Sword Art Online

„Desééét, devěěět, ooosm, seduuum…“ Karluin, hlavní město pátého podlaží, se otřásalo hlasy více jak tisícovky hráčů, kteří společně odpočítávali. „Šééést, pěěět, čtyřiii, třiii…“ Čísla neukazovala žádná obrazovka, ani dav nevedl moderátor s mikrofonem, ale přesto odpočet probíhal v dokonalé harmonii. „Dvááá, jednááá…“

„No, nakonec jsem ji dostal já… co mám dělat teď?“ Vzhlédl jsem ke stříbrné žerdi, kterou jsem držel tak, aby se koncem opírala o kamennou podlahu. Byl jsem poslední, kdo v místnosti bosse pátého podlaží zůstal. Zbytek týmu jsem poslal nahoru po točitém schodišti a ujistil je, že se k nim za pár minut připojím. Kamenná místnost teď byla zcela tichá, po lítém boji s golemem, který se odehrával ještě před několika minutami, nebylo ani památky. Napětí povolilo a na mě dopadala únava. Se stožárem místo hole jsem odpajdal ke zdi a s: „Táák,“ se svezl do sedu na zem.

„Výměna!!“ Šivata s Liten vydali zpoza svých ocelových štítů, kterými blokovali trojdílný úder pěstí malého golema (ačkoli stále měřil skoro dva metry), jednohlasný příkaz. Využili sílu ran, aby odskočili dozadu, a Hafner vyběhl mezi ně s pozvednutým mečem. Silná čepel obouruční zbraně oranžově zazářila a systém škubnul bojovníkem kupředu. Uslyšel jsem, jak skill obouručního meče Kaskáda zasáhl malého golema do čela a zničil zbývající třetinu jeho HP. Rozpadl se podél spár na končetinách. Jakmile se z něj stala neživá hromada kamení, roztříštil se do modrých úlomků.

Na mýtině v lese nedaleko Mananareny se ostatní členové shromáždili už před naším příchodem. Díky Asunině impozantnímu skillu Přesvědčování jsem tu viděl Agilův Tým chlapáků, Šivatu, Liten a jednoho dalšího člena z každé gildy, přičemž oba na sobě měli příslušné barvy. Požádal jsem je, aby přizvali ještě někoho, ale očekával jsem, že to nevyjde, takže tohle bylo příjemné překvapení. Nezha se šel pozdravit s Asunou a ostatními, a tak jsem přešel k Šivatově skupince. „Pardon, že jdeme tak…“

Nebyl jsem si jistý, jestli je místní specialita Mananareny inspirovaná spirálovitou strukturou města, ale rozhodně mi tak obří roláda s pořádnou porcí krému s banánovou příchutí připadala. Rozhodl jsem se, že si ji dám, když jsme do města dorazili, ale když ta chvíle teď nadešla, už jsem neměl chuť. Dvaceticentimetrová roláda na mě zírala ze středu stolu. Asuna na druhé straně měla ve tváři smrtelně vážný výraz. „…Zajímalo by mě, jestli spolu oficiálně chodí.“

„Silvestr…,“ zamumlal jsem k nikomu konkrétnímu. Ležel jsem v trávě a sledoval namodralý spodek podlaží nade mnou. Skutečně bylo 31. prosince, ale pořád byl ještě jasný den, vzduch nebyl nijak zvlášť studený a nemusel jsem uklízet doma, takže mi nepřišlo, že by byl konec roku. Zavřel jsem oči a pokusil se vzpomenout, jaký byl loňský Silvestr.

Neděle 31. prosince 2022, 11.00.

Odešla jen minutu po něm, ale na rovné cestě do hlavní části města ho nikde neviděla. Musel se rozběhnout hned, jak vyšel z hostince. Napsala by mu rychlou zprávu, ale než by to udělala, vzdálenost mezi nimi by se ještě zvětšila. A tak jí nezbývalo než běžet. Ale ani po několika zatáčkách Kiritova záda nezahlédla. „…Ježíši, jak rychle běží?“ zareptala, když z postranní uličky vyběhla na hlavní a kolem bylo stále víc lidí. Rozhlédla se a vydechla úlevou, když před sebou uviděla povědomou siluetu. Nechtěla na něj zakřičet, aby k sobě na tak plném místě nepřitáhla pozornost ostatních, a tak musela v pronásledování pokračovat. Kirito pořád běžel a vyhýbal se hráčům i NPC. Přeběhl teleportační náměstí a pokračoval do severní části města. Po chvíli bez zastavení vběhl do katedrály, která sloužila jako vchod do katakomb.

K Asunině úlevě se schodiště vedoucí dolů nepohroužilo hned do tajemné a strašidelné atmosféry. Vlastně bylo ve velké místnosti na konci schodiště několik desítek hráčů. Postávali roztroušení v menších skupinkách a o něčem se radili nebo snídali – a někteří dokonce spali ve spacácích podél zdí. „…Tohle je bezpečná místnost?“ zeptala se Asuna a Kirito se k ní otočil se zmateným výrazem. „Ne, pořád jsme v bezpečné zóně. Neobjevilo se nám přece upozornění, ne?“

Šťastné a veselé! Ani se mi nechce věřit, že jsou to už dva roky, co vyšla poslední Materiální edice – ale vážně je tomu tak! Celý tenhle rok byl zvláštní a běžel zároveň hrozně pomalu i strašlivě rychle. Mně se pořád nechce uvěřit, že už je skoro za námi… Ale je to tak, a proto nezbývá než si přát, že příští rok bude lepší než letošní. Všem vám přeji klidné svátky plné pohody a do nového roku štěstí, zdraví, lásku a přátele!