Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2013

Kapitola druhá

Obrázek
Velký měsíc visel na nebi bez mráčků, les pod ním se zdál být plný modrozelených odlesků měsíčního světla. Noc v Álfheimu je velice krátká, ale stále zbýval nějaký čas do úsvitu. Obvykle by byl tmavý les důvodem pro obavy, ale zároveň to byla temnota, která umožňovala útěk. Leafa, skrytá ve stínu obřího stromu, zvedla hlavu a podívala se na hvězdné nebe. Na chvíli se zdálo, že na obloze není žádná zlověstná přítomnost. Ztišila svůj hlas, co jen to šlo, promluvila k poblíž stojícímu členu týmu: „Až se tvoje křídla obnoví, hned vylétáme. Připrav se.“

Kapitola první

Obrázek
Katon, koton. Jednoduché dřevěné houpací křeslo vydávalo jemné zvuky, když se houpalo tam a zpět na verandě. Měkké sluneční světlo pozdního podzimu dopadalo skrz vrcholky cypřišů. Lehký vánek se něžně proháněl přes povrch vzdáleného jezera. Její tvář ležela na mé hrudi, mírně dýchala a spala. Ten čas zaplněný zlatým klidem dál plynul.

Prolog

Byly tam tři tmavě zeleně svítící tečky, spojené skoro jako malé souhvězdí. Kirigaya Suguha natáhla prst pravé ruky, zkoumala světla. LED ukazatele znázorňovaly současný operující stav FullDive modelu VR přístroje «NerveGearu». Nacházely se na přední části helmy, ukazatele znázorňovaly - zprava - síťové připojení, připojení k internetu a připojení k mozku. Ve chvíli, kdy by se světlo na levé straně rozsvítilo červeně, ukázalo by tak zničení mozku uživatele.

Log Horizon

Obrázek
Pátého října 2013 začalo vycházet nové anime - Log Horizon.


Licence SAO

Ahoj! Nakladatelství Yen Press si právě vyřizuje licenci na novely SAO. Co z toho plyne pro nás?

Árie za bezhvězdné noci

Obrázek
Část první Jen jednou jsem viděl opravdovou padající hvězdu. Nebylo to na dovolené; bylo to z okna mého domu. Pro lidi žijící ve městech se svěžím vzduchem a opravdu temnými nocemi nejsou padající hvězdy neobvyklé. Ale bohužel, město Kawagoe v prefektuře Saitama, kde jsem žil celých čtrnáct let svého života, nemělo ani jednu z těchto předností. V jasnou noc jste pouhým okem mohli i jen stěží vidět hvězdu druhé zářivosti. [Termín používaný v astronomii, po Slunci nejzářivější hvězdy - např. Polárka/Severka]

Kniha třetí a dál

Tak! Už je za námi i druhá kniha.

Ilustrace k druhé knize

Obrázek
Níže najdete barevné ilustrace, které se nenacházely v textu. Zbytek ilustrací najdete v jednotlivých kapitolách.
Obrázky graficky upravil Ravenja – moc děkuji!

Doslov

Dlouho jsme se neviděli; nebo by možná bylo lepší říct, že tohle je první setkání. Jsem Kawahara. Velice vám děkuji za přečtení «Sword Art Online 2: Aincrad». Poté, co byla vydána první kniha, jsem obdržel hodně cenných rad ohledně „Jak mohu pokračovat s takovým koncem?“ Je jedno, jak se na to podíváte, hra byla zcela vyčištěna, a svět se také zbortil. Dokonce, i když jsem si to četl já sám, cítil jsem, že tu nejsou vůbec žádné prvky, ze kterých by se dalo pokračovat. Pak tu bylo pokračování, díky kterému mě bolel mozek, a to tahle kniha. Omlouvám se, čas se vrátil zpět do minulosti. A navíc to byl soubor krátkých příběhů. Za to se opravdu omlouvám.

Kapitola čtvrtá - Rudonosý sob

Obrázek
Rudonosý sob (Aincrad, 46. podlaží, prosinec 2023)

Kapitola třetí - Dívka ranní rosy

Obrázek
Dívka ranní rosy (Aincrad, 22. podlaží, říjen 2024)

Kapitola druhá - Vřelost srdce

Obrázek
Vřelost srdce (Aincrad, 48. podlaží, červen 2024) Velké vodní kolo se pomalu točilo, zaplňovalo celý obchod uklidňujícím zvukem. I když byl tohle jen malý domek pro podporující třídu mezi domky vyhrazenými pro hráči, jeho cena vzrostla jako příliv díky tomu vodnímu kolu. Když jsem poprvé našla tento domek v hlavní oblasti Lindusu na čtyřicátém osmém podlaží, okamžitě jsem si pomyslela ‚to je ono!‘, načež mě vyděsila jeho cena. Od té chvíle jsem pracovala jak zjednaná, půjčovala si peníze z různých zdrojů a během dvou měsíců jsem zvládla nastřádat tři miliony Colů. Být tohle skutečný svět, celé mé tělo by bylo pokryto svaly z toho, jak jsem stále mávala svým kladivem a moje pravačka by byla plná tlustých mozolů. Ale to všechno se vyplatilo, udělala jsem první krok jen těsně před mými konkurenty a otevřela «Lisbetin speciální obchod se zbraněmi» v tomhle domku s vodním kolem. To stalo před třemi měsíci, během chladného jara.

Kapitola první - Černý šermíř

Obrázek
Černý šermíř (Aincrad, 35. podlaží, únor 2024) „Prosím..... Neopouštěj mě.... Pino.....“ Dva pramínky slz tekly Silice po tvářích, když se hromádka peří na zemi roztříštila v kousky světla. To světle modré peří bylo pozůstatkem její na dlouhou dobu jediné kamarádky a partnerky, fámula «Piny». Jen před několika minutami zemřela Pina při ochraně Siliky. Dostala smrtelné zranění od zbraně monstra, smutně zakřičela a pak se roztříštila jako led. Zanechala za sebou jen dlouhý ocas z pírek, kterým vždy šťastně zamávala, kdykoliv bylo vysloveno její jméno --

Prolog

Neuvěřitelně obří zámek z kamene a železa se vznáší v nekonečném nebi.
To je vše, čím tento svět je.
Průzkumný tým neúnavných nadšenců zjistil, že první podlaží pevnosti má v průměru deset kilometrů, takže by se na něj vešla celá tokijská čtvrť Setagaja. Zámek je tvořen celkem stovkou podlaží, naskládanými jedno na druhém – skoro ani není možné si představit, jak je struktura rozlehlá. A je nemožné odhadnout, kolik dat ji tvoří.
Uvnitř zámku stojí spousta rušných měst a nespočet vesniček, rozléhají se v něm lesy, louky a jezera. Každé podlaží je k tomu nad ním spojeno jediným schodištěm, ukrytém v nebezpečném labyrintu plném monster. Je těžké schodiště najít, dostat se k němu ještě těžší – ale jakmile se cesta uvolní a první dobrodruzi dojdou k hlavnímu městu dalšího podlaží, otevře se teleportační brána vedoucí ke všem prozkoumaným podlažím. Hráči se tak mohou snadno přesouvat mezi různými podlažími zámku.
Obyvatelé zámku tak už více jak dva roky  obří pevnost pomalu, ale jistě poko…

A co bude dál?

Kniha první skončila. Svět Aincradu se zřítil sám do sebe, byl zcela zničen. Přesto je před námi ještě mnoho dalších knih. V srpnu 2013 vyšla třináctá kniha; vyšla i kniha postupu v Aincradu, která nejspíš bude mít pokračování.

Ilustrace k první knize

Obrázek
Níže najdete barevné ilustrace, které se nenacházely v textu. Zbytek ilustrací najdete v jednotlivých kapitolách.
Obrázky graficky upravil Ravenja – moc děkuji!

Suffixy

Tak, je to tu!
Už kdysi dávno slibovaný přehled suffixů, ať už těch, které se v překladu prozatím vyskytly nebo ještě vyskytnou (anebo nebudou vůbec. Když už jsem s tím začala...).

Novela, nebo román?

Tak mě napadlo, že bych vám mohla osvětlit, jak je to vlasně s literárním zařazením SAO.

Doslov

Napsal jsem Sword Art Online pro Dengeki Light Novel Award před sedmi lety v roce 2002 a byl to první román, jaký jsem kdy napsal. Ale když jsem ho konečně dopsal, rukopis byl mnohem delší než 120 stránek, které byly tehdy maximum. A protože jsem neměl zkušenosti ani sílu to upravit, abych se vešel do maxima, klekl jsem si s čelem ke zdi a zamumlal „Už je mi to jedno...“

Kapitola pětadvacátá

Vzduch byl směsicí mnoha různých pachů. Fakt, že jsem stále naživu, mnou otřásl. Vzduch, který proudil do mého nosu, s sebou přinesl mnoho informací. Napřed se objevil zápach desinfekce. Pak jsem ucítil látku sušenou na slunci, sladkou vůni ovoce a pach vlastního těla.

Kapitola čtyřiadvacátá

Když jsem nabyl vědomí, zjistil jsem, že se nacházím na místě mimo svět. Zapadající slunce jako by rozhořelo celou oblohu. Stál jsem na silné křišťálové podlaze. Oranžové mraky se pomalu pohybovaly pod průsvitnými kostkami. Když jsem pozvedl hlavu, viděl jsem nebe ozářené západem slunce, kam až oko dohlédlo. Směrem vně se barva nekonečného nebe měnila z jasně oranžové do krvavě červené a pak do odstínu fialové. Slabě jsem slyšel foukání větru. Byl to malý, kulatý disk křišťálu, který poletoval mezi mraky v prázdné obloze; stále jsem na jeho kraji.

Kapitola třiadvacátá

Kayaba našpulil rty a dramaticky rozpažil. „To je opravdu překvapující. Není to jak scénář samostatného konzolového RPG? Mělo by pro ni být nemožné se uzdravit z paralýzy... Takže takové věci se vážně dějí...“ Ale moje mysl jeho hlas ani nevnímala. Skoro jako by všechny pocity vyhořely, skoro jako bych padal do nekonečné temnoty obklopené zoufalstvím. Už jsem neměl žádný důvod se o něco dále pokoušet.

Kapitola dvaadvacátá

Obrázek
Boj pokračoval déle jak hodinu. Zdálo se, jako by uběhla věčnost, než konečně skončil. Když se obří tělo bosse roztříštilo na úlomky, nikdo ani neměl energii na provolávání slávy. Všichni se sesunuli do pozice sedu na obsidiánové podlaze nebo si lehli a nepravidelně dýchali. Je - konec...? Jo - je konec -

Kapitola jednadvacátá

Obrázek
Na teleportačním náměstí v Collinii na sedmdesátém pátém podlaží postávala parta hráčů s očividně vysokým levelem, a tak jsem si domyslel, že je to parta na bosse. Když jsme s Asunou vyšli z brány a vydali se k nim, všichni zmlkli a napjatě se na nás podívali. Někteří dokonce gildovně zasalutovali. Zastavil jsem se překvapením. Ale Asuna zasalutovala zpět a pak mě šťouchla do boku. „No tak, Kirito-kun, teď jsi vůdce, tak je musíš pořádně přivítat!“ „Cože...?“ Neohrabaně jsem jim zasalutoval. Doteď jsem se účastnil mnoha bohů s bossy, ale tohle bylo poprvé, co jsem dostával tolik pozornosti.

Kapitola dvacátá

„Průzkumná skupina byla zničena-!?“ Právě touto šokující zprávou jsme byli přivítáni při našem návratu na hlavní ústředí Rytířů krve v Grandumu poprvé po dvou týdnech. Stáli jsme na jednom z vyšších podlaží železné věže, která sloužila jako ústředí, v konferenční místnosti s velkým oknem, kde jsme mluvili s Heathcliffem naposledy. Heathcliff seděl uprostřed polokruhového stolu, oblečen do své obvyklé uniformy. Ostatní vůdce gildy seděli po jeho stranách, akorát že tentokrát chyběl Godfree.

Kapitola devatenáctá

O tři dny později nás Nishida ráno informoval, že půjde chytit místního boha. Mělo se přijít podívat kolem třiceti lidí, protože zřejmě řekl o nastávající události svým kamarádům rybářům. „To je problém. Asuno... Co budeme dělat?“ „Hm~mmm...“ Popravdě, moc nás to nenadchlo. Přestěhovali jsme se sem, abychom se ukryli před pomluvami a Asuninými fanoušky, a tak jsme trochu váhali, zda se máme ukázat před tolika lidmi. „Co tohle?!“ Asuna si stáhla vlasy a sčesala si je do drdolu. Pak si svou tvář až po oči schovala velkým šátkem. To ovšem nebylo vše, zmáčkla několik tlačítek na svém okně s menu a přendala si přes sebe jednoduchý kabát. „J-jo. Dost dobrý. Vypadáš jako pořádná farmářská ženuška.“ „...Tohle byl kompliment?“ „Samozřejmě. Mě nepoznají, jestli na sobě nebudu mít bojové vybavení.“

Kapitola osmnáctá

Splávek přichycený na vlasci se ještě ani jednou nepohnul. Zmocnila se mě ospalost, když jsem se díval na tancující sluneční paprsky, které se odrážely od vlnek jezera. Pořádně jsem zívl a vytáhl vlasec. Na světle zazářil jen stříbrný háček; návnada, kterou jsem na něj předtím umístil, byla pryč.

Kapitola sedmnáctá

V SAO systému existovaly čtyři typy vztahů mezi dvěma hráči. Prvním vztah byl dvou lidí, kteří se ani moc neznají. Druhým byli přátelé. Lidé, kteří si přidali jeden druhého jakožto přítele, si mohli posílat krátké zprávy, ať už byli kdekoliv. Také mohli najít lokaci toho druhého na mapě. Třetí byli gildovní přátelé. Kromě výhod výše také dostali menší bonusy statů, pokud byli v jedné partě se členy své gildy. Ale na druhou stranu se museli vzdát menší částky Colů, které získávali, jako daň gildě. Doteď jsme já a Asuna byli přátelé a členové stejné gildy, i když jsme si teď od gildy potřebovali odpočinout. Ale rozhodli jsme se vstoupit do posledního typu vztahu.

Kapitola šestnáctá

Obrázek
Asuna mi řekla, že zatímco na mě čekala v Grandumu, sledovala mapu. Ve chvíli, kdy zmizel Godfreeův signál, vyběhla z města a zdolala pět kilometrů, které nám trvaly hodinu, jen za pět minut. Když jsem poukázal na to, že tohle číslo překonává limita přesnosti, odpověděla s nepatrným úsměvem: „To je síla lásky.“ Poté, co jsme se vrátili na hlavní ústředí gildy, řekli jsme Heathcliffovi, co se stalo, a požádali ho o svolení k dočasnému odchodu z gildy. Když Asuna vysvětlila, že už „nevěří gildě“, Heathcliff chvíli tiše přemýšlel, ale nakonec nám svolení dal. Pak řekl s tajemným úsměvem poslední věc: „Ale i tak se brzy vrátíte na bojiště.“ V době, kdy jsme odcházeli z hlavního ústředí, byl už večer. Drželi jsme se za ruce a šli spolu k náměstí s teleportační bránou.

Kapitola patnáctá

„...Co to má znamenat?“ zeptal jsem se tiše Godfreea. „Hmm, vím, co se mezi vámi stalo. Ale protože jste odteď v jedné gildě, myslel jsem si, že tohle bude dobrá příležitost vyřešit vaše problémy,“ smál se Godfree s hlavou v oblacích a Kuradeel ke mně mezitím přistoupil. „...“ Napjal jsem se a připravil se k reakci na jakoukoliv situace. Byli jsme sice v bezpečné zóně, ale přesto jsem nemohl vědět, co by mohl zkusit. Ale navzdory mým očekáváním se Kuradeel uklonil. Přes svoje dlouhé vlasy pak stěží slyšitelně zamumlal: „Já... Omlouvám se za potíže, které jsem ti minule způsobil.“

Kapitola čtrnáctá

„Co to... Co je to!?“ „Co tím myslíš? Víš, co to je. A teď šup, vstávej!“ Věci, do kterých mě Asuna nutila, byly mým novým oblečením. I když měly stejný vzhled jako kabát, který jsem nosíval, bylo to taky oslnivě bílé. Na každé manžetě byl malý kříž a jeden velký na mých zádech; všechny tři byly vybarvené zářivě červenou barvou. Bez sebemenších pochyb to byla uniforma RK.

Kapitola třináctá

Obrázek
Nově otevřená obytná zóna na 75. podlaží byla město připomínající starověký Řím. Název neslo podle mapy «Collinia». Celé město bylo čilé, díky velkému počtu bojovníků a obchodníků, kteří se zde usadili, stejně jako ostatních, kteří sice nečistili hru, ale přišli se podívat na novou lokaci. Navíc se tu dnes měla konat speciální událost, a tak hosté proudili z teleportační brány už od rána. Město bylo vystavěno především z krychlovitých cihel z bílého vápence. Jedna budova vyčnívala mezi jeho svatyněmi - například budovami a širokými vodními cestami - před náměstím s branou se tyčilo obří koloseum. Perfektní místo na můj duel s Heathcliffem. Ale...

Kapitola dvanáctá

„...-kun! Kirito-kun!!“ Asunino volání, co bylo nejspíš křikem, mě přimělo k probuzení. Sedl jsem si a ostrá bolest mi projela hlavou, až se mi zkřivila tvář. „Aaauuu...“ Rozhlédl jsem se a viděl, že jsme stále v místnosti bosse. Světle modré úlomky stále poletovaly místností. Vědomí jsem ztratil nejspíš jen na pár vteřin. Asuna klečela na zemi, tvář měla přímo před mýma očima. Obočí se mračilo a kousala si dolní ret. Vypadalo to, že se jí chce brečet.

Kapitola jedenáctá

Při cestě jsme naneštěstí vběhli do skupinky Ještěrů. V dobu, kdy nás osm doběhlo k hornímu průchodu, už uběhlo třicet minut, a po členech Armády stále nebylo ani památky. „Možná už použili krystaly k odchodu?“ řekl Klein žertem, ale žádný z nás nevěřil, že by to udělali. Jen jsme podvědomě zrychlili naše kroky, jak jsme šli dlouhým průchodem. Když jsme byli asi v polovině, naše obavy potvrdil zvuk odrážející se v ozvěně o stěny. Hned jsme se zastavili a zaposlouchali se. „Ááááh...“ doznívající zvuk, který jsme slyšeli, byl bez pochyb křik.

Kapitola desátá

Bez zastavení pro pořádné nadechnutí jsme s Asunou doběhli do bezpečné zóny, která byla někde uprostřed labyrintu. Měl jsem pocit, že během cesty se na nás několikrát pokusila zaútočit monstra. Ale popravdě, neměli jsme na to s nimi bojovat. Vřítili jsme se do velké místnosti, která tu byla za účelem poskytnutí bezpečí. Opřeli jsme se o zeď a pomalu sklouzli dolů, jeden vedle druhého. Pořádně jsme vydechli, podívali se na toho druhého a...

Kapitola devátá

Obrázek
Uběhl už více než rok od doby, kdy se Rytíři krve stali gildou číslo jedna. Od té doby se vůdce gildy, «Muž Legenda», a zastupující vůdce Asuna «Záblesk» stali známí jako nejlepší bojovníci v Aincradu. Teď jsem měl příležitost sledovat Asunu, která dokončila trénink všech skillů, které k boji se svým rapírem potřebovala, bojovat s normálními monstry. Nacházeli jsme se zrovna uprostřed boje, nepřítel byl kostlivcový šermíř se jménem «Ďábelský přisluhovač». Byl vysoký přes dva metry, obklopen jemným modrým světlem, a držel velký rovný meč v pravé ruce a kovový kulatý štít v levé. Samozřejmě, že neměl ani jediný sval, přesto měl vysoký stat síly, díky čemuž se s ním špatně bojovalo. Ale to Asunu nijak nezastavilo.

Kapitola osmá

Obrázek
Vzduch kolem cesty v lese byl teplý. Skoro jako kdyby ten včerejší pocit temnoty byl jen iluzí. Ranní slunce zářilo skrz větve, vytvářelo zlaté pilíře světla, kterými prolétávali motýli. Bohužel to byl jen vizuální efekt, nemohli jste motýla chytit, ani když jste ho naháněli. Prodíral jsem se jemným porostem, když mě začala Asuna škádlit. „Vždy nosíš stejné věci.“ Och. Podíval jsem se dolů na své tělo: volný černý kožený kabát, kalhoty a triko stejné barvy. Neměl jsem virtuálně nasazeno žádné kovové brnění.

Kapitola sedmá

Obrázek
Devět hodin ráno. Dnešní nastavení počasí zahrnovalo pár mraků a ranní mlhu zakrývající město, která se stále ještě nezvedla. Světlo zářící z vnějšku se od ní odráželo, barvíc vše v okolí do citrónově žluté barvy. Podle aincradského kalendáře byl «Měsíc jasanu», což znamenalo, že jsme měli zhruba polovinu podzimu. Teplota byla celkem nízká, což z tohoto měsíce dělalo nejvíce osvěžující měsíc roku. Ale právě teď mě to počasí trochu rozčilovalo.

Kapitola šestá

Salemburg je krásné hradní město na šedesátém prvním podlaží. Není až tak velký. Ale město, spolu s hradem s čnějícími věžičkami uprostřed, bylo postaveno z decentního bílého granitu a kontrastovalo tak s přetékajícím zeleným listovím. Bylo tu několik obchodů na tržnici, a tak hodně hráčů chtělo žít v tomto městě jakožto jejich domácím městě. Ale vzhledem k tomu, že domy tu byly šíleně drahé - musely mít minimálně trojnásobnou cenu než ty v Algade - bylo téměř nemožné si nějaký koupit, pokud jste neměli vysoký level.

Kapitola pátá

Obrázek
Po skončení mého boje s impozantním nepřítelem, který se plížil labyrintem na sedmdesátém čtvrtém podlaží, jsem si v duchu promítl svou cestu zpět, stejně jako minulost, a vydechl úlevou, když jsem spatřil světlo východu. Vyčistil jsem si hlavu. Do hustého, zarostlého lesa vedla rovná cestička. Za mnou se tyčil labyrint, ze kterého jsem zrovna vyšel, a to až k nebesům - na spodek dalšího podlaží, abych byl přesný. Protože hra byla založená na tom, abychom se dostali na vrchol zámku, nebyly jeskyně v tomto světě podzemní, ale labyrinty stály jako věže. Přesto se základ hry nezměnil: sídlila v nich silnější monstra, než jaká byla venku na pláních, a v nejhlubší části čekal boss. Právě teď bylo prozkoumáno 80% labyrintu sedmdesátého čtvrtého podlaží, nebo jinými slovy, zmapováno. Během několika dní nejspíš najdeme bosse a vytvoříme velký tým. Dokonce i já, sólo hráč, v něm budu účinkovat.

Kapitola čtvrtá

Během prvního měsíce zemřely dva tisíce hráčů. Za tu dobu jsme zvenčí nedostali ani jedinou zprávu, natož aby snad naše krize byla vyřešena. Když si všichni na náměstí uvědomili, že není úniku, lidé propadali šílenství a chaosu – alespoň to jsem slyšel, nebyl jsem u toho. Dav naříkal, křičel a vztekal se. Někteří tvrdili, že zničí herní svět a marně se snažili vytrhat dláždění z náměstí. Asi není třeba vysvětlovat, že dláždění, budovy a podobně jsou permanentními a nehybnými částmi herního prostředí, takže demolici po chvíli vzdali. Trvalo několik dní, než plně přijali status quo a než se začaly tvořit nové plány. Hráči se rozdělili do čtyř kategorií. První a největší skupinu tvořila téměř polovina herní populace. Byli to ti, kteří se rozhodli nevěřit podmínkám Akihika Kajaby a prostě čekali na pomoc. Jejich důvody byly bolestně pochopitelné. Naše těla byla na postelích nebo na židlích ve skutečném světě, byla naživu. To byla naše skutečná já, co se děje tady, je jen dočasné. Jedna drobná…

Kapitola třetí

Obrázek
Já i Klein jsme nadskočili, překvapilo nás náhlé zvonění, které připomínalo alarm.
„Co…?“ „Co je to?“ Oba jsme vykřikli. Když jsme si všimli, co se děje s tělem toho druhého, vytřeštili jsme oči. Oba jsme stáli ve sloupu zářivého modrého světla. Výhled na louky za světlem vybledl jako v černobílém filmu. Během beta testu jsem tohle zažil už několikrát. Šlo o efekt teleportace – tou jste mohli, za použití příslušného předmětu – náhle cestovat napříč hrou. Ale onen předmět jsem neměl, ani jsem nevydal žádný příkaz systému. Pokud je tohle nucená teleportace ze strany systému, tak proč nebyla předem oznámena? Myšlenky mi uháněly jako o závod. Světlo kolem mě pulzovalo stále silněji a zastíralo mi výhled. Pak náhle vybledlo a okolí se vrátilo. Nebyl jsem už ale na podvečerní louce. Stál jsem na dláždění z kočičích hlav, o kousek dál lemovaly ulici stromy – tohle bylo elegantní středověké město. Daleko přede mnou se temně leskl veliký palác. Hned jsem místo poznal, bylo to hlavní náměstí Města Začá…