středa 12. března 2014

ME6: Zúčtování v Algade

22. podlaží Aincradu, říjen 2024

Sword Art Online ME06 055.jpg

Jistý večer, několik dní po začátku novomanželského života Asuny a mě, v dřevěném domku uprostřed lesa na dvacátém druhém podlaží Aincradu.
Během dne i jídla jsme mluvili o navštívených místech na pohovce, která stála před krbem, když náhle Asuna řekla to, co si myslela: „Hele, Kirito-kun. Myslím, že ten člověk možná nebyl NPC, ale hráč...“
„...Có?“
Nerozuměl jsem jejímu náhlému tématu, nechal jsem rty lehce pootevřené.
Seděli jsme vedle sebe na pohovce, její rty dál srkaly čaj z hrníčku.
„No, ten majitel obchodu, samozřejmě jsem věřila, že je NPC... Ale dneska, když jsem se mu dívala do tváře, začala jsem mít pocit, že je to vlastně hráč.“
Mluvili jsme o restauraci. Byla zapadlá v zadní části zadní části v ještě zadnější části hlavního města padesátého podlaží, v «Algade». Kdybychom tam šli bez mapy, tak nejen tam dorazit, ale hlavně vrátit se zpět by bylo těžké. Vlastně «restaurace» byl špatný popis, «obchod s jídlem» se hodil víc. Jmenovalo se to tam «Hostinec Algade».
Budova vypadala, že spadne, jestli vítr zafouká o něco silněji. U posuvných dveří visela tabule se znaky. Vnitřek měl kamennou podlahu – nebo spíš holou betonovou podlahu –, stály tam dva stoly se čtyřmi místy a další čtyři židle u pultu. Všechen nábytek měl silnou přítomnost levnosti, a rozhodně to nebylo proto, že by byl objednaný k výrobě tak, aby vypadal levně.
V menu byla pouze tři jídla. «Soba Algade», «Grilované Algade» a «Vařené Algade», žádné z nich nemělo motivaci k takovému jménu. Ve stejném pořadí to byl ramen, který nevypadal jako ramen, okonomijaki, které nevypadalo jako okonomijaki, a co se týče toho posledního, tak jsem stále netušil, co to mělo být.
Objednávka pak byla uvařena majitelem obchodu. Zatímco Asuna říkala «obchod toho pána», představil jsem si malého muže s bílou zástěrou a bílou kuchařskou čepicí, s kulatou tváří neznámého věku ukrytou za dlouhou patkou. Pak jsem konečně odpověděl: „…H-hráč? …Ale vždyť ani nic neřekl…“
„Řekl alespoň ‚Vítejte‘ a ‚Děkuji‘.“
„Ale to je pro NPC normální. …Když na něj zamíříš kurzorem…“
V té chvíli jsem si něco uvědomil.
NPC a hráč se dají zcela rozlišit, když se na ně zaměříte. Tehdy se objeví «Barevný kurzor». I když jsou oba zelené, u NPC se pod HP jasně zobrazí [NPC]. Ale takové rozlišení nefunguje v obchodě, protože je považován za budovu. Nejspíš by se nešlo v klidu najíst, kdyby se při každém pohledu na někoho objevil kurzor, a tak i kdybych soustředil svůj pohled na majitele obchodu, kurzor by se neobjevil.
Ale obvykle se nikdo o určování NPC nezajímá, protože se dají snadno rozeznat už od pohledu. Na rozdíl od masa a krve lidí, kteří jsou ve hře přes Nerve Gear, systémově kontrolovaná NPC mají unikátní rysy. Po dvou letech uvěznění v SAO bylo hračkou zjistit, zda jsou ostatní lidé hráči nebo NPC, a to i bez přemýšlení —— s těmi myšlenkami se můj mozek zaobíral skleslým postojem majitele Hostince Algade.
Pak jsem v úžasu vykulil oči.
„…Tohle je zlý, nějak si nedokážu být jistý.“
„…Viď?“ usmála se Asuna šťastně.
Její úsměv, který se od našeho prvního setkání nezměnil, projel mým srdcem. Vždy při něm natáhnu ruku, abych k ní dosáhl. Ale tentokrát mi v tom zabránila tvář toho muže v mém mozku.
Poškrábal jsem se po hlavě, abych ten nepříjemný obraz vystrčil z mysli.
„Ne, ale je vůbec možné, aby někdo nemohl být rozlišen, jestli je hráč nebo NPC? Určitě se to musí dát nějak lehce zkontrolovat…“
„Co takhle jeho reakce na to, že se na něj útočí? Ale jakmile uděláme něco lehkovážného a ukáže se, že je to hráč, už do toho obchodu nebudeme moct chodit. …No, myslím, že zrovna teď bych tam už ani jít nechtěla.“
„Ne, mně by to vadilo, vážně by mi to vadilo.“
Asuna rychle zavrtěla hlavou a povzdechla si.
„…Kirito-kun, co máš na tom obchodě vůbec tak rád? Už je to půl roku, cos mě tam vzal poprvé, a stejně pořád nerozumím…“
„No, já taky nevím. Nepřátelská atmosféra, špatné jídlo… ale občas nemůžu odolat touze znovu zkusit ten záhadný ramen.“
„Ale to ani není ramen. …No, proč se prostě nezeptat? Jste NPC nebo hráč, prostě takhle.“
Asunin návrh jsem zvážil již před několika vteřinami, zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, to nepůjde. Ten majitel je nepřátelský jako deset Heathcliffů dohromady. Určitě bude tu otázku ignorovat.“
„V…vážně… No, tak to necháme záhadou. Promiň, že jsem začala takové divné téma. Chceš ještě sušenky?“ řekla Asuna a postavila se, ale já jsem ji rychle chytil za levou ruku a přitáhl ji zpět.
„…Ne, nemůžu to jen tak nechat.“
„Ech?“
„Takový pocit nejistoty se stane nesnesitelným, nemůžu se vrátit na přední linie, dokud se nedozvím, jestli je ten obchodník člověk, nebo NPC.“
Na Asunině tváři se jasně objevil výraz ‚Něco takového neříkej!‘, ale znovu se posadila a nevyslovila to nahlas.
„…Ale co teda budeme dělat? Nevím, jak to zjistit, a jen tak se zeptat taky nepůjde, že?“
„Ne, je tu jedna možnost. Tak, že uvidíme jeho kurzor, když bude mimo obchod. Jako hráč by určitě musel jít nakoupit ingredience pro jídlo, a NPC mají specifické chování, třeba že uklízí i před obchodem.“
„…S… snad tím nemyslíš…“
Asuna udělala napjatý obličej a znovu chtěla odejít z pohovky, ale popadl jsem ji za obě ramena a řekl: „Fajn, zítra v šest ráno se tam utáboříme. Přes ulici je prázdný průchod, takže nebude podezřelé, když budeme odtamtud sledovat situaci.“
„…Je zima, vážně, opravdu zima.“
„Ano, potřebujeme zimě odolné vybavení! Určitě toho máme dost pro nás oba v inventáři, takže zabalený oběd by měl být připraven z ingrediencí se zimě odolným bonusem. Přípravy jsou teď bezchybné, nechám to na tobě, Asuno!“ řinula se ze mě slova. Asuna se spletitě zatvářila, pak odpověděla s ‚Aha~‘. Ale z nějakého důvodu se zdálo, že postrádá nadšení.

Další den.
Byla ještě tma, když jsme s tlustými kožešinovými plášti vstoupili na pěší most naproti okapům Hostince Algade.
O šest hodin později.
Byli jsme nuceni se vzdálit poté, co jsme si uvědomili, že nám naše pátrání nepřinese žádné plody.

„…Vůbec nevyšel!“ stěžovala si Asuna v otevřené kavárně na hlavní ulici poté, co rychle vypila horké mléko a prázdný hrnek postavila zpět na stůl.
„A vůbec, vývěsní tabule byla během noci venku a nevypadá to, že by vůbec uklízel venku. Vážně mě to otrávilo!“
„…Vážně se moc omlouvám,“ napřed se musím omluvit za prodejce.
Úroveň netečnosti Hostince Algade je mnohem větší, než jsem čekal. Obchodník nevyšel kvůli nákupu zásob, ani nešel ven uklidit. Jedinou změnou, kterou jsme postřehli, bylo to, že se vývěsní plát na posuvných dveřích změnil ze [Zavřeno] na [Otevřeno] v deset hodin. Samozřejmě, že taková akce nestačila, abychom poznali, zda je to hráč nebo NPC.
„…Hmm, ale zásoby jídla by mu nakonec měly dojít… Určitě je musí jít zase nakoupit…“ mumlal jsem. Asuna odpověděla s tvrdým pohledem.
„…Vážně chceš čekat, až se tohle stane? Přemýšlej, ten obchod nemá ani žádné zákazníky, tak jak dlouho bude trvat, než dojdou ingredience? Nepřekvapilo by mě, kdyby to trvalo několik týdnů! Do toho rozhodně nejdu!“
„P… promiň…“ omluvil jsem se znovu a pak zoufale přemýšlel.
Něco—— musí to nějak jít. Jak zjistit, jestli to je hráč nebo ne, aniž by šel vůbec z obchodu.
Jestli nemůžeme zkontrolovat jeho, co takhle jeho obchod? Jde nějak zjistit, jestli patří obchod hráči nebo NPC? Určitě by byl hráčský, kdyby stál mezi elegantními budovami v ulicích Selmburgu. Ale tohle je Algade, nejneuspořádanější město Aincradu, v postranních uličkách je plno podobných pochybných obchodů.
——To není dobré. Dva roky patřit do čistící skupiny tohoto Aincradu, přijmout přezdívku «Černý šermíř», ale nebýt schopen rozlišit, jestli je ten člověk hráč nebo NPC. Je to tak směšné.
Úsměv sebezesměšnění mi přelétl přes tvář, pak —— mi myslí projel nápad.
„T… to je ono!“
„…Co?“
Asuna se na mě skepticky podívala, tak jsem začal žvanit: „Jestli se ingredience nevypotřebují, tak je vypotřebujeme sami! Poslouchej, v NPC restauracích ani neexistuje to, že by něco došlo, jídlo se prostě objevuje v kuchyni. Ale hráčský obchod je jiný, majitel obchodu si musí nakoupit jídlo, jinak nedokáže nic připravit. To znamená…“
V tu chvíli se Asuna náhle zvedla od stolu a pokusila se uniknout.
Ale mé zaměření na zvyšování Obratnosti se vyplatilo, popadl jsem ji za ruku dřív, než se dostala někam daleko.
„——Prostě to musíme sníst! Všechno, co je v menu!“
„Nechci! Co když je to NPC restaurace? Prostě vyjde nekonečné množství jídla, ne?“
„To jo, ale pak se dozvíme, že je to NPC, ne? Hned jdeme! Ale problém je —— co vybereme z menu. «Soba Algade», «Grilované Algade», nebo «Vařené Algade»… ——Asuno, co máš ráda?“
Zástupce vůdce Rytířů Krve, uživatelka rapíru, jejíž přezdívka zněla «Záblesk», se na mě po té otázce podívala tak, že by zvládla udělat malou díru uprostřed mého čela——
Po krátké chvíli se posadila zpět na židli a řekla: „«Vařené» rozhodně ne, …«Grilované» v sobě mělo někdy divné věci, takže taky ne.“
„Takže teda «Soba». Jo, to je rozhodně nejvhodnější, protože to jsme tam poprvé jedli.“
„…To jo, nepozvali jsme tam tehdy vůdce gildy?“
Když jsem se na to vážně snažil rozvzpomenout, zavrtěla Asuna hlavou.
„To byl vtip. ——Takže kdy to uděláme?“
Postavil jsem se a zašklebil se.
„Není skvělé, že jsme si tu nedali oběd?“

O několik minut později.
Asuna a já jsme stáli před tím obchodem, ze kterého se brzy stane bojiště jednostranného duelu.
„…Tak do toho.“
Nechal jsem si to potvrdit přikývnutím své partnerky —— pak jsem levou rukou odstrčil zašpiněnou ceduli, zatímco pravou jsem otevřel posuvné dveře.
„Vítejte,“ ozval se obvyklý vítací hlas zpoza pultu, patřil majiteli obchodu. Sedl jsem si k pultu, ne ke svému obvyklému stolu. Jakmile se Asuna posadila vedle mě, objednal jsem.
„Dvakrát Soba Algade.“
Obchodník bez odpovědi připravil dvě misky, hodil do velkého hrnce dvě záhadné koule nudlí. Z toho se stále nedalo poznat, jestli je to hráč nebo ne. Po chvíli použil dlouhé hůlky, aby povolené nudle přesunul do misek, var vody, který je třeba ve skutečném světě, tu zřejmě potřeba není. Přidal tence nakrájené maso, nějakou uvařenou zeleninu, polovinu vejce natvrdo a pak nalil světle zabarvenou polévku do misky.
Na pultu se vedle sebe objevily dvě misky, zazněl zvukový efekt, když jsem ze svého inventáře vyndal sobu. 
Oba jsme si vzali hůlky a ve stejnou chvíli řekli ‚Dobrou chuť‘. Začalo první kolo souboje.
Co se týče aincradské kuchyně, tak chuť se tvořila z přednastavení základních chuťových dat, ale při přidání ochucení se může chuť přizpůsobit ještě více. Například hnědé dušené, které je Asuninou pýchou, se dělá tak, že se smíchá trochu koření do chuti již hotové omáčky. Jinými slovy, při pomoci hráčovy ruky se mohla posílit chuť jídla a většinou i obohatit chuť.
 ——Ale bylo by docela zázračné říct «není tu ani jediná chuť», nic v Soba Algade nenaznačovalo, že by to vytvořil hráč. Dokonce, i když chuť polévky v sobě měla ochucení, tak síla chuti byla zředěna do jiné dimenze, bylo to, jako by někdo něco kreslil a pozadí bylo jasně napsané, ale subjekt by neexistoval.
Možná mě do tohoto obchodu táhla zpět chybějící chuť, kvůli chvíli, kdy jednou bude jídlo «hotové», kvůli takovému prchlivému očekávání —— ale samozřejmě, tak nějak jsem věděl, že ta chvíle nikdy nenastane.
Byl jsem hluboce ponořen do svých myšlenek. Asuna jedla vedle mě, s výrazem, který by se dal přečíst jako ‚Proč se mi tohle děje‘. Dojedli jsme ve stejnou chvíli.
Vrátil jsem prázdné misky zpět na pult —— a pak řekl: „…Dvakrát Soba Algade, přidat!“
V činnosti obchodníka byla krátká pauza, ale to mohla být jen má představivost. Kulatá tvář třicátníka až čtyřicátníka pod dlouhou patkou neměla vůbec žádný výraz, obchodník hodil dvě koule nudlí do velkého hrnce.
Od té chvíli začal nekonečný boj Asuny a mě proti obchodníkovi.
Samozřejmě, že cokoli se v Aincradu sní, se nedostane do žaludku v těle ve skutečném světě. Ale stroj na reprodukci chuti oklame mozek, což vede k nevyhnutelnému pocitu ‚plnosti‘.
Popravdě, ten pocit přišel už ve chvíli, kdy jsem vyprázdnil druhou misku, ale neexistovala pro mě cesta zpět.
„…Dvakrát Soba Algade, přídavek!“
Pocit plnosti je jen halucinace, soba je jen digitálními daty. Což znamená, že mě nic nemůže držet od toho, abych to jedl navždy.
Tak jsem se klamal, dokončil jsem třetí misku a pokročil ke čtvrté. V tomto velkém boji jsem se mohl spoléhat i na Asunu, měla i stejné tempo jako já.

——Ale hned poté, co dokončila polévku ze čtvrté misky.
„…Kirito-kun, omlouvám se.“
Její slabé zašeptání se odráželo ozvěnou od vyprázdněné misky.
„Já… už nemůžu, musím na tobě nechat zbytek… Pravdu… musíš… ji… zjistit…“ 
Její kaštanově zbarvené vlasy se zatřepotaly, pak se «Záblesk» sesunul na pult.
——ASUNOooooooo——!! 
Chtěl jsem zakřičet, ale kdybych to udělal, mohl bych tak dovolit mému virtuálnímu žaludku něco vrátit ven, takže jsem se omezil jen na krátké ‚Vedla sis dobře‘.
Znovu jsem zvedl tvář a zle se díval na obchodníka.
„…Jednou Soba Algade… přídavek.“
Už jsem byl téměř na svém limitu.
Nemůžu tu být poražen, už jen kvůli Asuně. Srkal jsem ze šesté misky něco, co nebylo ramen, nedokázal jsem zastavit strach, který ve mně klíčil.
——Možná je to vážně NPC? Po všem, co jsme udělali, se nudle a polévka objevují bez přestání. Vyzval jsem ho do boje, ve kterém nemáme šanci na vítězství?
——Ne, i když je to tak, ještě nesmím padnout. Kvůli Asuně.
Sedmá miska.
Osmá miska.
HP mého žaludku bylo nyní v temně červené, ale výraz obchodníka se stále ještě nezměnil. Srkal jsem jednu nudli za druhou, přemýšlel jsem, jak změnit proud tohoto boje.
Kdyby byl tohle opravdový ramen obchod, pak by na pultu byl pepř, jídla s rybami nebo cibule. Bylo by možné sníst s chutí druhou polovinu, kdyby se změnila chuť. Ale tento obchod tak úžasné věci neměl. Byl tu jen jeden způsob, «Vařené Algade» bylo výjimkou, bylo možné smíchat tato dvě jídla dohromady, ale to by bylo jako se sám bodnout. Proč «Vařené»? Jednou jsem doprovodil Kleina a objednali jsme si to, oba jsme řekli ‚Vzdávám to‘ hned po dvou soustech. To menu bylo legendární.
——Takže tohle je konec?
Se slábnoucím vědomí jsem slyšel obživnutý hlas ze vzdálené vzpomínky.
Tvář Asuny, která tu se mnou na začátku jedla Soba Algade, řekla: „Jednou chci udělat sójovou omáčku, jinak tenhle nepříjemný pocit nikdy nezmizí.“
„…!“
Mé oči se vykulily, má třesoucí se ruka se pohnula, aby otevřela náš společný inventář. Projel jsem obrovským seznamem předmětů a našel cílový předmět.
Jakmile jsem popadl to, co jsem hledal, naklonil jsem to nad misku a nepatrně tmavá tekutina vytekla, díky ní se hned vodová žlutá barva polévky změnila na hnědou. Poletující vůně se nedá s ničím srovnat, aroma zakořeněné hluboko v mých vzpomínkách patřilo —— sójové omáčce. Byla výsledkem Asunina dlouhého bádání, ultimátní ochucovadlo Aincradu, které dokázala vyrobit jen ona.
Položil jsem malou lahvičku, chytl jsem misku a usrkl velké množství nudlí a polévky.
„…To je ono,“ zašeptal jsem chraplavým hlasem. To je ta chuť. Ta, kterou jsem hledal, dokončená podoba Soba Algade. Dorazila sem a nyní.
Jestli budu jíst tohle, tak je jedno, kolik misek —— Ne, možná zvládnu ještě pět misek, pořád můžu bojovat! 
————V tu chvíli.
Slova, která v tomto obchodě ještě nikdy nebyla slyšena, se ozvala přede mnou.
„…Pane, můžu… ochutnat?“
Zvedl jsem svou zmatenou tvář, přikývl a přistrčil k němu misku.
Záhadný muž ji zvedl a lokl si nudlí a polévky. Podíval se nahoru, po chvíli vrátil misku na pult—— 
Brzy poté vytekly zpod jeho dlouhé patky dvě čáry slz.
„…To je ono. Ta chuť… opravdového světa… chuť mého obchodu!“
————Takže jsi vážně hráč!
————Tak se chovej vlídněji! 
Spolkl jsem to, co jsem chtěl zakřičet, a zeptal se: „…Váš obchod, kde je?“
„Hmmm, byl v Ogikubo, ale ponořil jsem se do netových her, takže jsem přestal podnikat. Jakmile bude tahle hra vyčištěna a já se vrátím na druhou stranu, znovu si otevřu ramen obchod. S tímhle ramenem se objeví «Grilované» a «Vařené».“
Slzy mu stále stékaly po tváři, kam zmizela jeho předchozí tichá povaha? Sledoval jsem obchodníka, který se rozpovídal, a sesunul se na pult.
Mé vědomí sláblo. Mou poslední myšlenkou bylo:
————Rozhodně tam nepůjdu————

(Konec)

2 komentáře: