S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

neděle 16. února 2014

ME4: Studené ruce, teplé srdce

Listopad 2008
Od této čtvrté Materiální edice bude zbytek ve formě povídek.
To, co píšu, možná vypadá jako výmluva (smích). Svou prací se snažím «vyjádřit vizuální obraz v mé hlavě». Protože to funguje jako nástroj přenosu, cítím, že není až tak důležité, zda bude forma obrázková či slovní.
Samozřejmě, obrázek (manga) vyjádří vizuální zprávu s větší silou a řádnějším základem, ale někdy existuje «scéna, která se špatně kreslí»… a tak, jako aktivní spisovatel, je mým existujícím cílem napsat článek, u kterého lze «vidět vizuálno čtením». I když to je docela těžké.
Ach, ještě k tomuto k textu, zatím jsem se nezmínil o jeho obsahu… no, je o Kiritovi-shi a Asuně-san, jako vždy.

ME4: Studené ruce, teplé srdce

Padesáté podlaží Aincradu, září 2024 
Sword Art Online ME04 043.jpg

Po dokončení dne lovení jsem se vrátil do svého domu na padesátém podlaží, který se nacházel v «Algade», ale mým tělem se stále rozléhal ten neskutečně nepříjemný pocit.
Pohyb mého těla zpomalil. Nemohl jsem stát rovně. Měl jsem pocit, jako kdybych měl závaží, na které můj stat síly nestačil, bylo vážně těžké. Otevřel jsem okno hlavního menu, ale žádné červené písmo jsem neuviděl.
Nejistě jsem vklopýtal na cestu z náměstí. Dál jsem pokračoval ve svých úvahách.
Jestli je toto nepohodlí negativním statusem, pak by mi před očima mělo zářit varování. A protože jsem uvnitř bezpečné zóny, negativní status jako otrava nebo paralýza by měl zmizet.
Možná jsem byl postihnut nějakým novým, neznámým negativním statusem od monstra. Nezmizel dokonce ani po vstupu za hranice a nevyvolá varování ―― něco jako «Kletba».
V tu chvíli se mi odporný chlad plížil od prstů u nohou do zbytku těla, až jsem se otřásl zimou.
V Aincradu je stále září, příliš brzy na zimu. Ale ta přesto procházelo mým kabátem, bodala hluboko do svalů a kostí, úplně jako zimní vítr.
Takhle se do svého pokoje nedostanu. S tou myšlenkou jsem zrychlil chůzi a vešel do prvního hostince, který jsem našel. Rychle jsem si u recepce pronajal prázdný pokoj, vzal jsem si klíč a doplazil se k nejvzdálenějším dveřím od recepce.
Posadil jsem se na prostou postel v úzké místnosti, sundal všechno své vybavení, aby se mé tělo cítilo lehčeji, pak jsem vybral všechny možné protijedy na všechny možné negativní statusy a po jednom je vyzkoušel. Poté jsem použil krystal, který dokázal odstranit všechny negativní efekty a čekal na chvíli, kdy se vrátím do normálu.
――A přece.
„…Tohle je… vážně… špatné…“
Ten odporný chlad mě neopouštěl, mé zorné pole se začalo rozmazávat.
Už jsem to nevydržel a sesul jsem se na postel. Mozkem, jehož operační činnost spadla na velmi nízkou úroveň, jsem přemýšlel, zoufale jsem hledal protiopatření. Jestli je tohle «Kletba», pak by ji mělo být schopno odstranit NPC v kostele, ne? Ale byl v „neuspořádaných“ (chaotických) ulicích Algade opravdu kostel?
Procházel jsem budovy na mapě a mé vědomí začalo slábnout, takže jsem neměl na výběr. Rozhodl jsem se vyhledat pomoc u ostatních. Jinými slovy - vzdal jsem se myšlenky, že to vyřeším sám.
Otevřel jsem svůj seznam přátel. S rozmazaným viděním jsem našel Kleinovo jméno na seznamu, který se nedal považovat za dlouhý, vybral jej a zmáčkl tlačítko pro poslání zprávy. Pak jsem hned psal na virtuální klávesnici.
[Nemůžu to vydržet      Umírám               Zachraň mě]
Po napsání této zprávy - bohaté na melodrama i poetiku - jsem zmáčkl tlačítko odeslání a změnil pokoj na mód «Přátelé dovoleni», načež jsem ztratil vědomí.

Mé čelo hladil chladný, příjemný dotek.
Když jsem se pohnul, zjistil jsem, že mě zakrývá tlustá deka. Odporný chlad zařezávající se do morku kostí se také změnil, do parného potu, který způsoboval horko.
V tom nepříjemném horku byl jediný chladný předmět na mém čele, ovládaný stále se pohybující rukou. V tu chvíli ――
„Ach, jsi vzhůru?“ příjemně sladký hlas vyšel z místa vedle mého polštáře. Ta slova se mi několikrát zopakovala v mozku, až jsem si uvědomil, že to rozhodně neznělo jako Kleinovo hrubé „Hej, vzbudil ses.“
Zoufale jsem otevřel svá těžká oční víčka, v zorném poli se objevila… Zástupkyně vůdce «Rytířů krve», nejsilnější uživatelka rapíru, Asuna «Záblesk», která odhalila jemný úsměv.
„…!!?!?“
Byl jsem tak překvapený, že jsem chtěl vyskočit, ale Asuna okamžitě použila svou levou ruku, aby mě udržela dole.
„Hezky lež. I když se ještě chvíli nebudeš cítit lépe.“
Ukazovákem mě šťouchla do tváře.
Co to má být? Jak se tohle stalo? Způsobil záhadný negativní efekt, že jsem viděl nápis Asuna jako Klein? Měl bych zavolat Agila?
Tyhle stupidní otázky se mi vloudily do pracujícího mozku, až jsem si konečně uvědomil pravdu.
V seznamu přátel mám Asunino jméno hned nad Kleinovým. V mém polovědomém stavu a rozmazaném vidění jsem chtěl zmáčknout jeho jméno, ale musel jsem minout. Jinými slovy, poslal jsem Asuně – idolu Aincradu a hrdince čističů – docela trapné informace.
Co mám dělat? Co bude nejlepší udělat?
Můj mozek dál operoval, Asuna mezitím namočila vlhký ručník v míse vedle mě. *Plop*, slyšel jsem zvuk vody, která měnila polohu.
Ručník byl rychle vyndán, vyždímán a znovu položen na mé čelo. Na těle se mi shromáždil chladný příjemný pocit mírně rozptylující horko.
„Efekt chlazení vody moc dlouho nevydrží, ale je to jediná možnost. Lepší než nic.“
Při pohledu na usmívající Asunu jsem dokázal vydat jen ―― jedinou frázi.
„Dě… děkuju. Že mi pomáháš.“
Hned poté se mi tváře zbarvily do odstínu růžové, když jsem tu změnu ucítil, rychle jsem převrátil hlavu ke straně, znovu jsem viděl usmívající se Asunu.
„To nic. Měli bychom si v nouzi pomáhat. Člověk, který je sám, by se rozhodně cítil nepříjemně, tomu rozumím.“
V tu chvíli.
Asuna už ten nepříjemný negativní pocit zřejmě zažila.
„Co je tohle za negativní státu…? Nefunguje na to žádný protijed ani krystal…?“
Po mé otázce Asuniny oříškové oči zamrkaly.
Pak vybuchla smíchy.
„Ahahaha… Pro-promiň… ale… huff huff… Tohle je poprvé, co ti takhle je?“
„Sa… samozřejmě, že poprvé. Nikdy jsem o tomhle statusu neslyšel,“ odpověděl jsem ublíženým tónem. Asuna se ještě několikrát omluvila, přitom mi po hlavě přejížděla mokrým ručníkem.
„Říkám, že tohle není negativní status, není to jed ani paralýza… je to nemoc. Máš chřipku.“
„Chři… Chřipku?“
„No. Ne tvoje postava, ale tvoje tělo ve skutečném světě se nachladilo. Právě teď by se tam mělo měnit roční období. Loni touhle dobou se z toho složilo dost lidí.“
„A… Áá…“
Nemohl jsem si pomoct, povzdychl jsem si.
To bylo zcela v mém mrtvém bodě. Ale je to opravdu možné. I když je odstřiženo všech pět smyslů, Nerve Gear nedokáže izolovat horečku a jiné fyzické nepohodlí. Takže to bylo, jak řekla Asuna, to mé skutečné tělo mi způsobovalo takové nepohodlí.
ME4first.jpg
„Proto jsem řekla, že studené čelo ti pomůže cítit se lépe.“
Odvrátil jsem se od Asuny, která znovu máčela ručník, abych se podíval na čas. Bylo jedenáct třicet v noci.
Protože jsem se do tohoto hotelu dostal kolem šesté, dělala tohle Asuna už pět hodin.
Použití «vlhčeného látkového vybavení» k efektu zchlazení vydrželo nejdéle asi pět minut, pak se procedura musela opakovat. I když to bylo příjemné, není to škoda námahy?
Náhle se v mé hrudi vynořil zvláštní pocit, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Ve svém polovědomém stavu jsem ani v nejmenším netušil, co to znamená.
Místo toho jsem vystrčil ruku zpod přikrývky, držel jsem ručník na mém čele a nastavil ho Asuně, aby jej mohla vzít.
„Co… Co se děje?“
I když její slova byla zastřená, stále si udržela úsměv, zatímco já nedokázal najít žádná slova k odpovědi. Také jsem nerozuměl tomu, co dělám.
Ovšem má ústa sama vydala jakási slova tvrdým hlasem: „Dost s tím ručníkem. Místo toho… použij svou ruku a dotýkej se mého čela.“
――Nevyužívej mé slabosti!!
Čekal jsem, že to vyštěkne, ale naopak, „…Em,“ odpověděla Asuna tiše.
Sevřela mou ruku a použila tu druhou, aby mi přejížděla po čele. Mé tělo bylo vyčerpané a tak vědomí pomalu sláblo. Úzkost z toho, že jsem nemocný, se změnila v příjemný pocit bezpečí.
Vstupoval jsem do lehkého spánku a vedle svého ucha jsem slyšel tlumenou ukolébavku.
„Řekla jsem, ty… Kirito… kun. Nevadí, že mi svoji chřipku… předáš. Takhle by ses mohl uzdravit rychleji.“
Poté jsem cítil jemný pocit dotyku na tvářích, na obličeji se zavřenýma očima.
Chtěl jsem otevřít oči a ujistit se ―― Samozřejmě, že to jsem nedokázal.


✝✝✝

„…ooh…“ zabručela Asuna a otevřela oči.
Neviděla před sebou bílý strop svého domova, ale černou barvu starých dřevěných prken. Postel byla tvrdá a přikrývka tenká. I když si sama sobě stěžovala, že měla najít lepší pokoj, nebyla ve stavu, kdy by byla schopná vylézt z postele.
Že by to byla ―― opravdová chřipka? 
Ne, je nemožné se nakazit virem ve virtuálním světě. Hráči byli ve skutečném světě zcela odděleni, propojeni jen kabely. Ale tohle je až moc velká náhoda!
Nejsilnější sólo hráč, «Černý šermíř» Kirito, se uzdravil přes noc, nejspíš díky výborné fyzické kondici, ale i díky Asunině péči. To je v pořádku. To je dost dobré.
Ale na druhou stranu nepřemýšlela o vlastní nemoci. Asuna seděla vedle Kiritovy postele, broukala mu ukolébavku, dokud neusnula. Podle slunce zářícího skrz okno byl už večer.
Podívala se stranou ―― na prázdnou židli vedle postele.
Vzpomněla si, že až do odpoledne mu měnila mokrou látku na čele. Ale když Kirito viděl, že Asuna usnula, nejspíš šel dokončit svůj denní lov.
„Máá… No, s tím se nedá nic dělat,“ zašeptala nahlas.
Na rozdíl od Asuny, která patřila do gildy, sólo Kirito neměl nikoho, s kým by trénoval. Jestli promarní jeden den lovu, bude třeba hodně námahy, aby to dohnal. Tomu rozuměla, ale…
Nechat na sebe spoléhat, ten šťastný a hřejivý pocit nedokázal zastavit pohřbené pocity studeného osamění. Její tělo bylo očividně horké, ale v hrudi měla ledový chlad, nemohla si pomoc a vytryskly jí slzy.
„…Áááá… Tohle nepůjde… jak se dalo čekat.“
Pevně zavřela oči, zanořila hlavu do přikrývky, když―― 
Náhle se uprostřed pokoje zamihotal modrý vír. Ozvalo se bzučení a objevily se dva metry vysoké eliptické dveře.
„…Cestovní krystal.“
Její hlava opustila polštář, aby řekla ta slova, když ze dveří vyskočila černá postava.
Samozřejmě to byl «Černý šermíř» Kirito. A nikdo jiný. Nicméně――
„To, no… Nemůžeš přijít normálními dveřmi…“
V tu chvíli si Asuna konečně všimla, že Kirito něco přinesl. 
Vypadalo to jako velký dřevěný kbelík. Ne, asi by se tomu mělo říkat lavor.
Lavor byl plný zrníček, která bíle zářila, odrážela světlo odpoledního slunce.
Několik vteřin se na to dívala, až si konečně uvědomila, co to je.
„Tohle… tohle je sníh…? Ale… odkud ho máš v tuhle dobu?“
Po té otázce položil Kirito opatrně lavor na stůl, otočil se směrem k Asuně a sklonil hlavu.
„Promiň, vrátil jsem se pozdě! Chtěl jsem přijít dřív… to všechno kvůli tomu těžkému draku…“
Kiritova slova připomněla Asuně vysokou horu, která byla plná ledu a sněhu. Byla vrcholkem jednoho z kopců na konci padesátého osmého podlaží. Ale vyšplhání po té hoře znamenalo, že jste čelili mnoha monstrům po výjimečně dlouhé cestě. A na konci cesty čekal místní boss, Ledový drak. Jít tam a vrátit se za dvě hodiny, to byl přímo zázrak.
„…Proč bys šel tak daleko…“
ME4Second.jpgKirito na Asuninu otázku neodpověděl, zvedl ručník ze stolu a dal jej do ledového lavoru. Po vytažení byl ručník úplně zmrzlý.
„Lehni si.“
Po těch slovech se Asunina hlava vrátila na polštář, ledově studený ručník jí byl dán na čelo. «Zmrzlý ručník» produkoval mnohem větší pocit chladu než ručník mokrý.
„Ach… Příjemné…“ řekla Asuna a usmála se, Kirito se nesměle zasmál. 
Její čelo bylo samozřejmě velice studené, přesto zároveň cítila něžné teplo. Asuna zamrkala, pak natáhla ruku a chytila tu, která vyčuhovala z rukávu černého oblečení.
Kiritova ruka, která sbírala sníh, byla studená, ale po chvíli pevného stisku se teplota vrátila k normálu, tak ji Asuna pevně držela.
„No… tentokrát nachladím já tebe.“
Kirito na ta slova odpověděl s hořkým úsměvem: „Pak tohle nikdy neskončí.“
„A není to v pořádku? Jestli zase onemocníš, půjdu sesbírat sníh a led a udělám ti ledovou tříšť.“
„…No, to by nemoc nemusela být až ta zlá.“
Asuna se dál usmívala, zavřela oči a čekala na tu chvíli.

(Konec)

5 komentářů: