úterý 4. března 2014

Kapitola sedmá


Venku na zahradě stále pokrývala tenká vrstva sněhu zemi. Studený vzduch mi obklopil tělo. Přesto zbytková ospalost mou mysl neopustila.
Několikrát jsem zatřásl hlavou a zamířil ke skříňce s umyvadlem v rohu zahrady. Otočil jsem prastarým stříbrným kohoutkem a dal ruce do padající vody.
Na tvář jsem mrštil několik kapek ledově studené vody, nervy na obličeji mi hned zacukaly znecitlivující bolestí, žasl jsem, že voda nezmrzla. Ignoroval jsem bolest a nacákal si na tvář ještě dvakrát nebo třikrát, pak se napil přímo z kohoutku.
Když jsem si otřel tvář ručníkem, který mi visel kolem krku, otevřely se posuvné skleněné dveře na verandu a po schodech sešla Suguha, na sobě měla svetr. Obvykle bývala po ránu velice energická, ale dnešek byl vzácným dnem, protože byla probuzená jenom tak napůl, hlava se jí kývala.
„Dobré ráno, Sugu.“
Když uslyšela můj hlas, došla Suguha roztřeseně přede mne, zamrkala a řekla: „Dobré ráno, bráško.“
„Vypadáš hrozně ospale. Kdy jsi šla včera do postele?“
„No, asi kolem čtvrté ráno.“
Byl jsem trochu víc než překvapený, zavrtěl jsem hlavou.
„To vůbec není dobře, děti by neměly zůstávat vzhůru tak dlouho. Cos dělala?“
„No... Byla jsem na netu...“
Ta odpověď mě trochu zarazila. Kdyby to byla ta stará Suguha, nedokázal bych si ani představit, že by na internetu zůstala tak pozdě do noci. Tahle holka... za poslední dva roky, kdy jsem tu nebyl, docela vyrostla, pomyslel jsem s bodavým pocitem.
„Pokud je to v míře— ne že bych zrovna já měl právo tohle říkat...,“ při té druhé části zněl můj hlas poněkud nejasně a náhle jsem si vzpomněl, co se stalo minulou noc.
„Hele, Sugu, otoč se.“
„...?“
Stále jen napůl probuzená a s nakloněnou hlavou ke straně při mé žádosti se Suguha napůl otočila. Dal jsem pravou ruku pod kohoutek a pořádně jsem si namočil dlaň, pak jsem stáhl límec jejího svetru a alespoň půl tuctu kapek kryogenické teploty jí steklo po zádech.
„Pjááááááá—!!“ vyskočila Suguha a vypustila křik, který se odrážel v ozvěně.
Suguha dál špulila rty během protahování se a cvičení, ale slíbil jsem jí, že ji vezmu do blízké rodinné restaurace, aby si mohla dát drahý malinový krémový pohár, a tak se jí dobrá nálada brzy vrátila.
Oba jsme zaspali, takže když jsme skončili s tréninkem a vystřídali se ve sprše, bylo už devět hodin. Naše matka, jako obvykle, tvrdě spala ve své ložnici, takže jsme spolu se Suguhou připravili snídani.
Omyl jsem nějaká rajčata a nakrájel je na šest stejných kousků, Suguha nakrájela na kousky hlávkový salát, pak se na mě podívala a zeptala se: „Bráško, co máš dneska v plánu?“
„No, chvíli po poledni musím dodržet jeden slib, ale myslím, že teď dopoledne půjdu do nemocnice.“
„Aha...“
Od doby, kdy jsem zjistil, jak na tom Asuna je, se mým nejdůležitějším zvykem stala návštěva nemocnice každý druhý den.
Ve skutečném světě je mi jen šestnáct let, a tak toho pro Asunu můžu udělat pouze málo. Ne, dalo by se říct, že nemůžu udělat vůbec nic. Mohl jsem jen držet její ruku a dál se modlit.
V mysli se mi vynořila fotka, kterou mi ukázal Agil.
Po nalezení vodítka jsem před dvěma dny vstoupil do imaginárního světa Álfheimu, konečně jsem se dostal poblíž lokace na fotografii, i když jsem neměl jistotu, že to byla Asuna. Možná se jen dívám úplně špatným směrem.
Ale v tom světě něco najdu, tím jsem si jistý.
Sugou si přál, aby Asuna spala navždy a ALfheim Online je spravován společností, která spadá pod kontrolu toho chlapa. Data postavy «Kirita» existují v tom světě a nachází se tam i AI ze SAO, která se starala o duševní zdraví, «Yui»... Ještě jsem nerozuměl, jakou skládačku tyto dílky postaví.
Měl jsem dnes v plánu prolomit poslední výzvu té vílí země a vyšplhat na «Světový strom», až se údržba ALO serveru dokončí. Kdykoli jsem na to pomyslel, zachvěla se mi záda v očekávání. Nevypadalo to, že budu schopný tiše vydržet dobu nutnou pro údržbu tak, že budu jen posedávat ve svém pokoji, ptal jsem se sám sebe, jestli jdu po správné cestě, či ne.
To proto bych předtím rád znovu viděl opravdovou Asunu a cítil její teplo. Sugou mi sice říkal, ať už za ní nechodím, ale v podstatě stejně nemohl udělat nic ohledně toho, zda za ní půjdu.
Nakrájená rajčata, salát a řeřichu jsem smíchal v misce, postříkal jsem směs zálivkou a zamíchal. Vedle mě stála Suguha, už chvíli zcela tiše, podívala se na mě a zeptala se: „Hele, bráško. Můžu jít s tebou do nemocnice...?“
„Aha...?“ byl jsem trochu zmatený. Dosud Suguha nikdy neprojevila snahu zjistit něco o SAO. Už jsem jí řekl, kdo Asuna je, ale jinak jsem jí neřekl jméno své postavy nebo cokoli dalšího.
Minulou noc, ohromený tím, že jsem se dozvěděl o svatbě Asuny a Sugoua, jsem před Suguhou vypukl v pláč. I když jsem se stále cítil poněkud nepříjemně, s klidným výrazem jsem přikývl.
„Aha... Jasně. Asuna by z toho měla vážně radost.“
Když to uslyšela, usmála se a přikývla. Nevěděl jsem proč, ale když jsem se jí podíval do očí, přišlo mi, že její usmívající se tvář také obsahuje náznak smutku. Ale Suguha se otočila, vzala mísu a přešla k jídelnímu stolu.
Poté už neukázala žádný zvláštní pohled, brzy jsem na ten rozpačitý úsměv zapomněl.
„Bráško, co budeš dělat se školou?“ vyzvídala Suguha, seděla na druhé straně stolu a hlasitě žvýkala křupavou, syrovou zeleninu.
To byla odůvodněná otázka. V SAO jsem byl uvězněn od čtrnácti let, byl jsem zrovna v podzimním semestru druhého ročníku nižší střední školy, když to začalo. Unikl jsem po dvou letech, teď je mi šestnáct. V dubnu bych měl nastoupit do druhého ročníku vyšší střední školy, ale nedělal jsem přijímací zkoušky. A i kdybych je teď udělal, většina mých vzpomínek byla věnována ohromnému množství dat týkajících se SAO. Zabralo by dlouhý čas, než bych zapomněl cenu předmětů a útočná schémata monster, a místo toho si zapamatoval dějepis a angličtinu.
Kvůli tomuhle za mnou přišel muž v obleku a kravatě s brýlemi z Ministerstva vnitřních záležitostí a komunikace a promluvil si se mnou. Moje mysl byla příliš plná myšlenek na Asunu, a tak jsem mu nevěnoval moc pozornosti, ale nějak jsem si zvládl vzpomenout na to, co říkal.
„Vypadá to, že jsou... plány, kdy by vzali školní budovu, která byla opuštěna kvůli sloučení nebo čemu, a přeměnili ji na dočasnou školu, která by se specializovala na výuku studentů z nižší a vyšší střední školy, kteří se vrátili ze SAO. Všichni jsou přijati bez přijímacích zkoušek a budeme moct dělat přijímací zkoušky na vysokou školu, až odmaturujeme.“
„Aha, chápu. To je dobře... asi...,“ usmála se Suguha, ale pak se zamračila.
„...Skoro jako by to bylo až moc velká podpora velkoobchodu...,“ řekla tichým hlasem.
„Ach, máš dobrou intuici,“ zakřenil jsem se při slovech své mladší sestry.
„Myslím, že tohle je jediný cíl vlády. Konec konců jsme strávili poslední dva roky v brutální hře smrti. Byrokrati se nejspíš bojí o to, jak moc bylo naše duševní zdraví poznamenáno. Takže nás hodí všechny na jedno místo, aby se jim s námi lépe nakládalo, a to jim přidá na klidu.“
„Jak můžou...,“ Suguhina tvář se zkřivila v rozčilení.
Rychle jsem dodal: „Ale i když to vypadá takhle, musím jim poděkovat za záchrannou síť. I kdybych chtěl zkusit přijímací zkoušky na normální střední školu, musel bych chodit rok na doučování. Samozřejmě, že pro nás není povinné jít na tu dočasnou školu, můžeme si vybrat studium pro přijímačky, jestli chceme.“
„To bys mohl udělat, tvoje známky jsou dobré.“
„Měla bys mluvit v minulém čase, dva roky jsem nestudoval.“
„Tak ti budu pomáhat!“
„Aha, takže tě můžu požádat o pomoc s matematikou a informatikou?“
„Ech....“
Zasmál jsem se na Suguhu, která zřejmě ztratila slov, nacpal jsem si kousek chleba s máslem do úst.
Ve skutečnosti jsem teď nedokázal přemýšlet o škole. Stále jsem musel brát v potaz Asunin stav a zároveň jsem studentem ani nějak moc být nechtěl.
Během dvou měsíců, kdy jsem byl zpět ve skutečném světě, jsem se cítil nesvůj bez svých dvou milovaných mečů na zádech. Jasně že vím, že tohle je skutečný svět, nejsou tu žádná monstra, která na mě chtějí zaútočit a vzít mi život, ale stejně jsem se cítil nesvůj. To, že má podstata, «šermíř Kirito», má chodit do školy a účastnit se hodin jako «Kirigaya Kazuto», to stále zanechávalo pocit neskutečna.
V mém srdci hra Sword Art Online ještě neskončila. Dokud se Asuna nevrátí do tohoto světa, nebudu schopný sklonit svůj meč. Až ji do tohoto světa vrátím  pak může vše začít.

Zaplatil jsem za lístky použitím svého telefonu, dneska jsme se Suguhou jeli autobusem. Předtím jsem vždy jel do nemocnice na kole, ale rozhodl jsem se dát si malou přestávku od tréninku výdrže.
Když uviděla nemocnici, otevřela Suguha oči dokořán a v překvapení zamrkala.
„Uááá, to je velká nemocnice.“
„Uvnitř je taky úžasná, je skoro jako hotel.“
Zamával jsem strážím, se Suguhou jsme prošli přední branou. Po několika minutách cesty, která byla pěšky překvapivě dlouhá, jsme vešli do velké tmavě hnědé budovy. Suguha měla zřejmě dobré štěstí seslané z nebe, a tak navštěvovala nemocnice jen zřídka, proto se rozhlížela všude kolem. Musel jsem ji vzít za límec, abych ji dotáhl k recepční desce a mohl požádat o průkazky. Jeli jsme výtahem až nahoru, vešli jsme do chodby s jen velice málo návštěvníky.
„Tady....?“
„Ano,“ přikývl jsem a dal průkazku ke škvíře na dveřích. Dívala se na kovovou desku vedle dveří a přitom zamumlala: „Yuuki... Asuna-san... její postava má stejné jméno jako ona ve skutečnosti. Málokdy vidíš takové lidi.“
„Ach, víš toho dost. Co já vím, tak Asuna je jediný člověk, co použil své skutečné jméno...“
Zatímco jsme mluvili, projel jsem průkazkou ve škvíře. Oranžové LED světlo se změnilo na modré a s diskrétním zvukem se dveře otevřely.
Z květin uvnitř vycházela silná vůně. Zadržoval jsem i zvuk svého dechu, vešel jsem do mírumilovné ložnice spící princezny. Suguha se ke mně přimkla, když vešla, cítil jsem její napětí.
Natáhl jsem se k bílému závěsu a jako obvykle vyslovil krátkou modlitbu.
Pak jsem za závěs jemně zatáhl, aby se otevřel.


***

Suguha při pohledu na spící dívku na velké posteli zapomněla dýchat.
Napřed si myslela, že dívka není člověk, ale víla  legendární Álf žijící na vrcholku Světového stromu. Měla právě takovou auru, jako kdyby patřila do jiného světa.
Kazuto chvíli stál tiše, nakonec si tiše povzdechl a řekl: „Přestavím vás. Tohle je Asuna... Zástupce vůdce «Rytířů krve», Asuna «Záblesk», jejíž rychlost meče a přesnost byla ještě větší než má...“
Po krátké přestávce v řeči sklonil Kazuto oči k dívce a řekl: „Asuno, tohle je moje sestra, Suguha.“
Suguha udělala několik kroků vpřed a nervózně řekla: „...Ráda tě poznávám, Asuno-san.“
Spící dívka samozřejmě neodpověděla.
Suguha přesunula své oči k tmavě modré helmě na její hlavě. Poté, co jej viděla téměř každý den, začala «NerveGear» nenávidět. Jen tři zelená světla ukazovala pokračující existenci té dívky, Asunina vědomí.
Když byl bráška uvězněn v té hře po dva roky, cítila nesmírnou bolest a Kazuto se teď cítil úplně stejně. Suguhino srdce se otřáslo jako list stromu na povrchu vody, když na to pomyslela.
Duše této krásné, skoro vílí dívky byla zamčena v nějakém neznámém světě. To bylo příliš kruté. Měli bychom ji vrátit tak rychle, jak je to jen možné do skutečného světa, zpět vedle Kazuta, aby se znovu konečně mohl upřímně usmát, pomyslela si.
Stála hned vedle Kazuta; jeho tvář, tiše se dívající na dívku, byla něčím, co nechtěla vidět, a tak se stejně tak tiše podívala dolů. Trošičku litovala toho, že sem přišla.
Když Kazutovi nabídla, že jej doprovodí, myslela si, že si bude moc dnes řádně potvrdit své city.
Od doby, kdy jí její matka, Midori, řekla pravdu, chtěla urovnat ty dva roky lítosti a dny naplněné touhou. Byla to náklonnost ke Kazutovi jako staršímu bratrovi, nebo se do něj zamilovala jako do svého bratrance? Ptala se sama sebe, co od Kazuta může očekávat.
Vždy chtít být spolu – jako dobrý vztah mezi sourozenci. Vážně šlo jen o tohle? Společně trénovat a jíst, bylo za tím ještě něco, nebo má říct, že v jejím srdci nic není a v tomto bodě vše zarazit?
Už dva měsíce, od doby, kdy se vrátil, si tu otázku pokládala znovu a znovu.
Myslela si, že se odpověď objeví, když se setká s «přítelkyní» zabírající jeho srdce.
Teď v tichosti stála ve zlatém pokoji a uvědomila si, že se její srdce bojí. Bylo to děsivé, zjistit odpověď.
Nedívala se na Kazutovu tvář, otevřela ústa a chtěla říct: Půjdu ven do haly, abych tě nerušila, ale Kazuto se náhle rozešel a její načasování zmizelo. Obešel postel a posadil se na židli na druhé straně. Přirozeně, že vstoupil do jejího zorného pole.
File:Sword Art Online 4 - 117.jpg
Kazuto vzal Asuninu malou ruku, která vyčuhovala zpod bílé přikrývky, do obou svých a tiše se díval na tvář spící dívky. A když Suguha uviděla jeho tvář—
„Uh...“
Zničující bolest jí pronikla hluboko do hrudi.
Jaké jsou tohle oči, pomyslela si. To byly oči cestovatele, který souží po svém předurčeném partnerovi... Ať už to bude trvat jakkoli dlouho, v tomto, či v jiném životě, je jedno, kolikrát se bude muset reinkarnovat. Oči naplněné tak něžným, klidným světlem v sobě měly šílený pocit lásky. Dokonce i jejich barva se zdála být jiná než obvykle.
V tu chvíli Suguha věděla, co její srdce opravdu chce a zároveň pochopila, že to nikdy nedostane.

Nepamatovala si, o čem s Kazutem při cestě domů mluvila.
Když už si zase začala všímat svého okolí, ležela na posteli a dívala se na nebesky modrý plakát na stropě.
Mobilní telefon na čele postele vydal zvuk. Místo zvonění se ozval budík, který nastavila před tím, než šla předchozí noc spát. Čas po pravidelné údržbě serveru skončil, byly tři hodiny odpoledne, brána do toho světa se znovu otevřela.
Nechtěla ve skutečném světě ronit slzy. Kdyby brečela, tak by to naopak znamenalo, že se nedokáže vzdát, myslela si.
Dovolí si trochu pláče v zemi víl. Pak se, jako optimistická Leafa, brzy znovu začne smát.
Suguha vypnula svůj budík a zvedla AmuSphere vedle telefonu. Nasadila si jej na hlavu, lehla si na postel, zavřela oči a nechala svou duši letět.

Sylfí dívka se probudila v hostinci na vnějším kraji álfheimského hlavního města «Alne».
Minulou noc – nebo spíše dnes brzy ráno, abychom byli přesní, Leafa jen tak tak uspěla v úniku z podzemního světa, Jötunheimu. V kořenech Světového stromu byly vytesány velice dlouhé schody. Po výstupu po nich se konečně dostali na dlouho očekávané ulice Alne. Po několika vteřinách, co se z těch schodů vyřinuli, se velká díra za nimi zavřela a ani byste nepoznali, že vůbec existovala, z této strany nešla otevřít.
Poté se přihlásili do prvního hostince, který našli, a Leafa, mnoucí si oči, usnula ve chvíli, kdy zalehla. I když si mohli dovolit jen jeden pokoj.
Leafa vstala a posadila se na kraj postele. Hluk města, vůně vzduchu, dokonce i barva její pleti se změnila, ale jediné, co se nezměnilo, byla bolest protínající její srdce. Jako kdyby chtěla změnit podobu, shromáždila se bolest v koutcích jejích očí a padala dolů jako slzy.
Po několika vteřinách se objevil stín nové osoby spolu se zvukovým efektem. Leafa pomalu zvedla hlavu.
Chlapec oděný pouze v černé sledoval Leafu s vykulenýma očima, ale pak hned promluvil jemným hlasem: „Co se děje... Leafo?“
Tak moc jí připomínal Kazuta, s mírným úsměvem jako noční vánek. Když viděla jeho tvář, po tváři jí steklo několik dalších slz a změnilo se v částečky světla, které pak tancovaly vzduchem. Leafa zvládla nasadit úsměv a řekla: „Víš, Kirito-kun... byla... byla jsem odmítnuta v lásce.“
Kiritovy tmavé oči se dívaly přímo na Leafu. Vypadal docela dospěle, na chvíli měla pokušení říct tomu záhadnému chlapci celý příběh, ale zatnula zuby a ten impuls zadusila.
„Pro... promiň, říkám divné věci někomu, koho jsem teprve potkala. Je to proti pravidlům, viď, nosit sem problémy ze skutečného světa...,“ řekla Leafa rychle, snažila se udržet tvar svého úsměvu. Ale slzy, které jí tekly po tvářích, se ne a ne zastavit.
Kirito mírně natáhl levou ruku, položil svou hubenou ruku v rukavici na její hlavu. Dvakrát, třikrát pohnul svou pečující rukou.
„—Na druhé straně, nebo tady, je dobré brečet, když je něco těžké. Neexistuje žádné pravidlo, které by ti zakázalo vyjádřit své pocity, i když je tohle jen hra.“
V tomto iluzorním světě byla při pohybech a řeči vždy nějaká nemotornost. Ale Kiritův jemný, rytmický hlas a pohyby ruky hladící ji po hlavě byly velice hladké. Ta informace pomalu obklopila Leafiny senzorové nervy, aniž by něco proudu bránilo.
„Kirito-kun...,“ zašeptala a položila si hlavu na hruď mladíka sedícího vedle ní. Její neustávající slzy padaly na Kiritovo oblečení, rozptylovaly se ve mdlé světlo.
Miluju brášku.
Jako kdyby si to potřebovala potvrdit, hluboko v její hrudi zaznělo zašeptání. Ale to pak ještě pokračovalo.
Ten pocit mi nikdy nesmí uniknout ze rtů. Musí být zamčen velice hluboko v mé hrudi. Tak, aby jednou mohl být zapomenut.
I když byli bratranec a sestřenice, byli Kazuto se Suguhou vychováni jako velký bratr a mladší sestra. Kdyby ukázala své city, Kazuto, otec a matka by byli všichni zmatení a způsobilo by jim to potíže. A hlavně, jedinou v Kazutově srdci je ta krásná dívka...
Musím to vše zapomenout.
Měnit se na Leafu, mít hlavu na hrudi toho záhadného mladíka, jednou by mohla být schopná to zvládnout, myslela si.

Zůstali tak dlouho, Kirito dál hladil Leafu po hlavě, aniž by něco říkal.
Slyšela, jak zdaleka zpoza okna vyšel zvuk podobný zvonu, Leafa zvedla svou hlavu a podívala se Kiritovi do tváře. Tentokrát se zvládla usmát jako obvykle. Ani si neuvědomila, že se její slzy zastavily.
„...Už jsem v pořádku. Děkuju, Kirito-kun, jsi velice laskavý.“
Když to Kirito uslyšel, poškrábal se na hlavě a vypadal, že je opravdu v rozpacích.
„Hodně lidí řeklo opak. —Chceš se na dnešek odhlásit? Přemýšlel jsem, že bych mohl něco udělat i sám.“
„Ne, už jsem došla takhle daleko, tak tě doprovodím až do konce.“
Leafa seskočila z postele a postavila se. Otočila se v půlkruhu, stála čelem ke Kiritovi a natáhla pravou ruku.
„—Pojďme!“
S úsměvem začínajícím v koutcích jeho úst Kirito přikývl a popadl Leafinu ruku. Postavil se, náhle začal prohledávat nebe, jako by na něco zapomněl.
„Yui, jsi tu?“
Než vůbec dokončil větu, začalo se sbíhat světlo a známá postava malé pixie se objevila v prostoru mezi nimi. Pravou rukou si promnula oči, protáhla se ve velkém zívnutí.
„Fuááá~ dobré ráno, tatínku, Leafo-san.“
Pixie přistála na Kiritově rameni. Leafa se dívala na její tvář a vrátila jí pozdrav, přitom jí ještě položila otázku: „Dobré ráno, Yui-chan. —Víš, od včerejška jsem přemýšlela... Vážně potřebuje navigační pixie spát v noci jako lidi?“
„Ani náhodou, to nedělám. Když tu tatínek není, můj vstupní signál je odříznut. Takže tu příležitost využívám tak, že si ověřuji a organizuji získaná data. Mohla bys ale říct, že je to čin podobný lidskému spánku.“
„Ale ty jsi teď zrovna zívla...“
„Nedělají tohle lidé během jejich sekvence nastartování? Pro tatínka je průměr asi kolem osmi vteřin...“
„Nemusíš říkat tak divné věci,“ šťouchl Kirito Yui do čela svým ukazováčkem. Pak vyvolal navigační okno a vybavil se velkým mečem, umístil jej jako obvykle na záda.
„Tak už vyrazíme!“
„Jo!“ přikývla Leafa a k pasu si pověsila vlastní katanu.
Ti dva zamířili ven z hostince, ranní slunce bylo již celé na obloze. Obchody vedené NPC, jako třeba obchody se zbrojemi a předměty, byly většinou otevřené, zatímco noční místa jako hospody a obchody se zvláštními předměty a jiné pochybné podniky měly na dveřích cedulku ZAVŘENO.
Ve skutečném světě byl všední den, krátce po třetí hodině odpoledne. Po pravidelné týdenní údržbě se monstra a předměty resetovaly a znovu objevily, proto tu bylo mnohem více hráčů, než očekávali.
I když dnes ráno byla ospalá a moc se kolem nerozhlížela, nyní se dívala na velký počet lidí na ulici, bylo to pro ni osvěžující překvapení.
Tamhle byl Gnóm se zavalitým, svalnatým tělem obaleným v kovové zbroji, na zádech mu visela velká bojová sekyra. Malá Puca dosahovala Leafě jen k pasu, držela stříbrnou harfu. Imp s tmavou šeříkovou kůží na sobě měl koženou zbroj, šel a spokojeně si povídal s postavami různých ras. Na kamenné lavičce opodál seděl mladý muž s modrými vlasy z rasy Undine s rudovlasou mladou ženou z rasy Salamandrů, důvěrně se na sebe dívali, zatímco kolem prošel Cait Sith s obřím vlkem po svém boku.
Na rozdíl od zcela zeleného rysu města Swilvane, byla tohle výjimečně jasná a barevná scenérie, plná vitality, která rozzařovala srdce. Leafa tak nějak zapomněla na stálou bolest hluboko ve svém srdci a na tváři jí plul úsměv.
Sem zapadla dokonce i dvojice Spriggan-Sylf, pomyslela si Leafa a rychle nápad zahnala. Znovu vrátila svou pozornost k ulici—
„Páni...“
Náhle se objevil neuvěřitelný výhled.
Alne bylo hlavním městem Álfheimu a z jeho středu se zvedla obrovská kuželovitá struktura. Při panoramatickém pohledu mělo Alne tvar mnoha soustředných kruhů a ty byly stále poměrně daleko od středu.
Na povrchu ulic Alne se tyčily některé struktury, které nebyly vytvořené ze světle šedého kamene. Místo toho se mnoho obřích mechově zelených válců vinulo nahoru. Jejich průměr byl podobný jako u budovy se dvěma patry.
Válcovité objekty, kolem kterých bylo Alne vystavěno, byly ve skutečnosti kořeny stromu. Z Jötunheimu hluboko dole procházely tlustou půdou, vinuly se a kroutily, zvětšovaly se a setkaly se na vrcholu města. Také by se dalo říct, že Alne zrcadlilo obří rampouch dole v Jötunheimu.
Leafa se podívala ještě výše. V tu chvíli pocítila, jak jí po zádech projelo nadšení.
Slova nedokázala popsat, jak masivní byl kmen začínající z kořenů, tyčil se rovně do nebe. Byl pokryt mechem a jinými rostlinami, lesklý zlatozelený kmen, který se tyčil do nebe, se míchal a bledl do světle modré barvy. Kolem kmene ležel bílý opar, který jej jen zakrátko zahalil. Nebyla to mlha, ale mraky. Označovaly nejvyšší možnou výšku letu, ale kmen pokračoval ještě mnohem výše.
Jen kousek pod bodem, kde kmen vybledl do nebe, jste mohli jaksi zachytit, že se větve rozbíhají směrem ven. Tenké a široké listy pokrývaly vnější vrstvu z místa, kde byla Leafa, neviděla přes ně oblohu. Z nadměrné výšky se dalo usuzovat, že vrcholek Světového stromu nejspíš přesahuje atmosféru Álfheimu, ční se až do vesmíru  jestli tu ten existuje  a ještě dál.
„Tohle je... Světový strom...,“ zašeptal Kirito užaslým hlasem.
„Ano... Neuvěřitelný...“
„Neříkala jsi, že je tam město uvnitř stromu, nebo tak...“
„Žijí tam vílí král Oberon a lehké víly Álfové, první rasa hráčů, která bude mít u krále audienci, se stane Álfy... O tom je tahle hra.“
„...“
Kirito se v tichosti díval na obří strom, pak se s vážným výrazem zeptal: „Můžeš po tom stromě vyšplhat zvenčí?“
„Oblast okolo kmenu je zakázaná, takže šplhání není možné. A dokonce ani let, dosáhneš limitu dřív, než se dostaneš na vrchol stromu.“ 
„Slyšel jsem, že někteří lidé se zkoušeli navzájem vystřelovat, aby ten limit překonali...“
„Aha, tahle historka,“ zasmála se Leafa a pokračovala, „dostali se poblíž nejnižší větve. GM úplně zpanikařili, brzy se to spravilo. Teď je jen kousek nad těmi mraky zeď.“
„...Aha... no ale, pojďme k úpatí stromu.“
„Jo, dobře.“
S úsečným přikývnutím se ti dva rozešli dolů po hlavní ulici. 

Po několika minutách kličkování sem a tam mezi smíšenými skupinami hráčů došli k obřímu kamennému schodišti vedoucímu k velké bráně. Hlavní město Alne leží uprostřed světa, mezi branami. Světový strom se ční do nebe a ze všech směrů vypadá jen jako zeď.
Rozešli se ke kmeni, zdrcováni jeho aurou. Už byli jen kousek od brány, když— 
Yui náhle vystrčila tvář z Kiritovy náprsní kapsy, s neobvykle vážným výrazem se podívala na nebe.
„Copak... děje se něco?“ zašeptal Kirito, aby se vyhnul povšimnutí ze strany lidí, kteří je obklopovali. Leafa se také podívala na pixie. Ale Yui zůstala tiše, její široce otevřené oči se dívaly na vrcholek Světového stromu. Po několika vteřinách konečně se jejími napjatými rty prodral hlas: „Maminka... Maminka je tam.“
„Co...“
Kiritův výraz se náhle napjal.
„Vážně!?“
„Není pochyb! Tohle hráčské ID patří mamince... Souřadnice jsou přímo nad námi!“
Kirito, který slyšel tato slova, se podíval na nebe s planoucíma očima. Jeho tvář zbělela a on zatnul zuby tak silně, že jste málem mohli slyšet, jak skřípají— 
Z ničeho nic roztáhl svá křídla. Napnul svá tmavě šedá křídla, která náhle začala vydávat žhnoucí zář, bum!! S tím výbušným zvukem zmizel ze země.
„Po... počkej, Kirito-kun!!“ zakřičela rychle Leafa, ale chlapec v černém dál stoupal hrozivou rychlostí. Leafa si nebyla jistá tím, co se děje, rozvinula svá křídla a odrazila se.
Let přímo nahoru, stejně jako let přímo dolů, v tom Leafa vynikala, ale nedokázala dohonit Kirita, který letěl jako raketová střela, černá postava se zmenšovala v bod, zatímco ona jej mohla jen sledovat.
Propletla se mezi mnoha věžičkami tyčícími se z Alne, trvalo několik vteřin, než městu unikla. Z teras věže se několik hráčů dívalo, co se děje, Kirito prostě proletěl před jejich nosy a dál mířil přímo nahoru. Kirito letěl paralelně s kmenem, byl jako černá kulka řítící se nebem. Jak se Kirito postupně přibližoval k mrakům, Leafa jej následovala a zoufale křičela, zatímco se snažila vydržet tlak větru.
„Buď opatrný, Kirito-kun!! Bariéra je přímo před tebou!!“
Ale Leafin hlas nedorazil k jeho uším. Byl jako šíp spojující nebesa a zemi, pohybující se takovou rychlostí, aby do virtuálního světa prorazil díru.
Co ho přimělo jít tak daleko? Kdo je ten člověk na vrcholku Světového stromu, který je pro něj tak důležitý?
Yui tu osobu nazvala «maminka». Žena—? Osoba, která dokáže Kirita donutit takhle hledat—?
Když nad tím přemýšlela, povědomá bolest se začala ozývat v Leafině srdci. Byla to bolest podobná té, kterou jí způsobil Kazuto, ale byla to falešná bolest.
Soustředění bylo narušeno zmatením, rychlost jejího stoupání se snížila. Setřásla banální myšlenky, soustředila se na svá křídla.
Několik vteřin po Kiritovi i Leafa prorazila moře mraků. Její zorné pole bylo potřísněno jasnou bílou barvou. Už o tom slyšela, hned za mraky je nepřístupná oblast, kam je nelze vstoupit. Leafa při průstupu mraky trochu zpomalila.
Bez varování se před ní rozprostřel tmavě modrý svět. Jiný než byl výjev na zemi, zcela jasné azurově modré nebe se nekonečně rozprostíralo ve všech směrech. Nad hlavou dával Světový strom a jeho větve pocit, že podpírá nebesa. Kirito dál zrychloval, jako kdyby mířil k jedné z větví—
Náhle světlo v barvách měnící se duhy obklopilo jeho tělo.
Po několika vteřinách se vzduch zatřásl nárazem, podobal se zvuku blesku. Kirito narazil do neviditelné bariéry, jako černá labuť zasažená puškou ostřelovače se odrazil a byl neprůbojně unášen vzduchem.
„Kirito-kun!!“ zaječela Leafa, spěchala k němu. Kdybyste spadli z téhle výšky, vaše HP by zmizelo a efekty by mohly být přeneseny i do skutečného světa po odhlášení se.
Ale než jej mohla chytit, zřejmě znovu nabyl vědomí. Dvakrát nebo třikrát zavrtěl hlavou, znovu letěl nahoru. Okamžitě byl zastaven bariérou, při svém pokusu rozptýlil světlo.
Konečně doletěla Leafa do stejné výšky jako Kirito. Popadla jej za paži a zoufale křičela: „Přestaň, Kirito-kun!! Dál se už dostat nemůžeš!!“
Ale Kiritovy oči zářily uhranutým světlem, snažil se jít dál.
„Musím jít... Musím jít za každou cenu!!“
Soustředil se jen na bod, kde větve Světového stromu rozdělovaly nebe. I když byly mnohem zřetelnější než ze země, větve se stále zdály být v pořádné vzdálenosti, alespoň podle jejich nízké detailnosti.
V tu chvíli vyletěla Yui z jeho náprsní kapsy. Vydávala zářivé částečky světla, letěla k větvi.
To je fakt, systémová navigační pixie by mohla... Pomyslela si náhle Leafa, ale neviditelná bariéra nedovolila Yuiinu malému tělo projít. Jako vlny na povrchu vody, světla sedmi barev odstrčila Yui zpět.
Ale Yui, tolik se nepodobající programu, zoufale vrazila své ruce do bariéry a pak zakřičela.
„Hlasový mód upozornění by se mohl dostat skrz...! Maminko! To jsem já!! Maminko!!“


***

„...!!“
Asuna náhle uslyšela slabý křik, zvedla hlavu, kterou měla položenou na stole.
Rychle se rozhlížela po místnosti, ale nikdo další ve zlaté kleci nebyl. Ani ten malý azurový pták, který sem někdy létával. Jen stíny mřížoví vytvořené sluncem.
Zavrhla to jako představu, znovu položila ruce na stůl.
„...Maminko...!!“
Tentokrát to rozhodně slyšela. Asuna odkopla židli a postavila se.
Byl to hlas mladé dívky. Ten slabý hlas podobným zvonkům souzněl s dalekou vzpomínkou.
„Yu... Yui-chan, jsi to ty...!?“ zeptala se Asuna slabým hlasem, běžela k hradbě své klece. Oběma rukama se chytila kovových mříží, zoufale se rozhlížela.
„Maminko... jsem tady...!!“
Hlas jako by zněl přímo v Asunině mysli, nedával žádný náznak o tom, odkud přichází. Ale cítila jej. Přicházel zezdola, ale ať už se dívala jakkoliv, bílé moře mraků obklopující velký strom zabraňovalo jejímu výhledu, zvuk ovšem bez pochyb přicházel zezdola.
„Jsem... jsem tady...!!“ zakřičela Asuna tak hlasitě, jak jen dokázala. “Jsem tady...!! Yui-chan...!!“
Jestli Yui, «dcera», kterou potkala v jiném světě, byla tady, byl tu jistě i «on».
„...Kirito-kun—!!“
Nevěděla, jestli její hlas k němu dosáhne. Asuna se rozhlédla po ptačí kleci. Musí tu být něco, čím by mu dala zprávu o své existenci, něco jiného než její hlas—.
Předmět, ale všechno v této místnosti bylo zamčeno na místě svými informacemi pozice, nic se nedalo přesunout z klece, jak zjistila. Před dlouhou dobou se pokusila použít šálek na čaj a polštář, aby poslala zprávu hráčům dole, ale nevyšlo to. Asuna se úzkostlivě držela zlaté mříže.
Ne—
Něco tu bylo. Jen jediná věc. Předmět, který zde předtím neexistoval. Neobvyklý předmět.
Asuna běžela k posteli, vytáhla jej zpod polštáře. Byla to malá stříbrná karta. Vrátila se k mřížoví. Se strachem natáhla svou pravou ruku. Jestli to bude jako předtím, bariéra její úsilí překazí.
„...!!“
Její pravá ruka se bez odporu dostala z klece. Stříbrná karta jasně zazářila, když se od ní odrazilo sluneční světlo.
...Kirito-kun... Prosím, všimni si toho!!
Asuna se modlila a neváhala otevřít svou ruku. Karta tiše tancovala vzduchem, padala přímo dolů k moři mraků dole a zářila ve světle. 


***

Rozpolcený nedočkavostí jsem měl pocit, jako by mé tělo mělo být roztrháno na tisíc kousků. Pravou rukou jsem udeřil do bariéry. Moje pěst byla odhozena odpudivou silou, která připomínala silné magnety, které se dotýkají stejným pólem, duhové vlnky se rozprostřely vzduchem.
„Co je to... tahle věc...!“ prodral se můj hlas zaťatými zuby.
Konečně – dorazil jsem tak daleko. Vězení držící Asuninu duši bylo přímo tady. A přesto programový kód uvnitř «herního systému» blokoval mou cestu.
Ohromný sebezničující impulz probíhal celým mým tělem, rozptyloval rozžhavené jiskry.
Přihlašoval jsem se do ALfheim Online po dva dny, přišel jsem sem v souladu s pravidly, potlačoval svou nedočkavost, ale podráždění se dál shromažďovalo v hloubi mého srdce a náhle všechno vybuchlo. Odhalil jsem tesáky podobné psím, popadl jsem jílec svého meče do pravé ruky.
—V tu chvíli.
Za mým viděním v rozžhavených plamenech zazářilo bílé světlo.
„...Tohle je...?“
Okamžitě jsem zapomněl na svůj hněv a díval se na to světlo. Něco, co jasně zářilo, pomalu padalo směrem ke mně. Jako sníh nebo uprostřed léta, jako chmýří pampelišky na dlouhé cestě, padalo to ke mně.
Vznášel jsem se na místě a pustil jsem jílec svého meče, natáhl ruce ke světlu. Po několika velice dlouhých vteřinách se bílé světlo pomalu usadilo v mých dlaních. S pocitem nostalgického tepla jsem pomalu otevřel dlaně před hrudníkem.
Yui se dívala ze strany po mé levici a Leafa po pravici. Tiše jsem zíral na to, co bylo v mých dlaních.
„...Karta...?“ zamumlala Leafa. Rozhodně to byl malý obdélníkový předmět vypadající jako karta. Měl průsvitný stříbrný povrch, bez textu či dekorací. Podíval jsem se na Leafu.
„Leafo, ty víš, co tohle je...?“
„Ne... nikdy jsem takový předmět neviděla. Proč na něj nezkusíš kliknout?“
Poslechl jsem Leafinu radu a jednou jsem klepl prstem na povrch karty. Jednoduché kliknutí na herní předmět by mělo vyvolat vyskakovací okno, ale nic se neukázalo.
Yui se naklonila kupředu a dotkla se karty, načež zvolala: „Tohle... tohle je přístupový kód k systémové správě!!“
„!?...“
Zadržel jsem dech a zíral na kartu ve své dlani.
„...Takže s tímhle můžu využít autoritu GM?“
„Ne... musíš se připojit k systému, ale to jde jen u odpovídající konzole... Dokonce ani já nedokážu vyvolat systémové menu...“
„Aha... Ale takový věc by nespadla dolů bezdůvodně. Tohle je nejspíš....“
„Ano. Myslím, že si nás maminka všimla a upustila nám to.“
„...“
Opatrně jsem stiskl kartu. Jen před chvílí ji držela Asuna. Myslel jsem si, že matně rozumím jejím úmyslům.
Asuna také bojovala. Silně vzdorovala, aby mohla uniknout z tohoto světa. Také mám něco, co musím udělat.
Podíval jsem se na Leafu a řekl: „Leafo, řekni mi. Kde je brána, která vede do Světového stromu?“
„Ech... Je v kupoli při úpatí stromu...,“ odpověděla Leafa se starostlivě nakrčeným čelem.
„Ale je to nemožné. Je ochraňována armádou strážců a zatím se přes ně nedostala žádná skupina, jakkoli velká.“
„I tak musím jít.“
Vložil jsem kapsu do své náprsní kapsy a vzal Leafu za ruku.
Když se nad tím zamyslím, tahle Sylfka mi dost pomohla. I když jsem v tomhle světě neznal vůbec nic, s pocitem nedostatku času jsem došel až sem. A to vše díky znalostem a veselému úsměvu, který mi celou dobu dodával odvahu. Jednou jí vše pořádně vysvětlím a poděkuji jí ve skutečném světě... S tou myšlenkou jsem otevřel ústa: „Za všechno ti moc děkuju, Leafo. Odsud už půjdu sám.“
„...Kirito-kun...“
Leafina tvář vypadala, jako by chtěla brečet, pevně jsem stiskl její ruce a pak je pustil. Yui se posadila na mé rameno a já se trochu vzdálil.
Nakonec jsem se na tu dívku podíval ještě jednou, její culík se míhal v letu, hluboce jsem se uklonil. Pak jsem se k ní otočil zády.
Složil jsem křídla a využil jsem rychlosti, kterou jsem získal jako pádové zrychlení, když jsem se řítil k úpatí Světového stromu.
Po deseti vteřinách závratného střemhlavého letu dolů se objevilo úpatí Světového stromu a spletité město jej obklopující, Alne. Mezi kořeny a městem ležela překvapivě velká veranda. Začal jsem se připravovat na přistání.
Zcela jsem otevřel svá křídla, abych zmírnil pád a mířil jsem k přistávacímu místu. Natáhl jsem nohy pod sebe a pokusil se zastavit, když mé nohy narazily na chodník. Dokonce i se zmírněným pádem mě doprovodil hlasitý výbuch. Několik hráčů na terase, kteří si prohlíželi okolí, otočilo své tváře mým směrem s překvapenými výrazy.
Počkal jsem, až se znovu otočí, pak jsem polohlasně promluvil k Yui, která mi stále seděla na rameni: „Yui, znáš cestu do kupole?“
„Ano, je přímo rovně po těchto schodech. Ale— je to v pořádku, tatínku? Podle dostupných informací je velice těžké se dostat skrz bránu.“
„Prostě to budeme muset zkusit za pomocí síly. I když neuspěju, nezemřu.“
„To je pravda, ale...“
Natáhl jsem ruku a jemně pohladil Yui po hlavě.
„Ale mám pože se zblázním, jestli budu čekat ještě chvíli. I ty chceš vidět maminku co nejdřív, viď?“
„...Ano,“ přikývla Yui a přitiskla se mi k tváři, já se rozešel do schodů.
Blížil jsem se k vrcholku schodů a zdálo se, že už jsme na vrcholku Alne. Obří kuželovité kořeny se před námi sbíhaly v místě, kde se pojily v kmen. Průměr byl příliš velký, mohl jsem vidět jen zahnutou zeď.
Poblíž té zdi stály dvě sochy vílích rytířů, asi tak desetinásobné výšky průměrného hráče. Mezi sochami byla nádherně ozdobená kamenná brána. Tohle byl počáteční bod největšího úkolu, nikde poblíž jsem nikoho neviděl. Možná, že už všichni přijali to, že «je nemožné se dostat skrz».
Ale já musel projít těmi dveřmi, prorazit skrz strážce a dostat se až k bráně.
—Počkej na mě, Asuno. Už jdu...
Byl to slib, který jsem si vryl do srdce.

Stál jsem o několik desítek metrů dál, před bránou, když se pravá socha pohnula a rozezněl se hluboký tón. Vypadala tak trochu nečekaně, s bledým světlem zářícím z očí, dívala se na mě a otevřela ústa. Vyšel z nich těžkopádný hlas, skoro jako valící se balvan: „Ty, jenž neznáš výšku nebes, si přeješ navštívit králův zámek?“
Ve stejnou chvíli se přede mnou objevilo okno, s otázkou, zda chci přijmout konečnou výzvu. K odpovědi jsem měl dispozici dvě tlačítka: [ANO] a [NE]. Bez váhání jsem stiskl [ANO].
Tentokrát vydala obří kamenná socha vlevo hluboký hlas: „Pak tedy obdržíš neomezenou možnost použití svých křídel.“
Než hromová ozvěna zmizela, rozevřely se dveře uprostřed. Země se třásla, když se otevíraly směrem dovnitř.
Ten řev mi nevyhnutelně připomněl boje s bossy v Aincradu. Při obnoveném napětí jsem zapomněl dýchat a po zádech mi přejel mráz.
Tady zemřít neznamenalo opravdovou smrt, řekl jsem si, pak jsem ale musel tu myšlenku setřást. Tohle je boj za Asuninu svobodu a v jistých ohledech je mnohem důležitější než jakýkoliv boj, kterého jsem se kdy účastnil.
„Jdeme na to, Yui. Pořádně se schovej.“
„Tatínku... hodně štěstí.“
Poplácal jsem Yui po hlavě, ta se pak schoulila v mé náprsní kapse a já vytáhl meč.
Když se tlusté kamenné dveře zcela rozevřely, hromový zvuk přestal. Uvnitř byla úplná tma. Když jsem vstoupil, zvažoval jsem použití magie nočního vidění. Ale než jsem stihl vůbec zvednout pravou ruku, náhlý výbuch oslepujícího světla se snesl dolů. Podvědomě jsem přivřel oči.
Uvnitř byl velký kopulovitý prostor. Připomněl mi místnost bosse na pětasedmdesátém podlaží Aincradu, kde jsem bojoval s Heathcliffem, akorát že průměr by několikrát větší.
Zdálo se, že uvnitř stromu se obří kořeny proplétaly, aby vytvořily podlahu. Břečťan se se táhl od podlahy až úplně nahoru, kde se spojoval; zakrýval stěny.
Klenba byla jasnou polokruhovou kupolí, břečťan se proplétal a vytvářel vzory podobné potříštěnému sklu, skrz které proudilo bílé světlo.
Poblíž vrcholu klenby jsem viděl dveře. Byla to nádherně vyzdobená brána ve tvaru kruhu. Tvar kříže rozděloval dveře na čtyři části. Cesta k vrcholku stromu musí být na jejich druhé straně.
Oběma rukama jsem držel svůj velký meč, zhluboka jsem se nadechl. Vložil jsem sílu do nohou a roztáhl jsem křídla.
„—Do toho!!“ zařval jsem zuřivě sám na sebe a silně se odrazil od země.
Neletěl jsem ještě ani vteřinu a už se objevila anomálie ve světle pronikajícím klenbou. Jedna část dveří zbělela, jako kdyby se vařila a překypovala, vypadalo to, že se něco stane. Během okamžiku ta část kupole ukápla dolů, a jak padala, nabírala lidskou podobu, při řevu roztáhla čtyři zářící křídla.
Rytířovo velké tělo bylo zcela oděno ve stříbrné zbroji, na sobě měl zrcadlovou masku, a tak jsem nemohl vidět tvář. V pravé ruce držel velký meč, ještě větší, než jaký byl ten můj. Tohle je bez pochyb ten strážce, o kterém Leafa mluvila.
Strážný rytíř otočil svou zrcadlovou tvář ke mně, který jsem rychle stoupal, a klesl s něčím, co by mohlo být náhražkou křiku, protože zřejmě neuměl mluvit jako člověk.
„Padej mi z cestyyy!!“ zakřičel jsem a máchl svým velkým mečem. Vzdálenost mezi námi se přiblížila nule, pocit chladných jisker hrál v mém mozku, to je ten zrychlující pocit, který jsem vždy dostal, když jsem v tom světě bojoval až po svá limita. Čelil jsem strážnému rytíři, moje postava se odrážela na jeho masce, bez váhání jsem snesl meč.
Rytířův meč se střetl s mým ve vzduchu a prostor byl roztržen vedví světelným efektem podobným blesku. Jeho meč se silně odrazil a rytíř si jej přenesl nad hlavu, aby se připravil na další úder. Já jsem nechal svůj meč pohybovat se dle jeho libosti a mířil jsem na rytířův hrudník. Chytil jsem rytířův krk, který byl dvakrát tak velký jak můj, levou rukou a držel jsem se blízko něj.
Při bojování s monstry ovládanými mikroprocesorem jsem si obvykle zjistil útočný dosah a snažil se zůstat mimo něj, ale v případě tak velkého nepřítele se slepá místa často objevila v nejméně příhodnou chvíli. Samozřejmě že je velmi nebezpečné tu zůstat dlouho, ale měl jsem čas, kdy se rytíř snažil dostat se znovu do pozice, která se sesypala.
Táhl jsem zpět svou pravou ruku s mečem, proťal jsem rytířův nechráněný krk.
„Rááá!!“
File:Sword Art Online 4 - 143.jpgSilně jsem mával svými křídly a použil veškerou svou silu, abych strčil meč dovnitř.
*Gacu!!* Se zvukem jako by se lámal tvrdý předmět, prošel můj meč jeho krkem...
„Godáááááá!!“
Navzdory svému úžas budícímu božskému vzhledu vydal zvířecí řev a ztuhl. Krátce poté bylo velké tělo zahaleno bílým Konečným rámem, který se rychle rozptýlil.
‚—Mám na to!!
Mé srdce křičelo radostí. Staty strážného rytíře měly daleko do bossů v SAO. Při boji jeden na jednoho jsem měl výhodu.
Setřásl jsem bílý plamen, který na mně stále visel, a podíval se na bránu. Uviděl jsem něco, z čeho mi úsměv ztuhl.
Všechna okna potříštěného skla byla stále daleko, velká klenba byla v chaosu, ve stříbře odění rytíři se objevovali ze všech těch oken. Byly jich tu desítky— ne, stovky.
„—Uóóóóó!!“
Na chvíli jsem byl zděšen, ale pak jsem vyrazil a zařval. Ať už jich přijde, kolik jen chce, prostě je musím všechny zabít. Zamával jsem svými křídly a hnal se kupředu.
Několik nově zrozených rytířů sestoupilo z klenby, aby mi zablokovali cestu. Zaměřil jsem se na toho vepředu a pohnul jsem mečem.
Tentokrát jsem se vyhnul ztrátě rovnováhy způsobené překřížením mečů, soustředil jsem se na špičku meče nepřítele, zkroutil jsem své tělo a uhnul jí. Nevyhnul jsem se však zcela, nepřítelův meč mi škrtl o rameno, způsobil malé zranění, ale to jsem ignoroval. Všechny smysly jsem soustředil na útočení na mého nepřítele.
Můj velký meč se pohyboval po rovné čáře, narazil do masky a tím zabil mého druhého protivníka. Z rytíře se vychrlily bílé plameny a než zmizel, další rytíř už zaujal jeho místo.
Ten rovnou i započal útok, zaťal jsem zuby. Usoudil jsem, že na úplné vyhnutí bych neměl dost času, a tak jsem zvedl levou ruku a zablokoval úder svou zbrojí.
Útok narazil do kosti a já jsem levým koutkem oka viděl, že se moje HP snížilo o asi 10%. Ale meč nepřítele byl odkloněn mou paží, a tak se postoj rytíře zhroutil. Mířil jsem na jeho krk, můj meč v pravačce klesl.
Ale tentokrát byla moje rychlost snížena a já jej nedokázal zabít jediným úderem. A navíc se další rytíř hnal zprava. Stočil jsem své tělo napravo a kopl levou nohou do masky zraněného rytíře.
Měl jsem štěstí, že se data šermíře Kirita přenesla do tohoto světa, včetně levelu skillu neozbrojeného boje, o kterém jsem si myslel, že tu nebude mít žádné využití. Moje kopnutí odebralo rytíři zbývající HP. Velké tělo, zaklánějíc se dozadu, se obalilo plameny a vydalo zkomolený křik.
Na poslední chvíli jsem zablokoval meč třetího rytíře tím svým.
„Seááááá!!“ společně s křikem jsem zaťal levou pěst a vrazil ji do zrcadlové masky. *Křup!!* S tím zvukem se praskliny rozeběhly od místa nárazu a rytíř zmučeně zakřičel.
„Chcípni! Chcípniii!!“ volal jsem. Ten pocit byl úplně jiný, než když jsem v Jötunheimu bojoval s vojáky Undine, řídil mě sžírající impulz destrukce. Meč v mé pravé ruce přeřízl rytířův krk, znovu a znovu jsem dával rytířovi pěstí.
Správně— kdysi jsem v tomto světě žil. Sám jsem se potuloval nejhlubšími labyrinty, bojoval jsem na prahu smrti, abych si vytrénoval uši, používal jsem mrtvoly monster, abych si vystavil náhrobek, a dál jsem šermoval.
Má pěst konečně prošla rytířovou maskou a kolem se rozptýlilo světlo. Stále jsem byl ztracen v tom vnitřním hlasu destrukce, vrazil jsem svou levou pěst do hlubin světla. Jak má ruka prošla jeho hlavou, celé rytířovo tělo roztálo a rozbilo se, bílý plamen obklopil mé tělo.
V tu chvíli bylo mé srdce tvrdé a suché jako kámen. Vyčištění hry nebo osvobození hráče, na tom už nezáleželo. Odmítl jsem ostatní a dral se do dalšího boje.
Čtyři nebo pět dalších strážných rytířů pozvedlo své zářící meče, ale spadli se zvukem, který zněl jako hlas zlověstného ptáka. Na straně tváře se mi objevil chmurný úsměv, vyrazil jsem mezi rytíře, má křídla protínala vzduch. Každý nerv v mém těle se třásl pocitem divokého zrychlení, elektrické pulsy pojící mé zdejší tělo s mozkem se staly bílými jiskrami protínající mé zorné pole.
„Uóóóááááá!!“ s křikem povzbuzujícím mou odvahu jsem vodorovně sekl mečem, který jsem nyní držel oběma rukama. Odrazil jsem nepřátelské zbraně. Točil jsem se jako malý větrný mlýn, zrychlil jsem až na svůj limit a mířil jsem na krky strážných rytířů.
*Sek, sek!!* S pokračujícím tupým zvukem se dva krky držící zrcadlové masky roztančily vzduchem. Plamen, který se objevil v jejich posledních chvílích, vytvořil tvar bílé růže, která zaplavila mé nervy, do mého těla poslala ještě více horka.
Jen ve spárech smrti jsem mohl vidět svůj vlastní život. Vrhnout se do boje na poslední chvíli, až do konce sežehnout něčí duši, pak padat, myslel jsem si, že to je jediný způsob, jak se odvděčit těm, kteří padli před mýma očima.
Otočil jsem se, neztrácel jsem žádnou sílu své otočky, prsty mé pravé nohy udeřily, teď spíše jako vrták. Moje noha trefila do hrudi strážného rytíře, v tvrdosti jsem cítil hebkou vlhkost, která přišla s nepříjemnými zvuky, když má noha pronikla do rytířova těla. Mé tělo se zastavilo uprostřed konečného rámu, dva meče se ke mně blížily zleva a zprava, jako nůžky. Zablokoval jsem meč po své pravici svým vlastním a ten nalevo paží, nevnímal jsem své HP, odporoval jsem.
Rychle jsem popadl zápěstí rytíře po mé pravici: „Gúúúúóóóóó!!“
S řevem jsem zatočil s rytířem nad svou hlavou a hodil jej na toho nalevo. Následoval jsem jej a probodl je oba, když se do sebe zapletli, dal jsem jim osudovou ránu.
Myslel jsem si, že mohu dál bojovat a masakrovat nepřátele, ať už se jich objeví, kolik jen chce. V těch dnech jsem se pálil v plamenech zabíjení, leštil jsem své srdce, až bylo jen kamenem —.
Ne— tak to nebylo...
—Na to srdce, které bylo stále sušší, někteří lidé zoufale lili vodu. Klein, Agil, Silica, Lisbeth a Asuna.
Já... já pomůžu Asuně, aby ten svět opravdu skončil, přišel jsem sem—
Zvedl jsem hlavu a otočil se ke klenbě, zjistil jsem, že kamenná brána je překvapivě blízko.
Snažil jsem se k ní doletět, když mi něco proťalo pravou nohu.
Byl to chladný zářící šíp. Jako kdyby čekali, až se přestanu hýbat, šípy pršely dolů jako déšť. Byl jsem zasažen dvěma třemi šípy a mé HP se výrazně snížilo.
Podíval jsem se kolem, nevěděl jsem od kdy, ale strážní rytíři byli všude kolem, všichni na mě mířili levýma rukama, zaříkávali v silně zkomolených zvucích. Druhá vlna světelných šípů na mě vyletěla s vysokofrekvenčním zvukem.
„Uóóóóó!“ mávl jsem velkým mečem kolem sebe, zablokoval jsem tak mnoho šípů, ale stejně mě některé trefily, mé HP spadlo do žluté zóny. Zvedl jsem tvář a zíral na bránu.
Bylo těžké svrhnout nepřátele na dlouhou vzdálenost sám. Pohnul jsem se dopředu, pokusil se prorazit k bráně. Šípy světlo pronikaly do celého mého těla, ale cíl byl hned tady. Snášel jsem útoky, natáhl jsem levou ruku, abych se dotkl dřevěných dveří —.
—Ale.
Už zbývaly jen vteřiny, když má záda utržila ohromný náraz. Otočil jsem se; strážný rytíř už byl u mě, usmíval se na mě mým vlastním pokřiveným úsměvem, zabodl svůj meč do mých zad. Mé držení těla to nevydrželo a zrychlení přestalo.
Pak, jako hejno bílých ptáků vrhající se na kořist, ke mně spěchaly desítky strážných rytířů ze všech směrů. S *docu docu* zvukem bylo mé tělo proťato jedním mečem za druhým. Ani jsem neměl čas si zkontrolovat HP.
Mé vidění bylo náhle vyplněno fosforeskujícím černým plamenem. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to můj vlastní konečný rám. Za těmi černými plameny vystoupila malá fialová písmena. [Zemřel jsi.]
V příští chvíli se ozval suchý zvuk a mé tělo se rozpustilo.
Mizel pocit, že mám tělo, jako by se vypínaly vypínače.
Když jsem byl zabit na sedmdesátém pátém podlaží Aincradu v posledním boji s Heatcliffem, jasně jsem si pamatoval, kdy jsem padl. Jak ta myšlenka probleskla mou myslí, byl jsem obklopen prudkým strachem.
Ale samozřejmě, že mé vědomí nebylo přerušeno. Je tohle polovědomí? Zažil jsem «smrt ve hře», ale to ještě v beta testování SAO.
Zvláštní to pocit. Můj zrak ztratil barvu, vše vybledlo do monotónní fialové. Uprostřed mého vidění byla písmena v barvě systémového oznámení, říkala [Zbývající čas do oživení] a napravo stálo neustále se snižující číslo. Na vzdálenější straně mého vidění byli stříbrní strážní rytíři, kteří mě zabili. Zřejmě byli spokojení a vrátili se do klenby potříštěného skla.
Necítil jsem končetiny. Nemohl jsem se pohnout, zbyly ze mě jen malé plameny mého světla ostatků, stejně jako u všech lidí, které jsem v tomto světě zabil. Byl jsem ztracen v bezmocných, ubohých, bezvýznamných pocitech.
Ano— byl jsem tak ubohý. Možná jsem někde uvnitř cítil, že tohle je jen hra, a toto byla odplata za ty pocity. Konec konců, má síla byla jen několika čísly v mých datech. A přesto, za hranicemi hry, za limity, jsem si myslel, že mohu udělat cokoli, co si jen zamanu.
Chtěl jsem se setkat s Asunou. Chtěl jsem ji stisknout ve své náruči, ztratit tyto pocity a myšlenky a konečně se uzdravit. Ale moje ruce už na ni nedosáhly.
Číslo zbývajícího času se snižovalo. Přemýšlel jsem, co se stane, až dosáhne nuly, nedokázal jsem si vzpomenout.
Ať už se stane cokoli, mohu udělat jen jedinou věc. Znovu se sem připlazím a znovu vyzvu strážné rytíře. Je jedno, kolikrát padnu, i když jsem rozuměl, že nemohu vyhrát— Dokonce, i když můj duch bude vyčerpaný, až do chvíle, kdy zcela zmizím z tohoto světa—...
V tu chvíli proplul mým viděním, natočeným směrem dolů, stín.
Někdo vtrhl do otevřené kupole a s hrozivou rychlostí se ke mně řítil.
Nechoď, snažil jsem se zakřičet, ale můj hlas nevyšel. Podíval jsem se nahoru na okna a viděl, že jsou znovu bílá a produkují strážné rytíře.
Obři křičeli, když kolem mě prolétli, hnali se za vetřelcem. Z mé předchozí zkušenosti jsem už věděl, že jediný člověk s nimi nedokáže bojovat. Pospěš si a uteč, modlil jsem se zoufale, ale stín vystřelil rovně směrem ke mně.
Strážní rytíři v přední řadě popadli své meče a postupně je sejmuli. Vetřelec se vyhnul útokům hbitými a ostražitými pohyby, ale útok zpožděný časem škrábl vetřelce. Drobné tělo zřetelně pokleslo.
Ale vetřelec použil ten pád k dalšímu zrychlení, proklouzl řadami rytířů a dál stoupal. Jak se ke mně přibližoval, více rytířů se jej snažilo zastavit, se zvláštní skladbou létali kolem v úzkém prostoru.
Stín držel v pravé ruce katanu, ale používal ji jen pro obranu. Vyhýbal se nepřátelským skupinám a odrážel je okouzlujícími pohyby, blížil se a blížil. Byl to bolestivě zoufalý let.
Když konečně dorazila přede mě, slzy té hráčky se rozptýlily a ona zakřičela: „—Kirito-kun!!“
Byla to Leafa. Sylfí dívka natáhla ruce a pevně mě objala ve své náruči.
Už jsme byli velice blízko brány, ale rytíři by nám nikdy nedovolili dostat se blíž, nashromáždili se ve vzduchu poblíž nás, vytvořili zeď masa několik vrstev silnou. Ale jakmile mě Leafa chytila, rychle se otočila a letěla, tentokrát mířila přímo k východu.
Zezadu se zvedalo proklení ve formě zaklínadla. Okamžitě se rozletěly šípy světla. Leafa kličkovala ze strany na stranu, vyhýbala se zamíření nepřátel, ale šípy pršely tak hustě, že nebylo možné se jim vyhnout všem. Jeden ji zasáhl a ten náraz dosáhl i ke mně.
„Ug...!!“ zakašlala Leafa, ale rychlost jejího klesání se nesnížila. Leafino tělo bylo probodnuto několika dalšími šípy. Viděl jsem, jak bylo její HP rychle sníženo na polovinu.
Šípy světla nebyly jedinou věcí, která nás následovala. Dva strážní rytíři se za námi hnali, rychle a zběsile. Viděl jsem, jak se jejich meče zhouply dolů zleva a zprava v kříži.
Leafa udělala rychlou otočku vpravo, vyhnula se jednomu meči, ale druhý ji zasáhl přímo do zad.
„Ach...,“ spolu s křikem byla Leafa odhozena jako míč, spadla na zem. Několikrát se odrazila, sklouzli jsme se po zemi a nakonec zastavili. Tehdy sestoupilo několik rytířů, aby nám udělili osudovou ránu.
Leafa své tělo nadzvedla třesoucí se rukou, ještě jednou zamávala svými křídly. Díky tomu rozkutálela— jasné světlo náhle obklopilo mé vidění. Už jsme byli mimo kupoli.

***

Přežili tu beznadějnou situaci, Leafa natáhla své tělo, schlazené strachem, na kočičí hlavy. Otočila se zpět ke dveřím, a protože už minul čas přidělený eventu, dveře se zavíraly a bílí obři za nimi letěli nahoru.
V jejích dlaních se třepotal malý černý plamen. Kirito-kun, plakala Leafa ve svém srdci, ale nebyl čas na to být ponořená v těch smutných pocitech. Posadila se, opřela se o nohu obří kamenné sochy a mávla pravou rukou, aby otevřela okno s předměty.
Protože se Leafa nenaučila magii atributu vody a svatosti, nemohla použít oživující magii vysoké úrovně. A tak vyvolala «Mízu Světového stromu», zvedla malou lahvičku, která se materializovala.
Zavřela okno, odzátkovala lahev a postříkala Kiritovo světlo ostatků zářící tekutinou. Okamžitě se rozvinul trojrozměrný magický kruh podobný tomu při oživující magii. O několik vteřin později se zformovala postava chlapce v černém.
„...Kirito-kun...,“ vyslovila Leafa jeho jméno, stále seděla, usmívala se skrz slzy. Kirito také klečel na kamenném chodníku, s utrápeným úsměvem položil pravou ruku na tu její.
„Děkuju, Leafo... Ale nebuď znova tak lehkovážná. Budu v pořádku... Už ti nechci působit žádné další potíže.“
„Potíže... Mně...“
Je vůbec nezpůsobuješ, chtěla říct, ale Kirito se postavil. Otočil se od ní a rozešel se— znovu ke dveřím vedoucím do Světového stromu.
„Ki-Kirito-kun!!“
Byla ochromená úžasem. Leafa vložila sílu do svých chvějících se nohou a nějak se zvládla postavit.
„Po, počkej... Pro jediného člověka je to nemožné!“
„Možná že jo... Ale musím jít...,“ zašeptal Kirito, zády otočený k ní. Leafa měla pocit, že je obrázek ze skla strčený až u kraje, zoufale se snažila najít slova. Ale nedokázala říct ta, která ji pálila v hrdle. Její paže se natáhly v omámení, pevně chytila Kiritovo tělo.
Přitahuje ji, silně to cítila. Aby se vzdala Kazuta, donutila se milovat tohoto člověka a myslela si, že by to mohlo být v pořádku. Cítila, že tento pocit by se mohl stát pravdou.
„Stačí... už přestaň... vrať se k obvyklému Kiritovi-kun... Já... já, Kirito-kun...“
Kirito jemně držel její pravé ruku ve svých. Tichý, přesto pronikavý hlas jí proudil do ucha: „Leafo... omlouvám se... jestli tam nepůjdu, nic neskončí a nic nezačne. Musím ji vidět, znovu...“

„Znovu... Asunu...“

Leafa chvíli nerozuměla tomu, co slyšela. Její mysl byla úplně prázdná a Kiritův hlas se pomalu vytratil.
„...Teď... teď, cos... to říkal...?“
Kirito naklonil hlavu ke straně, vypadal trochu zmateně a odpověděl: „Ach... Asuna, to je jméno té osoby, kterou hledám.“
„Ale... To znamená, že to je...“
Její ruce zakryly ústa, Leafa udělala půl kroku vzad.
Mysl jí ztuhla, oživily se jí vzpomínky.
Před několika dny měla s Kazutem trénink v dódžu.
Když se poprvé setkali, Kirito porazil Salamandry ve Starodávném lese.
Dva lidé v její vzpomínce po skončení boje sekli mečem ve své pravé ruce a rychle jej dali na záda. Úplně stejný pohyb.
S náhlým porozuměním se dvě siluety smíchaly. Leafa vykulila oči, z třesoucích se rtů stěží zazněl hlas: „...Jsi... bráška...?“
„Ehe...?“
Kirito slyšel ta slova a jeho obočí v překvapení vyletělo nahoru. Jeho tmavé oči se podívaly přímo do Leafiných. Světlo se vznášelo v zorničkách jako měsíc houpající se na povrchu vody, pak—
„—Sugu... Suguho...?“ zašeptal Spriggan v černém zvukem, který byl stěží hlasem, volal to jméno.
Kamenný chodník, okolní Aline, a celý svět se Světovým stromem jako by se hroutil. Leafa/Suguha se zapotácela dozadu.
Při cestování s tím člověkem během posledních několika dnů Leafa cítila, že virtuální svět byl živější. Její srdce bylo nadšeno i jen z toho, že mohou letět jeden vedle druhého.
Suguha zbožňovala Kazuta, Leafa měla ráda Kirita. Kdyby řekla, že necítí vinu, byla by to lež. Ale to Kirito ji naučil, že Álfheim není jen rozšířením virtuálního letového simulátoru, jak si dlouho myslela, ale úplně nová realita. To proto si byla Leafa schopná uvědomit, že city, které chovala v tomto světě, nejsou jen digitálními daty, ale jejími opravdovými pocity.
Násilně zmrazila své pocity ohledně toho, že chtěla Kazuta, dokonce hluboko pohřbila svou bolest, která by nakonec byla zapomenuta, kdyby zůstala po Kiritově boku, tak to cítila. —A přesto je pravda, že tato «realita» dostala tvar díky duším «reálných» lidí, kteří sem přicházeli, ale přesto to skončilo zcela nečekaně.
„...Tak kruté... Tohle je prostě moc, tohle...,“ Leafa zavrtěla hlavou, mluvila jako nepříčetná. Víc než to, už na tomhle místě nechtěla zůstat ani vteřinu. Otočil se od Kirita a mávla levou rukou.
Dotkla se levého dolního rohu okna, málem ignorovala potvrzující zprávu, zmáčkla tlačítko. Pod jejími pevně zavřenými víčky vybledla duha, zanechala jen temnotu.
Probudila se ve své posteli, jako první věc uviděla tmavomodré nebe Álfheimu. Zatímco ta barva dřív vždy vyvolávala pocit nostalgie a touhy, teď zanechala jen bolest.
Suguha si pomalu sundala z hlavy AmuSphere a podržela si jej před očima.
„U... u...“
Vzlyky, které nedokázala zadržet, jí unikaly z hloubky hrdla. Přidala trochu více síly do rukou, které držely křehký přístroj se dvěma zdobnými kruhy. Kruh se ohnul s tichým křikem.
Zničí AmuSphere a zavře cestu do toho světa navždy, pomyslela si. Ale nedokázala to udělat. Dívka jménem Leafa na druhé straně zařízení byla až příliš politováníhodná.
Hodila přístroj na postel a posadila se. Dala chodidla na zem, zavřela oči a sklonila hlavu. Už nechtěla o ničem přemýšlet.
Ticho bylo přerušeno mírným zaklepáním. Pak, zpoza dveří, vyšel hlas, který se lišil od Kiritova, ale měl stejnou intonaci.
„—Sugu, můžu?“
„Nech toho!! Neotvírej dveře!“ vykřikla reflexivně.
„Nech mě o samotě... aspoň chvíli...“
„—Co se stalo, Sugu? Taky jsem byl překvapenej, ale...“
Kazutova slova plná zmatení pokračovala: „...Jestli se zlobíš, že jsem znovu použil NerveGear, omlouvám se. Ale prostě jsem musel.“
„Ne, o to nejde.“
Během chvíle se jí tělem rozběhly protichůdné pocity. Vyskočila z postele a přešla ke dveřím.
File:Sword Art Online 4 - 161.jpgStiskla kliku a otevřela dveře, stál před nimi Kazuto. Díval se na ni a jeho oči byly plné starosti.
„Já... já...“
Její pocity spolu se slzami překypěly.
„Já— zradila jsem své srdce. Zradila jsem své pocity lásky k bráškovi.“
Konečně řekla láska tváří v tvář tomu, ke komu ji cítila, ale bylo to, jako by jí čepel proťala hruď, hrdlo a rty. Přes pocit sžírající bolesti pokračovala chraplavým hlasem: „Všechno jsem zapomněla, vzdala se, a chtěla jsem milovat Kirita, to jsem si myslela. Ne, už jsem ho milovala. —A přesto... I tak...“
„Co...“
Na několik vteřin ztratil Kazuto slova, ale pak zašeptal: „Milovat... mě... Ale my jsme...“
„Já to vím.“
„...Co...?“
„Já už to vím.“
Nemůžu, pomyslela si. Ale nedokázala se zastavit. V jejím pohledu byla veškerá její vášeň, s očima upřenýma na Kirita promluvila třesoucími se rty: „Nejsme opravdoví sourozenci. Už to vím dva roky!!“
Ale ne. Její matka chtěla, aby počkala, než řekne Kazutovi, že Suguha o tom ví. Neměla to použít jako zbraň pro své zbývající pocity. Řekli jí to, aby mohla mít dost času se nad tím zamyslet, pomyslela si.
„To proto ses přestal věnovat kendu a začal se mi vyhýbat, ty už jsi to věděl dávno, viď? Nejsem tvá opravdová sestra, tak jsi mě odstrčil, viď? Tak proč jsi na mě teď tak hodný!!“
Ať už to bylo jakkoli špatné, nedokázala zadržet žádná další slova. Suguhin hlas se odrážel ozvěnou v chladném vzduchu chodby, Kazutovy černé oči postupně ztratily svůj výraz.
„Já... byla jsem vážně šťastná, když ses vrátil ze SAO. Byla jsem ráda, že jsme zase konečně měli vztah, jako když jsme byli děti. Konečně ses na mě podíval, myslela jsem si.“
Nakonec už to nedokázala vydržet, slzy jí tekly po tvářích. Suguha si tvrdě otřela oči, silou tlačila svůj hlas až z hloubi hrudi: „...Ale... kdybych věděla, že to bude takhle, možná by bylo lepší, kdybys ke mně byl dál chladný. V tom případě bych nevěděla, že tě miluju... Nebo bych nezjistila nic o Asuně-san a nebyla bych smutná... pak bych nemusela milovat Kirita jako tvoji náhradu!!“
Když slyšel ta slova, tak se Kazutovy oči vykulily o něco víc a vypadal ztuhle. Po několika vteřinách, kdy se zdálo, že se čas zastavil, Kazuto zavrtěl hlavou a smutně řekl: „...Promiň...“
Od doby, kdy se před dvěma měsíci probudil, se Kazutovy oči na Suguhu obvykle dívaly se starostlivým a jemným světlem. Ale teď to světlo vybledlo, výměnou byly plné hluboké temnoty. Suguha byla plná bolesti, jako by její srdce bylo proťato čepelí lítosti.
„...Prostě mě nech o samotě.“
Už dál nechtěla vidět Kazutovu tvář. Byla drcena vinou a odporem k sobě samé, zavřela dveře, aby utekla, a udělala několik kroků zpět. Její pata se dotýkala postele, spadla dozadu, jako kdyby se zhroutila.
Stočila se, pokrývku měla obtočenou kolem těla, její ramena se třásla, když jí vzlyky sužovaly tělo. Pak začaly padat slzy, zanechávaly značky na bílých vlněných přikrývkách, které je vstřebávaly.

***

Dveře se přede mnou zavřely a já před nimi chvíli jen stál.
Brzy jsem se otočil, opřel se o ně a sjel až na zem.
Suguhino obvinění, že jsem se od ní držel dál, protože nebyla má pravá mladší sestra, bylo téměř správné. Hledal jsem na internetu matriční údaje o své rodině, ale našel jsem poznámku o vyškrtnutí, tak jsem se na to zeptal svých rodičů. Tehdy mi bylo deset let. Začal jsem mezi sebe a Suguhu vkládat odstup, i když jsem neměl žádný jasný důvod.
V tu dobu jsem nerozuměl významu odstupu mezi lidmi.
Neměl jsem žádné vzpomínky na své opravdové rodiče, Kirigaya Minetaka a Midori mi řekli pravdu, ale jejich láska ke mně se nezměnila, takže nejsem nějak raněn. Ale semínko zvláštních pocitů se ve mně již zasadilo, a když začalo klíčit, už ve mně bylo hluboko zakořeněno.
Chci říct, někdo, kdo ani nezná své nejbližší příbuzné, kým doopravdy je? Na to jsem se ptal. Začal jsem o rodině přemýšlet jako o skupině známých s dlouhými vztahy, někdo, kdo ví vše. Přemýšlel jsem, kdo by jím mohl být. Vážně jsem znal někoho takového?
Pocit nesouladu mohl být jedním z důvodů, proč jsem se ponořil do světa online her. Postavy, které se setkaly přes síť, byly přirozeně jiné uvnitř hry. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, kdo je ten druhý. Působili jsme na sebe na základě tohoto předpokladu, a i když to byl falešný svět, shledával jsem ho příjemným. V době, kdy jsem byl v páté nebo šesté třídě, jsem byl už na hrách závislý, bez pohledů do stran jsem se pohyboval přímo vpřed. Nakonec jsem byl na dva roky uvězněn ve virtuálním světě.
Svět hry Sword Art Online byl pro mě byl něčím jako utopií, kdyby nebylo herního pravidla smrti. Falešný sen, ze kterého bych se neprobudil. Virtuální svět, který nikdy nemohl skončit.
V tom světě jsem hrál Kirita, jehož nikdo neznal.
Ale v abnormální situaci FullDive internetové hře, odkud jsem se nemohl odhlásit, jsem byl nenásilně veden k jedné nevyhnutelné pravdě.
Ať už se jedná o skutečný nebo virtuální svět, jsou v podstatě stejné.
Protože lidé rozumí svému světu tak, že přijímají informace pomocí pěti smyslů, které pak zpracovávají v mozku. Internetová hra je falešným světem jen proto, že můžete odejít vypnutím přístroje.
Svět, který váš mozek rozpoznává přes elektronické impulzy, svět, ze kterého se nemůžete odhlásit.
To jsou slova, která popisují skutečný svět.
Když jsem si to uvědomil, konečně jsem postřehl prázdnotu otázky, která mě mátla již od mých deseti let. Přemýšlení o tom, kdo lidé doopravdy jsou, nemělo žádný smysl. Mohli jste jen věřit tomu, co vidíte, a přijmout to. Člověk, kterého rozpoznám, je skutečný člověk.
Zpoza dveří za mými zády vycházelo Suguhino vzlykání.
Když jsem se vrátil do skutečného světa, ve chvíli, kdy jsem uviděl její tvář, jsem byl skutečně rád, že ji vidím. Chtěl jsem zkrátit odstup, který jsem vystavěl během několika let díky své nesmyslné otázce, obnovili bychom naše pouta a já bych se k ní přiblížil, protože bych chtěl.
Ale možná, že Suguha si také uvědomila pár věcí ohledně mě během těch posledních dvou let. Věděla, že její bráška je ve skutečnosti její bratranec, a snažila se vypořádat se vzdáleností, kterou jsem mezi nás vložil. Já, který jsem si myslel, že neznala pravdu, jsem si nevšiml jejích citů.
Té stejné Suguze jsem mnohokrát ukázal své city k Asuně. Brečel jsem před ní s myšlenkami na Asunu. Nebylo těžké si představit, jak hluboce jsem Suguhu zranil.
Ne, nejde jen o tohle.
Možná, že Suguha, jinak antitalent na počítače, začala hrát VRMMO hry kvůli mně. Aby poznala můj svět, ponořila se Suguha do virtuálního světa a po dlouhou dobu si pěstovala své druhé já. Člověk, který mi mnohokrát pomohl v Álfheimu, Leafa— skutečná Suguha.
Yui předpokládala, že důvod, proč jsem ji potkal po svém prvním přihlášení do hry, bylo proto, že se někdo v mém sousedství připojil do ALO ve stejnou chvíli jako já. Protože jsme se neponořili ze sousedství, ale ze stejného domu, naše globální IP adresa byla stejná. A tak jsem přirozeně potkal Leafu, ale jedinou věcí v mé hlavě byla Asuna, a tak jsem zranil Leafu stejně, jako jsem zranil Suguhu.
Zavřel jsem oči tak pevně, že když jsem je otevřel, měl jsem dojem, že to až vydalo zvuk, postavil jsem se s veškerou silou v mých nohách.
Teď udělám, co pro Suguhu jen udělat mohu. Když slova nestačí, natáhni ruku, to mě v SAO naučilo mnoho lidí.

***

Na dveřích zaznělo silné zaklepání, což vytáhlo Suguhu z její otupělosti. Reflexivně se skrčila.
Neotvírej dveře, chtěla říct, ale z jejího hrdla prosákl jen nejasný hlas. Ovšem Kazuto začal mluvit, aniž by stiskl kliku.
„Sugu... Budu na tebe čekat na terase na severní straně Alne.“
Byl to klidný, jemný hlas. Cítila, že se pak přesunul z místa před jejími dveřmi. Po zvuku otevírání a zavírání dveří na druhé straně chodby padlo ticho.
Suguha pevně zavřela své oči a znovu se stočila. Znovu jí začaly padat slzy, vydávaly kapající zvuk.
Kazutův hlas nebyl ani trochu otřesený. Že by jen setřásl ta hrozná slova, kterými jej zahrnula?
‚—Jsi tak silný, bráško. Já tak silná být nedokážu...
Šeptala ve svém srdci a přitom si vzpomněla na noc před několika dny.
Tu noc byl Kazuto jako ona teď, stočený na své posteli. Dělal úplně to samé, přemýšlel o milovaném člověku, ke kterému se nemohl dostat. Obrys ztraceného dítěte.
Hned další den potkala Kirita. Takže Kazuto zjistil, že zatímco Asunino tělo spalo, její vědomí je v Álfheimu— v nad ním se tyčícím Světovém stromu. Znovu se ponořil do virtuálního světa. Otřel si slzy, do ruky chytil meč.
—V tu dobu mu popřála hodně štěstí. Řekla mu, aby se nevzdával. Ale jestli ona sama bude takhle dál brečet...
Suguha pomalu otevřela oři. Před ní ležela nádherná okrouhlá koruna.
Natáhla ruku a umístila si ji na hlavu.

Sluneční svit proudil z částečně zamračeného nebe a jemně zářil na starodávně vypadající ulice Alne.
Po přihlášení se dívala kolem, ale Kiritovu postavu nikde neviděla. Zkontrolovala mapu a zjistila, že se nachází na jižním náměstí vně kupole Světového stromu, severní strana má zřejmě velkou terasu určenou pro eventy. Tam nejspíš na Leafu čekal.
I když sem přišla, stále se setkání bála. Nevěděla, co řekne, a netušila, co asi tak uslyší. Udělala několik sklíčených kroků a posadila se na lavičku v rohu náměstí.
Nebyla si jistá, jak dlouho tam seděla se skloněnou hlavou. Náhle před ní někdo přistál. Reflexivně zpevnila své tělo a zavřela oči.
Ale ten, kdo zavolal její jméno, byl překvapením.
„Konečně... Hledal jsem tě, Leafo-chan!“ ozval se známý, veselý, ale nezodpovědný hlas. Celá ohromená zvedla hlavu, před ní stála postava sylfího chlapce se žlutozelenými vlasy.
„...R, Recone!?“
Když uviděla tuhle nečekanou tvář, zapomněla Leafa náhle na svou bolest a zeptala se, co tu dělá. Recon si dal ruce na boky, vypnul hrudník a hrdě řekl: „No, potom, co Sigurd odešel, moje paralýza vyprchala, tak jsem ty dva Salamandry zabil jedem a unikl z podzemních kanálů. Chtěl jsem jedem zabít i Sigurda, ale ve Swilvanu nebyl, takže jsem se rozhodl, že taky půjdu do Alne. Prošel jsem horami, tahal útočná monstra na lidi a nakonec jsem ráno dorazil sem, do Alne. Vážně to zabralo celou noc.“
„...Ty, tohle je čisté MPK...“ [MPK - Monster Player Killing - tahání agresivních monster na jiné hráče, aby je monstra zabila.]
„Teď si nedělej starosti s detaily!“
Recon se o Leafina obviňující slova nestaral, vypadal vesele a sedl si blízko ní. Mátlo ho, že vidí Lyfu samotnou, proto se rozhlédl po okolí a zeptal se: „Co se stalo s tím Sprigganem? Vaše parta se rozpadla?“
„No...“
Leafa hledala správná slova, vrtěla sebou a nejistě přesouvala své boky. Ale v její hrudi jako by se válela hromada neustálé bolesti, žádné obratné výmluvy se přes ni nedokázaly dostat. Dřív, než si to uvědomila, začala říkat to, co bylo pohřbeno v jejím srdci.
„...Já, řekla jsem mu hrozné věci... I když jsem ho milovala, řekla jsem věci, které jsem neměla, abych ho zranila... Jsem hloupá...“
Slzy znovu málem překypěly, ale Leafa se je snažila zoufale zadržet. Recon/Nagata byl mimo virtuální svět jen jejím spolužákem, nechtěla, aby jej její obnažené pocity zmátly. Tak se rychle odvrátila a rychle pokračovala.
„Omlouvám se, že jsem řekla tak divné věci. Zapomeň to. Už se s ním nesetkám... Pojďme domů, do Swilvane.“
I když se snažila uniknout zde, ti dva leželi ve skutečném světě jen několik metrů od sebe. Ale pořád se bála setkání s Kiritem. Nezajde na místo setkání, vrátí se do Swilvanu a poté, co se rozloučí s několika blízkými přáteli, uloží «Leafu» do věčného spánku, myslela si. Jednou ta bolest vymizí, do té doby.
Leafa se odhodlala a podívala se nahoru, uviděla Reconovu tvář. Polekalo ji to a bezděčně se zaklonila.
„C... Co!?“
Reconova tvář zrudla jako rajče, kulil oči, jeho ústa se otevírala a zavírala, i když z nich nic nevycházelo. Na chvíli zapomněla, že jsou ve městě, a přemýšlela, jestli na něj někdo použil vodní magii dušení. Pak se náhle Recon pohnul hrozivou rychlostí, popadl její ruce a položil je na svou hruď.
„Co-co se děje!?“
„Leafo-chan!“
Hráči poblíž se k nim otočili, když uslyšeli jeho hlasité zvolání. Natáhl svůj krk a pokračoval, zatímco se snažil co nejvíce přiblížit k Leafě, která se zakláněla, co to jen šlo.
„Lea, Leafo-chan, neměla bys brečet! Jestli se vždy nesměješ, tak nejsi Leafa-chan! Já, já vždy budu po tvém boku... Ať už tady, nebo ve skutečném světě, nikdy tě nenechám samotnou... Já, já, já tě miluju, Leafo-chan.... Suguho-chan!“
Poté, co chrastil jako rozbitý kohoutek, nečekal na Leafinu odpověď, posunul svou tvář kupředu. Z jeho obvykle plachých očí vycházelo zvláštní světlo, jeho rty se pod větším nosem natahovaly k Leafě.
„Ach, to, poč...“
Přepadení a překvapivý útok byly Reconovou specialitou, Leafa byla jeho nečekanými slovy a činy překvapená, její tělo ztuhlo. Recon jako by si vyložil její ticho jako souhlas, nakláněl se, jako kdyby ji chtěl zakrýt, dál se přibližoval.
„Hej... počkej...“
Když Leafa ucítila Reconův dech na své tváři, konečně se vzpamatovala ze ztuhlého stavu a zatnula levou pěst.
„Počkej... Jsem řekla!!“ zakřičela, přitom stočila své tělo a plnou silou udeřila Recona do solar plexu.
„Guhóó!!“
Byli ve městě, a tak neutrpěl žádné přímé zranění, přesto efekt odhození fungoval. Recon byl vyhozen asi metr vysoko a pak spadl zpět na lavičku. V bolesti zvedl svůj hlas a držel si břicho oběma rukama.
„Ugugugůůůů.. J, jsi zlá, Leafo-chan!!“
„Co!! Vždyť jsi mluvil o něčem tak pitomým!“
Leafa cítila, jak má teplé tváře, a postavila se. Její tvář hořela jako dračí dech, cítila zároveň vztek i rozpaky a uvědomila si, že její rty byly málem ukradeny. Zvedla Recona za límec a ještě jej několikrát udeřila pravou pěstí.
„Uge! Ugéé! Om, omlouvám, omlouvám se!!“
Recon se svalil z lavičky, posadil se na zem a přidržoval se pravou ruku, přitom vrtěl hlavou. Leafa se uvolnila z útočného postoje, sedla si do tureckého sedu na lavičku a sklonila hlavu.
„Och... To je divný... Po tom jsem si myslel, že už mi zbývá jen odvaha se vyznat...“
„...Proč jsi...“
Leafu to úplně udivilo, klidným hlasem upřímně řekla: „...Jsi vážně blbej.“
„Ugu...“
Dívala se na Reconovu tvář, ten se tvářil jako štěně, které dostalo vynadáno, a užasle se rozesmála. Se směsí povzdechu a smíchu Lyfa cítila, že vyšlo i něco dalšího. A v tu chvíli ucítila, že hlubiny její hrudi jsou mnohem lehčí.
Asi jsem doteď jen všechno polykala, pomyslela si. Bála se, že bude zraněná, zatnula zuby a snášela to. Kvůli tomu byla převálcována záplavou pocitů a nakonec ublížila těm, které milovala.
Možná je příliš pozdě - ale aspoň na konci chtěla být upřímná. Když si to pomyslela, její ramena se uvolnila. Leafa se podívala na nebe a řekla: „—Ale ne, že bych tuhle tvoji část nenáviděla.“
„Co!? Vážně, je to pravda!?“
Recon skočil zpět na lavičku a snažil se ji popadnout za ruku, vůbec se nepoučil.
„Nenech se unést!“
Leafa svou ruku odtáhla a vznesla se do vzduchu.
„—Pro jednou se pokusím od tebe něco naučit. Počkej tu chvíli. —Jestli půjdeš za mnou, tak to bude víc než tohle!“
Leafa vymrštila svou pravou pěst s *pou* proti Reconově tváři, pak ji otevřela a zamávala, změnila svůj směr. Silně mávala svými křídly, osamoceně letěla ke Světovému stromu.
Několik minut letěla kolem obřího Světového stromu, až spatřila rozlehlou terasu. Ten prostor se nejspíš často používal jako bleší trh nebo místo pro gildovní eventy, ale dnes byl opuštěný. Severní strana Alne se nepyšnila žádnými budovami se skvělou architekturou, takže v dohledu nebyli žádní turisté.
Černý stín člověka vyčníval na holém chodníku uprostřed terasy. Ostrá šedá křídla, velký meč přichycený k zádům.
Leafa se zhluboka nadechla a s chmurným odhodláním před ním přistála.
„...Ahoj,“ přivítal ji Kirito s trochu napjatým, ale obvyklým lehkovážným úsměvem.
„Promiň, že jsem tě nechala čekat,“ odpověděla Leafa také s úsměvem. Na chvíli zavládlo ticho. Mezi nimi se nesl jen zvuk větru.
„Sugu...,“ otevřel Kirito konečně ústa. V očích vážný výraz. Ale Leafa jemně zvedla svou ruku a přerušila jej. Jednou zamávala křídly, udělala krok zpět.
„Bráško, dejme si souboj. Pokračování toho dne,“ řekla Leafa a přitom se natáhla ke své kataně. Kirito na ni zíral, oči vykulené. Jeho rty se pohnuly, jako by chtěl něco říct, ale pak se zastavily.
Kirito se na ni prostě díval černýma očima, které byly stejné jako ve skutečném světě, o několik vteřin později pak přikývl. Také začal mávat svými křídly, vnesl mezi ně nějakou vzdálenost.
„—Dobře. Tentokrát bez nějakého hendikepu,“ odpověděl Kirito s úsměvem, přesunul ruku k meči na svých zádech.
Vytáhli meče ve stejnou chvíli. Chladný kovový zvuk dvou mečů se překryl. Leafa držela katanu ve své oblíbené střední pozici, dívala se přímo na Kirita. Kirito se přikrčil, do nízké pozice, kdy jeho meč klouzal po zemi. Stejně jako v ten den.
„Nemusíš se zastavit těsně před úderem. —Jdem na to!!“ řekla a ve stejnou chvíli vyrazili ze země.
Zatímco se jejich vzdálenost během okamžiku zkrátila, Leafa si pomyslela— tak takhle to je. Toho dne, kdy měli cvičný souboj, si myslela, že Kazutův postoj není rozumný, ale on jej vybrousil ve virtuálním světě. Kazuto získal všechny své zkušenosti během dvou let při boji s opravdovými meči a nasazováním života.
Poprvé opravdu cítila, že chce té době porozumět. V tom nenáviděném světě, s hrou smrti, co viděl, co si myslel a jak žil, to vše chtěla vědět.
Leafa držela svůj meč vysoko, ťala přímo dolů. Ve Swilvanu se říkalo, že Leafinu útoku se nedá vyhnout, ale Kirito se hýbal jako skoro jako proud vzduchu a malinko se pohnul, vyhnul se. Hned poté se na ni s otočkou vyřítil obří meč. Stáhla svou katanu zpět a zablokovala jej, ale obě paže měla omráčené z těžkého nárazu.
Oba použili odražení své zbraně, aby se dostali ze země, mávali křídly. Oba se rychle vznesli ve dvojšroubovici, jejich meče zařinčely, když se střetly. Světlo a zvukové efekty jako při výbuchy zařvaly vzduchem, otřásly světem.
Leafa si nemohla pomoct a sledovala Kiritovy pohyby s uznáním, jako kendo šampion a vílí šermířka. V jeho pohybech nebyl žádný náznak nadbytečnosti, jako krásný tanec pokračujícího útoku a obrany.
V souhře s jeho rytmem se dál oháněla svým mečem a cítila, že se nadchází nad limity, jaké kdy zažila. Když se zamyslela, ve všech duelech, kterých se v tomto světě účastnila, ani jednou nepocítila nějaké uspokojení. Leafa už dříve prohrála, vždy kvůli extra útokům zbraně a kouzlům, ale ještě ani jednou neprohrála při čisté hře mečů.
Znuděná šermířka měla konečně radost, když čelila tomu, koho milovala více než kohokoliv jiného. Myslela si, že dokonce i když se jejich srdce již nesetkají, tahle chvíle postačí. Leafa si ani neuvědomovala slzy, které se jí tvořily v koutcích očí.
Jako mnohokrát během intenzivního boje, kdy se jejich meče setkaly, byla Leafa zatlačena zpět, tentokrát ovšem přidala svá křídla a vložila mezi ně velkou vzdálenost ve vzduchu. Křídla se roztáhla, vznášela se na místě, meč držela tak vysoko, jak jen mohla.
To bude poslední zásah, vyjádřila Leafa své pocity Kiritovi. Přešel do pohybu, meč držel daleko za svým tělem.
Na chvíli bylo ticho, podobné klidnému povrchu vody.
Slzy tekly po Leafině tváři, padaly jako krůpěje, v tichosti šířily vlnky. Dva lidé se pohnuli ve stejnou chvíli.
Její let hořel, sežehl vzduch, když se pohnula. Její katana vykreslila oblouk oslnivého světla. Viděla, jak Kirito před ní používá stejný úder. Z jeho meče zářilo bílé světlo, když protínal oblohu.
Držela katanu vysoce nad hlavou— uvolnila své sevření.
Meč, který ztratil svou paní, se stal šípem světla a letěl vysoko do vzduchu. Leafa jej ignorovala a roztáhla paže, připravená přijmout Kiritův meč.
Tento čin neuspokojí Kirita/Kazuta. Ale protože mu její hloupá slova ublížila, Leafa/Suguha nedokázala vymyslet žádný jiný způsob omluvy.
Alespoň nabídnu své tělo, které je mým dalším já, jeho meči, myslela si Leafa.
Paže doširoka otevřené, oči zpola zavřené, Leafa čekala na ten okamžik.
Nicméně— bílé světlo se postupně rozplynulo, Kirito letěl, ale nedržel meč.
„...!?“
Leafa překvapeně otevřela oči. Na kraji svého zorného pole uviděla, jak Kiritův velký meč rotuje pryč, stejně jako ten její. Ve stejnou chvíli, kdy Leafa upustila meč, odhodil Kirito ten svůj.
Proč—? Ani neměli čas přemýšlet, když se setkali ve vzduchu. Stejně jako ona i on měl roztažené ruce, srazili se tváří v tvář, ten šok jí vyrazil dech a ona se na něj podvědomě zavěsila.
To nevyčerpalo jejich setrvačnou energii, jak se stali jedním, točili se ve vzduchu. Modré nebe a obří strom protínaly jejich výhled, jak se točili a točili.
„Proč—?“
Leafa zvládla říct jen toto. Kirito se na ni díval z ultra blízkosti a promluvil ve stejnou chvíli: „Proč—?“
Ticho, jejich oči do sebe stále zaklesnuté, ti dva pokračovali v setrvačnosti ve vzduchu Álfheimu. Po chvíli Kirito roztáhl svá křídla, zastavil jejich protáčení se a převzal kontrolu nad jejich pozicí.
„Já— chtěl jsem se omluvit Sugu— Ale... Nedokázal jsem najít slova... Myslel jsem si, že bych mohl alespoň přijmout tvůj meč...“
Náhle Leafa cítila, že stisk Kiritových paží zesílil.
„Omlouvám se... Sugu. Poté, co jsem se konečně vrátil.. Já, vlastně jsem se na tebe nedíval. Byl jsem posedlý svými problémy... Nedokázal jsem slyšet, cos říkala. Promiň...“
Leafiny slzy přetekly, když ta slova vstoupila do jejích uší.
„Já... Mně je to...“
Líto ještě víc se nestalo slovy. Pohřbila svou tvář v Kiritově hrudi a hlasitě brečela.
Zdálo se, že trvalo věčnost, než ti dva pomalu přistáli na trávě. Leafa celou dobu vzlykala, Kirito ji jemně hladil po hlavě a o několik minut později začal mluvit něžným hlasem: „Já... vlastně jsem se z toho světa ještě nevrátil. Ještě nejsem u konce. Moje realita nemůže začít, dokud ona neotevře oči.... Takže zatím nevím, jak věci půjdou se Sugu...“
„...Dobře,“ přikývla Leafa mírně hlavou, pak zašeptala: „Já počkám. Do doby, než se bráška skutečně vrátí domů. ...A tak pomůžu. Řekni mi o té osobě... Proč jsi přišel do tohoto světa...“

23 komentářů:

  1. Moc díky za překlad :) arigato
    -P

    OdpovědětVymazat
  2. Stále ti to jde super :)

    Btw. už jsem začal na překladu Zero no Tsukaima.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím :D

      Doufám, že jsi na tom lépe, než když jsi naposled zvládl jeden odstavec :D

      Vymazat
    2. Nepruď, nakonec mi budeš ještě závidět, když to přeložím 50x lépe než ty :P

      Vymazat
    3. Jestli tu první kapitolu vůbec kdy přeložíš... :) :P

      Vymazat
    4. To mi musíš věřit, abych měl motivaci :P

      Vymazat
    5. Nechápu, co je na mé víře tak motivujícího :D

      Vymazat
    6. Provádí mě temnými zákoutími baka tsuki až k zdárnému výsledku :P

      Vymazat
    7. Temná zákoutí BT se nachází ve fb skupině, kde jistě nejsi... Takže to máš v pohodě :D

      Vymazat
    8. O těch temných zákoutích mi budeš muset někdy vyprávět :D

      Vymazat
    9. Věř mi, že to vážně nechceš vědět :D

      Vymazat
    10. Hentai? :P

      Vymazat
    11. Prosím tebe, něco tak slabého... :D

      Vymazat
    12. Hmm, nevěděl jsem, že seš na takové věci :P

      PS: Překlad zdárně pokračuje, snad tenhle týden budu mít první kapitolu.

      Vymazat
    13. Nejsem :D

      Jéé, to už se těším :) Snad už bude nový notebook, tak budu moc chodit i na Skype :)

      Vymazat
    14. Tak se tam nedívej :P

      Co sis udělala s tím starým?

      Vymazat
  3. Hledal jsem na internetu, a vypadá to, že jsi jediná kdo SAO aktivně překládá. Je to tak?

    Já jenom, že je to docela překvapivé, vzhledem k tomu, jak je SAO čtivé. Navíc má dobrý ohlas i v Japonsku, konenckonců už je těch knížek 13 a anime má brzo pokračovat třetím příběhem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není - v pravém menu jsou odkazy na další LN překládaných do češtiny/slovenštiny, kde se nachází i SAO - na blogu ahena.blog.cz
      Blíží se tam ke konci třetí knihy :)
      A pak ještě na BT je další překladatel, který je za první knihou SAO uveřejněnou na BT :)

      Vymazat
  4. BT a ahenu jsem našel. Mimochodem ty to překládáš přímo z japonštiny?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, z anglického překladu, který byl až do nedávno na BT... Ale vzhledem k licenci byl smazán

      Vymazat
    2. Vždycky jsem chtěl zkusit přeložit některý z dílů SAO, jako cvičení. Bohužel neumím moc česky (přitom maturita klepe na dveře) xD..
      Zrovna dočítám desátou knížku, tak jsem si říkal, že zkusím začít 9kou - začátkem příběhu o Alici. Uvidím jestli to půjde a jak to bude vypadat ^^..

      Vymazat
    3. Fuj, o maturitě mi ani nemluv :D
      Zrovna Alicization mi přijde - alespoň ze začátku - docela složitý, všechny ty odborné výrazy... :D

      Vymazat