Venku na zahradě stále pokrývala tenká vrstva sněhu zemi. Studený vzduch mi obklopil tělo. Přesto zbytková ospalost mou mysl neopustila. Několikrát jsem zatřásl hlavou a zamířil ke skříňce s umyvadlem v rohu zahrady. Otočil jsem prastarým stříbrným kohoutkem a dal ruce do padající vody. Na tvář jsem mrštil několik kapek ledově studené vody, nervy na obličeji mi hned zacukaly znecitlivující bolestí, žasl jsem, že voda nezmrzla. Ignoroval jsem bolest a nacákal si na tvář ještě dvakrát nebo třikrát, pak se napil přímo z kohoutku. Když jsem si otřel tvář ručníkem, který mi visel kolem krku, otevřely se posuvné skleněné dveře na verandu a po schodech sešla Suguha, na sobě měla svetr. Obvykle bývala po ránu velice energická, ale dnešek byl vzácným dnem, protože byla probuzená jenom tak napůl, hlava se jí kývala. „Dobré ráno, Sugu.“