pátek 28. února 2014

ME5: Šalvěj

Kawagoe, leden 2025

Sword Art Online ME05 050.jpg

„Už mám dost~“
Podívala se stranou na Kazuta, nešťastně si stěžoval a oddychoval. Suguha se snažila nesmát a zvýšila svůj hlas.
„Ještě ne! Dalších dvacet!“
Dva lidé dál mávali svými šinai v krutém studeném ranním počasí. Pro Kazuta bylo stále velice těžké mávnout tří set krát každé ráno. I když říkal ‚Nemůžu~‘ nebo ‚Umírám~‘ každých pár minut, pokračoval až do konce. Suguha vždy vzhlížela k síle jeho vůle.
„298, …299, …fajn, konec~“
„Moje ruce… Necítím ruce…“
Tohle ráno zvládl dokončit mávání i Kazuto, podal šinai Suguze, pak přešel k verandě a lehl si na prkna. Suguha se usmívala, otřela oba šinaie látkou a opírala se přitom o kmen černé borovice. Z kapsy svetru vytáhla kapesník a otřela si pot, zmírnila svůj dech.
Před několika dny byl dvorek stále pokrytý sněhem, ale díky nynějšímu příjemnému počasí sníh zcela zmizel. Suguha si všimla, že země v záhonku, který se táhl podél vyštěrkované cesty od dveří po dvorku, je už suchá. Pak bez milosti řekla umírajícímu tělu na verandě: „Bráško, naplň konvici a přines ji sem~“
O několik vteřin později odpověděl Kazuto jako bez života ‚Fajn~~‘ a zvedl se, zpod verandy vytáhl starou konvici a napustil vodu z kohoutku v rohu dvorku, přinesl ji Suguze. Vzala si ji od něj a naklonila ji nad záhon, drobné kapky vody padaly v zakřivené linii, doprovázené lehkým zvukem.
„…Co je tohle za květinu?“ zeptal se Kazuto, dřepl si a díval se na malou květinu se světle oranžovou barvou před sebou.
„Hm… Takže tohle teď kvete.“
Kazuto šťouchl do okvětního lístku hlaváčku, hluboce zamyšlen.
„U nás tahle květina kvete jako první. …Ale bráško, od kdy se zajímáš o květiny?“
„To ne… Jenom že ‚tam‘ je podobná květina. …A co tady? Vypadá to tu prázdně.“
„Oh, tady na jaře zasadím šalvěj, pokvete pak v létě.“
„Šalvěj… to je jaká květina?“
Suguha skončila se zaléváním a nalila zbývající vodu do nádoby pod černou borovicí, pak překvapeně odpověděla: „Ta kvete každý rok, ne? Je červená a při rozkvětu vypadá jako hodně malých zlatých rybek. Když jsme byli malí, vždycky jsi tahal květiny ven a ochutnával nektar, takže mamka se pokaždé hrozně naštvala.“
Když to uslyšel, začala jeho tvář ukazovat známky údivu.
„N… Nektar!? Vážně jsem dělal takové věci jak nějaký trosečník…?“
„Ah—— ty už jsi to zapomněl. Byla jsem smutná, protože můj podíl byl taky pryč.“
„…Tvůj podíl?“
„Ah…“
Uvědomila si, že toho bezděčně řekla moc. Suguha pokrčila ramena a vyplázla jazyk.
„Počkat… už si vzpomínám…“
Na Kazutově tváři se objevil úšklebek.
„To na tebe se mamka naštvala, Sugu, ne na mě. Myslím, že řekla ‚Nedohodli jsme se, že ne víc jak tři denně?‘„
„Haha, dostal jsi mě, dobře si to pamatuješ. I dneska je mi záhadou, proč je nektar ze šalvěje tak sladký.“
„Hmm, vůbec si na tu chuť nemůžu vzpomenout…“
Kazuto se bezcílně díval do prostoru před sebou, zatímco prohledával své vzpomínky——
„Ach—…“
Stál rovně, ale jeho oči se náhle vykulily.
„…? Copak je, bráško.“
„Ne… to je správně… když se nad tím zamyslím…“
Suguha se s obavami podívala na Kazutovu tvář, mumlal slova, kterým nerozuměla. Náhle zkrátil vzdálenost mezi nimi, stále se jí díval do očí. Suguhino srdce se zatřepotalo, snažila se skrýt své horké tváře, rychle skočila dozadu.
„C…co je? Neděs mě tak.“
„…Sugu, máš teď čas?“
„Eh? …Dneska není vyučování, tak jo, ale proč…?“
„Fajn, tak půjdeme ven.“
Kazuto popadl Suguhu za paži. Ta stále ještě nechápala, co se děje, následovala jej k okapu hlavní budovy.
„P… Počkej, kam to jdeme?“
„Teď se neptej, jen si sedni na nosič.“
Vytáhl své horské kolo a sundal z něj číselný zámek.
„Eh―, pořád jsem takhle oblečená, to je trochu…“ stěžovala si Suguha, zatímco se podívala dolů na svůj zelený školní svetr, ale Kazuto se jen usmál a řekl: „To se na cestu stejně hodí.“
„Mám i mnohem hezčí svetry! …Ale asi nejde nic dělat…“
Posadila se na nosič horského kola, její paže se obtočily kolem Kazutova pasu a pevně se chytily. Začala se bát, že uslyší zvuk jejího srdce, zrovna teď totiž bušilo jako požární poplach.
„Pevně se drž!“
Kazuto se se silou opřel do pedálů. Zvuk větru uložil její myšlenky k odpočinku. Zadní kolo odhodilo oblázek, což způsobilo tichý zvuk. Horské kolo získávalo na rychlosti, a jakmile se dostalo skrz přední bránu, téměř letělo.
Už bylo po osmé, a protože byl všední den, šly řady lidí po chodnících k nádraží. Ale kolo, na kterém jeli, mířilo opačným směrem než dav. Suguha cítila, jak se lidé, kolem kterých projížděli, na sourozence usmívali, ukryla svou tvář za Kazutovými zády a tiše řekla: „To… tohle je trapné, bráško! Jak daleko to ještě je?“
„Ne moc… nejspíš…“
„Nejspíš―!?“
Kolo plynule pokračovalo až za obytnou oblast, a i když byl nosič z kovu, sezení bylo pohodlné, protože nad pneumatikou bylo kus prázdno.
Asi za deset minut se dostali k zadní části malé svatyně, Kazuto zastavil. Nacházeli se ve staré obytné oblasti, bylo tu už ticho.
„…Tady?“
„….“
Na její otázku nezazněla odpověď. Kazuto sesedl z kola a Suguha také seskočila z nosiče. Založila si ruce v bok a řekla: „…A teď pořádně vysvětluj, je tu v té svatyni něco?“
„…“
Tahle opuštěná svatyně musí být Kazutovým cílem. To si pomyslela zrovna ve chvíli, kdy Kazuto přešel přes silnici na druhou stranu svatyně. Stála tam brána od osamělého luxusního domu.
„…? Ty tam máš nějaké známé?“
Suguha se postavila vedle něj, dům byl vystaven z červených cihel a bílý plot z kůlů uzavíral rozlehlou zahradu, která měla barvu uschlé trávy. Malé dítě tam čekalo na rodiče, usazené na červené tříkolce.
Suguha vzhlédla ke Kazutově tváři, chtěla se znovu zeptat, ale on nakonec pomalu zavrtěl hlavou.
„Ne… Neznám tenhle dům. Ale tady… Byl tu prázdný rozlehlý pozemek, vždycky plný trávy.“
Fjů, dýchal hlasitě s lehkým úsměvem.
„…No… To už je aspoň sedm nebo osm let zpátky…“
„Prázdný pozemek…? Je tady na tom místě něco…?“
„Ne, nic… No, pojďme zpět.“
„Nechápu, jeli jsme až sem, jen abychom hledali na prázdný pozemek―?“ 
Poté, co domluvil, se otočil a pokrčil rameny, pak se rozešel ke kolu. Suguha se mu dívala na záda a už ho chtěla následovat—— 
„Ach…“
Jasně modrá scéna zaplnila její výhled.
V jednom koutě trávníku u cihel byl záhonek. Uprostřed natahovaly zimě odolné květiny své tmavě zelené listy a mezi nimi se ukrývalo —— mnoho kvetoucích modrých květin v husté krátké trávě.
„…To je šalvěj.“
„…Eh?“
Suguhin hlas se dostal ke Kazutovi.
„Šalvěj… Kde je?“
„Tamhle, ty modré květiny.“
„Ale… Sugu předtím říkala, že je to červená květina?“
„Jsou stovky druhů šalvěje, tahle je modrá. Ale tohle je zvláštní...“
Suguha naklonila hlavu ke straně a zadní dveře velkého domu se otevřely. Vyšla z nich mladá dáma se zástěrou, dlouhé vlasy měla vyčesané do culíku, v rukou držela stříbrnou plechovou konev.
Žena trochu vykulila oči, když sourozence uviděla, ale pak se k nim hned s úsměvem přiblížila a řekla: „Dobré ráno.“
„Ach… D… dobré ráno,“ vraceli sourozenci rychle pozdrav.
„Vy dva jste z okolí?“
„A… ano.“
„Můžu vám s něčím pomoct?“
„Er… Ehm… no…“
Suguha vklouzla před Kazuta, který bojoval se slovy, rychle řekla: „Myslím, že je ta šalvěj nádherná!“
„Vážně? No, děkuji,“ usmála se vesele žena. Suguha s úlevou pokračovala: „Ale… normálně šalvěj nekvete po prosinci, ne? Je tohle zvláštní druh?“
„Ach… Také si myslím, že je to zvláštní. I když je to trvalka, tak každý rok v listopadu začaly opadávat, ale letos tu jsou i po Novém roce… Naneštěstí nevím, jestli je tohle normální modrá šalvěj, nebo ne…“
„Nevíte…?“
„Tahle šalvěj tu byla ještě předtím, než byl můj dům postaven, během stavby jsme je museli trochu odsunout. Ale každý rok tu rostou čím dál zdravěji.“
„Vá… vážně?“ vykřikl náhle Kazuto, překvapil tak Suguhu i ženu.
„Co… Co se děje, bráško.“
„Ach, no…“ váhal chvíli Kazuto, pak nesměle řekl: „…To já tady tu šalvěj vysadil… před sedmi lety…“
„E… É!?“
„Vážně!?“
Suguha byla ohromená, když uslyšela nečekanou odpověď. Žena, která držela konev, se mezitím široce usmála.
„Tak to tu ty květiny musely čekat na tebe. Ach… počkejte chvíli.“
Žena se ohnula a postavila konev na zem, pak rychle vešla do domu. Za chvíli se znovu objevila, s malou lopatou v pravé ruce, postavila bílý plastový květináč na zem.
Suguha a Kazuto ji pozorovali, žena mezitím kopala lopatou v jednom rohu kytice modré šalvěje. Opatrně vytáhla tři trsy a pak je vložila do květináče. Ze své zástěry vytáhla vinylovou tašku a vložila do ní květináč. S usmívající se tváří tašku Kazutovi.
„Rozdělme si, vezmi si to prosím.“
„Ah… Ne, to je moc…“
„To je v pořádku, květiny budou určitě taky rády.“
Kazuto sklonil hlavu a přijal tašku. Obsah se trochu zatřásl a Suguhin nos byl polechtán slabou vůní.
„No a klidně sem kdykoliv přijďte. Na jaře jich bude kvést mnohem víc.“
„Dobře, teď už musíme jít.“
Kazuto udělal další úklon hlavy k ženě, která začala kropit konví, pak se rozešel.
„No, Sugu, pojďme zpět.“
„Do… dobře. …Na shledanou.“
Suguha, která stále moc tomu, co se děje, se také uklonila a následovala Kazuta.
Kazuto nejel na kole, jen ho vedl jednou rukou a šel. Suguha kráčela vedle něj, plná zvědavosti. Zeptala se: „Počkej, bráško, co se děje? Vážně jsi je zasadil!?“
„Ach―, jak to jen říct…“
Kazuto zastavil kolo před kamennými schody poté, co ušli půlkruh kolem obvodu svatyně. Jeho tvář trochu zrudla ‚Ah~‘, ‚Úú~‘, odkašlal si s ‚Ehm, ehm,‘ pak náhle nabídl tašku ve své pravé ruce Suguze.
„Sugu, to je tvůj dárek k narozeninám.“
„Có!? …Vždyť ještě nemám narozeniny?“
„Je z před sedmi lety.“
Suguha stále nerozuměla, naklonila hlavu ke straně a její pohled byl plný otázek.
„…Před sedmi lety… na tvoje narozeniny. Chtěla jsi hodně nektaru šalvěje, tak jsem z kapesného koupil nějaká semínka a zasadil je na tom prázdném pozemku. Ale později jsem nemohl najít cestu ke svatyni, tak jsem chvíli hledal a nakonec se vzdal. Tehdy jsem byl dost smutný… A teď jsem to našel napoprvé. Dětská paměť je vážně nespolehlivá.“
„Bráško… „
Suguha vykulila oči, stydlivě odvrátila zrak od Kazutovy tváře. Její hruď se sevřela různými pocity, které proudily z jejího srdce.
Natáhla ruku a jemně vytáhla květinu šalvěje, která vyčuhovala z otevřené tašky. Na jazyk si nechala sklouznout kapku, která vypadla ze stonku. Slabá, ale živá sladkost se rychle rozprostřela jejími ústy —— V tu chvíli cítila Suguha, jak jí provál proud mnoha let, kdy trávila čas s Kazutem. Než si to uvědomila, dva proužky slz jí už padaly po tvářích a dál na zem.
„Hele… hele, neplakej…“
Suguha skočila Kazutovi kolem krku, ten náhlou panikou ochabl. Obě ruce obtočila kolem jeho zad, objala ho celou silou. Zanedlouho cítila, jak ji Kazuto jemně hladí po hlavě. Tváře měla stále přitisknuté ke Kazutově hrudi, tiše zašeptala, zatímco sladkost se stále držela v jejích ústech: „Miluju tě… bráško.“

 (Konec)

4 komentáře: