úterý 21. ledna 2014

Kapitola pátá


„Hepčí!“
Leafa, šermířka rasy Sylfů, si rychle zakryla ústa oběma rukama poté, co vypustila výbušné a velice nedívčí kýchnutí.
Dívala se ke vchodu do svatyně, bála se, že ji ďábel-bůh slyšel a strčí dovnitř svou obří tvář.
Naštěstí teď dovnitř vlétal jen padající sníh. Jak se vločky blížily k ohni hořícímu na podlaze svatyně, měnily se v obláček páry a mizely.
Leafa se skrčila k zadní stěně, poškrábala tlustý kožešinový límec svého pláště.
„Háá…,“ povzdechla si a začala se zahřívat u ohně nedaleko. Cítila se mnohem pohodlněji a po chvíli zjistila, že začíná klimbat.
Malá kamenná svatyně, ve které se nacházeli, měla asi čtyři metry na délku, šířku i výšku. Zdi a strop byly zdobeny výjevy tajemných monster, která jako by se ve světle ohně hýbala; nebyl to zrovna nejpohodlnější interiér. Když se Leafin pohled stočil ke straně, zahlédla svého společníka opřeného o zeď. Pomalu usínal, jeho mírumilovná - nebo nerozumná - tvář se kývala nahoru a dolů jako loď pohupující se v přístavu.
„Hele, probuď—“ zašeptala Leafa a zatahala za jeho špičaté ucho. Jedinou odpovědí jí byl mumlavý zvuk, něco jako „munjamuňa“. Na jeho klíně byl další společník, pixie, klidně spící a stočená do kuličky.
„Hele, jestli usneš, odhlásíš se!“
Znovu mu zatahala za ucho. Díky tomu skončila jeho hlava na jejích stehnech, přetáčela se, jako kdyby hledala pohodlnou pozici.
Leafino tělo se v ponížení napjalo, pěsti se jí marně zatínaly a přemýšlela, jak se ho pokusí probudit příště.
Není překvapivé, že usíná, uvědomila si, když se podívala do dolní pravé části svého zorného pole. Koneckonců, ve skutečném světě je už po druhé hodině ranní. Obvykle by se Leafa už dávno odhlásila a spokojeně by spala ve své posteli.
Správně, Jötunheim a Álfheim jsou světy, které jsou produkty herní společnosti. Někde ve skutečném světě v japonském metropolitním městě Tokiu je server a toto místo je jen virtuálním světem v něm. Leafa a její společník tu existovali jako lidé používající přístroj FullDive rozhraní, zvaný «AmuSphere».
Vlastně bylo docela jednoduché z virtuálního světa odejít. Stačilo jen natáhnout ukazovák a prostředníček levé ruky, mávnout jimi k otevření menu a zmáčknout tlačítko «Odhlásit se». Anebo jste si mohli lehnout a usnout; AmuSphere by vycítilo sníženou mozkovou aktivitu svého uživatele a automaticky by vás odhlásilo. A s příchodem rána by se uživatel pohodlně probudil ve vlastní posteli.
Ale existoval jistý důvod, kvůli kterému tu Leafa a její společník nemohli spát.
Konečně se Leafa rozhodla o uličnickém činu, udělala ze své levé ruky pěst a ostře zaklepala na ježatou černou hlavu svého partnera.
Vúúš! Spolu s návalem osvěžujícího zvuku se aktivovalo žluté světlo charakterizující naváděný útok kulky. Leafin společník vydal zvláštní polekaný zvuk a vzpřímeně si sedl. Hned vzal do rukou svou bolavou hlavu, podíval se kolem a uviděl usmívající se Leafu.
„Dobré ráno, Kirito-kun.“
„…Ach, dobré ráno.“
Její společník byl šermíř z rasy Sprigganů. Měl lehce tmavou pokožku, černé vlasy, a kdyby nebylo toho depresivního výrazu, snadno byste si jej spletli s hrdinou ze šónen mangy. [Manga mířená především na mužské publikum od cca 10 let výše.]
„…Já, já jsem usnul?“
„A dokonce jsi zdarma mohl vyzkoušet polštář ve formě klínu; měl bys být vděčný, že tě to stálo jen jednu malou ránu.“
„...To jsem byl vážně neslušný, jako omluvu můžeš použít můj klín jako polštář, jestli chceš, Leafo...“
„To není třeba!“
Leafa se rychle otočila stranou, na Kirita se podívala bokem.
„Neříkej hloupé věci— Snil jsi o nějakých hezkých možnostech úniku?“
„Když mluvíme o snech, zrovna jsem chtěl sníst tak hrozně dobře vypadající puding se spoustou zmrzliny.“
Leafa si uvědomila, jak byla její otázka hloupá. Ramena jí poklesla a ona se otočila ke vchodu do svatyně. Sníh tančil ve větru vanoucím ve tmě, nic jiného se ani nepohnulo.
Tady to bylo - důvod, proč se nemohli odhlásit. Kirito, Leafa a Yui, spící na Kiritově klíně, byli uvězněni v Jötunheimu, neschopni uprchnout na povrch.
Samozřejmě že kdyby chtěli jen opustit hru, šlo by to snadno. Ale tato svatyně nebyla bezpečnou zónou ani hostincem. A tak pokud se teď vrátí do reality, jejich virtuální těla zůstanou po nějaký čas v podstatě bez duše. Virtuální těla, která nebyla hlídaná, jako by k sobě často lákala monstra a jejich bezmocná těla by byla zredukována až na nic, způsobilo by to «smrt» během okamžiku. Pak by byli vráceni do «Swilvane». Pokud by se toto stalo, jaký význam by měla celá ta cesta až sem ze Sylfského teritoria?
Smysl této cesty, kterou Leafa a Kirito podstupují, je dostat se do hlavního města Álfheimu: «Alne».
Swilvane opustili dříve dnešního dne - včera večer, abychom byli přesní. Po překonání rozlehlé lesní oblasti a pak sérií hornických tunelů byli přepadeni skupinou Salamadrů. Odvrátili útok, setkali se se sylfím Lordem Sakuyou, bylo jim poděkováno, pak odešli a události se konečně zklidnili někdy kolem jedné ráno.
V tu dobu byli Leafa s Kiritem ve FullDive už po osm hodin, kromě času, kdy potřebovali přestávky na koupelnu. Alne nebyl nikde v dohledu a za nimi už byla skutečně dlouhá cesta, tak se rozhodli zastavit v první vesnici, na kterou narazí, a odhlásit se v ní. A zrovna v tu chvíli uviděl pár vesnici uprostřed lesa, s radostí ze svého štěstí v ní přistáli.
I když to se to zdálo zbytečné, měli si zkontrolovat mapu, aby zjistili jméno vesnice a zda se v ní nachází hostinec. Kdo by si pomyslel…
„…Kdo by si pomyslel, že ta vesnice je monstrum nápodoby…“
Kirito, který zřejmě vzpomínal na stejnou věc, si povzdechl. Stejně tak i Leafa; přikývla.
„To je pravda… Kdo říkal, že se v Alnské nížině neobjevují monstra?“
„Určitě ty.“
„Na to si vůbec nepamatuju.“
S tím nenucením škádlením si znovu společně povzdechli.
Po přistání v tajemné vesnici neviděli žádné vesničany - NPC - při rozhlížení se kolem. Přesto si pořád mysleli, že tu bude alespoň hostinský, vešli do největší budovy ve vesnici, když…
Všechny tři budovy ve vesnici spadly. To, co bývalo hostincem, se náhle odhalilo jako kus masa. Ale neměli čas být překvapení, jak se země pod jejich nohama rozevřela a vyjevila zející díru ze stejné masovité látky. Bylo to obří monstrum typu žížaly, které čekalo pod zemí, jeho záhyby se promítaly nad zem, aby přilákaly kořist.
Kirito, s Yui v kapse, a Leafa byli silným sáním vraženi do tlamy žížaly. Zatímco se klouzali dolů hrdlem červa, byla Leafa přesvědčená, že smrt rozpuštěním se v trávicích šťávách žížaly je nejspíš nejhorší smrt, jakou za rok hraní ALO zažila.
Ale přesto se zdálo, že mají štěstí, protože žížala zřejmě neměla žaludek. Jejich cesta trávicím traktem trvala dobré tři minuty, načež byli bez dlouhých cavyků vyvrhnuti druhou stranou žížaly. Ze slizu obalující tělo jí naskákala husí kůže a měla silný pocit zhnusení. Když se pokusila zpomalit svůj pád použitím křídel, začala panikařit.
Nemohla létat. Pokoušela se dát do svých lopatek tolik síly, kolik to jen šlo, ale nedokázala mávat křídly. Padala rovnou do temnoty, Kirito jen kousek za ní a s ránou dopadli do sněhové závěje.
Leafa se vzpamatovala jako první a pokusila se ze závěje dostat ven. Když se podívala nahoru, neviděla měsíc a hvězdy, ale klenbu kamene rozprostírající se tak daleko, kam až viděla. ,Není divu, že nemůžu letět, tohle je jeskyně,' pomyslela si Leafa, když prozkoumávala své okolí.
Jak se dál dívala kolem, objevil se podivný tvar blízko závěje, kam prve spadla. Bylo to rozhodně monstrum typu «ďábel-bůh», taková viděla dříve jen na obrázcích.
Ze sněhu vedle ní vykoukla Kiritova hlava. Než mohl něco říct, rychle mu zakryla ústa, rozuměla tomu, co se tu děje. Byli v nekonečném podzemním světě, «Jötunheimu», nejobtížnějším místu v ALO. Jinými slovy, ta obří žížala nebyla pastí, která by odchytávala kořist, ale přenášela hráče sem do země ledu.
Ďábel-bůh, vysoký téměř jako pětimetrová budova, s mnoha končetinami, se konečně přesunul. Leafina skupina pak našla tuto svatyni a použila ji jako úkryt, přemýšleli, co dělat. Naneštěstí nebyl jednoduchý a rychlý způsob, jak toto místo opustit, když nemohli létat. Dívali se na oheň a seděli zády opření o stěnu už asi hodinu, což nás přenáší do přítomnosti.
„No… Než můžu vymyslet plán útěku, musím o Jötunheimu něco vědět, teď jsou mé znalosti přeci jen nulové...,“ odehnal Kirito konečně svou ospalost, podíval se do tmy bystrýma černýma očima a promluvil.
„Pravda, než jsme se sem dostali, sylfí Lord něco takového řekla, když jsem jim dával ty peníze. ,Myslím, že k získání tolik peněz musíš lovit ďábel-bohy v Jötunheimu,' nebo něco takového.“
„Ach, ano, to řekla,“ přikývla Leafa, také si vzpomněla.
Než byli Kirito s Leafou spolknuti červem, setkali se s Lordy Sylfů a Cait Sithů na jejich konferenci a zahnali velkou nepřátelskou jednotku Salamandrů, která na ně chystala zákeřný útok. Poté dal Kirito těm samým Lordům velkou sumu peněz, když slyšel, že jim chybí prostředky. Při přijetí těch prostředků určitě sylfí Lord Sakuya řekla něco takového.
„…Když o tom mluvíme, Kirito-kun, kde jsi získal všechny ty peníze?“
Ta nečekaná otázka zmátla Kiritovy myšlenkové pochody, zadrhl se v řeči.
„To, áá, nějací lidé mi je dali. Dřív dost hráli tuhle hru, ale teď už hrát přestali…“
„No, když to říkáš…“
To byl poměrně obvyklý případ. Hráč, odcházející ze hry, dá své peníze a vybavení přátelům nebo známým. Leafa se rozhodla tomu věřit a vrátila se k jejich původnímu rozhovoru.
„Tak co je za problém? Co s tím, co říkala Sakuya?“
„No, jestli něco takového říká Lord, tak tu musí lovit nějací hráči, ne?“
„Nějací by měli.“
„A tak jestli se ta obří žížala chová jako jednosměrná jízdenka, měl by tu být další způsob, jak se dostat sem a odsud.“
Konečně pochopila, k čemu Kirito směřuje, souhlasně přikývla.
„Zřejmě ano… Ale stejně jako pro tebe, i pro mě je tohle poprvé, ještě jsem tu nebyla. V Alne jsou čtyři velké lovící oblasti na východě, západě, jihu a severu, jejich nejnižší podlaží by měla mít schodiště vedoucí do Jötunheimu. A to asi tak…“
Leafa vyvolala levou rukou menu a otevřela mapu. Objevil se Jötunheim, který byl téměř kruhovitý, všechno kolem nich až na místo, kde se zrovna nacházeli, bylo šedé, protože tam Leafa ještě nebyla. Dotkla se mapy pravým ukazováčkem, naznačila body na vrcholku, spodku, vlevo a vpravo.
„Měly by být tady, tady, tady a tady. Jsme teď ve svatyni mezi prostředkem a jihozápadní zdí, takže nejbližší schody by měly být buď na jihu, nebo na západě. Ale…“
Leafa svěsila ramena a dodala: „Všechny schody hlídají ďábel-bohové.“
„Tihle ďábel-bohové, jak jsou silní?“
Leafa se nevěřícně podívala na Kirita, pak zodpověděla jeho otázku: „Je jedno, jak jsi silný, tentokrát to nebude stačit. Říká se, že když se tahle oblast poprvé otevřela, Salamandři poslali dolů velkou partu. Byli úplně vyhlazeni prvním ďábel-bůh monstrem, které potkali. Generál Eugene, se kterým jsi i ty měl obtíže, nevydržel déle jak deset vteřin.“
„…To je vážně něco…“
„K lovení tady musíš mít těžce ozbrojené hráče jako lidské štíty, útočníky s vysokou silou a aspoň osm hráčů, co se soustředí na podporu a uzdravování. My jsme dva lehce ozbrojení šermíři; než bychom mohli cokoliv udělat, rozšlapali by nás a zabili.“
„Tomu bych se rád vyhnul,“ přikývl Kirito, ale i jen poslouchání o takové výzvě jako by jej nadchlo, dokonce i jeho nosní dírky cukaly. Leafa, která si toho všimla, přidala další varování.
„Ale ještě předtím máme 99% šanci, že se nedostaneme ke schodům. Běžet takovou dálku, to přivolá ďábel-bohy a budeme mrtví, ještě než je zaměříme.“
„Aha… A na téhle mapě nemůžeme létat.“
„Ano. Abychom si obnovili sílu letu, potřebujeme buď sluneční, nebo měsíční světlo. Ale jak vidíš, není tu nic z toho… Jedinou výjimkou jsou Impové, kteří mohou trochu létat v podzemí…“
Tady se její slova zastavila a oni se podívali na křídla toho druhého. Sylfí Leafina tmavě zelená křídla a sprigganí Kiritova šedá oboje přestala světélkovat a zvadla. Bez schopnosti letu se dalo poznat, že jsou víly jen podle jejich špičatých uší.
„Takže naší poslední nadějí je potkat jednu z těch velkých skupin lovících ďábel-bohy, o kterých jsi předtím mluvila, přidat se k nim a vrátit se tak zpět nad zem.“
„Tak nějak.“
Leafa se podívala směrem z malé svatyně a přikývla.
Skrz vodově modrou temnotu, za rozsáhlým lesem sněhu a ledu, stála budova podobná pevnosti. Samozřejmě, byla ovládána nejsilnějším bossem ďábel-bůh a jeho poskoky; jen se přiblížit k tomu místu znamenalo velice nepříjemnou smrt. Přirozeně, že v té oblasti nebyli žádní jiní hráči.
„Tenhle Jötunheim nahradil pozemní lovící oblasti v nejvyšší úrovni obtížnosti. Byl přidán jen nedávno. Takže počet lovících part, které sem přišly, je nejspíš méně než deset. Šance, že by náhodou přišly k téhle svatyni, je možná menší, než že bychom my sami porazili monstrum třídy ďábel-bůh.“
„Tak tohle bude asi opravdová zkouška našeho štěstí,“ usmál se slabě Kirito, pak pravým ukazováčkem šťouchl do hlavy téměř deset centimetrů vysoké dívky spící na jeho klíně.
„Hele, Yui… Probuď se.“
Dvakrát nebo třikrát zamrkala svýma očima s dlouhými řasami, její malé tělo ovinuté růžovými šaty se náhle posadilo. Dala si pravou ruku na tvář, levou paži natáhla nad sebe a pořádně si zívla. To gesto bylo tak roztomilé, že na ni Leafa mohla jen fascinovaně zírat.
„Fuvááá... Dobré ráno, tatínku, Leafo-san,“ pozdravila je malá víla svým hlasem podobným zvonkům. Kirito k ní něžně promluvil.
„Dobré ráno, Yui. Naneštěstí je pořád noc a my jsme stále v podzemí. Promiň, že tě otravuju, ale mohla by ses podívat, jestli tu kolem nejsou nějací hráči?“
„Ano, dobře. Počkejte, prosím…,“ přikývla Yui a zavřela oči.
Oficiální název pro malou vílu, Yui, kterou měl Kirito u sebe, zněl «Navigační pixie». Pokud hráči platili poplatek navíc, mohli si tyto pixie vyvolat z okna menu. Ale podle toho, co Leafa slyšela, Navigační pixie měly dávat jen základní informace, které systém považoval za důležité. Měly by také mluvit syntetizovaným hlasem a neměly by mít emoce. Nikdy neslyšela o nějaké s osobností nebo jménem.
,Jestli dlouhou dobu často vyvoláváš Navigační pixie, je potom takhle přátelská?' pomyslela si Leafa, zatímco čekala na Yuiinu odpověď.
Když otevřela oči, její uši poklesly ve zklamání, zatřásla svými lesklými dlouhými vlasy v havraní barvě.
„Omlouvám se, nevidím žádnou odpověď naznačující přítomnost jiných hráčů v dosahu souboru mých dat. Kdybych se předtím tak všimla, že ta vesnice nebyla registrovaná na mapě…“
Když viděla, jak víla sklíčeně sklonila hlavu na svém bidýlku na Kiritově pravém koleni, Leafa prsty jemně pohladila Yuiinu hlavu.
„Ne, není to tvoje vina, Yui-chan. V tu dobu jsem tě požádala, ať nás především varuješ před jinými hráči. Nemusíš znít tak smutně.“
„…Děkuji, Leafo-san.“
Když se dívala na Yuiiny zvlhlé oči, Leafa jen těžce věřila tomu, že malá pixie je jen programový kód. Ze srdce se usmála, dotkla se Yuiiny malé tváře a vrátila pozornost zpět Kiritovi.
„No, když už to došlo až sem, můžeme se akorát snažit ze všech sil.“
„Snažit se… Snažit se o co?“
Leafa věnovala Kiritovi, který jen zmateně zamrkal, nebojácný úsměv.
„Prostě to chci zkusit - jestli se my dva dokážeme nebo nedokážeme dostat ke schodům vedoucím nad zem. Sedět tu je jen ztráta času.“
„Ale, ale, zrovna jsi řekla, že je to úplně nemožné…“
„Řekla jsem, že je to nemožné z 99%. Ale chci všechno dát té 1% možnosti. Jestli zjistíme, jak se ďábel-bohové pohybují a zůstaneme z jejich dohledu, opatrný pohyb vpřed by měl být možný.“
„Leafo-san, jsi úžasná!“ zatleskala Yui, Leafa odpověděla mrknutím a postavila se.
Ale Kirito chytl Leafin rukáv a stáhl ji zpět.
„C-co?“
Spadla Leafa zpět na své místo. Začala protestovat, ale tmavé oči zírající do jejích vlastních z takové krátké vzdálenosti ji umlčely. Vydržela ten pohled a až doteď uvolněný Kirito na ni promluvil pevným hlasem.
„Ne, měla by ses teď odhlásit. Ochráním tvou postavu, dokud nezmizí.“
„É?! P-proč?“
„Už je půl třetí. Neříkala jsi, že jsi studentka? Dnes jsi kvůli mně byla ve FullDive přes osm hodin. Nemůžu tě tu nechat se mnou zůstat ještě déle.“
„...“
Náhlost Kiritových připomínek ji zanechala beze slov, ale on se na ni jen díval a klidně pokračoval dál: „I když půjdeme přímo, nevíme, jak dlouho to zabere. Jestli se budeme vyhýbat detekčnímu dosahu velkých monster, musíme zvýšit vzdálenost naší cesty. I kdybychom se dostali ke schodům, bude už ráno. Já mám důvod, proč musím jít do Alne, ale dneska je všední den, takže si myslím, že by ses raději měla odhlásit.“
„Ne, jsem v pohodě. Jen jedna celonoční…,“  nasadila Leafa nucený úsměv a zatřásla hlavou.
Kirito pustil Leafin rukáv, sklonil hlavu a zazněla jeho poslední řeč: „Děkuju, že jsi šla se mnou tak daleko, Leafo. Nebýt tebe, nejspíš by mi zabralo několik dní jen nashromáždit informace. Ale díky tobě jsem potřeboval jen půl dne, abych se sem dostal. Ať už ti budu děkovat jakkoli moc, nebude to stačit.“
„...“
Nedokázala vzdorovat bolesti ve své hrudi, které se zrodila z tak nečekaného vyjádření, Leafa mohla jen neúčinně sevřít ruce v pěsti.
Leafa si nebyla jistá, proč ji ta slova tolik bolela, ale její ústa se instinktivně pohnula a hrubě zavrčela: „…Nedělám to jen pro tebe.“
„É?“
Kirito zvedl tvář. Leafa se vyhnula očnímu kontaktu a pokračovala tvrdým hlasem.
„Já… Já jsem chtěla přijít, a tak jsem tady skončila. Doufám, že rozumíš alespoň tomuhle. Co to má být s tím, jak se tváříš, jako bys mě nutil? Myslíš, že bych s tebou šla, kdybych jít nechtěla?“
Její vroucí emoce byly zaznamenány AmuSphere a přístroj se pokusil vytvořit vrstvu slz, která by jí zalila oči— Byla tak donucena rychle zamrkat. Aby unikla Yuiininu vyděšenému pohledu, kterým častovala jak ji, tak Kirita, otočila se Leafa ke vchodu do svatyně a postavila se.
File:Sword Art Online 4 - 027.jpg
„Myslím… Že dnešní dobrodružství bylo nejlepší, jaké jsem kdy v ALO zažila. Stalo se hodně strhujících věcí. Konečně jsem si i já začala myslet, že tenhle svět je další skutečností, začínala jsem věřit!“
Leafa si pravou rukou otřela oči a chtěla vyjít ven, když náhle—
Hlasitý, zvláštní zvuk, který nebyl ani hromem, ani zemětřesením, zazněl někde nedaleko.
BORURURU!“ ten křik bez pochyb pocházel z úst obřího monstra. Následně se země začala třást, rozléhal se dunící zvuk kroků.
,Ale ne! Můj křik předtím musel přilákat ďábel-boha! Jsem tak blbá, blbá!' Obviňovala se Leafa v mysli, rychle se rozhodla odlákat monstrum tím, že poběží pryč.
Kirito ji přerušil tak, že ji chytil za levé zápěstí - Leafa ani nevěděla, kdy se dostal za ni. Jeho pevný stisk jí zabránil se rozeběhnout ven.
„Pusť mě! Odlákám nepřítele, takže tu mezeru můžeš využít, aby ses odsud dostal…,“ naléhala Leafa na Kirita tichým hlasem, ale on si něčeho všiml a upozornil Leafu.
„Ne, počkej. Tohle je trochu divný.“
„Divný, co je…“
„Není jen jeden.“
Když to Leafa uslyšela, pozorně se zaposlouchala; opravdu, ozývaly se dva řevy ďábel-bohů. Jeden byl jako obří motor produkující nízký bas, ale zároveň se míchal se zvukem větru podobným flétně. Leafa zadržela dech, pak setřásla Kiritovu ruku.
„Jestli jsou dva, je to ještě horší! Jestli se na tebe i jen jeden zaměří, bude příliš pozdě! Až zemřeš, budeš znovu muset začít ze Swilvanu!“
„Ne, tak to není, Leafo-san!“
Ten tichý křik přišel od Yui, která seděla na Kiritově rameni.
„Ta dvě monstra třídy ďábel-bůh poblíž… spolu bojují!“
„Éé?!“
Leafa rychle zavřela oči a soustředila se na poslouchání. Opravdu, dunící kroky nezněly jako trysk způsobený chůzí v přímém směru, ale spíš jako by se pohybovaly nepravidelně.
„A… ale, spolu bojující monstra, jak…,“ mumlala Leafa užasle, úplně zapomněla na smutek ve své hrudi. Kirito se zřejmě v něčem rozhodl a promluvil: „Pojďme a podívejme se. Tahle svatyně už nám stejně moc jako útočiště nepomůže.“
„To je pravda,“ přikývla Leafa a položila dlaň na jílec katany u svého boku, pak následovala Kirita ven do temnoty naplněné tančícím sněhem.
Poté, co uběhli jen několik kroků, se hluk rozptýlil mezi dvě monstra třídy ďábel-bůh. Pomalu se přibližovala od východu ke svatyni, jejich pohyby se podobaly třesu menších hor. Téměř dvacet metrů vysocí, oba byli modrošedí, což byla jedinečná barva pro ďábel-bohy.
Při bližším pohledu bylo zřejmé, že jsou každý jinak velký. Ten vydávající „BORURURU!“ zvuk byl větší, asi dvakrát tak vyšší než menší monstrum, které vydávalo cvrlikající „Hjuruhjuru!“
Ten větší vzdáleně připomínal člověka, ale měl tři tváře svisle nad sebou a čtyři paže, dvě na každé straně - mohl by být nazýván obrem. Každá z hranatých tváří připomínala pohanského boha. Všechny tváře řvaly, společně vytvářely stále pokračující zvuk podobný motoru, „BORUBORU“. V každé paži držela ta bestie meč podobající se ocelovému nosníku, velkými, těžkými čepelemi mávala, jako kdyby nic nevážily.
Na druhou stranu bylo mnohem těžší porozumět, podle čeho bylo vymodelováno menší monstrum. Velké uši, dlouhý sloní chobot, tělo ploché jako bulka podpíráno dvaceti nohama končícíma zahnutými drápy. Celkový dojem byl medúza se sloní hlavou.
Natáhlo to zahnuté drápy, aby to vyvinulo nátlak na obra se třemi tvářemi, ale ten mávl čtyřmi svými železnými meči rychlostí bouře a snadno útok zablokoval. Drápy se zbytečně pokusily dostat ke tvářím obra. Čepele obra naopak snadno poranily tělo medúzovitého monstra, tmavé tělní tekutiny odlétaly jako mlha.
„Co… co se to děje…,“ zašeptala Leafa v překvapení, díky svému ohromení se úplně zapomněla ukrýt.
V ALO mohly boje mezi monstry nastat jen ve třech případech. Za prvé, pokud bylo jedno z monster domestikováno Cait Sithem s vysokým skillem zkrocení; jinými slovy se stalo «fámulem». Za druhé, pokud Puca zahrál melodii, která buď zmátla, nebo znepokojila monstrum. A za třetí, pokud jedno z monster bylo hypnotizováno iluzorní magií a donuceno bojovat.
V boji před nimi se zřejmě neděla ani jedna z těch příčin. Pokud by jedno z monster bylo fámulem, jeho kurzor by byl žlutozelený, ale oba ďábel-bohové měli žlutý kurzor. Přes burácení země a křiky naplňující vzduch nebylo slyšet žádnou hudbu a neobjevovaly se zde ani světelné efekty způsobené iluzorní magií.
Dva ďábel-bohové pokračovali ve svém náruživém boji, Leafiny skupiny si zřejmě vůbec nevšimli. Ale obr se třemi tvářemi se zdál být ve výhodě, pohyby sloní medúzy byly poněkud pomalé. Nakonec usekl obr mávnutím svého meče medúze jednu z nohou s drápem, končetina dopadla na zem nedaleko Leafy a náraz otřásl zemí.
„Hele, nepřijde ti trochu nebezpečné tu zůstat…?“ zašeptal Kirito vedle ní, Leafa přikývla, ale nedokázala se pohnout. Krev ze zranění kropila bílý sníh, obarvovala jej na černo. Leafa nemohla odvrátit pohled od ďábla-boha se sloní hlavou.
Zranění donutilo medúzu pronikavě zařvat a pokusila se utéct. Obr ji ale nechtěl nechat uniknout, mávl svými železnými meči směrem k tělu medúzy. Nedokázala vystát nátlak, medúza vykřikla, když se přikrčila k zemi, křiky slábly a slábly. Obr dál nemilosrdně mával svými meči, vrýval krutá zranění na šedou pokožku medúzy.
„…Pomoz mu, Kirito-kun.“
Když slyšela ta slova vyjít ze svých úst, Leafa překvapila samu sebe. Výraz na Kiritově tváři ukazoval překvapení třikrát větší než její tvář. Díval se na ni a dva ďábel-bohy, zeptal se zmateným hlasem: „Kterému?“
Vskutku, v porovnání s obrem se třemi tvářemi, medúza vypadala zvláštněji. Ale v této situaci nebylo třeba váhat.
„Samozřejmě, že tomu šikanovanému,“ odpověděla Leafa okamžitě, ale Kirito odvětil velice přirozenou otázkou.
„Jak?“
„No…,“ Leafa neměla okamžitou odpověď. Hlavně kvůli tomu, že netušila, co dělat. Během její chvíle nerozhodnosti se na zádech modrošedého ďábel-boha se sloní hlavou objevilo více zranění.
„…Kirito-kun, udělej něco!!“ zakřičela Leafa a sepnula obě ruce u hrudi. Sprigganí chlapec se mohl jen poškrábat ve vlasech.
„I když říkáš, ať něco udělám…“
Náhle se Kiritova ruka přestala hýbat a on se znovu zadíval na ďábel-bohy. Trochu mhouřil oči,  záře v jeho lesklých černých očích odrážela rychlost myšlenek běžících v jeho mysli.
„…Takový tvar, jestli má nějaký význam…,“ zamumlal Kirito. Pak se podíval kolem, zašeptal k Yui sedící na jeho rameni.
„Yui, je tu někde blízko voda? Řeka nebo jezero!“
Když to slyšela, zavřela pixie oči, aniž by se ptala na důvod a téměř okamžitě začala přikyvovat hlavou.
„Je, tatínku! Asi dvě stě metrů severně je zamrzlé jezero!“
„Dobře… Leafo, běž tam, jako by ti na tom závisel život.“
„Uh… Co?“
Zdálo se, že Kirito mluvil o tvaru obra se třemi tvářemi, ale co s tím má společného voda?
Leafa byla zmatená, ale Kirito nic neřekl a sklonil se, vytáhl dlouhý a tlustý hřeb ze svého pásku. ,Musí to být házecí špičák,' pomyslela si Leafa, i když takovou věc nikdy předtím nepoužila. Protože mělo ALO velice silné magické útoky na dlouhou vzdálenost, nemělo cenu trénovat jednoduché zbraně na dlouhou vzdálenost.
Kirito to ovšem myslel vážně. Posunul špičák dvanáct centimetrů nad své rameno, držel jej jen konečky prstů.
„…Tady!“ s křikem se Kiritova pravá paže pohnula rychleji, než ji Leafa dokázala sledovat, železná jehla letěla rovně s proudem modrého světla…
Střela se trefila přímo mezi svítící, tmavočervené oči nejvyšší tváře obra se třemi tvářemi.
Leafa byla překvapená, když při pečlivém sledování HP obra zjistila, že jeho zdraví bylo trochu sníženo. Tak malá zbraň prošla ohromnou zbrojí ďábla-boha, to nebylo možné bez velice vysokého vrhacího skillu.
Zranění nebylo nijak silné v porovnání s velkým HP ďábel-boha, ale udělit vůbec nějaké zranění bylo důležité proto, aby—
BOBOBORURURURU!“ řev hněvu vyšel od obra se třemi tvářemi a všech šest očí se zaměřilo na Kirita a Leafu, naznačily tak změnu cíle z medúzy na hráče.
„…Utíkej jak o život!!“ zařval Kirito, když se rozeběhl na sever, odlétával od něj sníh ve všech směrech, jak plnou rychlostí vyrazil.
„Počk…,“ pohnula se Leafina ústa, urychleně následovala Spriggana, který sprintoval vpředu. Pak zezadu zprava od ní vyšel řev podobný hromu a zvuk, jak něco těžkého dupalo po zemi. Obr ty dva honil.
„Počkej… Neeeeee!“ zaječela Leafa, jak se hnala svou nejvyšší rychlostí. Ale Kirito běžící před ní byl v takové formě, že by mu to i olympijští sprinteři záviděli, stále se od Leafy oddaloval. Zažila tuto jeho rychlost běhu, když unikali z  «Chodby Legrue», ale být zanechána pozadu, to bylo něco jiného.
„Tááák zleeeej!“ zatímco Leafa zoufale křičela, obří zvuk otřesů za ní se přibližoval. Ďábel-bůh byl asi třináctkrát vyšší než ona, takže každý jeho krok byl nejspíš také třináctkrát delší než Leafin. Strach, že ten ocelově zářící meč se nad ni právě může dopadat, donutil Leafu popohnat celé své tělo až na limit — tedy že signály pohybu jejího mozku pracovaly rychleji, aby dohnala Kirita.
Náhle se před ní černě oděný mladík zastavil v mraku sněhu. Otočil se a chytil Leafu nataženýma rukama. I přes jejich hroznou nataženost Leafa cítila, jak se její tváře zahřívají, když se otočila, aby se za ně podívala.
Obr se třemi tvářemi byl natolik blízko, aby byl děsivý. Dožene je jen za několik vteřin. Jestli budou zasaženi těmi železnými meči, Kirito a Leafa v lehkých zbrojí ztratí veškeré své HP jediným zásahem.
,…Co to sakra chceš dělat!!?'
Chtěla se zeptat Leafa Kirita, který ji držel blízko při sobě. Ve stejnou chvíli…
Křupkřupkřup… zaznělo zemí, když vybuchla zem.
Nohy obra, velké jako kmeny stromů, se prolomily ledem ležícím pod sněhem. Kirito se zastavil uprostřed rozlehlého zamrzlého jezera, které bylo pokryto sněhem.
Led v okruhu patnácti metrů kolem ďábel-boha se potopil, odhalil průhlednou tmavou vodu. Obr se třemi tvářemi prudce poklesl do svého samo-vytvořeného jezera a směšně velký sloup vody vytryskl do vzduchu.
„Jen se tak potop…,“ prosila zoufale Leafa, ale to snadné řešení nenastalo. Jedna a půl tváře se objevilo nad vodou, pomalu se přibližovalo. Zdálo se, že pod vodou se nižší dvě paže chovaly jako pádla; i přes své kamenité tělo to rozhodně umělo dobře plavat. Jestli Kirito sázel na to, že se ďábel-bůh potopí, zřejmě prohrál.
Chtěla znovu začít běžet, Leafa se otočila, jen aby si všimla, že Kirito stojí bez pohybu. Držel ji dost silně na to, aby aktivoval varování o harašení, ale Kirito dál zíral na obra.
„...Ach, ty, nemůžeš přece…“
,Chce tu zemřít.'
Ta myšlenka proběhla Leafě hlavou.
Nemohl udělat, o co se Leafa předtím pokusila, obětovat se, aby se mohla Leafa odhlásit, zemřít a vrátit se na místo uložení v sylfském hlavním městě, Swilvanu.
Leafa tohle nemohla dopustit. Kirito měl velice silný důvod, aby šel do Alne, nebo přesněji ke «Světovému stromu», jak zjistila během jednoho dne jejich cestování. Sprigganí chlapec měl jen jeden důvod pro hraní ALO, a to aby tam vysoko nahoře někoho potkal, překonal mnoho překážek, aby se dostal takhle daleko.
„Ne, musíš uniknout…,“ vykřikla Leafa slabě, zatímco se snažila dostat se z jeho paží, ale byla zastavena dalším zvukem cákání.
Polekaně otočila hlavu a viděla, jak se za obrem se třemi tvářemi objevil nový pilíř vody.
Jururururu!“ ten křik byl rozhodně od ďábel-boha se sloní hlavou, kterého obr se třemi tvářemi předtím mučil. I když odlákali obra pryč, než aby utekl, běžel za obrem.
Leafa okamžitě zapomněla na svou situaci, její oči se rozšířily údivem, když uviděla—
Prořízly vodu, asi dvacet končetin se zvedlo a obtočilo kolem tváří a paží obra.
BORUBORU!“ zakřičel naštvaně obr, snažil se mávat kolem svými železnými meči. Ale ve vodě se pohybovaly pomalu, nedokázaly protít kůži medúzy.
„…Chá, chápu...,“ zašeptala Leafa chraptivě.
Medúza se sloní hlavou byla původně vodním monstrem. Na zemi potřebovalo většinu svých končetin k podpoře toho velkého těla ve tvaru mísy. Ale teď, když je ve vodě, jeho tělo plave, všechny končetiny lze použít k útoku. Obr na druhou stranu potřeboval dvě paže k plavání, tím se jeho útočná síla snížila o 50%.
«Tvar», o kterém Kirito mluvil, ve skutečnosti narážel na ďábel-boha medúzu. Uvědomil si, že je úplně přirozené, aby byla medúza ve vodě, Leafa byla tak rozčarovaná, že si toho sama nevšimla. Pevně sepnula ruce.
Ďábel-bůh se sloní hlavou byl jako ryba ve vodě, síla medúzy donutila hlavu obra klesnout do vody. Tvrdý boj dvou monster obří velikosti způsobil vysoké vlny, rozprašoval spoustu vody a ledu ve všech směrech.
Sloní medúza hlasitě zařvala, její tělo zářilo modrobílým světlem. Světlo se změnilo v jiskry, které plavaly okolo jejích dvaceti končetin.
„Ach…“
„Fajn!“
Zakřičeli Kirito a Leafa ve stejnou chvíli. HP obra se třemi tvářemi se začalo hrozivou rychlostí snižovat. Při použití identifikačního skillu by viděli, jak stovky z tisíců bodů zdraví mizí pokaždé, když elektřina zajiskří.
Možná to byla vařící se krev obra, ale v pilířích zvedající se páry se ukázalo několik záblesků červené; to nemělo žádný efekt na HP medúzovitého ďábel-boha. Frekvence „BORUBORU“ křiků se postupně snižovala, až se zastavila - pak nastal výbuch mnohoúhelníků dost velký na to, aby zablokoval Leafě výhled.
Leafa na okamžik odvrátila oči, a když se otočila zpět, zůstal už jen jediný kurzor.
Jurururururuuuuu…,“ s vítězným křikem zvedla sloní medúza své početné končetiny, vrátila je do vody a začala plynule plavat jezerem.
Voda stékala po velkém těle jako vodopád, když se monstrum vleklo na břeh a pak šlo po ledě až k nim. Leafa při sledování zadržela dech.
S „don don“ houpavými kroky se to přiblížilo, zastavilo se přímo před nimi — a Leafa byla znovu ohromená tou velikostí. Při boji s obrem vypadala chapadla jako tenké končetiny, ale zblízka si uvědomila, že by jednu nedokázala ani obejmout pažemi. Vysoko nad těmi končetinami podobným kmenům stromů by mělo být kulaté tělo, ale šlo vidět jen obrys.
Ať už jste se na to dívali jakkoli, byla to hlava slona. Místo uší padajících dolů po stranách tváře to mělo kulaté, končetinám podobné klapky zakryté volánky, které musí být žábrami. Pod kulatou tváří visel nos dlouhý jako končetiny monstra. Oči byly trochu děsivé se třemi kulatými, uhlově černými čočkami vedle sebe. Byly seřazené jako rýžové koule a vlastně dodávaly monstru poněkud legrační výraz.
„…Takže, co budeme dělat teď?“ zamumlal Kirito.
Leafa skutečně řekla, ať zachrání sloní monstrum, ale nepřemýšlela, co dělat pak. Děsivý ďábel-bůh před jejíma očima měl žlutý kurzor, což ukazovalo jeho nepřátelskost, a nejspíš by je oba dokázal zabít jediným krokem své nohy s drápem.
Ale to, že už na ně nezaútočil, by se dalo považovat za neobvyklý vývoj. Když přijdete do pokročilých oblastí jako je Jötunheim, je obvyklé, že na vás monstra zaútočí ve chvíli, kdy vás spatří. Ale protože se tak ještě nestalo, sloní medúza možná odejde, když prostě počkají…
Leafino přemýšlení bylo zklamáno jen o vteřinu později. S „jurururu“ zvukem natáhl ďábel-bůh svůj dlouhý nos.
„Ou…“
Zatímco Kirito ustupoval dozadu, Yui, která dosud byla potichu, nyní popadlo Kiritovo ucho a pokusila se Spriggana uklidnit: „Je to v pořádku, tatínku. Tohle mládě není naštvané.“
,…Mládě?' pomyslela si Leafa, ale brzy neměla čas se nad tím dále zamýšlet.
Dlouhý nos jemně objal dva lidi a pomalu je zvedl ze země.
„Hijááááá!“ zaječel Kirito, zatímco Leafa zůstala beze slov. Sloní ďábel-bůh je pomalu zvedl několik desítek metrů do vzduchu a vypadalo to, že si je vloží do úst - naštěstí se toto nestalo; jen si je položil na záda,
Přistáli na svých pozadích a jednou se zhoupli, než si oddychli. Z dálky vypadalo tělo sloní medúzy hladce, ale z jejich nynější vzdálenosti odhalili, že je pokryto šedými chlupy. Když viděla, že Kirito a Leafa sedí uprostřed jeho zad, vypadala sloní medúza spokojeně. Udělala potěšený zvuk a pak se začala pohybovat, jako by se nic nestalo.
„…“
Leafa a Kirito se podívali jeden na druhého, než se sylfí dívka vzdala pokusů zanalyzovat to, co se děje, rozhodla se raději klidně si prohlédnout okolní krajinu.
Tmavé království Jötunheimu nebylo zcela temné. Strop byl pokryt rampouchy, které vydávaly slabou zář. Světle modré světlo ozařovalo sněhem pokrytou krajinu, a ačkoliv to byla nanejvýš hazardní oblast, byla velice krásná. Starý zámek uprostřed černého lesa, strmé útesy, věž vystavěná ke spojení tohoto světa se světem nad zemí. Leafa to vše jasně viděla ze svého bidýlka desítky metrů nad zemí.
Sloní medúza pochodovala pomocí svých dvaceti končetin a po minutě cestování na jejích roztřesených zádech zašeptal Kirito otázku své společnici: „Takže je tohle… začátek úkolu?“
„No…“
Vypadala poněkud zmateně, Leafa tiše odpověděla: „Kdyby byl tohle úkol, tak by se mělo na začátku ukázat začáteční výpis, někde v téhle oblasti…,“ mávla Leafa levou rukou v horní levé části svého zorného pole.
„A protože tu nic není, není to úkol. Ale nejspíš je to nějaký event… [Event - herní událost, ale i slavnost] Tohle by mohl být docela problém.“
„Jak?“
„Při úkolu máš na konci vždy nějakou odměnu. Ale event je spíš jako kdyby se hráč účastnil divadelní hry - ne vždy tě čeká šťastný konec.“
„…Chceš říct, že by nás mohlo čekat tragické zakončení?“
„Je to možné. Jednou jsem se špatně rozhodla v hororovém eventu a zemřela tak, že mě čarodějnice uvařila ve svém kotlíku.“
„Zajímavá hra,“ zasmál se Kirito a nasadil upjatý úsměv, začal hladit hustý porost pod sebou.
„…No, když už je to takhle, mohli bychom taky vyskočit z loďky - ne, z medúzy. Ale i kdybychom skočili z téhle výšky, nejspíš by nám to způsobilo docela vážné zranění, tak bychom asi měli jet až do konce… No, to, to už by mohlo být trochu pozdě…“
„C, co?“ podívala se Leafa nechápavě na sprigganího chlapce. Kirito při své odpovědi svěsil hlavu.
„…Omlouvám se za to předtím, Leafo, bral jsem tvé pocity lehkovážně… No, možná jsem se díval spatra na tenhle svět a nebral ho dost vážně. Je to jen hra… Ale ať už je skutečná, nebo virtuální, to, co cítíš a co si myslíš, je vše skutečné, to už bych měl vědět…“
Na Kiritově skloněné tváři byl smutný výraz.
Leafa se na něj dívala ze strany a získala pocit déjà vu, přemýšlela nad tím, že už ten výraz viděla. Zavrhla ten pocit a několikrát zavrtěla hlavou.
„A, ano… Taky se omlouvám… Vážně ses hodně snažil, abys zachránil mě a moji rasu. ,ALO je jen hra', nikdy bys tak nepřemýšlel a já bych tomu měla rozumět nejlépe…“
«VRMMORPG» včetně ALfheim Online je zcela nový herní žánr - někdy až testoval své hráče. Poslední dobou tohle Leafa silně pociťovala.
Testování bylo nadsázkou, spíš to byla soutěž. Protože tohle byla hra, nemohli jste pokaždé vyhrát. Někdy váš další postup zastavily pasti nepřátelských ras, nebo na vás zaútočily přímo a vyhladily vás.
V tu dobu tahle hra testovala, jak vážně se vzpíráte nebo jestli dokážete držet hlavu vysoko i při porážce. Na předchozích tenkých obrazovkách (v počítačových MMORPG) se váš avatar nezměnil, pokud jste nenapsali příkaz emoce; do chatu jste o své porážce napsali, jak jste jen chtěli. Ale teď ve FullDive zachycovala postava věrohodně pocity hráče. Bylo dokonce možné ronit slzy ponížení.
Mnoho lidí nenávidělo, když někdo viděl jejich pravé emoce; když se situace otočila proti nim, někteří se to snažili zakrýt smíchem, mnozí se ve chvíli porážky odhlásili ze hry. Dokonce ani Leafa nechtěla, aby někdo viděl její ubrečenou tvář, pokud to bylo možné.
Ale záhadný Spriggan před ní neměl žádné spojení s právě zmíněným myšlenkovým pochodem. Dokonce, i když byli v pasti Salamadrů při jednostranném útoku v Chodbě Legrue nebo během boje s generálem Eugenem, kde byl zatlačen zpět démonickým mečem, nikdy neváhal, zda má ukázat svůj hněv a lítost. Prostě dělal, co dělat musel, překonal každou překážku ve své cestě a nakonec vyhrál. Pro někoho, kdo by bral tento svět lehkovážně jako «jen hru», by to nebylo možné.
„…Hele, ty…“
,Než jsi sem přišel, v jaké hře jsi to byl? Jaký jsi ve skutečnosti?'
Chtěla se zeptat, ale její rty zůstaly napnuté. Ve VRMMO jsou otázky o něčím reálném životě něco, od čeho by se měl držet dál i velice blízký přítel.
Kirito naklonil hlavu jejím směrem, a tak jen zavrtěla tou svou a usmála se, tiše říkajíc ,To nic.'
„…No, teď už je rozhodnuto. Můžu zůstat, jak dlouho bude třeba. Školní docházka je pro mě teď jen volitelná,“ když Leafa domluvila, nabídla mu pravou ruku. ,Chápu,' jako by řekl Kirito se smíchem, než jí rukou potřásl. Leafa neustále vrtěla hlavou, aby zakryla své červenající se tváře. Uvědomila si přítomnost Yui, která seděla na Kiritově rameni a šťastně se smála, Leafa byla dokonce ještě více v rozpacích. Když odtáhla svou ruku, dokonce i špičky jejích uší byly horké, tak otočila hlavu stranou.
Ďábel-bůh se nezajímal se o rozhovoru těch tří na svých zádech, dál se pohyboval rychle vpřed. Leafa se dívala do dálky a náhle zapomněla na pocit horka na své tváři a svraštila čelo.
„Co se stalo?“
V odpověď na Kiritův hlas natáhla Leafa pravou ruku, ukazovala do dálky.
„Pamatuješ, co jsem říkala o tom, že bychom měli jít k nejbližším schodům na západ nebo na jih? Tohle mládě jde zřejmě na opačnou stranu… Podívej se tam.“
Ve směru, kam Leafa ukazovala, se začínala nořit obří silueta z temnoty. Vytvářela oblouk ve stropě Jötunheimu, obří kuželovitá struktura visela dolů. Jako síť se větve pletly a proplétaly do sebe, aby udržely masivní rampouch na místě.
Podle mlhavého efektu vzdálenosti to bylo alespoň deset kilometrů daleko, ale ta velikost zcela narušila smysl vnímání vzdálenosti hráče. Několik osvětlených bodů bylo chyceno uvnitř rampouchu, dávalo dojem majestátně mrkajícího gigantického oka.
„…Co je ta zavinutá věc uvnitř toho rampouchu…?“
„Viděla jsem to jen na fotce… To musí být kořeny Světového stromu.“
„Co…?“
Leafiny oči se zúžily a poslala Kiritovu profilu úsečný pohled, pak pokračovala: „Kořeny, které procházejí skrz zemi Álfheimu visí dolů ze stropu Jötunheimu. Takže místo toho, aby šel na kraj Jötunheimu, nás tenhle ďábel-bůh bere přímo doprostředka.“
„Hmm… Světový strom, to je náš konečný cíl… Takže když vyšplháme po těch kořenech, budeme se odsud moct dostat?“
„Nikdy jsem o tom neslyšela. A hlavně podívej se - kořeny jsou jen do půli cesty mezi stropem a zemí. To znamená, že jsou více jak 200 metrů nad zemí. A protože tu nemůžeme létat, tak se do takové výšky nedokážeme dostat.“
„Chápu…,“ povzdechl si Kirito a pak se beznadějně zasmál.
„No, teď už to musíme nechat na tomhle nosatci nebo bathynomu obrovském. Buď budeme přivítáni v Dračím paláci, nebo se staneme jejich snídaní.“ [Dračí palác - V japonské mytologii je Rjúgú-džó (Palác Dračího krále) podmořským palácem Rjúdžina, dračího boha moře.]
„Hele, počkej chvíli. Co myslíš tím bathyno něčím? Měl by to být slon nebo medúza,“ našpulila Leafa rty a odsekla, Kirito nadzvedl svá obočí při její nečekané odpovědi.
„Ale, copak to nevíš? Jinak se jmenuje obří isopod... Žije v hlubokém moři, vypadá jako svinka obecná téhle velikosti…,“ Kirito natáhl své paže asi do délky objetí. Horní část Leafina těla se zachvěla, jak se co nejrychleji snažila změnit téma.
„Chápu, dáme mu jméno! Roztomilé jméno!“
S kulatou hlavou a spodní částí těla s chapadly, sloní jméno, sloní jméno... Leafa nad tím opravdu usilovně přemýšlela.
,Yuuzou'… ne... ,Zooringen'… to taky ne…
„Tak teda Tonkii,“ řekl náhle Kirito, čímž si vysloužil prázdný pohled od Leafy. Rozhodně to bylo roztomilé jméno, ale jak ho to sakra napadlo? —Slon Tonkii, to jméno znělo povědomě.
Odpověď k ní přišla o dvě vteřiny později, když se začala prodírat svou pamětí. Když byla malá, měla obrázkovou knihu a tohle bylo jméno slona, který v té knize byl. Na konci dlouhotrvající války byl vydán příkaz ke zbavení se divokých zvířat v ZOO. Ošetřovatel v ZOO dal s brekem do jídla zvířat jed, ale chytrý slon Tonkii to nesnědl; zemřel hladem, zatímco byl mnohokrát oslavován, to byla zápletka knihy. Kdykoli jí máma četla tuhle část, rozbrečela se.
„…Mám pocit, že nám to jméno nepřinese moc štěstí,“ zašeptala Leafa, Kirito také přikývl s omluvným výrazem ve tváři.
„To je možné, ale byla to první věc, co mě napadla.“
„Aha, takže ty taky znáš tu obrázkovou knížku. No, tak fajn. Použijeme to,“ zatleskala Leafa, pak poplácala krátké chlupy poblíž své nohy.
„Hele, ďábel-bože-kun, od teď se jmenuješ Tonkii.“
Samozřejmě, že monstrum nijak neodpovědělo, ale neodmítlo, tak předpokládali, že jméno přijalo. Kdybyste na tohoto ďábel-boha použili skill zkrocení a udělali z něj fámula, pak byste mohli využít systém k tomu, abyste mu dali jméno. Ale nikdy neslyšela o Cait Sithovi, který by měl tak vysoký skill zkrocení, že by jej poslouchal i ďábel-bůh.
Yui, která seděla na Kiritově rameni, také zamávala svou ručkou a podle příkladu Leafy zavolala na stokrát větší zvíře: „Tonkii-san, ráda tě poznávám! Prosím, postarej se o nás!“
Tentokrát, jako kdyby rozuměl, ale mohla to být i jen náhoda, pohnul ďábel-bůh svými žábrovitými klapkami na obou stranách hlavy.

Sloní medúza, nyní pojmenovaná Tonkii, pokračovala na sever podél zmrzlé řeky.
Více jak jednou či dvakrát se jen tak tak vyhnuli setkání s dalšími ďábel-bohy potulujícími se na jiných pláních. Ale z nějakého důvodu, se na ně někteří ďábel-bohové dívali z háje stromů či z kopců, ale pak odešli.
Možná si mysleli, že Leafa a Kirito patří Tonkiimu, ale proč by tedy obr se třemi tvářemi vůbec na Tonkiiho útočil? Mohli zahlédnout jednoho či dva ďábel-bohy podobné Tonkiimu, ale většina se výrazně lišila jak od Tonkiiho, tak od obra.
Leafa se natočila na stranu, chtěla Kiritův názor, ale Spriggan měl oči zavřené a zřejmě znovu pospával. Leafa si znovu připravila svou pěst a chtěla jej udeřit, když ji něco napadlo; nabrala si plnou dlaň sněhu, který padal Tonkiimu na záda.
Než mohl předmět sněhové koule zmizet, vrazila ho Leafa rychle Kiritovi za černý límec na zádech.
„Zimáá!!“
Hned byl zasažen efektem chladu, Kirito vyjekl a přitom vyskočil. Poté, co mu řekla ,Dobré ráno', vyslovila Leafa své pochyby. Spriggan měl chvíli vyčítavý pohled, ale brzy začal přemýšlet a promluvil: „...Jinými slovy, dokonce i mezi ďábel-bohy spolu pravidelně bojují ti s lidskou a zvířecí podobou...“
„Možná... Ale možná ten humanoidní typ útočí jen na ďábel-bohy Tonkiiho typu...“
Jötunheim byl přidán teprve před měsícem jako část větší aktualizace, takže vzhledem ke své náročnosti ještě nebyl příliš prozkoumán. Jestli byl tohle nějaký event, bylo možné, že oni byli první hráči, kteří o jeho existence věděli. Kdyby normální lovící parta narazila na Tonkiiho boj s obrem, jen by boj sledovali, a po zabití Tonkiiho by nejspíš bojovali s obrem - to by byl očekávaný vývoj událostí.
„No, jen designer a Tonkii vědí, jak tenhle event skončí, tak to prostě necháme dál se odvíjet,“ řekl Kirito, pak žuchl na záda, použil ruce jako polštář a překřížil nohy. Yui sletěla z jeho ramene a přistála mu na hrudi, lehla si úplně stejně jako chlapec v černém. Leafa si povzdechla, když si všimla, jak jsou oba uvolnění, rozhodla se je postavit na nohy ledovým kouzlem, kdyby v tuhle dobu usnuli. Podívala se na hodiny na kraji svého zorného pole, světle zelená čísla ukazovala, že už je chvíli po třetí hodině ranní.
Dosud Leafa nezůstala ve hře déle jak do dvou do rána, a dnes před ní leželo neznámé území. Jemně pohladila krátké chlupy u svých nohou, měla smíšené pocity, že poprvé bude hrát online hru celou noc.
Zvláštní ďábel-bůh, nevědom si toho, co se mu děje na zádech, pokračoval v chůzi stálým tempem...
Náhle se však zastavil na nízkém kopci pokrytém ledem a sněhem.
„Páni...,“ zalapala Leafa bezděčně po dechu v překvapení, když se k Tonkiiho hlavě a podívala se dopředu.
Byla to díra.
Velikost nebyla obvyklá. Velká svislá díra byla tak široká, že vzdálenější strana mizela v mlžné modré barvě. Příkré útesy byly pokryty silnou vrstvou sněhu a ledu, který byl na vrchu průhledný, ale postupně bledl od světle modré barvy až po indigově modrou barvu, a čím dál jste se dívali, tím tmavší odstín získal. Ale ať už jste se dívali jakkoli, spodek byl zahalen v hluboké temnotě, až díra vypadala bezedně.
„...Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby tam někdo spadl...,“ řekl Kirito napjatým hlasem. Yui, znovu na jeho rameni, odpověděla vážným hlasem: „Spodek struktury není definován v datové mapě, do které se mohu připojit.“
„Páni, vážně je to bezedná díra.“
Kirito a Leafa se pomalu přesunuli zpět, vrátili se na vrchol Tonkiiho zad. Ještě předtím se ďábel-bůh začal znovu pohybovat.
,―Ale ne, chce nás shodit dolů do tý díry!?' zakřičela Leafa ve své mysli, ale naštěstí ďábel-bůh nevypadal tak nevděčně. Ohnul svých dvacet noh a držel záda ve vodorovné pozici, když si sedal.
Po několika vteřinách se Tonkii s žuchnutím usadil na sníh. Jururu, zakřičel tiše, pak přitáhl svůj dlouhý nos a zcela se přestal pohybovat.
„...“
Kirito a Leafa se podívali jeden na druhého, pak opatrně slezli z Tonkiiho zad.
Po několika krocích se otočili a podívali na medúzu, ale to, co tam leželo, už nebylo ani slonem, ani medúzou. S končetinami a hlavou zasunutými pod tělem to vše vypadalo jako obří žemle na páře uchovávaná ve sněhu.
„...Co to jen dělá...“
Leafa udělala několik kroků vpřed, aby se postavila vedle Kirita, který v úžasu zamumlal. Zaklepala na hustou šedou srst.
„Hele, Tonkii, co máme dělat teď?!“
Žádná odpověď. Leafa ďábel-boha plácla trochu silněji pravou rukou a ucítila lehkou změnu. Když je Tonkii vezl, jeho kůže byla jako polštářek, ale teď byla docela tvrdá.
Ale ne, že by zemřel, když došel ke svému cíli? S tou myšlenkou se Leafa nahnula k jeho boku a snažila se vměstnat ucho pod jeho srst. Mohla slyšel slabý, pravidelný bas ,buch buch, buch buch', a tak Leafa ulehčeně oddálila hlavu od jeho boku.
Pořád byl naživu. Leafa se otočila, aby se podívala, jak se jeho HP obnovilo od boje s obrem se třemi tvářemi; nyní bylo plné.
„To znamená... že jen spí? Zatímco my jsme celou noc tvrdě dřeli?“ našpulila Leafa rty, přešla k Tonkiimu a chtěla mu jako pomstu zatahat za srst, ale Kirito za ní zvedl hlas.
„Hele Leafo, podívej nahoru, to je úžasný!“
„Co...?“
Leafa zvedla hlavu, aby se podívala. Opravdu to byl úžasný výhled.
Kořeny Světového stromu a obrácený jehlan, kolem kterého se točily, které předtím viděli jen z dálky, byly přímo nad nimi. I když to šlo poněkud špatně určit, průměr rampouchu nahoře byl nejspíš stejný jako díry natahující se pod ním. Při pečlivém pohledu jste mohli zachytit jakousi strukturu uvnitř rampouchu. Průhledné síně a chodby byly ozářeny ohni, skrz led vrhaly jasné modré světlo.
„Úžasné, vážně... Jestli je tohle všechno část jedné oblasti, tak nepochybuju, že je to největší oblast v ALO,“ povzdechla si Leafa a bezděčně natáhla ruku k rampouchu. Ale samozřejmě jí zbýval prostor o dvou stech či více metrech. Byla to vzdálenost, kterou ani člen rasy Impů, kteří dokázali létat v podzemí, nedokázal překročit.
„Jak se tam dostaneš...,“ zeptala se Leafa Kirita, ale než mohl odpovědět, promluvila pronikavým hlasem malá pixie sedící na černě oděném rameni.
„Tatínku, z východu se přibližují další hráči! Jeden... ne, za ním jsou... dvacet tři!“
„...!!“
Leafa se zhluboka nadechla.
Dvacet čtyři lidé. To je očividně parta vytvořená pro lov ďábel-bohů.
Původně si přesně takovou skupinu přáli potkat. Kdybychom jim řekli o naší situaci a oni by nám dovolili se k nim přidat, mohli bychom využít oblasti se schody a uniknout nad zem.
Ale teď. Důvod, proč by se hráči v tuhle chvíli přibližovali...
Leafa se kousla do rtu, dívala se jižním směrem a po několika vteřinách uslyšela slabý šelest nohou pohybujících se sněhem. Byl to zvuk, který mohla snadno přeslechnout, kdyby nebylo jejího přesného sluchu jakožto členky rasy Sylfů. Neviděla je, nejspíš používali magii plížení se.
Leafa rychle zvedla ruce, připravovala se k použití magie, která by jí je odhalila. Ale prostor, ne dále jak deset metrů daleko, se začal vlnit jako povrch vody. Objevil se jediný hráč.
Byl to muž s bledou, bílou pokožkou s modrým nádechem a dlouhými modrými vlasy. Bez pochyb to byl Undine. Rytiny na jeho šedé kožené zbroji napodobovaly vzhled šupin a na rameni mu visel malý luk.
Ten muž byl nejspíš zodpovědný za průzkum a lokaci pozic nepřátel, jinými slovy to byl zvěd. Podle jeho pružných pohybů a vysoce kvalitního vybavení šlo snadno poznat, že bude vysoce postavený.
S bystrým třpytem v očích udělal zvěd několik kroků dopředu a řekl to, čeho se Leafa nejvíce obávala: „Hele vy, budete lovit toho ďábel-boha, nebo ne?“
Samozřejmě že mluvil o Tonkiim, který byl stočený do klubíčka vedle Leafy.
Když Leafa neodpověděla, zvěd ještě zbystřil, pokračoval: „Jestli ho chcete zabít, udělejte to rychle. Jinak jděte z cesty, aby na vás nedopadly útoky na dálku.“
Než domluvil, zaznělo mnoho kroků z hřebenu za mužem. Hlavní síla jej už zřejmě dohnala.
Jestli to byla parta tvořená různými rasami v neutrální zóně, měli stále naději...
Ale Leafiny naděje byly rychle zrazeny, když více než dvacet hráčů pochodovalo sněhem. Všichni měli stejnou bílou pleť a modré vlasy. Byl to tedy elitní Undine lovící tým na ďábel-bohy, nejspíš ze «Zátoky půlměsíce» daleko na východě.
Kdyby to byla smíšená parta tvořená «renegáty», kteří opustili své teritorium, možná by přehlédli kombinaci Sylfa a Spriggana. Ale jestliže to všichni byli vážení členové rasy Undine, nebudou tak milí. Vlastně by mohli nashromáždit „body cti“ tak, že by zabili smíšenou skupinu Leafy a Kirita. Nejspíš by ty dva považovali ta terč. Takže bychom měli být vděční, že se vůbec namáhali nás varovat.
,―Ale zrovna teď musíme být nerozumní. Nemůžeme je nechat zabít našeho společníka, Tonkiiho.'
Ta myšlenka pocházela z hloubi Leafina srdce, přesunula se mezi Tonkiiho a modrovlasého zvěda, tiše řekla: „...Se špatnými způsoby žádám ohrožení. Nechte nám tohohle ďábel-boha.“
Když to uslyšeli, muž a batalion za ním se lehce, hořce usmáli.
„V oblastech s nižší úrovní by to možná šlo, ale říct tohle v Jötunheimu je něco jiného. ,Tohle místo je moje' a ,Tohle monstrum je moje' tu nemá žádný význam. Jestli jsi sem přišla, měla bys být veterán a rozumět tomu.“
Muž měl pravdu. Trvat na právu na místu nebo monstru, kdyby byly role obrácené, Leafa by byla také v úžasu. Samozřejmě, přednost se uplatňovala, když boj s monstrem již probíhal, ale právě teď byl Tonkii stočený do klubíčka a Undinové chtěli zaútočit, Leafa se do toho neměla co vměšovat.
Bylo to obtížné. Kousala se do rtu a náhle se stín pohnul kupředu. Kirito.
Leafa se náhle zhluboka nadechla. Ale ne, zase udělá něco hloupého, jako když čelil generálu Eugenovi a Salamandrům, to — bojoval by s nimi? Vytáhl by meč proti tolika nepřátelům?
Byl by to zbytečný boj. Před nimi stálo dvacet čtyři hráčů, všichni to museli být super veteráni, jinak by nešli sem do Jötunheimu. Úplně jiná úroveň než ti Salamandři v Chodbě Legrue. Těžce ozbrojení válečníci a mágové se svými holemi ukazovali jasný rozdíl.
Ale to, co Kirito udělal, Leafa vůbec nečekala.
Černě oděný Spriggan se nedotkl svého meče, klekl si na sníh a uklonil hlavu.
„Prosím vás,“ hlas, který mu vyšel z úst, byl zcela vážný.
„...I když má žlutý kurzor, tento ďábel-bůh je náš společník... Ne, náš přítel. Došli jsme až sem poté, co téměř zemřel. Chceme, aby dokončil to, co má udělat.“
S tím Kirito sklonil hlavu ještě níže, modrovlasý zvěd na vteřinu zavřel oči.
Když je otevřel, vybuchl smíchy. Smích se rychle odrážel ozvěnou od hráčů za ním.
„Hele... Hele, jste vážně hráči? Nejste NPC, že ne?“ dosmál se zvěd, roztáhl ruce a zavrtěl hlavou. Pak natáhl ruku ke svému rameni a sundal svůj elegantní luk. Vytáhl stříbrný šíp z toulce a zasadil jej do luku.
„...Promiňte, ale my si tady jen tak nehrajeme. Zrovna před chvílí jsme byli vyhlazeni velkým ďábel-bohem. Bylo fakt těžký najít všechna světla ostatků a obnovit naší partu. Když před sebou vidím jednoduchou kořist, chci ji ulovit. Ale protože jsem hodnej... Dám vám deset vteřin, abyste vypadli z cesty. Až těch deset vteřin skončí, už vás neuvidíme. Týme mágů, začnete čarovat podpůrnou magii.“
Muž mávl svou kouzelnou holí, hráči v zadní řadě začali odříkávat svá kouzla. Jeden po druhém se objevily barevné světelné efekty, poskytovaly válečníkům různé podpory.
„Deset... Devět... Osm...“
Hladina hluku se zvyšovala se zvukem magie, když začalo hlasité odpočítávání zvěda.
Leafa zatnula pěsti tak pevně, že jí klouby zapraskaly a celé její tělo se třáslo vztekem. Stála ke Kiritovým zádům, řekla: „...Couvněme, Kirito.“
„...Fajn,“ zašeptal Kirito s hlavou skloněnou, otočil se na západ, pohyboval se kolem kraje bezedné jámy. Leafa šla po jeho boku. Zvěd za nimi pokračoval v odpočítávání.
„Tři... Dva... Jedna... Začněte útok.“
Slyšela ten klidný pokyn bez bojového ducha, a pak...
Zvuk zuřivých magických útoků byl přerýván kovovými zvuky, které se odrážely ozvěnou, když válečníci započali svoje přepadení.
Přímo za jejich zády se země pod úspěšnými ohromujícími výbuchy otřásla, následoval závan horkého vzduchu, který mrštil Leafin blonďatý culík dopředu.
Kirito a Leafa se otočili poté, co se přesunuli o asi 30 metrů dál.
V tu dobu se už meče, sekery, kopí a jiné zbraně válečníků zaryly do Tonkiiho velkého těla, jedna zbraň po druhé. Jasné světelné efekty a těžké zvukové efekty nárazu následovaly po útocích. I když měl obranu ďábel-boha, opakované útoky od hráčů s kvalitním vybavením si vybíraly svou daň. Tonkiiho HP plynule klesalo.
Osm válečníků dál několik vteřin útočilo, než se přesunulo zpět do dálky. Jakmile se dostali stranou, druhá salva magických útoků byla dokončena a vypuštěna spolu s šípy několika lukostřelců.
File:Sword Art Online 4 - 061.jpg
Magie způsobila hrozivý výbuch, který Tonkiiho úplně pohltil, i když měl na výšku více jak čtyři metry. S pilířem ohně se lesklá  srst pálila, byla sežehnuta. Při tom zmizelo asi deset procent Tonkiiho celkového HP.
Přes zvuk plamenů slyšeli flétně podobné jurururu, jurururu skučení.
To byl rozhodně Tonkiiho křik. Byl dokonce slabší a tragičtější, než když byl zdoláván ďábel-bohem se třemi tvářemi.
Leafa už se nechtěla dál dívat, odvrátila hlavu doleva.
Když to uviděla, spatřila scénu, která jí proděravěla srdce. Kirito stál s rukama v zatnutýma v pěsti a z jeho náprsní kapsy se dívala Yui, ruce měla zatnuté na lemu kapsy.
Její tvář se zkroutila zármutkem, z tmavých očí jí stékala jedna slza za druhou. Dívala se na na pixie, která se snažila zadržovat svůj pláč, zatímco se jí třásla ramena, Leafa cítila, jak jí z očí vyzařuje něco teplého.
,―Kdyby jen síly Undine byly krutou PK skupinou!'
Pak by je Leafa mohla nenávidět. Dokonce by mohla přísahat, že se za smrt Tonkiiho pomstí.
Ale teď jen uplatňují svá legitimní práva jako hráči MMO. Zabít monstrum pro získání peněz a zkušeností, to je nejpřednější důvod pro hraní, původem pocházel ze stolních RPG her, dnes již dost starých, a to se během let nezměnilo, nakonec se díky tomu důvody hry vyvinuly do FullDive typu. Způsoby a pravidla Álfheimu nedovolovaly Leafě promluvit proti Undinům.
Ale i když je to monstrum, přesto se stal kamarádem a společníkem na cesty, tak jaké způsoby by vám nedovolovaly jej ochránit? ,Tohle mládě je náš kamarád, tak ho nezabíjejte,' jestli jsme to nedokázali říct, tak jaký význam mají pravidla?
Leafa věřila, že v tomto světě existuje «svoboda duše». Leafa věřila, že je možné ukázat své pocity, které by nikdy nedokázala odhalit ve skutečném světě. Ale jak si hráči zvyšovali své postavení, získávali vzácnější a silnější vybavení, jejich křídla byla vázána řetězy. Kdysi byli i tito Undinové začátečníci, kteří nerozeznali levou od pravé, když viděli neaktivní monstra na pláních, někteří si možná mysleli, že jsou roztomilá a nechtěli je zabít.
Zvuky útoků pokračovaly, Leafa zdrceně stála. Jak se hluk zvyšoval, Tonkiiho křik, který byl k hluku boje nepřímo úměrný, se stával stále slabším. Tonkiiho HP se už dostalo pod 50%. Zbývaly dvě minuty— ne, šedesát vteřin.
„...Kirito-kun.“
„Leafo.“
Promluvili téměř nastejno.
Leafa zvedla svůj zrak a setkala se s černými zorničkami Spriggana, řekla: „...Pomůžu mu.“
„Já taky.“
,Tvůj cíl je Alne, tak uteč,' Leafa spolkla svá slova a přikývla. Jestli se ti dva do boje vloží, budou mrtví do deseti vteřin či méně. Jejich činy nemají smysl.
Ale stejně jako Kiritovi, Leafina víra jí nedovolila jen sedět opodál a nic nedělat. Zachránili Tonkiiho před obrem se třemi tvářemi a Tonkii na oplátku zachránil je. I když ďábel-bůh není ničím než hromadou kódu někde v rohu serveru, stali se přáteli a dokonce mu dali i jméno, rozhodně nemohli jen tak stát a dívat se, jak zemře. Jinak totiž nemá cenu hrát VRMMO hry.
„...Víš, dnes ti znovu pomůžu s cestou ze Swilvanu do Alne," řekla Leafa rychle, Kirito přikývl a položil ruku na jílec svého meče.
„Děkuju ti. ...Yui, dobře se schovej.“
„Ano... Tatínku, Leafo-san... Hodně štěstí!“
Yui se schovala hluboko v Kiritově kapse, tvář pixie již byla beze slz. Kirito a Leafa vytáhli své meče ve stejnou chvíli. Při ostrém kovovém zvuku se k nim s tázavým pohledem otočil Undine mág na kraji.
Napřed půjdeme po mázích s nízkou obranou. Dohodli se očím kontaktem, oba vyrazili vpřed plnou rychlostí. Kudy prošli, sníh se rozletěl vysoko do vzduchu.
Leafa se pohybovala na mezi své rychlosti, katanou v obou rukách mávla dolů, když se dostala ke svému cíli.
„Ejáá!!“
Katana klesla v divokém pohybu. Jako zelený blesk se zakousla do ramene mága na vzadu na levém kraji.
Světle modrá róba, kterou měl, byla poměrně vzácným kusem vybavením, jeho HP se snížilo jen o asi 30%. Chtěl pozvednout svou hůl, černý záblesk vodorovně zasáhl jeho tělo. O chviličku později se rozlehl hlasitý dunící zvuk útoku. Jeho HP se snížilo o dalších 40% jedním z Kiritových božsky rychlých zásahů pomocí obřího meče.
Neukázala žádné smilování, Leafa neoblomně pokračovala v útocích na hráče nadnášeného ve vzduchu. S každou ranou se mágovo HP snižovalo, až nakonec dosáhl nuly.
Pak mágův avatar zmizel v pilíři modré vody. Zůstalo jen světlo ostatků. Leafa jej odbyla a otočila se k dalšímu nepříteli.
V tu chvíli si zřejmě ostatní mágové, kteří se soustředili na útočení na Tonkiiho za pomoci kouzel na dlouhé vzdálenosti, všimli, že je něco špatně. S ohromeným výrazem začal jeden křičet.
„...To myslíte vážně?“
„No, co bys tak... řekl!“ zakřičela Leafa v odpověď a kopla do sněhu.
Vskutku to byly elitní jednotky Undine, jejich reakční rychlost byla velice vysoká. Zastavili dlouhá zaříkávání a přešli na rychlá kouzla s krátkým dosahem. Ale Leafina a Kiritova rychlost byla o něco vyšší. Používali druhého mága jako štít, jejich meče dál uštědřovali útoky. Mágové stále vypouštěli svá kouzla, ale většinou se jim jen otřela o oblečení, protože tato kouzla se obvykle pohybovala v přímých liniích.
Leafa se zamračila, když jedno nebo dvě naváděcí kouzla, která se přimíchala, měla přímý zásah. Zabila svého druhého mága, otočila se a viděla, že Kirito už se přesunuje k jejich dalšímu cíli. S máchnutím mečem rozbil Kirito zemi, sníh létal ve všech směrech.
Náhle vyšel zvuk, když se stříbrný šíp zabodl do Kiritova levého ramene.
Otočili se a viděli zvěda, který stál poměrně daleko, s vážnou tváří si připravoval druhý šíp. Otevřel ústa, hlasitě přikázal: „Týme válečníků, ústup! Tým mágů je pod útokem!“
Druhý šíp letěl k Leafině hrudi, nechával za sebou stříbrnou stopu jako meteor. Příliš rychlý, než aby se mu vyhnula, zablokovala jej levou rukou. Buch! Se zvukem nárazu se Leafino HP snížilo o více než deset procent. Zatímco stála v úžasu, pramen vody s vysokým tlakem, který byl spíš jako laser, jí proťal levou nohu. Samozřejmě, že Leafa necítila žádnou bolest, ale její tvář se zkřivila nepříjemným znecitlivěním.
Kirito bojoval se svým třetím protivníkem, který už ztratil více jak polovinu svého HP, a náhle byl zahalen ledovým tornádem. Leafa se přiblížila, připravila se na použití léčivé magie, ale zjistila, že se mágové shromáždili v přípravě na magický útok velkého rázu. A navíc válečníci, kteří předtím útočili na Tonkiiho, sem běželi s pohledem démonů.
,―Je tohle náš limit?'
Uběhlo už téměř padesát vteřin od chvíle, kdy boj začal, a bojovali dobře vzhledem k počtu soupeřů. Tonkii jim určitě odpustí.
Leafa zavřela oči a položila hlavu na Kiritovu hruď, čekala na chvíli, až meč, šíp či magie odhodí zbytky jejich HP.
Ale před zvukem útoků zaslechla flétnový křik, který byl tisíckrát hlasitější. Ledový zvuk se zachvěl, ozvěna se orážela od vzdálených hor pokrytých sněhem, byl to křik Tonkiiho, ale zcela se lišil od předtím slabého volání.
Ale ne, že by Tonkii už zemřel? Pomyslela si Leafa, když obrátila svou tvář plnou bolesti k vrcholku kopce.
Oválné tělo bylo pokryto mnoha jizvami, jedna byla obzvlášť dlouhá a hluboká. Sledovala tu prasklinu, která se natahovala tak daleko, že se oba konce spojily.
„Ach...,“ zašeptala Leafa. Čekala, že uvidí černou krev ďábel-boha řinoucí se z praskliny na těle.
Ale—
Řinulo se čisté, bílé, oslepující světlo.
Bílé světlo bylo doprovázeno vysokofrekvenční rezonancí, obklopilo válečníky, mágy a zvědy, neušetřilo ani jediného Undine. Aura podporující magie obklopující jejich těla se stala kouřem a rozptýlila se, efekt magie se vypařil.
....Pole rozptýlení!
Zvláštní schopnost, kterou vládli jen bossové s vysokými levely. Pro ďábel-boha s nízkým levelem to bylo příliš silné. Nerozuměli tomu, co se děje, Leafa, Kirito a 22 Undinů na okamžik ztuhli.
Všechny oči se upíraly na Tonkiiho. Světlo pokrývající jeho tělo se tiše rozptýlilo. Ne, ne zcela. Jenom jeho tlustá, tvrdá slupka vybuchla. Světlo se dál natahovalo jako spirálový minaret.
Špička spirálovitého světla se pohnula a ona pochopila.
Zdrojem světla, čtyř jasně bílých pruhů, bylo osm zářících křídel paprsčitě se natahujících, čtyři křídla na každé straně.
„...Tonkii...“
Zřejmě slyšel Leafu, nezměněná sloní tvář se odvrátila od křídel. Dlouhý nos držel vysoko a jeho třepotající se uši se doširoka roztáhly—
Jururururuuu. ten zvuk znovu vyšel z ďábel-boha, který již nebyl medúzou. S máváním osmi křídel se vznesl do vzduchu.
Dříve kulaté tělo je nyní hladké a zeštíhlené. 20 chapadel kdysi padajících dolů z jeho břicha již nejsou tykadla s drápy, ale spíš révy rostlin. Jeho HP, které bylo předtím sníženo na asi 10%, je nyní zase plné.
Poté, co dosáhl asi deseti metrů, vznášel se Tonkii chvíli ve vzduchu, až se jeho barva bez varování změnila a vydávala modrou záři.
„Ach... Tohle je zlý...,“ zašeptal Kirito, pak se otočil, chytl Leafu a stáhl ji do sněhu.
Hned poté vypustil Tonkii opravdu masivní blesk z každé své nohy, jeden blesk po druhém.
Ani neměli čas křičet, Undinové byli zasaženi a odhozeni spolu s hlukem. Někteří mágové a lukostřelci byli rozmetáni na kousíčky v jediném zásahu, ale válečníci to zřejmě přestáli.
„Vraťte se k úpatí kopce! Uzavřená bitevní formace pro léčení a podporu!" zakřičel vedoucí zvědů, neviděl už možnost vzpamatování se. Přežilo méně jak dvacet lidí, všichni běželi ke svahu. Válečníci postavili zdi ze štítů a přeživší mágové začali za nimi zaříkávat.
Ale Tonkii pomalu plachtil vzduchem a dohnal je, tentokrát naplněn jasně bílým světlem.
Kuáá... Ozvěna zvonila, když světlo pršelo dolů, zneškodnilo veškeré magické síly. Jakékoliv nedokončené zaříkávání se změnilo v kouř a rozptýlilo se.
„Do prdele!!“ zařval vůdce zvědů, už ztratil svůj klid. Zvedl ruku k obloze. Vybuchly šípy kouře, vytvořily kouřovou clonu a ta zakryla všechny Undiny.
„Ústup, ústup!!“
Síly Undine prchaly přímou čarou, jasně viditelnou z místa, kde Leafa stála. Jejich únik byl také velice rychlý, brzy zmizeli za hřebenem v dálce.
Samozřejmě, že pro Tonkiiho, který teď mohl létat, by bylo jednoduché dohnat hráče, kteří se snaží uniknout po zemi. Ale jen vítězně zakřičel, pak mávl čtyřmi křídly na jedné straně, aby změnil směr.
Pak pomalu letěl. Nad hlavami Leafy a Kirita se začal vznášet na místě. Z teď téměř zcela bílé sloní hlavy se tři páry očí podívaly dolů na ně.
„...Takže, co budeme teď dělat?“ řekl Kirito něco, co už slyšela.
Tonkii jednoduše natáhl svůj nos, odpověděl mu. Nos se obtočil kolem Leafy a Kirita, bez vysvětlení je nadzvedl nad zem. ,To jsem si mohl/a myslet!' S tou myšlenkou byli puštěni na jeho záda, dopadli na svá pozadí se stejným don zvukem.
Podívali se na sebe a vrátili meče do pochev. Leafa začala hladit bílou srst. Možná je to jen její představivost, ale teď se zdála být delší a ještě ohebnější než předtím.
„...Po tom všem je dobře, že jsi naživu, Tonkii,“ řekla Leafa, pak Yui vystrčila hlavu z Kiritovi kapsy, zatleskala a řekla: „Taky jsem moc ráda! Být naživu znamená, že se stanou dobré věci!“
„To by bylo hezké...,“ řekl Kirito, zatímco se díval nahoru a dolů.
Po tomhle Tonkii nejspíš někam půjde. Před nimi byla velká díra ve středu Jötunheimu - jestli je tohle jeho cíl, bude to jen ještě víc zmatené. Naštěstí, po výkřiku, zamířil nahoru, směrem ke kořenům Světového stromu.
Pokaždé, když mávl svými křídly podobným vlnám, jeho chlupy se přilnuly blíže k tělu, velký ďábel-bůh se začal zvedat ve vzduchu. Letěl nahoru ve spirále, až Leafa uviděla celou oblast Jötunheimu.
„Páni...,“ zvolala Leafa, nemohla si pomoct. Dívala se na krásný a smrtelně ledový svět.
V této oblasti byl let nemožný, a tak výhled z takové výšky byl něčím, co viděli jen Leafa a Kirito. Leafa bezděčně otevřela své menu, aby vybrala předmět, který by jí umožnil fotografovat, ale pak se rozmyslela a zastavila se. Pohled z perspektivy jde zachytit pomocí fotografie obrazovky, ale nálada téhle chvíle se nahrát nedá. Smutek a radost, melancholie a pocit svobody, to vše se smíchalo a vytvořilo pocit údivu.
Ať už Tonkii věděl, jak se Leafa cítí, či ne, zpomalil a udělal malou otočku, pak znovu zvýšil sílu ve svých křídlech.
Náhle shora vstoupil do jejího zorného pole předmět, nacházel se velice blízko. Leafa si hned neuvědomila, co to je.
Průsvitný ledově modrý obrácený křišťálový jehlan. Byl obalen černou sítí věcí podobných trubkám, kořeny Světového stromu. Podle efektu blízké vzdálenosti je délka obřího rampouchu asi dvě stě metrů nebo i více. Přesně jak o tom na zemi spekulovali, byl vevnitř rozdělen do několika částí, vytvořil ledovou jeskyni.
Leafa hlasitě otevřela oči, pečlivě si to prohlížela. Náhle na spodku rampouchu - uvnitř ostré špičky - zachytila záblesk zlatého světla.
Ať už se soustředila jakkoliv, nedokázala to pořádně zahlédnout. Leafa bezděčně zvedla pravou ruku, odříkala krátké kouzlo.
Voda se začala řinout z jejích rukou, hned zamrzla do podoby plochého krystalu. Kirito se k ní rychle otočil čelem a zeptal se: „Co je to?“
„Typ magie sledování na dálku, z ledového krystalu. Tady, podívej na špičku toho obřího rampouchu, něco se tam uvnitř třpytí...“
Kirito se přes objektiv podíval blíže. Třesoucí se zlaté světlo se pomalu ustálilo, konečně za sebou zanechalo jen jasný obraz.
„NO PÁNI!“ když uviděla pravou podobu světla, vyjekla Leafa jako malé děvčátko.
Zapečetěn ve špičce rampouchu, stála tam děsivá, a přesto krásná průsvitná zlatá čepel. Podle fosforescence, která obklopovala čepel, a nepatrných dekorací bylo jasné, že je to legendární meč. Ne, dokonce ještě předtím už Leafa znala jméno toho meče.
„Tohle je «Svatý meč Excalibur». Viděla jsem jeho obrázek na oficiálních webovkách ALO... Je to jediný meč, který dokáže předčit «Démonický meč Gram» generála Eugena, je to úplně nejsilnější meč... Co vím, tak ještě nikdo neobjevil jeho lokaci.“
„N, nejsilnější...,“ polkl Kirito nervózně, když slyšel Leafino vysvětlení hlasem plným údivu.
Zapečetěný meč se nacházel na spodku spirálovitého schodiště, které bylo zřejmě spojené s ledovou jeskyní. A tak tady jen ten, kdo by se probojoval celou jeskyní, by mohl obdržet ultimátní meč.
Ďábel-bůh Tonkii nesl dvě víly, obletěl rampouch a ve spirále stoupal. Odloupla své oči od svatého meče, Leafa se podívala nahoru a zjistila dvě věci.
Napřed Leafa uviděla balkón ve tvaru plošiny, který vystupoval ze středu rampouchu.. Tonkii poletí velice blízko této plošiny. Bude nejspíš možné z něj seskočit na balkón.
A druhá věc byla ta, že na vrcholku ledem pokrytého Jötunheimu visel kořen vyřezaný ve tvaru schodiště. Schody pokračovaly nahoru a přes strop. Rozhodně to byla úniková cesta, která vedla do nadzemní oblasti Álfheimu.
Mezi schody vedoucími na zem a balkónem vedoucím do jeskyně nebylo žádné spojení. Kdybyste skočili na balkón, abyste získali svatý meč, nedostali byste se ke schodům.
Kirito zřejmě dospěl ke stejnému závěru. Jeho oči těkaly mezi balkónem a únikovými schody. Přitom se přiblížili k balkónu. Za dvacet... ne... jestli se nerozhodnou za deset vteřin...
V tichosti dospěl Tonkii k balkónu, letěl vodorovně, jako kdyby jim dával šanci. Pro VRMMO hráče, jakými Kirito a Leafa byli, mělo být instinktem skočit dolů, jejich těla se zatřásla.
—Ale samozřejmě, že neskočili.
Podívali se jeden na druhého, oba s poněkud rozpačitým úsměvem. Leafa pak promluvila: „...Musíme sem znovu přijít, ale s velkou partou.“
„Máš pravdu. Tahle jeskyně je nejspíš nejtěžší místo v celém Jötunheimu. Jen my dva bychom se nedokázali probojovat.“
„Ale ale, ty toho nějak moc lituješ!“
Zatímco se ti dva smáli, Tonkii proletěl kolem balkónu a dál stoupal. Při pohledu dolů k čtvercovitému vstupu do jeskyně viděli stín děsivého ďábel-boha. Podobal se obrovi se třemi tvářemi, který napadl Tonkiiho, ale zdál se být ještě mnohem silnějším humanoidním typem.
Možná je nejsilnější monstrum z nejhlubší jeskyně Jötunheimu ze stejného druhu. Ďábel-bůh vypadal jako ten typ, který na Tonkiiho druh shlížel s nepřátelstvím, možná proto, že tento druh byl odpovědný za přesun hráčů až sem. To proto se obr pokoušel zabít Tonkiiho ještě před jeho vývinem.
Kdyby se přidali k lovící partě na ďábel-bohy a mechanicky by bojovali, nikdy by nepomysleli na zabíjení jen monster typů obra a na záchranu sloních medúz. Kdyby jen ti dva nespadli dolů, tenhle event, ne, tohle přátelství by se nestalo.
Zatímco spekulovala, Tonkii se přiblížil ke klenbě. Kořen ve tvaru schodů byl jasně viditelný, padal dolů z okraje rampouchu.
S jururu Tonkii roztáhl svá křídla a zpomalil. Vznášel se na místě, natáhl svůj nos, ovinul jej kolem kořenu poblíž schodů jako lano a zastavil se.
Dřevěné schody se zatřásly, Leafa se postavila.
Nenuceně vzala Kiritovu dlaň do své, přesunuli se ke spodnímu schodu.
S malým otřesem se Tonkii ujistil o ztrátě svého závaží a rozmotal svůj nos z kořene. Udělal otočku a připravil se na sestup dolů.
Jak se otáčel, Leafa popadla špičku velkého mizejícího nosu jednou rukou.
„...Znovu přijdu, Tonkii. Do té doby se opatruj. Nenechej se šikanovat od ostatních ďábel-bohů," zašeptala a pak jej nechala jít. Kirito se chytl chobotu a Yui vyletěla z jeho náprsní kapsy, svýma ručkama chytla chomáč srsti, která z nosu visela.
„Znovu spolu budeme hodně mluvit, Tonkii-san,“ usmála se pixie. Ďábel-bůh odpověděl furururu a otočil se, složil svá křídla.
Sestoupil hrozivou rychlostí, během chviličky se zcvrkl.
Křídla zazářila ještě naposled, záhadný ďábel-bůh vybledl v temnotě Jötunheimu. Jistě už teď bude moci žít bez soužení, bude volně létat oblohou. A, jestli někdy budeme mít příležitost se sem vrátit a zavolat jej, určitě nás znovu povozí na svých zádech.
Leafa si otřela slzy, které jí začínaly stékat s koutků očí, setkala se s Kiritovým pohledem a rozesmála se.
„Pojďme! Jsem si dost jistá, že Alne je nad námi!“
Když uslyšel ta živá slova, Kirito se protáhl a odpověděl: „No, dokončeme tuto cestu... Leafo, až se dostaneme nahoru, nechme si to, co víme o svatém meči, jako tajemství.“
„Ale ale, zrovna takhle kazit tak důležitou chvíli...“
Černě oděný Spriggan pokrčil rameny. Stále se drželi za ruce, když se rozeběhli po spirálovitém schodišti kořene.
Cesta jim trvala méně než tři minuty, když padali velkou žížalou, pěšky to ovšem trvalo mnohem déle. Jak šli, cesta byla slabě ozářená svítícími houbami, brzy přestala počítat schody. Po více jak deseti minutách se před nimi objevil úzký proužek jasného světla.
Kirito a Leafa se podívali jeden na druhého, s posledním návalem energie běželi k východu. Brali schody po dvou, brzy vystrčili hlavy z díry zdi stromu.
Vyskočili ze schodiště. Zjistili, že jsou na kamenné terase pokryté mechem. Z té rychlosti udělali otočku, pak se posadili na kamenný chodník.
File:Sword Art Online 4 - 079.jpg
Po otevření očí, které byly zavřené od chvíle, kdy se vynořili, se podívali před sebe—
Byl to noční výjev krásného, majestátního města.
Jako kdyby byly pozůstatky starodávných civilizací, kamenné budovy různých velikostí stály ve všech směrech. Žluté ohně, modrá magická světla a růžová světla nerostů se všude třpytila, jako kdyby byl po městě rozset hvězdný prach. Mezi postavami hráčů pohybujících se pod tím světlem nebyla jednota v rase, ale nacházel se tu rovnocenný počet každé z devíti vílích ras.
Po nasání atmosféry města zahaleného nocí Leafa zvedla tvář.
Na tmavě modrém nočním nebi dělil noc stín ve tvaru stromu.
„...Světový strom...,“ zašeptala Leafa, podívala se na Kirita vedle sebe a pokračovala: „...Tohle je bez pochyb «Alne». Centrum Álfheimu. Největší město tohoto světa.“
„Ano. ...Konečně jsme tady,“ přikývl Kirito, Yui vystrčila hlavu z jeho kapsy, ukázala zářivý úsměv.
„Páni! Poprvé jsem ve městě s tolika lidmi!“
To platilo i pro Leafu. Mnoho lidí odešlo z jejich domácího teritoria a volně si užívalo dobrodružství, o tom nikdy předtím nepřemýšlela.
Ti dva seděli na kraji terasy, užívali si atmosféry uspěchaného města.
Brzy se rozezněl těžký zvuk dud, vyrušil Leafu z jejího sebepozorování. Ten zvuk byl následován ženským hlasem snášejícím se dolů z nebes: „Toto je oznámení o pravidelné týdenní údržbě, která nastává ve čtyři hodiny ráno, server bude zavřen.“
Systémové oznámení. Leafa ještě nikdy nebyla přihlášená tak dlouho, slyšela oznámení poprvé.
Opravdu, od včerejška se stalo hodně ,poprvé'. S tou myšlenkou pohnula Leafa nohama kupředu, postavila se.
„Tady bychom se měli dnes zastavit. Najděme si hostinec a odhlasme se.“
Kirito se postavil, jednou přikývl. Pak se zeptal: „Kdy končí údržba?“
„Trvá až do dnešního poledne.“
„Aha...“
Krátce se podíval dolů, pak se náhle zahleděl na nebe.
Větve Světového stromu se natahovaly, rostly ve všech směrech.
Kiritovy černé oči se trochu zúžily, jeho ústa jako by se hýbala. Když to viděla, vzpomněla si Leafa, proč přišel do Álfheimu.
Chce «někoho» potkat na vrcholku Světového stromu.
Zajímalo by mě, koho. Jestli to není NPC s úkolem, možná je to nějaký zaměstnanec nebo...
Než mohla přemýšlet dál, Kirito se navrátil ke svému předchozímu výrazu a řekl: „...Tak pojďme najít hostinec. Teď jsem chudý, takže nějaké ne moc luxusní místo by bylo fajn.“
„...Chováš se hrozně chlapácky a dáš všechny své peníze dvěma Lordům? Máš si nechat alespoň nějaké výdaje na život!“ zasmála se Leafa jeho ošemetné situaci, pak promluvila k Yui v jeho náprsní kapse.
„Takže to řekl tvůj tatínek. Je tu poblíž nějaký levný hostinec?“
Bylo zvláštní, že Navigační pixie měla svraštěné čelo a dívala se na Světový strom, ale brzy se usmála a odpověděla: „Ano, kousek odsud je zřejmě nějaké místo, které je hrozně levné!“
„H, hrozně levné...“
Kirito se nestaral o Leafino váhání a rázně se rozešel, tak jej následovala.
I když by měla být ospalá, když zůstala tak dlouho vzhůru, cítila trochu neklid a znovu se podívala na Světový strom.
Samozřejmě, že s listovím ztraceným v nočním nebi nic moc neviděla.

2 komentáře: