S překladem si teď kvůli škole a práci dávám nucenou pauzu, od pondělí 18. se zase pustím do překladu. Další část určitě ještě v červnu.

pátek 14. února 2014

Kapitola šestá


Asunino/Yuuki Asunino uvěznění mělo od ledna 2025 dvojí význam.

První druh uvěznění byl ten, že byla uzavřena ve zlaté kleci. I když byla klec, veliká tak akorát pro člověka, luxusní a krásná, nemohla být zničena, ať už jste zkoušeli cokoliv.
To proto, že centimetr tlusté mříže nebyly kovové, ale šlo 3D virtuální předměty vytvořené z digitálního kódu. Klec byla systémem nastavená jako «nezničitelná», takže i kdybyste do mříží bušili železnou palicí, nenašli byste ani jediné škrábnutí.
Druhé uvěznění se jednalo Asunina vědomí, které bylo lapeno v ponoření v samotném virtuálním světě.
Jméno tohoto světa znělo «ALfheim Online», zkráceně ALO. Byla to velká internetová síť RPG spravovaná «RECTEM Vývoj» — typ hry známý jako VRMMO.
Samotné ALO operovalo jako internetová hra, aniž by kdokoli znal rozdíl; desítky tisíc pravidelných hráčů platilo poplatky za připojení a užívalo si hru. Ale za hrou se skrýval masivní, ilegální a nehumánní projekt, to všem kvůli zlým úmyslům jednoho muže.
Operující jádro systému ALO bylo ve skutečností kopií «Sword Art Online», které otřáslo Japonskem a šokovalo jej po dva roky, v letech 2022 až 2024.
Vývoj SAO byl řízen «Argusem», který dovnitř pustil deset tisíc lidí bez ohledu na věk či pohlaví. Ti se pak stali vězni ve virtuálním světě, počet mrtvých byl téměř 40 %. Následkem té příšerné situace firma zbankrotovala. «RECTO», hlavní výrobce elektroniky, vytvořil FullDive výzkumné oddělení, které se staralo o SAO server. Zmíněný muž zde měl důležitou pozici a použil kopii původního SAO, aby úspěšně vytvořil ALO. Poté, co byla smrtící hra vyčištěna, mysli všech zbývajících hráčů měly být osvobozeny, ale on, za použití «únosu vědomí», uvěznil vědomí tří stovek hráčů na ALO serveru.
Účelem toho muže bylo použít mozky tří stovek hráčů jako experimentální materiál, využít FullDive systém ke studii lidských emocí a k manipulaci paměti.
Ten muž uvěznil i Asunino vědomí uvnitř světa ALO. Byla chycena v ptačí kleci visící na větvi «Světového stromu» ve středu Álfheimu, ve výšce, do které se žádný hráč nikdy nemohl dostat. Ten muž chtěl zajistit Asunin spánek, aby se mohl stát jejím manželem ve skutečném světě a stát se tedy dědicem místa výkonného ředitele RECTA, které nyní zastával Asunin otec, Yuuki Shouzou. Teď, dva měsíce po skončení SAO incidentu, byl blízko k dosažení svých cílů.
Jméno toho muže zní Sugou Nobuyuki. Jeho další jméno je vládce Álfheimu, «Vílí král Oberon».

Asuna otevřela klec za použití těžce vybojovaného hesla a vstoupila na cestu vedoucí ze zlaté ptačí klícky. Pomalu se plížila vpřed a přitom se dívala na slunce, padající za horizont.
Větve «Světového stromu», vyryté v kruhovém vzoru stromu, tvořily dlouhou a širokou cestu. Menší větvičky sloužily jako zábradlí a dodávaly ekologický dojem. Kromě větví tu byli také ptáčci a malá zvířata, která se příležitostně ukázala, přidávala na dojmu, že tohle je «uvnitř hry».
Bála se, že by se mohla objevit monstra, pohybovala se opatrně. Po několika minutách chůze uviděla na druhé straně opony listů velkou zeď, kmen Světového stromu. Černá zející díra se objevila, kde se setkaly větve a kmen, vedla do vnitřku Světového stromu. Asuna začala podvědomě našlapovat tišeji a opatrně se přibližovala k díře.
Když dorazila před oválnou díru, která napodobovala přirozený suk, uviděla neomylně umělé obdélníkové dveře. Jediným rozdílem bylo, že tyto dveře neměly kliku, ale vedle se nacházel dotykový panel. Z hloubi duše se modlila, aby nebyly zamčené, dotkla se panelu špičkou prstu.
Dveře se bezhlučně odsunuly doprava. Zkontrolovala, jestli někoho neuvidí, pak vběhla dovnitř.
Cesta, kterou uvnitř našla, byla špinavě bílá a vedla přímo do hloubi stromu. Slabé světlo se odráželo od anorganických zdí z oranžových světel, pravidelně rozmístěných na stropě. Na rozdíl od chodeb stromů, které venku ukazovaly ohromující krásu, to vypadalo, že tady si nikdo nepřidělával práci tím, že by přidával předměty, nechali to zde bez dekorací.
Bylo to, jako kdyby někdo náhle vyměnil herní svět za kancelář nebo knihovnu. Bílá podlaha ji mrazila na holých chodidlech, po celém těle cítila chlad. Jako kdyby byla nucená si uvědomit, že prozkoumává ústředí nepřátel. Asuna se kousla do rtu a pokračovala.
Šílenství Sugoua Nobuyukiho bylo jiné než Kayaby Akihika.
Sugou, zaměstnanec RECTA, použil svého postavení, aby zorganizoval uvěznění 300 hráčů ze SAO a započal nebezpečné lidské experimenty s jejich mozky. Nebyl jen šílený, byl skoro až zosobněním chamtivosti. Nezáleželo na tom, kolik toho měl, jeho bezedný hlad ho nutil se snažit získat ještě víc. Asuna, která poblíž něj vyrůstala, rozuměla této části jeho charakteru lépe než kdokoli jiný.
Právě teď měl Sugou kontrolu nad částí Asuny a vědomí, že zanedlouho už bude mít kontrolu nad Asunou celou, shledával velice příjemným. Kdyby věděl, že Asuna unikla z klece, jeho vztek by neměl hranic. Využil by všech možných ponížení a nakonec by ji použil jako objekt ve svém experimentu. Jen přemýšlení nad takovou situací způsobilo, že se Asunina kolena roztřásla.
Ale kdyby se teď otočila, kdyby se vrátila do klece, vzdala by se tak Sugouovi. Kdyby byl na jejím místě Kirito, nikdy by se nevzdal, i kdyby neměl meč.
Asuna narovnala svá záda a podívala se na cestu před sebou. Nějak zvládla udělat krok nohou, která jako by byla ulitá z olova. Jakmile ten první krok udělala, už se nezastavila.
Chodba se zdála být nekonečná. Panely zdi nahoře, dole, vlevo či vpravo na době neměly rýhy ani značky. Šlo čím dál tím hůř poznat, zda se vůbec pohybuje. Asuna následovala občasné oranžové světlo na stropě a bezduše pokračovala vpřed. Když před sebou konečně uviděla další dveře, podvědomě si vydechla úlevou.
Tyto dveře byly úplně stejné jako předchozí. Znovu se opatrně dotkla prstem panelu. Dveře se bezhlučně odsunuly stranou.
Za nimi byla stejná chodba, tentokrát ovšem pokračovala vlevo a vpravo. Asuna, sklíčená, prošla dveřmi. Překvapující bylo, že se po několika vteřinách dveře automaticky zavřely, přičemž se rozplynuly do zdi, nenechaly za sebou ani škvíru. Asuna se zoufale zkusila na několika místech dotknout dveří, ale ty už se neotevřely.
Její rameny poklesla a ona se rozhodla, že na dveře zapomene. Stejně neměla v plánu se vrátit. Zvedla hlavu a rozhlédla se na obě strany.
To, co bylo rovnou cestou, jako by se nyní kroutilo v pozvolný oblouk. Chviličku přemýšlela, pak se rozešla doprava. S tichým zvukem kroku pokračovala soustředěně kupředu. Začala o sobě pochybovat. To jdu celou tu dobu v kruzích? Zatímco si tohle Asuna myslela – objevilo se konečně něco jiného než zdi.
Na vnitřní světle šedé zdi křivky viselo něco jako plakát. Asuna k tomu běžela. Vyklubala se z toho mapa. Asuna na ni zírala, snažila se vtisknout si ji do paměti.
Nevýrazným fontem bylo na vrcholku obdélníkové mapy napsáno «Celková mapa laboratoře: podlaží C». Pod nápisem byla jednoduchá ilustrace. Ukazovala tři kruhovitá podlaží, ona se právě nacházela ve vnější chodbě toho horního.
Na tomto podlaží byla jen jediná kulatá chodba. Ta rovná, která vedla k ptačí kleci, nebyla na mapě znázorněna. Ale na nižších podlažích se nacházely různé místnosti pojmenované jako «místnost čtení dat», «hlavní monitorovací místnost», «spací místnost» a další.
Pohyb mezi podlažími se zřejmě uskutečňoval výtahem, který byl vyznačen v horní části této kruhovité chodby. Jedna svislá čára spojovala všechna tři podlaží a pokračovala daleko dolů, aby se spojila ještě s něčím tam.
Následovala čáru výtahu, na spodku se nacházela velká obdélníková místnost. Po zádech jí přejel mráz, když si přečetla nápis vedle: «úschovný prostor experimentálních těl».
„Experimentální těla...,“ ta slova zanechala v Asuniných ústech hořkou příchuť.
To je jistě Sugouovo nelegální výzkumní zařízení. Vskutku, jestli se všechny testy provádějí ve virtuálním světě, musí být snadné je skrýt. Kdyby hrozilo jejich odhalení, dotykem prstu zmizí všechny důkazy, nezanechají za sebou ani jediný papír.
Kdyby se zvážil účel kruhovitých zařízení a té místnosti, jediná fráze by hned vše prozradila, «experimentální těla». Tam Sugou držel hráče, které unesl ze SAO. Jejich vědomí byla zamčena úschovném zařízení ukázaném na mapě.
Asuna nad tím chvíli přemýšlela, pak se otočila a dál šla po zakřivené chodbě. Po asi minutě rychlé chůze se po levé straně chodby objevily posuvné dveře bez dekorací. Vedle nich na zdi byl malý obrácený trojúhelník.
Asuna se zhluboka nadechla a zmáčkla tlačítko. Dveře se okamžitě odsunuly, otevřely cestu do malé obdélníkové místnosti. Asuna vešla, otočila se a uviděla ovládací panel, který se velice podobal těm ve skutečném světě.
Po chvíli váhání Asuna vybrala spodní tlačítko ze čtyř pod sebou a zmáčkla jej. Dveře se zavřely a, překvapivě, její tělo bylo obklopeno pocitem pádu. Krabice, ve které Asuna byla, tiše sestupovala dolů vnitřkem virtuálního stromu, zastavila se s neméně nereálným pocitem zpomalení po několika vteřinách. Objevila se svislá škvíra, po ní pevné bílé dveře a ty se pak otevřely do stran, odsunuly se jak doprava, tak doleva.
Asuna vyšla tichými kroky ze dveří.
Před ní se objevila stejná mdlá chodba jako na podlaží výše, pokračovala rovně. Ujistila se, že nikdo kolem není, pak se rozešla kupředu.
Oberon dal Asuně jen slabé, jednoduché, jednodílné šaty, které Asuna neschvalovala, ale být v této situaci bez bot nebylo zlé. Kdyby na sobě boty měla, rozhodně by nastaly zvukové efekty. Když byla v SAO a chtěla si být jistá, že si jí monstra nevšimnou a ona bude moci zaútočit zezadu nebo je přepadnout, často chodila bosky, i když jí to způsobilo pokles obrany.
Kromě samotného boje, kde měl Aincrad podlaží s ruinami, Kirito, Klein, Lisbeth a Asuna tam mnohokrát hráli «hru překvapivého útoku». Asuna, která měla lehké vybavení a tedy nedělala žádný hluk, byla tradičně na nejvyšších příčkách. Ale kdykoli se snažila zaútočit zezadu na Kirita, nikdy to nezafungovalo, ani jedinkrát. Tak se za něj pokusila vplížit bez bot a zrovna už ho chtěla udeřit do hlavy dřevěným mečem, když si jí všiml a vyhnul se. Poté popadl její nohu a bez ustání ji lechtal. Smála se tak moc, že si myslela, že zemře.
Místo nyní nejistého skutečného světa si přála, aby se do těch časů mohla vrátit – ta myšlenka se jí začala tvořit v mysli spolu se slzami v očích. Asuna zavrtěla hlavou, aby pocit smutku odsunula.
Kirito na ni čekal ve skutečném světě. Chtěla být pouze v Kiritově náruči. A z toho důvodu může dělat jen jedinou věc, a to jít kupředu.

Chodba nebyla až tak dlouhá. Při chůzi brzy zahlédla prosté dveře.
Jestli budou zamčené, bude se muset vrátit na předchozí podlaží a hledat kontrolní systém. Nad tím přemýšlela, když dorazila před dveře. V rozporu s jejími myšlenkami se dveře tiše otevřely doleva a doprava. Uvnitř bylo silné světlo. Instinktivně přimhouřila oči.
„...?!“
Když se podívala do místnosti, zalapala po dechu.
Bylo to neuvěřitelně rozlehlé místo.
Mohli byste i říct, že jasně bílá místnost byla stejně tak velká jako obří plesová místnost. Nedokázala cítit vzdálenost kvůli tomu, jak byla velká, a navíc místnost postrádala detaily. Strop zářil bílým světlem, stejně jako bílá podlaha – na které bylo úhledně vystavěno mnoho krátkých věcí ve tvaru sloupů.
Asuna se ujistila, že se nic v dohledu nehýbe, a vstoupila do místnosti. Opatrně postupovala dál.
Z jejího výhledu byly tyto sloupovité předměty postavené do řad o osmnácti sloupech.  Jestli je tento prostor ve tvaru čtverce, pak jich tu je přibližně 300. Bojovala se svým strachem, přesunula se k jednomu ze sloupů.
Dosahoval k Asunině hrudi, byl dost široký na to, aby jej mohla obejmout oběma rukama. Povrch byl hladký, i když v něm byly mezery, kde se něco vznášelo. Neměla pochyb o tom, co vidí. Lidský mozek.
I když měl správnou velikost, jeho barva nebyla skutečná. Byl vytvořený z poloprůsvitného modrofialového materiálu. Předmět byl neuvěřitelně detailní a místo holografického znázornění vypadal spíše jako safírová socha.
Podívala se zblízka a všimla si světel, která se pravidelně objevovala a rozptylovala v celém modelu, když mizela, rozvinula se kytice ohňostrojů. Vypadalo to jako balíček ultra přenosných ohňostrojů.
Asuna se zamračila a sledovala mozek ze strany, všimla si, že světlo pohybující se v části síti náhle zesílilo. Poslední jiskra, která bývala žlutá, náhle zrudla a jasně zářila, pak se sekvence opakovala. Na spodku předmětu ve tvaru mozku byla průhledná tabulka, která nahrávala nejvyšší hodnoty. Sledovala záznam celou další minutu, objevovala se různá čísla a symboly, spolu se slovy jako bolest a strach.
...Trpí to.
Uvědomila si intuitivně Asuna.
Mozek byl mučen, neuvěřitelnou bolestí, zármutkem a strachem. Jiskry byly jako výkřiky vycházející z mozku. Před Asuninýma očima se zjevila tvář patřící majiteli mozku. Ta tvář byla maximálně zkroucená, ústa měla otevřená v jednom bezhlučném výkřiku po druhém.
Nedokázala unést svou představivost a ustoupila o několik kroků vzad. Ve své hlavě viděla mapu shora, «úschovný prostor experimentálních těl», ve vzpomínce slyšela Oberonova slova «techniky k manipulování emocí». Scéna před ní konečně spojila kousky skládačky dohromady, objevil se jistý obraz.
Vše to znamenalo, že stovky mozků zde nebyly počítačově vygenerovanými virtuálními předměty. Sledovali mozky bývalých hráčů SAO ve skutečném čase. Když byla hra dokončena, měli být tito lidé osvobozeni, místo toho byli zadrženi Sugouem, aby byli použiti v jeho ďábelském výzkumu myšlenek, emocí a paměti.
„Tohle... Tohle je až moc hrozný...,“ šeptala Asuna hluboko ve svém hrdle a zakryla si ústa oběma rukama.
Takový výzkum byl, stejně jako klonovací experimenty na lidech, úplným tabu, něčím, čeho by se lidé nikdy neměli dotknout. Nebyl to jen zločin. Bylo to jako pošlapání myšlenek a duše jedince, poslední důstojnost toho člověka byla ničena.
Asuna se bolestivě otočila doprava. O dva metry dál byla stejná nádoba, nad ní se stejně tak vznášel průsvitný modrý mozek. Byl stejně detailně propracovaný, ale světla třepotající se v «něčím» mozku byla mnohem pomalejší. Barva světel byla žlutá stínovaná do červené, vypadalo to skoro jako zakalená tekutina.
Na druhé straně... a ještě dál... bylo zdánlivě nekonečné množství mozků, všechny zabarveny v rozdílných barvách, všechny nejspíš křičely úzkostí.
Asuna potlačovala svou paniku a setřela si slzy, které se jí začaly sbírat v koutcích očí.
Nebylo to dovoleno. Ne, nikdy bych jim to neodpustila. Ona a Kirito vsadili své životy v boji. To, že byly jeho výsledky použity Sugouem pro jeho experiment, to se nikdy nedalo odpustit. Jeho ďábelské skutky budou odhaleny, pro toho muže neexistuje dostatečný trest.
„Počkejte na mě... Brzy vás zachráním...,“ řekla Asuna a jemně se dotkla nádoby držící mučený mozek. Pak zvedla hlavu, procházela mezi sloupy, mířila k zadní části místnosti.
Poté, co prošla kolem deseti sloupů, uslyšela náhle lidský hlas. Rychle se přitiskla za nejbližší nádobu. Opatrně se rozhlížela kolem, hledala zdroj toho hlasu. Zdálo se, že přichází z daleka zprava. Téměř se plazila, postupovala ve směru toho zvuku.
Když dorazila k jednomu ze sloupů, uviděla před sebou něco zvláštního.
„...!?“
Zpanikařila a rychle zase vycouvala. Několikrát zamrkala, pak se s hrůzou podívala znovu.
Nyní zmizelé 61. podlaží Aincradu bylo známé také jako «hmyzí země». Jak jméno napovídá, bylo to podlaží plné hmyzích monster. Pro většinu žen, včetně Asuny, se to místo podobalo peklu. Jedno z nejhorších monster byl obří slimák zvaný «Modrý slimák». Se slizkou šedou pokožkou s černými tečkami, třemi páry velkých a malých tykadel a s chapadly odstávajícími z úst používaných k útoku byl skutečně noční můrou.
A nyní jen několik metrů od Asuny byla dvě stvoření zády k ní, která byla hluboce ponořena do rozhovoru. Ta stvoření se neskutečně podobala Modrým slimákům.
Ta obří slimákovitá monstra si zřejmě vyměňovala nápady, zatímco pozorovala jediný mozek. Slimák napravo zatřásl svýma očima a promluvil pištivým hlasem: „Ó, tenhle sní zase o Spice-chan. Oblasti B13 a B14 jsou mimo tabulky. B16 je taky vysoko... je vážně vzrušený.“
Slimák šťouchal chapadlem do holografického okna poblíž mozku, když odpovídal: „Není to jen náhoda? Tohle je pořád třetí experiment, ne?“
„No, tahle formace je výsledkem přirozeného emočního obvodu. Vložil jsem mu obrázek Spicy-chan do paměti, tento objekt převyšuje mezní frekvenci.“
„Fajn, budeme dál monitorovat tenhle vzorek...“
Byla znechucená otravnými vysokými hlasy dvou slimáků, znovu se stáhla za pilíř.
Jsou to Sugouovi podřízení, zapojení do tohoto nelidského experimentu, i když není jisté, proč mají takovýto vzhled. Z jejich slov cítila, že neuvažují nad něčím jako morálka.
Asuna pevně zatnula pravou pěst. Kdyby měla v pravačce meč, pak... rozhodně by jim poskytla smrt příslušnou jejich vzhledu.
Potlačovala impuls udělat to, co její hněv požadoval, pomalu couvala pryč a poté, co nabrala jistou vzdálenost od slimáků, pokračovala dál do hlubin místnosti.
Opatrně se pohybovala vpřed plnou rychlostí, procházela kolem válcovitých sloupů a konečně dorazila do nejhlubší části místnosti. Na konci místnosti — před bílou zdí našla Asuna vznášející se černou krychli.
To Asuně připomnělo dobu, kdy byla v aincradském podzemním bludišti s kontrolním systémem. Kdyby se mohla připojit s administrátorskými privilegii, dokázala by se odhlásit z tohoto šíleného světa.
Ale teď už se nebude mít dál moct kde skrýt. Asuna se zhluboka nadechla, vyskočila zpoza oválu s chmurným odhodláním.
Běžela ke konzoli tak potichu, jak to jen bylo možné. Těch deset metrů se zdálo být jako nekonečně daleko.
Při každém kroku cítila strach, že by na ni zezadu mohl někdo zakřičet, ať stojí, ale dál pohybovala nohama a nakonec dorazila ke konzoli. V tu chvíli se otočila a podívala za ovály. Tykadla slimáků se třásla a zdálo se, že se pořád ještě hádají.
Asuna se znovu otočila k černé konzoli. Svažující se horní deska byla tmavá a tichá, napravo se táhl tenký zářez, ve kterém byl zasunut stříbrný klíč ve formě karty. Asuna se modlila, když natáhla ruku a uchopila kartu, sjela jí dolů.
Zazněl pún zvukový efekt a Asuna sklonila hlavu. Nalevo od štěrbiny na kartu se objevilo světle modré okno a holografická klávesnice.
V okně bylo mnoho sbalených menu. Asuna rozdrtila svou vnitřní úzkost a pečlivě četla malou latinku; slova byla v angličtině.
Na spodku vlevo bylo tlačítko s nápisem [Transport], Asuna jej třesoucími se prsty zmáčkla. Se zvukem ban se otevřelo nové okno. Zde byla mapa celé laboratoře. Díky tomuto systému lze zřejmě skočit na jakékoli místo v laboratoři.
Ale pro takovou činnost nyní neměla využití. Zoufale hledala a nakonec našla malé tlačítko zářící po její pravé ruce označení jako [Opustit virtuální laboratoř].
„To je ono...!“ vykřikla tiše Asuna a dotkla se jej. Nad tlačítkem se objevilo další okno. V něm se objevila slova [Provést odhlašovací sekvenci?], následovaná tlačítky ‚ANO‘ a ‚UKONČIT‘.
Bože—
Zoufale se modlila z hloubi duše, posunula pravou ruku, aby se dotkla tlačítka—
Náhle se zezadu objevilo šedé chapadlo, které ji popadlo za ruku.
„...!!“
Asuna to přetrpěla, zardousila v sobě výkřik, pokusila se natáhnout prst blíže k tlačítku, ale chapadlo ji drželo jako ocelový drát a neustoupilo ani o píď. Pokusila se použít svou levou ruku, ale jakmile jí začala pohybovat, nové chapadlo se jí obtočilo kolem paže. Asuniny ruce byly vytaženy do vzduchu, zbytek těla je následoval.
Asunini věznitelé ji pomalu otočili. Byli to ti dva slimáci, které předtím viděla, přesně jak očekávala.
Jejich čtyři oči o velikosti tenisových míčků s oranžovými duhovkami se při chůzi pohybovaly tam a zpět. Jejich bezvýrazné oči prozkoumávaly Asunino tělo a tvář, pak se kruhová ústa levého slimáka zvláštně pohnula, vyšel z nich skřípavý hlas: „—Kdo jsi? Co tady děláš?“
Asuna bojovala se svým strachem, předstírala, že se neděje nic špatného, klidným hlasem prohlásila: „Hned mě pusťte! Jsem kamarádka Sugoua. Přišla jsem to sem zkontrolovat a už odcházím.“
„Ale? O tomhle jsem nic neslyšel?“ slimák napravo pohnul dvěma ze svých očí, jako kdyby naklonil hlavu ke straně.
„Tys něco slyšel?“
„Vůbec nic. A vůbec, nebylo by špatný, kdyby tohle viděl někdo zvenku?“
„Ach... počkat...“
Jedno z jeho tykadel se prodloužilo, kulaté oko se dívalo na Asuninu tvář více zblízka.
„...Jsi to ty, že jo. Ty jsi ta, koho Sugou-chan zamkl na vrcholku Světového stromu...“
„Ano. O tom jsem slyšel. Šéf je hamižnej, že si nechává tak pěknou holku jen pro sebe.“
„Arg...“
Asuna se přes rameno podívala na konzoli a natáhla svou levou nohu, pokusila se tak zmáčknout tlačítko. Ale z tlamy slimáka vyšlo další chapadlo, které jí obmotalo nohu. Asuna se dál snažila dosáhnout na konzoli, ale její úsilí přišlo vniveč.
Protože okno bylo otevřeno příliš dlouho, vrátilo se k původní obrazovce.
„Hele, hele, nezkoušej se chovat násilně.“
Slimák natáhl více chapadel, ovinul jí celé tělo. Bez milosti ji chapadla podobná drátkům ovíjela, zařízla se jí do masa na břichu a stehnech.
„Au...! Přestaň... Pusť mě, ty monstrum!“
„Ach, jak kruté. Zvlášť, když ještě pořád experimentuju se zkoumáním batyestézie.“ [Batyestézie - hluboké čití, vnímání.]
„Správně. Manipulace s takovýmhle tělem potřebuje dost tréninku.“
Asuna byla obalená v ostré bolesti podobné hedvábí, která existuje jen v iluzorním světě. Zamračila se a zoufale řekla: „Vy dva jste vědci, ne...!? Účastnit se tohohle... nelegálního, nelidského výzkumu, to se nestydíte!?“
„Ach, myslím, že tohle je mnohem humánnější, než když experimentuje s odhalenými mozky zvířat a používáme elektrody. Tihle vážně jen sní.“
„Ano, ano. Někdy je dokonce necháváme mít hezké sny. Měli by nám být vděční!“
„...Jste šílení...,“ zašeptala Asuna, její tělo obklopil chlad. Tihle lidé, jejich skutečnou podobou byli slimáci bez citů.
Nevěnovali Asuně pozornost a začali se mezi sebou bavit.
„Šéf je na obchodní cestě, že? Ty běž zpět do skutečného světa a zeptej se na instrukce.“
„Che, asi nemám na výběr. Yano, neužívej si, zatímco já tu nejsem.“
„Já vím, já vím. Tak honem běž.“
Slimák sundal několik chapadel z Asunina těla a hbitě operoval konzoli pomocí jednoho chapadla. Několikrát zmáčkl tlačítka, jeho velké tělo pak bezhlučně zmizelo.
„...!!“
Když to Asuna uviděla, zaplavilo ji spalující rozhořčení, lehkovážně se celá otřásla. Byl přímo před ní – východ do skutečného světa, o kterém snila. Východ se trochu otevřel a jasné světlo zvenčí ozářilo podlahu.
„Pusť mě!! Pusť mě!! Pusť mě domů!!“ křičela Asuna téměř bláznivě, ale chapadla ani trochu nepovolila.
„To nemůžu, šéf by mě zabil. A vůbec, nenudíš se na tomhle místě, kde nic není? Co kdybychom si pohráli s nějakými elektronickými drogami? Ty panenky už mě stejně začínaly nudit.“
Když to řekl, chladné, vlhké chapadlo pohladilo Asunu po tváři.
„Pře... Přestaň!! Co si...!?“ vzdorovala zoufale Asuna, ale slimák okamžitě natáhla nová chapadla. Dotýkala se kůže na Asunině noze, chapadla se dostala až k jejím šatům.
Asuna vydržela ten nepříjemný pocit, předstírala, že ve svém těle ztratila veškerou sílu, schopnost odporovat. Slimák toho hned využil, přesunul chapadlo k jejím ústům. Zrovna se chtěl dotknout jejích rtů—
Asuna zvedla hlavu a zakousla se dolů – silně – do chapadla.
„Ajháááá!! Auuuuu!!“
Asuna ignorovala křiky slimáka a dál bez milosti kousala.
„Pře-přestaň, au, chápu, chápu!!“
Poté, co se ujistila, že chapadla už na jejím oblečení nejsou, otevřela Asuna ústa. Slimák rychle stáhl poraněné chapadlo.
„Au, zapomněl jsem zastavit absorpci bolesti...,“ stěžoval si slimák a zatáhl jedno z tykadel, pak se vedle něj objevil sloup světla. Objevil se druhý slimák s nějakými zvukovými efekty.
„...? Co to děláš?“
„Nic. Co říkal šéf?“
„Byl úplně nasranej, chce, abychom ji hned dali do té ptačí klece nad laboratoří, změnili heslo dveří a monitorovali ji čtyřiadvacet hodin denně.“
„Tsch, a to jsem si konečně našel něco na hraní...“
Mimořádná sklíčenost jí zakalila zrak. Zlatá příležitost jí zrovna proklouzla mezi prsty.
„Alespoň bychom ji mohli doprovodit zpět bez použití teleportační funkce. Rád bych ji cítil ještě trochu víc.“
„Taky se ti to líbí.“
Slimák znovu obtočil chapadla kolem Asunina těla, použil své tělo bez nohou, aby se pohyboval směrem ke vchodu do místnosti. V tu chvíli, když se ti dva slimáci nedívali, natáhla Asuna rychle svou pravou nohu a prsty u nohou vytáhla kartu, která byla stále ve škvíře na konzoli.
Obrazovka zmizela, ale slimáci si toho zřejmě nevšimli. Prohnula své tělo jako kreveta, přesunula kartu z prstů u nohou do ruky.
„Ale no tak, nesmíš se chovat násilně,“ slimák znovu zvedl Asunino tělo a zamířil k východu.

S cinknutím se mřížované dveře do ptačí klece zavřely. Slimák použil svá chapadla, aby mohl manipulovat s čísly zámku, pak Asuně zamával.
„Tak zatím. Jestli budeš mít příležitost, přijď si zase hrát.“
„Už tě nikdy nechci znova vidět,“ řekla otevřeně a přešla na druhou stranu klece. Dva slimáci se na ni dál dívali, ale pak se konečně otočili a plazili se přes větve.
Po chvíli se svět zahalil do temnoty noci. Asuna zírala na světélkující světla města hluboko pod sebou, zašeptala si: „Neprohraju, Kirito-kun. Nikdy se nevzdám. Rozhodně se odsud dostanu.“
Přesunula pohled ke stříbrné kartě ve své ruce. Bez konzole byla k ničemu, ale teď je její jedinou nadějí.
Asuna přešla k posteli, předstírala, že si jde lehnout, skryla kartu pod svým polštářem.
Když zavřela oči, dopadla na ni únava a pomalu ji ovinul závoj spánku.


A na konec přeji krásného Valentýna... Ať už jej slavíte, či ne :)

4 komentáře: