícím se k přenosům.
Díval jsem se Asuně do očí a řekl: „Ve skutečném světě je nejspíš už noc. Ale hned půjdu do tvého nemocničního pokoje.“
„Jo, počkám. Bude hezké, že jako prvního uvidím Kirita-kun,“ usmála se Asuna zářivě. Podívala se na nějaké vzdálené místo a s křišťálově jasnými očima zašeptala: „Ach... konečně to skončilo. Vrátím se... do toho světa.“
„Správně. ...Hodně se změnil, budeš překvapená.“
„Fufu. Půjdeme na hodně míst a budeme dělat hodně věcí.“
„Jo. —Určitě,“ přikývl jsem a pevně držel Asunu, pohnul jsem pravou rukou. Dotkl jsem se tlačítka odhlášení, špička mého prstu modře zářila a čekala na cíl, jemně jsem otřel slzy stékající Asuně po tvářích.
Pak modré světlo obklopilo Asunino bílé tělo. Kousek po kousku byla Asuna průzračnější jako křišťál. Částečky světla vycházely z jejích prstů na rukou a na nahou, tančily ve vzduchu a pak zmizely.
Pevně jsem její tělo držel, dokud nezmizela úplně. Nakonec se váha v mé náruči vytratila a já byl sám ponechán v temnotě.
Na chvíli jsem se dál krčil.
K pocitu, že je vše u konce, jsem také cítil velký pokrok. Tento incident byl způsoben Kayabovou fantazií a Sugouovými ambicemi— Je tohle tak zvaný konec? Nebo jen další bod zvratu?
Nějak jsem se donutil postavit tělo, kterému docházela energie. Podíval jsem se nahoru do oslepující temnoty natahující se do hlubin světa, osamoceně jsem zašeptal: „—Jsi tu, viď, Heathcliffe?“
Po chvíli ticha zazněl v mém vědomí rezavý hlas, stejný jako předtím.

Dlouho jsme se neviděli, Kirito-kun. I když mně události toho dne připadají, jako by se staly včera.

Tentokrát to bylo jiné, jako by se ke mně hlas natahoval z dalekého místa.
„—Jsi naživu?“
Po té krátké otázce jsem slyšel odpověď jen po okamžiku ticha.

Mohl bys říct, že jsem, mohl bys říct, že nejsem. Jistým způsobem jsem— ozvěnou vědomí Kayaby Akihika, paobraz.

„Jako obvykle říkáš věci tak, že docela matou. Tentokrát vyjádřím svůj vděk— ale určitě by bylo hezčí, kdybys vyšel a pomohl nám už dřív.“

...

Cítil jsem přítomnost pokřiveného úsměvu.

 To bylo nešťastné, omlouvám se. Decentralizovaný uchovávající systém se spojil a probudil můj program jen před chviličkou— když jsem slyšel tvůj hlas. Není třeba děkovat.

„...Proč?“

Ty a já nemáme natolik přátelské vztahy, abychom přijímali laskavosti. Samozřejmě, že potřebuji nějakou kompenzaci.

Tentokrát jsem se pokřiveně usmál já.
„Tak mi řekni, co je třeba udělat.“
Pak ze vzdálené temnoty něco— spadl stříbrně zářící předmět. Natáhl jsem ruku a se slabým zvukem si to do ní nechal spadnout. Byl to malý krystal ve tvaru vejce. V něm blikalo mdlé světlo.
„Tohle je?“

To je semínko světa.

„—Co?“

Až vyraší, pochopíš. Svěřím ti rozhodnutí, co s ním poté uděláš. Můžeš ho smazat, můžeš na něj zapomenout... Ale jestli máš i jiné pocity než nenávist pro ten svět...

Tam se hlas zarazil. Následovalo krátké ticho, pak sestoupilo úsečné rozloučení.

—Tady se s tebou rozloučím. Nechť se znovu někdy potkáme, Kirito-kun.

A pak náhle přítomnost zmizela.
Otočil jsem hlavou, prozatím jsem dal zářivé vejce do své náprsní kapsy. Na chvíli jsem byl ztracen v myšlenkách. Zvedl jsem hlavu.
„—Yui, jsi tu? Jsi v pořádku!?“
Když jsem zakřičel, svět temnoty se rozdělil rovnou čarou.
Zazářilo oranžové světlo, roztrhlo temnou oponu. Ve stejnou chvíli zavál vítr a odnesl temnotu. Bylo to tak krásné a oslepující, že jsem na chvíli musel zavřít oči. Obezřetně jsem je otevřel a našel se zpět v ptačí kleci.
Přede mnou zapadající slunce vydávalo poslední světlo, než konečně zapadne za horizont. Nebyly tu žádné lidské postavy, jen zvuk větru.
 „—Yui?“ zavolal jsem ještě jednou, světlo se shromáždilo před mýma očima a s prasknutím se přede mnou objevila černovlasá dívenka.
„Tatínku!!“ se zvučným výkřikem mi Yui skočila na hruď, pevně mě objala kolem krku.
„Jsi v pořádku. —Díky bohu...“
„Ano... Když to vypadalo, že bude má adresa náhle zamknuta, vrátila jsem se do lokální paměti NerveGearu. Zvládla jsem se znovu připojit, ale maminka a tatínek byli pryč... Bála jsem se. —Maminka je...?“
„Ach, vrátila se... do skutečného světa.“
„Aha... to je skvělé... vážně...“
Yui zavřela oči a opřela si tvář o mou hruď. Cítil jsem z ní slabý stín osamění a něžně jsem ji pohladil po vlasech.
„—Brzy se na tebe přijdeme znovu podívat. Ale... Zajímalo by mě, co se z toho stane, z tohoto světa...,“ zamumlal jsem. Yui se zakřenila a promluvila.
„Můj jádrový program není součástí tohoto místa, ale je uložený v tatínkově NerveGearu. Vždy budeme spolu.—Ach, ale to je zvláštní...“
„Co se děje?“
„Do paměti tvého NerveGearu byla nahrána poměrně velká složka... i když nevypadá aktivně....“
„Hmm...“ naklonil jsem hlavu ke straně, ale prozatím jsem to odložil stranou. Teď jsem musel udělat něco jiného, a to za každou cenu.
„—No, já půjdu. Setkat se s tvou maminkou.“
„Ano. Tatínku— miluju tě.“
Vydávající slzy jsem silně objal Yui a pohladil ji po hlavě, pak jsem mávl pravou rukou.
Těsně předtím, než jsem zmáčkl tlačítko, jsem se zastavil a díval se na svět ponořený v barvách západu slunce. Tomuto světu vládl falešný král, co se mu stane teď, když už je pryč? Mé srdce bolelo, když jsem myslel na Leafu a ostatní hráče, kteří tento svět tak hluboce milovali.
Jemně jsem políbil Yui na tvář a pohnul svým prstem. Paprsčité světlo se rozprostřelo v mém zorném poli, obklopilo mé vědomí a unášelo mě výše a výše.


Když jsem otevřel oči, cítil jsem hluboký pocit vyčerpání. Před mýma očima byla Suguhina tvář, dívala se na mě se starostlivým výrazem. Když se naše pohledy setkaly, rychle se postavila.
„P-promiň, šla jsem do tvého pokoje bez dovolení. Když ses nějakou dobu nevracel, začala jsem se bát...,“ řekla Suguha, její tváře byly trochu červené, když seděla na kraji mé postele. Po chvilce mé končetiny získaly pocit spojení a já silou zvedl horní část svého těla.
„Promiň za zpoždění.“
„...Je to u konce?“
„—Jo... u konce... vše...,“ při odpovědi jsem chvíli zíral do prázdna. Být v nebezpečné situaci ve virtuálním světě a být chycen, ale tentokrát uvězněn bez možnosti vyčištění hry, to jsem nedokázal Suguze říct. Nakonec jí vše řeknu, ale teď nechci, aby se ještě víc bála. Tahle jedna a jediná mladší sestra, která mě zachránila víckrát, než slova mohou vyjádřit.
Jednou pozdě v noci v lese jsem potkal blonďatou dívku a začalo mé nové dobrodružství— během celé té dlouhé cesty byla pořád se mnou. Ukázala mi cestu, učila mě o okolí a ochraňovala mě svým mečem. Kdyby mě neseznámila se dvěma Lordy a nebyla jejich kamarádka, nejspíš bych se neprorazil zdí strážných rytířů.
Když se ohlédnu, získal jsem pomoc od velkého počtu lidí. Ale samozřejmě, ta největší byla od dívky před mýma očima. Když jsem byl Kirito a ona Leafa, a když jsem byl Kazuto a ona Suguha, pomohla mi a podpořila mě, ale ve stejnou chvíli její malá ramena snášela hluboké utrpení.
Znovu jsem se díval Suguze do tváře, měla jak oslňující činorodost chlapce, tak nově vyrašenou pomíjivost zeleného listu. Natáhl jsem ruku a jemně ji pohladil po hlavě, Suguha se slabě usmála rozpaky.
„Vážně— Vážně ti moc děkuju, Sugu. Kdybys tu nebyla, nedokázal bych nic udělat.“
Suguhina tvář zčervenala ještě víc, sklonila hlavu. Trochu se vrtěla, pak se rozhodla a opřela si tvář o mou hruď.
„Jo... Byla jsem šťastná. Dokázala jsem pomoct bráškovi v jeho světě,“ zašeptala Suguha se zavřenýma očima. Pravou rukou jsem jí držel záda a krátce ji sevřel.
Když jsem ji pustil, Suguha se na mě podívala a řekla: „Takže... ji máš zpátky, viď? Tu osobu— Asunu-san...“
„Jo. Konečně— Konečně je zpět... Sugu, já...“
„Ano. Běž, určitě na tebe čeká.“
„Promiň. Řeknu ti detaily, až se vrátím.“
Položil jsem dlaň na Suguhinu hlavu a postavil se.
Oblékl jsem se v rekordním čase, ale zastavil se na verandě ve své péřové bundě. Venku byla úplná tma. Ručičky starožitných nástěnných hodin visících v obývacím pokoji ukazovaly čas krátce před devátou hodinou večer. Návštěvní hodiny skončily už dávno, ale tahle situace byla trochu neobvyklá. Jestli to vysvětlím sestrám, možná mě pustí dovnitř.
Suguha ke mně hned přiběhla, ‚Udělala jsem,‘ a podala mi tlustý sendvič. S vděkem jsem jej přijal a zakousl se do něj, pak jsem otevřel dveře terasy a rozešel se na dvorek.
„Z, zima...,“ přikrčil jsem hlavu, když jsem si uvědomil, že chlad mi proniká do bundy. Suguha se podívala na noční nebe: „Ach... sníh.“
„Och...“
Opravdu, dvě nebo tři velké bílé sněhové vločky se snášely dolů. Chvíli jsem váhal, jestli si nemám zavolat taxi. Kdybych to ale udělal, musel bych čekat a pak jít na hlavní ulici, aby mě vyzvedl, rychlejší bude použít kolo.
„Buď opatrný. ...Pozdravuj ode mě Asunu.“
„Jo. Příště tě představím pořádně.“
Zamával jsem Suguze a obkročmo se posadil na své horské kolo, začal jsem šlapat.

Nechal své kolo běžet plnou rychlostí, ta šílená rychlost mi odfoukla z hlavy myšlenky, když jsem letěl skrz jižní Saitamu. Sněhu postupně přibývalo, ale neshromažďoval se, nápomocně snížil dopravní hustotu.
Chtěl jsem se dostat k Asuně v nemocnici co nejrychleji— ale zároveň jsem se trochu bál toho, co najdu. Poslední dva měsíce jsem ten pokoj navštěvoval každý druhý den, vždy jsem ochutnal hořké zklamání. Přemýšlel jsem, jestli se stala studenou sochou, bral jsem ji za ruku, zatímco stále byla uvězněná ve spánku. Dál jsem volal její jméno, i když to nikdy nezaslechla.
Takhle, když se pohybuju po silnici, si pamatuji i ty rozdíly, její nalezení ve vílím království, poražení falešného krále, její osvobození z řetězů - mohla to být jen má představivost.
Kdybych navštívil její nemocniční pokoj o pár minut později a Asuna se neprobudila.
Její duše už nebyla v Álfheimu, ale stále se nevrátila do reality— znovu mohla zmizet na nějaké neznámé místo.
Nejen sníh padající mi do tváře způsoboval mráz přejíždějící mi po zádech. Ne, něco takového nemohlo být. Systém, který spravuje svět jménem realita, nemohl být tak krutý.
Zatímco se moje myšlenky proplétaly, dál jsem šlapal. Zatočil jsem doprava na silnici v kopcích. Moje pneumatiky s hlubokými drážkami se zachovaly jako lopaty a koply do tenké vrstvy sněhu ležící na asfaltu, tím se mé kolo zrychlilo.
Zanedlouho se přede mnou objevil stín velké budovy. Většina světel byla vypnutá, ale modré světlo zářilo z helipadu na střeše jako bludička snažící se přilákat oběti do hradu temnoty.
Objevil se vysoký kovový plot, když jsem vyšplhal na kopec. Jel jsem podél něj několik desítek vteřin. Nakonec jsem se dostal k přední bráně, chráněné obzvlášť vysokými vraty.
Protože to byla vysoce specializované zdravotnické zařízení, nepřijímali nouzové případy. Brána už byla pevně zavřena a ve strážní kóji nikdo nebyl. Projel jsem kolem vstupu na hlavní parkoviště a vstoupil skrz malý vstup pro zaměstnance.
Zaparkoval jsem své kolo na konci parkoviště. Zamykání mě jen rozčilovalo, tak jsem rovnou vyběhl. V oranžovém světle vrhaném sodíkovými reflektory jsem viděl, že parkoviště je zcela opuštěné. Ticho narušoval jen sníh padající z nebe, barvil svět do bílé. Dál jsem běžel a vydechoval mraky páry těžkým dýcháním.
V půli cesty přes rozlehlé parkoviště jsem zrovna probíhal mezi vysokou tmavou dodávkou a bílým sedanem, když tehdy.
Málem jsem se srazil se stínem osoby, který se hnal zpoza dodávky.
„Ach...“
‚Omlouvám se,‘ chtěl jsem říct při snaze vyhnout se, ale něco mi překřížilo výhled—
Záblesk, jasná záře kovu mě řízla.
„—!?“
Hned poté vykvetlo na mé pravé paži teplo, kousek pod loktem. Ve stejnou chvíli se rozptýlilo mnoho bílé. Nebyly to sněhové vločky. Bylo to drobné peří. Izolace mé péřové bundy.
Zavrávoral jsem zpět, trochu jsem se srazil se zadkem bílého sedanu a zastavil se.
Nerozuměl jsem tomu, co se děje. Ochromeně jsem se podíval na černý stín asi dva metry daleko. Byl to muž. Měl oblek, který byl téměř černý. V ruce držel něco dlouhého, úzkého a bílého. Matně to zářilo v oranžovém světle.
Nůž. Velký lovecký nůž. Ale proč.
Má tvář ztuhla, když jsem cítil pohled toho muže ve stínu dodávky. Pohyboval rty, ale vyšel chraplavý šepot: „Máš zpoždění, Kirito-kun. Co kdybych se kvůli tobě nachladil?“
Ten hlas. Ten vysoký, lepkavý hlas.
„Su... Sugou...“
Byl jsem ochromený, zavolal jsem jeho jméno a muž udělal krok dopředu. Sodíkové reflektory ozářily jeho tvář.
V porovnání s jeho podobou před několika dny byly jeho jemné učesané vlasy mnohem rozcuchanější a čelist mu pokrývalo několikadenní strniště. Jeho kravata byla téměř rozvázaná a volně visela kolem krku.
A také— zvláštní oči na mě zíraly zpoza brýlí s kovovými obroučkami. Důvod byl náhle jasné. I když byly jeho oči co nejvíce vykulené, jeho levé oko bylo rozšířené a přizpůsobovalo se temnotě noci, zatímco pravé bylo malé a stahovalo se. Ve Světovém stromě jsem ho tam proťal svým mečem.
„Udělal jsi krutou věc, Kirito-kun,“ řekl Sugou skřípavým hlasem.
„Pocit bolesti ještě nezmizel. No, jsou ale různé dobré léky, tak to nevadí.“
Jeho pravá ruka se vrhla do kapsy obleku, popadla několik tobolek, hodil si je do pusy. S kača kača zvukem začal kousat, Sugou udělal další krok směrem ke mně. Konečně jsem se vzpamatoval ze svého šoku, pohnul jsem suchými rty.
„—Sugou, už je konec. Zašel jsi příliš daleko, když ses snažil věci zakrýt. Prostě poslušně přijmi rozsudek.“
„Konec? Co? Ještě není konec. No, RECTO je teď k ničemu. Půjdu do Ameriky. Je tam hodně společností, které chtějí mé znalosti. Shromáždil jsem velké množství experimentálních dat. Jestli to použiju k dokončení svého výzkumu, stanu se pravým králem - pravým bohem - bohem tohoto skutečného světa.“
—Je šílený. Ne, nejspíš už je dlouho nepříčetný.
„Ještě předtím se musím o něco postarat. Zaprvé, zabiju tě, Kirito-kun,“ domluvil tlumeným hlasem bez změny výrazu. Sugou se ke mně rychle přibližoval. Nůž v jeho pravé ruce se ležérně pohyboval k mým očím.
„...!!“
Odrazil jsem se z asfaltu pravou nohou, snažil se noži vyhnout. Ale kvůli sněhu pod mou botou jsem uklouzl a ztratil rovnováhu, spadl jsem na parkoviště. Tvrdě jsem přistál na levém boku, dech opustil mé tělo.
Sugou se podíval dolů se zorničkami, které se zřejmě nedokázaly soustředit.
„Hej, postav se.“
Po tom mě kopl do stehna špičkou své drahé boty. Dvakrát. Třikrát. Horká bolest mi běžela po míše, odrážela se v zadní části mé hlavy. Také se rozléhala mou pravou rukou, vytvářela ostrou bolest. Konečně jsem si všiml, že říznutí nezasáhlo jen mou bundu, ale také paži.
Nemohl jsem se hýbat. Nedokázal jsem udělat zvuk. Lovecký meč, který Sugou držel— čepel delší jak dvacet centimetrů, těžký tlak toho vražedného nástroje mě donutil ztuhnout.
Zabít—? Mě—? Tím nožem—?
Úlomky mých myšlenek proudily a mizely. Ta tlustá čepel, tiše protínající mé tělo, smrtelně— Když se ta slova objevila, brala mi život s osudným zraněním, představoval jsem si tu chvíli znovu a znovu. Kromě toho jsem nemohl dělat nic jiného.
Bolest v mé pravé ruce se stala mdlým teplem. Několik kapek tmavé tekutiny kapalo z mezery mezi proříznutou zimní bundou a rukavicí. Začal jsem si představovat, jak krev z mého těle teče bez konce. Jasný a opravdový obraz «smrti», který neměl numerickou hodnotu v HP.
„Hej, postav se. Prostě se postav.“
Sugou mechaniky kopal a stoupal mi na nohy, znovu a znovu.
„Ty, cos mi tam říkal. Neutíkej? Neváhej? Urovnejme to? Říkals to tak arogantně,“ slyšel jsem jeho šepot, Sugouův hlas byl naplněný stejnými barvami šílenství, které jsem slyšel i v temnotě tam.
„Už rozumíš? Malej srab jako ty, kterej nemá kromě her žádné dovednosti, žádnou opravdovou sílu. Proto jsi zavolal ten podřízenej odpad. A překazil jsi mně, tohle já... Samozřejmě, že trest za tvé hříchy je smrt. Nic než smrt to být nemůže,“ promluvil beze změny tónu hlasu, položil svou levou nohu na moje břicho a změnil své centrum gravitace. Ztratil jsem dech z fyzického a mentálního tlaku, když vypouštěl své šílenství.
Sledoval jsem Sugouovu blížící se tvář, mělce, nepravidelně a rychle jsem dýchal. Sugou se shýbal, v pravé ruce držel nad hlavou zbraň.
Bez mrknutí jí mávl dolů.
„—gh,“ vyrazil z mého hrdla tuhý zvuk.
Spolu s tupým mechanickým zvukem škrábla špička nože mou tvář a zanořila se do asfaltu.
„Ah... moje pravé oko nedokáže zaostřit, mám špatnou mušku,“ mumlal Sugou, když znovu vysoko zvedal nůž.
Kraj nože zářil ve světle sodíkových lamp, v temnotě vykreslil oranžovou čáru.
Špička nože byla trochu rozpadlá, snad z toho, že jí tvrdě udeřil do asfaltu. Ta chybička dávala noži realistickou fyzikou přítomnost zbraně. Na rozdíl od mnohoúhelníkové zbraně byla vytvořena ze zhuštěných kovových molekul, těžká a chladná, pravá smrtonosná čepel.
Všechno jako by se zpomalilo. Sníh, který padal z temného nebe. Vzduch vypuzovaný ze Sugouových úst. Nůž, který ke mně klesal. Blikající oranžové světlo, odrážející se v zoubcích čepele.
To mi připomíná, byla tam taková zubatá zbraň...
Nesmyslná vzpomínka proudila na povrch mých zastavených myšlenek.
Co to bylo? Předmět typu dýky, který se prodával v prostředních vrstvách Aincradu. Myslím, že se jmenoval «Ničitel mečů». Když jste vykryli nepřátelskou zbraň stranou se zoubky, měli jste malou možnost, že se zničí zbraň nepřítele. Protože to vypadalo zajímavě, dal jsem si skill dýky do míst na skilly a trochu to trénoval, ale nebyl jsem spokojený, protože zbraň měla nízkou základní útočnou schopnost.
Zbraň, kterou Sugou teď držel, byla ještě menší. Nedalo se tomu ani říkat dýka. Ne— Taková věc se nedala ani považovat za zbraň. Byl to nástroj pro každodenní práci. Nebyla to věc, co by šermíř použil k boji.

Hluboko ve svých uších jsem slyšel Sugouova slova, vyslovená jen před pár vteřinami.
Opravdová síla, nemít nic tak
Ano... správně. Ani nebylo třeba to říkat. Ale kdo jsi ty, abys říkal, že mě zabiješ, Sugou? Mistr skillu nožů? Expert na bojová umění?
Podíval jsem se za Sugouovy brýle, jeho malé oči jako by byly v barvě krve. Vzrušení. Šílenství. Ale také něco jiného. Byly to oči někoho, kdo se snaží uniknout. Stejné oči měli ti, kteří byli obklopeni hordami monster v jeskyni, padali do zoufale nebezpečné situace, oči někoho, kdo v zuřivosti máchal svým mečem, snažil se zastavit skutečnost.
On je stejný, jako jsem byl já. Dál se žene za silou, nemůže ji obdržet, jen se pohybuje ošklivými kroky.
„...Chcípni, ty spratkůůůů!!“
Sugoův křik vytrhl mé vědomí z pomalu se pohybujícího světa.
Zvedl jsem levou ruku jako magnet a chytil Sugouovo pravé zápěstí, kterým mávl dolů. Ve stejnou chvíli jsem natáhl pravou paži a vrazil svůj palec do dolíku jeho hrdla vedle jeho povolené kravaty.
„Gúú!!“ zavrčel Sugou a zaklonil se. Prohnul jsem své tělo, oběma dlaněmi popadl Sugouovu pravou ruku a veškerou svou silou jí praštil na zamrzlý asfalt. Jeho ruka se uvolnila s křikem a nůž se odkutálel po cestě.
Ostře ječel jako píšťalka. Sugou skočil po noži. Ohnul jsem svou pravou nohu, nechal ji letět, podrážka mé boty mu dopadla na čelist. Sebral jsem nůž a použil zpětný ráz, abych se postavil.
„Sugou...,“ z mého hrdla vyšel hlas tak nakřáplý, že jsem stěží věřil, že patří mně.
Přes rukavici na své pravé ruce jsem cítil přítomnost studeného, tvrdého nože. Byla to ubohá zbraň. Příliš lehká, bez pořádného dosahu.
„Ale stačí to, abych tě zabil,“ zašeptal jsem a otočil se k Sugouovi, který seděl na asfaltu a díval se na mě s prázdným výrazem, pak jsem k němu vyrazil.
Popadl jsem ho za vlasy a hlavu levou rukou a třískl jí o dveře dodávky. S tupým zvukem se hliníkové tělo automobilu promáčklo, jeho brýle odletěly. Sugouova ústa se pořádně otevřela. Mířil jsem na jeho hrdlo, bez váhání jsem pohnul pravou rukou s nožem—
„Gúú... úúúú...!“
Tehdy jsem zastavil paži, zatnul jsem zuby.
„Ííí! Hííí! Ííííí!“ dělal Sugou stejné zvuky jako v tom světě jen před asi deseti minutami, s tím vysokým jekotem.
Bylo přirozené, aby tento muž zemřel. Bylo přerozené, že bude odsouzen. Všechno to skončí, když dokončím pohyb své ruky. Tohle byro zúčtování. Plné vítězství a porážka již byly rozhodnuty.
Nicméně—
Už nejsem šermíř. Ten svět, kde je všechno rozhodnuto schopnostmi s mečem, už byl dávno zanechán v minulosti.
„Híííí...“
Náhle se Sugouovy oči srolovaly nahoru do jeho hlavy, objevila se bělma. Jeho křik se zastavil a celé jeho tělo ztratilo sílu jako přístroj bez elektřiny.
Síla opustila i mou ruku. Nůž vyklouzl z mé ruky a skutálel se na Sugouovo břicho.
Povolil jsem i sevření levé ruky a postavil se.
Myslel jsem si, že jestli se na toho muže budu dívat i jen další vteřinu, impulz ho zabít vyvře a já už mu nedokážu znovu vzdorovat.
Odtrhl jsem mu kravatu a převalil ho, zavázal jsem mu ruce za zády. Pak jsem položil nůž na střechu dodávky. Otočil jsem se zpět ke své původní cestě. Pak jsem vrávoral, krok po kroku, vlekl jsem své nohy a rozeběhl se přes parkoviště.

Trvalo asi pět minut, než jsem vyšplhal široké schody u hlavního vchodu. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Podíval jsem se na své tělo, které jsem už zase ovládal.
Byl jsem v hrozném stavu, špinavý od sněhu a písku. Rány na mé levé tváři a pravé paži přestaly zřejmě krvácet, ale stále bolely.
Stál jsem před automatickými dveřmi. Ale nezdálo se, že by se chystaly otevřít. Podíval jsem se přes sklo, hlavní hala byla mdle osvětlena, ale za recepcí bylo normální světlo. Můj pohled postupoval ze strany na stranu. Na levé straně jsem našel malé lítací skleněné dveře, naštěstí se otevřely, když jsem do nich zatlačil.
Ticho naplňovalo budovy, přešel jsem uspořádané řady laviček, které lemovaly rozlehlou halu.
U přepážky nikdo nebyl, ale ze sousední sesterny jsem slyšel spokojené brebentění.
„Em... Pardon!“
Několik vteřin poté, co se můj hlas odrazil v ozvěně, se dveře otevřely a objevily se dvě sestry ve světle zelených uniformách. Obě měly podezřívavý výraz na tvářích, který se změnil v šok, když se na mě pořádně podívaly.
„—Co se ti to stalo!?“ zvolala vysoká, mladá sestra s vyčesanými vlasy. Nejspíš jsem na obličeji krvácel víc, než jsem si myslel. Ukázal jsem ve směru vchodu.
„Zaútočil na mě muž s nožem na parkovišti. Nechal jsem ho v bezvědomí na druhé straně bílého sedanu.“
Napětí proběhlo po tvářích dvou žen. Starší sestra zacházela s přístrojem za přepážkou, u obličeje si držela malý mikrofon.
„Stráže, hned prosím přijďte do přízemí k sesterně.“
Stráž byla zřejmě zrovna na obchůzce někde poblíž, muž v tmavě modré uniformě brzy přiběhl. Jeho výraz ztvrdl, když uslyšel vysvětlení sester. Promluvil do vysílačky a šel ke vchodu. Mladší sestra jej následovala.
Sestra, která zůstala, se mi podívala na zranění na tváři a řekla: „Ty jsi rodina Yuuki-san na dvanáctém podlaží, viď? Je tohle tvoje jediné zranění?“
Zřejmě se tu objevilo malé nedorozumění, ale bez síly vůle k opravě jsem přikývl.
„Dobře. Zavolám hned doktorovi, počkej prosím,“ řekla a hned odběhla s ‚piter-pater‘ zvukem.
Zhluboka jsem se nadechl a rozhlédl jsem. Ujistil jsem se, že poblíž nikdo není, pak jsem se naklonil přes přepážku a popadl jednu z karet pro hosty. Otočil jsem se do opačného směru, než jakým se vydali muž se sestrou, do chodby nemocnice, kterou jsem už mnohokrát prošel, nutil jsem své třesoucí se nohy do běhu.
Výtah stál v přízemí. Když jsem zmáčkl tlačítko, dveře se s tichým cinknutím otevřely. Opřel jsem se o vnitřní stěnu a zmáčkl tlačítko nejvyššího patra. I když bylo zrychlení malé kvůli tomu, že jsme byli v nemocnici, měl jsem pocit, že se mi z váhy navíc podlomí kolena. Zoufale jsem se snažil udržet své tělo nahoře.
Po tom, co se zdálo být dlouhými vteřinami, se výtah zastavil a dveře se otevřely. Vypadl jsem z výtahu do chodby.
Asunin pokoj byl jen několik desítek metrů daleko, ale ta vzdálenost se zdála být nekonečná. Opíral jsem své tělo, které nemělo daleko k pádu, o zeď a pohyboval se kupředu. Zatočil jsem doleva v chodbě ve tvaru L— a před sebou uviděl bílé dveře.
Šel jsem krok za krokem.
Stejně jako tehdy—.
Když jsem se vrátil do skutečného světa z konce virtuálního světa obklopeného západem slunce, probudil jsem se v jiné nemocnici, razil si cestu po ochablých nohách. V mém hledání Asuny se muselo jen jít. Tahle chodba byla spojena s tím místem.
Konečně jsem se s ní mohl setkat. Ten čas nadešel.
Zbývající vzdálenost se zmenšovala a v mém srdci rostly různé pocity alarmujícím tempem. Moje dýchání se zrychlilo. Okraje mého vidění zbělely. Ale nemohl jsem zde upadnout. Šel jsem. Soustředěně jsem dával nohy před sebe.
Nebyl jsem si vědom toho, kde jsem, dokud jsem nedorazil k jejím dveřím, zastavil jsem své nohy, než jsem do nich vrazil.
Za nimi je Asuna—. To byla jediná věc, na kterou jsem dokázal myslet.
Zvedl jsem svou třesoucí se pravou ruku, karta mi kvůli potu vyklouzla z dlaně. Zvedl jsem ji a tentokrát ji vložil do škvíry v kovovém plátu. Zadržel jsem dech a sjel s ní až dolů.
Světelný ukazatel změnil barvu a dveře se se zvukem motoru otevřely.
Jemně se vylila vůně květin.
Uvnitř bylo mdlé osvětlení. Slabé bílé světlo přicházelo oknem, odráželo se od sněhu venku.
Střed nemocničního pokoje byl zakryt velkým závěsem. Na druhé straně je gelová postel.
Nedokázal jsem se pohnout. Nemohl jsem pokračovat. Nedokázal jsem vydat zvuk.
Náhle mi nečekaný hlas zašeptal v uchu.
‚Hele— čeká na tebe.‘
Cítil jsem, jako by mě ruka jemně postrčila kupředu.
Yui? Suguha? Ve třech světech to byl hlas někoho, kdo mi pomohl. Udělal jsem pravou nohou krok. Pak další a další.
Stál jsem před závěsem. Natáhl jsem ruku a popadl konec.
A zatáhl.
Se slabým zvukem, jako vítr prohánějící se po prérii, se bílý závoj zatřásl a odletěl.
„...Ach,“ unikl mi tichý zvuk z hrdla.
Dívka v tenkých nemocničních šatech, které se podobaly světlým sněhově bílým šatem, seděla v posteli, zády ke mně, dívala se z tmavého okna na druhé straně. Její dlouhé lesklé vlasy se třepotaly ve světle tančícího sněhu. Obě její ruce ležely před jejím tělem, držely zářící, tmavě modrou věc ve tvaru vejce.
NerveGear. Trnová koruna, která dívku věznila, skončila svou práci a ztichla.
„Asuno,“ zašeptal jsem hlasem, který byl jen stěží zvukem. Dívčino tělo se pořádně otřáslo— otočila se a tím pohnula květinovou vůní naplňující vzduch.
Pořád se budila z dlouhého spánku, její oříškové oči byly plné snového světla, když se podívala přímo na mě.
Kolikrát jsem o tomhle snil? Kolikrát jsem se za tohle modlil?
Její světlé, mokré rty vytvarovaly něžný úsměv.
„Kirito-kun.“
Poprvé jsem jej slyšel, ten hlas. Velice se lišil od toho, který jsem slyšel každý den v tom světě. Ale otřásl vzduchem, otřásl mým sluchem, ten hlas dorazil k mému vědomí, a byl mnohokrát, mnohokrát úžasnější.
Asuna sundala levou ruku z NerveGearu a natáhla ji. Takové gesto jí ubralo dost síly, třásla se.
Jemně, jemně jsem vzal za tu ruku, jako bych se dotýkal sněhové sochy. Byla bolestivě malá a hubená. Ale byla teplá. To teplo pronikalo dotykem, jako by se snažilo vyléčit každé zranění. Síla nečekaně opustila mé nohy a já jsem svěřil své tělo kraji posteli.
Asuna natáhla svou pravou ruku, zlehka se dotkla mé zraněné tváře, v otázce naklonila hlavu ke straně.
„Ach... poslední boj, opravdu poslední boj, před chvíli skončit. Je konec...,“ řekl jsem, z obou očí mi vytekly slzy. Ty padaly na mé tváře, na Asunin prst, zářily ve světle z okna.
„...Omlouvám se, ještě pořádně neslyším. Ale... rozumím slovům Kirita-kun,“ zašeptala Asuna a s péčí mě pohladila po tváři. Má duše se rozechvěla, když jsem ten hlas slyšel.
„Je konec... konečně... konečně... jsem tě potkal.“
Slzy, které zářily jako stříbro, tekly po Asunině tvářích. Oči mokré, dívající se přímo do mých, jako by mi vyznávala své city. Řekla: „Ráda tě poznávám, jsem Yuuki Asuna. —Jsem zpět, Kirito-kun.“
Odpověděl jsem, snažil se zastavit pláč ve svém hrdle: „Jsem Kirigaya Kazuto... Vítej zpět, Asuno.“
Naše tváře se spojily a naše rty se setkaly. Lehce. Pak znovu. Silně.
Obtočil jsem své paže kolem jejího drobného těla a objal ji.

Ta duše se vydala na cestu. Z jednoho světa do jiného. Z tohoto života do dalšího.
A po někom toužila. Hlasitě na sebe volaly.
V minulosti, ve velkém zámku vznášejícím se v nebi, mladý muž snil o tom, že bude šermířem, potkal dívku, která vařila úžasná jídla, a zamiloval se. I když už neexistovali, jejich srdce se po nekonečné cestě konečně znovu setkala.

Hladil jsem plačící Asunu po zádech a díval jsem se očima plnýma slz z okna. Ve stále více poletujícím sněhu jsem myslel, že jsem vedle sebe uviděl dva stíny.
Jeden, muž se dvěma meči na zádech v tmavém kabátě.
Druhý, dívka oblečená v červené a bílé jako rytíř, s rapírem visícím u pasu.
Usmívali se, drželi se za ruce, otočili se a pomalu šli někam daleko.

3 komentáře:

  1. Díky za překlad :)
    -P

    OdpovědětVymazat
  2. Po x-té děkuji že to překládáš a nejsem tak odkázán na čtení anglické verze se slovníkem v ruce :)

    OdpovědětVymazat