pondělí 24. března 2014

ME8: Rondo křehké čepele - první kapitola

2. podlaží Aincradu, 8. prosince 2022


http://www.baka-tsuki.org/project/images/8/8e/SAO_CZ_ME8.JPG
„Ne... ne― nedělej si ze mě srandu!!“
Ozvěna křiku se stále rozléhala po cestě, když jsem se zastavil.
Mé kroky se změnily na *su-su-su* a já se přitiskl ke zdi NPC obchodu za mnou, pokukoval jsem po scéně přede mnou. Před touto ulicí se nacházelo široké náměstí, rozruch přicházel odtamtud.
„Oprav to!! Vrať to na původní stav!! Byl +4... Z-změň to zpátky!!“ zazněl znovu řev. Zřejmě spor mezi dvěma hráči. Ale protože jsme uvnitř «oblasti s aktivním protizločinným kodexem», uprostřed hlavního města druhého podlaží, v «Urbu», nemohli si hráči navzájem ublížit, nebylo tedy třeba, abych se tu schovával.
Ale i když jsem tomuto rozuměl, stejně jsem byl o třicet procent opatrnější než obvykle. To proto, že já, třináctiletý uživatel jednoručního meče, Kirito, jsem teď nejopovrhovanějším sólo hráčem Aincradu... protože jsem «první známý beater».

Čtvrtek, 8. prosince 2022. Třicet dva dní po začátku smrtící hry SAO.
Čtyři dny po poražení bosse prvního podlaží, «Illfanga, Koboldího lorda», a po aktivaci teleportační brány Urbu, rychle uběhly.
Během těch čtyř dnů se zvěsti o událostech, které se staly v místnosti bosse prvního podlaží, zveličily a roznesly mezi všechny hráče v přední linii. Třeba vědomost o tom, že boss měl skilly katany, které nebyly dříve zmíněny. O smrti vůdce přepadové skupiny, «Rytíře» Diavela. A pak o tom, kdo se během beta období dostal na vyšší podlaží než kdokoli jiný, kdo získal vědomosti tím, že tam porazil bosse, kdo získal bonus posledního útoku, «beaterovi».
Jméno Kirito se sice rozneslo, ale naštěstí jen hrstka hráčů, asi tak čtyřicet, věděla, jak vlastně vypadám. A v SAO se irelevantní informace, jako třeba jména lidí, se kterými nemáte žádné pouto, neobjeví vedle jejich kurzoru. I kdybych se procházel po ulici a házel po lidech kameny, bylo by to v pořádku. No, kdybych po nich házel kameny, fialová systémová bariéra by je nejspíš zablokovala.
Přesto jsem pro jistotu neměl vybaven vzácný «Půlnoční plášť» z bosse prvního podlaží a na čele jsem měl ovázaný šátek, abych nevypadal tak podezřele. Přestrojil jsem se a vplížil se do hlavní čtvrti města, ne abych někoho viděl, ale abych získal nezbytné lektvary, zásoby jídla a abych se postaral o své vybavení. Asi tři kilometry jihovýchodně odsud ležela malá vesnice «Marome», ale její obchody neměly moc velký výběr a ani tam nebylo kovářské NPC.
A právě proto poté, co jsem si naplnil inventář hromadou zásob a šel po ulici, abych splnil další svou pochůzku, jsem zaslechl dřívější křik ― tohle byl ten důvod.

Poté, co jsem se ujistil, že ten rozruch „nedělej si ze mě srandu“ není mířený na mě, vzdechl jsem a uvolnil svou ostražitost, znovu jsem se rozešel ke svému cíli, který byl právě zdrojem rozruchu, na jižní náměstí Urbu.
Za méně než minutu jsem došel k nízké, do kruhu otevřené oblasti, která měla tvar hmoždíře. Normálně by byla ve tři hodiny odpoledne plná, to je takzvaný «přepadový čas», ale protože od otevření podlaží je to teprve několik dní, nejspíš je tu hodně hráčů z «Města Začátků», kteří si místo prohlíží.
Ti se zastavili na jednom konci náměstí, když se na druhém konci ozval zajíkající se křik, podobný tomu předchozímu. Přiblížil jsem se k davu a proplétal se mezerami, natahoval jsem krk, abych zjistil důvod pozdvižení.
„P-p-proč je to takhle!! Kvalita je hrozně snížená!!“ řvala jasně červená tvář někoho, kdo vypadal povědomě. Nebyl to jen tak někdo, ale hráč, který by měl patřit do předních linií. I když se neúčastnil boje s bossem, jeho level by měl být docela vysoký, vzhledem ke kovové zbroji a třem velkým rohům na jeho přilbě.
Ještě větší pozornost přitahoval jednoruční nezapouzdřený meč v pravačce třírohého muže. Uvnitř hranic nebylo možné čepelí někoho zranit, ale bylo docela nepříjemné, když se jí někdo oháněl v davu. Horkokrevný muž dále bušil špičkou meče do kamenné země a křičel: „Proč se mi to čtyřikrát po sobě nepovedlo! +0 je směšný! A pak, že NPC kovář není lepší! Převezmi zodpovědnost, ty zasranej kováři!!“
―Několik minut divoce nadával. Před ním stál vzpřímeně a tiše hráč malého vzrůstu, na tváři znepokojený výraz, na sobě jednoduchou zástěru z hnědé kůže.
Tahle část náměstí byla pokryta šedým kobercem a na úzkém prostoru se tyčila židle a kovadlina, pak ještě polička s výstavním zbožím. Koberec se nazýval «Prodejní koberec» a rozhodně nebyl levný, protože pokud se tento předmět rozložil na ulici města, dovoloval hráči zřídit si jednoduchý hráčský obchod, potřebný pro nováčka-prodejce. Samozřejmě se předměty daly prodávat i bez koberce, ale odolnost volně položených předmětů se pomaličku snižovala. A vaše zboží mohlo být ukradeno. Během beta testování byly hlavní ulice každého hlavního města podlaží plné obchodníků, kteří vystavovali své zboží na kobercích, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem takový koberec viděl v oficiálním vydání SAO, které se stalo smrtící hrou. A tohle bylo poprvé, co jsem viděl kováře, který by nebyl NPC, ale hráč.
Konečně jsem si uvědomil, proč se tu shromáždilo tolik lidí.
Meč bouchající do země za křiku muže byl nejspíš «vylepšen» skleslým kovářem. Obecně má hráč větší šanci na úspěch než NPC na stejném levelu. Odpovídající úroveň skillu se musela výrazně zvýšit, ale podle všeho to bylo možné jen na nějakou úroveň. Řemeslné skilly vyžadovaly nástroje ― u kováře bylo nutné nějaké «Kovářské kladivo» ― a rozhodovalo vybavení založené na dovednosti, ale specifické požadavky byly nepatrné. A teď na kovadlině před sklíčeným kovářem několik metrů ode mě leželo «Železné kladivo», které mělo vyšší požadavek na level než «Bronzové kladivo» kovářského NPC tohoto města.
Tudíž by měl mít tento kovář vyšší šanci na úspěch vylepšení než NPC. Jinak by si tu obchod ani nemusel zařizovat, proto mu nejspíš třírohý muž svěřil svůj milovaný meč.
―No ale. Naneštěstí fungoval tento systém v SAO tak, že pokud zdatnost skillu byla nebyla větší než rozdíl chyb, šance na vylepšení zbraně nebyla stoprocentní. Například, kdyby byla třiceti procentní šance na neúspěch, pak by šance na dva po sobě jdoucí neúspěchy byla 9 %, na tři po sobě jdoucí neúspěchy 3 % a, konečně, tragické čtyři procentní neúspěchy by byly možné na 0,8 %.
Překvapivou věcí ve světě online her bylo, že tato extrémnost čísel zajišťovala, že «se to jednou stane». Ve hře, co jsem hrál předtím, některé vzácné předměty padaly na 0,01 %, až se vám chtělo křičet „To je směšný,“ ale někteří šťastlivci ty předměty stejně získali. Přál jsem si, aby se taková ďábelská vzácnost v SAO neobjevila, ale určitě tu existovala a pokud o ní něco zjistím, budu pak žít v jeskyni a hledat ji...
„...Co má být s tímhle rozruchem,“ přišel náhle šepot z mé pravé strany a překvapil mě. Podíval jsem se po jeho zdroji.
Stálo tam drobné, hubené tělo šermířky, která na sobě měla bílou koženou tuniku, světle zelené punčocháče a stříbrný hrudní plát zdobící její prsa. Někdo by si ji mohl splést s elfem, ale ti v Aincradu nebyli. I když její vzhled byl pokažen nehezkou šedou vlněnou kápí od hlavy až k pasu. Ale s tím se nedalo nic dělat. Kdyby si sundala kápi, objevily by se její dlouhé, lesklé kaštanové vlasy, které také vypadaly elfsky. Pak by ji žádný z procházejících nenechal bez povšimnutí.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Jedna z několika lidí v tomto světě... Vlastně jich bylo asi pět, kterým jsem mohl říkat «kamarád». Začal jsem mluvit: „Vypadá to, že vylepšení tohohle třírohého kluka se...“
Jakmile má ústa zamumlala ta slova, vzpomněl jsem si, že jsem v přestrojení, podobně jako dívka vedle mě. Můj černý plášť byl nahrazen venkovskou koženou zbrojí, hlavu jsem měl zakrytou žlutomodrým pruhovaným šátkem, čímž jsem se důmyslně přestrojil. Chtěl jsem si myslet, že mé přestrojení se tak snadno neodkryje. A jestli je to tak, měl bych teď odpovědět, jako by to bylo naše první setkání.
„...Ah, to, no... My už se někde viděli?“ řekl jsem a z šedé kapuce na mě zaútočily ostré, bystré oči vodorovným pronikajícím pohledem, proťaly oblast přímo mezi mým obočím.
„Nejenom, že jsme se potkali, vzpomínám si, že jsme spolu jedli a dokonce spolu byli v partě.“
„...Ach, vzpomínám si, už si vzpomínám. Dokonce si vzpomínám, že jsem tě nechal se u mě vykoupat.“
*Gaš.* Vysoké boty ― «Boty ze sršně» ― vryly své ostré podpatky do mé pravé nohy a přitlačily, ztratil jsem několik vzpomínek.
Zakašlal jsem *ahem* a pročistil si hrdlo. Zatahal jsem za okraje kápě šermířky, odtáhl jsem ji na místo o několik metrů dál, kde nikdo nebyl, pak jsem se s ní přivítal.
„Č-čau, Asuno. Dlouhou jsme se neviděli... ne, vlastně, dva dny jsme se neviděli.“
„Dobré odpoledne, Kirito-kun.“
Před dvěma dny jsem jí řekl, aby vynechala zdvořilostní «-kun», protože tohle je postava ve hře. Ale nováček ve VR hrách se zřejmě ještě nevzdal používání zdvořilostních přípon. V tom případě bych k ní měl mluvit jako k «Asuně-san», ale když jsem to zkusil, řekla „Je to moc otravné, tak se neobtěžuj.“ ―Je vskutku těžké porozumět dívčímu srdci.
Nějak jsem ji zvládl poklidně přivítat. Mávl jsem rukou, abych její pozornost přivedl k pozdvižení u kovářova stánku, kde to stále vřelo, a krátce jí vše vysvětlil: „Podle všeho jde o to, že třírohá helma dala ten meč kováři k vylepšení a čtyřikrát po sobě to neuspělo, takže meč je teď plus nula, což ho docela naštvalo. No... Ale rozumím jeho pocitům... Čtyři neúspěchy po sobě.“
Pak osoba, kterou jsem znal jako aincradskou nejrychlejší a nejklidnější (chtěl jsem přidat i nejkrásnější, ale vynechal jsem to, aby to náhodou nebylo považováno za harašení) hráčku, uživatelka rapíru Asuna, pokrčila rameny a poznamenala: „Jestli je tu možnost neúspěchu, měl by to vědět. Ten kovář už vyvěsil seznam s procentem úspěchu pro každou zbraň ve svém obchodu. Navíc, jestli vylepšení neuspěje, tak zákazník platí jen cenu materiálu, ne poplatek kováři.“
„É, vážně? To je od něj hezké...“
Hodný kovář se dál díval dolů a já si vzpomněl, co zamumlal. A ačkoliv čtyřicet procent mě sympatizovalo s tím třírohým chlápkem, po těch slovech a číslech se to snížilo na dvacet procent.
„...Možná že při prvním neúspěchu se mu nahnala krev do hlavy a žádal o další vylepšení. Ukvapenost při hazardu přináší smutek...“
„To byla vášnivá poznámka.“
„N-ne, jen lidová moudrost.“
Během beta testování se na sedmém podlaží nacházela aréna s monstry, kde se dala získat kompenzace vlastností, ale kdybych se o této zkušenosti otevřeně podělil, nejenom, že by to její dojem ze mě nezvýšilo, ale spíše by jej snížilo. Kvůli tomu jsem se podíval stranou. Asuna se na mě chvíli podezřívavě dívala, ale pak se naštěstí vrátila k tématu: „...No, ani já si nemyslím, že to není škoda, ale nemusí dělat takový randál kolem toho... Když si ušetří dost peněz na materiály, může to zkusit znovu, ne?“
„Um... Ne, další pokus už nemá.“
„A to proč?“
Asuna naklonila hlavu ke straně a já ukázal na svou milovanou «Žíhanou čepel +6» visící na mých zádech.
„Meč toho Tříroháče je Žíhaná čepel, stejně jako můj meč. Určitě taky udělal ten těžký úkol na prvním podlaží. Pak meč donesl ke kovářskému NPC a vylepšil ho na +4. No, až tam to jde dost jednoduše. Ale pravděpodobnost úspěchu na +5 se dost sníží, a tak požádal kováře-hráče. Ale první pokus selhal a číslo vylepšení se snížilo na +3. Chtěl si alespoň navrátit to číslo, tak to zkusil znovu, ale znovu neuspěl a dostal +2. Proces se opakoval. Po třech, čtyřech selhání z toho je +0... Proto.“
„...Ale teď už klesat nemůže, tak ať se znovu pokusí o +5...“
Ta slova opustila její ústa a Asuna zřejmě pochopila, co jsem se snažil říct. Hluboko v kápi vykulila své oříškové oči.
„Aha... «maximální počet pokusů vylepšení», co. Horní limit pro Žíhanou čepel je...“
„Osmkrát. Takže čtyři úspěchy a čtyři neúspěchy ho vyčerpají. Ten meč už nemůže být znovu vylepšen.“
Tak ― tohle je SAO a jeho systém vylepšování zbraní.
V tomto světě byl nastavený počet pokusů vylepšení vybavení, «maximální počet pokusů vylepšení». To nebyla maximální možná hodnota vylepšení. Ne, bylo určeno, kolikrát se o vylepšení můžete pokusit. Například: moje začátečnické vybavení, «Malý meč», měl limit jedna, takže kdybych se ho pokusil vylepšit a neuspěl bych, meč už by pak nikdy +1 nebyl.
Úspěšné vylepšení mohlo částečně ovlivnit i úsilí majitele. To samozřejmě zahrnuje nalezení schopného kováře (nebo jste si sami mohli vylepšit kovářské dovednosti a vylepšit si vybavení sami, ale teď to bylo docela nereálné). Dále pomohlo, když jste nashromáždili materiály potřebné pro vylepšení dostatečné kvality a kvantity, šanci úspěchu to ještě navýšilo.
Obvykle kováři nastavovali šanci na úspěch vylepšení na asi sedmdesát procent. Pokud jste chtěli šanci vyšší, museli jste platit poplatek navíc za vyšší množství materiálů nebo si materiály sami nalovit.
Takže jsme mohli vinit Tříroháče v tom, že ho jeho horkokrevnost nutila dál vylepšovat předmět i po neúspěchu. Kdyby se už po prvním zhluboka nadechl a uklidnil, zaplatil by víc nebo by přišel později. Pak by se cenná Žíhaná čepel vyhnula tragédii toho, že je +0 a už nemá žádné další pokusy na vylepšení.
„...To je pravda. No... trochu tomu zoufalému pocitu rozumím. Trochu.“
V souhlasu s Asuninou poznámkou jsem přikývl a držel chvíli ticha za ten ubohý meč. Hlas muže, který stále křičel, byl přerušen. Zřejmě tam vběhli dva jeho kamarádi. Každý mu dal ruku na rameno a snažili se ho uklidnit.
„...No tak, no tak, bude to v pohodě, Ryufiore. Dneska ti zase s úkolem na Žíhanou čepel pomůžu.“
„Jestli na tom budeme týden dřít, tak tentokrát zkusíme +8.“
...Ach, tak teď to tří lidem zabere týden. Ještě štěstí, že jsem ho udělal brzy.
A s tou realistickou myšlenkou,
...Ty, ceň si těch svých přátel. A příště si tak lehkovážně nehraj s vylepšováním.
Sledoval jsem je plný dojetí. Tříroháč, přejmenovaný na Ryufiora-shi, nabyl svého klidu a se svěšenými rameny se plahočil z náměstí.
Za ním kovář, který tiše vydržel nadávání, nesměle něco řekl: „To... opravdu, opravdu se omlouvám. Příště se budu snažit vážně ze všech sil, vážně... ach, znovu, můžeš mě o to požádat znovu, i když mě možná nenávidíš...“
Ryufior, který šel, se zastavil a otočil se tváří ke kováři, pak promluvil náhle změněným hlasem: „...Není to tvá vina... Řekl jsem různé věci, to ode mě nebylo hezký.“
„Ne... I tohle se týká mé profese...“
Ruce měl založené před svou koženou zástěrou a hlavu měl skloněnou. Kovář vypadal velice mladě, jako by byl v pubertě. Hubený, zapadlé oči se hodily k nepříliš upraveným vlasům. Opravdu dával dojem «umělé postavy». Kdyby byl menší a robustnější, vypadal by jako člen trpasličí rasy... Ne, neměl bradku, takže by to byl nejspíš «gnóm».
Přemýšlel jsem o tom a díval se na jejich rozhovor. Kovář udělal krok vpřed a hluboce se uklonil, pak promluvil: „Ehm, i když si nemyslím, že je tohle dobrá omluva... ta +0 Žíhaná čepel, to je moje vina, a tak jestli ti to nevadí, možná bych ji koupil za osm tisíc corů...“
*Zuva*... Přihlížející to dojalo a z mého hrdla vyšlo „Óó“.
Právě teď stála čistá Žíhaná čepel +0, získatelná pouze z úkolu, šestnáct tisíc corů. Osm tisíc je polovinou této ceny a ačkoliv měla Ryufiorova čepel stejné staty, počet pokusů na vylepšení byl již vyčerpán, byl to «konečný produkt». Stála teď méně jak polovinu tržní ceny, možná kolem čtyř tisíc. To byla výjimečná nabídka omluvy.
Ochromený Ryufi-shi a jeho dva kamarádi se na sebe podívali a pak všichni tři společně přikývli. 

Poté, co série událostí skončila, se tři lidé, spolu s přihlížejícími, rozprchli z náměstí. Kan, kan, rozezněl se rytmický zvuk kladiva. Trpaslík... Chci říct, kovář ve stánku začal něco kovat na kovadlině.
Asuna a já jsme se posadili na lavičku na opačné straně náměstí, nepřítomně jsme naslouchali tomu zvuku.
