Sword Art Online

Nebyl jsem si jistý, jestli je místní specialita Mananareny inspirovaná spirálovitou strukturou města, ale rozhodně mi tak obří roláda s pořádnou porcí krému s banánovou příchutí připadala. Rozhodl jsem se, že si ji dám, když jsme do města dorazili, ale když ta chvíle teď nadešla, už jsem neměl chuť. Dvaceticentimetrová roláda na mě zírala ze středu stolu. Asuna na druhé straně měla ve tváři smrtelně vážný výraz. „…Zajímalo by mě, jestli spolu oficiálně chodí.“

„Silvestr…,“ zamumlal jsem k nikomu konkrétnímu. Ležel jsem v trávě a sledoval namodralý spodek podlaží nade mnou. Skutečně bylo 31. prosince, ale pořád byl ještě jasný den, vzduch nebyl nijak zvlášť studený a nemusel jsem uklízet doma, takže mi nepřišlo, že by byl konec roku. Zavřel jsem oči a pokusil se vzpomenout, jaký byl loňský Silvestr.

Neděle 31. prosince 2022, 11.00.

Odešla jen minutu po něm, ale na rovné cestě do hlavní části města ho nikde neviděla. Musel se rozběhnout hned, jak vyšel z hostince. Napsala by mu rychlou zprávu, ale než by to udělala, vzdálenost mezi nimi by se ještě zvětšila. A tak jí nezbývalo než běžet. Ale ani po několika zatáčkách Kiritova záda nezahlédla. „…Ježíši, jak rychle běží?“ zareptala, když z postranní uličky vyběhla na hlavní a kolem bylo stále víc lidí. Rozhlédla se a vydechla úlevou, když před sebou uviděla povědomou siluetu. Nechtěla na něj zakřičet, aby k sobě na tak plném místě nepřitáhla pozornost ostatních, a tak musela v pronásledování pokračovat. Kirito pořád běžel a vyhýbal se hráčům i NPC. Přeběhl teleportační náměstí a pokračoval do severní části města. Po chvíli bez zastavení vběhl do katedrály, která sloužila jako vchod do katakomb.

K Asunině úlevě se schodiště vedoucí dolů nepohroužilo hned do tajemné a strašidelné atmosféry. Vlastně bylo ve velké místnosti na konci schodiště několik desítek hráčů. Postávali roztroušení v menších skupinkách a o něčem se radili nebo snídali – a někteří dokonce spali ve spacácích podél zdí. „…Tohle je bezpečná místnost?“ zeptala se Asuna a Kirito se k ní otočil se zmateným výrazem. „Ne, pořád jsme v bezpečné zóně. Neobjevilo se nám přece upozornění, ne?“

Šťastné a veselé! Ani se mi nechce věřit, že jsou to už dva roky, co vyšla poslední Materiální edice – ale vážně je tomu tak! Celý tenhle rok byl zvláštní a běžel zároveň hrozně pomalu i strašlivě rychle. Mně se pořád nechce uvěřit, že už je skoro za námi… Ale je to tak, a proto nezbývá než si přát, že příští rok bude lepší než letošní. Všem vám přeji klidné svátky plné pohody a do nového roku štěstí, zdraví, lásku a přátele!

Co to bylo za zvuk?! Eugeo zíral směrem, odkud přicházel nenormální řev. Všechny techniky vytváří různá světla a zvuky. Ale tohle se lišilo od všeho, co doposud slyšel. Ten zvuk byl temnější, těžší, tvrdší a pronikavější – jako by zařval sám meč. Vycházel z černého meče v Kiritově pravé ruce. Ten zářil jako černý krystal, ostrá hrana čepele rachotila a vydávala zvuk, ze kterého až bolely uši. A nebyl to jen zvuk – celý meč byl obklopen tmavě červeným světlem.

Dvacet tři měděných mincí, každá v hodnotě deseti corů. Devět stříbrných mincí, každá v hodnotě sta corů. Dvě malé zlaté mince, každá v hodnotě pěti set corů. Jedna velká zlatá mince, v hodnotě tisíce corů. Tři drahokamy v poměrně dobré kvalitě. Jeden náhrdelník, který měl zřejmě magický efekt. Jeden náramek, taktéž zřejmě magický. Dva prsteny, taktéž zřejmě magické.