Původně jsem neplánoval zůstat tu tak dlouho, chtěl jsem rychle vyřídit své pochůzky a uniknout z Urbu. Můj plán se však změnil ze dvou důvodů. Potkal jsem jednoho z několika lidí v Aincradu, kdo mi neříkal «nechutný beater», takže jsem si mohl procvičit užívání japonštiny. A to druhé ― to byla má původní pochůzka, vylepšení Žíhané čepele +6 na mých zádech.
Včera jsem ve vesnici Marome zaslechl, že se poměrně šikovný kovář-hráč objevil na východním náměstí Urbu. Pomyslel jsem si, že je to dobrý čas zkusit +7, tak jsem sesbíral předměty potřebné pro vylepšení, přestrojil jsem se a vrátil se do Urbu, ale stala se tato nečekaná událost.
Vlastně jsem se mohl zvednout z lavičky a jít ke kováři, říct něco jako „Promiň, rád bych si nechal něco vylepšit“, hned teď. Protože to bylo mé první setkání s tím trpas... ne, mladým mužem, určitě by neřekl „Nebudu kovat na beaterově meči svým kladivem“.
Ale předchozí události mě docela vystresovaly. Ta stejná Žíhaná čepel měla nastavenou šanci na úspěch na 70%, ale z +4 se stala +0. Statisticky to možné bylo, ale bez pochyb se jednalo o tragédii první třídy. Kdyby se mi stalo to samé, nezešílel bych, ale nejspíš bych tři dny nevylezl z pokoje.
Kdybych v tomhle duševním stavu požádal o vylepšení, jak to říct... Bylo to špatné vůči Ryufiorovu-shi neštěstí a měl jsem pocit, že by můj, meč nejspíš neuspěl a stal se +5. Pak bych byl celý „Avavava“ a zkusil to znovu, bez  přídavného materiálu, takže bych znovu neuspěl a meč by byl +4. Přirozeně, že neexistoval logický důkaz, že se risk vylepšení v internetové hře dá spolehlivě předvídat..
„...Tak?“
Prázdně jsem zíral na náhlý hlas vedle mě.
„Huh? Co?“
„...Nedělej na mě co. Copak jsi mě ty nepožádal, abych si sem sedla?“ podívala se na mě zle Asuna.
„Eh, ach, to-to je pravda. Promiň, zamyslel jsem se...“
„Zamyslel ses... Kirito-kun, přišel jsi kvůli vylepšení od toho kováře, viď?“
„Eh, ja-jak to víš?“
Trochu mě to polekalo. Uživatelka rapíru se na mě užasle podívala a řekla: „Když jsme se včera potkali v Marome, řekl jsi, že půjdeš na jih k hornaté oblasti, lovit «Červenotečného brouka». Takže ses přece musel rozhodnout nasbírat materiály k vylepšení svého jednoručního meče.“
„Ó...óh,“ vydal jsem bezděčně ten zvuk.
„...Co je tohle za reakci?“
„To nic... jen to nezní jako slova někoho, kdo před čtyřmi dny ani nevěděl, kde je jméno člena party... Ach, to-to není ironie. Jsem jen ohromený.“
„...“
Má upřímná slova jí nejspíš pomohla porozumět. Asunin výraz jaksi nepatrně změkl.
„To proto, že jsem se poslední dobou učila různé věci,“ zamumlala. Z nějakého důvodu jsem byl šťastný, přikyvoval jsem.
„Aha, no, to je dobře. V MMO světě dělají znalosti velký rozdíl. Jestli tě něco zajímá, neváhej a ptej se, vždyť jsem byl tester. Znám vše až do desátého podlaží, od zboží až po křik monster...“
Nechal jsem se unést a mluvil až do tohoto bodu, kdy jsem si uvědomil, jak velkou chybu jsem udělal.
Byl jsem tester, přesně jsem jak říkal, a zároveň jsem teď byl «shromažďující a schraňující rozsáhlé znalosti pro vlastní užitek - ďábelský beater». Od přepadového boje prvního podlaží nebylo málo těch, kteří mnou opovrhovali a nenáviděli mě, začínaje přáteli rytíře Diavela. I když jsem se převlékl do kožené zbroje a šátku, kdokoli, kdo by se mi zblízka podíval do tváře, by ve mně poznal Kirita. Asunu, která seděla vedle mě a mluvila se mnou, by považoval za beaterovu kamarádku. Tak lehkovážně si povídat na tomto rušném místě, to ode mě nebylo chytré.
„Ach... Pro-promiň. Mám na práci něco důležitého, zrovna jsem si vzpomněl.“
S tou trapnou výmluvou jsem se pokusil postavit, má ramena― 
Uživatelka rapíru náhle použila špičku svého ohebného ukazováku, aby mě ovládala, pak ke mně zašeptal velmi tichý hlas: „...Neseš všechen odpor a nenávist vůči bývalým testerům, sám. Myslím, že je to pro tebe příliš... Ale protože je to tvé rozhodnutí, nic jsem neřekla. Ale ty bys měl respektovat mé rozhodnutí. Nezajímá mě, co si kdo myslí. Budu tvoje zná... kamarádka, a jestli se ti to nelíbí, stejně tě to nenechám říct.“
„...Prohrávám. Všechno... Bylo předpovězeno, co,“ zamumlal jsem, zase jsem si sedl na lavičku.
Můj motiv pro to, abych se v místnosti bosse prvního podlaží stal beaterem, a důvod pro můj pokus o útěk před několika vteřinami byl uhodnut bez jediné chyby, vydal jsem *gu* zvuk. Vzdal jsem se a v kapitulaci zvedl ruce. Asuna se v hloubi kápě maličko usmála a řekla: „Jestli ty jsi profík Aincradu, tak já jsem rostoucí profík dívčí školy v psychologii. Podle tvých výrazů tě přečtu jako říkanku.“
„T... to se vážně snadno přehlédne...“
„A tak myslím, že je na čase, abys mi řekl, proč váháš s vylepšením své zbraně. Vlastně jsem dnes přišla, abych toho kováře také požádala vylepšení zbraně.“
„Eh...“
Při těch nečekaných slovech jsem se podíval na zbraň, která Asuně visela u pasu. Byla schovaná ve slonovinové pochvě, název rapíru s tmavozeleným krytem zněl «Větrný fleret». Když jsme se dali do party kvůli boji s bossem, vyměnila své vybavení, začátečnický meč, za tento drop monstra. Byl to vlastně docela cenný předmět a s pořádným vylepšením měl potenciál být užitečný až na třetí podlaží.
„Ten je teď +4?“
Asuna na mou otázku přikývla.
„Přinesla sis vlastní materiál na vylepšení? Co jsi přinesla?“
„Hm... čtyři «Ocelové pláty», dvanáct «Žihadel Větrné vosy».“
„Heh, pracovala jsi tvrdě... ale...“
V hlavě jsem si spočítal šanci na úspěch a zaúpěl jsem.
„Um, s tímhle máš šanci asi 80%, že ti vyjde +5.“
„To ten risk není dost nízký?“
„No, normálně by byl... Ale po tom představení teď...“
Podíval jsem se na druhý konec náměstí, kde rytmicky koval trpas... kovář-hráč. Asuna se také podívala a lehce pokrčila rameny.
„Pravděpodobnost, že hozená mince dopadne na jakoukoli stranu, je vždy 50%, bez ohledu na předchozí výsledky. To, že ten člověk měl teď několik neúspěchů v řadě, by nemělo mít nic společného s vylepšováním našich zbraní, ne?“
„To... by měla být pravda...,“ zamumlal jsem a snažil se formulovat špatné slovo převalující se mi na jazyku, zamyslel jsem se nad tím. Uživatelka rapíru Asuna je člověk, který používá vědu a logiku, zatímco já se ji snažil přesvědčit o „toku risku“. Ani má levá polovina mozku nepovažovala pocit «špatného toku» za základ pro argument.
Na druhé straně, má pravá hemisféra něco cítila. Ať už šlo o mou Žíhanou čepel nebo Asunin Větrný fleret, kdybychom požádali kováře o vylepšení, tady a teď, i kdybychom použili materiály ke zvýšení šance na úspěch, stejně bychom neuspěli. Ignorace intuice nedopadne dobře, to je mé vlastní pravidlo založené na zkušenostech z mnoha let hraní internetových her.
Otočil jsem se doprava, abych byl čelem k Asuně, použil jsem svůj nejvážnější výraz a hlas: „Hele, Asuno.“
„Co... co je?“
„Raději bys měla šanci devadesát procent místo osmdesáti, ne?“
„...To je samozřejmé.“
„A raději bys devadesát pět než devadesát, že?“
„...To je taky jasné.“
„Tak myslím, že kompromis není dobrý. Máme jak sesbírat materiál, tak proč nezamířit k devadesáti pěti procentům.“
„...“
Uživatelka rapíru se na mě několik vteřin dívala s podezřívavým výrazem, pak pomalu mrkla dlouhými řasami, jako by něco ucítila.
„Ano, je pravda, že nemám ráda kompromisy. Ale stejně tak nemám ráda lidi, kteří hýbají pusou, ale ne rukama.“
„...É?“
„Když jsi tohle všechno řekl, musíš mi pomoct s pronásledováním dokonalosti, Kirito-kun. Šance na drop Žihadel Větrné vosy je osm procent.“
„.........É?“
„Až se rozhodneš, vydáme se na lov. Ve dvou bychom měli zvládnout stovku ještě před tmou, nebo tak nějak.“
„................É?“
Tupě jsem se zatvářil, Asuna mě poplácala po ramenech a postavila se. Zvedla obočí a zasadila finální úder.
„A jestli chceš lovit spolu se mnou, sundej si ten zářivý šátek. Vážně mě to mrzí, ale vůbec se k tobě nehodí.“

Doslov

Ahoj všichni, jsem Kunori Fumio/Kawahara Reki. Díky, že jste si koupili tuto knihu.
Tento příběh není dokončený!!!
Myslím, že kdokoliv dočetl až sem, tohle nejspíš řekne. Opravdu se omlouvám za nedokončení... «Rondo křehké čepele - první kapitola» je, jak název napovídá, první kapitola, a příběh bude pokračovat až do konce prozkoumávání druhého podlaží.
Původně jsem plánoval, že tento příběh bude vydáván na pokračování na mých stránkách o Silvestra, ale když jsem vytvářel knihu pro COMITIA98, nemohl jsem vymyslet příběh s koncem, a tak jsem použil jako východisko známý Aincrad. Z toho důvodu bych se rád omluvil ze dvou důvodů těm, kteří si tuto knihu koupili. „První kapitola této knihy bude uveřejněna na mých stránkách koncem tohoto roku. Opravdu se omlouvám.
Tento příběh, «Rondo~», přímo navazuje na mou webovou sérii «Árie za bezhvězdné noci» z tohoto léta. I když mám zatím jen koncept, přemýšlím, že bych sepsal dobrodružství Asuny a Kirita, ale když jsem se nad tím tak zamýšlel, uvědomil jsem si, že psaní podlaží po podlaží by zabralo pár let, ne, deset let... (smích). Před psaním se člověk musí připravit! Ale když jsem už teď začal, je takové myšlení zbytečné, už můžu jen pokračovat. Dokud to všichni vydrží, rozhodně vám budu dělat společnost.

4 komentáře:

  1. diky za preklad :) dobra praca

    OdpovědětVymazat
  2. díky za překlad a chtěl bych se zeptat jestli někdo přeložil nebo bude překládat ME 1 a 3 (vím že je to manga)
    díky
    -P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud vím, zatím ještě překlad není... Ale požádala jsem o něj jednu překladatelskou skupinu, tak teď už je to jen otázkou času :)

      Vymazat